Návrat k běhu po nemoci je tak ukrutně těžký, že bych se z fleku mohla vrátit k nadšeným zápiskům tipu: Jé, já uběhla 30 minut v kuse! Nebo: Celé čtyři kilometry indiánem! Aplaus prosím! Posun na hodinu po dvou týdnech je jistě také počin hodný záznamu a sdílení ;o)
Je dobře, že v této chvíli, myslím ve chvíli, kdy se vracím do běžeckého procesu, mám svého trenéra. Protože kdyby to bylo na mě, vyrazila bych první možný den tryskem někam do lesů a tam bych se jistojistě zrušila. Trenér mě totiž naučil docela zásadní věc - být v klidu když zrovna neběhám. Ať už proto, že jsem třeba nemocná. Nebo jsem někde mimo. Nebo jsem prostě mimo. Vnesl mi do života rovnováhu mezi prací, sportem a odpočinkem. Naučil mě hlavně odpočívat, vybírat si dny, kdy jen ležím a nemám z toho výčitky. A dal mým výběhům větší řád. Zkrátka: chrání mě přede mnou samou.
Někomu to nevyhovuje a je tváří v tvář běžeckému plánu ve stresu, mě naopak uklidňuje, když vím, kdy mám kolik běžet a jak rychle (není to článek od Endurainingu na objednávku ;o)) A proto mě i štvalo, když jsem byla nemocná, že mi všichni tvrdili: To máš z toho tvýho běhání! Přeháníš to! V tvém věku (!!!!) už bys měla mít rozum a nechat toho... Kdepak, nepřeháním, mám nad sebou dozor, který mě nenechá padnout vyčerpáním. To je takový vzkaz těm, co mi neustále mávají před nosem mým rodným listem ;o))
Jediná nevýhoda toho, že jsem se "uklidnila" je, že se mi vůbec, ale fakt vůbec nechce chodit na závody. Tak jasně, nechci, nemusím. Ale upřímně - předzávodní horečka, nákup talismanu, čili nových ponožek, shánění gelů, zkoumání trasy, dámské jízdy, no trochu mi to chybí. A já samozřejmě smím závodit, dokonce to mám doporučené. Takž když mi kamarádka přenechala svou registraci na Valašský hrb, chňapla jsem po ní všemi deseti. Odkojená oběhem Liberce mi nepřišlo, že to bude něco těžkého - prostě lesem párkrát nahoru dolů a jsem v cíli.
Poběžíte mimo silnici po značené turistické „pěšině“, která je vedena plynule vlnitým terénem. Inspirací našemu společnému závodu byla příroda. Její unikátní ráz, nádherný horský hřeben, který Vás pohltí svou podmanivou krásou. Poběžíme v lůnu přírody uprostřed lesů, budeme moci sledovat unikátní výhledy... to je Valašský HRB.
Má příprava spočívá v tom, že běhám v naší Polabské nížině, či doma v Praze, kde jsou jen neviditelné kopce, a říkám si: Co já tam budu dělat? V Beskydech... V lese... V blátě... Udýchám to? Jakže se běhá z kopce? A do kopce? Hm, a v čem poběžím, když mám jen silniční boty a to většinou už hódně oběhané? Na druhou stranu - o běhu na čas, byť je tam limit, nemůže být řeč, takže nemá smysl, se tím nějak zásadně zabývat. Vždyť poběžím pouhých 15 km. Do kopce půjdu, dolů se skulím (proporce bych na to měla..), nějak bude.
Akorát tedy co mě "maličko" trápí je, že součástí startovního balíčku je mapa...