Ještě že nemusím běžet

Je noc a já sedím na balkoně a koukám do tmy sídliště. Cítím prázdno. Jako když vám někdo vyrve srdce, či vnitřnosti. Nic necítíte. Možná právě jen to prázdno a smutek. Ale není to ten depresivní stav, kdy máte rovnou chuť z toho balkonu skočit, to ne. Je to vlastně pocit štěstí, nekonečná radost, která se zatím choulí někde uvnitř a čeká na svou chvíli, kdy propukne naplno. Rok práce na našem prvním společném projektu, který vůbec nebyl fiaskem. Prakticky bez zádrhele jsme tou cestou šly, ba co povídám: běžely, ke konci dokonce sprintovaly. Pomyslné protnutí cílové pásky bylo okamžikem, na který se nezapomíná. Žádné Poprvé se totiž nezapomíná... Hrotím to, co? No jo, prostě endorfiny :o))

Ale možná začnu popořadě, ráno 05. června 2011:

Převalovala jsem se už hodnou chvíli z boku na bok, pak kouknu, kolik že to je. A vida, za chvilku začne jančit budík. Beru ho do ruky abych ho ihned umlčela. Nic. Dlouho dlouho nic. Proč  nezvoní? Aha, dala jsem si ho na zvonění od pondělí do pátku. Taková má klasika  Lezu z postele, jdu si udělat kafe a z lednice lovím jogurt. Obojí pozřu mimoděk, myšlenky mám úplně jinde. Zkoumám své pocity a vlastně nevím, co přesně mám cítit. Nervozitu? Strach? Klid? Kupodivu to není nic z toho. Já se úplně normálně těším!   

Po své vydatné snídani jdu do koupelny za účelem celkové očisty, budím Sáru a čekám, až zavolá pán od čipů, se kterým mám sraz. Má prý nějakou schůzku a nechce nás zdržovat při rozdělování čipů do obálek. Předběhnu-li o pár hodin čas, přijel nakonec do Jizerky ještě před námi. Šla jsem i se Sárou což bylo štěstí, neb mi předal obrovskou přepravku plnou čipů. V Globusu jsme ještě koupily květiny a nějaké maličkosti, takže by to byly těžké manévry. Takové čipy jsem fakt viděla prvně v životě. Myslela jsem si, že už existují jen takové ty miniaturní. Ale pořád lepší, než mačkat stopky, ne?  Domů jsem přišla úplně splavená a to bylo ráno a jen jsem rychle šla. Nedovedla jsem si představit, co bude odpoledne. Myslím, že někdy touto dobou jsem prvně řekla, že jsem ráda, že nemusím běžet. 

Horko mi nesedí. Ono asi nikomu, jenže já když řeknu, že mi nesedí, běžím mnohem pomaleji než normálně. Zbytek těch, co to říkají, setřou maximálně o pět kapek potu z čela více, než kdyby bylo chladno. A protože nahoře vědí, že horko nesnáším, vždy mi v den závodu pěkně zatopí. Proto bylo horko. Mysleli si, že běžím. Cha, to jsem je tedy tentokrát doběhla, co? :oD 

Takže čipy bychom měli, můžeme vyrazit. Nabrali jsme první ze tří Katek a jeli pro náklad, přesněji pro startovní balíčky, ceny, bannery.... No, bylo toho požehnaně. A nevešlo se nám to do auta. Volala jsem S.O.S. Martině, která čirou náhodou jela kolem. Rozdělili jsme náklad ještě do dalších dvou aut a frčeli do Jizerky.

Přijeli jsme na místo a já byla naprosto okouzlená tím, jak je tam krásně. Rozhlížela jsem se očima těch, co to tam uvidí poprvé. Vzrostlé stromy vrhající milosrdný stín, šťavnatě zelený pažit vyzýval k polehu, vzadu se leskla Jizera, do které se jednomu hned chtělo skočit, stolečky na terase zase lákaly se posadit a dát si drink, k tomu modrá obloha, lehký vánek, no prostě krása. Ovšem, nejsme tu od kochání, jdeme makat...

