pondělí 23. března 2009

Foto k nedělní aktualitě na behej.com

Bohužel jsme měly se Sárou jen mobil, vůbec mě nenapadlo, že bych mohla ze své cesty za utrácením udělat i fotoreportáž :o)





středa 11. března 2009

Čistá láska

Dnes ráno Martínek
M: "Pomazlit a pusu"
Já: Tak pojď ty moje sluníčko
M: "Já Tě hrozně miluju, Ty jsi prostě nejlepší maminka na světě. Já jsem tak rád, že jsem se Ti narodil!"

obrázky a animace, gify a obrázky ke stažení, obrázky do mobilu, obrázky pro lide.cz
Další obrázky

úterý 10. března 2009

První vynechaný trénik

Proč?
Proto: bolest lýtka (lup a křup - víc v pondělí v článku) a bolest třísla. Včera jsem přečetla mnoho různých debat a článků a šly na mě chmury.
A tak jsem odpočívala a mračila se na svět

pondělí 9. března 2009

Letní pětka

O víkendu jsem přihlásila sebe i Sáru na můj vysněný závod ve Frankfurtu
Vysněný je možná moc nadnesené, prostě už když jsem viděla fotky z loňska, tak jsem se tam chtěla jet podívat a při té příležitosti si to i zaběhnout, no a když Sára řekla, že by také běžela, tak nebylo o čem diskutovat. Přihlásila jsem nás jako tým MATKA/DCERA.
Raději bych jela do Mnichova, je to blíž, ale v té době je běh žen v Praze a ten už mám zaplacený.
Ještě nemám vypracovaný plán cesty, ale na to je času dost když je to až v červenci. Kdyby se třeba chtěl někdo přidat, budeme rádi :o)

Únorové ohlédnutí


Zapomněla jsem se v tom šrumci ohlédnout za únorem. Popravdě - není pomalu za čím. Komě běhu jsem už nic jiného nezvládla. Byl to měsíc posmrkaných kapesníků, Paralenu plus a Olynthu. Společně se mnou byl nemocný i Martin, který celé tři týdny nebyl ve školce a opět bral antibiotika.

Neskromně musím přiznat to, že jsem se v únoru 2x objevila v tisku. Poprvé to byl časopis Žena a život a podruhé běhej.com. Díky tomu prvnímu jsem se dozvěděla, kdo všechno si ho kupuje, protože mi volaly i vzdálené sestřenice a kamarádky, že mě v něm objevily a že mi drží palce při přípravě. Mě udělal větší radost běhej, bylo to sice na rychlo, fotku dělala Sára, začínala mi viróza, ale jsem na ní já tak, jak se znám. na fotce v Ž se sama sobě nelíbím a článek je také takový podivný, složený z mého článku a výkřiků redaktorky. Ono je to stejně jedno. Kdo dnes z těch čtenářů si na nějakou mou fotku, nebo nedej bože článek, vzpomene? Těžko někdo... Takže proč se tím zabývat.

Únor v číslech:
Posilovna: 2x (prioritu má běh, na cvičení mi nezbyla energie)
Běh: 100 km

Asi málo, že? No, v těch časech co mám, prostě víc neuběhnu. Pomaličku ale zrychluji. Dřív jsem na běh kolem sídliště potřebovala kolem 40ti minut, teď když mám 40ti minutový trénink tak musím dát jeden a 1/2 sídliště.

čtvrtek 5. března 2009

Já, datel


Lidi narozené mezi 21. červnem a 21. červencem zveme v názvosloví Indiánského horoskopu „Datly“. Tyto zrozence ovlivňuje vodní živel (cit, emoce, empatie, duševno), vládne jim pak vítr jižní (cítění, vnímání, empatie). Indiáni spatřovali v lidech zrozených v totemu Datla léčitele a mocné uzdravovatele. Byli přesvědčeni, že stejně, jako datel zbavuje strom nemoci zevnitř a zabíjí škůdce, kteří jsou zavrtaní hluboko v kmeni, mohou tito jedinci pomoci svému bližnímu taktéž „zevnitř“. Tradovalo se o nich, že příčiny neduhů objeví díky citu, empatii a umění naslouchat. Byli to lékaři duše.

