pondělí 19. září 2011

Bez mužských a bez tabáku

Babince miluju. A když je miluješ, není co řešit a je třeba konat. A proto konám. :o) Muži si možná představují babinec něco jako tajný spolek emancipovaných žen, co o svých mužích mluví nelichotivě, ba že na nich nenechají nit suchou. Kdo se takových babinců účastní ví, že na muže si prakticky ani nevzpomeneme a pokud už je o nich řeč, vystupují většinou v našem vyprávění v rolích chrabrých a charakterních hrdinů. Vážně ;o)

Putování za vídeňským během žen začalo v pátek příjezdem do Znojma. Osazenstvo našeho auta čekalo na domorodkyni Moniku, která nás vyzvedávala na benzínce. Vyběhla z auta, vypadala jak hollywoodská hvězda, a podělila nás dárky, tzv. taškou poslední záchrany. Udělala nám radost hlavně maličká lahvička fernetu, a pak doplňky na růžový běh: růžová sponečka, růžová gumička a růžové naušničky. Krása. Infantilněji už to nešlo.. :oD

V penzionu v recepci už se zapisovalo
osazenstvo druhého auta, které jsme sice někde cestou předjížděly, ale tím zdržením u benzínky zase dostalo šanci být první. A protože Martina je ráda první, měla i nefalšovanou radost. Hodily jsme zavazadla na pokoje, chvilku pobíhaly po chodbách a nadšeně pojekávaly, jaké to máme krásné, a pak se vydaly na prohlídku Znojma. Znojmo nás uchvátilo svou krásou, čistotou a klidem. Fotily jsme, nastavovaly tváře zapadajícímu slunci a nechaly tak ze sebe spadnout tíhu pracovního týdne. Procházku jsme završily večeří, dost skromnou (jako že žádná tučná a mastná jídla) , ale výbornou, a pak se přesunuly na dvorek penzionu, kde jsme si povídaly, pily výborné vínko a baštily sýry. Bylo nám fakt blaze, akorát Martina občas znenadání padla na zem a protahovala, což jsme kolemjdoudím vysvětlovaly tím, že prostě přebrala :oD 

Ráno nás vzbudila zatažená obloha a i docela chladno. Pro většinu běžců ideální podmínky, pro pořadatele spíš noční můra. Ale než jsme dojely do Vídně, nebe zmodralo a bylo celý den nádherně. Do areálu jsme dorazily o něco dřív než akce oficiálně začala a přesto už se před stanem mačkalo pár holek ve frontě na startovní obálky a trička. Ačkoliv jsme si malovaly na růžovo, že si vezmeme obálky, v klidu si projdeme areál a půjdeme se někam najíst (původní plán dokonce byl, projít si Vídeň...), skutečnost byla taková, že jsme si vyzvedly obálky, prošly stánky a pak jsme utvořily jakýsi tábor na lavičkách. Abych pravdu řekla, byly jsme jak cikáni: bylo nás hodně, děsně jsme hlučely, pořád jsme se něčemu smály, nosily jsme úlovky od stánků, kupovaly boty, malovaly vlajky a plnily popelnici. Děsné! Ale nádherné. Taková atmosféra, kterou jsme si tam vytvořily my, to tam nikdo jiný neměl. 

A pak už samotný závod, kterému předcházela tradiční rozcvička. Pódium ovládli dva kluci a jedna holka a začali předcvičovat zumbu. Pro mě to bylo vůbec poprvé, kdy jsem se k zumbě přimotala a podle toho to i vypadalo. Připadala jsem si jak epileptik s infarktem, což mi samozřejmě nebránilo se smát na celé kolo, obzvláště povedlo-li se mi asi dvakrát správně tlesknout do rytmu. Tep jsem měla tak na 180% TFmax a připadala jsem si jak po intervalech. Zvesela jsem se pak dopotácela do koridoru, vyzvedla balonek, ztratila Sárušku a s totálně vyschlou pusou odpočítávala poslední sekundy do startu.

