neděle 28. března 2010

Svět je jeden velký pisoár ...


řeklo si neuvěřitelné množství prostatiků na sobotním závodu a okupovali všechny keříky a křoviska v okolí trati. Moc nechápu, že někdo nevydrží nejít chvilku na záchod :o)

Stačilo málo a nadpis mohl být třeba: Bacil mi nedovolil běžet, nebo: 1/2PIM beze mne, apod., protože večer před závodem se mi udělalo nedobře. Nebylo to od nervů, jak si skoro všichni mysleli, byl to prostě nějaký zákeřný vir, který mi připravil velmi krušné chvilky. Nejdřív jsem si zaběhla pár rovinek na WC, pak už jsem se jen kroutila bolestí na gauči. Spát jsem šla díky tomu brzy, ale i v noci jsem se párkrát proběhla. Ráno jsem se totálně vyčerpaná odploužila do kuchyně, motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet. Seděla jsem u stolu a říkala si: No to je tedy super, tak já nakonec půjdu dělat maximálně fotografa, tedy pokud tam dolezu. Pak jsem si udělala bylinky, snědla kousek buchty a čekala, co bude. Začalo to ustupovat. Tak jsem si udělala ještě jeden hrníček, pak začala čilá SMS-komunikace s našimi štafetáři, pak i telefonáty, a mezitím se to vytratilo úplně. Snědla jsem ještě kus buchty, a začala jsem si chystat věci.

"Maluješ se?", volala na mě Sára
"Ne, ty jo?
"Jen lehce"
"OK, tak já taky jen lehce"
"Voníš se?"
"No jasně, přeci nepůjdu smradlavá!"
Lehce zmalované a nasmrděné Davidovem jsem si odříkaly naše heslo:
"Nemusím být nejlepší, hlavně když jsem nejhezčí!",
pobraly saky paky a vyrazily jsme na metro.

U metra jsme potkaly Lovce, vysmátého a v pohodě jako vždy, nejraději bych s ním jela až na start, abych jeho optimismus nasála, ale musely jsme vystoupit na Rajské, kde byl sraz s první skupinou našich štafetářů. Nutno říct, že i z nich sálala dobrá nálada, tak jsem začala pomaličku pookřívat a těšit se, dá-li se to tak nazvat.

Zbytek měl být u startu, chtěli jsme se nafotit a poplácat se po zádech, ale nebylo nám přáno, takže jediná společná fotka ja nakonec z cíle.


To už jsme byli ale totálně zmrzlí, ručička se šinula na dvanáctku i odložila jsem konečně mikinu a šla s Jirkou do koridoru. Jirka navrhl, že poběžíme spolu, k čemuž jsem svolila pod podmínkou, že mi nebude nic říkat, protože já si nasadím sluchátka, vnořím se do sebe a nechci být rušena. Kromě toho jsem si říkala, že bude stejně rychlejší než já, takže povídání či společný běh stejně nehrozí.

Čekala jsem na start, trochu jsem se bála, ale byla jsem daleko víc v klidu než kdy jindy. Určitě mi pomohlo to, že jsem si řekla, že si chci jen zaběhat jako každý víkend, jen v davu dalších potrefenců.

Někde vpředu to luplo a my dál stáli, pak popošli, stáli... až šest minut po výstřelu jsme proběhli bránou. Teprve jsem hledala písničku do rytmu, Eda zase hledal družice, ale nechytal se. Dlouho jsem tedy nevěděla ani jak rychle/pomalu běžím. Tak nějak mi ale stačilo, že běžím v davu, protože většinou dav zmizí dřív, než minu první kilometr. A my už minuli druhý a kolem mě pořád lidi. Ale neběžela jsem rychle, to jsem cítila. Zničeho nic byl pátý km a s ním docela slušný chaos u občerstvení. Chaos v tom, že se nepočítalo ;o) s davem žíznivých závodníků a tak nikde nebyly připravené kelímky s vodou ani s ničím jiným. Popadla jsem stojící rozpitou lahev matonky a napila se, ode mě si jí pak vzal nějaký kluk, a metelila dál. Sama sebe jsem povzbuzovala slovy: Vzpomínáš, jak jsi tady loni chcípala? Nebo: Ó ty jsi dnes tak šikovná, jen tak dál.

