Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky se říká. A možná je to pravda. Ale tenhle víkend jsem zjistila, že při dobré konstelaci hvězd to možné je. Je to tak, o víkendu proběhlo druhé soustředění pro ženy. Dámská jízda. Babinec. Super úžasné soustředění, na kterém se nás sešlo osmnáct. Osmnáct žen různých věků, stavů a výkonnosti, všechny na jedné vlně - té běžecké.
Aniž bychom říjnové setkání nějak propagovaly, mezi děvčaty a na internetu se úspěch prvního prostě rozkřikl. Už to považuji za úspěch (a také to, že přijely dvě srpnové účastnice, třetí bohužel onemocněla). Dokonce se naplnila má vize, že soustředění na 3 dny využijí holky mimopražské, jednodenní z Prahy a okolí. Musím ale upřímně říct, že ty jednodenní nám tam prolítly jak střely, neměly jsme možnost se tolik poznat, což mě docela mrzelo, protože byly fajn a byla s nimi legrace. Určitě to však svůj smysl splnilo a Zátopkův škrpál spravedlivě vyhrála jedna jednodenní a jedna třídenní.
Dvě perličky:
- přijela i děvčata, které běžela Pětku, jedna z nich se umístila na třetím místě, druhá běžela s číslem 28 a skončila 28, čili celebrity
- přijela i holka, která se na závod přihlásila, ale nemohla běžet. Tentokrát si závod zaběhla a dostala tak konečně své číslo, které na ní půl roku čekalo.
V pátek jsme se se sjely o něco dřív než minule, protože jsme nechtěly běhat po tmě. Ne že bychom to nezvládly, ale neměly bychom z podzimní přírody takové potěšení. Kromě toho minulý týden prolítla internetem zpráva, že v lese u Sojovic, čili hodně blízko našim stezkám, se našlo tělo bez hlavy....
A zase jsme doběhly k ceduli a zase se nafotily, tentokrát bez komárů. Mohly jsme si tak v klidu udělat nejen snímek, ale i si mapu pořádně prohlédnout. Ono jí vlastně půlka chybí, možná by jí měl někdo opravit. Jak známo - někdo je nikdo, takže se možná nedočkáme. Příjemně unavené jsme se vrátily do chatiček. K večeři jsme si daly pořádnou porci sacharidů, abychom si udělaly zásobu energie na sobotní program. Zbytek večera byl pokecový. Uvelebily jsme se u nás v "obýváku", uvařily si čaj, jehož vůně naplnila celou chatu, občas jsme si zobly nějakou tu sušenku či výborný koláč, a vyprávěly si navzájem své příběhy. O tom, proč běháme, čeho už jsme dosáhly, co bychom chtěly ještě dokázat. Opravdu povedený večer. Zahnala nás myslím Martina s varovnými slovy: Holky, ráno v půl osmé je rozcvička! Proti tomu jsme nemohly říct ani popel a honem jsme běžely do kanafasu.
Sobotní ráno začalo vtipně. Krátce před sedmou mi přišla SMS. Neslyšela jsem jí, ale Martina ano. A protože byla zvědavá, kdo mi píše, přeřídila si budík, aby už zazvonil, a tím mě donutila se probrat a SMS si přečíst (její verze se lehce liší od mé, je na vás, kterou si vyberete ;o)) Vylezla jsem a koukla z okna. Trávu a vrcholky keřů byly pokryty jinovatkou, nad řekou se válela mlha. Nic moc, brrrrr. Kdo že vymyslel rozcvičku v takové zimě?! Ale nebyl čas se válet, ktosi je za dverami... Ano, jednodenní si přivstaly, aby s námi prožily den už od ranního kuropění, což je velmi ctí. Na rozdíl od nás nekoukaly jak sůvy a nezívaly, ale byly samý smích hlahol. A tak se společně vběhlo do lesa... 
Po snídani nás svou přítomností poctila Sylva-hůlkařka, lépe a správně řečeno instruktorka nordic walking. Protože jsem holkám z minula slíbila více běhu, utvořily jsme malou skupinku běhu chtivých a přesunuly se přes Jizeru směrem na Lysou v poklusu, zbytek testoval hůlky. Na počátku zakázané stezky, kde jsme se všechny sešly, jsme děvčata podrobily aerobnímu testu zdatnosti, který byl velmi jednoduchý - uběhnout či ujít 2 km. Dle tabulek pak každá zjistila, jak na tom s ohledem na svůj věk je. Tento test byl součástí boje o Zátopkův škrpál, to aby se fakt snažily. Výsledky byly úžasné a překvapily občas i samotné holky. Zpět zase část běžela a část testovala hůlky. Tentokrát jsme si oběd daly včas, protože posledně na nás musel Miloš čekat a my ho tentokrát čekat nechtěly nechat, protože to se prostě nedělá.
Na Miloše Škorpila jsme se - jak jinak - těšily. Bohužel, bohužel pro naše plná bříška, vymyslel, že bude lepší využít k přednášce les, protože počasí se děsně předvádělo a bylo teplo jak v létě. Přednášku spojil i s praktickými ukázkami a tak jsme funěly lesem a občas odskočily do křovíček, proběhly jsme si s malými přestávkami trasu červnového závodu, zatleskaly dvěma cyklistům a protáhly si svaly strečinkem. Po doběhu zpět jsme se posadily kolem bazénu a přednáška pokračovala. Bylo to nádherné odpoledne.Když jsme osiřely, dodělaly jsme pár her, oblíbené testy znalostí a už tu byla večeře. Co večeře, hlavně vyhlášení výsledků!
Přeskočím večer, který jsme zase prokecaly, a vrhnu se rovnou na nedělní ráno, kdy se konal náš mini závod na 3,6 km. Měly jsme mezi sebou i jednu skutečnou závodnici, která zaběhla traťový rekord. Musím říct, že jsem obdivovala všechny do jedné, protože fakt makaly a neběžely vůbec "jako". Rvaly se o každé místo jak na olympiádě! Neskutečné a obdivuhodné... Blíží se finále. Nejen minipětky, ale celého víkendu. Sedíme u kulatého stolu a vychutnáváme si snídani, domácí džem a teplé housky. Nechce se nám domů. Holky rekapitulují a dávají nám tak podněty jak ke zlepšení, tak k zamyšlení nad budoucností. Chtějí další akce, zimní i letní, chtějí výlety na závody, babince na cestách. Mě to okamžitě nadchlo a začalo šrotovat, protože to je cesta, která se mi líbí a kterou půjdu velmi ráda. Dokonce ani Martiny okřikování mě nezastavilo (myšlenkou na soustředění z počátku nebyla vůbec nadšená a jak je "šťastná", že je :o))
Na konec fotka, kterou si prostě nemůžu odpustit - Martina dorazila s ukrutně velkým loďákem, vykrámovala ho úplně celý, zabrala tři skříně a půl pokoje a stejně jsem jí nakonec musela půjčit tepláky... :oD
