Půlroční putování

po nové cestě je za mnou. Je to cesta za méně kily a více fyzičky. A půlroční výročí je celkem dobrý důvod se ohlédnout. (Všechno to začalo zjištěním, že područky nejsou područky, ale můj špek, a pokračovalo to Jill a novým jídelníčkem).

Jídlo, jídelníček, palivo pro tělo.. Přiznávám, že jsem jedla špatně. Spousta lidí mi tu může napsat: já ti to říkal/říkala, a já neřeknu ani popel. Proč špatně? Inu, to je tak...

Bylo nebylo, dávno tomu, začala jsem chodit do posilovny. To jsem byla ještě švarná třicátnice, ale začala jsem tak trochu kynout. Měla jsem "nadváhu" (pro kterou bych dnes vraždila) a nevěděla, jak přibírání zastavit. Vydala jsem se do posilovny. Posilování mě nadchlo a bavilo.

Naučila jsem se nejen cvičit, ale i jinak jíst. Jíst tak, abych byla sytá a zhubla jsem. A povedlo se. U jídelníčku, který jsem se naučila, jsem už navždy zůstala. Upřímně - jednalo se víceméně o asketický jídelníček, skládající se z banánů, kuřete, rýže, brambor, zeleniny... atd. Ne, špatně, to nebyl asketický jídelníček - to byl spíš zdravý fitness-jídelníček. Nedá se říct, že jsem jedla úplně špatně, to ne, určitě jsem i "prasila", ale držela jsem se některých zvyklostí jako třeba že stačí k masu (jedině bílému) 200 g brambor, nebo půl pytlíku rýže, nebo 80 g těstovin, skoro jsem vyřadila tuk (až na ten v krkovičce a čokoládě :-), jedla hodně zeleniny a skoro žádné ovoce, hlavně večer NIKDY ne sacharidy.. Atd. Atp.

Nějak se nemůžu dostat k tomu zásadnímu a tím je, že to, co mi stačilo jako palivo v době, kdy jsem pouze cvičila fitness, bylo to v pořádku a opravdu mi to stačilo. Jenže pak jsem začala běhat. A jezdit na kole. A cvičit. A chodit... A můj výdej rostl a já si pořád jela podle svých zaběhnutých zvyklostí.

Když jsem nedávno porovnávala, kolik spálím za 50 minut cvičení s Jill a kolik za 50 minut běhu, bylo to skoro 3x víc. Při běhu. Ale já tělu nedala o nic víc jídla, než po cvičení. A tak si začalo dělat zásoby.

Před půl rokem jsem tedy tohle všechno tak nějak (konečně) pochopila a jídelníček změnila. Jenže... Jenže jsem dál přibírala. A v té chvíli, fakt už naprosto zoufalá, jsem se spojila s výživovým poradcem. Potřebovala jsem vědět, kde dělám chybu. Vždyť jsem pořád v pohybu, jím dobře, sladkosti jsem vyřadila úplně, tak jak to, že tloustnu?! Sváděla jsem to hlavně na přechod (ne pro chodce, můj přechod), byť jsem se dočetla, že pro ženu se v období menopauzy nic nemění, čili že ne(z)tloustne, pokud se alespoň trochu hýbe a méně jí! Stejně si myslím, že takové články píší redaktorky s věkem kolem 23 let. Grrr

Poradce mi nejdřív laskavě vyčetl, že jím málo (a to jsem přitvrdila...) a že neodpočívám. Také mi vysvětlil, že tělo, které konečně dostalo pořádně najíst to chápe tak, že je to možná jen náhoda, a rychle si udělalo další zásoby! Mé tělo je vážně pěkná mrcha! Je tedy potřeba mu vysvětlit, že není hladomor, a že pořádně najíst dostane denně. Pak mi zakázal se dva měsíce vážit a šlo se na věc.

Sepsal mi jídelníček se slovy: přidal jsem vám ještě trochu jídla (pcha, přidal: z mých 200 g brambor mi udělal 150 g, rýži snížil na 60 g, a těstoviny na 70 g)
První den jsem málem snědla i klávesnici. 
Psala jsem: mám hlad. 
A on na to: To je jen pocit. 
Oponovala jsem: Poznám rozdíl mezi mám pocit, že mám hlad, a mám hlad...
Tak si dejte kousek ovoce nebo mrkev :-)

Ale protože jsem disciplinovaná, držela jsem se předepsaného jídelníčku a tedy žasla jsem. Po nějaké době jsem opravdu přestala mít jak hlad tak pocit hladu. Chuť na sladké se nevracela, a na tréninky jsem měla vždy dostatek energie. V jídelníčku přibyly novinky, najednou jsem např. mohla naprosto oficiálně jíst sušenky! Sice třeba jednu a půl, ale oficiálně, juchů!!! (neoficiálně znamená: sním ji, když mě u toho nikdo neuvidí. a když něco sním a nikdo mě u toho nevidí, tož to nemá žádné kalorie ;o)). Krása. Lahoda. Mňamka.