Praktická ukázka - rychlost našich cvičitelů byla myslím tak dvojnásobná


Vyběhly jsme celkem pomalu a to hlavně proto, že krátce za startem se široký chodník zúžil a tím se vytvořil špunt. No tak jsem chvilku kličkovala a pak jsem usoudila, že je to fuk, jak běžím a pár sekund ztráty určitě v mém případě nehraje žádnou roli. Jak jsem tak běžela a prohlížela si ostatní, doběhla jsem Martinu s Jitkou. Měla jsem velké dilema, co udělat: jestli je předběhnout a nechat je koukat na můj valící se zadek, nebo koukat na ně. Zvolila jsem druhou variantu a zvolnila tempo. Nespravedlivé mi přišlo, že zatím co já makala, ony vyklusávaly a povídaly si. Chm.. To mládí... První kolo bylo za mnou, u brány jsem zapózvala Báře před fotoaparátem a "upalovala" dál. Už jsem se těšila na pití, protože bylo mé neoblíbené teplo, ale nějak nebylo v dohledu. Až na čtvrtém km jsem se dočkala, polila si zátylek i obličej, dala loka a těšila se do cíle, který kde se vzal tu vzal, najednou tu prostě byl. Odmáčkla jsem a nevěřila: 27:27. Asi minutu jsem byla velmi hrdá, že se mi podařil takový úžasný čas, než jsem si všimla odběhnuté vzdálenosti: 4,56 km! No, to by souhlasilo. (Holky mě potom prosily, ať jim nekazím radost a napíšu, že to bylo pět, ale to si vážně nemůžu dovolit, takhle lhát veřejně ;o)) 

První delší trasa, ale DALA...
Za chvilku se přiřítila Sára, vzaly jsme si nějaké ovoce a šly za ostatními, po nás se za nějakou dobu vynořily i splavené chodkyně. V naší cikánské základně se už chystala Bára a Dáda na osmičku, která startovala až v pět. Bára je závodnice takže jsem si říkala, jestli se náhodou nevytáhne a nezíská pro naše barvy nějakou trofej, ale bohužel jí lehce minula. I tak to byl krásný výkon, k němuž ještě jednou gratuluji. Dáda s trasou trochu bojovala, tedy hlavně s horkem. Bylo mi jí děsně líto, protože sama vím, co to obnáší, když to neběží. Nejdřív jsem jí podala vodu, ale pak mě napadlo, že by bylo lepší s ní běžet. Jenže to už byla pryč a já měla batoh.... No, tak jsem jí alespoň nadběhla a běžela s ní kousek do cíle. V základním táboře posléze panovala radost veliká. Hlaholily jsme ještě víc než před závodem, a když nám ještě zlevnily housky, tak to byl teprve hukot :o)) 

Přesun do Znojma proběhl v poklidu, večeře tamtéž také. Den byl dlouhý a my unavené. Ráno jsme se ještě zastavily u stánku se zeleninou, abychom domů dovezly nějaké vitamíny, ať v pevném či tekutém skupenství, a pak už jsme se rozloučily. Asi nejvíc vystihla atmosféru Jitka, která mi říkala: "Vlastně jsem se sem vůbec netěšila, protože jsem nevěděla, co tu na mě čeká, ale teď jsem úplně nadšená. Kam pojedeme příště? A co kdybychom jely příští rok na víc těhlech růžových závodů..." Prostě jsem ráda, že se jí, a nejen jí, nakonec líbilo, a že jsme si víkend vážně maximálně užily.









pondělí 12. září 2011

Jen žádné slzy

Vlastně jsem se těšila. Po té výhni na Nike běhu se v týdnu krásně ochladilo a formu jsem tak mohla ladit za velmi příznivých podmínek. Intervaly jsem šla běhat na ovál, aby mi to šlo a byla jsem nadšená, že mi to fakt jde. Dokonce jsem i vybíhala několik minut schody. Ale to už bylo na hraně. Po té, co jsem přestala, se mi tep zvedl o třista procent a málem jsem upadla do kómatu.

