úterý 30. června 2009
pondělí 29. června 2009
Případ pro Chocholouška
Jo, to jsem přesně já. Přijdu na závod, vytuhnu, neběžím, ale vypadám, jako kdybych běžela na doraz. Ale asi to vezmu od začátku....
Pro svůj druhý pokus uběhnout půlmaraton jsem si vybrala německé městečko Fürth. Přišlo mi, že 320 km není žádná velká vzdálenost, aby člověk nemohl s celou rodinou nasednout ráno do auta, přepravit se, zaběhnout si a zase se v klidu vrátit. I start v 9 hodin a výdej věcí v ranních hodinách k tomu vybízel.
Samozřejmě natáhnout si budíka na 3:50 a i vstát chtělo první dávku sebezapření. Bytem se ploužily čtyři nevyspalé stíny hledajíc s přivřenýma očima své svršky. V půl páté jsme vyjeli směr Plzeň, Rozvadov a Norimberk. Cesta byla v pohodě, nikde nikdo. Ještě v Rozvadově pršelo, ale bylo celkem teplo. Prostě počasí, kterého jsem se obávala, protože tak bylo celý týden a já si musela zvýšit dávku léků, protože mi dýchání dělalo potíže.
Na místo jsme přijeli v půl osmé a celkem rychle našli zázemí pro účastníky. Měli to dost dobře zorganizované. Každá disciplína měla na výdej závodních podkladů svůj stan a stejně tak měla každá disciplína (maraton, 1/2M, štafety, NW) svůj stan na odevzdání tašky do úschovy. Tašky jsme dostali dvě, jednu velkou sportovní, ve které byla spousta prospektů, ale i voda na pití, různé krémy a sprchové gely, bonbony a také další taška-pytel pro odevzdání v šatně i se samolepkou startovního čísla. Startovní číslo a čip byly v extra obálce. Čip se dával na botu a mě se pěkně klepaly ruce, když jsem si ho nandavala.
Asi 20 minut před startem jsem se se Sárou přesunuly na start. Proč se Sárou? Sára měla funkci mého strážného anděla a hecovače. Ani jsem jí nepřihlásila, byly jsme domluvené, že se mnou poběží pár km abych se dostala do pohody a nabrala správné tempo, prostě něco jako náš společný nedělní výklus.
Start. Start? Lidi i po zaznění Los! stáli na místě a fronta se pomalu šinula dopředu. Čas se začal měřit až ve chvíli, kdy člověk proběhl branou, takže nakonec souhlasil i s tím, co jsem si odklikla já. No, takže lidi prostě v poklidu postupovali vpřed a rozběhli se až když bránu míjeli. Rozeběhly (já a Sára) jsme se fajn a lehce, pěkně v chumlu. Nikdo se nikam nedral a tak nám to připomnělo rozcvičku na táboře. Byla jsem úplně v pohodě a říkala si, že když to takto půjde dál, že mám šanci i na docela dobrý čas.
Pýcha předchází pád.
Asi po dvou km jsme zaběhli do parku, mezi nízký porost, mezi louky, mezi potůčky, no a to byl můj konec. Prádelna, prádelna, tropy, prádelna v tropech, prostě katastrofa (viz běh kolem Břevnovského kláštěra). Musela jsem zpomalit, abych nabrala nějaký vzduch, pak už jsem i zastavovala, lapala jsem po vzduchu jak kapr...Prostě hotovo. Říkala jsem Sáře: Musíš mě nějak rozveselit, nebo umřu. A ona: Mě je blbě, asi se pobliju. Super povzbuzení, že? :o)
Nemá smysl popisovat pocity na každém kilometru. DO 13tého jsem se dusila, střídala běh a chůzi, propadla jsem zase na konec. Ale tentokrát jsem to nebrala nijak tragicky. Akorát jsem nechápala některé běžce z chvostu, kteří si běželi takovým tím pomalým tempem, vyprávěli si a nebyli ani zadýchaní, ani upocení, zatím co já opět vypadala jako tři minuty před smrtí. Tedy spíš jako pět minut po ní.
