Chcete-li pobavit Pána Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna

Tento citát Woodyho Allena jsem měla mít na paměti, když jsem svému okolí velkohubě sdělovala mé dva letní záměry - ujet v den svých narozenin 50 km a projet Elberadweg z Hamburgu do Prahy. Ani jedno nevyšlo...

Narozeniny zkrátím - chtěla jsem půl dne dovolené, abych vyjela včas, protože v půl šesté jsem čekala ještě gratulanty. To bylo první co nevyšlo. Bylo moc práce, vyjela jsem až ve tři (a to bylo vlastně symbolické, neb ve tři jsem se narodila). Dvě a půl hodiny by mohlo teoreticky stačit, pokud by člověk nejel v šíleném větru, nevjel u Čelákovic do bouřky, nepadaly kolem něj větve, nebyla mu zima a půlka cesty se netáhla do hnusného kopce. Prostě jsem byla ráda, že jsem po 41 km, za pět minut půl šesté, vlezla do vany a ještě než jsem se umyla, zvonil zvonek...

A cesta po Elberadweg? No, to je sranda sama. Loňská cesta se Sáruškou z Moravy do Prahy znamenala dva dny plánování a bylo to. Tak jsem to pojala i letos - že si o víkendu před odjezdem sednu a budu plánovat. Jenže mi to zoufale nešlo. Neměla jsem se nějak čeho chytit. jen trochu vzdálenosti, kterou mi naplánovaly mapy.cz, což bylo nějakých 570 km. Dneska se tomu směju, ale fakt jsem tomu věřila. Ač jsem loni úplně zavrhla variantu - kam dojedeme, tam si lehneme, tak letos jsem přesně to měla v úmyslu. Koupila jsem na netu akorát jízdenky. Nešlo je koupit i pro kola, to jsem nechala na pondělní ráno v den odjezdu. A tady to všechno začíná....

1. den, pondělí, 3.7.2017

Stojím ve frontě u okénka pro mezinárodní jízdenky. Šine se pomalu, sleduju hodinky, ještě je čas, přesto mi srdce bije jak splašené. Paní u pokladny se koukne na naší jízdenku a říká, že jsem tedy dost odvážná takhle na poslední chvíli si jít pro cyklo-lístek. Omluvně mumlám, že jsem nevěděla, že bude fronta. "Ale o to nejde, paní, spíš ten vlak nebude mít pro kolo místo."  Usmívám se nevěřícně, že přeci, haha, pro kolo se určitě něco najde. Nenašlo!!!!! NE-NA-ŠLO! Ani v žádném jiném vlaku (stejně jsem měla jízdenku jen na ten konkrétní vlak). A když se konečně našlo místo pro nás i kolo, cena byla tak závratná, že jsem kapitulovala a okénko opustila. Chtělo se mi brečet, řvát, nadávat, rozkopat kola, ale v hale plné lidí se to zrovna nehodilo. Sára navrhla, ať jdeme k tomu vlaku, že třeba se to nějak vyřeší, ale nevyřešilo. Nechápu, že ve vlaku, který jezdí prakticky na začátek takové cyklostezky, dají pár háčků, pro pár kol. Když pak vidíte, jak v Německu jezdí vlaky, které mají z každého konce vagonu místo pro XXXXX kol, nechápete, že to samé neudělají v mezinárodním rychlíku. Ach jo.

Horečnatě vymýšlíme náhradní řešení a tím je: Dojedeme vlakem do Ústí nad Labem a odtud zkusíme Hamburk pokořit. A protože to zase říkáme nahlas, Pán Bůh se musí za břicho popadat....

Ústí nad Labem, nádraží. Ještě naposledy zkouším aspoň koupit jízdenku z Hamburku do Prahy, ale nedaří se opět najít místo pro kola, tak na to kašlu a poprvé si říkám, že je to už úplně jedno, nějak bude. V ten moment se tepy uklidňují.... A my vyrážíme.

Sára frčí, já se pachtím za ní. Fouká, je mi horko, a nějak mě to vůbec nebaví a netěší. To asi ten ranní stres a ty všechny změny, kterých bylo na jedno ráno až moc. V duchu stále přepočítávám, kam asi dojedeme, kde složíme hlavu, takže zase trochu stres, pořád jsem v napětí. Snažím se vnímat okolí, jsem tu prvně a je čím se kochat. Vítr fouká jak jinak proti nám, všechno je vlastně proti nám, co se vůbec divím. Na hranicích se fotíme a dáváme se do řeči s nějakými mladými lidmi. Mají ověnčená kola batohy a spacáky, oproti našim dvěma taštičkám fakt šílené vybavení. Co tak asi tahají? Vyzvídáme, kam mají namířeno. Skromně pípnou, že do Hamburku. A my na to dost neskromně: Jé, tam my jedeme taky! Tomu jsme se pak smály celou cestu :oDDD

Děláme si malé přestávky na pití a jednou za čas velkou přestávku, to zahazujeme kola a sedáme si, protahujeme se, jíme. U tohoto modelu zůstaneme celý týden. První větší zastávka je tentokrát v Bad Schandau u Lidlu, nakoupíme hlavně vodu a ovoce. Za ním nás předjíždí nějaký kluk, ptá se na cestu. Ještě že Sára šprechtí anglicky, protože nebýt toho, neměly bychom se jak dostat na druhou stranu. Protože když jsem dojely do místa, odkud se mohlo už jen přívozem, zjistila jsem, že krabičku s drobákama jsem nechala doma. To jsem ale musela nejdřív vyndat z batohů všechny řízky, ponožky, krémy, lepení na kolo... Vypadala jsem asi dost nešťastně (představa, že jedeme zase zpět najít někam bankomat byla už skoro nad mé síly), že ten chlapec nás na plavbu pozval :o)) Tedy chtěl za to české koruny. A v ten moment jsme nemohly najít ani žádné normální peníze české, takže dostal asi 63 Kč v drobných (jedna jízda = 2 EUR).

Dojely jsme do Pirny, daly velkou přestávku a dohodly se, že už začneme koukat po nějakém tom Zimmer frei. Cyklostezka z Pirny do Dresden byla dost frekventovaná, nejen plná cyklistů, ale i chodců s hůlkama, rodinek na procházce, dětí na odstrkovadlech, i vozíčkářů. Kličkovaly jsme všelijak, dost nás to vyčerpalo. A až do Drážďan jsme žádné ubytování neviděly. Taková menší komplikace nás přeci nemohla rozhodit. Sára řekla, že se klidně zabalí do pláštěnky a přespí na lavičce. V ten moment jsem si já ale vzpomněla, že asi vím, kde najít Jugendherberge a fakt jsem tu cestu našla a... MĚLI VOLNÝ POKOJ! Ujela jsme necelou stovku, ale v tom protivětru to bylo tak náročné, že jsme usnuly hned, jak jsme povlékly postel....

2. den, úterý 4.7.2017

Po vydatné snídani nasedáme na kola a vyrážíme dál. Opět bez představy, kam dojedeme. Koukáme po značkách, první velká zastávka bude v městečku Meissen, aspoň nějaký záchytný bod. Krajina je otevřená, vítr si nás okamžitě našel. Fouká tak mocně, že jedeme rychlostí zdatnějšího šneka. Nikdy bych neřekla, že na úplně hladkém a rovném asfaltu se dá jet tak pomaličku. To je další má představa, která už dávno vzala za své - že když pojedeme pořád po rovině, posvištíme jak namydlené a můžeme denně ujet minimálně 120 km. Chvilku zkoušíme, jaké je to jet v opačném směru - jede to samozřejmě samo, vítr se opře do zad a člověk ani nemusí šlapat. Jenže přeci to teď neobrátíme :o))

Od Meissenu dál si vybíráme levý břeh, který je dost vlnkatý a kopíruje i silnici. Horší než nějaké vlnky jsou ale vydlážděné cesty, někdy jen normálními kostičkami, jindy hladkými velkými kameny. Hrkotáme po nich a nadáváme. Projíždíme krásnými místy, jak přírodou, tak mezi vesničkami, což trošičku vyvažuje. Díky silnému větru však převažuje nadávání. Nebo spíš zatnuté zuby, skloněná hlava a věčný boj s vůlí. U přívozu Strehla padáme vyčerpaně do trávy a dáváme mikrospánek. Dál se na nějakou dobu loučíme s Labem, jedem víc ve vnitrozemí, dokonce i po normální silnici. Nemůžeme, jsme vyčerpané totálně. Naším cílem se pro tento den stalo městečko Belgern. Po příjezdu tam nacházíme spíš vesničku, nikde nic. Nezbývá, než najít penzion a někde zazvonit.. V ten moment zastavuji před jedním, kde stojí taková babička, která se na mě mile podívala a povídá: Bett? A já na to: Zwei... A tak prý ať jdeme dál. Nemůžu tomu štěstí vůbec uvěřit. Vstupujeme do dvora, odstrojíme kola a následujeme pana domácího, který nám ukazuje pokoj jak z časů našich rodičů a babiček (70-80tá léta). 

