středa 21. března 2012

Prostě se stane...

Od mé příhody a vydání článku o svém putování jsem dostala několik nabídek orientačních běžců, hledačů geocachingu a skautů, že mě naučí pracovat s mapou i s navigací, že mi vysvětlí, co jsou souřadnice, jak najít v přírodě sever, jak se orientovat podle hvězd a co dělat, když horská služba nakonec nepřijede... A Fanánek dokonce narychlo složil písničku.

Krásný den přeji :o)



V západných Tatrách ľudia blúdi
Já som sa ztratil v čase olovranta
A iba Boh moje kroky súdí
Ja som tak sám Čehúň Franta
kebysom našiel miesto kde sa kúri
Bez mapy zmetený som ako decko
Hmlisto je kolem trčia skalné múry
A vyjú lesopsi

Kterej čert mi napískal
jít na procházku do hor
Nevzal jsem si svačinu
a chybí stopy pohor
Zima je mi v nátělníku, tenisky se smýkaj
Svišti hvízdaj requiem a kamzíci hýkaj

Ref: Až odhodím zábrany
tak svolám horskou službu
ta ve chvíli záchrany
Mi splní dávnou tužbu
Bernardýna soudek
Zvednu spodkem vzhůru
Rum je čirý zapomnění na debilní túru

V předklonu se snažím
chytit naději na druhej dech
Když mě míjí horskej nosič
s půlkou Tesca na zádech
Řekne servus vyrovnaně, ošlehanej barbar
Nemám tu co pohledávat já chci zpátky
na bar

Ref: Až odhodím zábrany
tak svolám horskou službu
ta ve chvíli záchrany
Mi splní dávnou tužbu
Bernardýna soudek
Zvednu spodkem vzhůru
Rum je čirý zapomnění na debilní túru

pondělí 19. března 2012

Jak mě hledala horská služba

A pak že ženskou po čtyřicítce nikdo nehledá... :o)

Ani nevím, zda to sepsat. Většina lidí, která ten příběh už slyšela, vůbec nechápe, že se to stalo, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, ptají se proč a jak to. Taky si myslí, že jsem úplně blbá, magor apod. Je pravda, že racionální vysvětlení neexistuje. Nemám iluze, že si to budou myslet úplně všichni, co si to přečtou, a i přesto to sepíšu. Ne jako varování pro příště, ale jako očistnou terapii :o)

Jeli jsme na prodloužený víkend do Jeseníků. Hrozně jsem se těšila. Já se vlastně těším vždycky na všechny výjezdy kamkoliv za hranice všedních dnů. Těším se na přírodu, na klid, na zkoumání krajiny. Počasí tomu všemu i nahrávalo - modro a slunce na tři dny nám v televizi slíbili a když něco řeknou v televizi, tak to tak prostě je ;o) Vzala jsem si běžecké boty abych zase nevypadala jak blázen v kozačkách a připravila si batůžek a Edu, hroznový cukr i müsli do kapsy, abych na túrách něco vydržela. Ó, jak prozíravé.... 

Hory byly takové bílo-nijaké. Na zastíněných stráních ležel sníh, v údolí a na slunci už neležela ani vločka, ale do jarní svěžesti měla příroda ještě hodně daleko. Ale i tak z mého pohledu ideální podmínky na nějakou túru. No, ale zas taková paráda to nebyla. První den jsem se vydala jen na krátkou procházku okolím chaty abych zjistila, jak to opravdu vypadá. Podloží mokré, většinou bahno, nebo zbytky sněhu, občas nějaká vysušená místa. Šla jsem okruhem asi 14 km, kochala jsem se, občas i nudila, protože jsem šlapala po silnici. Ovšem i tak krátký pochod mě vyčerpal, tedy spíš pobyt na čerstvém vzduchu, protože jsem večer padla jak podťatá a spala a spala. 

Ráno se mi nikam nechtělo. Kluci chvátali na sjezdovku a já se jen pomalu chystala. Vlastně jsem ani nevěděla kam jít. Díky mokru se nabízela jen procházka kolem silnice, nebo po silnici, kde frčelo jedno auto za druhým. Ale tak nakonec jsem se vyhrabala s tím, že dojdu do Karlovy studánky. Po silnici, jak jinak. Zabalila jsem si batoh, vzala kdovíproč mapu, Edu, autonavigaci - kdyby něco, a další nezbytnosti a vyrazila.

