úterý 30. září 2008

Zářijové ohlédnutí


Na poslední večer v září jsem si naplánovala běh, neb jsem nestihla posilovnu. Ve chvíli, kdy jsem se oblékla, natáhla měřič tepu, napila se, našla sluchátka v jednom z dětských pokojů a zavázala tkaničky na čtyři kličky, jsem zjistila, že venku leje jak z konve. Kdyby jen mrholilo, tak bych šla, ale v dešti nejdu, to ne, ee, to se mi nechce. Tož jsem se tedy usalašila u počítače a ohlédnu se za zářím.
Září bylo hektické. Martin nastoupil do školky a tím pádem naše dny dostaly jiný řád. Prvních pár dnů to nebylo nijak jednoduché, úplně první den řval jak tur (prý se bál, ze si pro něj nepřijdeme), pak byl nastydlý a pak to vypadalo, ze má něco se slepákem. Byla jsem naprosto vystresovaná, měla jsem výčitky svědomí, ze s ním nejsem doma, proste taková klasika zaměstnané matky. Pracovně nebylo září hektické, dá se říct, že to byl blázinec na sedmou. Ze zkušenosti vím, ze tento chaos na sedmou skonči někdy v únoru. To se tedy mám nač těšit :o) Zaří bylo i studené a nevlídné, podzim nastoupil rychle a nečekaně, lidi vytáhli bundy a viděla jsem i zimní čepice a šály.

Jinak září v číslech:
Běh: 43,5 km
Posilovna: 5x
Kolo: 85 km
Pochod: 18 km
Kdyby si snad někdo myslel, ze jsem třeba zhubla, tak to fakt ne. Naopak. Po dvou letních asketických měsících jsem přibrala 3 kg. Záhadně pak zase zmizely, ale je pravda, ze mě to docela rozhodilo a demotivovalo. Mám jediné vysvětlení a tím jsou hormony. Co nadělám....

