neděle 27. června 2010

Želva, můj vzor

Krásný víkend, krásný závod, krásné zážitky, jen ten můj běh, to je tedy katastrofa, ale nějak už si zvykám, že pomalá jsem a pomalá budu. A když se s tím člověk vnitřně smíří, běží si tím svým pomalý tempem vzadu a sám a nic ho nerozhází. Mává lidem v oknech, mává lidem, co si udělají piknik u trati, mává popíjejícím fanouškům. A doběhne a je sám překvapen, že zase jednou stojí v cíli, a že ho nohy, a hlava především, nezradily.

Pominu-li můj podvýkon, čili svůj nejhorší  letošní čas na 1/2M, závod sám o sobě byl velmi super, na tom jsme se naprosto všichni shodli. Nevím, co vyzdvihnout dřív - zda výbornou organizaci, nebo úžasný lidi všude kolem trati, kteří nečekali jen na keňany, ale i nás nás pomalé, kteří jsme druhým kolem běželi až pozdě v noci. Sama trať nebyla procházkou růžovým sadem. Rovina? Ani náhodou. Horko? Pekelné! Ještě že byly po cestě sprchy a houbičky, bez nich by se dalo přežít jen těžko. 



Pro srovnání profill pražského 1/2M


Přitom ještě první pětku jsem zaběhla relativně rychle - pod třicet, podle Edy 28:něco, ale dál už to bylo jen horší a horší. V první půlce závodu jsem se prakticky nenašla. Nechytala jsem tempo a rozhodily mě snad i retardéry na silnici,  natož pak výběh na můstek v sadech. Od desátého se to začalo zlepšovat, chytila jsem se a běžela prakticky bez přecházení do chůze. Prakticky proto, že 2x jsem přešla. Poprvé jsem se dusila mouchou, která si ustlala na mé levé krční mandli a třepala nožičkama, což mě lechtalo a začala jsem kašlat čímž jsem se jí ale nezbavila a musela jsem jí tak nějak vydávit. A po druhé, když přišel již zmíněný výběh na můstek... A vlastně i občerstvovačky jsem si užila v klidu, žádný stres, na patnáctém sprcha :o)
Po proběhnutí cílem jsem měla chuť padnout do kašny, ochladit se a vypít jí. Ale opanovala jsem se a pokračovala v klopotném přemístění se k občerstvení. Byla jsem zvědavá, zda ještě něco bude, protože v Praze po mé přiběhnutí nebylo už nic, nebo jsem to nenašla, nevím. Každopádně zde bylo všeho dostatek. Popadla jsem obrovské jablko, matonku, nějaká paní mi vtiskla ještě banán a šla jsem za všema, co spolu mluvíme a co už vytvořili (odpočatou) skupinku na místě srazu. Všichni doběhli přede mnou, protože jsou to samé gazely a gepardi. Viděla jsem jejich rozesmáté obličeje, ale nějak jsem nebyla schopná je vůbec vnímat, na něco se zeptat, nic. Až zážitek Pavlíny mě probral:
Povídá nám: Mě se stalo něco hroznýho..."
Copak, ptali jsme se
"Já jsem v cíli poblila keňana!"
Ten smích jste nezažili...

Ona běžela a viděla, že by to mohla dát pod hodinu (běžela desítku). Na modrém koberci přidala, a těsně před cílem prý začala zvracet. Ale běžela dál a tak dobíhající keňan dostal plnou dávku. Prý jen slyšela užaslé hlasy a pak už cíl, a budka záchranářů. :oD

Po vysprchování jsme se s holkama šly podívat na pozávodní párty, vystály frontu na jídlo, koupily si malé pivo a šly do hajan. Za rok jsme tam zas!



Dvě hodiny jsou mou magickou hranicí pro půlmaraton, proto jsem se zase podívala, jak to lidem v Olomouci běželo:

Celkem doběhlo 1.189 běžců
Pod 2 hodiny 785; 92 žen a 693 mužů
Nad 2 hodiny 404; 131 žen a 273 mužů
Nedoběhlo 27, 3 ženy a 24 mužů

pondělí 21. června 2010

Dieser Tag gehört uns!