Došla jsem až k ústí do lesa, kde byla značka: Území klidu a pod tím přeškrtané vše, co by mohlo rušit. A tak jsem vstoupila. Cesta byla luxusní - široká, trochu mokrá, ale žádné záludnosti. Dokonce jsem v lese viděla cosi kvést, což na místní poměry bylo něco nevídaného. Pak se cesta rozdvojovala - do kopce a z kopce. Vybrala jsem si do kopce. Po chvíli další rozcestí - sněhem rovně, nebo bez sněhu dolů. Tentokrát jsem si vybrala tu bez sněhu, ale bohužel byla velmi špatná - umrzlá a navíc končila zamčenými vraty. Tak jsem se zase vrátila a vydala se tím sněhem.

Zpočátku jsem se tomu  smála, ale po nějaké době jsem měla dost. Bořila jsem se po kolena a dost namáhavě jsem pokračovala kupředu. Ovšem překážky tu jsou proto, aby se zdolávaly a tak jsem se prokousávala a doufala, že to brzy skončí. A skončilo. Vylezla jsem ze závěje, dala si svačinu a pokračovala po skoro normální cestě do Karlova pod Pradědem. V Karlově bylo nádherně, slunce se opíralo do kopců, horko bylo k zalknutí a zrovna mi volala Martina. Začala jsem se rozmýšlet, co dál, jestli fakt jít do té Studánky nebo jinam. Koukala jsem do mapy - Studánka byla  pár kilometrů po silnici, kdežto na druhou stranu půjdu lesem. A tak jsem se rozhodla, že to stočím zpět, po cestě narazím na Mravencovku a pak už jen kousek a budu na hotelu. Od místa, kde jsem stála - opět rozcestí - doleva 1,1 km, doprava 2,2. Samozřejmě jsem si vybrala to delší, abych nabrala kilometry.... 

Cesta schůdná se po nějaké chvíli změnila v umrzlou souvislou vrstvu sněhu, do které jsem se bořila po kolena, občas po pás. Byl čas se obrátit, byl čas situaci přehodnotit. Já jí ale přehodnotila tak, že je to výborný trénink na prosincový Říp a dál se brodila. 2 km přeci není nic tak strašného, abych to nevydržela. A jak jsem se tak prokousávala ledem a sněhem (v běžeckých botách) najednou mi došlo, že i přes ten pomalý posun vpřed bych měla mít dva kilometry dávno za sebou. V ruce Edu a já nebyla schopná s ním spolupracovat... Co včil, že? Jelikož jsem celou dobu šla po stopách Yetiho, čili nějakého člověka se sněžnicemi, mínila jsem v tom pokračovat. Přeci odněkud přišel, ne?

Bohužel, široká cesta se časem změnila na stezku a pak Yetiho stopy zamířily do lesa. A já šla, byť už dost vyděšená, dál. To už jsem začala plašit a zkoumat mapu. Neviděla jsem v ní nic, nic, co bych nějak chápala. A hlavně v zimě je prostě všechno jiné, na mapě vám to ukazuje cestu, sníh ale vše překryje a vidíte prd. Pod obrovitým kopcem jsem zastavila a spojila se s manželem, kterému jsem se do telefonu rozbrečela. Posílal mě zpět. Ale protože jsem věděla, co za cestu to bylo, tak jsem odmítla poslouchat a rozhodla se jinak. Chtěla jsem vyšplhat na ten kopec, pod kterým jsem stála, ale cedule to zakazovala - prý nebezpečí lavin. A tak jsem přešla přes jakousi lávku a jala se šplhat do kopce protějšího. Prostě kolmo vzhůru. Na úpatí sice ještě byly stopy od běžek, ale už jsem se nechtěla zdržovat, kdo ví, kam by vedly. Plán byl vyšplhat nahoru, čili na hřeben s tím, že tam přeci sakra musí být nějaké značení, nějaká stopa, či tak něco. 