Drakiáda


Na drakiádu do Jeseníků jsem byla pozvaná kolegou Lexou, který se jí účastní každý rok. Domlouvali jsme se někdy dávno, a spřádali plány na výrobu nějakého super úžasného draka. Jak šel čas, naše plánování ustalo až jsem si myslela, že snad ani nikam nejedeme. Ve čtvrtek večer jsem mu pro jistotu poslala SMS a když nereagoval, bylo mi jasné, že se nikam nejede. V pátek asi v 10 mi zavolal, že se samozřejmě jede. A že se jede ve 2. No to rozhodně nestíhám! Posunuli jsme tedy odjezd na 15 hodinu, abych stihla zabalit věci, vyzvednout Martina a čekat. První část se mi povedla - naběhla jsem domů, do tašky nacpala především věci pro Martina a vyzvedla ho. Pak jsem čekala a čekala. Odjezd se posunul na 16, pak na půl páté, no a nakonec jsem odjížděli v půl 6. Přiznám se, že už jsem si chtěla zase vybalit a nikam nejet, ale sluníčko a Jančařík slibovali krásný víkend, takže jsem vydržela a jela.
Jak to hororově začalo (nesnáším nedochvilnost a posouvání smluvených časů), tak to hororově pokračovalo. Už jen to, že pokud do malého auta dáte 2 dětské sedačky a máte zadek přes tři, těžko se vám sedí. První část cesty sice seděla vzadu s dětmi Lenka, ale musela chudák sedět naštorc, aby se vešla. No ale konečně jsme vyrazili směr Hradec. Před Hradcem zácpa, kolona kdoví kam, skoro hodinu jsme se šinuli. Lexa nám navíc sdělil, že v Hradci musíme zastavit, protože na výrobu draka nic nemá. V Hradci tedy zastávka, krmení dravé zvěře a nákup desek z pěny (polyester?), které po zbytek cesty dělalay hnusné zvuky. Martínek předtím na chvilku usnul, takže byl lehce mimo a pak už mě chtěl vzadu u sebe. Když viděl kolem tmu, začal se bát, že se ztratíme a tisknul se ke mně, mě bylo horko a špatně, protože jízdu vzadu nesnáším. Za Hradcem na nás čekala stará dobrá objížďka, na které jsme bloudily s Dádou (viz můj Hokus-pokus Výlet), ale Lexa naštěstí věděl, kudy jet. Tedy po té, co zastavil, vyštrachal mapu, uspořádal desky, které vydávaly ty hnusné zvuky, napil se a našel CD na uspání Lexíka. Byla jsem naštvaná, že jedu. Za celý týden jsem toho měla dost a teď jsem seděla už několik hodin namačkaná v autě, cíl v nedohlednu a do toho volal Lexův kamarád, že pro mě není spaní. No super. Zakázala jsem si černé myšlenky a otupěle jsem pozorovala odrazky aut před námi.
Asi v půl 10 (nebo 11?)jsme dorazili k hotelu, kde se drakiáda měla konat. Lexa zaběhl dovnitř a za chvilku přišel s jakýmsi člověkem, který mi na páteční noc poskytl útočiště. HOTOVO! S cizím mužem v cizím městě a v cizím pokoji. On šel ještě pařit a já s Martínkem padli okamžitě do postele a usnuli. Martin spal až do půl 9, což bylo neuvěřitelně přínosné. Hned po probuzení mi volal další Lexův kamarád, že mě dostal na starosti a na snídani se mi přišel představit. Bohužel nejsem z těch co okamžitě uzavřou přátelství a začnou si s kdekým tykat. Tak jsem ho jen pozdravila, představila se, ale sedla jsem si jinam, protože u jeho stolu bylo stejně obsazeno. Jo a to jsem nenapsala - Lexa večer odjel k rodičům, kteří tam nedaleko bydleli.
Po snídani jsem se s Marťou vydala na procházku, ale to už mi volal třetí Lexův kamarád, že mám počkat, že jde s námi. Přivedl s sebou kamarádku, takže nás bylo víc. Dál už se dá říct, že hororový scénář skončil.
S Katkou a Martinem (tak se jmenovali) jsme se vydali na Šerák. Tedy původně jen na Obří skály, ale Martin trasu neustále prodlužoval. Můj Martínek statečně pochodoval a ani moc neprotestoval. Asi si netroufal před cizími lidmi. Na Šeráku jsem si dali oběd - hovězí vývar a svíčkovou. Bohužel pak kolem nás nesli borůvkové knedlíky.... ty jsme si tedy dali také :o) a cesta dolů nám pak šla pěkně od nohy. Celkem jsme mohli ujít tak 15 km, jsem ráda, že Martínek fňukal poslední jeden.
Do údolí jsme došli když už bylo pouštění draků v plném proudu. Martin došel pro jejich draka, aby Martínek mohl také pouštět, ale moc nefoukalo, tak to bylo spíš takové pobíhání a poletování po louce s drakem na provázku. Na louce už byl i Lexa, takže pak už jsme šli všichni společně jak na vyhlašování výsledků, tak na večeři do vedlejší vesnice.
Večer se konala diskotéka, ale té jsem se neúčastnila, protože jsem nechtěla nechat Martínka na pokoji samotného. Sce byl utahaný a ani nehrozilo, že by se vzbudil, ale co kdyby...
V neděli jsem byla dopoledne zase sama, tentokrát už úplně, protože všichni odjeli a Lexa byl zase u rodičů. Vydali jsme se s Martínkem na malou procházkou, šli jsme na Větrolam, pak lesem a došli jsme do Petříkova. Bylo nádherně a moc se mi nechtělo do Prahy. Zpáteční cesta docela ušla, děti spaly. Ale stejně to byla dááááááááááálka.

Jo, hotel, ve kterém jsme spali byl moc super, vřele doporučuji:
http://www.ramzova.net/
Velmi mě inspiroval svou podzimní výzdobou, a tak jsem hned večer šla a nakoupila si také nějaké dekorační předměty, abych si vyzdobila kancelář.

Ještě v pondělí jsem byla ze všeho velmi unavená, nešla jsem ani cvičit, ani běhat, ani nic. Jen jsem vařila a uklízela. Ale byla jsem ráda, že jsem jela, v přírodě bylo nádherně.

středa 24. září 2008

Musím jít do toho!


Je to hrozný, ale je to tak. Včera mě Michal tak naštval, že já do toho půlmaratonu jít musím. Ale vezmu to popořádku.
Večer jsem si na behej četla různé články kolem trénování na desítku a na půlmaraton a jak jsem tak na vážkách říkala jsem si, že při troše dobré vůle by se to natrénovat dalo. Vzpomněla jsem si na jaro, kdy jsem běhala často a dost a devět i deset km jsem uběhla docela v pohodě, a že už tenkrát jsem si říkala, že 10 nebo 20 asi nebude takový rozdíl. Jasně, je to trochu rouhání, ale prakticky to samé tvrdí Miloš Škorpil. Bohužel jsem tuto svou domněnku řekla nahlas. A Michal se do mě pustil, že jsem se zbláznila, že to nikdy nemůžu uběhnout, že budu pořád někde lítat, že si zničím klouby atd. Tak, a to tedy rozhodně neměl říkat. Možná to s těmi klouby, možná to s tím lítáním všude možně, ale neměl říkat, že to nezvládnu. V tu ránu jsem věděla, že se MUSÍM přihlásit. I kdybych měla půlku ujít, i kdybych se měla do cíle doplazit, prostě rozhodně JDU DO TOHO!