Další pětka uběhla jak voda. Na desítce jsem si z obličeje smyla sůl, hned jsem byla asi o kilo lehčí, lokla si, snědla kus banánu a vzhůru do další pětky.

Krize přišla na 14tém. Předcházela jí zásadní chyba, která mě málem stála celý závod. Seběhla jsem kopeček. Byla jsem hodně v pohodě, tak jsem si ho prostě od radosti seběhla. A zakyselila jsem si nohy. Málem jsem zdechla, ploužila jsem se na patnáctku, nohy jak z olova. Zpomalila jsem, těšila se na lok vody a miniodpočinek, ale tam se žádná voda nekonala. Tak na 16tém..? Zase jsem se umyla, dala si hroznový cukr, lok matonky a vyběhla dál. Super úžasně se mi běželo. Předbíhala jsem jednoho člověka po druhém a neustále se radovala, že běžím v klidu a přitom do cíle to je už jen kousek. U trati jsem viděla kluky co seděli, jeden ležel, nad ním ošetřovatelé. Bylo mi jich líto, připomnělo mi to loňský závod, kdy jsem i já byla na dně, kdy jsem nemohla. Tady v tom úseku jsem běžela na dosah Jirky. Taky nemohl, přecházel často do chůze. Myslím, že nejvíc mu pomohlo, když jsem ho vždycky předběhla, protože se sebral a předběhl zase on mě. Poslední kilometry jsem mu tedy asi trochu pomohla, ale jinak běžel celou dobu sám a dobře (byl to jeho první půlmaraton a nakonec byl lepší o cca. 23s).

Dech mi sebral Těšnovský tunel - horko, žádný vzduch a smrad, pak hned do kopce. Kousek jsem musela jít a vydýchat z plic ten hnus, ale pak jsem se hned vybičovala k rychlejšímu běhu, abych se do cíle nedoploužila. Zase jsem předbíhala, do uší mi zpívala Tracy a mě bylo naprosto krásně. Lidi pokřikovali a tleskali, užila jsem si každý metr. Kousek před zatáčkou jsem ještě stačila předběhnout nějakého člověka a pak už jsem nerušeně vběhla na modrý koberec. Nádhera. Nádhera! Čas (čistý čas) 2:11 byl neuvěřitelný. Zlepšení o 33 minut oproti loňsku, o 9 oproti Drážďanům. Štěstí jsem měla v tu chvíli na rozdávání.

Medaili mi dával kluk, který se i ptal, jak se mi běželo, jestli jsem spokojená s časem a jaká byla na trati organizace. Povídala jsem si s ním jako by se nechumelilo, klidně bych ještě běžela dál, síly mi zbylo dost. Loni bych mu neřekla ani jak se jmenuji :o)

Šli jsme s Jirkou na místo srazu, cestou potkali první lidi za štafet, hlučně jsme se zdravili, objímali se, poplácávali se. Dál je to hlavně směs smíchu, vyprávění a nekonečná radost všech. Vyfotili jsme se na stupínku a přesunuli se do pizzerie u firmy na oběd.



Co dodat na závěr? Jsem ráda, že má zimní příprava přinesla své ovoce, že to nebylo nadarmo. Byla to dřina, ale vyplatila se.



Gratuluji všem ať běželi, jak běželi. Vše se počítá :o)





A ještě společné foto z cíle

čtvrtek 25. března 2010

Půl-PIM na obzoru

Všichni už napsali všechno. Jak se těší, jak se netěší, co je bolí, co je nebolí, jaký byl poslední trénink a co se jim honí hlavou, takže na mě tak nějak nezbylo nic.

Myslím si, že většina obav ani není na místě. Spousta lidí se raději podceňuje, než aby řekla: Jsem připraven/-á, ničeho se nebojím, nic mě nemůže překvapit, takže soupeři, třeste se!