čili česky: Tenhle den patří nám! A nejen ten den, ale celý víkend. A protože Martina i Peggy už své zážitky zpracovaly, na mě tedy je, abych napsala nenapsané, čili svůj pohled.

Výlet za hranice všedních dnů už jsem potřebovala jak sůl. Začala mě stíhat ponorka - z práce, z domácích prací, ze všeho. Taky jsem už dlouho nebyla na žádné akci, takže se projevil i lehčí absťák po adrenalinu na startu (na má stará bolavá kolena, to jsou fakt věci!!!!). Radost z cesty začala už při balení loďáku, kam jsem nacpala svou a Sáry sportovní výbavu a velkou svačinu v podobě řízků a nějakých tyčinek. No, bylo toho asi víc, protože kufr vážil asi sto padesát kilo a tak jsem blahořečila vynálezci kufrů s kolečky, že to tak pěkně vydumal.

Vstávat ve 3:55 bych za normálních okolností asi vůbec nepřežila, ale že na nás čekala cesta z města, vstala jsem celkem ráda. Sára už seděla v kuchyni a pila čaj, což já nestíhala ani náhodou. Utěšovala mě vidina kafe v letadle a k tomu houska. Nějak jsem předpokládala, že bude vše tak jako loni. Skoro bylo, když pominu asi 40 minutové zpoždění při odletu. S o to větší chutí jsem se pak do bílé housky s hermelínem, který jsem sto let nejedla, zakousla. Chvilku jsem sice řešila gramy tuku v jednom soustu, ale Peggy mi podobné počty zakázala a tak jsem dělala že nic a doufala, že to třeba vyběhám.

Oproti loňsku jsem se s Frankfurtem přivítala jako se starým známým. Už mě tak nedostal pohled na mrakodrapy, ani řidič na letišti, ani nic. Jen to vřídlo v koupelně bylo trochu mimo dosah mých představ...
Celkem brzy jsme vyrazily do města, opět pěšky abychom ušetřily pár drobných, a taky bylo hezky, takže proč se neprojít. Znalé cesty nás nečekal pochod dálkový, ale krásná procházka okrajem města, po nábřeží Rýnu a centrem - kdo by odolal. Abychom zvládly nápor obchodních domů, daly jsme si nejdříve oběd. Bohužel to mělo opačný efekt - seděly jsme s vypouklými bříšky nad prázdnými talíři a nechtělo se nám nic, jen se někam zašít a spát. Usměvavá servírka však bez vyzvání přinesla účet a tak jsme zaplatily a šly nakupovat. Tentokrát jsme šly už celkem na jisto do obchodů, které nás loni nějak zaujaly a tak jsme po několika hodinách stočily své kroky k hotelu. Malé bloudění a byly jsme na pokoji. Díky rozbitému záchodu a aktivitě Martiny a Peggy jsme dostaly pokoj, který nás nadchl svou prostorností. Okamžitě jsme vše přestěhovaly a udělaly tak v cuku letu neuvěřitelný bordel. Tedy chtěla jsem napsat: vybalily jsme si.

Přemlouvala jsem holky, ať si se mnou jdou ještě zaběhat, ale ležely naprosto nehybně ve svých postelích a dělaly, že mě neslyší. Kdybych se nebála, že se zaběhnu, tak jsem šla sama, ale nějak jsem si netroufla. Až později mě napadlo, říkejte mi Blesk, že jsem mohla jít na ovál u hotelu...

Sobotní ráno nás probudilo svým chladem z čehož jsme měly radost, protože běžet v chladu je sen nás všech. Sluníčko se ale během dne proklubalo z mraků, takže až taková zima nebyla, ale nebylo ani horko. Po obědě v jednom útulném podniku blízko hotelu jsme se přesunuly na sportoviště do Commerzbankarény, kde už to žilo veselým hlaholem. Vyzvedly jsme si startovní čísla a pokyny, prošly stánky na louce, proměnily gutscheiny za zboží zdarma či se slevou a šly se na pokoj nachystat. Při pročítání pokynů jsme s hrůzou zjistily, že místo pěti km se trasa o 400 metrů prodlužuje. Jasně, 400 metrů není nic, ale bylo potřeba na to připravit hlavu a nohy. Byla jsem lehce v panice, protože mi rychlý souvislý běh v současnosti dělá problémy. Uběhnu dva kilometry a jsem mrtvá. Zjistila jsem dokonce, čím to je: mám nové boty a ty boty jsou rychlejší než já a můj dech! Tak! A kdo je asi má honit, že?

