Chcete-li pobavit Pána Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna

Tento citát Woodyho Allena jsem měla mít na paměti, když jsem svému okolí velkohubě sdělovala mé dva letní záměry - ujet v den svých narozenin 50 km a projet Elberadweg z Hamburgu do Prahy. Ani jedno nevyšlo...

Narozeniny zkrátím - chtěla jsem půl dne dovolené, abych vyjela včas, protože v půl šesté jsem čekala ještě gratulanty. To bylo první co nevyšlo. Bylo moc práce, vyjela jsem až ve tři (a to bylo vlastně symbolické, neb ve tři jsem se narodila). Dvě a půl hodiny by mohlo teoreticky stačit, pokud by člověk nejel v šíleném větru, nevjel u Čelákovic do bouřky, nepadaly kolem něj větve, nebyla mu zima a půlka cesty se netáhla do hnusného kopce. Prostě jsem byla ráda, že jsem po 41 km, za pět minut půl šesté, vlezla do vany a ještě než jsem se umyla, zvonil zvonek...

A cesta po Elberadweg? No, to je sranda sama. Loňská cesta se Sáruškou z Moravy do Prahy znamenala dva dny plánování a bylo to. Tak jsem to pojala i letos - že si o víkendu před odjezdem sednu a budu plánovat. Jenže mi to zoufale nešlo. Neměla jsem se nějak čeho chytit. jen trochu vzdálenosti, kterou mi naplánovaly mapy.cz, což bylo nějakých 570 km. Dneska se tomu směju, ale fakt jsem tomu věřila. Ač jsem loni úplně zavrhla variantu - kam dojedeme, tam si lehneme, tak letos jsem přesně to měla v úmyslu. Koupila jsem na netu akorát jízdenky. Nešlo je koupit i pro kola, to jsem nechala na pondělní ráno v den odjezdu. A tady to všechno začíná....

1. den, pondělí, 3.7.2017

Stojím ve frontě u okénka pro mezinárodní jízdenky. Šine se pomalu, sleduju hodinky, ještě je čas, přesto mi srdce bije jak splašené. Paní u pokladny se koukne na naší jízdenku a říká, že jsem tedy dost odvážná takhle na poslední chvíli si jít pro cyklo-lístek. Omluvně mumlám, že jsem nevěděla, že bude fronta. "Ale o to nejde, paní, spíš ten vlak nebude mít pro kolo místo."  Usmívám se nevěřícně, že přeci, haha, pro kolo se určitě něco najde. Nenašlo!!!!! NE-NA-ŠLO! Ani v žádném jiném vlaku (stejně jsem měla jízdenku jen na ten konkrétní vlak). A když se konečně našlo místo pro nás i kolo, cena byla tak závratná, že jsem kapitulovala a okénko opustila. Chtělo se mi brečet, řvát, nadávat, rozkopat kola, ale v hale plné lidí se to zrovna nehodilo. Sára navrhla, ať jdeme k tomu vlaku, že třeba se to nějak vyřeší, ale nevyřešilo. Nechápu, že ve vlaku, který jezdí prakticky na začátek takové cyklostezky, dají pár háčků, pro pár kol. Když pak vidíte, jak v Německu jezdí vlaky, které mají z každého konce vagonu místo pro XXXXX kol, nechápete, že to samé neudělají v mezinárodním rychlíku. Ach jo.

Horečnatě vymýšlíme náhradní řešení a tím je: Dojedeme vlakem do Ústí nad Labem a odtud zkusíme Hamburk pokořit. A protože to zase říkáme nahlas, Pán Bůh se musí za břicho popadat....

Ústí nad Labem, nádraží. Ještě naposledy zkouším aspoň koupit jízdenku z Hamburku do Prahy, ale nedaří se opět najít místo pro kola, tak na to kašlu a poprvé si říkám, že je to už úplně jedno, nějak bude. V ten moment se tepy uklidňují.... A my vyrážíme.

Sára frčí, já se pachtím za ní. Fouká, je mi horko, a nějak mě to vůbec nebaví a netěší. To asi ten ranní stres a ty všechny změny, kterých bylo na jedno ráno až moc. V duchu stále přepočítávám, kam asi dojedeme, kde složíme hlavu, takže zase trochu stres, pořád jsem v napětí. Snažím se vnímat okolí, jsem tu prvně a je čím se kochat. Vítr fouká jak jinak proti nám, všechno je vlastně proti nám, co se vůbec divím. Na hranicích se fotíme a dáváme se do řeči s nějakými mladými lidmi. Mají ověnčená kola batohy a spacáky, oproti našim dvěma taštičkám fakt šílené vybavení. Co tak asi tahají? Vyzvídáme, kam mají namířeno. Skromně pípnou, že do Hamburku. A my na to dost neskromně: Jé, tam my jedeme taky! Tomu jsme se pak smály celou cestu :oDDD

Děláme si malé přestávky na pití a jednou za čas velkou přestávku, to zahazujeme kola a sedáme si, protahujeme se, jíme. U tohoto modelu zůstaneme celý týden. První větší zastávka je tentokrát v Bad Schandau u Lidlu, nakoupíme hlavně vodu a ovoce. Za ním nás předjíždí nějaký kluk, ptá se na cestu. Ještě že Sára šprechtí anglicky, protože nebýt toho, neměly bychom se jak dostat na druhou stranu. Protože když jsem dojely do místa, odkud se mohlo už jen přívozem, zjistila jsem, že krabičku s drobákama jsem nechala doma. To jsem ale musela nejdřív vyndat z batohů všechny řízky, ponožky, krémy, lepení na kolo... Vypadala jsem asi dost nešťastně (představa, že jedeme zase zpět najít někam bankomat byla už skoro nad mé síly), že ten chlapec nás na plavbu pozval :o)) Tedy chtěl za to české koruny. A v ten moment jsme nemohly najít ani žádné normální peníze české, takže dostal asi 63 Kč v drobných (jedna jízda = 2 EUR).

