Stará láska nerezaví

Po dlouhé posilovací absenci jsem začátkem listopadu naklusala do tělocvičny. Zatímco před během poletuji po bytě a hledám svršky, které jsem před tím dala někam sušit, balím se do tenkých vrstev funkčního prádla, míchám omáčku, šněruju botky, uklízím nádobí, hledám Edu a mp3, rozmotávám sluchátka, vařím kakao a čtu pohádku na dobrou noc, tentokrát jsem popadla červený batůžek PIM, do něj hodila boty, ručník, rukavice a pití, zabouchla jsem dveře a alou na plac.

Majitel fitka, můj rádce a trenér, málem spadl ze židličky, zamáčkl v oku slzu dojetí a pravil: Bože holka, tebe tak rád vidím! A já nazula boty, natáhla rukavice a šla cvičit.

Posilovnu zbožňuji. Vlastně to byla stejná láska na první pohled jako ta k běhu. Už po první lekci jsem věděla: Ano, tohle mě baví, u toho zůstanu. Stejná slova jsem si o deset let později pronesla i po prvním oválu. Ale zatímco běh mi ani po třech letech pořádně nejde, v posilovně se cítím opravdu silná v kramflecích. Umím správně uchopit činky, tahat za táhla, vést pohyb, umím přehodit kladku, správně dýchat, umím protáhnout všechny svaly mnoha způsoby, prostě kdyby na to přišlo mohla bych z fleku předávat zkušenosti.

Bylo docela plno, hlavně spousta nových tváří, většinou kluci v pubertě. Koukli na mě s výrazem: Co sem ta bába leze? Ovšem výraz opovržení se jim v průběhu mého cvičení měnil na: Hm, umí..., protože já prostě umím.

Po zahřátí na rotopedu jsem začala posilovat jako první záda. Kladka mi padla do dlaně jak ulitá. Udělala jsem super sérii (bez přestávky dva různé cviky), pak další a další, protáhla nohy, procvičila ramena a tricepsy a domů jsem odcházela naprosto nadšená, že jsem nic nezapomněla. Druhý den jsem cítila nějaké svaly na rukou, ale to se dalo čekat. Neočekávala jsem bolest svalů na nohách, když je přeci zatěžuji dnes a denně.

Minulý pátek jsem pozměnila cviky, i ty na nohy. Druhý den jsem nemohla chodit. Cvičila jsem leg press, snožování a roznožování, čili cviky na procvičení vnitřních a vnějších stehenních svalů a zadečku (no, zadečku...) a druhý den, vlastně až dosud, nemůžu pořádně chodit. Hned se dalo poznat, které svaly na nohách se během posilují, a které ochabují. To by jeden neřekl, myslela jsem, že během se protáhnou všechny svaly. Ale ne, není to tak, i běžec může mít zkrácené a zakrněné svaly, čili i on by měl posilovat. Samozřejmě nejen nohy, ale hlavně břicho a záda, a ruce. Prostě celé tělo... Já vím, jsou to zase ty souvislosti, které mi někdy unikají :o)

P.S

Něco pro zasmání

V sobotu jsem šla s dětmi na nové hřiště - dětské hřiště. Ze země trčel nějaký kelímek, tak jsem si do něj sedla....

Neví, zda je z toho poznat, že se ten kalíšek točil čím dál rychleji. Strašně, ale fakt strašně jsem se bála, že z něj vylítnu, a taky jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole.... Kdyby mě Sára nakonec milostivě nezastavila, možná by mě to katapultovalo na měsíc, který byl právě v úplňku

Včera v posilovně

S odstupem času

Pohled zpět mě utvrzuje v tom, že jsem to nebyla já, kdo to uběhl. Já si jen vzpomínám, jak jsem vyběhla a pak až cíl. Nebýt zápisku o průběhu tak nevím ... :o)
Zde je pár nasbíraných poznatků:
- kdo se přihlásí na závod, chce závodit. Viděla jsem ty dychtivé tváře, to očekávání v očích. Ne, nikdo se nešel jen zúčastnit, chtěl se dobře umístit. Chtěl zvítězit, byť jen sám nad sebou
- trénovat na oválu nestačí. Na něm si můžu natrénovat výdrž, ale vyběhnout z oválu na ulici je tak propastný rozdíl, že mě to málem srazilo hned na startu. Chci-li se občas někde objevit, musím opustit bezpečný ovál a vyběhnout na ulici
Další nevím, asi jsem toho měla v hlavě víc, ale zřejmě to nebylo tak podstatné jako tyto dva body.
*
Hned v pondělí jsem naběhla do posilovny a plakala trenérovi na rameni, že jsem tlustá, ať s tím hned něco udělá. Zahnal mě ke strojům a naordinoval 3x týdně jejich používání. Běh odložím trochu k ledu, tedy na víkendy. Samozřejmě bych mohla posilovnu prokládat během, ale nevím, zda a jak dlouho bych to zvládala. Víkendová alternativa mi přijde prozatím jako optimální. Až se dám zase do kupy (co se usazených tuků týče), plán si zase předělám. Další běh, kterého bych se chtěla zúčastnit je Kbelská desítka. Málem jsem se přihlásila už letos, protože v té době jsem byla schopná těch 10 km uběhnout, ale dobře, že jsem to neudělala, protože bych je neuběhla. Musím začít s úplně jinou přípravou. Stále uvažuji o oslovení trenéra, ale říkám si, že v mém věku už je to jedno jak a za kolik co běhám, takže budu i nadále čerpat znalosti z netu a časopisů.