U velmi hnusné večeře v místním zařízení honosně zvaném Steakhouse plánujeme co zítra. Shodneme se na návratu. Za těchto podmínek nemá cenu se nějak trápit. 

3. den, středa 5.7.2017

Ráno nás čeká neskutečně nádherně, bohatě připravený stůl. Nevíme, co sníst dřív, paní nám dokonce říká, že co nesníme, si máme zabalit s sebou. A taky přidá informaci, že venku se už vítr trochu uklidnil. Dohodneme se tedy, že dojedeme do nedalekého Torgau. Uvidíme, jak to pojede. Zaplatily jsme 45 EUR a frčely dál. Ono to kupodivu jelo, alespoň nějakou dobu ano. Zase jedeme hodně po silnici B186. Labe už ani nevím, jak vypadá. 

Ze středy nějak moc zážitků nemám, až z konce dne, kdy jsme dorazily do Coswigu a začaly shánět nocleh. Nevypadalo to vůbec nadějně. Na rozdíl od Belgernu jsme nikde neviděly penziony. V momentě, kdy jsem zastavila a rozhlížela se co jako teď budeme dělat, zastavila u mě nějaká mladá žena v autě a ptala se, co hledáme, Řekla jsem, že pokoj na přespání A ona mi dala leták nějakého kempu, ať tam přijedeme. Nějak se nám tam nechtělo, ani nevím proč, takže jsme dál procházely město a hledaly něco jiného. Nějaký člověk u cedule Zimmer frei nám oznámil, že má poslední volný pokoj za 65 EUR. Bez snídaně. Tak to si klidně nech... Zastavily jsme se na večeři v pizerce, daly i pivo a pak se tedy vydaly do toho kempu. Podle mě, když někdo vidí, jak po sto kilometrech vypadám, má chuť mi jistě dát ubytování i ve vlastním domě. Protože jen jsem se zeptala, už nás pan recepční vedl k našemu ... no... válci? 

Malý válec ukrýval postel pro dva (pidilidi) a židli. My tam nacpaly i kola :o) Za jedno euro se daly použít sprchy, WC zdarma. Opět se nám podařilo jako zázrakem sehnat ubytování, tentokrát za 20 EUR, takže co víc si přát? Já bych věděla - co takhle měkkou postel? Tahle postel byla tak neuvěřitelně tvrdá, že se mi protlačily kosti na druhou stranu těla. Připadala jsem si jak na márách a celou noc jsem bděla. 

4. den, čtvrtek 6.7.2017

Po probdělé noci jsem měla velmi, velmi mrzutou náladu. Třídenní putování mi stačilo. Prohlásila jsem, že jedu už jen do Dessau a pak to obracím. Sára nebyla úplně zajedno, jedna paní u Normy, kde jsme snídaly, nám totiž říkala, že bychom měly určitě ještě dojet do Magdeburku, že je to tam moc krásné a odtud už to máme jen 90 km. Ale já už o tom nechtěla ani neslyšet. Zprvu ano, ale jen jsme nasedly na kola a opřely se do pedálů, tak mě to přešlo. Labe zase nikde, jen jednou jsme ho přejely, jinak se jelo lesem či loukami. Prostě sedneme na vlak a přesuneme se co nejblíž domů. Do Dessau jsme dojely mlčky, bylo hrozné horko, do toho ten blbej vítr. Kritický den. Bylo potřeba si fakt odpočinout. V Dessau jsem koupila jízdenky, mohly jsme na ně dojet buď do Drážďan, nebo pak i dál, to podle toho, jak se rozmyslíme. 

Nakonec jsme zvolily variantu do Drážďan. Navrhovala jsem, že tam i zůstaneme, půjdeme se projít po městě, vyspíme se a ráno budeme pokračovat, ale Sára chtěla přejet do Pirny a přespat tam. Inu dobrá. V Pirně jsme docela dlouho hledaly Jugendherberge, ale nakonec se zadařilo a opět jsme dostaly parádní pokoj i se sprchou, za 40 EUR i se snídaní. Tentokrát jsem se bála, že se mě recepční tak jako každý zeptá, odkud jedeme, protože bych asi těžko vysvětlovala, proč po 26ti km vypadám tak zbědovaně :o))

Náš kritický den jsme zakončily výborným kebabem a já pak i hlubokým, osvěžujícím spánkem.

5. den, pátek 7.7.2017

Frčíme k domovu. Fouká a my se smějeme, že vítr, který máme mít v zádech, zase fouká naproti. Ale asi to není tak zlé jako v dny minulé, protože jedeme skoro bez zastávek. V Děčíne Sáře sděluji svou vizi - dojedeme co nejdál to půjde a pak sedneme na vlak a večer už budeme ve své postýlce. Myslela jsem, že bude ráda, ale narážím na nesouhlas. 

Cesta po české Labské cestě je docela zajímavá, ne v tom pozitivním slova smyslu. Kousek od Ústí značení začíná pokulhávat za německou, údaje o tom, kde jsme a kam se blížíme přestalo existovat, občas je to k uzoufání. Pak se to zase i srovná, ale je to prostě jiné. Změnila se i odpočívadla. Zatímco na německé straně byla každou chvilku lavička a skoro u každé stojánek pro kolo, a informační cedulky. u těch větší i koše a stříšky, tady byly podivné betonové sedadla s ničím, pak tedy pravda přidal někdo i cedule.

Dojely jsme do Litoměřic, to už taky horko těžko s tím, že tedy najdeme poslední ubytko, ale tentokrát se nedařilo. Musela jsem nakonec vytáhnout mobil a našly jsme až po nějakém delším pátrání takovou ubytovnu v pivovaru. Na rozdíl od německých zařízení se toto lišil hlavně v přístupu k nám, žádné nadšení, že jsme přijely a jak se máme a tak dále. Ale tak to všichni ví, jak to u nás chodí. Důležité bylo, že jsme zase měly kde spát a kde se umýt a ještě jsme se parádně navečeřely. Hluk z ulice nám bohužel nedovolil usnout tak rychle jako v jiných dnech.

6. den, sobota 8.7.2017

Snídaně tentokrát není v ceně, jdeme tedy na náměstí a usedáme do milé kavárničky kde se nacpeme k prasknutí. Vejce, kafe, džus... Škoda, že jim tam řvalo rádio, mohla to být značka ideál. 

Vyjíždíme z Litoměřic směr Mělník po nádherné cyklostezce, která se kousek za městem bohužel mění na ztvrdlou oranici, kde lezu z kola a vedu ho. Kapitulujeme. Od té chvíle už jedeme jen po silnici. Takhle je to navíc i daleko kratší, jen do Mělníka se cesta zkrátila snad o 15 km a to v posledním dnu člověk i uvítá. Je vedro a dusno, vítr samozřejmě úplně nepřestal vanout, ale není to tak hrozné. Jedeme bez zastávek, chceme to mít brzy za sebou, tedy - prostě se těšíme domů. V Mělníku ještě velká přestávka, v Kostelci pak menší na malý dortík, ale jinak šlapeme bez ustání.

Přijíždíme do cíle. Za námi je 513 tvrdě vydřených kilometrů. Jsme unavené, ale spokojené. Já mám asi deset oparů, nějaké ty opruzeniny, zatuhlý krk, spálené ruce a štípanec od včely. ALE... Bylo to úžasný!!!!! Máme nač vzpomínat a o to šlo především. V Hamburgu jsou stejně nějaké drsné nepokoje, ještě že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo :o)

Praktické shrnutí

• všichni místní nám říkali, že většina lidí jede po Elberadweg z opačného směru, čili od Severního moře, nebo z nějakého jiného místa, ale prostě proti proudu a s větrem v zádech
• jízdenku na vlak je nutné si opatřit včas hlavně pro kolo. Možná že mimo sezónu je to jiné, ale nespoléhala bych se na to :o)))
• prakticky nikde jsme nenarazily na WI-FI. NIKDE! :o)
• ubytování si člověk předem vážně hledat nemusí, vždy se něco najde. Ceny ujdou
• tahat s sebou deset batohů nemá valný smysl. My měly jen to nejnutnější a platební kartu. To stačí. Každou chvilku se někde vyloupne nějaký ten Lidl, kde se dá koupit svačina nebo doplnit voda. Voda se dá doplnit i občas z nějakého toho veřejného zdroje. 
• kolem cesty jsou malé kavárničky, pivnice a bufety a všude mají radost, když si u nich zastavíte a něco si dáte
• Prádlo se dá přeprat, do rána to uschne. 
• všude je možné platit kartou, jen na přívoz je potřeba mít připravenou hotovost

Fotky

https://goo.gl/photos/htpq1kaskR1q8tKp9

Holiday Road Beskydy - Praha

Dávno, dávno jsem se chtěla opičit po Machym a jet přes celou republiku z bodu A do bodu B. Dávno. Přišlo mi jako úžasné dobrodružství poznat lépe krajinu, kterou znám jen z dálnice nebo z doslechu, nebo z map. Ale chyběl hlavně čas a asi i chuť myšlenku dotáhnout. Až letos.. Letos najednou cvak v hlavě a plán jsem měla, dokonce jsem sehnala i parťáka, který by se té šílenosti se mnou chtěl zúčastnit. Ano, ano, vyhrála to Sáruška :o))

Takže plán: Sedneme i s kolama do vlaku, necháme se odvézt co nejdál od Prahy bez přestupů, tam přespíme a pak se v etapách přesuneme do Prahy. Na konci každé etapy si najdeme ubytování, přespíme a zase ráno sedneme.... Jak prosté. Až podezřele. Začátek šel - našla jsem vlak do Horní Lidče, ubytování v okolí ovšem žádné. Ani v okolí blízkém, ani v dalekém, v žádném. Všude plno! Možná nějaké ***** hotely že by něco měly, ale dávat za jednu noc nekřesťanské peníze se nám nechtělo. Jeden bodrý majitel penzionu mi sdělil, že touhle dobou jsou celé Beskydy obsazené, že rezervace se dělá tak půl roku předem, pro skupiny i rok. No tedy! Kdy já to jen četla, že do Beskyd nikdo nejezdí?! Začala jsem tedy plánovat z jiného konce.