úterý 23. září 2008

Dvě malá vítězství

Podařila se mi dvě malá vítězství. To první se týká Firemní štafety na Pražském půlmaratonu. Dostála jsem svému slovu, šla jsem za ředitelem poprosit o dotaci, pak jsem dala vývěsku na net a hle: už se přihlásili čtyři kluci! No není to super? V takový úspěch jsem ani náhodou nedoufala. Štafeta se tedy utvořila (tedy doufám, že bude ještě alespoň jedna) a já se budu tím pádem moci přihlásit na půlmaraton. To ale ovšem předbíhám, protože na 100 % jsem se ještě nerozhodla. Mé rozumné já mi říká, že je to děsný nerozum, a že to nikdy uběhnout nemůžu. Vždyť 20 km je běžně celodenní výlet s jednou zastávkou na svačinu a kocháním se krásami kolem.
*
A to druhé vítězství je, že jsem opustila ovál. Ne nadobro, ale na čas. Není možné, trénovat jen na něm, to už jsem tu psala, takže posun do ulic prostě musel přijít. V sobotu jsem si byla ještě ovál oběhnout, ale nějak mě to nebavilo. Vzpomínala jsem s láskou na dění před týdnem (nebo to bylo před rokem?) a říkala si, že už jsem dozrála, z lidí nemám takovou paniku a tak v neděli zkusím ulici. A opravdu jsem šla. Sice trochu krápalo, ale nejsem z cukru a nevadilo mi to. Běžela jsem od domu kolem školky a pak kolem paneláků do kopečka čímž jsem se dostala na čtyřproudovou silnici kolem sídliště. Chvíli jsem běžela po chodníku, ale pak mě napadlo běžet po travnatém pásu uprostřed. Však na co tam je, takový široký, upravený a osvětlený, ne? A bylo to super parádní a úžasné. Jen jsem se bála kopce, co vede od spodní křižovatky nahoru na Rajdu, ale i ten jsem kupodivu vyběhla bez zadýchání. Chvilku jsem pak běžela podél metra, ale byl tam nějaký velký provoz, tak jsem se stočila do sídliště a běžela do parku, z parku k Hasu a pak už domů. Ten pocit uspokojení byl k nezaplacení, naprosto mě to uchvátilo a zcela určitě si to zase zopakuji. Celé kolečko mi trvalo asi 33 minut, běžela jsem bez zastávky, pěkně v klídku jsem si poslouchala písničky a radovala se z pohybu pod hvězdami. Ano, běh prostě nemá v tomto konkurenci.

čtvrtek 18. září 2008

S odstupem času

Pohled zpět mě utvrzuje v tom, že jsem to nebyla já, kdo to uběhl. Já si jen vzpomínám, jak jsem vyběhla a pak až cíl. Nebýt zápisku o průběhu tak nevím ... :o)
Zde je pár nasbíraných poznatků:
- kdo se přihlásí na závod, chce závodit. Viděla jsem ty dychtivé tváře, to očekávání v očích. Ne, nikdo se nešel jen zúčastnit, chtěl se dobře umístit. Chtěl zvítězit, byť jen sám nad sebou
- trénovat na oválu nestačí. Na něm si můžu natrénovat výdrž, ale vyběhnout z oválu na ulici je tak propastný rozdíl, že mě to málem srazilo hned na startu. Chci-li se občas někde objevit, musím opustit bezpečný ovál a vyběhnout na ulici
Další nevím, asi jsem toho měla v hlavě víc, ale zřejmě to nebylo tak podstatné jako tyto dva body.
*
Hned v pondělí jsem naběhla do posilovny a plakala trenérovi na rameni, že jsem tlustá, ať s tím hned něco udělá. Zahnal mě ke strojům a naordinoval 3x týdně jejich používání. Běh odložím trochu k ledu, tedy na víkendy. Samozřejmě bych mohla posilovnu prokládat během, ale nevím, zda a jak dlouho bych to zvládala. Víkendová alternativa mi přijde prozatím jako optimální. Až se dám zase do kupy (co se usazených tuků týče), plán si zase předělám. Další běh, kterého bych se chtěla zúčastnit je Kbelská desítka. Málem jsem se přihlásila už letos, protože v té době jsem byla schopná těch 10 km uběhnout, ale dobře, že jsem to neudělala, protože bych je neuběhla. Musím začít s úplně jinou přípravou. Stále uvažuji o oslovení trenéra, ale říkám si, že v mém věku už je to jedno jak a za kolik co běhám, takže budu i nadále čerpat znalosti z netu a časopisů.