Dojely jsme do Pirny, daly velkou přestávku a dohodly se, že už začneme koukat po nějakém tom Zimmer frei. Cyklostezka z Pirny do Dresden byla dost frekventovaná, nejen plná cyklistů, ale i chodců s hůlkama, rodinek na procházce, dětí na odstrkovadlech, i vozíčkářů. Kličkovaly jsme všelijak, dost nás to vyčerpalo. A až do Drážďan jsme žádné ubytování neviděly. Taková menší komplikace nás přeci nemohla rozhodit. Sára řekla, že se klidně zabalí do pláštěnky a přespí na lavičce. V ten moment jsem si já ale vzpomněla, že asi vím, kde najít Jugendherberge a fakt jsem tu cestu našla a... MĚLI VOLNÝ POKOJ! Ujela jsme necelou stovku, ale v tom protivětru to bylo tak náročné, že jsme usnuly hned, jak jsme povlékly postel....

2. den, úterý 4.7.2017

Po vydatné snídani nasedáme na kola a vyrážíme dál. Opět bez představy, kam dojedeme. Koukáme po značkách, první velká zastávka bude v městečku Meissen, aspoň nějaký záchytný bod. Krajina je otevřená, vítr si nás okamžitě našel. Fouká tak mocně, že jedeme rychlostí zdatnějšího šneka. Nikdy bych neřekla, že na úplně hladkém a rovném asfaltu se dá jet tak pomaličku. To je další má představa, která už dávno vzala za své - že když pojedeme pořád po rovině, posvištíme jak namydlené a můžeme denně ujet minimálně 120 km. Chvilku zkoušíme, jaké je to jet v opačném směru - jede to samozřejmě samo, vítr se opře do zad a člověk ani nemusí šlapat. Jenže přeci to teď neobrátíme :o))

Od Meissenu dál si vybíráme levý břeh, který je dost vlnkatý a kopíruje i silnici. Horší než nějaké vlnky jsou ale vydlážděné cesty, někdy jen normálními kostičkami, jindy hladkými velkými kameny. Hrkotáme po nich a nadáváme. Projíždíme krásnými místy, jak přírodou, tak mezi vesničkami, což trošičku vyvažuje. Díky silnému větru však převažuje nadávání. Nebo spíš zatnuté zuby, skloněná hlava a věčný boj s vůlí. U přívozu Strehla padáme vyčerpaně do trávy a dáváme mikrospánek. Dál se na nějakou dobu loučíme s Labem, jedem víc ve vnitrozemí, dokonce i po normální silnici. Nemůžeme, jsme vyčerpané totálně. Naším cílem se pro tento den stalo městečko Belgern. Po příjezdu tam nacházíme spíš vesničku, nikde nic. Nezbývá, než najít penzion a někde zazvonit.. V ten moment zastavuji před jedním, kde stojí taková babička, která se na mě mile podívala a povídá: Bett? A já na to: Zwei... A tak prý ať jdeme dál. Nemůžu tomu štěstí vůbec uvěřit. Vstupujeme do dvora, odstrojíme kola a následujeme pana domácího, který nám ukazuje pokoj jak z časů našich rodičů a babiček (70-80tá léta). 

U velmi hnusné večeře v místním zařízení honosně zvaném Steakhouse plánujeme co zítra. Shodneme se na návratu. Za těchto podmínek nemá cenu se nějak trápit. 

3. den, středa 5.7.2017

Ráno nás čeká neskutečně nádherně, bohatě připravený stůl. Nevíme, co sníst dřív, paní nám dokonce říká, že co nesníme, si máme zabalit s sebou. A taky přidá informaci, že venku se už vítr trochu uklidnil. Dohodneme se tedy, že dojedeme do nedalekého Torgau. Uvidíme, jak to pojede. Zaplatily jsme 45 EUR a frčely dál. Ono to kupodivu jelo, alespoň nějakou dobu ano. Zase jedeme hodně po silnici B186. Labe už ani nevím, jak vypadá. 

Ze středy nějak moc zážitků nemám, až z konce dne, kdy jsme dorazily do Coswigu a začaly shánět nocleh. Nevypadalo to vůbec nadějně. Na rozdíl od Belgernu jsme nikde neviděly penziony. V momentě, kdy jsem zastavila a rozhlížela se co jako teď budeme dělat, zastavila u mě nějaká mladá žena v autě a ptala se, co hledáme, Řekla jsem, že pokoj na přespání A ona mi dala leták nějakého kempu, ať tam přijedeme. Nějak se nám tam nechtělo, ani nevím proč, takže jsme dál procházely město a hledaly něco jiného. Nějaký člověk u cedule Zimmer frei nám oznámil, že má poslední volný pokoj za 65 EUR. Bez snídaně. Tak to si klidně nech... Zastavily jsme se na večeři v pizerce, daly i pivo a pak se tedy vydaly do toho kempu. Podle mě, když někdo vidí, jak po sto kilometrech vypadám, má chuť mi jistě dát ubytování i ve vlastním domě. Protože jen jsem se zeptala, už nás pan recepční vedl k našemu ... no... válci? 