Dostala jsem na starosti super úžasné dobrovolníky, kterým se ani nemuselo moc říkat, co mají dělat. Stačilo pár pokynů a oni se prostě chopili práce a jelo to jako po másle, které zapomenete na sluníčku. Drobné problémy jsme řešili operativně, pobíhali jsme sem tam, rozhazovali rukama, telefonovali. Úplné ekšn. Miluji takovéto akce.

Ale i když je miluju, jsem raději neviditelná. A to tady jaksi nešlo... Co si budeme namlouvat, "všichni" věděli kdo jsem, když jsem tam tak chodila s visačkou se svým jménem, ale já se mohla jen dohadovat, kdo je kdo. Většinou jsem ale fakt nevěděla. Taky nejsem tak akční, abych běhala mezi holkama a s každou se zdravila. Omlouvám se, jsem fakt plachá :o)) O to víc jsem byla potěšená, když mě některá ze závodnic odchytla a prohodila se mnou pár slov. No nic, to byla taková vsuvka.

A co bylo dál?, ptaly se děti a koukaly na babičku s otevřenou pusou a dychtivýma očima.

Dál bylo horko, startovních balíčků ubývalo a hodinky si to pomalu šinuly ke čtvrté hodině. Jestli jsem si o minulých hodinách myslela, že to bylo ekšn, tak to, co mělo následovat, byla hotová smršť událostí.

U startu jsem chtěla být. Když už tedy něco připravím, tak ať u toho historického okamžiku i stojím. Popadla jsem foťák a mazala do lesa. Odklusala jsem těch pár metrů a skoro, ale fakt jen lehce, jsem si říkala, že se holky mají, když si to oběhnout kolem dokola. Ale po chvíli jsem byla tak mokrá, že mě ta myšlenka zase přešla. Holky už netrpělivě podupávaly, některé se protahovaly a nacvičovaly běžeckou abecedu, Miloš leštil zbraň a do toho poletovala Vrána Sára. I diváci byli napjatí, co bude. Chvilku se tam odehrávaly nějaké tanečky s modrým kobercem a kužely, ale pak Miloš všechny svolal, dal jim pokyny ohledně krpálu, který byl na dohled (Martina mi při plánování trasy říkala, že to není kopec, a že já ty kopce moc prožívám - to když jsem se ozvala, že bych už tam byla mrtvá :o)), a mohlo to bouchnout. Start jsem si natočila, ale pletu si tlačítka, tak nemám ránu, která to spustila ...



Snažila jsem si natočit i start chodkyň, ale to jsem nezvládla už vůbec - jak Miloš prásknul, děsně jsem se lekla a natočila jsem koruny stromů. Ne, raději nekomentovat :oD

Pak jsem musela odběhnout do zázemí, rozdala jsem další úkoly a vrátila se k cíli abych ještě i vítala doběhnuvší nějakým tím povzbuzováním. K mému překvapení jsem už potkávala holky, co doběhly. Asi moc nechápaly, že se divím, že už jsou tu. No já úplně ztratila pojem o čase a zapomněla, že je to "jen" pětka a ne půlmaraton. Ale tak viděla jsem dobíhat poslední běžkyně a zažila jsem příchod všech chodkyň. To jsou určitě hrdinky, protože některé strávily na trase i skoro 3x déle času než ty nejrychlejší běžkyně.

Tam jsem se trochu zdržela, ovšem povinnosti volaly i vrátila jsem se za svými ovečkami. Snědla jsem koláč, pověsili jsme výsledky a začali jsme se stěhovat na terasu abychom připravili vše na vyhlášení vítězů. Nějak mi zapadl plán dárků, mezi krabice, takže panovala chvíle napětí - najdu - nenajdu... Našla. Jedna z dobrovolnic šla věci nachystat, já se s Martinou šla převléknout na snímání Českou televizí. Řekněte někomu takovému jako jsem já, že bude mluvit na kameru a uvidíte, co se stane. Já se to dozvěděla ve čtvrtek a byla jsem asi 3 tepy od infarktu!!!!! Ufff, áááá, pomoc... To bude ostuda. Ovšem horké chvilky jsem si užila už před tím, než na kameře začalo blikat červené světýlko.