Lehce ve skluzu jsme na start od půlky cesty klusaly abychom stihly ještě i hromadnou rozcvičku. Až v té chvíli jsem si uvědomila, že poslední hlt tekutiny, kterou jsem do sebe vpravila, bylo špéci (německý nápoj nejen pro sportovce - kola s džusem, moc osvěžující a vynikající věc, dokonce to prodávají už namíchané, ale dá se to samozřejmě připravit i doma v poměru 2:1) při obědě, takže jsem dostala žízeň. Loni byly dvě občerstvovačky, jedna dokonce už asi 1.000 metrů za startem, a tak jsem k nim upnula své naděje.

Závod sám byl rozdělený na dva starty - první pro běh a chůzi na 5,4 km a druhý pro běh a chůzi na 7,8 km. Na startu nás bylo mnoho přemnoho - mladé, staré i nejstarší, hubené, štíhlé, ale i pěkně špekaté a hlavně všechny v růžových tričkách, takové sladké sysinky, celkem 3.500 Favoritek.

Stouply jsme si do startovního špalíru a společně s moderátorkou odpočítávaly poslední sekundy. A pak bum prásk a my vyběhly. Tedy ehm, vyběhly. Nejdřív jsem šla, pak jsem kličkovala, pak jsem ještě víc kličkovala a snad až od prvního kilometru jsem volně běžela. Absolutně nechápu, a je to výtka především na pořadatele, že pustili dopředu hůlkařky. Ty pomalé běžkyně, to je jedna věc, překážely, ale daly se oběhnout, ale těm štrádujícím matrónám, které rozverně máchaly svými hůlkami, těm se dalo vyhnout až po strategickém naplánování oběhnutí, což zdržovalo. Ale dobrá, pak se to nějak rozložilo. Viděla jsem před sebou Martinu a držela jsem se jí, protože jsem věděla, že poběží dobře (říkala, že je připravená si zlepšit čas). Asi na třetím kilometru mi někdo poklepal na rameno a hle: ona to Martina. Takže jsem se celou dobu hnala za nějakým přeludem! Martina mě oběhla, předběhla a utekla. Já si v klidu dala pár loků na občerstvovačce, protože to mě tak akorát začaly opouštět síly a běžela za ní. Víc jak půlka trasy, nebo půlka určitě, se běžela po lesní cestě, nic moc musím říci, protože mé hyperrychlé boty mají raději asfalt, ale dalo se. Až na takové větší stoupání na pátém, to mi dalo zabrat. Krátce předtím jsem se Edy ptala jak rychle běžím (to jsem měla nějakou krizi a potřebovala jsem si upravit rychlost). Mlčky ukázal 6 km/h! Dělej, ukaž mi pravdu, houkla jsem na něj. Ukázal sedm. Hm, občas je dost protivnej....

Cílová rovinka čítajících těch 400 metrů navíc byla nekonečná. V jednu chvíli jsem měla pocit, že bránu někdo poponáší, ale nakonec jsem jí nějakým zázrakem proběhla. Martina už tam čekala s kelímkem vody, který mi fakt bodnul. Chvilku za mnou se přiřítila i Sáruš a pak i Peggy a tak jsme mohly zaútočit na stoly s ovocem, vyzvednout si tašku od sponzorů a jít se na hotel vysprchovat a převléknout abychom se ještě vrátily na vyhlašování výsledků. Sice nehrozilo, že bychom cokoliv vyhrály, ale zatleskat vítězkám se sluší. Ještě před vyhlašováním jsem se já a Martina dobrovolně přidaly ke skupině, která cvičila pro ostatní strečink. Moc jsem se u toho nasmála, ani nevím proč. Možná proto, že jsme většinou vystrkovaly zadek na diváky. A nebo spíš proto, že se ke slovu přihlásily endorfiny.
Úplně nejlíp vystihla celý závod a jeho atmosféru Peggy: "Konečně mám pocit, že je to závod pro nás a o nás. Není to o Kamínkové, není to o keňankách, je to o nás normálních holkách, co rády běhají!"