Co je dalšího pro mě netradičního:
- tofu
- acidofilní mléko
- červená řepa
- zapečené musli
- hovězí maso
- strašná spousta ovoce
- tuk
- džus
- pečivo i večer

V jedné pohádce bylo, myslím že princezně, zakázáno koukat za zavřená dvířka, že se jinak stane něco strašného. Princezna se ale přesto koukla, a spustila se nějaká kletba či co. Už si taky prd pamatuju... I já přes varování: ne abyste lezla na váhu, jsem se asi po měsíci zvážila. Měla jsem o dvě kila víc. V ten moment jsem měla chuť se utopit ve vaně plné lentilek. Upadla jsem do totální deprese, ani lexaurin zapíjený  třezalkou mi nepomohl. Naštěstí můj trenér našel pár uklidňujících a vysvětlujících slov a já se do toho zase obula.

Ty dvě kila už jsem zhubla, třezalku jsem vyhodila. Pořád mám ke své váze velmi daleko, ještě asi tak deset kilo, ale cítím se fajn.

Jestli z tohohle článku  plyne nějaké poučení? No jistě! Kdo má o svém příjmu a výdeji nějaké pochybnosti, ten ať si to zapisuje do kalorických tabulek a hnedle uvidí, jak na tom je.

Další změny za posledních šest měsíců:
- tělo se trochu zformovalo do dřívější podoby
- dám si nohu přes nohu (kdybych chtěla, dám ji určitě i za krk ;o)
- běžím v kuse dvě hodiny a nejsem úplně vyfluslá
- mám v týdnu dva dny tréninkové volno
- přestala mě bavit Jill. Zvláštní věc, to bych nikdy neřekla. Zpočátku mi přišla úžasná, teď si s ní zacvičím jen když jsem líná :-) Daleko víc mě protáhne tae-bo, nebo - občas - zumba. Na rozhýbání je Jill ale pořád můj favorit č. 1 a dál ji doporučuji všem, co chtějí "někde" začít.
- cítím se skvěle

Tak. A to to přesně šlo :o))

Dřu až třísky lítaj

Člověk to čte pořád: Chcete zhubnout? Chcete zrychlit? Běhejte pomalu, běhejte dlouho! Ovšem, co je to dlouhý běh? Co je pomalu? Z mého pohledu je dlouhá hodina. Při 75 minutách si říkám, že jsem fakt už superman. Když čtu, že někdo běží jen tak pro radost tři hodiny, nechápavě kroutím hlavou. Svůj pohled na 75 minut běhu v kuse jsem ale musela trochu poopravit...

Jsem už starší paní. Víceméně bych mohla začít štrykovat kabátky pro vnoučátka a okopávat lebedu na zahrádce. Jenže vnoučata v nedohlednu a zahrada mě poslední roky nějak nebere. Dřív jsem se v záhonech vrtala ráda, ale v současnosti razím heslo: rostlina, která nepřežije mou péči, mne není hodna. A tak sportuji abych dělala něco užitečného a do důchodu šla pěkně zocelená. Až budu stát frontu na důchod, fyzičku získanou v produktivním věku jistě ocením.

Můj trenér na nějaký věk nebere ohledy. Tedy samozřejmě zohlednil ho, ale že by mě šetřil to ne. Když jsem prvně viděla plány na "drsné týdny", jak to i on pojmenoval, myslela jsem, že mě šálí zrak: dva dvouhodinové běhy v jednom týdnu. Při tom úplně prvním jsem dobu výběhu odkládala jak to jen šlo. Nevěřila jsem sama sobě a normálně jsem se bála. Už jsem se viděla v polích jak totálně zdrchaná, unavená, zmučená, polomrtvá, upajdaná, uštvaná a groggy a taky hladová, vyprahlá a žíznivá čekám na smrt.

Jak nějaká prvnička jsem pak v podvečer konečně nasadila sluchátka a běžela. Naštěstí si musím hlídat tepy a tím pádem neletím jak splašená. Z běhu, při kterém nestačily nohy kmitat a plíce se nafukovat, se stala kochací záležitost. Opravdu jen vyklusávám, neboli jogguji. Dřív bych kilometr za víc jak sedm minut považovala za flákání se (a jak psala Renča: km za 7:30 už není běh), ale trenér se musí poslouchat, protože má vždycky pravdu.