A bylo to tak. Stopa jak vyšitá. Pomocí navigace jsem zjistila, kterým směrem se vydat. tedy já to věděla, ale přeci jen - jistota je jistota. Od Karlova jsem byla vzdálená asi 5 km (možná vzdušnou čarou, těžko říct :o) a tak jsem zase jednou sledovala stopu. Dokonce jsem i běžela, ale sníh mi v tom většinou bránil. Cesta klesala a mě docházela strašná věc - já jdu zase do toho údolí, ze kterého jsem se před chvílí vyškrabala. A tady v tom místě jsem se sesypala. Neměla jsem sílu jít zpět ani pokračovat. Nevěděla jsem si rady, jestli si hledat úkryt, pokračovat, kam pokračovat... A tak jsem tam stála a bulela. Do toho telefon, jak to vypadá. No, bulení pokračovalo i do telefonu, nemohla jsem to udržet. Manžel nedbal mých námitek a zavolal horskou službu. Díky navigaci jsem věděla přesné souřadnice, kde jsem. Prý jsou za 15 minut u mně.

Stála jsem tam a říkala si, že se to určitě neděje, že není možné, abych to dopracovala až do bodu, kdy si musím nechat pomoct. To je přiznání si prohry, vzdání se, mám to bohužel tak nastavené. Ale asi to nešlo jinak.

Pak volal bodrý muž. Chlácholil, vyptával se, uklidňoval. Prý už jedou.
Paní, slyšíte motor?
Ne.
To není možné, kolega je skoro u vás. Teď troubí. Slyšíte troubení?
Ne. Neslyším vůbec nic.
Tak víte co paní? Jděte zpět nahoru, on přijede tam.

Vyšplhala jsem se asi o 600 m výš a čekala. Motor jsem zaslechla, ale tak vzdáleně, že bylo jasný, že mě hledají úplně jinde. Zase telefonát podobný tomu prvnímu, zase přesun dolů, čekání, doufání, přesun nahoru a další dlouhé čekání. Neumím si představit, že by na mém místě byl někdo méně zdatný. Takový jedinec by prostě padl a zahynul. Zmobilizovala jsem se, stála jsem a čekala, jako na autobus. V klidu, však on dorazí. Slyšela jsem hudbu, dunění bubnů. Někde blízko byla zřejmě chata, nebo byla daleko a já slyšela jen ozvěnu... Trochu jsem se i bála. Zvěře. Ale stála jsem a pozorovala hvězdy. Zase telefon a stará písnička: Paní, tak se zase vraťte, já už fakt jedu. Paní tedy běžela asi pošesté dolů z kopce. Už jsem si ani nemyslela, že běžím správně, ve tmě, která mezitím padla, bylo najednou všechno jiné. Vtom jsem zaslechla motor a blíž než jindy. Pán volal, že mi jde naproti, viděla jsem i kužel světla. Vydala jsem se proti kuželu v domnění, že jdu po cestě. Byla to však jen zkratka lesem. Zapadla jsem po po pás do závěje. Jak jsem se hrabala ven, zahrabala jsem se po krk. Tak jsem tam trčela a brečela.

Zachráncova první otázka když mě vytáhl byla: A kde máte lyže? Já nemám lyže, já jsem pěší turista... Kdyby to situace dovolovala, určitě bych se zasmála, tak vtipně mi to znělo. Asi jsem i byla v nějakém rauši, protože se mi chtělo smát se a povídat. Pán si určitě myslel něco o slepicích v teniskách v horách plných sněhu. Vraceli jsme se k jeho skútru, který zapadl do závěje, ale protože se zahrabával hlouběji a hlouběji, zavolal pro posilu kolegu, který čekal někde opodál. A ten mě i zavezl do Karlova, kde si mě vyzvedl manžel.

To je všechno... Mohla bych donekonečna rozebírat, co jsem mohla udělat, co jsem neměla udělat, teď už je to stejně jedno. V té situaci jsem prostě dělala to, co jsem považovala za správné. Byla jsem pod tlakem a tomu jsem přizpůsobila své jednání. Jako posluchač bych to všechno vyhodnotila jinak, radila bych - co a jak. Ono je to lehké, po bitvě je každý generál. Vím ale třeba jistě, že dvouhodinové čekání na to, až mě najdou, bylo určitě horší než to brodění se závějemi. Ten pocit, že mě hledají, že nikam nesmím, že někoho vlastně obtěžuji, že se všichni dozví, jaké jsem pako, to bylo hrozné. Měla jsem udržet emoce a jít tou neprošlapanou cestou, kterou bych sama došla do vesnice. Čas byl, bylo i světlo. Byla jsem i odhodlaná přespat v lese. Ale ten jeden moment, kdy jsem na chvíli složila zbraně, vše rozhodl. Asi ten jediný bych vrátila... 