V sobotu se shodou okolností konala i rodinná oslava - grilovaná masíčka, vínečko, pivko a jiné dobroty. Ne, nedala jsem si, ovládla jsem se a dala si jen kousek (asi tak půl metru) piškotové rolády a krémem a ovocem, krajíček suchého chleba, dvě housky a asi pět litrů vody. Asketa až na kost. Bohužel před závodem upadám do jakési zahloubanosti, takže jsem asi nebyla zrovna dobrá společnice. Na Prahu jsme se vydali ve chvíli, kdy holky vybíhaly na svou trať. To už jsem přestala mluvit úplně. Bála jsem se ani nevím čeho. Asi toho tepla. 

V metru jsem nejdřív byla snad jediná v běžeckém a s batůžkem, ale čím víc se blížila Staroměstská, tím běžců přibývalo. Ačkoliv nás mělo být na desítce i 300 holek, žádnou jsem neviděla. Až při výlezu už ty, co měli za sebou pětku. Venku na mě čekala Martina. Taky už to měla za sebou a vypadala i spokojeně. A protože můj obvyklý technický doprovod si lebedil na chatě a byla jsem v tom moři běžců úplně sama, tak se tentokrát ujala ona té role a podávala mi nápoje, držela Edu, půjčila mi gumičku a uklidňovala mě.

Stála jsem v sekci D, kde panovala v celku pohodová nálada, takže jsem se konečně trochu uvolnila a začala se i těšit. Byli jsme moc vzdálení od skutečných závodníků :o)) Mým cílem bylo zaběhnout konečně pod hodinu. Naběháno něco mám, tak proč ne...

Konečně se rozezvučela Vltava a had těl se dal do pohybu. Za jak dlouho jsem proběhla bránou vlastně ani nevím, soustředila jsem se abych na někoho nešlápla, takže jsem koukala na zem. Zatím co my ze sekce D za sebou měli prvních pár metrů, proti nám už se řítila elita! Dole na nábřeží pak začala má strastiplná cesta. Nevím proč, a stalo se mi to už po druhé - udělalo se mi špatně od žaludku. Křeče, na zvracení... No teda! Ačkoliv jsem se snažila na to nemyslet, nedalo se to samozřejmě úplně přejít. Zatnula jsem zuby a běžela prostě jak se dalo. Nejhorší byly seběhy, kdy se žaludek rozhoupal víc než normálně. Těšila jsem se  na občerstvení, že si dopřeji ten luxus a opláchnu si obličej Mattonkou :o)) I jsem se samozřejmě napila a dala si gel. Na sedmém křeče ustaly, ale to už jsem byla tak uondaná, že jsem nemohla a začala chodit. Horko, nějaký ten smog a bolesti v žaludku, to tedy nebylo nic moc...

A pak už tu byla cílová rovinka v Pařížské. Sebrala jsem všechny síly, které jsem měla a vypálila. Ještě dva ovály, šlo mi hlavou, a mám to doma! Dva ovály umím fakt máknout. Předbíhala jsem jednoho po druhém, davy šílely a nadšeně tleskaly. Ještě pár metrů, už vidím hodiny... Ale co to? Ono se nekončí? Ono se ještě běží kolečko uličkama? No hotovo. Hlava, naprogramovaná na 300 metrů, dala povel k ukončení běhu a já přitom měla před sebou ještě tak 600(?) m. Velmi mě to rozesmálo. I před těmi všemi lidmi, co na Staromáku fandili, jsem přešla do chůze a děsně jsem se smála. Už jsem vůbec nemohla :oD Ale tak samozřejmě jsem se ještě rozběhla a závod dokončila, ale byla to bída největší.