Já se nepodceňuji, já se znám. Umím běžet s lehkostí štíhlonohých gazel, i těžkopádně jak slon, uběhnu dvacet a ani o tom nevím, jindy při pěti umírám. Že to uběhnu vím, jak dobře nebo špatně mi je jedno. Na tenhle závod jsem se cíleně nepřipravovala, takže to beru hlavně jako kolektivní výklus... trénink... Pokud zaběhnu líp jak loni budu ráda, když ne, svět se nezboří. Možná to zní rezignovaně, ale tak to není. Jen se nechci dostat do totálního presu-stresu jako před rokem.

P.S. Pane bože, ať se ochladí, ať prší, ať je mráz, ať padají trakaře, ať hlavně sluníčko zůstane za mraky, ať nefouká vítr, ať mě nohy odnesou kam potřebuji, ať mě neškrtí podprsenka, ať mě nedřou boty, ať mi hraje troska, ať mě neodveze sanitka, ať se to zkrátka celé podaří :o)


středa 17. března 2010

Jak jsem agitovala...

byl jeden z článků, který se v rámci mé přípravy objevil loni před 1/2PIMem na Běhej.

Letos jsem své sítě rozhodila znovu, pomohli mi i ti už lapení a tak jsme dali dohromady celkem tři firemní štafety (dvě z kluků a jednu z holek) a dva jednotlivce, kteří poběží celý půlmaraton. Jsem jedním z těch jednotlivců, byť se mi v Praze vůbec nechce běžet. Mám tento závod zasunutý úplně vzadu v paměti a nerada na něj myslím. Byl to můj nejtěžší závod vůbec a tak se té trasy a toho všeho naprosto přirozeně velmi bojím.

Protože nás běží tolik mnoho, bylo potřeba nás i nějak odlišit abychom nesplynuli s davem, máme tedy i své firemní dresy. Je zajímavé, že sehnat 14 stejných funkčních trik v různých velikostech a pro různá pohlaví nebylo moc jednoduché. Nakonec jsem uspěla u firmy Vavrys, která trika poslala i velmi rychle, a dnes už každý z nás triko doma testuje.



Na obrázku vypadala ta oranžová tak nějak normálně, ve skutečnosti ale jásá na všechny strany. Dá se říct, že budeme vypadat jako veselí běžící metaři :o)

****

V současnosti se mi do mp3 dostaly, tedy - já SAMA jsem si je tam nandala!!!!, písničky Blondie. Jsou naprosto úžasné. Ne na všechny se dá normálně běhat, tak si u nich procvičuju abecedu či jinak skotačím. Tady jedna z nich.


pondělí 15. března 2010

EMO-poezie

Beurteile Menschen nie nach ihrer Fröhlichkeit. Viele Lachen um nicht Weinen zu müssen.

Každý vidí můj smích,
ale nikdo neví,
co cítím.

Každý slyší, co říkám,
ale nikdo neví,
co si myslím.

Každý vidí, co píšu,
ale nikdo nezná
slzy.

Každý si myslí, že mě zná,
ale nikdo mě nezná
opravdu.


A to prosím běhám! Kdybych neběhala, napsala bych asi toto:

Uprostřed davu
dýchla na mě
a já ucítila
neskutečný chlad.

Uprostřed davu
dýchla na mě
vlastní
smrtelnost.

Nekonečná tma,
nekonečná prázdnota.
nekonečný prostor,
nekonečný hlad.

Čekám na zvonec,
co odbije konec,
nic se nekoná.
Jedu dál...


(zrovna jsem jela metrem)

Jaro se blíží mílovými kroky. Zima se sice nevzdává a tak vytáhla pár svých posledních triumfů v podobě vichřice a náledí, ze sněhové truhly vymetla zapomenuté vločky a rozsypala je po kraji, ale v neděli jsem viděla sněženky a napučené kočičky, dnes něco žlutého. Jaro tu bude co nevidět.