Takže plán 2: pojedeme do Přerova, tam přespíme, ráno se vlakem přesuneme do Rožnova a tam své putování na dvou kolech začneme. Jenže tentokrát už jsem si netroufla držet se původní myšlenky, že kam dojedeme, tam se někde ubytujeme. Kdepak. Naplánovala jsem přesně etapy tak, aby na konci vždy čekal nějaký prostý pokojíček s vlastní sociálkou. Možná pojato moc masňácky, ale tak není mi dvacet, ani třicet, no skoro už ani čtyřicet ne.. abych jen tak spala pod širákem a pět dnů se nemyla teplou vodou. A kromě toho to měla být dovolená, čili jsem si ten čas chtěla užít a prožít :o) Celý jeden den jsem strávila tím, že jsem volala, klikala a stříhala a mám pocit, že jsem to moc krásně vymyslela. 

Větší oříšek než sehnání si ubytování se ukázalo zabalení si zavazadla. Nechtěly jsme si toho moc brát, protože kdo by se s tím tahal. Měla jsme každá přední brašnu a malý batůžek na zádech, já pak ještě zadní brašnu a brašničku na tyči. Ty malé brašny sloužily k takovým blbostem jako je gel na ruce, vlhké ubrousky, peníze, doklady a sladidlo do kafe (nikdy jsem ho nemohla najít :o). Batůžek na zádech vezl mikinu, telefon, zápisníček na výdaje a mapičky. Přední brašna vezla zbytek. Zbytek byl jedny ponožky, jedno prádlo, tílko na pokoj, cyklooblečení pro horko, lehkou bundu, nabíječky, mejdlíčko, deodorant, tužku na oči a pálivou mastičku na svaly. Zbytek jsem měla na sobě. Bylo nutné si přesně pamatovat kde co je, abych nebyla jak ty báby z účastníků zájezdu, co neustále hledaly pas. Za zbytečné jsem považovala lepení, velké světlo, zámek na kolo (váží asi tunu), regenry a jinou spešl výživu. Ač toho bylo málo co zbylo, musela jsem si zvyknout, že Meri ztěžkla, zpočátku to byl docela i boj.

Cestou jsem si psala poznámky:

1. Pondělí 4.7., Vyjíždíme

Spletla jsem se v čase odjezdu vlaku. Dvacetčtyři nebo čtyřicetdva, to je prostě hned. K vlaku jsme dolítly na poslední chvíli, naložily kola (trochu jsem předběhla) a šly se usadit. Prošly jsme celý krásně klimatizovaný vlak až jsme skončily v úplně prvním vagóně, úplně neklimatizovaném. Nestihly jsme si nic koupit k jídlu, kručí nám v břiše. Před námi 2,5 hodiny o hladu a žízni.

Přerov - vylidněné město. Pár přestupků a stojíme před ubytovnou. Celkem slušná, skromná a čistá za 315 Kč/osoba a noc. Hledání restaurace a centra. Vyptáváme se místních. Domorodkyně: Centrum? My tu snad ani centrum nemáme... Nakonec vzdáváme hledání nějaké normální hospody (Hele, koukneme tamhle a když to tam bude drahý, dáme si colu napůl) a kupujeme ve 21:30 kebab, sedáme k fontáně a cpeme se.

2. Úterý 5.7., Poprvé v sedle

Vlak plný kol, kolo přede mnou, kolo za mnou. Díky zpoždění vystupujeme ve ValMezu a tam své putování i začínáme. Prvních 10 km paráda, rovina. Nadšením jucháme nad každou trávou, nad každým stromem. Snad nám to vydrží. Najednou kopce, dle mapy tam být neměly. Pere se o nás Zlínský a Olomoucký kraj. Je vedro, slunce pálí. Vypadám jak rajče. První zastávka Kelč. Na náměstí u čongů kupujeme pití a svačinu. Vstupujeme do cizích životů. Lidi sami se nás ptají, kam máme namířeno a odkud jedeme.  Konec první etapy - motorest Osečanka, za námi 53 km (mělo to být asi 40) V Osečance na nás nemají čas. Chvilku zevlujeme, dáme zmrzku a pak se otáčíme a vracíme se k "Jadranu". Sníme oběd. Padne rozhodnutí jet dál. Máme sílu i chuť a času taky moře. Skoro každé místo, kterým projíždíme, je cosi nad Bečvou.

Skutečný konec: Olomouc. 101 km. Úplně v poslední chvíli slejvák, bouřka a mobily bez šťávy. Uchylujeme se do hotelu Gól. Za velký peníz málo muziky, pokoj je maličký a čpí, trochu to vyrovnává úžasná sprcha. Jdeme na večeři do centra. V noci spím jak zabitá.

3. Středa 6.7., Větrná etapa

Nejkratší etapa naší výpravy, čili nikam nechvátáme. V klídku dáváme snídani u Lidlu, v deset razíme směr Litovel. Strašně fouká. Nejede to a je zima. Cyklostezka, která měla být zlatým hřebem, se mi nelíbí, drkotá. Navíc jsme sjely z cesty, naštěstí do krásného lesa. Libujeme si, že jsme si to včera protáhly, že to dnes nebude tak kruté. V tom větru bychom to ujely horko těžko.

Stavíme se v Litovli na pivo, kofolu a zákuseček. Chvilku svítí tak zase jedeme. Oběd je v Mohelnici. Našly jsme zase jen čongy, jíme rýži s masem.

Zbytek cesty je strašný. Strašný! Kopce, vítr, spíš stojíme než jedeme. Můj morál spadl pod nulu. Bloudíme, mapa nás zavedla úplně mimo náš směr, do Loštic, města tvarůžků. Smradu jak v hradu. Nabízí tu i tvarůžkovou zmrzlinu. Obrátila bych se asi naruby kdyby mi jí někdo nabídl. 

Pohled na Bouzov a následný dlouhý sjezd mi lehce spravil náladu, jedeme nádherným zeleným údolím. Nikde nic, jen šťavnatá zeleň, nad námi kopce. Nádhera když do nich nemusím šlapat.

Ubytování máme v Trnavském gruntu, už se ten den ani nehnu z postele, k večeři si dám tvaroh a housku. Sáruš šla na polívku. Ještě si pouštím Mentalistu a tvrdě usínám. Hodně drsná etapa, krátká, ale vážně drsná.

4. Čtvrtek 7.7., Konečně slíbená smetana

Cesta dlouhá, kopcovitá leč malebná. V Moravské Třebové snídaně. Jsem nějaká unavená. Zase fouká, zase to moc nejede. Funíme do kopce, ani nevíme, zda správným směrem. Vede nás navigace Hugo. Celkem se držíme cyklostezky 186, skoro až do Litomyšle. Před ní ale lehký kufr, který nás do Litomyšle zavede (a to jsme nechtěly) a celkově nám putování prodlouží. Litomyšl se nám nelíbí, je plná aut a chaosu, nemůžeme najít cestu z města. Ale hodná cyklistka nás vyvedla správným směrem, děkujeme. Opět klid a nádherná zeleň. Kdyby ovšem Meri kdoví proč nevrzala jak stará herka.

Sára píchla přední kolo. Nemáme lepení, usoudily jsme, že bychom stejně nevěděly, co s ním. Hledáme servis, nacházíme nějakou autoopravnu a ochotného servismana. Do cíle už jen 14 km. Samozřejmě opět si to prodlužujeme, někdy je to značení k uzoufání.

Cíl - penzion Jangelec a výborná večeře. Dokonce i pivko a zákusek. 

5. Pátek 8.7., Nejdelší z nejdelších

Ráno se nám nechce vstávat, dáváme si načas. Přitom nás čeká 137 km. Jestli ovšem budeme bloudit jako skoro vždy, tak možná i víc. Loudáme se pro kola, Sára má to píchnuté zase prázdné. Pěšky jdeme do centra Vysokého Mýta a necháme kolo spravit (nová duše i guma). Pak si sedáme na náměstí a nacpeme se. Je hezky a nikam se nám nechce.