Rekord nepadl, čas špatný, horší než kdy jindy. Nechala jsem se unášet davem k medailím, k vodě, k batůžku a za Martinou, a vlastně jsem se pořád smála mému úžasnému finiši. Martina se tomu velmi divila: Ty sis nenastudovala trasu? No teda! Abych pravdu řekla, nenastudovala. Chvilku jsem se snažila rozluštit, kudy že poběžíme, ale změť různobarevných čárek mě utvrdila v tom, že bude lepší orientovat se podle lidí přede mnou. A že mi posunou cíl? To mě vážně nenapadlo :oDD

Padlo to na mě až když jsem se zachumlala do peřin. Takový ten vztek, že mi to nešlo, že jsem fakt lempl, co není schopný dát desítku pod hodinu, a aniž by tomu šlo nějak zabránit, začaly mě v očích pálit slzy. Ale v ten okamžik jsem si uvědomila, co lidí doběhlo za mnou. Že vůbec o nic nejde, že svět se točí dál a točil by se, i kdyby se mi to podařilo. Před očima se mi míhaly obrazy běžců, diváků, kapel, dobrovolníků, nasvícené Prahy, obrovského měsíce nad Vltavou, noční procházka... Bylo to vlastně hrozně krásný. Nuže: jen žádné slzy....

pátek 9. září 2011

Kašpárci v rukou sponzorů

Sáhodlouhá, nekonečná a pak už nic nepřinášející debata na Běhej k článku o tropickém Nike-běhu mě donutila se zamyslet na něčím, co tam bylo hojně zmiňováno. Někteří vykřikovali, jak tyhle společnosti, nadnárodní giganti a jiná chátra, si mastí na pořádání závodů kapsy a na potřeby lidí shora kašlou. A ještě chtějí, abychom si na závod vzali jejich tričko! No sakra, to je mi ale troufalost. Na druhou stranu se velebily malé závody, kde pořadatelé dělají vše pro blaho závodníka.

Škoda, že neumím přesně vypsat, co si o tom myslím. To je spíš téma pro někoho z kluků, co umí vystihnout situaci a pěkně se filozoficky zamyslet. My ženy jak známo píšeme pěkně o tom, co cítíme, popisy situací nám moc nejdou. Ale tak pokusím se, něco z toho vyleze a třeba někdo pochopí, co mi jde hlavou.

Předně: co je blaho závodníka? Že dostane napít? Že dostane medaili, nebo tričko? Nebo obojí a ještě k tomu kus prasete a pivo? A neodvíjí se to blaho závodníka náhodou od toho, jak si zaběhá (proto přeci přišel)? Lidi, kterým se závod nevydaří, hledají mouchy. Většinou závod/pořadatele vylíčí jako kopu hnoje, nad kterým lítá tolik much, že ani hledat nemusí - špatná organizace, špatná trať, málo vody, hodně lidí, horko, zima, nedostatek záchodů, o setinu sekundy horší čas než na vlastních stopkách, batoh stojí za dvě věci a medaile nestojí ani za chlubení se doma. Zaběhne-li dobře, zaplaví ho vlna euforie z vlastní úžasnosti a přivře oči nad malichernostmi typu jako že mezi závodníky se připletl Santa se soby a nebylo kam si odložit batoh.

Sponzoři byli, jsou a budou. I když někdo tvrdí, že se bez nich závod obejde, tak si troufám říct, že neobejde. Ta tam je doba, kdy na zemi někdo namaloval čáru a zmáčkl stopky. Závodů je hodně a pořadatelé chtějí, aby se toho jejich zúčastnil obrovský dav běhuchtivých nadšenců. Ne proto, aby si namastili kapsy jak někteří tvrdí, ale protože chtějí dělat něco pro druhé. Těší je, když se jim podaří vyloudit na tvářích účastníků úsměv a spokojenost a když je těch lidí ke všemu hodně, jsou na vrcholu blaha. To je ta pravá odměna, ne pár korun, které možná vydělají. A i když vydělají, investují zcela jistě do dalšího ročníku. Zbude-li i pak něco a oni si to nechají - proč ne? Však s tím měli práci, proč by si neměli nechat za ní zaplatit?! 