Chystaly jsme věci pro vyhlášení když tu Martinu napadlo, že holky jsou jistě netrpělivé a nechala je svolat. Znáte ten okamžik, kdy nad vámi někdo stojí a něco po vás chce, že? Jak to vůbec nejde, jak všechno padá, nemůžete nic přečíst, nevidíte to, co máte pod nosem... No já myslela, že uteču. Protože kdo uteče, vyhraje. Všechno se mi začalo sypat pod rukama, z jedné strany Martina, ať dělám, z druhé strany Sára, ať poděkujeme všem. Strčila nám mikrofon a nazdar. Kdo tam byl tak ví, že slova se ujala naštěstí Martina. Jestli někdo čekal, že taky něco řeknu, no tak to se tak nějak nedočkal. Nebo jsem poděkovala taky? Ty jo, nevím :o)) Každopádně mi pak Sára říkala, že jsem tam stála jak malá holka u tabule. Jo, tak jsem se přesně cítila.

Samotné vyhlašování bylo trochu ve znamení chaosu, protože prostě chyběly ty dvě tři minuty k tomu, aby všechny ceny byly přesně dle pořadí rozdělené. U chodkyň jsem zazmatkovala, kdy při odměňování třetí jsem jí brala jako první - když byla jako první na řadě ;o) Pak jsme zjistily, že nemáme papír s družstvy. No, a pak jsem si zase neověřila, kdo je nejvzdálenější.. Hotovo, blázinec. Kdo však má rád dokonalost? Do té doby plynulo vše bez zádrhele, až to bylo podezřelé ;o)) Tak bylo alespoň chvilku veselo..

Tak, konec zvonec. Ale ne - ještě mikrofon ČT. Redaktorka nám sdělila, že dostaneme tři otázky, ta která začne, bude mít dvě tak ať se dohodneme. A jedém... Na výsledek si počkejte. Osobně jsem byla překvapená, že jsem ze sebe vůbec vydala hlásek. Zpětně si však myslím, že jsem odpověděla úplně mimo. Prosím, berte to s rezervou. Ono se fakt naprosto lehce posuzuje z gauče projev člověka tázaného před kamerou. Typickým příkladem je pořad Nikdo není dokonalý. Redaktor strčí mikrofon bezdomovci (většinou si vybírá takové typy...) pod nos a ptá se: Která řeka protéká Prahou? Bezdomovec dumá a nic. Vy si rvete vlasy, co je to za blba. Redaktor napoví: Začíná to na V. Bezdomovec se zamyslí, vy máte chuť přepnout, hlasitě napovídáte, no ale pán stejně neví. Redaktor zase napoví: Začíná na V a končí na va. Bezdomovec se rozzáří: Votava! No, jestli jsem se doposud těmto lidem smála, už to nikdy neudělám, protože je to fakt pocit... nesdělitelný - mikrofon u nosu, kamera poulí oko a vy máte okno jak hrom nebo ze sebe vysypete totální blbosti. Ale co, kolik lidí to uvidí, že? ;o)

Pak se balilo a uklízelo, lidi postupně mizeli. Tráva pod stromy osiřela, Jizera si bublala ve svém korytu, slunce dál jasně svítilo. Už jsme chtěli také odjet, ale zvukař zapomněl zhasnout světla svého vozu :o( Další hodinu, možná i déle, jsme tam s ním strávili, než se to vyřešilo a chlapec mohl odfrčet. Padla na mne obrovská únava, už jsem chtěla být doma. Nohy mne bolely víc, než když jsem uběhla maraton. Aby ne, když na královské trati jsem strávila jen pět hodin, zatímco v neděli jsem byla na nohou víc jak dvanáct. Ale stálo to za to!

A když doma vše utichlo, sedla jsem si na balkon a začala spřádat tento text...

Reportáž České televize
(od cca. 14té minuty)

P.S. Škoda těch, co nedorazily ač byly přihlášené a zaplatily startovné. S nimi by počet startujících bylo rovné 100! Tak za rok, jo?

(to video je lepší si přehrát přímo na Youtube ve vyšší kvalitě, tady to kdo ví proč chrastí)

Novoroční předsevzetí

Všichni chtějí zhubnout a všichni se chtějí začít hýbat, čtu teď všude. A možná se někdo i 14 dnů snaží, ale pak přestane mít čas a chuť, při pohledu do zrcadla konstatuje, že to vlastně tak špatné není, a zase se uvrtá do svého klidu.