Malý válec ukrýval postel pro dva (pidilidi) a židli. My tam nacpaly i kola :o) Za jedno euro se daly použít sprchy, WC zdarma. Opět se nám podařilo jako zázrakem sehnat ubytování, tentokrát za 20 EUR, takže co víc si přát? Já bych věděla - co takhle měkkou postel? Tahle postel byla tak neuvěřitelně tvrdá, že se mi protlačily kosti na druhou stranu těla. Připadala jsem si jak na márách a celou noc jsem bděla. 

4. den, čtvrtek 6.7.2017

Po probdělé noci jsem měla velmi, velmi mrzutou náladu. Třídenní putování mi stačilo. Prohlásila jsem, že jedu už jen do Dessau a pak to obracím. Sára nebyla úplně zajedno, jedna paní u Normy, kde jsme snídaly, nám totiž říkala, že bychom měly určitě ještě dojet do Magdeburku, že je to tam moc krásné a odtud už to máme jen 90 km. Ale já už o tom nechtěla ani neslyšet. Zprvu ano, ale jen jsme nasedly na kola a opřely se do pedálů, tak mě to přešlo. Labe zase nikde, jen jednou jsme ho přejely, jinak se jelo lesem či loukami. Prostě sedneme na vlak a přesuneme se co nejblíž domů. Do Dessau jsme dojely mlčky, bylo hrozné horko, do toho ten blbej vítr. Kritický den. Bylo potřeba si fakt odpočinout. V Dessau jsem koupila jízdenky, mohly jsme na ně dojet buď do Drážďan, nebo pak i dál, to podle toho, jak se rozmyslíme. 

Nakonec jsme zvolily variantu do Drážďan. Navrhovala jsem, že tam i zůstaneme, půjdeme se projít po městě, vyspíme se a ráno budeme pokračovat, ale Sára chtěla přejet do Pirny a přespat tam. Inu dobrá. V Pirně jsme docela dlouho hledaly Jugendherberge, ale nakonec se zadařilo a opět jsme dostaly parádní pokoj i se sprchou, za 40 EUR i se snídaní. Tentokrát jsem se bála, že se mě recepční tak jako každý zeptá, odkud jedeme, protože bych asi těžko vysvětlovala, proč po 26ti km vypadám tak zbědovaně :o))

Náš kritický den jsme zakončily výborným kebabem a já pak i hlubokým, osvěžujícím spánkem.

5. den, pátek 7.7.2017

Frčíme k domovu. Fouká a my se smějeme, že vítr, který máme mít v zádech, zase fouká naproti. Ale asi to není tak zlé jako v dny minulé, protože jedeme skoro bez zastávek. V Děčíne Sáře sděluji svou vizi - dojedeme co nejdál to půjde a pak sedneme na vlak a večer už budeme ve své postýlce. Myslela jsem, že bude ráda, ale narážím na nesouhlas. 

Cesta po české Labské cestě je docela zajímavá, ne v tom pozitivním slova smyslu. Kousek od Ústí značení začíná pokulhávat za německou, údaje o tom, kde jsme a kam se blížíme přestalo existovat, občas je to k uzoufání. Pak se to zase i srovná, ale je to prostě jiné. Změnila se i odpočívadla. Zatímco na německé straně byla každou chvilku lavička a skoro u každé stojánek pro kolo, a informační cedulky. u těch větší i koše a stříšky, tady byly podivné betonové sedadla s ničím, pak tedy pravda přidal někdo i cedule.

Dojely jsme do Litoměřic, to už taky horko těžko s tím, že tedy najdeme poslední ubytko, ale tentokrát se nedařilo. Musela jsem nakonec vytáhnout mobil a našly jsme až po nějakém delším pátrání takovou ubytovnu v pivovaru. Na rozdíl od německých zařízení se toto lišil hlavně v přístupu k nám, žádné nadšení, že jsme přijely a jak se máme a tak dále. Ale tak to všichni ví, jak to u nás chodí. Důležité bylo, že jsme zase měly kde spát a kde se umýt a ještě jsme se parádně navečeřely. Hluk z ulice nám bohužel nedovolil usnout tak rychle jako v jiných dnech.

6. den, sobota 8.7.2017

Snídaně tentokrát není v ceně, jdeme tedy na náměstí a usedáme do milé kavárničky kde se nacpeme k prasknutí. Vejce, kafe, džus... Škoda, že jim tam řvalo rádio, mohla to být značka ideál. 

Vyjíždíme z Litoměřic směr Mělník po nádherné cyklostezce, která se kousek za městem bohužel mění na ztvrdlou oranici, kde lezu z kola a vedu ho. Kapitulujeme. Od té chvíle už jedeme jen po silnici. Takhle je to navíc i daleko kratší, jen do Mělníka se cesta zkrátila snad o 15 km a to v posledním dnu člověk i uvítá. Je vedro a dusno, vítr samozřejmě úplně nepřestal vanout, ale není to tak hrozné. Jedeme bez zastávek, chceme to mít brzy za sebou, tedy - prostě se těšíme domů. V Mělníku ještě velká přestávka, v Kostelci pak menší na malý dortík, ale jinak šlapeme bez ustání.