Pořadatel tedy přemýšlí, čím závod zpestřit, čím ho zatraktivnit, aby napřesrok přišlo mnohem víc lidí. Nabídne proto lidové vstupné a zbytek zajistí pomocí sponzora. Domnívám se, že PIM nasadil závodům určitou laťku, a proto lidi chtějí od závodu i něco víc, než si moci jen zaběhat (jsou to domněnky a závěry učiněné na základě čtení blogů a různých reportáží, třeba to tak není úplně všude....). A tak kromě lidového startovného chtějí i napít, najíst, chtějí bonus v podobě upomínkového předmětu, nebo slevu na ponožky, chtějí posedět s kamarády, dostat diplom a najít se v tabulkách. Závody už nejsou jen doménou závodníků, kteří bojovali o bednu. Účastní se prostí hobíci a těm je pobyt na bedně víceméně zapovězen. Proto ten hlad po bonusech (ne?).

Sežene-li pořadatel sponzora, či dva a více, je samozřejmé, že tito mají jakési podmínky. Ať už je to logo na viditelném místě, nejlépe na hrudi závodníků, či fotky do firemní prezentace.

Nesežene-li pořadatel sponzora, musí tím pádem zvýšit startovné. A už zase lidi remcají: že za ty peníze chtějí to své triko a batoh a kus uzeného a jak to, že pořadatel nezajistil pět záchodů a hezké počasí... A mrmlá a mrmlá a chce cenu útěchy když už nestojí na bedně, protože běžel blbě, za což samozřejmě může taky pořadatel...

Je to těžké. Jak praví lidové rčení: není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem. Ale asi je na nás, abychom byli trochu shovívavější, když se něco někomu nepodaří na 100 %. Nikdo není bez chyby, nikdo není neomylný. Kromě Chucka Norrise.

P.S. Jen ti, co co stojí na obou stranách barikády, jsou oprávněni mrmlat a veřejně pranýřovat, když vidí chyby a pochybení, nebo naopak chválit, když se konkurenci něco podaří. No, a kdo, když ne já, že? :o))


P.S. 2. To, že se článek objevil i na Běhej neznamená, že byl napsaný na objednávku. Je to čistě má úvaha a byla opravdu vyvolána debatou k Nike-běhu :o) Běhej.com ale samozřejmě děkuji za uveřejnění.

sobota 3. září 2011

Vodu! Vodu! Vodu!

Tak ta první desítka, ta tedy byla pěkně zteplalá a zůstala po ní trochu nahořklá chuť v puse. Že bude teplá se dalo čekat, předpověď kupodivu vyšla na 150 %. Sluneční paprsky se vsákly do pražských ulic jak do houby, vyhnaly stíny kamsi pryč a my běželi v tom úděsném vedru ne zrovna lehkou trasu. Trasu plnou slunce lemovanou zkolabovanými běžci.

Zde pár čistě mých postřehů:

Myslím, že NIKE měl dobrý nápad: chtěl dotáhnout k běhu kde koho a soudě podle typů, co se sešli na startu, se to i povedlo. Typické závoďáky, aby člověk pohledal, spíš se to všude hemžilo nováčky. A všude kam oko dohlédlo především něžné pohlaví všech věkových kategorií (prý 49 %!). První plus pro NIKE.

Výborně měli i připravené vydávání batůžků - bez front, dostatečnou dobu před závodem, lidi se mohli vybrat oblíbenou barvu a kromě toho se nepotili ve vydýchaném stanu. Druhé plus pro NIKE.

Areál Žlutých lázní byl výbornou volbou. Účastníci se nemuseli prodírat davem turistů jako na Staromáku,  u záchodů skoro žádná fronta, u šaten to šlo rychle. Na tvářích všech byla vidět pohoda, žádný stres z nějakých časů. Prostě společenská událost. Chceme si odpočinout, zaběhat si, prohlédnout si Prahu bez aut... Tak nějak na mě lidi působili. Třetí plus pro NIKE.