Stromy totiž indiáni chápali jako důležitý projev života a jako nedílnou součást Velké Matky – Země. Každý strom měl duši a tak ten, kdo dokázal uzdravit strom, musel být obdařen obrovskou mocí. Datlové velice dbají na vztahy s druhými lidmi. Často by se rozdali, jen aby bylo vše v pořádku a všechno klapalo. Dojde-li ke konfliktu, nesou to velmi těžce, ale znovu se vrhnou do práce a usmiřují. Jsou to často plaší, možná ostýchaví lidé, nezřídka se stává, že si kvůli své citlivé povaze staví bariéry před okolním světem právě, aby se ochránili před hrubými útoky. Citlivost neznamená slabost.

Nejsou to slabochové, jsou to silné osobnosti, jen tak si je neochočíte. Jdou si tiše za svým. Dobré vycházení s nimi může pokazit jejich častá náladovost, zapříčiněná zvýšenou vnímavostí. Pro druhé zapomínají na sebe. Rádi se cítí potřební, s neobyčejnou trpělivostí a sebezapřením se snaží pomáhat druhým. Bývají rovněž výbornými přáteli. Za projevenou náklonnost se dokáží odměňovat.
Mít Datla za příbuzného a sdílet s ním teplo domova je nesmírným štěstím. Je jejich prioritou zajistit harmonii, klid a zahrnout své blízké péčí. Tato starostlivost však může přerůst v přehnané opatrování – zejména takoví rodiče mají tendenci svým potomkům poněkud svazovat křídla a co nejdéle oddalovat jejich výlet z hnízda a osamostatnění.

Datel-potomek se snaží co nejdéle vyhřívat u rodinného krbu, rodiče by mu pak do samostatného života měli trochu pomoct. Může to být těžké, ale určitě se to vyplatí. Většinou pak dlouho nemešká a už pracuje na hnízdě vlastním, kde zanedlouho švitoří malá Datlí miminka.

středa 4. března 2009

6. díl seriálu - Poločas

Pět týdnů intenzivní přípravy na půlmaraton je za mnou. Současný stav mysli – to nemůže vyjít. Trénuji sice dle plánu a dodržuji předepsané dávky, ale přijde mi, že jsem pořád na jednom místě. Možná za to mohou ztížené podmínky v podobě namrzlých chodníků, závějí, vánic, tří oparů a rýmy. Cítím se prostě hodně unaveně a sklesle. Kde jsou sakra endorfiny?!

Problém může být v jídle. Od útlého dětství jsem měla problémy s jídlem, prakticky nic mi nechutnalo, jedla jsem snad jen kuře, řízek a lentilky. Časem jsem se lehce srovnala, ale dodnes nepřikládám jídlu žádnou důležitost. Hodně jsem svůj přístup vylepšila před 11 lety kdy jsem začala chodit do posilovny. Tenkrát jsem se prostě musela naučit jíst. Při první lekci jsme seděli s mým trenérem a povídali si o jídle. Začal otázkou: Tak co jste dnes snědla? A já pyšně odvětila že tatranku, 4 rajské a balkánský sýr. Myslela jsem, že mě pochválí za malé množství, které mělo dle mého názoru vést k úbytky několika přebytečných kil, ale místo toho přišel údiv a poznámka, že jím málo. Musela jsem se naučit jíst víc a jíst jinak, zařadit mysli, tvarohy, zeleninu, ryby, rýžové chlebíčky a podobné zdravé věci, a také víc pít. Zpočátku jsem k jídelníčku přistupovala s nevolí a nechutí, ale pak mi to zachutnalo a dnes mi na něm nepřijde nic divného. Škoda, že s přibývajícími roky a s naordinovanými léky je mému tělu úplně jedno co jím a kdy jím a jak jím a svévolně si ukládá tuky dle libosti. No ale abych se vrátila na začátek – díky rýmě jsem se dostala s jídlem do mínusu, nic mi nechutná a jíst se mi nechce. Po večerním tréninku si dám banán a kafe, po dlouhém dva banány a nějakou tyčinku. K obědu jím většinou rýži s tuňákem, nebo brambory a cottage, svačiny nestíhám. Jen snídaně nešidím, asi proto, že ráno mám fakt hlad. Dávám si müsli s jogurtem, obložené celozrnné pečivo nebo vaničku tvarohu. Je jasné, že se musím vzchopit a jíst víc. Zkusím si zajít na něco nezdravého, ale přitom úžasného, třeba na stripsy nebo na twistra., abych se nastartovala.