Přijíždíme do cíle. Za námi je 513 tvrdě vydřených kilometrů. Jsme unavené, ale spokojené. Já mám asi deset oparů, nějaké ty opruzeniny, zatuhlý krk, spálené ruce a štípanec od včely. ALE... Bylo to úžasný!!!!! Máme nač vzpomínat a o to šlo především. V Hamburgu jsou stejně nějaké drsné nepokoje, ještě že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo :o)

Praktické shrnutí

• všichni místní nám říkali, že většina lidí jede po Elberadweg z opačného směru, čili od Severního moře, nebo z nějakého jiného místa, ale prostě proti proudu a s větrem v zádech
• jízdenku na vlak je nutné si opatřit včas hlavně pro kolo. Možná že mimo sezónu je to jiné, ale nespoléhala bych se na to :o)))
• prakticky nikde jsme nenarazily na WI-FI. NIKDE! :o)
• ubytování si člověk předem vážně hledat nemusí, vždy se něco najde. Ceny ujdou
• tahat s sebou deset batohů nemá valný smysl. My měly jen to nejnutnější a platební kartu. To stačí. Každou chvilku se někde vyloupne nějaký ten Lidl, kde se dá koupit svačina nebo doplnit voda. Voda se dá doplnit i občas z nějakého toho veřejného zdroje. 
• kolem cesty jsou malé kavárničky, pivnice a bufety a všude mají radost, když si u nich zastavíte a něco si dáte
• Prádlo se dá přeprat, do rána to uschne. 
• všude je možné platit kartou, jen na přívoz je potřeba mít připravenou hotovost

Fotky

https://goo.gl/photos/htpq1kaskR1q8tKp9

Live is life. Nebo taky SUPERLIFE

Někdy na jaře jsem na Primě zahlédla upoutávku na pořad Superchlapi. Samozřejmě žádní superchlapi mě nezajímají ani omylem, zajímal mě pouze a jen obsah a tím byla příprava na triatlon (ač se na žádný nechystám). Naivně jsem si myslela dvě věci - že se třeba naučím v přípravě něco, co neznám, a že do takových výzev jdou lidi, kteří se s tím vážně chtějí poprat. No nenaučila jsem se nic, asi už jsem takový ten ostřílený Brouk Pytlík, co všechno zná a na všechno má odpověď, nebo nevím. A účastníci? No, bylo tam pár exotů, co se divili, že mají plavat, běhat a jezdit na kole, ale i tací, co od počátku měli trošku vyšší ambice než se mihnout obrazovkou. Dost se řešily problémy s nedodržováním plánů a životosprávy hodnou triatlonisty. Že to dokončili všichni je mi záhadou. Ale možná to bylo celé sestříhané tak, aby to bylo divácky atraktivní, určitě vít táhnou hádky než to, že všichni dělají co se jim řekne, že? :o))

No nic, každopádně v pořadu zaznělo, že chlapi mají používat aplikaci Superlife a Prima i vyzývala diváky ať si zkusí, ujet za týden třeba 21 km na kole!! Haha, smála jsem se. A protože Garmin a Strava nadevše, o stažení a používání jsem ani neuvažovala. Jenže pak přišla kamarádka, že si to stáhla, že je to fakt nej a ještě to mluví česky! Hlodalo to tak dlouho, až jsem vycukala a aplikaci si stáhla. A.... mám novou superhračku :o)

Jako to, že mi něco nahrává můj pohyb vpřed, to jsem zvyklá (a vím, že podobných aplikací jsou mraky). Jenže tahle mě boduje! A dává mi to odznaky! 

A pak jsou tu výzvy...  Měsíční, týdenní i víkendové. Běh, kolo, chůze, brusle... Cokoliv si člověk usmyslí. V pondělí netrpělivě čekám, co budu plnit celý týden, jestli třeba mezi kolo vmáčknu i chůzi nebo v nejhorším případě třeba i chvilku běhu. V pátek jsem zvědavá, co nám vymysleli na víkend. Těším se a pak si to to pěkně rozplánuji, takový trenýrkový plán mi to supluje. Konečně po dlouhé době mám celkem silnou motivaci něco dělat, protože pro bod bych se fakt rozkrájela. A to je hlavní myšlenka Superlife - motivace. Všechny ty body a odznáčky mají motivovat k pohybu na jakémkoliv levelu. Vše se počítá, i cesta kolem domu se psem. A další megavýhoda - aplikace dokonce zohledňuje věk uživatelů, takže my starší jsme konečně lehce ve výhodě a jedeme-li s mladšími účastníky na výlet, dostaneme daleko víc bodů ;o))

Aplikace je to celkem nová, ještě Beta-verze, ale já jsem s ní maximálně spokojená. Záznamy teď už i většinou odpovídají skutečnosti (zpočátku to lehce ubíralo), a i když ji nezapnu, můžu si pak nahrát záznam z Garmina. Do budoucna by se měla ještě vylepšit, tak uvidíme, co z ní jednou bude. Zatím mě baví i tak, jak je. Každopádně zbourala další z mých nikdy: Nikdy nebudu sportovat s mobilem v kapse :o))

P.S. článek NENÍ reklama, aplikaci fakt aktivně používám a text jsem sepsala bez nátlaku a bez honoráře :oD

Ať žije Houštka!

Ale já to určitě zaplatila.... 
Nic tu nemám.
No vážně, určitě jsem to platila
Ne, není tu nic...
Ale...
Ne, ani nemáte přiřazené číslo.