Tomáš Hanák coby moderátor neměl chybu. Byl vtipnej jako nikdo, kdo kdy nějakou běžeckou akci moderoval (slyšela já někdy nějakého moderátora běžecké akce?). Čtvrté plus pro NIKE.

Řazení do koridoru nemělo pravidla. Kdo si kam stoupl, tam stál. Většina lidí do poslední chvíle stála na chodníku v milosrdném stínu. Ozvučení nebylo nejlepší, takže zaslechnout, co se děje u startu, chtělo sluch netopýra. Nějak to tedy odstartovalo. Dav nejdřív stál, pak popocházel, pak konečně i běžel (klasika hromadného startu). Ale protože spousta lidí byla na startu poprvé a nevěděla, jak to chodí, brzy po startu už tak trochu překážela... První mínus pro NIKE.

Běh na plném slunci v nejhorší denní hodinu asi nepotřebuje komentář. Doufala jsem, že NIKE neudělá tu samou chybu co PIM na jaře a poskytne závodníkům dostatek vody po celé trase. Neposkytl. První a jediná občerstvovačka na pátém km byla totálně ucpaná, nebylo připraveno vůbec nic. Dobrovolníci vodu natáčeli do nastavených kelímků přímo z hadice a velmi nestíhali. Závodníci rezignovali dvojím způsobem: někdo prostě běžel dál, druhý trpělivě čekal, až se na něj dostane (čtyři minuty sem, čtyři tam...). Nešlo jen o to se napít, ale i se polít a ochladit se. A v cíli? Darmo mluvit. Sice jsem hned v cíli dostala kelímek, ale nebylo do něj co dát. Potkala jsem jediného člověka s barelem, který právě daroval posledních pár kapek nějakému šťastlivci, co doběhl přede mnou. Procházela jsem areálem, hledala vodu, ovoce, nebo něco, čím bych se občerstvila, ale nic nikde nebylo. Šla jsem tedy ke sprše, na které visela cedule UŽITKOVÁ VODA, nejdříve jsem si smyla sůl z obličeje a pak jsem asi tři kelímky vypila. Pokud dostanu úplavici, je mi to srdečně jedno. Hlavně že jsem neumřela žízní. Tak nějak se to dělo i ostatním, co nedobíhali 40 minut po startu... Druhé mínus pro NIKE. Nejraději bych dala tisíc mínusů!!!!

To ještě byli v klidu...
Tím, že nebyla voda, kolabovalo nebývalé množství lidí. Ke konci to bylo hrozný. Už nebyli ani zdravotníci, o padlé se staral kdekdo. NIKE podcenil to, že na trať nalákal nevyběhané a nepřipravené závodníky, protože přeci reklama slibovala, že trať si mohou užít, nešlo o časy. Tím pádem jim ale mělo být jasné, že ti lidé budou na trati mnohem déle, než rychlíci. Ale je pravda, že já nevím, zda tam padali nováčci nebo naopak závoďáci, co se přecenili. Ať tak či onak: Třetí mínus pro NIKE


Na nic dalšího bych asi už nepoukazovala. Možná byla škoda, že motta, která si lidi mohli nechat udělat na míru, byla vpředu a ne vzadu. Čtením by se tak člověk trochu zabavil a nemyslel by na to, že je horko (nebo na jiné blbosti). Celkem vzato připravil NIKE určitě dobrou a zajímavou akci, které musí vychytat nějaké ty mouchy. Jsem docela zvědavá, jestli bude mít dost energie na tak rozsáhlou PR-akci, jakou udělal letos. Laťka je nastavená dosti vysoko a tak je je otázkou, zda bude příští rok počet startujících ještě vyšší. Můj typ: nebude.. Ale uvidíme

No a teď jen tak letmo o mém běhu. Běhu? :o)

Ačkoliv jsem si v posledních dnech zaběhala celkem slušně, dokonce i úseky, horko předem odsoudilo můj běh k mizérii. Konal se tak jakýsi fartlek na pokraji mých sil. Nesnáším vedro!!!!