Pak se běželo podél vody, tam to profukovalo, takže jsem se nějak zmátožila a běžela víceméně souvisle. Na 18tém jsem měla čas asi 2:13 a tak mě napadlo, že když poběžím dál podobně v klidu, že to taková katastrofa nebude. Ale byla. Vběhlo se zpět do města a tam už vládl jakýsi chaos, protože maratonci nikde a s námi už se asi moc nepočítalo, takže ti, co měli ukazovat, kudy běžet, občas lelkovali a zevlovali a neukazovali. Na silnici sice byla občas čára, ale ne vždy jí člověk registroval. To mě trochu zdržovalo. Taky povrch z kostek. Kouř ze stánků s klobásami. Neukáznění chodci. AUTA!!!! Nechci se vymlouvat, ale tohle nebylo vůči nám fér. Měla jsem dost a ještě řešit, kudy běžet nebo přidat abych předběhla kuřáka, to mě stálo hodně sil :o(
Před cílem jsem narazila na chodce-NW a přede mnou, přes půl silnice, se valil obrovský zadek. Kupodivu to nebyl odraz v zrcadle, ale fakt tlustá holka. Tak tu jsem prostě musela předběhnout i kdybych měla položit svůj život.
V cíli medaile, občerstvení a mí kluci. Michal lehce vynervovaný, protože prý když mě viděl, tak se bál, že mě odveze záchranka (fakt nemůžu zas to, že fialovým, možná jsem mu to měla říct...). Čas: 2:44:31. Prakticky ten samý čas jako na 1/2 PIMu, jenže tentokrát jsem to neobrečela. Byla jsem spokojená, že jsem to doběhla a překonala tak opět všechny nástrahy osudu, Možná bych to své astma měla brát trochu víc vážně, ale to se mi pořád nechce.
A kde máme Sáru? Sáru jsem na 5tém km poslala dopředu. Viděla jsem, že se jí běží dobře a bylo škoda jí brzdit. Na 13tém jsem jí potakala a říkala, že už nemůže, že jí bolej stehna, takže skončí. Jenže potkala kluky a ti jí vyhecovali, takže nakonec celý půlmaraton uběhla. Měla jsem neuvěřitelnou radost za ní. Je to moje šilkulka největší, když se svým přístupem k běhu a k přípravě, přiběhla tak deset, patnáct minut po mně. Sáruš, jsi nejlepší!!!!!!
Dali jsme si koláče a frčeli domů. Dalších 320 km se mi uložilo do těla, a tak jsem po zbytek večera jen vydýchávala.
Ale nelituji a určitě se zase někdy někam přihlásím. Baví mě to, je to paráda, i když člověk bojuje. Možná že mě baví právě ten boj, čert ví. Asi jsem opravdu případ pro Chocholouška :o)
Pro svůj druhý pokus uběhnout půlmaraton jsem si vybrala německé městečko Fürth. Přišlo mi, že 320 km není žádná velká vzdálenost, aby člověk nemohl s celou rodinou nasednout ráno do auta, přepravit se, zaběhnout si a zase se v klidu vrátit. I start v 9 hodin a výdej věcí v ranních hodinách k tomu vybízel.
Samozřejmě natáhnout si budíka na 3:50 a i vstát chtělo první dávku sebezapření. Bytem se ploužily čtyři nevyspalé stíny hledajíc s přivřenýma očima své svršky. V půl páté jsme vyjeli směr Plzeň, Rozvadov a Norimberk. Cesta byla v pohodě, nikde nikdo. Ještě v Rozvadově pršelo, ale bylo celkem teplo. Prostě počasí, kterého jsem se obávala, protože tak bylo celý týden a já si musela zvýšit dávku léků, protože mi dýchání dělalo potíže.