Abychom nemusely koukat do mapy, ptáme se na cestu. Pán s balíčkem a bicyklem se stal naším informátorem. Zřejmě místní patriot, protože nám přikázal si prohlédnout nejdříve třetí nejdůležitější barokní stavbu u nás - kostel svatého Vavřince (fakt koukal, zda k němu jdeme :o)). Následovalo klasické doleva doprava, z čehož já si nikdy nic nepamatuju. Na dva další doptání vyjíždíme z Mýta.

Konečně skoro nefouká, cesta se narovnala, jedeme jak namydlené. Děláme jen krátké přestávky, máme toho moc. Lázně Bohdaneč a zmrzka. Povídám: Sáruš do Chlumce kousek, a pak už jen nějakých třicet. Podle mě to těch 137 ani nebude, možná jen 100. Jsme štěstím bez sebe. Ukázalo se, že jsem si spletla místa - Chlumec nad Cidlinou není na soutoku Labe s Cidlinou. Ten je o dalších 25 km dál. Jsem na mrtvici. Nebýt nějakého dobrého cyklisty, který nám ukázal směr na Libice, asi bych ještě teď seděla u Lidlu a zírala do blba.

Už ani nejedeme po stezkách, frčíme normálně po silnicích. Na soutoku musíme posedět nad pivem. Dali nám velké, asi viděli, jak vypadáme. Po pivu se nám zdá svět veselejší a posledních 35 nebo kolik km nám připadá jako brnkačka. Chvilku tedy určitě. Jako naschvál nesvítí slunce, je brzy šero. Rozsvítíme blikátka, natáhneme reflexní rukavice, reflexní ponožku si dávám do přední brašny :o) Naštěstí není provoz.

Cíl - 146 km! Nikdy jsem toho tolik neujela. Jsem mrtvá, ale nadopovaná endorfínama. Sním polívku a jdu spát.

Epilog:

Celou sobotu jsem se léčila z šíleného kašle, bolest na prsou si vyžádala cibuli, taky jsem chodila každých 5 minut na záchod, no cítila jsem se mizerně. Vyjížděla jsem lehce nastydlá, cestou jsem neměla čas skuhrat, takže jakmile bylo vše za mnou, tělo si to vybralo. V neděli jsme ještě přejely do Prahy, nějakých 22 km by se řeklo, ale pro unavené jedince docela sousto :o))

Ovšem - bylo to celé neskutečné. Úžasné! Neskutečně úžasné!!!! Spousta historek, spousta fotek, objevení neznámého. Zjistila jsem, že když chci, umím číst v mapě a najít správnou cestu, a taky že vydržím víc, než jsem si myslela. A co teprve Sára, která s kolem skoro nekamarádí a jízda delší jak hodina ji nudí! 

Ať žije Houštka!

Ale já to určitě zaplatila.... 
Nic tu nemám.
No vážně, určitě jsem to platila
Ne, není tu nic...
Ale...
Ne, ani nemáte přiřazené číslo.

Trapný, trapný, trapný. Stojíte ve frontě, samé vtípky alá ježíšměsenechcejet, játoasineujedu, cotadyvlastnědělám, a pak se dozvíte, že se s vámi vlastně ani nepočítá. Vymotala jsem se z chumlu natěšenců úplně rozhozená. Jsem starší člověk a kdejaká změna mě samozřejmě dostane. To, že nemám zaplacené startovné je pak malý konec světa!!! No jasně že není :-) Situace měla řešení a tak si mě znovu napsali, dostala jsem číslo a 600 Kč prý stačí po závodě. Hm, v kapse mě studila padesátikoruna na kofolu... Naštěstí Renata měla kartu i zajely jsme do Brandýsa a vybraly potřebný obnos. Alespoň jsme trochu zabily čas do startu.

To že jsem se moc netěšila pramenilo z toho, že letos moc nejezdím. Je nějak málo času nebo tak něco a stačí jet chvilku a už cítím nohy a záda a každý kopeček mě většinou pěkně přidusí. No takže tak. Chvilku jsem se zaobírala myšlenkou přesedlat na tu nejkratší trať, ale to mi bylo rozmluveno. Na startu jsme se rozložili do třech vln, my s Renatou byly až v té třetí. Někam jsme se vměstnaly, za námi snad ještě milion lidí. Alespoň mě bude mít kdo předjíždět :o)

Trať Houšteckého cyklomaratonu, tedy ta část pro amatéry, kteří zvládnou 60 km, by se dala rozdělit na tři části. Ta první dvacka je hodně pohodová, spíš rovná, občas se to trochu táhne, ale nic zásadního. Člověk do toho může v rámci svých možností i šlápnout. Druhá dvacka je drsná. Kopce a kopečky, sjezdy, písek... A třetí tak napůl, ale konec totální rovina, finiš krásný asfalt.

Start. Stovky kol se daly do pohybu. Vyjela jsem a k mému překvapení fakt i v jakémsi tempu. Sice než jsem se nadála, jela jsem spíš za všemi než se všemi, ale snažila jsem se. Osaměla jsem asi na 18tém km. Projela jsem zatáčkou u Jizery, podjela trať a zabočila na pěšinu zarostlou trávou. Celá vyfluslá si říkám: Fuj, už nemůžu! To je sranda :-) První dvacku jsem měla za 52 minut, přišlo mi to hodně rychlé.

Od Staré Lysé se to začalo ale zvedat. Meri se kousla a všechny kopečky se mnou vyjela. Sice ten jeden, který jsem loni kus tlačila, jsem musela řešit Ventolínem, ale co už. Ventolín jsem vytáhla ještě jednou, ale jinak jsem přidušení celkem zvládla rychle rozdýchávat. Druhá dvacka tedy vesele ubíhala ve stylu brzda-plyn, v očích smrt a dech v háji. Těšila jsem se na občerstvení. Bylo posunuté jinam než loni, naštěstí jsem si pamatovala kde bude, takže žádná panika. Pořádně jsem se napila, vzala banán a zase frčela. Kopce v terénu mi vážně nejdou. Sice jsem vše (pomaličku) vyjela, ale zase mě brzdil můj strach je sjet. Dokonce jsem měla v živé paměti místa, která mi dělala loni problémy, inu brzdila jsem se ještě víc. Na druhou třetinu padla hodina.

Poslední třetina začínala rovinkou za Hlavencem. Jelo se mi dobře, ale bylo docela dusno, těšila jsem se na další občerstvní, a taky jsme si chtěla odsolit obličej. Tam jsem se docela zdržela. Za prvé jsem se myla a za druhé v klidu pila, nějak mě nic nehonilo. Ještě nás čekaly dvě zásadní brzdy, obě jsem nemohla. V první mě chytla záda, musela jsem se protáhnout a ta druhá, no to je sice takový pidi kopec, ale pískový. Takže to jsem taky šla, vlastně skoro jsem ho vyběhla (měří asi metr :-). Od toho kopečku je to už jen placka. A ačkoliv jsem do závodu šla bez časových ambicí všimla jsem si, že do cíle je to 5 km a mám na to 15 minut abych měla stejný čas jako loni. I dupla jsem do toho. Ale fakt megadupla. Předjela jsem neuvěřitelnou spoustu závodníků (myslím, že pět...) a vedla jsem je. Vůbec jsem neviděla značení, řídila jsem se instinktem a doufala, že jedu správně a celou tu skupinu nevedu někam do háje. Letěla jsem vážně jak namydlená. Soustředila jsem se jen na to, že musím stihnout ten čas, nesmím tam mít trojku, nesmím.... Úsměvné, co? :o) A stihla!

Cíl!!! Juch. Jsem tady a zase pod tři. Ježíš já měla takovou obrovskou radost! Fakt strašnou. Poslední kilometry mi vlily závoďácký adrenalin do žil, bavilo mě to neskutečně, makala jsem jak nikdy. A když za mnou navíc přišel jeden ze závodníků a poděkoval, že jsem ho dotáhla do cíle, že už by to sám tak rychle nedal (fakt řekl rychle :-) no tak to mě posadilo na obláček a já se vznášela asi metr nad zemí. Než dorazila Renata, vydýchala jsem se a protáhla. Stála jsem tam s pusou od ucha k uchu a pozorovala mumraj a ty vyfluslé závodníky a nasávala atmosféru. No moc se mi to líbilo.

Šla jsem si vyzvednout finišerské triko, opět ta trapná chvilka alá nemáte zaplaceno, ale dali mi ho :-) Nejhorší byla asi cesta do Prahy. Byla jsem už unavená, Praha je od Labe do kopce, sice mírného, ale pořád a pořád se to táhne, do toho protivítr... Nemohla jsem. Málem jsem nasedla na MHD :-)

Houšťka je prostě nej. Skvěle zorganizovaný závod, náročnost akorát tak pro amatéry, dobrý oběd, limo-pivo a výborná atmosféra. Takže za rok mě tam mají zase.