První tři km snad ještě i pohoda, časy kolem šesti minut i s kličkováním. A právě to kličkování mi vzalo hodně energie, která mi citelně chyběla už na čtvrtém km. I když jsem zpomalila, měla jsem mžitky před očima a chtělo se mi padnout. Vzala jsem si gel, který jsem si náhodou dala do kapsičky a to mi pomohlo. I ta voda uprostřed byla vydatnou pomocí umdlévajícímu organismu. Dost často jsem ale šla a nebyla jsem sama - kolem mě šel kde kdo. Dokonce i Sáruš mě předběhla... Ale bylo mi to jedno, nejednalo se o závod v pravém slova smyslu. Ten si dám za týden :o)). Na nábřeží jsme dostali sprchu od nějakého plavčíka, což bylo maximálně přínosné a nejméně dvě stě metrů jsem pak běžela jako by se nechumelilo :oD

Poslední dva kilometry mi přišly nekonečné,  dlouhá rovina plná slunce lemovaná padlými a oživovanými. Ufff

I když jsem běžela mizerně a můj čas je jedna velká katastrofa, odměnila jsem se novými kraťasy, půlkou pizzy a taky citronovou zmrzlinou. Až se usadí emoce a přestane mě bolet hlava sežehnutá sluncem (kdepak jsem asi nechala čepičku...) určitě si řeknu, že to bylo úžasné a úplně krásné odpoledne.


Rádi bychom :oD

P.S.
Psáno toho bude asi hodně, zde jen odkazy na idnes:
Očima redaktorky a skupiny holek, které se na závod společně připravovaly
A závod se dostal i do Krajů 

Po prázdninách

mi asi smutno nebude. I když musím uznat, že jsem si krásně odpočinula (ale taky přibrala deset kilo). Užívala jsem si klidu a absenci povinností, v horké dny jsem se válela pod jabloní, v studené dny jsme se válela na gauči u televize. Nechtělo se mi sportovat, chtělo se mi lenošit a tak jsem si dopřávala. Akorát paradoxně o dovolené jsem makala a během necelého týdne jsem docílila magické hranice 100 km po svých. Ale mám ráda řád,  lad a pořádek a proto jsem ráda, že prázdniny končí, jinak bych se projedla na  magických 100 kilo. Taky svých.

A protože už se dostávám do formy, přinutila jsem se udělat si konečně jakousi rekapitulaci v číslech. Nebyla jsem vždy na netu, tak jsem si data psala kam mě napadlo, něco na papíry, něco na MyTreneek, no a nově do GarminuOnLine. Jak jsem totiž tak lenošila a nechtělo se mi nic, ani zapisovat si své nevýkony, našla jsem řešení v podobě deníčku pro Edu. Většina  těch, co Garmin používá, už ho určitě zná, já teprve jeho kouzlo objevuji. Výhod mnoho, ta hlavní: napojím na drát, stáhnu data a mám vše jako na dlani. Jako mínus vidím to, že si tam nemůžu zapsat nic, co jsem dělala bez Garmina (nebo můžu a ještě jsem to nezjistila). Další mínus vidím v tom, že mi program na tvrdo ukázal to, co mi mnozí tvrdí již dlouho - že tady u nás běhám po rovině! Stále dokola mi ukazuje dlouhou zelenou přímku a můžu se přetrhnout a běhat i do kopce na Rajské, s ním to ani nehne (rozdíl i 40 m není hodno jeho pozornosti.). Ale přeci nevyběhnu Sněžku jen abych viděla, jak vypadá na obrazovce záznam kopce, že? 

Prázdniny v číslech
Kolo: 181 km 
Běh: 158 km
Chůze: 142 km
Oba měsíce dohromady vypadají pěkně, tak to nechám sečtené. Ó, mít to tak za měsíc...

Ale abych se také trochu pochválila. Prázdniny přinesly i spoustu krásných zážitků, uběhnutý maraton, soustředění s holkama a nová přátelství. Léto budiž pochváleno, ale teď už hurá do práce, Mnichov se blíží.