Na místo jsme přijeli v půl osmé a celkem rychle našli zázemí pro účastníky. Měli to dost dobře zorganizované. Každá disciplína měla na výdej závodních podkladů svůj stan a stejně tak měla každá disciplína (maraton, 1/2M, štafety, NW) svůj stan na odevzdání tašky do úschovy. Tašky jsme dostali dvě, jednu velkou sportovní, ve které byla spousta prospektů, ale i voda na pití, různé krémy a sprchové gely, bonbony a také další taška-pytel pro odevzdání v šatně i se samolepkou startovního čísla. Startovní číslo a čip byly v extra obálce. Čip se dával na botu a mě se pěkně klepaly ruce, když jsem si ho nandavala.
Asi 20 minut před startem jsem se se Sárou přesunuly na start. Proč se Sárou? Sára měla funkci mého strážného anděla a hecovače. Ani jsem jí nepřihlásila, byly jsme domluvené, že se mnou poběží pár km abych se dostala do pohody a nabrala správné tempo, prostě něco jako náš společný nedělní výklus.
Start. Start? Lidi i po zaznění Los! stáli na místě a fronta se pomalu šinula dopředu. Čas se začal měřit až ve chvíli, kdy člověk proběhl branou, takže nakonec souhlasil i s tím, co jsem si odklikla já. No, takže lidi prostě v poklidu postupovali vpřed a rozběhli se až když bránu míjeli. Rozeběhly (já a Sára) jsme se fajn a lehce, pěkně v chumlu. Nikdo se nikam nedral a tak nám to připomnělo rozcvičku na táboře. Byla jsem úplně v pohodě a říkala si, že když to takto půjde dál, že mám šanci i na docela dobrý čas.
Pýcha předchází pád.
Asi po dvou km jsme zaběhli do parku, mezi nízký porost, mezi louky, mezi potůčky, no a to byl můj konec. Prádelna, prádelna, tropy, prádelna v tropech, prostě katastrofa (viz běh kolem Břevnovského kláštěra). Musela jsem zpomalit, abych nabrala nějaký vzduch, pak už jsem i zastavovala, lapala jsem po vzduchu jak kapr...Prostě hotovo. Říkala jsem Sáře: Musíš mě nějak rozveselit, nebo umřu. A ona: Mě je blbě, asi se pobliju. Super povzbuzení, že? :o)
Nemá smysl popisovat pocity na každém kilometru. DO 13tého jsem se dusila, střídala běh a chůzi, propadla jsem zase na konec. Ale tentokrát jsem to nebrala nijak tragicky. Akorát jsem nechápala některé běžce z chvostu, kteří si běželi takovým tím pomalým tempem, vyprávěli si a nebyli ani zadýchaní, ani upocení, zatím co já opět vypadala jako tři minuty před smrtí. Tedy spíš jako pět minut po ní.
Pak se běželo podél vody, tam to profukovalo, takže jsem se nějak zmátožila a běžela víceméně souvisle. Na 18tém jsem měla čas asi 2:13 a tak mě napadlo, že když poběžím dál podobně v klidu, že to taková katastrofa nebude. Ale byla. Vběhlo se zpět do města a tam už vládl jakýsi chaos, protože maratonci nikde a s námi už se asi moc nepočítalo, takže ti, co měli ukazovat, kudy běžet, občas lelkovali a zevlovali a neukazovali. Na silnici sice byla občas čára, ale ne vždy jí člověk registroval. To mě trochu zdržovalo. Taky povrch z kostek. Kouř ze stánků s klobásami. Neukáznění chodci. AUTA!!!! Nechci se vymlouvat, ale tohle nebylo vůči nám fér. Měla jsem dost a ještě řešit, kudy běžet nebo přidat abych předběhla kuřáka, to mě stálo hodně sil :o(
Před cílem jsem narazila na chodce-NW a přede mnou, přes půl silnice, se valil obrovský zadek. Kupodivu to nebyl odraz v zrcadle, ale fakt tlustá holka. Tak tu jsem prostě musela předběhnout i kdybych měla položit svůj život.