sobota 13. září 2008

Pár hodin poté

Mám to za sebou a cítím se fajn, řekla bych šťastně. Za ty nervy to rozhodně nestálo, bylo to úplně v pohodě. Tedy ještě cestou metrem jsem byla dost vyklepaná, ale když jsem pak viděla plný Staromák lidí, balonků, zátarasů a stánků, byla jsem v klidu. Pak jsem se koukala, jak dobíhají ti, co běželi 3,8 km, tleskala jsem jim a povzbuzovala a začala se i těšit.
Něco po sedmé se začaly holky řadit, tož jsem se zařadila také. Natáhla jsem bandáž, odhodila mikinu a cvičila kotníky. Pak se dav posunul kousek blíž ke startu a David Huf nás začal zahřívat. Ne vlastním tělem, ale cvičením. Ovšem když stojíte uprostřed davu, moc se cvičit nedá, takže jsem dál jen poskakovala na místě. David zmlknul a my se opět posunuly. Prohlížela jsem si soupeřky, většinou mladší ročníky, štíhlé a vysmáté. Ale našlo se i pár boubelek a starších dam. Dana Zátopková nás odstartovala a my vyběhly. Byla jsem dost vepředu, což se samozřejmě cestou hodně změnilo. Po prvních desítkách metrů jsem byla přesvědčená, že to nezvládnu. Že to neudýchám. Nadávala jsem si do debilů (pardon), protože ač jsem si 100x říkala, že si musím vzít dýchátko, zůstalo v batohu u Sáry. Na značce 1 km jsem si zmáčkla tester, ale jinak jsem nebyla schopná vůbec vnímat, kolik mám tep, kolik čas, prostě nic. Tam někde mě začalo předbíhat spousta lidí. Myslela jsem , že běžím úplně na konci což mě rozhodilo tak, že se mi najednou vůbec nechtělo běžet. Nemohla jsem a nechtělo se mi. Na Karlově mostě se moje krize vystupňovala natolik, že jsem si řekla: Tak to prostě nedoběhnu, vždyť je to fuk. Ale ke konci mostu byla spousta diváků, všichni tleskali, navíc se běželo z kopečka a tak jsem se zase vybudila. Dole na nábřeží byla otočka a tu jsem zjistila, že nejsem ani zdaleka poslední, že je za mnou ještě holek dost a dost. Některé přede mnou jsem začala i předbíhat, ale mě už pak skoro nikdo dlouho nepředběhl. Měla jsem v plánu na začátku Pařížský zrychlit, ale plíce mi to bohužel nedovolily, a tak mě zase několik holek předběhlo. Když jsem měla na dohled časomíru, docela mě překvapil čas 31 minut, nakonec to bylo31:51 (nebo reál 31:41). Jedná se vlastně o můj osobní rekord! Ha! Můj cíl byl nebýt poslední a doufala jsem v čas 35 - 38 minut. Obojí se mi splnilo. V cíli jsem pak dostala medaili, napít a banán. Před chvilkou jsem koukala na výsledkovou listinu. No, když se člověk vidí na 698 místě, tak mu to tak skvělé nepřipadá, na druhou stranu - byla jsem o cca. 15 minut pomalejší než vítězka, ale poslední naměřená byla ještě o 20 minut horší než já. Jinak moc nechápu, jak někdo při závodu zvládne pozorovat okolí, mačkat tester, kontrolovat si tep a další blbosti. Já fakt jen běžela, tester jsem zmáčkla jen jednou a to na prvním kilometru (čas 5:59 je vlatně také můj rekord) a jinak absolutně nic. Dokonce jsem ani nevnímala diváky, atmosféru, nic.... Snad jen na tom Karlově mostě, protože tam se běželo blízko diváků a navíc tam bylo hodně světla.
*
Když to tak vezmu, měla bych mít ze sebe radost. A já jí mám.
*
Tímto se dostávám k poděkování (ano, byla to řeč připravená pro reportéry, pokud bych náhodou předběhla Maďarku-rekordmanku :o):