Zde pro informaci průběh mého závodu z pohledu Edy:




Celkově jsem s časem 30:36 skončila na 139. místě z 1.680 žen, které vzdálenost 5,4 km dokončily.

Zbytek výletu byl poklidnější. Daly jsme si lehkou večeři, probraly závod zleva zprava a usnuly spánkem spravedlivých. Ráno šly holky běhat, já naštěstí měla běžecké volno, takže jsem se mohla v klidu válet a užívat si nedělní pohodu s kafíčkem a čtením, a pak už hurá na letiště a domů.

Martínek mi večer říkal: Moc jsem na tebe nemyslel, to víš, měl jsem pořád hodně práce, tak se nezlob.

čtvrtek 17. června 2010

Běžecké střepinky

Každé mé současné vyběhnutí přináší spousty různorodých zážitků. Jsem ráda, že (konečně) běhám za světla, i když to někdy přináší problémy. Např. když je hezky, a že teď je, jsou pejskaří úplně všude a úplně pořád, a časté přecházení do chůze není pro souvislý běh nic moc přínosného. Ale to jen jen malá vada na kráse, jinak se kochám a nasávám do sebe smířlivý klid umírajícího dne.

Nashromáždily se mi nějaké střepinky zážitků začínající stejně: Běžela jsem.....

  • kolem několika kluků a jeden z nich mě začal povzbuzovat: Makej, makej, tep na 180, dělej, makej, neulejvej se!

  • kolem několika pánů a jeden z nich mi radil: Netahejte ty nohy za sebou, pěkně kolena vysoko!

  • a kousek ode mě jeli dva mladí lidé na kole. Jeli pomaličku. Já zahybala do údolí, oni zmizeli na obzoru, ale naše cesty se posléze zase spojily. Nejdříve jsem je viděla v dálce, pak jsem je doběhla, pak předběhla a pak jim utekla....

  • a má cesta se spojila s jiným běžcem. Neběžel nijak rychle, ale když mě viděl, mužská ješitnost mu nedovolila nechat mě před sebou. A tak přidal a ukázal mi záda. Na chvilku ;o)

  • a potkala jsem kamarádku. Daly jsme si spolu tři úseky á 1 km. Běžela vedle mě, dělala takové lehké  minikrůčky, pořád něco povídala a čekala odpovědi. Já sprintovala, neodpovídala a zdechala. Kamarádka nejdřív ze slušnosti běžela vedle mě, ale pak mi utekla. Sára nás dojela na kole a ptala se: Běžíte rychle, nebo pomalu? Jo, to poznám podle toho, na koho koukám...

  • a zastavil u mě autobus, z okénka vykoukl řidič: Vás už jsem dlouho neviděl? Při cestě zpět zase zastavil: A nechcete kousek svézt?

  • a přede mnou najednou smečka bojových psů. Páníčci si povídali, psi se laškovně kousali do hlav. Vůbec jsem nevěděla, kudy jít....

  • a po ulici šel pejsek. Bez obojku, známky, špinavej, malinkej a děsně agresivní. Vyjel po mě, tak jsem na něj vyjela taky, ale útočil dál a dál. Náš řev probral všechny psy v ulici.

  • a uslyšela jsem štěkot z lesa. Štěkot se blížil. Připravila jsem si pepřák na obranu před divokým psem Dingem, kterého jsem očekávala každým okamžikem. V určitý moment mě napadlo, že ani nevím, zda pepřák funguje. Stříkla jsem tedy za sebe a když se ozvalo tsssss, tsssss oddechla jsem si. Z lesa se vyřítil srnec, přeběhl silnici a zmizel v druhém lese! (fakt štěkal) Běžím dál, dostala jsem žízeň i napila jsem se. Okamžitě jsem měla pusu v plamenech. Ano, postříkala jsem si hadičku z camelbaku....
Do střepinek se nevejde uklidňující zeleň, prudké deště, duha nad městem, krvavé červánky, obtížný hmyz, zurčící potůčky, vylekaní zajíci, liduprázdné cesty, kocour s bílou náprsenkou, divoké kosatce, zčeřená hladina rybníka... Je to všechno velká krása a balzám na duši.