P.S. Jo a s tou platbou to bylo tak, že z účtu mi odešla, ale nebyla se mnou spárovaná :o)

81 %

Nedávno jsem byla na své první kontrole na plicním. Vpadla jsem do ordinace jak velká voda a moc jsem si pochvalovala, jak mi krásně léky zabraly a jak je mi fajn. Paní doktorka se mile uculovala a říkala, inu, tak se na to podíváme, a společně se sestřičkou mne nechaly profouknout delfínka několika kruhy ve vodě. Samozřejmě se jednalo o počítačovou animaci. A protože jsem starý pařan, pojala jsem to tak, že prostě delfínka musím dofoukat do cíle i kdybych měla vyfouknout průdušku. Povedlo se. Ještě spirometrie, poslouchání studítkem a balzám na mou duši: ještě měsíc 2x denně fuk, dále už jen jeden fuk a kontrola v září. Zlepšení funkčnosti mého dýchacího orgánu z 68 % na 81 % mne potěšilo, lépe řečeno nadchlo.

Prach, který jsem spolykala na svém putování Saharou, mě dle mého názoru hodil ještě za těch 68 % neb mi bylo vážně hodně bídně, neudýchala jsem NIC, ani pomalou chůzi k metru, o schodech v práci ani nemluvě.  Nepomáhal Ventolín, ani znovu dva fuky denně, nepomáhalo nic. Až ve čtvrtek jsem se zmobilizovala a doindiánovala k nám do hájku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Buď se plíce mezitím daly do kupy samoočisotu, nebo to vážně pomohlo, každopádně další den už po lapání po dechu nebylo ani památky. Bylo na čase, neboť se přiblížil den Dé - den Duatlonu.

Ano, ano, duatlon. Setkání s Almerkou na Bezdězu mělo svou dohru, protože nám řekla, že ten další týden se koná v Kytlicích duatlon, v jehož rámci se lze zúčastnit tzv. open-závodu, nebo-li pohodového závodu pro všechny. 3 km běh, 10 km kolo a 0,5 km běhu se opravdu tvářilo velmi krásně a pohodově. I přihlásila jsem se. Drsoňka Renata se rovnou přihlásila na celý. 

Tentokrát jsem výběr nepodcenila a tak hnědák Skotík poskakoval radostí, že se zase jednou projede. Dokonce jsem velmi rozumně usoudila, že ho raději ani neotřu z nánosu prachu, který se na něm za poslední půlrok usadil, abych zase náhodou něco nezpůsobila. V sobotu dopoledne jsme se přesunuly do Kytlic. V Kytlicích jsem na kole jezdila na podzim, takže jsem věděla, že tam jsou opravdu šílené kopce. Táhlé, krutě táhlé, ale tak nějak jezditelné. Na místě se to už hemžilo závodníky. Takovými těmi pravými, šlachovitými, od pohledu namakanými, připravenými vydat ze sebe vše. Já tedy samozřejmě taky byla připravená vydat ze sebe vše, o tom žádná :o)

Počasí nic moc - teplo, dusno. Dusno před bouřkou. Šly jsme si pro startovní čísla, obešly si rybníček a šly se proklusat. Závod začínal do kopce, zkusily jsme tedy, co to s námi udělá. Se mnou to málem švihlo. Ufff. Vzduch!!!! Brala jsem to s humorem - nějak bude. Pozdravily jsme se Almerkou a čekaly pak společně na start. Trochu zdržování bylo, ale dočkaly jsme se. Asi za tři sekundy už jsem běžela opuštěná, chviličku ještě s Renatou, ale většinu mé trasy samotná. Kopec se táhl asi dva km, nejdřív hrubý asfalt, pak kamenivo. Nevím, jak po něm běželi ostatní, já musela opět na pěšinku. Tepy mi vylítly nevím kam, ale podle toho, že jsem nemohla vůbec, ale fakt vůbec dýchat, bych řekla, že tak na 220. Následný seběh mi v usměrnění tepů moc nepomohl, ba naopak, protože jsem asi přidala a tím jsem dech ještě víc ztratila. Že jsem poslední mě ale ani náhodou netrápilo, příroda je tam nádherná, tak jsem si to užívala (nesnáším to slovo ve spojení s během, ale jo, užívala - zeleň, sluníčko, a ptáčkové pějí...). 

Běžela jsem dlouho předlouho. Jak jsem se blížila k zázemí, slyšela jsem nadšené halekání moderátora. Trochu jsem se netěšila, až se tam objevím. Trochu jsem se totiž obávala toho depa. Nějak jsem nepochopila pokyny ohledně vběhnutí, nasednutí a odjetí. Doufala jsem, že mi pořadatelé naznačí kudy tudy a naštěstí mi to opravdu ukázali. 

V depu zbyla už jen tři kola - mé, Renatino a ještě něčí. Společně se mnou vyjížděl z depa jeden z posledních závodníků. Byla jsem ráda, že konečně sedím a jedu, dokonce jsem se těšila, jak do toho šlápnu. Chvilku se opravdu dalo jet, a to i docela rychle, než se mi do cesty postavil první megakopec toho dne. Všechny kopce jsou mega, to je jasný, ale ty, po kterých já jedu závody, si to označení zaslouží určitě ještě víc. Kus jsem i vyjela, ale protože jsem stále měla tepy velmi vysoko a nemohla po běhu chytit dech, kolo jsem vedla. Po nějaké chvíli se kopec zlomil, i nasedla jsem. Popojela jsem asi metr a zase slezla. Bahno... Chvilku bahno, chvilku výmoly, kořeny, díry kameny a to vše na sklonu cca. 90st. No, hlavou dolů se mi kopec sjíždět nechtělo, čti: bojím se a neumím to, tak jsem vedla. Procházka s kolem po kopcích kolem Kytlic :o)) Celých deset kilometrů jsem na tom byla stejně - vedla, pomalu jela, padala, brodila se. Nenazvala bych to jízdou. Kopce neskutečný. Kdyby snad byly na asfaltu, vyfuněla bych je. Ale nebyly :o)) Poslední nejhorší sjezd byl smrťák. Vedla jsem, jak jinak, ale už mě začali předjíždět závodníci řítící se k cíli. Bála jsem se, že mě smetou a všichni skončíme v márnici, takže jsem vedla a ještě se stále ohlížela, zda už někdo neletí. Ano, neletí. Ti kluci bez špetky strachu lítali přes všechny překážky, který jim rozmáčený, bahnitý terén nabídl, občas se odrazili a pak plachtili dvacet metrů. No nic pro mě. Rozhodně by mě na ten okruh NIKDO 2x nedostal a obdivovala jsem Renatinu odvahu, schopnosti i vůli.

Velmi blízko depa začalo poprchávat. Pořadatelé mi opět ukázali kam se mám vydat, tak jsem do depa vjela, někam flákla kolo a koukala jak z jara, protože na mě od stanu mávala Renata! Z mého šoku mě probrala Almerka, která na mě houkla, ať ještě běžím. Tak jsem tedy ještě popoběhla. Opět velmi zábavné, přes kořeny a potůček s viklající se lávkou, to celé zahalené šerem, neb nebe se halilo do černé. Následoval rybníček s Česílkem a ulička hanby, kdy na mě jeden ze závodníků zavolal: Běhejte, zhubnete. Dokud jsem byla v opojení endorfínů, přišlo mi to i vtipný, ale večer jsem při zpěvu Petra Rychlého zamáčkla slzu. No já vím, že jsem teď jak soudek, ale nemůžu, nemůžu zhubnou, nejde mi to. Ať jím, nebo ne, ať sportuji nebo ne, stále se kulatím. Ehm, vsuvka sebelítosti... Ale tak raději pojďme dál.

V cíli už hódně pršelo. Běžela jsem se schovat pod stan a využila proudu vody k opláchnutí potu i bahna. Renata mi vysvětlila, že předčasně ukončila, protože ji Policie ČR, která hlídkovala v jednom úseku, poslala do protisměru. A zrovna do protisměru, kde vzduchem lítala kola s klukama. Chudák, no :o(

Rozloučily jsme se s Almerkou, jejíž syn závod ve své kategorii vyhrál, a vydaly se domů. Nebesa se otevřela a lila na nás kýble vody a kroupy, do toho foukal vítr a nebylo vidět na cestu. Nechtěla bych být ještě někde na trati.... Zajely jsme se na oběd, no a než jsme přeběhly asi 5 metrů, byly jsme durch promočené. Naporoučely jsme si čaj a polívku a jídlo a pití a sladkou tečku a servírka úplně konsternovaně pronesla, že jsme asi dlouho nejedly :oD

Doma jsem se už ani nehnula. Byla jsem promočená, promrzlá, ale vlastně spokojená, protože se mi to prostě líbilo, byť jsem to moc nezvládala. Sport mi nejde ani zdaleka tak, jak bych chtěla, jak se chce tělu, ani zdaleka se nepřibližuji ničemu z loňska, ale pořád jsem nad věcí, o nic nejde si říkám. Musím se i smát tomu, že mě čeká Houšťka, na kterou se od loňska těším, ale letos vím, že to musím jet na svých 81 % čili lážo plážo. Všichni (ahoj Evžene :o), co mi to tedy v Houšťce chtějí nandat, mají letos jedinečnou šanci. Za rok už ty šance mě předjet budou pramalé ;o))

Přejezd Sahary

Návrat k pohybu pro radost mi jde. Když se mi chce, sportuji, když ne, sportuji taky :o) Akorát teď jak pořád tak hnusně foukalo, se mi vážně nechtělo ani náznakem. Jízda na kole v hnusném protivětru není pro radost, je to strašná makačka. No a jelikož jsem se rozhodla se letoškem jen tak protáhnout bez odboček k závodům, nebyl důvod se trápit. Ovšem kdybych věděla, že se na jeden závod zničeho nic vypravím, asi bych jezdila i v tom vichru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se s Renatou ocitly na seznamu přihlášených závodu Author 50 Bezděz. Jak psal pořadatel: trať není extrémně náročná, takže co nás tak asi mohlo čekat. Výlet.... HAHAHA :o))

Cyklistický závod v romantickém kraji Karla Hynka Máchy se startem a cílem pod královským hradem Bezděz znělo lákavě. Přijížděly jsme k hradu, širokodaleko placka, jen ten hrad na kopci tak krásně celému kraji dominoval. Kde tady naberem 500 m, ptala jsem se. Ptát jsem se přestala když jsme zaparkovaly pod hradem. Hluboko pod hradem. Startovní brána dávala tušit, že z kopce to nejspíš rozjíždět nebudeme.