Jsou tací, kteří si dokonce zaplatí neuvěřitelnou sumu za to, aby vydrželi a přihlásí se na nějaký kurs zdravého životního stylu. Přitom se dozví leda to, co ví kde kdo, že by měl jíst více zeleniny a používat schody místo výtahu. Málokteré předsevzetí přežije jaro, to ani nemluvím o tom, že by vydrželo až do švestek.

Předsevzetí si nedávám. Když chci něčeho dosáhnout, začnu okamžitě, kdy mě to napadne. Např. můj boj s kily bych rozhodně nemohla nechávat až na 1. ledna, já musím začít hned, jakmile nezapnu kalhoty.

Mohlo by to opět znít jako že moralizuji, ale náhodou to píšu z úplně jiného důvodu. Mám totiž nějakou úchylku či co a děsně ráda někomu pomáhám. Takové mé životní heslo, tedy jedno z nich, je: Když můžu, pomůžu. Nezištně, jak jinak...

Jak mě tak vůbec nenapadalo, k jakému že cíli se to mám letos upnout, víc a víc se mi líbila představa, že bych byla někomu nablízku při rozbíhání se či při hubnutí. Někdo prostě nemá tu vůli aby se 3x týdně dokopal a vyběhnul. Já tu vůli mám tak proč někoho nepodržet? Proč někomu nepohlídat jídelníček,  aby jeho hubnutí dostalo řád? No, zjistila jsem, že o to lidi stejně moc nestojí. Kdo chce, jde mu to samo, kdo ne, nepomůže ani párek volů. Ani já. Kdyby však přeci jen někdo... tak.... jsem tady :o))

Naštěstí mám Martinu.
Za prvé si teď denně posíláme soupis všeho, co sníme a pak se navzájem kritizujeme. Má to vliv na to, že než spolku půlku čokolády, uvědomím si, že bych jí to musela večer napsat a že by mi vynadala, tak to zahodím a sním banán. Taky se snažím jídla obměňovat, abych neustále nemusela psát: rýže s tuňákem, banán a rýžové chlebíčky, protože to jsou věci, které tak nějak jím neustále, a Martinu by brzy šlehlo.

No a za druhé: S Martinou jsme jednou v létě zjistily, že máme jeden zvláštní sen a tím je připravit pro naše ženy nějaký závod.  Zní to asi divně, ale když se tak člověk koukne kolem sebe, pro ženy tu závodů moc není. Jen PIM nám v září dá přednost před muži, ale jinak je vše společné. A i ten jeden sobotní večer je to spíš o tom, že se Prahou řítí běžecká špička, než o tom, že se za ní řítí 1000 hobíků. I když se nám snaží namluvit, že to o nás je. Posuzujeme to z pohledu těch, které si zaběhaly v Německu a mohou tak porovnávat.

Ačkoliv se naše představy trochu rozcházely i tak jsme jim nakonec daly pevný tvar. Po mnoha a mnoha mailech, schůzkách, po nadšení i lehké rezignaci, se nakonec včera narodilo naše společné dítko - začaly fungovat webové stránky našeho závodu, čili Pětky s hvězdičkou jak jsme ho pojmenovaly.

Jedná se o nultý ročník, protože nevíme, co bude další rok. Neumíme si představit, jak ho bežecká i neběžecká veřejnost přijme, zda tam přijde holek pět nebo sto, nevíme nic. Víme jen, že ho chceme pro ostatní udělat co nejlépe. Spojit holky při jedné akci dohromady a zkusit to jinak, než to dělá někdo jiný. Povede se? Nepovede? Snad při nás sudičky stojí...

Je čas předsevzetí, holky chtějí hubnout a hýbat se. Proč nezačít teď? Pokud si někdo dá za cíl, připravit se na tento závod, čili vydržet pět měsíců v pohybu, tak si myslím, že neprohloupí a že v pohybu zůstane i pak. Držím nám všem pěsti!

P.S. Píšu holky, ale myslím na ženy jako takové. Vzpomínám si, když babička říkala: Byly jsme s holkama v cukrárně, a já nad tím kroutila hlavou a říkala si, jak takovým bábám může říkat holky. Dnes to označení holky úplně chápu. Jsou v nás, ať je nám 13 nebo 58.