čtvrtek 3. června 2010

OLOMOUCKÝ PŮLMARATON: Proč ne?!

Závody PIMu jasně dokazují jedno: běžců-hobíků je mnoho a mnoho jich chce někde zúročit kilometry naběhané kolem .......* (*hodící se dosaďte: oválu, paneláku, vísky, lesa, parku). Co s tím, když se člověk chce někde poměřit s ostatními, ale nechce závodit, jen se zúčastnit? Když nemá půlmaraton za 1:35, ale hluboko nebo i jen lehce přes dvě hodiny? Přihlásí se na jeden jediný velemasový závod v celé naší zemi, který se koná v březnu v Praze, proběhne oficiálně změřenou trať (zjistí při té příležitosti, že jeho sporttester mu ukazuje úplný blbosti), nasaje atmosféru a opitý endorfiny těší se na další rok. A tak je na startu čím dál více hobíků, kteří běží právě jen pro ten pocit být součástí čehosi velkého.  

Řeč čísel:
1/2PIM 2010: celkem: 6.162 běžců, z toho 2.186 nad dvě hodiny

Někdo to ale nevydrží a jede do Pardubic na Vinařský půlmaraton, který se koná v dubnu a je rok do roku oblíběnější. Se svým časem stále hluboko nebo i jen lehce přes dvě hodiny, se hobík potkává tu se sanitkou, tu s uklízecí četou. Ale i tak je nadšený a těší se na další rok.

Řeč čísel:
Vinařský 1/2M 2010: celkem: 910 běžců, z toho 165 nad dvě hodiny

A pak někdo geniální (nechci ubírat nikomu z PIM-týmu zásluhy) vymyslí, že když mají masové závody v Praze takový ohlas, zkusí je zorganizovat i jinde. A máme tu první vlaštovku: Olomouc. Olomouc mám spojenou s tvarůžkama a s úrodnou Hanou. Obeslala jsem tedy pár svých běhacích kamarádek s návrhem udělat si výlet na Hanou, trochu si zasportovat a prohlédnout si její metropoli. "Ano, ano", zvolaly kamarádky, "chceme svou pravidelnou dávku emocí, chceme provětrat nové ošacení, chceme mít proč trénovat!" A jak řekly, tak udělaly. Pak už jsme jen hlídaly oficiální stránky závodu, abychom náhodou nepřišly s křížkem po funuse a vešly se na start.

Řeč čísel:
Olomoucký 1/2M: k 01.06. je přihlášeno 802 běžců
.
Osobně jsem si úrodnou Hanou představila podobně jako naše úrodné Polabí, čili rovinka kam oko dohlédne. Lehce mě znejistil článek na Behy.cz, který se tam tento týden objevil a popisoval trať. Nejdříve jsem pokyvovala hlavou na znamení souhlasu, protože se dobře čte: absolutní rovina. Ovšem pak to přišlo: ....počátek čtyřistametrového prudšího stoupání, ...na prudké půlkilometrové stoupání se připravme zhruba na šestém kilometru, a úsměv se při představě, že to poběžíme dvakrát, kamsi vytratil. Ještě je ale čas se na tyto lahůdky připravit. Zakázala jsem si nezáživný placatý ovál a běhám jen v terénních vlnách, jak kdosi označil kopce.

Ne, nejedu si vylepšit osobní rekord, jedu posílit řady hobíků, kteří se chtějí jen zúčastnit nějakého závodu. A doufám, že takových jako jsem já, tam bude mnohem, mnohem víc. Protože když nás bude víc, je možné, že nezůstane jen u Olomouce, ale tyhle masové běhy se začnou konat i v dalších městech. A to by bylo fajn.

Tak, a na závěr si dáme pár rovinek ve svižnějším tempu