Děkuji především Sárušce, která mi od začátku věřila a říkala mi, že jsem dobrá, chodila se mnou občas trénovat, poslouchala mé strachy a uklidňovala mě, nahrávala mi písničky a doprovázela mě na závod.
Děkuji Michalovi, že mi od začátku nevěřil ani trochu, ale koupil mi boty.
Děkuji Nicolasovi, že asi 2x pohlídal Martina a řekl, ať koukám běhat trochu rychleji
Děkuji Machymu, že mi taky věřil, dodával odvahu, komentoval mé snahy a i mi radil.
Děkuji serveru behej.com, kde jsem vždycky našla to, co jsem potřebovala.
Děkuji oválu, že jsem na něm mohla trénovat.
Děkuji svému testeru, že mi přesně ukazuje, jak blbě běžím.
Děkuji ježkům, kteří mi při tréninku dělali společnost.
Děkuji svému astmatu, protože kdyby jeho nebylo, nikdy bych s během nezačala.
Děkuji, děkuji, děkuji, všem, kteří mi drželi palce, moc děkuji, za rok se zase zúčastním.
***

***

***

pátek 12. září 2008

Dotaz k závodu GP

Sáruška: A mámo, jak to budeš dělat na přechodech?
Já: Co?
Sáruška: No co když tam přiběhneš a nebude zelená? To tam budeš čekat?

(Opravdu to řekla Sáruška, 18 let, a ne Martínek 4 roky)

čtvrtek 11. září 2008

Má odvrácená tvář

(nafoceno tajně kolegou při večeři na veletrhu)



(to byla velká dobrota :o))

Dotrénováno

Včera jsem dotrénovala, teď už to nijak nenaženu, takže děj se vůle boží. Bohužel závěr tréninkového plánu jsem totálně dokopala, protože za prvé jsem si nevšimla, že mi chybí týden a včas jsem na to nereagovala, a pak jsem si neuvědomila, že ten můj plán je nastavený na závod v neděli... No ale to je jedno, už se tím nebudu zabývat, nějak to dopadne. Jediný cíl, který mám, je, nebýt poslední :o)
*
Jo, Dan si pustil v práci pusu na špacír a všem prozradil, že v sobotu běžím. Mělo to dvojí odezvu: většina řekla, že jsem dobrá, pár se koukalo s despektem, co je to za kravinu (tito zavzpomínali na mládí a jediný dlouhý běh v životě - 1500 m). Nechtěla jsem, aby se to vědělo, protože pak každý přijde a bude se ptát: Tak co, jak jsi dopadla? A já budu říkat: Dobrý, běželo se mi skvěle, jsem sice 548, ale ten zážitek za to stál :o)) A protože jsme právě slavili a alkohol nám lehce stoupal do hlav, napadlo mě, že bychom mohli dát dohromady firemní štafetu a jít si jí zaběhnout třeba na půlmaraton. Zatím se chytil jeden kolega, dokonce jsme v tom opojení naplánovali tréninky 2x týdně u nás na oválu, ale myslím, že brzy odpadne. Upřímně: jeden z důvodů, proč běhám je, že můžu být chvilku sama, takže mi to vadit nebude. Zkusím dát na náš net výzvu a uvidím, jestli se někdo chytne. Asi ne, jak znám ty naše lenochy. Představa, že bychom třeba utvořili družstvo Praha, Brno a stavby, je asi hodně velká utopie.

pondělí 8. září 2008

Dan

Můj mladší bratr konečně oslavil třicátiny. Konečně proto, že si ze mě neustále dělal legraci, že jsem stará a nejstarší z nás tří, tak alespoň že tam má tu trojku. Sice říka, že v jedné dekádě se nikdy nesejdeme, ale to mi je tak nějak jedno.
Když jsem se ale koukala na fotky z oslavy musím říct, že vypadám fakt hnusně tlustě a nejhůř na světě a že nemít tři děti, jdu si hodit mašli. Tolik sportu a odříkání a nikde to není vidět :o(