Vyzvedly jsme si startovní tašky, daly kafe a svačinu a zevlovaly kolem stánků. Start byl až v jedenáct, slunce nám přitápělo. Protože jsem ráno měla nějaké problémy se zadní brzdou, zašla jsem tedy do servisu. Ještě že. V sobotu jsem totiž Meri celkem zevrubně připravovala na její první závod. Pěkně jsem ji umyla, vyčistila kdejaký záhyb, nastříkala nano-sprayem a vyleštila. Nano-spray prý odpuzuje špínu a chrání kolo a bílé kolo je potřeba chránit, proto jsem si dala záležet, abych nic nevynechala. Mechanik se tvářil dost vážně a lamentoval, že je všechno nějaké mastné. Přiznala jsem barvu. Tedy nano. Koukal na mě dost vytřeštěně. Vy jste nastříkala i brzdy?!?!?!?! Scvrkla jsem se asi o metr. No... Nastříkala jsem ho tak nějak kompletně.. "Ježíš, ale proč brzdy? Dyť je to mastný, to vám ani brzdit nemůže. Olej klouže. To je na výměnu disků." Myslela jsem, že mě šlehne. Když vám před závodem v kopcích někdo sdělí, že vám nefunguje to nejdůležitější, je to fakt na mašli. Sice to nastříkal nějakým odmašťovačem, ale samozřejmě to nebrzdilo.

REKLAMA

Nanoprotech Bicycle

Patříte k lidem, kteří chtějí svému kolu dopřát to nejlepší? Zkuste sprej, kterým čeští reprezentanti v cyklistice udržují svá kola ve špičkové kondici. Zbaví Váš bicykl koroze, promaže mechaniku, ochrání před působením vody i bláta a prodlouží jeho životnost. Jmenuje se NANOPROTECH Bicycle a využívá převratnou nanotechnologii, která má výrazně vyšší účinnost než ostatní současné technologie.

:oDD

Dav asi osmi set natěšených závodníků a jednoho nenatěšeného se pekl na startu a čekal na jedenáctou. Edík ukázal 31 stupňů. Alespoň štěstí, že nemusím běžet :-)

Chvilku po jedenácté jsme vyrazili. Kopec v tempu hned za bránou, lépe řečeno příkrý kopec, to bylo něco. Nohy ještě vůbec neposlouchaly, funěla jsem jak lokomotiva. S velkým sebezapřením jsem se posouvala vpřed. Nejraději bych sesedla :oD Naštěstí všichni kolem na tom byli minimálně s tím funěním stejně. Po krátkém stoupání ostrá vlevo a stoupání vesele pokračovalo (Strava mi ukázala, že já to měla za 3:29, ten první za 1:21, takže slovo Tempo v mé případě nejspíš není na místě :o). 

Trať vede po vyznačených trasách v chráněném území Dokeské pískovce a mokřady, kolem dominanty královského hradu Bezděz, Břehyňského rybníka, vrcholu Velká Buková a Králova stolce, odkud podle pověsti král Karel IV. shlížel na svůj Velký rybník - později Máchovo jezero. Svým profilem a povrchem je trať určena ke sportovnímu vyžití široké veřejnosti. To psaly propozice. Já bych napsala: trať vede po šílených kamínkových cestách, po šílených pískových cestách, po horské dráze, občas to můžete rozbalit na asfaltu.  A rozhodně si neberte trekové kolo, nebo do toho písku zapadnete a už v něm navždy zůstanete ležet. Kolem všech těch cest jsou však krásné hluboké lesy, takže když vám to nepůjde, můžete se kochat.

První kilometry jsem i makala. Sice v těch sjezdech nic moc, ale do kopečků mi to i celkem šlo, držela jsem se statečně ostatních a i předjížděla. Asi na desátém jsem zjistila, že je teprve desátý. Nevím, jak ten následující myšlenkový pochod podat, aby to nevypadalo jako že jsem závod vzdala, ale prostě jsem usoudila, že abych tohle odmakala po celé délce, na to nemám (a to jsem nevěděla, že ty nejhorší pasáže teprve přijdou) a zpomalila jsem, nebo ne ani zpomalila, jako jsem prostě tak nedřela. Okamžitě mi všichni zmizeli v prachu :o))

Ano, prachu bylo požehnaně. Prach přede mnou, prach za mnou, prach jsi a v prach se obrátíš. Měla jsem ho všude, prachem se pokryla i namaštěná Meri a flaška a všechno. Za brýle mi padaly mušky, helma mě tlačila a špatně se mi dýchalo. I přes právě vyjmenované potíže jsem vnímala okolní krásu a říkala jsem si, že jako výlet by to nebylo špatný. 

Před občerstvením přišel první skutečně hrozný kopec - 70 m převýšení na jednom km. Před vrcholem jsem musela použít dýchátko a chvilku jsem tlačila. Nahoře jsem rozklepanou rukou popadla kelímek vody, zhltla banán a jela dál. Zase mě dostali ti odpočívajíc závodníci :o)) Možná to někdy taky zkusím.

Nejvíc mě odrovnal písek. Písek je strašný, strašný, strašný! Hluboké rozježděné brázdy písku... Neměla jsem s Meri takřka žádnou šanci. Ne že bych vyloženě nemohla jet, já jsem vyloženě stála :o) Hledala jsem takový ten úzký pruh po straně cesty, ale ne vždy se zadařilo. Takže jsem někdy i chodila a tlačila. Předjížděly mě koloběžky, postižení cyklisté i jeden handbiker... Mé sebevědomí rostlo :o))

Na startu jsme se potkaly s jednou kámoškou, Almerkou, a ta nám o trati říkala, že nejhorší jsou asi ty poslední kilometry. Že je to dost do kopce a v písku. Ne že bych to plánovala, ale ano, tlačila jsem. Ale tak nějak zvesela, dokonce jsem laškovala s fotografem, protože seděl uprostřed kopce a fotil, jak tlačíme a funíme.

Pane, sedíte na špatném místě.

Proč na špatném?
No jste takovej nějakej nakloněnej..

Smál se. Tady nějak všichni nemůžou. Jste z Hradce, že neumíte jezdit do kopce?

Já jsem z Polabí.

To ho docela odbouralo.

Mohla jsem ještě vytáhnout dýchátko, aby to měl komplet :o))

Ještě na 30tém km jsem si dost naivně myslela, že bych ten čas nemusela mít zas tak strašný na to, že se dost flákám. Na 45 už jsem si byla jistá, že to strašný čas bude. Na posledním kilometru jsem měla obavy, zda se do cíle vůbec nedostanu :o)) A v cíli jsem nechápala, kde jsem se tam vzala. Ani hodinky jsem nezastavila jak jsem byla vyřízená. Naštěstí časomíra mi to stopla a tak jsem věděla, že jsem to stihla těsně pod tři hodiny. 

Skoro na jeden zátah jsem vypila krásně vychlazený Birell a složila se do stínu. Renata přijela chvilku po mě, tak jsme se vydýchávaly společně. Po nějaké době jsme se odploužily ke stánkům pro oběd a další a další pití. Byla jsem vyschlá jak Sahara, po které jsem právě ujela 50 km.

Abych to shrnula: nebylo to zas tak špatné. Se správným kolem a funkčními brzdami by to bylo o něčem jiném, ale tak co už. Organizátoři to měli zmáklé, trať skvěle značená, občerstvovačka dobře zásobená. Akorát bych se po dojezdu ráda někde opláchla., ale nebylo kde. Jídlo mi chutnalo, pivo mi chutnalo, atmosféra skvělá. Doma jsem nejdřív drhla hodinu prach ze sebe, další dvě z Meri. A pak jsem sedla a přihlásila se na Houšťku. Snad si trochu spravím tu závoďáckou chuť ;o) 

Dobrý den, jedno kolo prosím

Na koupi nového kola jsem se velmi dlouho a pečlivě připravovala. První otázka byla, zda ho vůbec potřebuji. No jistě! Kol není nikdy dost, že? Zbavím se některých věkem sešlých a pořídím si mladého ohniváka. Tak. Druhá otázka byla, jaké si vlastně vybrat. To už byl samozřejmě oříšek. Trochu jsem pošilhávala po silničním, ale po zralé úvaze jsem došla k závěru, že mi trekové bohatě stačí. Věděla jsem tedy, že chci trekové, lehké a živé kolo. V sítu mi uvízla Merida. 