Trapný, trapný, trapný. Stojíte ve frontě, samé vtípky alá ježíšměsenechcejet, játoasineujedu, cotadyvlastnědělám, a pak se dozvíte, že se s vámi vlastně ani nepočítá. Vymotala jsem se z chumlu natěšenců úplně rozhozená. Jsem starší člověk a kdejaká změna mě samozřejmě dostane. To, že nemám zaplacené startovné je pak malý konec světa!!! No jasně že není :-) Situace měla řešení a tak si mě znovu napsali, dostala jsem číslo a 600 Kč prý stačí po závodě. Hm, v kapse mě studila padesátikoruna na kofolu... Naštěstí Renata měla kartu i zajely jsme do Brandýsa a vybraly potřebný obnos. Alespoň jsme trochu zabily čas do startu.

To že jsem se moc netěšila pramenilo z toho, že letos moc nejezdím. Je nějak málo času nebo tak něco a stačí jet chvilku a už cítím nohy a záda a každý kopeček mě většinou pěkně přidusí. No takže tak. Chvilku jsem se zaobírala myšlenkou přesedlat na tu nejkratší trať, ale to mi bylo rozmluveno. Na startu jsme se rozložili do třech vln, my s Renatou byly až v té třetí. Někam jsme se vměstnaly, za námi snad ještě milion lidí. Alespoň mě bude mít kdo předjíždět :o)

Trať Houšteckého cyklomaratonu, tedy ta část pro amatéry, kteří zvládnou 60 km, by se dala rozdělit na tři části. Ta první dvacka je hodně pohodová, spíš rovná, občas se to trochu táhne, ale nic zásadního. Člověk do toho může v rámci svých možností i šlápnout. Druhá dvacka je drsná. Kopce a kopečky, sjezdy, písek... A třetí tak napůl, ale konec totální rovina, finiš krásný asfalt.

Start. Stovky kol se daly do pohybu. Vyjela jsem a k mému překvapení fakt i v jakémsi tempu. Sice než jsem se nadála, jela jsem spíš za všemi než se všemi, ale snažila jsem se. Osaměla jsem asi na 18tém km. Projela jsem zatáčkou u Jizery, podjela trať a zabočila na pěšinu zarostlou trávou. Celá vyfluslá si říkám: Fuj, už nemůžu! To je sranda :-) První dvacku jsem měla za 52 minut, přišlo mi to hodně rychlé.

Od Staré Lysé se to začalo ale zvedat. Meri se kousla a všechny kopečky se mnou vyjela. Sice ten jeden, který jsem loni kus tlačila, jsem musela řešit Ventolínem, ale co už. Ventolín jsem vytáhla ještě jednou, ale jinak jsem přidušení celkem zvládla rychle rozdýchávat. Druhá dvacka tedy vesele ubíhala ve stylu brzda-plyn, v očích smrt a dech v háji. Těšila jsem se na občerstvení. Bylo posunuté jinam než loni, naštěstí jsem si pamatovala kde bude, takže žádná panika. Pořádně jsem se napila, vzala banán a zase frčela. Kopce v terénu mi vážně nejdou. Sice jsem vše (pomaličku) vyjela, ale zase mě brzdil můj strach je sjet. Dokonce jsem měla v živé paměti místa, která mi dělala loni problémy, inu brzdila jsem se ještě víc. Na druhou třetinu padla hodina.

Poslední třetina začínala rovinkou za Hlavencem. Jelo se mi dobře, ale bylo docela dusno, těšila jsem se na další občerstvní, a taky jsme si chtěla odsolit obličej. Tam jsem se docela zdržela. Za prvé jsem se myla a za druhé v klidu pila, nějak mě nic nehonilo. Ještě nás čekaly dvě zásadní brzdy, obě jsem nemohla. V první mě chytla záda, musela jsem se protáhnout a ta druhá, no to je sice takový pidi kopec, ale pískový. Takže to jsem taky šla, vlastně skoro jsem ho vyběhla (měří asi metr :-). Od toho kopečku je to už jen placka. A ačkoliv jsem do závodu šla bez časových ambicí všimla jsem si, že do cíle je to 5 km a mám na to 15 minut abych měla stejný čas jako loni. I dupla jsem do toho. Ale fakt megadupla. Předjela jsem neuvěřitelnou spoustu závodníků (myslím, že pět...) a vedla jsem je. Vůbec jsem neviděla značení, řídila jsem se instinktem a doufala, že jedu správně a celou tu skupinu nevedu někam do háje. Letěla jsem vážně jak namydlená. Soustředila jsem se jen na to, že musím stihnout ten čas, nesmím tam mít trojku, nesmím.... Úsměvné, co? :o) A stihla!

Cíl!!! Juch. Jsem tady a zase pod tři. Ježíš já měla takovou obrovskou radost! Fakt strašnou. Poslední kilometry mi vlily závoďácký adrenalin do žil, bavilo mě to neskutečně, makala jsem jak nikdy. A když za mnou navíc přišel jeden ze závodníků a poděkoval, že jsem ho dotáhla do cíle, že už by to sám tak rychle nedal (fakt řekl rychle :-) no tak to mě posadilo na obláček a já se vznášela asi metr nad zemí. Než dorazila Renata, vydýchala jsem se a protáhla. Stála jsem tam s pusou od ucha k uchu a pozorovala mumraj a ty vyfluslé závodníky a nasávala atmosféru. No moc se mi to líbilo.