Děs v posilovně 2

Sice jsem seznam děsů v posilovně psala dávno, ale to ještě nebylo tak pěkně teplo jako teď, takže jsem zapomněla ještě na tílko. Kupodivu mě k tomu přivedl kolega, který přišel ze stavby a měl na sobě tílko a šortky a opravdu vypadal nevábně. Večer jsem byla cvičit a jeden z hlavních nešvarů - papučky na nahé noze - se tam vyskytl hned 2x. Nevím, třeba to někomu nevadí, ale můj názor je, že do posilovny patří tenisky a sportovní oděv vůbec. Tílka a žabky nechť pánové nosí na pláž.
*
Pokud bych shrnula květen - bída. Nejdříve krásný rozjezd v podobě výletů na kole, ale pak nastoupila rýma, která mě na 14 dnů totálně vyřadila z provozu a se sportem byl ámen. Tento týden jsem byla 2x cvičit a díky slunečnému počasí to vypadá, že k nějaké aktivitě využiji i víkend. Ale to už bude červnová kapitola. Sečteno podtrženo - ujela jsem cca. 200 km, uběhla jsem asi 23, a 2x jsem byla v posilovně. Čili nic moc.
***

Děs v posilovně

Kdepak, mě se cvičilo krásně, ale pozorovala jsem tam jednoho člověka a vybavilo se mi pár věcí, při kterých mi jde mráz po zádech - týká se výhradně posilovny. Takže jsem je prostě sepsala a zde je jejich výčet. Pořadí je náhodné, jak si to tak vybavuji:

1. Roztrhané nebo zmačkané triko


2. Papučky z umělé hmoty


3. Papučky naboso


4. Cvičenec v ponožkách


5. Cvičenec v roztrhaných ponožkách


6. Starší cvičenky při těle v šortkách a krátkém triku


7. Flirtující jedinci


8. Drbající jedinci


9. Zmalované cvičenky


10. Hodně, ale fakt hodně upocení jedinci. Co jim kape pot z nosu a nemají ručník... FUJ


11. Možná bych ještě připsala kluky, co si po jednom cvičení kontrolují svaly v zrcadle, ale z toho většina naštěstí vyroste. A já si koneckonců také prohlížím svůj zadek když se nikdo nedívá :o))

Tož to je vše, kdybych si všimla něčeho dalšího, tak to připíšu. A nebo pokud si vzpomene někdo jiný, tak mi to může připomenout.

Další pokus a shrnutí diety

Vzala jsem si hodinky do posilovny. V pátek je v ní skoro prázdno, takže jsem nevypadala s tím orlojem na ruce jak blázen. Hodinky šlapaly jak hodinky. Dokud jsem ovšem nesedla na rotoped. V tu chvíli se odmlčely a tep měřily jen když jsem si dala ruku za hlavu. Zřejmě jsou to hodinky se smyslem pro humor :o) Občas, po té, co jsem si tedy "hlavně nenápadně" upravovala ručník za krkem, jsem ale zahlédla, že mám tep asi 129. Při samotném cvičení se mi tep pohyboval kolem 90 a na rotopedu na závěr cvičení zase kolem 129. Tak nějak mě to utvrdilo v tom, že měřit si tep v posilovně je nesmysl, cvičení nijak neurychlím a na kole pomalu jezdit umím. No, ale musela jsem si to zkusit, jinak bych nenašla klid :o)

*

Co se týče mé snahy dodržet dietku, tak musím říct, že jsem byla hodně úspěšná i když úlety byly - lentilky a kus Milky. Je mi to líto, ale pracovně jsem tento týden měla přece jen těžší a tak nervy potřebovaly trošičku obalit. Co mi dělá problémy je pitný režim, protože 3-4 litry prostě nevypiju, to by se ze mě stal průtokový ohřívač. Bohužel jsem nepila ani jako normálně, tj. v práci 1,5 litru a doma další 0,5 - 1, protože jsem na to prostě nemyslela. Druhý týden snad budu důslednější.

