Běžecké blogy, to je takový ráj supermužů a superžen. Všichni trénují až se z nich kouří, někdo tvrdí, že si jen během nahrazuje hromadnou dopravu, jiní zdolávají velehory, někdo se k tomu ráchá v bazénu, či přejede za víkend republiku - prostě jak řečeno SUPERBĚŽCI, potažmo supersportovci. Málokdy se dočtu, že někdo něco nezvládá, že někomu něco nejde (kromě intervalů v tempu keňanských antilop), že toho má moc. Děláme tu na sebe ramena, nebo o problémech nechceme mluvit, protože doba už tak je dost taková naštvaná, tak proč i na stránkách o sportu skučet, že něco nejde? Tak jsem se rozhodla zase jednou porušit nepsané pravidlo, a trochu si zaskučet.
Já totiž nezvládám už vůbec nic. A protože mi píše dost lidí, jak jsem skvělá, úžasná a dokonalá SUPERŽENA, kteréhož dojmu zřejmě nabyli na základě četby mého blogu, chci to uvést na pravou míru. Je pravda, že toho mám hodně, že toho opravdu hodně zvládám (sama sobě si tleskám :o)). Jenže někdy počátkem září jsem najednou zjistila, že už nemůžu, že fakt už vůbec nevím, jak si úkoly zorganizovat, abych všechno zvládala i nadále. Přibyly nové povinnosti, hlavně ta první třída, ta mi tedy dává zabrat... Ačkoliv jsem matka trojnásobná, a tak bych řekla i dostatečně odolná, dá se říct, že mě to pěkně zkrouhlo. Už ten první den stál za to.....
Stáli jsme všichni na dvoře, čekali nějakou dobu na paní učitelky, které pak zvesela napochodovaly před nastoupenou jednotku vyděšených prvňáků a dojatých rodičů, a každá si svolala svou třídu. MY vyfasovali Božidaru Ráznou. První dítě, které si k sobě zavolala, důrazně poučila, že se zdraví. Dítě píplo. Hlasitě, vyžadovala Rázná. Dítě znovu píplo. JEŠTĚ HLASITĚJI, hřímala už Rázná a dítě zahulákalo, tak, že na střeše školy to vzbudilo hejno holubů. I další dítě dostalo nějakou výtku za nesprávné přihlášení se, i třetí sjela, a já byla velmi ráda, že Martin je až sedmý, čili byl čas ho řádně připravit na jeho první krok.
Poté následoval přesun do třídy. Myslela jsem, že pí. uč. Rázná prostě děti jen mile přivítá, řekne jim, že je ráda, že dostala plnou třídu úžasných a inteligentních dětí, což se dá vyčíst z jejich natěšených obličejíčků, vtiskne jim do ruček kufřík od sponzorů a propustí je do domácí péče. Ovšem místo toho se konala jakási cvičná hodina, při které nám, rodičům, demonstrovala, jak bude probíhat výuka. Už jen to, že jim na úvod řekla: Jestli budete zlobit, budu zlá, mě fascinovalo. Ano, přísnost musí být, ale cpát to těm dětem hned v prvních minutách po příchodu do školy se mi zdá poněkud zvláštní. Zpočátku jsme na svá dítka hleděli vlhkýma dojatýma očima, ale čím déle nás všechny v malé třídě držela, tím víc jsme ztráceli pozornost a trpělivost. Bolely nás nohy a měli jsme žízeň. Ufff, dlouhá hodina to byla.
Po demohodině děti odešly do družiny a přišli jsme na řadu my. Dostali jsme štos papírů s pokyny Smíš/nesmíš/musíš a ještě nám diktovala další a další požadavky: co musíme dodat zítra, co za tři dny, co za týden... Psala jsem jak mourovatá, čtyři A4 mi málem nestačily. Po škole jsem vběhla do Globusu, škrtala v seznamu a plnila košík. I přes veškerou snahu pí. uč. Ráznou nerozzlobit, mám už tři poznámky - jednou jsem neměla polštář, podruhé noviny, potřetí, tenisák. Jestli budu mít ve čtvrtletí napomenutí třídní učitelky, asi se zabiju.