Prostě totální rozdíl v tom, jak jsem to kdysi dělala a jak to najednou dělat mám. Prvně po letech jsem byla schopná velmi intenzivně vnímat, co se kolem děje. Že všechno kvete  pučí, že na rybníku plave kachna i s mláďaty (nebo to byla nějaká špína?), prostě že jaro maká na 200 %, aby dohnalo svůj pozdní nástup. Doběhla jsem na otočku a vracela se k domovu. Byla jsem uchvácená sama sebou. Dvě hodiny běhu jen tak v neděli v podvečer!? No páni... Trochu unavená jsem samozřejmě byla, ale pocitově čistá radost a hrdost.

Dlouhé běhy jsou prokládané kratšími, dále pak posilováním, strečinkem a běžeckou abecedou. I tady opět platí neříkej nikdy nikdy, protože to, co já teď vyvádím, než přijde na samotný běh, to mi hlava nebere. Nejdřív se zahřeju poklusáváním, pak přijde ABC a pak zase vyklusávám a pak teprve běžím vlastní tréninkovou jednotku. ABC je kapitola sama pro sebe. Zpočátku jsem měla tep i 200 a to stačilo jen trochu povyskočit. Už se to tedy pomalu sune dolů, ale dává mi zabrat. Např takové zakopávání, to nevím, zda někdy zvládnu:

Zakopávání
Zakopávání probíhá s mírně nakloněným trupem vpřed s došlapem přes špičky. Stehna směřují téměř stále kolmo k zemi a prakticky se nepohybují. Kolena se tudíž dostávají vpřed jen málo. Paty se téměř nebo úplně dotýkají hýždí. Paže pracují "běžecky". Tento cvik by měl být snadno proveditelný i úplným začátečníkům.

Asi nemyslí začátečníka s tlustýma nohama a velkým zadkem. Já se do něj prostě nekopnu ani téměř a ani náhodou... A taky jsem ráda, že se u toho nevidím

Jo a ještě jezdím do práce na kole...

Jak už řečeno: dřu až třísky lítaj a co je neuvěřitelný - moc mě to baví. Mám nové impulsy a otvírají se mi nové obzory. Nacházím v sobě skryté rezervy, o kterých jsem neměla nejmenší tušení. A ty ještě skrytější možná objeví vyšetření na CASRI... ;o))

Švihadlo

Jako malá jsem švihadlo milovala. Zaskákat si školku to tak nějak patřilo k základním dětským dovednostem. Také jsme skákali gumu a bušili míčem o zeď, na prolézačkách dělali výmyky a jiné akrobatické kousky, hráli jsme vybíjenou a fotbal... Prostě jsme byli pořád v pohybu, to je fakt. 

Jako velká jsem skok přes švihadlo zkusila jednou (myslím, že jsem se chtěla dětem pochlubit, co ta jejich máma umí) a vykloubila si rameno. Od té doby jsem se ho bála. Nejen kvůli tomu rameni, ale i proto, že mi to prostě nešlo. Ale co jsem se v prosinci kousla, snažím se alespoň 2x týdně si zaskákat. Jen pět minut, říkám si pokaždé, to mě přeci nezabije.

Za tím účelem jsem si pořídila švihadlo i s počítadlem abych nemusela přemýšlet, jestli mám 62, nebo 85. Ač se to zdá nedůležité, my, co si vedeme statistiky, tak pro nás to je středobod vesmíru ;o)) Ta první či jaká pětiminutovka, to byl horor. Nazula jsem si boty a šla na chodbu. Zmáčkla stopky a jela jsem. Čti: skákala. Asi po třech minutách, skoro mrtvá, tep nad maximáklkou, potu mě štípal do očí a tekl mi po zádech, jsem se koukla na hodinky a na nich bylo 40 sekund! Málem jsem se položila na zem. Čti: málem to se mnou šlehlo. No ale doskákala jsem to. Od té doby skáču na koberci a bosa, protože je to pomalejší. Ale už jsem se přehoupla přes 400 skoků a to mě blaží. Někomu by to ani nestálo za zmínku, ale vzhledem k tomu, jakou váhu musím +-400x povytáhnout nad zem, je to v mém případě výkon úctyhodný.