Nu což, jsem zdravá i když pár šrámů jsem si přivezla. Jo a prý dostanu školení, jak zacházet s mapou  a s navigací :o))


Horské službě moc děkuji!!!!

neděle 18. března 2012

Konec zvonec

Soutěž o Bloggera roku 2011 skončila. Skončila nečekaně vítězstvím zástupkyně růžového družstva Barborky, která tak o osm hlasů předběhla loňského vítěze. Nečekaně proto, že kdo soutěž sledoval od počátku, tak ví, že se Bára pohybovala daleko za klukama a hle... Nikdy neříkej hop, když se běžec teprve rozcvičuje.

Konečné pořadí je tedy následující

1. růžová Barborka
2. triatlonista David
3. naši ultra: Honza a (jeho) Stín (nebo Stín a jeho Honza? :oD

Všem gratuluji!!!!!

A teď to nejdůležitější: Myslím, že sejít se a poplácat vítěze před nastoupeným družstvem by bylo to nejlepší, čím bychom mohli soutěž oficiálně ukončit. Jsou dvě možnosti, jak to udělat: Buď půjdeme klasicky do naší pizzerie a nebo... si uděláme společný víkend na Vysočině. Společný, sportovně laděný, víkend preferuji z mnoha důvodů. Např: nikdo nemůže utéct s tím, že jde ráno do práce, mohou se ho zúčastnit i mimopražští a další výhody, které teď nedám dohromady. Chtěla jsem pozvánku sepsat do mailu, ale nepodařilo se mi na všechny maily zjistit, takže vás oslovuji takto veřejně.

Prosím všech dvacet finalistů: napište mi svůj názor. Hospoda nebo víkend? (buď do komentářů nebo i na mail).

Termín hospody: vlastně kdykoliv po pražském 1/2PIM
Termín víkendu: (konzultováno s některými z vás): 20. - 22.04., nebo 18. - 20.05.


Barborka
Běhající stín
Blondýna
Couple-run
David
Honza 12
Ječmínek
Jitka
Jirka
Kopretina
Koyama
Lenka Členka
Luboš
Machy
Mapo
Nikie
Ondra Pokluda
Ondra Sečka
Renda
Štefan

středa 14. března 2012

Běžcovo jaro

Netrpělivě jsem vyhlížela sněženky, toho něžného posla jara, ale pak mi došlo, že mé jaro vůbec neotvírá sněženka, dokonce ani petrklíč, ale úplně něco jiného. Otvírá ho obrázek boty. Běžecké boty. 

Většinou mě prostě zničeho nic jeden z těch mnoha modelů zaujme. I když si před tím stokrát řeknu, že mám bot dost a dalších není třeba, stejně to na mě vleze. Porovnávám modely, porovnávám ceny, hledám nejlevnějšího dodavatele, hledám nejrychlejšího dodavatele, nakonec stejně zakroužím do známých vod a vyplním objednávku. A pak...


...přijde tajemný balíček....

a pak
... nedočkavě rozervu igelit....

a pak
... á, už se nám to rýsuje....

a pak
.... pomaličku odklopím víko...

a pak
.....uááááááááááá.....

a pak  
Nádhera. Teď ještě rychle ušpinit a můžu s nimi do velkého světa rychlých žen a ještě rychlejších mužů!

neděle 4. března 2012

Slabý versus silný

Trudomyslnost občas dostihne každého. Spouštěčem může být cokoli, třeba krásný měsíc, či špatně načasované slovo... Četba dál jen na vlastní nebezpečí.

Ten život, to je tedy štreka. Dlouhá předlouhá. Když se to tak vezme, je to ultra, a my všichni jsme utraběžci, kteří se na té své cestě musí s kdečím utkat. Někdo líp, někdo hůř. Tamten v půlce odpadne, tenhle proběhne cílem s úsměvem, tamta se nechá podpírat kdykoliv neví, jak dál, tamta naopak podepírá druhé. A kdopak to bere zkratkou? No teda, člověče, co z toho máš?

Co tě nezabije, to tě posílí, všechno špatné je k něčemu dobré, a další povzbuzení dostáváme dnes a denně. Ale  ne každý si umí přebrat, co vlastně je špatné a co že ho to má vlastně posílit. A tak stojí a kouká a neví a nebo dokonce pláče a hroutí se. A všichni kolem skáčou a pomáhají, aby se človíček nehroutil, aby dolezl až tááámhle na tu horu a pak už to nějak půjde. Půjde? Ptají se ho.... Ale jo, jsem v pohodě, a vezme roha, protože zatímco ostatní pomáhali, náš človíček se šetřil a tak má dost sil, aby to dál zvládl sám a předběhl ostatní. A pokud ne, zase si sedne v koutku a zahraje chudáka, který se hroutí a pláče, však někdo silnější půjde kolem a pomůže.