Čím se naopak můžu pochlubit je poslední dlouhý výběh. Vlastně se dá říct, že to byl takový jiný trénink. Minulý víkend jsem strávila u přátel na severní Moravě, ale ani na návštěvě jsem se nechtěla o tréninky připravit. Krátký běh jsem si zaběhla na místním ovále. Že je to ovál vím jistě jen podle tvaru, jinak to byla prostě jen plocha pokrytá sněhem, po půlhodině běhu ani nebyly vidět mé první stopy tak moc foukalo a sněžilo. Dokonce mi ani nevadilo, že běhám kolem trénujících fotbalistů. V sobotu jsem si řekla, že běh oželím. Sněhu bylo mraky a stále ho přibývalo. Naštěstí pro mě jsme šli na výlet na Palkovické hůrky. Z bodu A, čili z parkoviště u motorestu U Hrocha, do bodu B, čili do restaurace na kopci, byla cesta ani ne tak dlouhá jako zasněžená a tudíž namáhavá. Jako trénovaný jedinec jsem se sama postavila do čela výpravy a bez řečí a zastávek hodinu pochodovala. Pěkně pravidelně, s klidným dechem a tepem (škoda, že sporttester zůstal doma). Nahoře jsem se odměnila svíčkovou, drůbežím vývarem a malým pivem (no jo, občas něco sním) a šlo se zase dolů. Zpočátku katastrofa. Nohy jsem měla po odpočinku a jídle těžké, bořila jsem se a jen s námahou postupovala vpřed. Přestože cesta měla logicky vést z kopce, přišlo mi, že jdu spíš po rovině nebo nedej bože opět stoupám. Pak jsem tak nějak od radosti nad okolní krásou popoběhla. To mám teď pořád.
Jsem někde venku, nebo stačí i jen ubíhající krajina za oknem auta či vlaku, a hned si říkám: Tady by se běželo… A jak jsem popoběhla zjistila jsem, že se tolik nebořím. Další rozhodnutí se tedy nabídlo samo: zpět poběžím. Na nohách jsem měla něco jako důchodky (pro mladší ročníky – nízké kozačky s plochou podrážkou), na sobě těžkou zimní bundu a pod ní další tři vrstvy oblečení, prostě na běh absolutně nevybavená a nepřipravená, ale i přes to se mi běželo krásně. Nemám ponětí, kolik to bylo metrů či kilometrů, myslím, že to ani není tak důležité. Pro mě bylo důležité, že jsem celou trasu zpět uběhla v pohodě. Ať to bylo kolik chce, byl to zážitek. Naprostá euforie z toho, za jak moc ztížených podmínek jsem schopná běžet a jak dlouho.

Nicolasův večer





neděle 1. března 2009

Kolika


Nevím, komu tam nahoře vadím, co jsem komu udělala, že mi tu mou přípravu tak znepříjemňuje. Nejdřív na mě poslal chřipku, nebo prostě nachlazení, se kterým se potýkám od 6.2., a teď, v pátek, na mě poslal ledvinovou koliku. Už tak týden, možná déle mě pořád píchalo v boku. Nejen při běhu, ale i při chůzi, což jsem si nijak neuměla vysvětlit. Při běhu jsem koukala na tester, tep byl vždy dole, tak jsem moc nechápala, o co jde, ale neřešila jsem to, jen jsem vždy lehce polevila v tempu. Pak se přidala bolest břicha, no a konečně zlatý hřeb: ledvinová kolika. Kdo jí měl ví, co to je za strašnou bolest. Samozřejmě, říkejte mi doktore, jsem si naordinovala prvotní léčbu - pít, pít, pít a pít. Uvidím, co dál. Myslím, že to přejde, zatím jsem to vždy takto řešila (párkrát už jsem si to prožila).
Je těžké zůstat nad věcí a nebrečet.