Jako správný švihadlový začátečník jsem ale schopná skákat jen desítku, čili obyčejný skok snožmo. Pokud bych udělala nějaký jiný pohyb, určitě bych skončila na JIPce. není bez zajímavosti, že jakmile jsem začala hledat i nějaké informace, zjistila jsem, že už dávno skákají všichni a že já jsem zase poslední. Ale nevadí! Já to doženu a pak natočím podobné video ;o)

Sama sobě klientkou

Někdy loni mě běh přestal bavit. Nebo ne přestal bavit, byla jsem asi nějaká unavená, vyšťavená a moc běhat se mi nechtělo. Svou energii jsem předávala lidem kolem sebe, ale nikdo jí nedával mě (to není stížnost, to je konstatování). O co méně jsem běhala, o to víc jsem přibírala. Za ten rok mi naskočilo osm kilo. Sice mé hodnoty díky všemu tomu pohybu, který mám, nepřesáhly hranice ani nadváhy, natož obezity, ale i tak to nebyla (a nejsou) nikterak pěkná čísla.

Na druhou stranu má loňská odsportovaná čísla jako taková nebyla zas tak špatná:

Běh:             1.351 km

Chůze:            677 km

Kolo:              853 km

Posilování:    pár hodin, a jen začátkem roku

Naštěstí jsem si začala uvědomovat, že je něco špatně a že musí nastat nějaká změna. Jenže mě nic nenutilo skutečně něco měnit. A pak to přišlo...

Seděla jsem už nevím kde a libovala si, jaká mají pěkně polstrovaná křesílka a že úplně nejlepší jsou ty  měkounké područky. Až po nějaké době mi došlo, že to nejsou područky, že je to moje pneumatika! Zhrozila jsem se převelice a upadla do deprése. Utěšovala jsem se, že jsem stará a utahaná a že mám nárok mít pneumatiku. Je zajímavé, co člověka napadne za výmluvy, aby omluvil, proč vypadá jak vypadá a tvrdí, že víc dělat prostě nemůže. Ale můj rozum mi říkal, že všechno je jinak. V té době už jsem byla zase rozběhaná (přeci jen podzim a zima jsou pro mě co se běhu týče úplně nejlepším obdobím) a zase jsem cítila ty přívaly energie. A tak jsem plná elánu naběhla sama k sobě a udělala za sebe svou klientku (to fakt není placená reklama ;o)))

Jako první jsem si sepsala jídelníček. Ukázalo se, že jak mě nic nebavilo, tak ještě úplně nejvíc mě nebavilo jíst. Prostě jsem něco spolkla a konec. Když byl hlad, snědla jsem něco sladkého. Pitný režim také nic moc. Spíš nic, než moc.

Pak jsem si vzala sporttester a šla si zaběhat podle tepu. Ukázalo se, že má kondice šla do kytek a že můj tep se drží vysoko už při nazouvání bot. Vlastně ani toho tepáku nebylo třeba abych to zjistila: při každém výklusu jsem viděla, jak nemůžu a můj kopec nevyběhnu na jeden zátah ani kdybych se rozkrájela. Taky časy na 1 km se nápadně zvýšily. Běh je běh, ale po pěti letech musím uznat, že jakmile se ještě "něco" nepřidá, tělo svým způsobem zchátrá, svaly zakrní. 

Prostě jakýkoliv jiný pohyb než krátký běžecký krok jsem nezvládla. Ač denně protahuji, některé svaly se to nedozvěděly. Třeba sednout na bobek, ohnout nohu, předklonit se, zvednout se ze země... fakt totální úpadek.

A protože mám ráda takové ty scény z filmu, kdy z někoho úplně nemožného udělají zářivou hvězdu, rozhodla jsem se jít taky tou cestou. Je možné, že nezazářím, a úplně se svým plánem pohořím, to je však riziko, které prostě MUSÍM podstoupit!

Nuže, tři kroky za mým zdatnějším já:

1. Od 14. prosince jsem začala denně posilovat - kruhový trénink

2. Méně běhám, protože méně je někdy více... Více začnu zase v únoru

3. Změnila jsem si jídelníček. Jím jen 4x denně, dvě z těchto jídel je ovoce + něco. Absolutně jsem tím pádem ztratila chuť na sladké. Čtvrtý týden jsem bez čokolády a sladkostí všeho druhu. Sepsala jsem si jídelníček tak, abych měla každý den něco jiného. To je pro mě velmi těžké, protože já jedla v podstatě pořád to samé. Mě jak něco chutná, tak nevidím důvod to nejíst furt. Třeba v prosinci jsem měla závislost na tvarohu s banánem, medem, skořicí a mandlemi. Mňam... To si zase musím udělat :oD

Myslím, že makám. Jdu běhat, pak ještě posiluji, někdy naopak. Jindy si po cvičení zaskáču přes švihadlo, denně mám svou túru z/do práce. Občas jsou z toho i dvě hodinu pohybu za ten den. Tím, že hodně a správně jím, ale nejsem unavená nebo přetažená. Změny nejsou viditelné, ale vím, že se dějí. Třeba když jsem tuhle upadla na sněhu, normálně jsme se zvedla a šla dál. Předtím bych nápadně připomínala převaleného broučka... 