Dobrá, takže to máme školu. A různé závody, a setkání, psaní, výlety, chození
i chození do práce, domácnost, chata, večerní běhy, soustředění... Vše co dělám, dělám hrozně ráda. Nenapadlo mě, že přestože to dělám ráda, že mě to dostane. Ač jsem s humorem prohlašovala, že jsem fakt už úplně blbá, protože si nepamatuji, že dítě má mít do školy staré noviny, vlastně jsem volala o pomoc: chtěla jsem poradit, jak na to, abych své povinnosti dostala pod kontrolu. Jediný, kdo mé volání zachytil, bylo mé tělo. A poslalo škrábání v krku. Zastříkala jsem to Orofarem a makala dál. Přitvrdilo a poslalo angínu s vysokými horečkami. Na to už jsem slyšela. Co mi taky zbylo, že? Při tom léčení jsem zpytovala svědomí. Došlo mi, že to bylo varování, protože si myslím, že nemoci se dějí proto, že se děje vlastně něco úplně jiného, ale říkala jsem si: Proč zase já? Vždyť to takhle děláme všichni a nikdo se nehroutí, nikdo nepadá únavou... Co dělám špatně? A sama jsem si našla odpověď v podobě otázek na tělo: Relaxuju já vůbec? Jak poslední měsíc jím? Kdy jsem naposledy nedělala vůbec nic? Aha, tady je (asi) zakopaný pes. Sebekriticky přiznávám, že prakticky neodpočívám a když ano, snažím se odpočívat aktivně, jinak jsem nervozní, že něco nestihnu, že na něco zapomenu. Taky mi přestalo chutnat, čímž mi chybí energie, dělat věci naplno, a tak to tak patlám a zapomínám a nestíhám... Bludný kruh, řekla bych.
Už pár dnů prakticky jen ležím a nedělám nic. Jen si čtu a spím. Čtu neutrální četbu, protože při čtení běžeckých časopisů a knih se mi v hlavě začaly rodit plány, co vše by se dalo dělat na
soustředění, co s mým běžeckým plánem příští rok, jaké se dají uspořádat běžecké akce s Martinou, výlety s holkama... no hotovo, úplně opačný efekt :oD.
Doba hájení mi končí v neděli, pak zase začnu fungovat. Tentokrát podle pravidel, které jsem si nově nastavila (snad mi vydrží alespoň do předvánočního shonu :o), ale to snad někdy příště....
Sobotní ráno začalo vtipně. Krátce před sedmou mi přišla SMS. Neslyšela jsem jí, ale Martina ano. A protože byla zvědavá, kdo mi píše, přeřídila si budík, aby už zazvonil, a tím mě donutila se probrat a SMS si přečíst (její verze se lehce liší od mé, je na vás, kterou si vyberete ;o)) Vylezla jsem a koukla z okna. Trávu a vrcholky keřů byly pokryty jinovatkou, nad řekou se válela mlha. Nic moc, brrrrr. Kdo že vymyslel rozcvičku v takové zimě?! Ale nebyl čas se válet, ktosi je za dverami... Ano, jednodenní si přivstaly, aby s námi prožily den už od ranního kuropění, což je velmi ctí. Na rozdíl od nás nekoukaly jak sůvy a nezívaly, ale byly samý smích hlahol. A tak se společně vběhlo do lesa... 
Po snídani nás svou přítomností poctila Sylva-hůlkařka, lépe a správně řečeno instruktorka nordic walking. Protože jsem holkám z minula slíbila více běhu, utvořily jsme malou skupinku běhu chtivých a přesunuly se přes Jizeru směrem na Lysou v poklusu, zbytek testoval hůlky. Na počátku zakázané stezky, kde jsme se všechny sešly, jsme děvčata podrobily aerobnímu testu zdatnosti, který byl velmi jednoduchý - uběhnout či ujít 2 km. Dle tabulek pak každá zjistila, jak na tom s ohledem na svůj věk je. Tento test byl součástí boje o Zátopkův škrpál, to aby se fakt snažily. Výsledky byly úžasné a překvapily občas i samotné holky. Zpět zase část běžela a část testovala hůlky. Tentokrát jsme si oběd daly včas, protože posledně na nás musel Miloš čekat a my ho tentokrát čekat nechtěly nechat, protože to se prostě nedělá.
Na Miloše Škorpila jsme se - jak jinak - těšily. Bohužel, bohužel pro naše plná bříška, vymyslel, že bude lepší využít k přednášce les, protože počasí se děsně předvádělo a bylo teplo jak v létě. Přednášku spojil i s praktickými ukázkami a tak jsme funěly lesem a občas odskočily do křovíček, proběhly jsme si s malými přestávkami trasu červnového závodu, zatleskaly dvěma cyklistům a protáhly si svaly strečinkem. Po doběhu zpět jsme se posadily kolem bazénu a přednáška pokračovala. Bylo to nádherné odpoledne.
Přeskočím večer, který jsme zase prokecaly, a vrhnu se rovnou na nedělní ráno, kdy se konal náš mini závod na 3,6 km. Měly jsme mezi sebou i jednu skutečnou závodnici, která zaběhla traťový rekord. Musím říct, že jsem obdivovala všechny do jedné, protože fakt makaly a neběžely vůbec "jako". Rvaly se o každé místo jak na olympiádě! Neskutečné a obdivuhodné... 