Šla jsem si vyzvednout finišerské triko, opět ta trapná chvilka alá nemáte zaplaceno, ale dali mi ho :-) Nejhorší byla asi cesta do Prahy. Byla jsem už unavená, Praha je od Labe do kopce, sice mírného, ale pořád a pořád se to táhne, do toho protivítr... Nemohla jsem. Málem jsem nasedla na MHD :-)

Houšťka je prostě nej. Skvěle zorganizovaný závod, náročnost akorát tak pro amatéry, dobrý oběd, limo-pivo a výborná atmosféra. Takže za rok mě tam mají zase.



P.S. Jo a s tou platbou to bylo tak, že z účtu mi odešla, ale nebyla se mnou spárovaná :o)

Vítej v klubu

Určitě znáte některý z vtipů Rádia Jerevan. Třeba tenhle: Otázka na rádio Jerevan: „Je pravda, že Juriji Gagarinovi bylo na Rudém náměstí darováno auto?” Odpověď: „V principu ano. Až na to, že nešlo o Jurije Gagarina, nýbrž Ivana Ivanoviče, nebylo to auto, ale jízdní kolo a nebylo mu darováno, ale ukradeno.”

No a tak nějak je to i s velesetkáním všech, kteří se mihli kdysi dávno nebo i tuhle nedávno ve virtuálním prostoru, aby zachytili své běžecké krůčky a podělili se o své pokroky. Musím uvést na pravou míru to, že jsem k tomu ani nedala podnět, ani jsem nikomu nepsala, že je potřeba se sejít. Protože jak víme, já jsem právě ve své račí ulitě a všechny společensko-běžecké aktivity eliminuji na naprosté minimum, čili na setkání maximálně růžové buňky a popoběhnutí v řádu několika kilometrů, které ani nestojí za zmínku, neb většina ultráků by kvůli tomu ani nevystrčila nos.

To všechno je práce 12, protože to ON je TA hybná síla,  která nás tmelí dohromady. To on stojí za našimi výkony, za našimi/vašimi ultravýkony, stojí za tím, že se všichni můžeme přerazit když nám jen tak řekne: To zvládneš! Ty na to máš!!! Také zachraňuje naši psací čest, protože zase jen on je schopný se dokopat k tomu, aby každý týden vyplodil článek, který má hlavu a patu. Pod jeho křídly se tedy choulíme, v jeho stínu stojíme a jsme rádi, že JE.

Takže ano, jsem pro setkání, které Honza navrhuje. I já jsem zvědavá, co se s kým stalo, kde právě pobíhá a jestli pobíhá. Jsem i zvědavá na nové členy, které 12 jistě "zblbnul" do nějakých šílených akcí. Takže máte-li chuť, dejte vědět, zda máte příští týden čas a chuť se sejít. 

Teď, teď tu byl...

Někdy si tak trochu připadám jak Jára Cimrman se svými vynálezy. Ten taky vždy na něco přišel a když si to chtěl nechat patentovat, poslali ho domů s tím, že "teď, teď tu byl..."

Prostě třeba dumám nad nesmrtelností chrousta a tu přijde takový závan čehosi, z čeho já usoudím, že jsem fakt génius. Pak ovšem na netu zjistím, že už to všichni znají, že je tím zaplaven svět, všechny sociální sítě a v obchodech probíhají osvětové kampaně.

Druhá věc je, že mi naopak někdo sdělí něco o jakési převratné novince, o objevu, který spasí svět, a já jako stará konzerva se k tomu naprosto vždy stavím nevěřícně, ba skoro skepticky a všechny novinky odmítám. Třeba juchání nad zdravou výživou a bioprodukty, to jde mimo mě. Neříkám, že to nevyzkouším, ale většinou nic z toho nezahrnu do svého jídelníčku navždy. Zkusila jsem bolgur, quinou, soju, kuskus, humus, cizrnu a další bio-zázraky zdravé kuchyně, ale nemusím to. Není nad brambory, rýži a těstoviny. Ale jsem tedy dost shovívavá a když to do sebe někde pere, mlčím.

Samozřejmě stejný svůj postoj jsem zaujala vůči chia-semínkům. Najednou toho bylo všude plno - chia (čti či) semínka jsou prý TA potravina, která spasí lidstvo, jedli to už Aztékové a hlavně jsou to semínka běžců. V ten moment jsem si řekla, že nějakému běžci se šalvěj zřejmě vysemenila na zahradě a teď neví co s tím, tak to začal prodávat. Ale ve svém okolí jsem začala pozorovat, že "všichni" běžci to vážně začali kupovat a dokonce i konzumovat a velebit. Hm... Blázni, co?

Jednoho dne, mám pocit, že to bylo toto úterý, přistál pytlík semínek u mně na stole. I začala jsem se pídit, jak se to vlastně pojídá. Ostentativně jsem se šklebila nad žabincem, který se vytvořil ve sklenici, kam jsem semínka nasypala a zalila je vodou. Ochutnala jsem a věděla jsem, že tohle fakt nedám. Pak mě napadlo sklenku doplnit džusem a naráz ji vypít. Jo, to se dalo když jazyk neměl čas to nějak zanalyzovat. Pocity nejdřív žádné, ale když jsem se chtěla nasnídat, nic se do mě nevešlo. Semínka nabobtnala a zaplnila mi žaludek. AHA! Výtečná vlastnost, kterou asi ocení všichni, co mají pořád chutě na milku a na magnum a na pečené koleno...:-)  Mám dokonce podezření, že některé běžkyně, možná i běžci, už jedí jen chia-semínka aby nebobtnali oni sami...