*

Právě se koukám na 13. komnatu Tomáše Dvořáka a koukám, že je na tom jak já - alergik-astmatik, co bojuje sám se sebou. Hned je mi sympatičtější :o))

První jarní den....

.... by klidně mohl být první zimní den, neboť je zima, sněží, mrzne, na D1 se přehnala sněhová bouře, ráno se nedá dostat do auta a podobné veselé příhody. Po jaru tedy ani památky, což člověka mrzí o to víc, že jsou za dveřmi Velikonoce, čili prodloužený víkend a jak to vypadá, strávíme ho za pecí. Tedy ne my SPORTOVCI :o)

V pondělí jsem si zašla do posilovny a měla jsem štěstí, že byla úplně prázdná a tak jsem si cvičila podle plánu a ne podle volných strojů. Bohužel jsem měla i čas se prohlédnout ze všech stran a přepadla mě depka, protože půl posilovny zabíral můj zadek, fakt hnus. Dala jsem si závazek vyhýbat se sladkému na sto honů.

NESMÍM MLSAT, NESMÍM MLSAT, NESMÍM MLSAT....

V úterý jsem chtěla jít běhat. Oblékla jsem se a všichni doma se divili, kam jdu v tom počasí. Až Sáruš se zeptala tak nějak normálně: Kam jdeš v té chumelenici? Fakt se chumelilo jako nikdy za celou zimu. Husté velké vločky pokrývaly zem, což blaží člověka v prosinci, ale ne v půlce března. Chvilku jsem váhala, co dělat a pak jsem se obula a šla běhat po schodech (tuhle na behej.com jsem to v BLOUGu Buldoka vyčetla). Běhání po schodech má mnoho nevýhod:

• člověk nemůže funět nahlas, čímž hrozí nebezpečí, že se udusí
• nemůže dupat, protože by na něj někdo vyběhl
• nemůže všude otevřít okna, aby měl kyslík
• a pes jdoucí s páníčkem ven za účelem venčení je hrozbou největší, protože před ním se člověk na schodišti těžko někam vrtne.

Především poslední bod mě donutil abych se po 3*9 patrech uchýlila do bezpečí domova. Kupodivu jsem nebyla vůbec červená jak malina, jen mi děsně bušilo srdce. Taky to celé trvalo jen 8 minut a pochybuji, že by se spálil jediný mikrogram tuku. Jakmile jsem ze sebe spláchla prach z chodby, venku přestalo sněžit ....

No, ale včera jsem si všechna příkoří vynahradila a uběhla 5 km. Málem jsem zašlápla ježka, který zřejmě pod dojmem nastalého jara vylezl a stejně jako my nečekal, že se zima vrátí. Tak tam chudák tak seděl na trávě a klepal se zimou. Bohužel nejsem schopná na takové zvířátko sáhnout, tak tam zřejmě sedí doteď.

Dnes jsem přemluvila kolegyni Dádu, ať jde běhat se mnou, aby se dostala ze své pracovní depky. Sice mi tu celý den spílá, co jsem si to vymyslela, že neuběhne ani kolo, ale i kdyby měla ujít 1,5 km, tak bude mít alespoň nějaký pohyb, který ji určitě prospěje, Nemůže si jen vozit zadek v autě. Pak jen skučí, co všechno jí bolí - a to je mladší a má o dvě děti méně... Tak jsem na ní zvědavá a jen se modlím, aby mi to alespoň trochu běhalo.

Posilovna

Kdepak, počasí mi nepřeje. I celé pondělí lilo jak z konve, takže hřiště vypadá jak rybník. Nepokoj mi cloumá tělem. Tedy spíš svědomí, protože výčet zkonzumovaných víkendových laskomin je předlouhý a mě je jasný, že pokud okamžitě nepůjdu běhat, všechny ty tuky se mi usadí na zadku. Ještě po cestě domů jsem se rozhodovala, co mám dělat, ale pak jsem potkala dva lidi, které vídávám v posilovně a bylo rozhodnuto - půjdu si zacvičit. A docela mi to i po měsíční pauze šlo. Kolo jsem si dala 35 minut a cvičila jsme nohy, prsa a ruce. Lidí bylo docela hodně, ale nikdo se mi nemotal do sestavy, takže jsem byla za hodinu v pohodě hotová. A pozor nejdůležitější věta, kterou jsem za poslední čas slyšela: Ty jsi zhubla! Ha, konečně, ko-neč-ně, si někdo všiml. Tedy ruku na srdce: nevšimla si ani moje váha, takže to nemůžu chtít ani po svém okolí, ale zřejmě, kdo mě dlouho nevidí, tak vidí :o)) Což mi opravdu moc pomohlo. Pomalu jsem o svém snažení začala pochybovat, ale pokud to přece jen vidět je, tak je důvod setrvat. No ano, můj boj s váhou je běh na dlouhou trať, ale já to dokážu.