V cíli medaile, občerstvení a mí kluci. Michal lehce vynervovaný, protože prý když mě viděl, tak se bál, že mě odveze záchranka (fakt nemůžu zas to, že fialovým, možná jsem mu to měla říct...). Čas: 2:44:31. Prakticky ten samý čas jako na 1/2 PIMu, jenže tentokrát jsem to neobrečela. Byla jsem spokojená, že jsem to doběhla a překonala tak opět všechny nástrahy osudu, Možná bych to své astma měla brát trochu víc vážně, ale to se mi pořád nechce.
A kde máme Sáru? Sáru jsem na 5tém km poslala dopředu. Viděla jsem, že se jí běží dobře a bylo škoda jí brzdit. Na 13tém jsem jí potakala a říkala, že už nemůže, že jí bolej stehna, takže skončí. Jenže potkala kluky a ti jí vyhecovali, takže nakonec celý půlmaraton uběhla. Měla jsem neuvěřitelnou radost za ní. Je to moje šilkulka největší, když se svým přístupem k běhu a k přípravě, přiběhla tak deset, patnáct minut po mně. Sáruš, jsi nejlepší!!!!!!
Dali jsme si koláče a frčeli domů. Dalších 320 km se mi uložilo do těla, a tak jsem po zbytek večera jen vydýchávala.
Ale nelituji a určitě se zase někdy někam přihlásím. Baví mě to, je to paráda, i když člověk bojuje. Možná že mě baví právě ten boj, čert ví. Asi jsem opravdu případ pro Chocholouška :o)
pátek 26. června 2009
Král je mrtev! Ať žije král!
Možná je to pro něj dobře, možná už by nikdy nic pořádného nenazpíval, možná už by jen žil ze své bývalé slávy, možná... A možná taky ne, kdo ví. I tak je to smutné a odešel jeden z mých dávných idolů.
pátek 12. června 2009
3. místo
středa 10. června 2009
Radfahren in Bayern
Bavorsko je má srdeční záležitost a proto se tam jednou za čas vypravím. Kdo má rád pořádek a lad, pak je v Bavorsku správně. Nádherná příroda, upravené zahrádky, záplavy květin na ulici, usměvaví a neustále zdravící lidé, řízek přes celý talíř, pohoda. To je Bavorsko.
Tentokrát jsme se do tohoto krásného koutu světa vypravili s Michalem na kola. Vlastně to byl dárek k svátku, akorát jsem si ho vybrala až teď v červnu, kdy počasí bývá cyklo výletům víc nakloněno. Bohužel ještě v Čechách se rozpršelo. V duchu jsem si říkala, že nejsem z cukru a pár kapek mě nemůže rozladit a tak se nade mnou Počasí smilovalo a nechalo slunce občas vykouknout z mraků, což vydrželo celé tři dny.
Ubytovaní jsme byli v hotelu Obermüller s nádherným výhledem do údolí. Jak už jsem tak úchylná, hned jsem se viděla, jak někde v těch kopcích běhám... No ale s kolem se člověk, v tomto případě já, dostane dál a proto jsem si s sebou ani nevzala nic běžeckého. Tedy kromě starších běžeckých bot a sporttesteru, ale ne za účelem běhu - boty jsem měla na kolo a sporttester na měření spálených kalorií. Vážně ;o)
První výšlap se nesl v duchu bloudění. Neměli jsme cíl, prostě jsme vyrazili, kam nás kolo vedlo. A vedlo nás cestou necestou, asi hodinu spíš necestou, kola jsme tlačili mokrým jehličím a rozblácenou cestou. Zapomněla jsem dodat, že Untergriesbach stojí na kopci, takže jsme buď jeli děsně dlouho dolů, nebo jsme děsně dlouho funěli nahoru. Prakticky prvně v životě jsem pochopila, na co je na kole rychlost 1/1, hojně jsem jí využívala. Každopádně po dlouhém bloudění v kopcích jsme se konečně dostali k Dunaji na rovinku a hlavně na část Donauradweges, čili Podunajské cyklostezky, čímž jsme okamžitě vymysleli, že druhý den si její část směr Passau projedeme. Ale nejdřív nás čekala cesta do Obernzellu ležícího hluboko pod naším hotelem.