Tomuhle všemu předcházelo spousta klikání, hledání, porovnávání, tisíce dotazů a dlouhých úvah. Začala jsem se celkem orientovat v osazení (hlavně nic od A...!!!), ve velikostech a v tamto či onom. S těmito těžce nabytými vědomostmi jsem napochodovala do obchodu s koly, protože jsem to své vysněné chtěla vidět na vlastní oči a vyzkoušet si ho. Abych se však utvrdila v tom, že jsem si vybrala správně, řekla jsem si, že budu dělat trochu blbou. Přednesu své požadavky a uvidím, co mi doporučí odborník.

Dobrý den, ráda bych si koupila kolo. Možná to nebyl nejlepší úvod. Mladík si mě prohlédl víceméně bez zájmu, spíš koukal na Sáruš. Chápu - ženská s padesátkou na krku v prodejně kol je zřejmě přírodní úkaz. Pomohla jsem mu: Jezdím především po silnici, ale občas vjedu i do lesa. Mám ráda dlouhé jízdy.

Tak pojďte. 

Vedl mě úzkou uličkou plnou černých kol. U jednoho se zastavil, na jedno ukázal a řekl: 

Tohle. 

Proč tohle? optala jsem se. 

Je kvalitní a za rozumnou cenu. 

Ano, cena asi osm nebo kolik tisíc byla rozumná. 

Hm, ale já jsem si vybrala úplně jiné, meridu. 

Tak ty tady nemáme

Na vašich webovkách jsem si ho ale vyhlédla.

Nemáme. Však se rozhlédněte. Vidíte nějakou meridu? 

Nedala jsem se: Ale já ho mám tady v mobilu, hned vám ho ukážu, moment.

Rukou rozechvělou jsem našla odkaz a dala mu ho před obličej.

Koukal na můj bílý sen a povídá: Jo vy chcete dámský! 

No ano, jaké jiné? Nabízíte mi pánské?

Chvilku se nad tím podivoval, ale naštěstí už mi to černé přestal nabízet

V ten moment náš souboj přerušil kolega, později jsem pochopila, že snad i majitel. Podíval se, co chci, zeptal se mě kolik měřím, chvilku jsme diskutovali o velikosti a poté mi kolo nezávazně objednal z jiné prodejny, abych si ho mohla přijít vyzkoušet. No, čekala jsem nějaké doplňující otázky, ale tak hlavně že mi ho přivezou. Za tři dny jsem tam napochodovala znovu, tentokrát bez Sárušky aby je nerozptylovala :o))

Kolo na mě už čekalo. Láska na první pohled to byla, to se přiznám. Já vím, že hlavní roli hrají úplně jiné věci než vzhled, ale tohle bylo tak krásné, tak bílé, tak hladké tak... Ach. Projela jsem se na něm a pak jsme si o něm a o cyklistice dlouze povídali. Odešla jsem o něco chudší, ale nadšená. Domů jsem na něm jela s posvátnou úctou. Je tak lehounké, že jsem se bála, že mi ho vítr z pod zadku odvaje. Užívala jsem si každé šlápnutí a nebýt kosa, objela bych okamžitě celé Střední Čechy. Nebo tedy minimálně Dolní Počernice. 

Od té doby je venku tak, že by psa, natož zadýchanou padesátnici, nevyhnal. Zatím mám tedy čas nastudovat funkce nové navigace, kterou jsem si ke kolu pořídila. Ale o té až zase příště 

Bělouš Meri, neboli Merida Crossway XT edition-LADY Silk White - 2015

Podzimní hltání kilometrů

Závod s Authorem mě utvrdil v tom, že jako cyklista v technickém terénu (čti: kamení, výmoly, štěrk a podobné záludnosti) a do kopců jsem prostě marná, že můj skotík se ke mně vůbec nehodí a nenaučím se na něm nikdy jezdit, a tudíž bude lepší, když zůstanu u své Polabské nížiny. A protože se přiblížil prodloužený víkend, hodlala jsem si tu naší placku náležitě vychutnat v sedle svého trekového oře. Naplánovala jsem si dvě dlouhé štreky, jednu kolem Labe směr Nymburk, druhou směr Mělník. Jediné, co mi mé plány mohlo překazit by byl déšť a silný vítr. Nebo Renata...

Renata si totiž jako už tolikrát zahrála na Osud a v pátek po poledni mi poslala nevinný dotaz, zda nechceme přijet o víkendu k ní na chatu. Že si trochu zajezdíme. Inu, proč nejet, že? :o) V neděli ráno jsme si proto zabalili a odfrčeli směr Jizerské hory. Dohodly jsme se, že si společně projedeme trasu Mordoru a v neděli si zajdeme na Černou Studnici. Hned jak jsme dorazili na místo, naložily jsme s Renatou kola, nechaly kluky svému osudu a vyrazily pod Bukovec. 

Na rozlehlém parkovišti bylo tak narváno, že by nepropadl ani špendlík. Všude kam oko dohlédlo se to hemžilo cyklisty i turisty, psy a jinou havětí. Musely jsme tedy zaparkovat mimo zónu. Nebe se mračilo a foukal studený vítr, jedním slovem byla prachsprostá kosa. Lidi se choulili do větrovek, čepic i rukavic. Moc pozitivně to fakt nevypadalo. Zachumlaly jsme se tedy taky, sedly na kola a jely. Po pár metrech jsem už stála a cpala pod helmu kapucu. Následoval sjezd, jinak zvaný slalom mezi pěšími, kteří usoudili, že silnice, na kterou nesmí auta, je jen jejich. Mezi Bukovcem, Jizerkou a rašeliništi to vypadalo jak na lázeňské kolonádě, ale naštěstí jsme brzy zahnuly na nějakou vedlejší cestu a byl klid. Tam někde se mi i povolila řídítka a nemohla jsem vůbec řadit. Samozřejmě nářadí jsme neměly. Odvážná Renata ale zastavila v protisměru dva kluky, kteří na rozdíl od nás byli vybavení a šrouby mi utáhli. Ještě že, protože bych s tím asi daleko nedojela. 

Cesta nebyla zas tak moc dramatická jak by se na hory slušelo, i když pár úseku, kde jsme tlačily, se našlo. Kopce mega, musela jsem používat metodu: Nebudu se koukat dopředu a když ten kopec neuvidím, tak tam nebude :o) Kudy všude jsme projížděly ani nevím. Mě stačilo, že Renata buď máchla rukou do dálky, nebo někam do mraků a řekla, že tam za chvilku pojedeme :o)) Tedy ona samozřejmě říkala, i to, jak se to tam jmenuje, ale to jsem většinou nezachytila. Kromě Bukovce, toho už si pamatuju. Dostaly jsme se i na polskou stranu, kde jsme posvačily. Na konci si Renata chtěla zkusit stezku, kterou jsme při našem loňském běhu minuly, no a tak byl závěr dost akční, neb cesta vedla ve smyslu: Cyklisto, sesedni z kola! a ani při troše dobré vůle se na ní jet nedalo. Prostě dřevěné plošiny, kořeny a kameny a to vše ve sklonu asi 90st. Myslím že nám cedule nemusela ani říkat, co máme dělat. 

Mordor na kolech

Na parkovišti bylo stále plno a snad ještě větší zima než na začátku. Rychle jsme sedly do auta a frčely ke krbu. Večer nám bylo řečeno, ať si klidně jedeme ještě jednou. Renata se rozzářila jak žárovka a hnedle měla trasu na pondělí - Jizerská padesátka!

Ráno jsme vstali všichni brzy a my tak už v půl deváté sedaly do auta a jely do Bedřichova. Zaparkovaly jsme na Maliníku a tam jsme se vnořily do hor. Nebe bylo nádherně modré a člověk by čekal i teplo, ale byla zima snad ještě větší jak v neděli. Opět jsme byly zachumlané až po uši a i když někdy někde, kam se opíralo slunce, bylo vážně teplo. Trasa Jizerské 50 byla náročnější než ta Mordorská. Kopce táhlejší, sjezdy strmější. Dost jsme si mákly a vložily tři svačinky. Díky jasné obloze jsme měly možnost vidět neuvěřitelná panoramata, které nám tu dřinu vynahradila. Kromě toho Podzim započal svá kouzla s listy stromů a s přírodou vůbec a všechno bylo takové nějak krásně barevné a klidné, že jsme si to vážně užívaly.

