Jo, kde že. Nastal chaos, práce nad hlavu, fakt jsem nestíhala. Mé nálady se zmítaly od režimu Totální euforie po režim Panebože, za co? Jo, chtělas to, ne? Mohl tento odvětit. Ale neodvětil. A když bylo nejhůř, odpojila jsem ducha od těla a sedla si na takový obláček (opravdu nebyl růžový). Zbaběle jsem utekla a nechala tělo, ať si tam dole nějak poradí. Stal se ze mě stroj, spíš robot, naprogramovaný na program Přežij.
Ale přitom se nedělo nic tak zásadního, jen jsem nutila mozek, aby se učil nové věci a trochu víc zabral. Ale tento orgán si prostě řekl ne, tohle já se učit nebudu, jsem starý a líný a nic se mi nechce. A ucpal jakousi cestu pro mé myšlenky a mé nápady. V hlavě se mi tak začalo všechno hromadit, místo aby se to do mozku pěkně vsáklo a udělaly se příslušné šuplíčky. Až jsem měla dojem, že mi hlava vybouchne. Hrozně jsem si přála býti Brumbálem, abych si myšlenky odložila do misky a pěkně si je roztřídila. V té době jsem i málo běhala, protože u nás řádil nějaký násilník. A bez běhu to přeci jen není ono, člověk je hned takový popudlivý a láduje se čokoládou, která byť od Lindt, stejně je kalorická jak blázen.
A když bylo ještě hůř než nejhůř, přišlo běžecké setkání... Á, zelení už vědí, co červení tuší! Balzám. Totální balzám pro duši. Trocha vína, hodně smíchu, křest loga, další trocha vína a pak... Plány. Plány, co člověka probudí, nalijí mu optimismus do žil. No jo, jenže tentokrát to není jen tak obyčejný plán. Tedy začalo to nevině - půlmaratony, maratony, dobrý, potud vše v pořádku. Ale jsou tací, co tvrdí, že když jeden běží maraton pět hodin, tak klidně může běžet ještě další hodinu! Po dvou džbáncích veltlína vůbec žádný problém! Pak se stočí řeč na koloběh Praha-Říp a opět - žádný problém! Jdem do toho, že Luboši? Evžen nás krotil, ale my už byli vlastně domluvení. Evžen nás zrazoval! Nám to jen udělalo radost a začali jsme se těšit.... Ach ty plány, ach to víno... ;o)) A přitom nad těmi sázkami a plány, co je někdo uzavřel pod vlivem, jsem vždy mravokárně kroutila hlavou! No, děsná jsem, ale nechci z toho vycouvat. Vlastně je to opravdu nakopnutí k řádnému běhání, kterého jsem poslední měsíce měla poskrovnu.
Samotný křest byla velká krása, protože přišli všichni, co je tak člověk nabral na své běžecké cestě a s nimiž ho pojí víc než je na první pohled patrné. Jsme spojeni jakousi tkaničkou tvořenou blogy, společnými závody, podobnými zážitky i těmi našimi nepravidelnými setkáními. Díky tomu bylo ale velmi těžké vybrat kmotra loga, protože každý z té party pro mě má velký význam a důležitost. Zkrátka jsem nakonec zvolila Machyho a sice proto, že prostě byl první, kdo se mnou navázal kontakt, kdo mě směroval a dodával odvahy. Machy, ač nepřipraven, měl milou řeč, do které jsem mu neustále skákala Ovšem já jsem takový trochu mamlas a jakmile se na mě zaostří pozornost, začnu koktat a zapomenu, co jsem vlastně chtěla, takže třeba vůbec nemám společnou fotku.Od té doby je vše krásné a růžové a nic není nemožné, myšlenky utříděny, v hlavě uklizeno, i dlouhý běh jsem si dala, a na zkoušku jsem se připravila, a založila jsem FB pro Pec, a sepsala článek, a vyřídila korespondenci... Jsem zvědavá, jak mi ta činorodost dlouho vydrží :o)