Nahoru se nám ale ještě nechtělo a tak jsme pokračovali kousek za něj. Cesta nás dovedla k obrovskému zdymadlu, kde jsme měli to štěstí, že tudy zrovna proplouvaly dvě lodě, takže jsme je asi hodinu (!) pozorovali. No ale ať jsme to zdržovali jak jsme chtěli, pětikilometrová cesta do toho šíleného kopce se sklonem 13% nás stejně neminula. Kousek od jeho začátku bylo malé odpočívadlo s korytem studené vody,
ve které jsem se opláchla a opravdu jsem nechtěla vidět, co bude dál, když mě prvních 300 m totálně dostalo. Ale dál to šlo nějak samo, prostě jsem nasadila již zmiňovanou rychlost 1/1, občas jsem přeřadila až na 1/4, a kopec jsem vydupala. Skoro tříhodinový pobyt na čerstvém bavorském vzduchu vykonal své a tak jsme usnuli dřív než jsme stačili vyslovit Untergriesbach.
Úterní ráno nás přivítalo zamračenou oblohou, čili ideálním počasím pro výlet na kole. Začátek trasy byl rychlý - ano, ten superkopec opačně. Strašně jsem se ale bála a celých 5 km jsem držela obě brzdy na doraz. Na konci přecházel kopec z hladkého asfaltu na kostky, fakt jsem nechtěla přistát někomu pod kolama auta nebo kdekoliv jinde. A pak už nás čekalo 86 km po rovince rozvržených do celého dne, trasa Obernzell - Passau - Villshofen a zpět. Cesta vedla jen kolem Dunaje, takže totální placka, sem tam se to trochu zvedalo, ale jen nepatrně, občas foukal silnější protivítr a spadlo pár kapek, ale z velké většiny prostě nebylo výletu co vytknout. Cestou zpět jsme si dali o něco delší pauzu v Passau, posadili se na soutoku tří řek na lavičku a pozorovali Dunaj. Velká krása.
Zbytek cesty utíkal rychle a za chvíli nás čekal náš superkopec. Bála jsem se, že ho vzdám předem, když budu vědět, co je zač, ale opět jsem ho po krátkém osvěžení u koryta, dala.
Středa se už od rána nesla v duchu: alou domů. Na kolo se nám nechtělo, takže jsme si vyjeli k nedalekému jezeru u Wegscheidu.
Jezero bylo malé, ale krásné, čisté a upravené, no jako ostatně všechno tam. Byť unavená, nejraději bych natáhla asics a vyběhla, protože to prostě k běhu svádělo. A opravdu jsem i v dálce jednoho běžce viděla. Vydali jsme se na cestu kolem jezera když tu přijel jakýsi mladík na kole, kolo jen tak opřel a běžel se proběhnout. U nás by přijel, kolo by přivázal řetězem někam do křoví, sundal by tachometr a teprve pak by za neustáleno ohlížení se, zda kolo je ještě na svém místě, odběhl. Přiběhl by vynervovaný, zda mu zůstal alespoň rám a teprve pak by dal druhé kolečko. Co dodat, jiný kraj, jiný mrav....
Podtrženo sečteno: Dunajská stezka je úžasná pro rodiny s dětmi, pro aktivní důchodce a pro všechny ostatní, co se rádi projíždějí krásnou přírodou a nevadí jim nuda neustálého šlapání po rovině (čistě teoreticky může člověk občas odbočit někam do vršku pro zpestření). Někdy bych jí chtěla projet celou až do Vídně. A to zas není tak nesplnitelné přání, takže věřím, že přijde jeho čas.