 
Posted by Picasa

*
 
Posted by Picasa

Trénuji a trénuji

Už se to blíží, ještě se 5x vyspím a poběžím svůj první závod v životě. Tedy v dospělém životě, protože jako malá jsem se určitě něčeho účastnila, třeba soutěže mladých zdravotníků, kterou jsme jako družstvo vyhráli a postoupili do krajského kola. Ale to bylo dávno. Teď vůbec netuším, co mě čeká a jsem z toho docela nervozní. Jako totální introvert s davovou fóbii si to v sobotu přihasím na Staromák a vyrazím. Chacha. Kdo mě zná tvrdí, že stejně nenajdu start a pokud náhodou ano, tak stejně cestou zabloudím. Mají pravdu, většinou zabloudím, ale beru si s sebou Sáru jakožto technické zázemí, tak snad alespoň ten start najdu. Pak budu doufat, že cesta bude značená tak, abych z ní nesešla. Fakt se hodně děsím, bojím se, že to nezvládnu, protože přeci jen to není můj oválek, bude tam jiný povrch, lidi, stres. A ani nevím, jak to zvládnu bez trosky (nebo jí můžu mít????). V tréninku mi chybí jeden týden, nějak jsem špatně spočítala, kdy musím začít, no snad to nebude tak znát. Bože, čemu jsem se to upsala. Bojím, bojím...
*
Ale abych se vrátila k nadpisu. Musím se pochválit, že mám tu vůli jít 4x týdně běhat, tedy spíš že dodržuji předepsané dávky. Jen jednou jsem to nezvládla, nějak mi to nešlo, a místo 5,5 km jsem dala jen 4. Ale včera jsem to šla napravit a uběhla. Časté tréninky způsobují, že se lepším (ještě aby ne). Např. v pátek jsem uběhla 3 km za 18 a něco, a nebo včera závěr - 1 km, jsem uběhla v docela (pro mě) hodně rychlém tempu. Myslím, že i v sobotu bude docela reálné, abych posledních pár metrů uběhla rychleji a neploužila se tam. Přemýšlela jsem, že bych zkusila oslovit někoho z trénérů na behej.com, abych se běh skutečně naučila. Všelijakých rad a mouder je všude plno, ale já když si to přečtu, tak z toho nic nemám (to už jsem tu psala), takže kdyby mi to nějaký odborník vsvětlil a ušil mi tréninky na tělo, tak by mi to dalo určitě víc. Ale to předbíhám, nejdřív zkusím, co to se mnou v sobotu udělá, jestli s tím pak raději neseknu :o)

středa 3. září 2008

Srpnové ohlédnutí

Srpen byl krásný. Počasí vyšlo, dovolená vyšla, sportování vyšlo, slunce vyšlo... Jinak v číslech:
Kolo: 230 km
Běh: 41 km
Pochod: 8 km

S posilovnou si přes prázdniny dávám pokoj, ale po 13. září zase začnu. V současné chvíli nejsem schopná toho dělat tolik najednou. Také musím relaxovat a věnovat se rodině. Docela obdivuju lidi, kteří objemy běhu mají třeba 300 km měsíčně (!). Samozřejmě rozdělit 300 km do dnů znamená "jen" 10 km denně, ale to přeci není nic zanedbatelného (nebo to vidím jen jako laik, co ho schvátí 50 km měsíčně?). Navíc by mě zajímalo, co dělají ještě jiného. Jestli jsou schopni normálně pracovat, vařit, uklízet, chodit na nákupy, věnovat se dětem apod., prostě kde berou čas na to všechno. Jasně, určitě neběhají 1 km 6,8 minut jako já, ale i tak je takový objem naběhaných kilometrů prostě musí nějak vyčerpat, ne?


Lide Lide Graphics

úterý 2. září 2008

Konec podpatečkům

Včera jsem si to přihasila k lékaři (vlastně to byl malý trénink na večer, protože mi ujel bus a já měla asi 10 minut na přesun z práce na Parník) a pak mu líčím své strasti a bouli na noze a on se jen mrknul směrem k zemi a povídal: Vysoké podpatky a ploché nohy! Jak chcete, aby Vás nic nebolelo? :o(
No, takže budu chodit po ulici jak ustřelené kecky v ortopedických botách, fakt sexy.
Večer jsem byla běhat a snad poprvé se mi povedlo uběhnout plánovaný úsek (5,5 km) v kuse, bez přestávky či chůze (poprvé co jsem znovu začala). Čas sice 41 minut, ale co, není to jedno? Hlavně že se mi běželo dobře. Nevím jak běhat, abych dělala delší kroky a tím zrychlila, ale myslím, že to přijde samo. Zatím to nebudu hrotit. Teď mi stačí, že jsem schopná trasu uběhnout a na konci i zrychlit.