Chia-semínka pomáhají prý zlepšit výkon, což otestuju v sobotu. Ale i kdybych opět doběhla bezmála poslední (což u závodu NIKE nějak ani nepředpokládám), je jisté, že u popíjení své ranní dávky zůstanu.

Chia-semínka jsou, jak jsem se dočetla, superpotravina, která obsahuje mnohem víc živin než ostatní populární potraviny. Například je v nich 3x více železa, než ve špenátu, 2x více draslíku než v banánech a 5x více vápníku než v mléce. To však není všechno, chi semínka obsahují až 9x více rostlinných Omega 3 než sója a 2x více proteinů, než ostatní semínka a zrna. Tak a je jasný, že chia se u mě zabydlela a ihned jsem si jich objednala kilo. A nejen to: všem, co o tomto zázraku ještě nic neslyšeli, je cpu a dávám ochutnat. To jsem prostě celá já :o))

Více o semínkách zde: CHIA SEMÍNKA. 

Prost!

Kde se to zastaví?

Už týden jsem doma a nic z toho. Lépe mi není, spíš hůř, ale už se tak trochu ví, odkud vítr vane, takže doufám i v medikamenty, které mi uleví. Času na na různé přemýšlení mám habakuk. Snažím se držet dál od myšlenek na běh, aby mi nebylo líto, že nemůžu ven. Ale ať dělám, co dělám, oklikou se k němu vždycky nějak dostanu. O čem přemýšlím už velmi, velmi dlouho, a dvakrát jsem o tom dokonce začala sepisovat úvahu, kterou jsem ale nikdy nedopsala, to je ultraběh. 

Teď po Brdské, kterou uběhli úplně všichni, co znám, mi "kamarádi" píší, že to bylo super, a že za rok to musím zkusit také. S díky odmítám. Absolutně nechápu, proč bych měla běhat takové fláky. A hlavně kde bych vzala čas na to, se na takový závod vůbec připravit. Jednou jsem se Honzy ptala na jeho pocity po doběhu nějakého jeho šíleného závodu a on mi s přehledem vyjmenoval pocity, které jsem já měla po doběhu maratonu. To mě utvrdilo v tom, že maraton pro navození pocitu nepřekonanosti úplně a zcela stačí. A když se to vezme, tak možná i půlka, desítka...

Mě přijde, že ultra je teď děsně módní. Že lidi uběhnou maraton a jsou na rozcestí: Co dál? Mám to zkusit znovu a rychleji? Mám to zkusit pomaleji a dál? Mám se vrátit ke své desítce? Možná jim přijde, že desítka už je málo a hlavně - tu uběhne každý! Skrývá se za výzvou ultra pocit nedoceněnosti? To by snad ani nebylo možné, protože vím, že spousta těch, co ultra běhají, jsou lidsky i profesně fakt úspěšní a skvělí lidí. Nebo mají nějaké své bolístky, které se snaží ultraběhem ze sebe dostat. Nebo chtějí jen posouvat své hranice. Čert ví. Argument: chci to prostě jen zkusit, pro mě není dostatečně silný a pádný. 

Možná k tomu přispívá i řada pozitivních zápisků z ultraběhů (nic ve zlém všichni ultráci-psavci). Málokdo při psaní článků fňuká tak jako já, takže se přesně nedozvíme, jak moc to bolí. Nejen jak bolí třeba samotný závod, ale i příprava na něj. Pořádná příprava znamená hodiny a hodiny někde v terénu, mimo domov. Pořádná příprava je i pořádný odpočinek. Takže mě zajímá, kde berou lidi čas na to, aby skloubili ultra-přípravu s běžným životem? S prací... S rodinou... S přáteli.... Tohle mi hlava nebere. I když samozřejmě já to vidím z pohledu někoho, kdo jeden kilometr lážoplážo běží klidně víc jak osm minut. Pro mě by to skutečně znamenalo běhat ve dne v noci.

Nejsou za tím asi jen pozitivní články blogerů, celý svět v současnosti neustále mluví o tom, že běhat, to je super úžasná věc, kterou zvládne každý. A tak si člověk koupí botky a vyběhne. Třeba mu to jde, tak si dává cíle. Zdolá pětku, zdolá desítku, běhá několikrát týdně a zlepšuje se o stošest. Pak si někde přečte, že když uběhne deset, půlmaraton zvládne naprosto bezpochyby. Takže následuje usilovnější pobíhání a když proběhne šťastně cílovou branou po jednadvacítce, už se vidí, jak probíhá i tou maratonskou. Nevím, nevím, možná jsem moc opatrná, možná už i stará, ale mě přijde, že tahle masáž, tyhle výzvy, to je tak trochu mor. Vlastně se nám podsouvá, trochu nenápadně, o to ale usilovněji, že kdo neběhá s námi, běhá proti nám, abych to tedy tak nějak kulantně vyjádřila. To je skoro jak v reklamách na actimel a activii, to je taky takový blud. A o tom, že mám trochu pravdu, svědčí vyšší a vyšší účast na těchto ultrazávodech. Nebylo by však od věci se kouknout na statistiky doběhů...