Tentokrát jsme se do tohoto krásného koutu světa vypravili s Michalem na kola. Vlastně to byl dárek k svátku, akorát jsem si ho vybrala až teď v červnu, kdy počasí bývá cyklo výletům víc nakloněno. Bohužel ještě v Čechách se rozpršelo. V duchu jsem si říkala, že nejsem z cukru a pár kapek mě nemůže rozladit a tak se nade mnou Počasí smilovalo a nechalo slunce občas vykouknout z mraků, což vydrželo celé tři dny.
Ubytovaní jsme byli v hotelu Obermüller s nádherným výhledem do údolí. Jak už jsem tak úchylná, hned jsem se viděla, jak někde v těch kopcích běhám... No ale s kolem se člověk, v tomto případě já, dostane dál a proto jsem si s sebou ani nevzala nic běžeckého. Tedy kromě starších běžeckých bot a sporttesteru, ale ne za účelem běhu - boty jsem měla na kolo a sporttester na měření spálených kalorií. Vážně ;o)
První výšlap se nesl v duchu bloudění. Neměli jsme cíl, prostě jsme vyrazili, kam nás kolo vedlo. A vedlo nás cestou necestou, asi hodinu spíš necestou, kola jsme tlačili mokrým jehličím a rozblácenou cestou. Zapomněla jsem dodat, že Untergriesbach stojí na kopci, takže jsme buď jeli děsně dlouho dolů, nebo jsme děsně dlouho funěli nahoru. Prakticky prvně v životě jsem pochopila, na co je na kole rychlost 1/1, hojně jsem jí využívala. Každopádně po dlouhém bloudění v kopcích jsme se konečně dostali k Dunaji na rovinku a hlavně na část Donauradweges, čili Podunajské cyklostezky, čímž jsme okamžitě vymysleli, že druhý den si její část směr Passau projedeme. Ale nejdřív nás čekala cesta do Obernzellu ležícího hluboko pod naším hotelem.
Nahoru se nám ale ještě nechtělo a tak jsme pokračovali kousek za něj. Cesta nás dovedla k obrovskému zdymadlu, kde jsme měli to štěstí, že tudy zrovna proplouvaly dvě lodě, takže jsme je asi hodinu (!) pozorovali. No ale ať jsme to zdržovali jak jsme chtěli, pětikilometrová cesta do toho šíleného kopce se sklonem 13% nás stejně neminula. Kousek od jeho začátku bylo malé odpočívadlo s korytem studené vody,
ve které jsem se opláchla a opravdu jsem nechtěla vidět, co bude dál, když mě prvních 300 m totálně dostalo. Ale dál to šlo nějak samo, prostě jsem nasadila již zmiňovanou rychlost 1/1, občas jsem přeřadila až na 1/4, a kopec jsem vydupala. Skoro tříhodinový pobyt na čerstvém bavorském vzduchu vykonal své a tak jsme usnuli dřív než jsme stačili vyslovit Untergriesbach.
Úterní ráno nás přivítalo zamračenou oblohou, čili ideálním počasím pro výlet na kole. Začátek trasy byl rychlý - ano, ten superkopec opačně. Strašně jsem se ale bála a celých 5 km jsem držela obě brzdy na doraz. Na konci přecházel kopec z hladkého asfaltu na kostky, fakt jsem nechtěla přistát někomu pod kolama auta nebo kdekoliv jinde. A pak už nás čekalo 86 km po rovince rozvržených do celého dne, trasa Obernzell - Passau - Villshofen a zpět. Cesta vedla jen kolem Dunaje, takže totální placka, sem tam se to trochu zvedalo, ale jen nepatrně, občas foukal silnější protivítr a spadlo pár kapek, ale z velké většiny prostě nebylo výletu co vytknout. Cestou zpět jsme si dali o něco delší pauzu v Passau, posadili se na soutoku tří řek na lavičku a pozorovali Dunaj. Velká krása.
Zbytek cesty utíkal rychle a za chvíli nás čekal náš superkopec. Bála jsem se, že ho vzdám předem, když budu vědět, co je zač, ale opět jsem ho po krátkém osvěžení u koryta, dala.