Ano, jsme osobnosti silné, i slabé, jsme ochotní podat ruku, i jí občas přijmeme. Je silný ten, kdo si stále utírá slzy a řekne si o pomoc? Nebo je silný ten, kdo pláče uvnitř a navenek rozdává úsměvy? Čert aby se v tom vyznal. Možná jen - ale nic, už jsem všechno řekla... 

A prosím - bez komentářů.

pátek 2. března 2012

Jabka s hruškama

Mlha přede mnou, mlha za mnou, čili přede mnou 1/2PIM a za mnou fakt (běžecky) hodně nevydařený únor. Byl to mrazivý měsíc, kdy jsem marodila, neběhala a dělala zkoušky na trenéra. Nepamatuji, kdy naposledy jsem měla takové nervy, abych snědla půl tuny čokolády za den a nevěděla o tom. Zkoušky jsem nakonec úspěšně složila (budu ovšem doufat, že se nikdy nikdo nezeptá, kam se upíná dlouhá hlava bicepsu...) a .... přibrala. Když mi jednoho dne odletěl knoflík z kalhot a trefil hodiny na protější zdi, uvědomila jsem si, že se musí něco změnit. Že musím pověsit diplom na zeď, zahodit čokoládu a začít zase makat. 

A tak v rámci možností makám. Už druhý týden nejím sladké, cpu se suchými bramborami, suchou zeleninou, suchým kuřecím a krůtím masem a suchou treskou, a říkám si: to máš za to, měla jsi včas zabrzdit. Hodně piju vodu (ani v hospodě s klukama jsem si nedala nic závadného) a doufám, že už brzy obleču elestické 3/4ťáky, který mi nejsou (elastické kalhoty a nejdou mi obléknout, chápe někdo, jak já teď vypadám?). Vlastně je to můj skoro každoroční jarní očistec. Někdo holt hubne do plavek, já hubnu do elesťáků.

Z večerního běhu zatím chodím skeptická, protože neuběhnu skoro nic a Eda navíc ukazuje, že se pohybuji pouze v režimu Rychlý jogging. Fakt se sotva vleču, každý pahrbek je výzvou, ale na druhou stranu se říká Co se vleče, neuteče. Těšila jsem se, že si letos Prahu trochu opravím, ale vidím to tak, že opět uvidím Milošova záda a limit tří hodin bude v ohrožení. Ale co, hlavně když nebude horko. Mohlo by třeba sněžit nebo tak něco ... :o))

Udělalo mi radost, že tento týden si naší soutěže o nejlepšího běžeckého bloggera všimli i velké běžecké servery, jak Běžecká škola, tak i Běhej. Trochu mě mrzí, že na Běhej to bylo i o mně, ale to jsem nemohla moc ovlivnit. Tedy mohla, ale při vší skromnosti: koho by nepotěšil medailonek na Běhej.com?! ;o))

Soutěž se nám pěkně vyostřuje. Nejdříve bylo skoro jasné, kdo asi tak vyhraje, ale najednou se nahoru dotahují další adepti. Samozřejmě mě mrzí, že se mezi sebou perou jen zástupci modré buňky, růžová buňka už prakticky nemá šanci na umístění. Nebo se to ještě změní? Uvidíme. Držím pěsti všem, i svým favoritům :o)

A protože je dnes Světový den modliteb žen, nějaké jsem si našla:


Milý bože, dej, ať mám tučné bankovní konto a štíhlou postavu.
A prosím tě, hlavně to nepopleť .....

***********************************

Pane, dej mi moudrost, abych pochopila MUŽE.
Dej mi lásku, abych mu odpustila.
Dej mi trpělivost na jeho nálady.
Jen mi prosím nedávej sílu -
- nebo ho zabiju!!!
____________

A hlavně mi dej dobrý kamarádky,
které mi ho pomohou zahrabat,
kdybych ho přece jenom zabila!!!

**********************************

A protože mám fakt hodně dobrou náladu ještě si přidám písničku (většině se líbí originál, ale na toto se dá i "běhat" :o)