No, víc jak měsíc se tedy snažím se sebou něco dělat. Někdo si myslí, že to přeháním, to je mi ale tak nějak jedno. Mě to totiž nejen vyhovuje, ale hlavně strašně BAVÍ. 

Zumba versus běh

Nuže, chodím na ten svůj kurz a jsem stále jak v Jiříkově vidění. Posledních 14 let je zapomenuto a nastala nová éra. Nová éra začala tedy už tím, že jsem zjistila, že nic nevím. Následovala další ťafka v podobě diagnostiky mého vlastního těla. 

Diagnostikovat něčí nedostatky je zábavné. Můj první případ byla mladá holčina, která nebyla schopná spoustu předepsaných cviků zvládnout úplně nejlíp, a já nad ní stála se sešitem v ruce a říkala si: taková mladá a taková lemra, to já bych jí ukázala. Doma jsem okamžitě chtěla, aby všichni předváděli to či ono, abych jim pak vítězoslavně oznámila, že jsou na tom fakt špatně, ale zatím tedy nevím, co s tím :oD

Na další hodinu jsem pak jela a dumala, že se s instruktorem domluvím, zda by mi diagnostiku také neprovedl (člověk je tvor zvědavý...). Ani jsem nemusela otevřít pusu a bylo mi sděleno, že dnes, v rámci výuky, se provede diagnostika mé maličkosti. Na oplátku jsem pak směla udělat diagnostiku své souputnici. Jsem ve dvojici s holkou, která předcvičuje zumbu, je děsně akční, všechno umí, a pamatuje si i výrazy jako dolní křížový syndrom a bedrokyčlostehenní sval. A tak jsme začali..

Zkouší se kde co: záda, ruce, krk, nohy, břicho, prostě komplet celé tělo a známkuje se jako ve škole. Mé vysvědčení vypadá jak vysvědčení nějakého imbecila z pomocné školy, samé čtyřky pětky, občas trojka. Prý je to normální.. No, nevím, normální je nebýt nafouklá, že? Uf. No, prostě abych tedy byla konkrétní, tak mě nejvíc překvapilo to, že mám OCHABLÝ zadek a břicho. Břicho chápu, absolutně ho necvičím, ale ochablý zadek?! Myslela jsem, že při běhu ho používám, ale očividně ne. Svaly na nohou mám naopak docela v pořádku (kdyby ne, jdu se zabít...). Zde jsem dokonce získala i jednu jedničku a sice právě ze svalu, který se tak krkolomně vyslovuje: bedrokyčlostehenního. Každopádně podrtrženo a sečteno jsem se tímto zařadila mezi ochablé začátečníky, ale přijala jsem to s pokorou, protože vím, že běhat nestačí. Tvrdí se, že se při běhu zapojí skoro všechny svaly, ale jak ukázal test, není to nijak valné a chce to cvičit a posilovat.

Byla jsem tedy zvědavá, jak na tom bude zástupkyně z řádu zumbovitých. Mé ochablé svaly byly zapomenuty, s tužkou a sešitem v ruce jsem se rázem stala důležitou a mohla jsem sázet čtyřky a pětky zase na oplátku Zumbici. Zpočátku jsme byly vyrovnané, u nohou a zad se to přehouplo v můj prospěch, aby se to u břicha zlomilo v můj neprospěch. Celkem máme šest stejných známek, sedm mám lepších a šest horších. Nic moc holka ;o)) Ovšem ty břišní svaly jí tedy závidím!!! A chci taky!!! 

Můj vlastní laický závěr je, že je pěkné sportovat, ale je důležité to nepřehánět (hobíci), zajímat se i o jiné věci (jiný sport), a občas se protáhnout, třeba s knížkou v posteli, nebo tak něco. Je tedy vidět, že mé rozhodnutí ubrat běh, chodit do posilovny a nově i protahovat (mám doma BOSU), je úplně v pořádku. Už se těším, jak do další sezóny vstoupím coby nový, zpevněný jedinec se samými jedničkami na vysvědčení diagnostiky těla. 

P.S. Písnička nesouvisí s textem, ale moc se mi líbí :o)