První jarní den....

.... by klidně mohl být první zimní den, neboť je zima, sněží, mrzne, na D1 se přehnala sněhová bouře, ráno se nedá dostat do auta a podobné veselé příhody. Po jaru tedy ani památky, což člověka mrzí o to víc, že jsou za dveřmi Velikonoce, čili prodloužený víkend a jak to vypadá, strávíme ho za pecí. Tedy ne my SPORTOVCI :o)

V pondělí jsem si zašla do posilovny a měla jsem štěstí, že byla úplně prázdná a tak jsem si cvičila podle plánu a ne podle volných strojů. Bohužel jsem měla i čas se prohlédnout ze všech stran a přepadla mě depka, protože půl posilovny zabíral můj zadek, fakt hnus. Dala jsem si závazek vyhýbat se sladkému na sto honů.

NESMÍM MLSAT, NESMÍM MLSAT, NESMÍM MLSAT....

V úterý jsem chtěla jít běhat. Oblékla jsem se a všichni doma se divili, kam jdu v tom počasí. Až Sáruš se zeptala tak nějak normálně: Kam jdeš v té chumelenici? Fakt se chumelilo jako nikdy za celou zimu. Husté velké vločky pokrývaly zem, což blaží člověka v prosinci, ale ne v půlce března. Chvilku jsem váhala, co dělat a pak jsem se obula a šla běhat po schodech (tuhle na behej.com jsem to v BLOUGu Buldoka vyčetla). Běhání po schodech má mnoho nevýhod:

• člověk nemůže funět nahlas, čímž hrozí nebezpečí, že se udusí
• nemůže dupat, protože by na něj někdo vyběhl
• nemůže všude otevřít okna, aby měl kyslík
• a pes jdoucí s páníčkem ven za účelem venčení je hrozbou největší, protože před ním se člověk na schodišti těžko někam vrtne.

Především poslední bod mě donutil abych se po 3*9 patrech uchýlila do bezpečí domova. Kupodivu jsem nebyla vůbec červená jak malina, jen mi děsně bušilo srdce. Taky to celé trvalo jen 8 minut a pochybuji, že by se spálil jediný mikrogram tuku. Jakmile jsem ze sebe spláchla prach z chodby, venku přestalo sněžit ....

No, ale včera jsem si všechna příkoří vynahradila a uběhla 5 km. Málem jsem zašlápla ježka, který zřejmě pod dojmem nastalého jara vylezl a stejně jako my nečekal, že se zima vrátí. Tak tam chudák tak seděl na trávě a klepal se zimou. Bohužel nejsem schopná na takové zvířátko sáhnout, tak tam zřejmě sedí doteď.

Dnes jsem přemluvila kolegyni Dádu, ať jde běhat se mnou, aby se dostala ze své pracovní depky. Sice mi tu celý den spílá, co jsem si to vymyslela, že neuběhne ani kolo, ale i kdyby měla ujít 1,5 km, tak bude mít alespoň nějaký pohyb, který ji určitě prospěje, Nemůže si jen vozit zadek v autě. Pak jen skučí, co všechno jí bolí - a to je mladší a má o dvě děti méně... Tak jsem na ní zvědavá a jen se modlím, aby mi to alespoň trochu běhalo.