Maturantka 2010





úterý 2. března 2010

Občasník - 3.

Tak, kde jsme to přestali? Šestým týdnem... A-ha. A co bylo dál?


7. týden
Lehce odpočinkový, protože závodní
- intervaly tzv. pyramidové, ale to byla ještě hluboká zima, ledy, sněhy úplně všude. Alepoň jsem různě střídala rychlosti. Sice se snažím vždy alespoň lehce dodržet předepsané vzdálenosti, ale nakonec mi z toho vyjde takový nějaký fartlek. Alespoň něco...
- volno
- 3-6-3 km: dala 13
- fartlek 6-8 km: vynechala jsem - přesun do Mnichova
- závod 20 km
celkem: 39,5 km

8. týden
- intervaly á 400 m: po závodu a Mnichovu docela chyběly síly. Dala, ale bez následného výklusu: 4 km
- volno: regenerační běh jsem sice potřebovala jak sůl, ale bežecké setkání jednou za 1/4 roku nešlo vynechat
- fartlek 6 až 8: dala 6
- souvisle 6 až 8: dala 7
- souvisle 18 až 24: dala 21,05 km
celkem: 38,15 km

9. týden
- intervaly 4-5x 800 m: poprvé bez sněhu takže mi to hodně dobře běželo. Tak dobře, že jsem se občas lekla sama sebe: 6,56 km
- volno nebo 10 km: dala
- 2-5až8-2 km: 11,07 km
- 6 km regeneračně: dala
- závod 1/2M: ne, nikam jsem nešla, ale zaběhla jsem si ho u nás na sídlišti. 5x kopec u Rajské, to bylo hodně výživné běhání a stálo mě hodně sil. Ovšem co se mi nestalo.
Byla jsem se Sárou domluvená, že hodinu po mém odchodu počká na jednom místě s pitím abych nemusela nic tahat. Jenže jsem přiběhla dřív a tak jsem to stočila a běžela jí naproti. Akorát vycházela z domu. Vypla jsem stopky, sdělila pocity, napila se, zapla stopky a běžela trochu jinou trasou zase zpět na okruh. Po čtvrtém kolečku (jedno je 4 km), jsem se chtěla podívat, kolik mám když jsem přeci běžela i jinudy a taky jaký mám čas a koukám: 8 km! Jak osm km? Co to Eda mele... Ano, jasně!!!!! Vypla, napila, ale nezapla... No mě málem šlehlo :o( Celou dobu se mi běželo neuvěřitelně dobře. Terén je opravdu velmi členitý a i přesto jsem běžela úplně v pohodě. Cítila jsem, že mám bez větší námahy jistě i dobrý čas, těšila jsem se, že se pochválím. V ten moment se mi chtělo zadupat Edu do země, ale pak jsem si řekla, že za to chudák ani nemůže a dala si poslední okruh. Celkem asi 22 km za 2:20. Chválím se i tak :o)
celkem: 54,91 km



10. týden

A teď přijde to, kvůli čemu píšu vlastně celý tento zápis. Běhala jsem intervaly. V plánu stálo 4x1200 m. Na tak dlouhý úsek nemám. Mě totiž dělá problém nasadit nějakou rychlost a té se držet, pořád zrychluji, jako bych měla běžet šedesátku. Pak samozřejmě najednou vytuhnu, ani ne tak nohy jako dech. Běhám tedy většinou delší čtyřstovky, čili 450 m. Někdy 600-800 m. Můj dnešní první úsek jsem měla 938 m, to už je slušné, když vezmu, že jsem ho běžela 4:83/km (trochu nepoctivá rovinka, neb dost nakloněná... ;o). Dál už jen delší čtyřstovky.

Doma stáhnu data do PC a tam na mě jukla nejvyšší TF: 212. 212?! V té chvíli jsem běžela rychlostí 16 km/h, maličko do kopce na tuhle písničku:



Takže buď se zbláznil Eda, nebo já. Je normální, aby TF překročila o tolik tu maximální, kterou já mám podle základního vzorce asi 184?