Naše hodinky ukázaly na parkovišti 56 km a Renata si asi desetkrát posteskla, že šedesát by vypadalo líp... Inu sedla jsem ještě na kolo a jely jsme se ještě projet, ale když se za zatáčkou opět vynořil kopec, obrátily jsme to s tím, že 56 je dobrý výkon a žádný šedesátka nám za další dřinu nestojí :o)

Jizerská padesátka

Inu, pěkně, ba co víc - skvěle jsem si zajezdila. Skvěle! Za celé volno jsem ujela 122 km, z toho 96 v horách. A hlavně jsem vzala scotíka na milost. Opravdu se ukázalo, že tam, kam patří, čili do přírody na nezpevněné polní, lesní cesty a těžší terén, tam nemá chybu. Je stabilní a takový živý, fakt mám radost, že ho mám. I když na závod bych ho asi nechtěla, to bych musela máknout, abych z něj vyrazila nějakou slušnou rychlost a nebyla zase až někde vzadu :o))

Nuže, do třetice...

Tak trochu nabuzená dobře odjetými závody v červnu, přihlásila jsem se i na jeden podzimní. V propozicích jsem se dočetla, že je určený pro horská kola a protože mám jen krosová, začala jsem se po nějakém vlastním poohlížet. Sítem jich prošlo mraky, až se nakonec jedno udrželo. Investice nemalá, dlouho jsem se rozmýšlela, zda to má vůbec smysl. A najednou stálo v pokoji :o)) Nějak nebyl čas se s ním ale sžít. Nevím, co je špatně, ale že bych s ním po první šlápnutí splynula to ne. Příslovečné "jedno tělo a jedna duše" se nekoná.

Týden před závodem jsem se trochu nastydla, něco se usadilo v krku a ještě se přidaly střevní problémy, takže jsem odpočívala a moc se netěšila. Za září najeté minimum mě nijak netrápilo, však jsem se přes léto najezdila dost, tělo si přece musí něco pamatovat. Navíc kolo není běh... :o) Ovšem pohled na profil trati mě lehce rozhodil, neb jsem viděla samé hnusné a odporné kopce. Ano, velmi viditelné.

Na start jsem se snad prvně v životě přesunula na kole (tedy až z Palmovky O:o). Prahou na kole běžně nejezdím, nepovažuju to za bezpečné. To není jako jezdit na kole třeba po Mnichově, Drážďanech, Vídni a jiných velkých městech. Kdo tam někdy byl ví, že srovnávat podmínky u nás a tam je nebe a dudy. Sobotní ulice zely prázdnotou, mohla jsem proto jet tak, jak se mi chtělo čili rovnou za nosem. Na Letné se ke mně připojila Renata a společně jsme dojely k ČVUT. Zázemí docela prostorné, ale také ještě liduprázdné, takže přebrání si startovního čísla bylo otázkou asi deseti vteřin. Cpali mi ještě i mapku, ale tu jsem odmítla s tím, že se budu řídit těmi před sebou. Paní vtipně podotkla, že třeba pojedou špatně, nebo nedej bože přede mnou nebude nikdo, ale to jsem se smíchem zavrhla jako blbost. Ovšem... Trefila to přesně :o))

Chvilku jsme zevlovaly, ale to už se na scéně objevil i Evžen a byli jsme komplet. Já si nechávala seřídit brzdu a hnedle se mi dostalo poučení jak brzdit, aby to bylo bezpečné - oběma najednou. Když zmáčknete jen zadní, hodí vám to zadkem. Tedy... Půjdete do smyku. Když zmáčknete jen přední, můžete přeletět přes řídítka. Nejlepší je brzdit oběma a ne moc prudce. Hm, hm, hm. Díky za radu, třeba to použiju (normálně brzdím jen zadní). Renata si krátila dlouhou chvíli pozorováním mechanika a pak využila toho, že tam nikdo nebyl a nechala si kolo promazat. K jejímu zděšení servisman její kolo rozebral :o))


Čas do desáté jsme si pak krátili pokukováním po soupeřích a jejich kolech a já si říkala, zda je vůbec možné, že na závodě AUTHOR nevidím nikoho s AUTHOREM. Tedy jo, občas někdo, ale většinou měli lidi kde co jiného. Bylo dost teplo, místo avizovaného oblačna se nebe obléklo jen do modra. I přesto mi Evžen raději půjčil návleky na ruce, protože jako snad jediná jsem měla tílko a člověk nikdy neví. Na start dorazila i velmi početná skupina našich "kámošů" z Houšťky - NH CAR a taky družstvo ČSSR. Samozřejmě nebýt dresů, vůbec nevíme, kdo to je. To není jak na běžeckém závodě, kde si jména a tváře po nějaké době spojíte a víte. No a byli jsme všichni, mohlo se vyjet.

Začali jsme tím, že trať stoupala. A stoupala. A stále stoupala, až jsme byli v sedmém nebi. No haha, to jistě. Skoro tři kilometry prostě pořád stoupala, což je pro nerozcvičeného jedince, který se dvě hodinky opíral o kolo na startu, docela záběr, ale tak dalo se to vyfunět. Horší byl následný sjezd. Jsem dostala úplně záchvat paniky, že spadnu a všichni za mnou tím pádem taky a vyřadím je ze závodu a... a... No prostě raději jsem zajela ke straně a počkala, až se nějací přeženou a potom jsem velmi obezřetně pokračovala. Za chvilku se utvořil špunt a tak jsem se svého šoku měla čas vzpamatovat. Samozřejmě trať pokračovala dál ve stejném duchu: šílené výjezdy a ještě šílenější sjezdy. Do kopců jsem většinou i makala, ale při sjezdech, těch technických myslím, jsem lezla dolů z kola a vodila ho. Přišlo mi to lepší než se vymlátit. Od jednoho fotografa se mi dokonce dostalo další poučky: Nedávejte nohy ze šlapek, zvedněte zadek ze sedla. pak se nemůže nic stát, to je vyzkoušený. Nemůže? Mě určitě ano! Při dojezdu jednoho kopečka jsem vydávala šílené skřeky, něco jako: ježíš.. jé..ojoj, ufff, až to probralo kohosi v sanitce, tento mé zvuky opakoval a vylezl, aby se podíval, co se to řítí za exota :o))

Cestou se stalo to, čeho se vždy bojím - málo lidí a špatně značená trať. Jednou jsem se držela nějakého chlápka před sebou abychom společně zjistili, že jedem blbě a za námi jel další, co si myslel, že víme cestu... Ale za chvilku jsme se napojili. Až do občerstvení jsem občas někoho viděla, dál už ani ne. Občerstvení bylo opět kapitola sama pro sebe. Pánové odhodili svá kola a v klidu jedli a pili a povídali si, nikdo se nestresoval, že jako čas tlačí. Nene. Tentokrát i já své kolo položila do trávy a šla si pro svou svačinku čítající jeden banán, müslityčinku a ionťák. Obsluha se nás ptala, zda za námi ještě někdo je, což jeden závodník vtipně okomentoval ve smyslu: Cože? My nejsme peleton? :o)) Ten někdo mi velmi připomínal Jiřího Ježka. K mému překvapení závod skutečně jel, ovšem v takovém čase, že opravdu nemohl stát se mnou u banánů. Tak by mě docela zajímalo, kdo to byl.

A naše modelka vám předvede, jak se nasazuje helma... :o))

Zbytek už mě ani nějak nebavil. Jsem tedy zvyklá jezdit sama, ale být i tady sama bylo takové nějaké demotivující. Rozhodně nebyl důvod do toho šlápnout a makat, to se mi (překvapivě) nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem nebyla úplně fit, čert ví. Trať byla navíc hodně špatně značená, musela jsem s očima na šťopkách sledovat fáborky, abych nezabloudila a vždy, když jsem si nebyla jistá, jsem rozechvěle čekala další znamení, že jedu správně. Nekoukala jsem ani, kolik je hodin, jen jsem si občas dala loka vody a těšila se do cíle. Před cílem byl poslední ukrutně krutý kopec, kolo jsem tlačila v předklonu a nadávala jak špaček. V kopci se mnou funěl jeden z členů NH Car, na kterého nahoře čekali kámoši, což se mi fakt líbilo. Dokonce těsně před cílovou bránou utvořili řadu a vjeli společně, aby měli stejný čas. V té chvíli jsem měla šanci je ještě předjet, ale přišlo mi to nefér, protože prostě tam byli přede mnou. Po dojezdu jsme dostali igelitku s tričkem a pivem a bylo to za námi. Ještě mě moderátor přivítal, tak jsem zamávala a šla hledat Evžena a Renatu.

Čekal jen Evžen. Říkala jsem mu, že není možné, aby Renata byla ještě na trati, protože hned za špuntem mi zmizela z dohledu, ale vážně nikde nebyla. Ukázalo se, že zabloudila, kousek před cílem sjela z trati. To mě vážně mrzelo, neboť byla lepší jak já, ale takhle je ve výsledcích zase až za mnou.

Dali jsme si společně oběd, já pak šla k Renatě na kafe a k večeru i domů. Bylo to náročné, náročnější než jsem čekala. Hlavně se ukázalo, že já na nějaký závod v terénu, v takovémto terénu, ani náhodou nemám a hned tak bych se na místo činu vracet neměla. Leda bych se naučila kopce sjíždět a ne skákat z kola jakmile se terén nakloní :o)