Středa se už od rána nesla v duchu: alou domů. Na kolo se nám nechtělo, takže jsme si vyjeli k nedalekému jezeru u Wegscheidu.
Jezero bylo malé, ale krásné, čisté a upravené, no jako ostatně všechno tam. Byť unavená, nejraději bych natáhla asics a vyběhla, protože to prostě k běhu svádělo. A opravdu jsem i v dálce jednoho běžce viděla. Vydali jsme se na cestu kolem jezera když tu přijel jakýsi mladík na kole, kolo jen tak opřel a běžel se proběhnout. U nás by přijel, kolo by přivázal řetězem někam do křoví, sundal by tachometr a teprve pak by za neustáleno ohlížení se, zda kolo je ještě na svém místě, odběhl. Přiběhl by vynervovaný, zda mu zůstal alespoň rám a teprve pak by dal druhé kolečko. Co dodat, jiný kraj, jiný mrav....
Podtrženo sečteno: Dunajská stezka je úžasná pro rodiny s dětmi, pro aktivní důchodce a pro všechny ostatní, co se rádi projíždějí krásnou přírodou a nevadí jim nuda neustálého šlapání po rovině (čistě teoreticky může člověk občas odbočit někam do vršku pro zpestření). Někdy bych jí chtěla projet celou až do Vídně. A to zas není tak nesplnitelné přání, takže věřím, že přijde jeho čas.
úterý 2. června 2009
Květen je pryč
a tak se zase musím ohlédnout, co se dělo a jaký byl.
Byl krásný po všech stránkách - nebyla jsem nemocná, nebyl doma nikdo nemocný, Nicolas velmi úspěšně odmaturoval, 2x jsem si zaběhla závod, počasí bylo jako malované, uzrály třešně, začaly zrát jahody, koupala jsem se v Jizeře, byla jsem pařit, prostě - co si člověk může víc přát? Ať se koukám jak koukám, nevidím žádný větší mrak. Vlastně ano. Poslední květnovou sobotu přišel o život jeden z mých známých a kamarádů. Nepřísluší mi psát nekrolog, znala jsem ho tak nějak jako každého, koho člověk vidí párkrát do roka, ale byl to krásnej chlap, neuvěřitelně charismatický a úspěšný člověk, bojovník a vítěz. Jen ten poslední závod prohrál na celé čáře.
Květen v číslech:
Posilovna: 7x
Běh: 102 km
Kolo: 135 km
A protože jsem v květnu byla opravdu dobře naladěná, přihlásila jsem se na další svůj půlmaraton, který si ale zaběhnu až koncem června. Myslím, že bude horko a že s ním budu pěkně zápasit (trasa je mírně zvlněná....), ale co mě nezabije, to mě posílí, ne?
Byl krásný po všech stránkách - nebyla jsem nemocná, nebyl doma nikdo nemocný, Nicolas velmi úspěšně odmaturoval, 2x jsem si zaběhla závod, počasí bylo jako malované, uzrály třešně, začaly zrát jahody, koupala jsem se v Jizeře, byla jsem pařit, prostě - co si člověk může víc přát? Ať se koukám jak koukám, nevidím žádný větší mrak. Vlastně ano. Poslední květnovou sobotu přišel o život jeden z mých známých a kamarádů. Nepřísluší mi psát nekrolog, znala jsem ho tak nějak jako každého, koho člověk vidí párkrát do roka, ale byl to krásnej chlap, neuvěřitelně charismatický a úspěšný člověk, bojovník a vítěz. Jen ten poslední závod prohrál na celé čáře.
Květen v číslech:
Posilovna: 7x
Běh: 102 km
Kolo: 135 km
A protože jsem v květnu byla opravdu dobře naladěná, přihlásila jsem se na další svůj půlmaraton, který si ale zaběhnu až koncem června. Myslím, že bude horko a že s ním budu pěkně zápasit (trasa je mírně zvlněná....), ale co mě nezabije, to mě posílí, ne?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)