A běžíme... Nicolas mi po chvilce poklepal na rameno a s pusou od ucha k uchu mi ukázal záda s tím, že se jde držet vodiče na čtyři hodiny. Osiřela jsem. Běželo se mi docela lehce, až moc řekla bych. Kupodivu mi snímal tepák, takže jsem věděla, že mám přes 160 a to mi přišlo moc na tak dlouhý běh. Sundat ho dolů znamenalo zpomalit. Inu zpomalila jsem, tep se ustálil asi na 150 a tak jsem si spokojeně klusala městem. Maximálně mě nebavil úsek v mnichovské Stromovce, takové nezáživné koukání do zeleně, to není nic pro mě :o) Těšila jsem se zase na město, kde se člověk zabaví čtením nápisů a koukáním po lidech. Asi na desátém kilometrů jsem začala panikařit. Ta psychika, to je prostě něco. Do podvědomí se mi začala vkrádat nejistota a hlavou mi šly otázky jako Co tu dělám? Jak to zvládnu? To nezvládnu... Začala jsem se bát, pořád jsem si opakovala - ne úmyslně - že nemám naběháno a že bylo hodně drzé jít na start. Samozřejmě místo abych začala myslet pozitivně, aby mě to nedostalo, dostalo mě to. Ne že bych se vyloženě trápila, ale běžela jsem hodně hodně pomaličku, občas jen šla, což jednoho utaví.
Od 37 km už jsem nějak nemohla. Musela jsem v sobě zmobilizovat veškerou vůli, abych do cíle nějak doklopýtala. Představovala jsem si, jak vběhnu do areálu, jak si poslechnu svého moderátora, jak proběhnu tunelem, jak napíšu SMS domů, že jsem to uběhla... A kilometry ubíhaly a najednou byl cíl opravdu na dosah ruky. Vběhla jsem na stadion a hned na jeho počátku stál Nicolas a Evžen, a Nicolas mě děsně hlasitě povzbuzoval: Mámo, jsi borec, už jen kousek, makej! A já se vzchopila a makala i když se mi chtělo brečet, že ho tam vidím, čili že to vážně uběhl. Cestou k cílové čáře se ke mně ještě přidal nějaký člověk, asi Čech, fakt nevím (čekám na fotky z cíle abych se podívala, kdo to byl) a spolu jsme to doběhli. Málem jsem si nevzala ani medaili jak jsem pospíchala poplácat naprosto šťastného a vysmátého Nicolase, který chodil po stadionu s nealkopivem v ruce. Byl to úžasný moment, dojímací jak blázen, přes slzy jsem neviděla. Ten můj kluk to bez nějaké zvláštní přípravy (4x si zaběhl dlouhý běh), bez běžeckých bot, které si nenechal koupit i když jsem fakt měla tu snahu mu je vnutit, dal takto skvěle:
Bylo to krásný. Všechno, co jsme zažili, vše co jsme si odvyprávěli, co jsme dokázali. Za rok bych tam chtěla běžet znovu. Už proto, abych si ten čas trochu opravila. Kromě toho tam na mě bude čekat zlevněné triko s datem 09.10.11 čili skoro tak super datum jako 10.10.10. Mnichovský maraton nemá žádné ocenění IAAF ani AIMS, ani žádné jiné, nestartuje na něm světová špička, a přesto je počet startujících vyšší než třeba u nás v Praze. A vše běží jak na drátkách (holt německá důslednost a smysl pro detail). Na trase jsem viděla i spousty vyloženě neběžeckých typů, kteří si přišli zkusit zaběhnout štafetu či jiný přidružený běh (nejvtipnější asi bylo, když jsem se za nějaký vyloženě neběžecký typ zavěsila a tento mi posléze utekl...). Občerstvení bezchybné, všeho dostatek, bez tlačenic (potvrdil i Evžen, který na rozdíl ode mně běžel v davu).
Stáli jsme všichni na dvoře, čekali nějakou dobu na paní učitelky, které pak zvesela napochodovaly před nastoupenou jednotku vyděšených prvňáků a dojatých rodičů, a každá si svolala svou třídu. MY vyfasovali Božidaru Ráznou. První dítě, které si k sobě zavolala, důrazně poučila, že se zdraví. Dítě píplo. Hlasitě, vyžadovala Rázná. Dítě znovu píplo. JEŠTĚ HLASITĚJI, hřímala už Rázná a dítě zahulákalo, tak, že na střeše školy to vzbudilo hejno holubů. I další dítě dostalo nějakou výtku za nesprávné přihlášení se, i třetí sjela, a já byla velmi ráda, že Martin je až sedmý, čili byl čas ho řádně připravit na jeho první krok.