Nemůžu to úplně kategorizovat. Nikde jsem si přesně nepřečetla větu: kdo neběhá ultra, není běžec. Jen ta masáž, ta nějak zavání... Ty fotky s výhledy na nekonečné hory a dálavy, ty větrem ošlehané tváře, které i po šedesáti kilometrech září štěstím do objektivu, ty endorfíny po doběhu, ty nadšené zápisky (opět se omlouvám...).. Koho by pak nelákalo si to zkusit? Jenže jsou tu i inspirující fotky a videa z masových městských běhů... No, dalo by se o tom všem dlouze diskutovat (což my u piva i děláme :o))

 Jsou lidi, co běhají 3x týdně svých osm a nějaká mediální masáž je nechává chladnými. I je spousta těch, co začátečníky podporují a utvrzují je, že ty tři km v kuse jsou opravdu super a jen tak dál. A já? No kdysi jsem nechtěla ani slyšet o tom, že bych mohla běhat v přírodě... Takže: neříkej nikdy nikdy. Ale utra? To fakt nikdy :o))

Dřu až třísky lítaj

Člověk to čte pořád: Chcete zhubnout? Chcete zrychlit? Běhejte pomalu, běhejte dlouho! Ovšem, co je to dlouhý běh? Co je pomalu? Z mého pohledu je dlouhá hodina. Při 75 minutách si říkám, že jsem fakt už superman. Když čtu, že někdo běží jen tak pro radost tři hodiny, nechápavě kroutím hlavou. Svůj pohled na 75 minut běhu v kuse jsem ale musela trochu poopravit...

Jsem už starší paní. Víceméně bych mohla začít štrykovat kabátky pro vnoučátka a okopávat lebedu na zahrádce. Jenže vnoučata v nedohlednu a zahrada mě poslední roky nějak nebere. Dřív jsem se v záhonech vrtala ráda, ale v současnosti razím heslo: rostlina, která nepřežije mou péči, mne není hodna. A tak sportuji abych dělala něco užitečného a do důchodu šla pěkně zocelená. Až budu stát frontu na důchod, fyzičku získanou v produktivním věku jistě ocením.

Můj trenér na nějaký věk nebere ohledy. Tedy samozřejmě zohlednil ho, ale že by mě šetřil to ne. Když jsem prvně viděla plány na "drsné týdny", jak to i on pojmenoval, myslela jsem, že mě šálí zrak: dva dvouhodinové běhy v jednom týdnu. Při tom úplně prvním jsem dobu výběhu odkládala jak to jen šlo. Nevěřila jsem sama sobě a normálně jsem se bála. Už jsem se viděla v polích jak totálně zdrchaná, unavená, zmučená, polomrtvá, upajdaná, uštvaná a groggy a taky hladová, vyprahlá a žíznivá čekám na smrt.

Jak nějaká prvnička jsem pak v podvečer konečně nasadila sluchátka a běžela. Naštěstí si musím hlídat tepy a tím pádem neletím jak splašená. Z běhu, při kterém nestačily nohy kmitat a plíce se nafukovat, se stala kochací záležitost. Opravdu jen vyklusávám, neboli jogguji. Dřív bych kilometr za víc jak sedm minut považovala za flákání se (a jak psala Renča: km za 7:30 už není běh), ale trenér se musí poslouchat, protože má vždycky pravdu.

Prostě totální rozdíl v tom, jak jsem to kdysi dělala a jak to najednou dělat mám. Prvně po letech jsem byla schopná velmi intenzivně vnímat, co se kolem děje. Že všechno kvete  pučí, že na rybníku plave kachna i s mláďaty (nebo to byla nějaká špína?), prostě že jaro maká na 200 %, aby dohnalo svůj pozdní nástup. Doběhla jsem na otočku a vracela se k domovu. Byla jsem uchvácená sama sebou. Dvě hodiny běhu jen tak v neděli v podvečer!? No páni... Trochu unavená jsem samozřejmě byla, ale pocitově čistá radost a hrdost.

Dlouhé běhy jsou prokládané kratšími, dále pak posilováním, strečinkem a běžeckou abecedou. I tady opět platí neříkej nikdy nikdy, protože to, co já teď vyvádím, než přijde na samotný běh, to mi hlava nebere. Nejdřív se zahřeju poklusáváním, pak přijde ABC a pak zase vyklusávám a pak teprve běžím vlastní tréninkovou jednotku. ABC je kapitola sama pro sebe. Zpočátku jsem měla tep i 200 a to stačilo jen trochu povyskočit. Už se to tedy pomalu sune dolů, ale dává mi zabrat. Např takové zakopávání, to nevím, zda někdy zvládnu:

Zakopávání
Zakopávání probíhá s mírně nakloněným trupem vpřed s došlapem přes špičky. Stehna směřují téměř stále kolmo k zemi a prakticky se nepohybují. Kolena se tudíž dostávají vpřed jen málo. Paty se téměř nebo úplně dotýkají hýždí. Paže pracují "běžecky". Tento cvik by měl být snadno proveditelný i úplným začátečníkům.

Asi nemyslí začátečníka s tlustýma nohama a velkým zadkem. Já se do něj prostě nekopnu ani téměř a ani náhodou... A taky jsem ráda, že se u toho nevidím

Jo a ještě jezdím do práce na kole...

Jak už řečeno: dřu až třísky lítaj a co je neuvěřitelný - moc mě to baví. Mám nové impulsy a otvírají se mi nové obzory. Nacházím v sobě skryté rezervy, o kterých jsem neměla nejmenší tušení. A ty ještě skrytější možná objeví vyšetření na CASRI... ;o))