úterý 30. září 2014

Nervy na (dálkovém) pochodu

Ultrácká věta: ultra není o tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme, ale jestli to nevzdáváme, je taková svazující. S ultrákama se ovšem nelze měřit, to je jiná sorta běžců, to jsou.. No chtěla jsem napsat magoři, ale možná by bylo vhodnější prostě vytrvalci par excelence.

Teď o víkendu jedu na Bodensee zkusit si zase jednou uběhnout maraton. Připravovala jsem se poctivě a dlouze, zaběhla pár závodů, ladím hlavu, ladím nohy, ladím gely. Samozřejmě se bojím a začínám hypochondricky panikařit, že mě bolí koleno a záda a v krku a palec u nohy. Kromě toho se vkrádá podezření, že vlastně vůbec nemám naběháno, že na to nemám, že to nevydržím. Je to totiž hrozná dáááááálka!

V panice jsem začala projíždět stránky závodu abych si zjistila, jak se přehlásit na půlku. Půlku dám i kdyby čert na koze jezdil. A zjistila jsem, že lze závod naprosto regulérně v půlce ukončit. Takže to není vzdání závodu, jen zaběhnutí jiného závodu. Pak jsem se uklidnila a říkám si, že nejsem žádné máslo a do toho cíle se doplazím i kdyby jezdila koza na čertovi. Motivačně jsem si přečetla vlastní zápisky z minulých maratonů a utvrdilo mě to v tom, že jo, že ho uběhnu celý.

Jenže ono je babí léto se vším všudy - odpolední teploty se šplhají přes den nad dvacítku a tuhle jsem si při sobotním běhu opálila nohy. Nohy, které se tak špatně opalují já si opálím v září! Do toho předpověď na neděli - 19 st. a jasno (to neříkají Norové, ale kde kdo). Ptám se: Proč? Za co? Co jsem komu udělala?!?!?!?!?!? Když běžím v teplu, opravdu strašně zpomalím a ploužím se a můj čas doběhu se neúnosně prodlužuje. Takže jsem se (srabácky) vrátila k plánu - když bude nejhůř, skončím v půlce. Není to vzdání se, je to ukončení ve správný čas. Není to ultra, že? Takže se to tak jistě dá :o))

Nechci, aby mi teď lidi plácali po zádech s tím, že na to mám. Ono se to samozřejmě dobře poslouchá, ostatně jako každá lichotka byť víme, že třeba ani není myšlena úplně upřímně, ale proto to nepíšu. Já se vlastně samouklidňuju. Když jsem nervózní, hodně mluvím, teď mám potřebu hodně psát. Nejraději bych psala pořád a pořád o tom, co jsem udělala, co ne, jak se cítím, jak mi je, že se bojím, že se těším, že to bude strašný, že to bude krása, že mě štve, že je to placka, že jsem ráda, že tam nejsou kopce, že je škoda, že to není terén, že je super, že je tam asfalt, že je úžasný, že tam jedu s Nicolasem, že jsem ráda, že tam jedu s Renatou (vlastně s dvěma). Chce se mi psát o mých pochybnostech i mých nadějích. Chtěla bych to uběhnout už pro ten prchavý pocit vlastní nepřekonatelnosti, ale bojím se sama sebe. Jsem takový poseroutka. Jeden test v RUN mi to dokonce potvrdil: do tréninku dám všechno, neošulím nic, ale jak přijde závod nejsem schopná to prodat. Nějak se bojím, že mi dojdou síly (nač je šetřit, stejně dojdu, jak to trefně napsala myslím Jana v jednom z příspěvků u nich na blogu) a zůstanu někde trčet.

No nic, přestanu mudrovat, nějak to dopadne. Ještě mám pár dnů na vyležení formy a na zásobení těla potřebnou energií. Nevzdávám to předem, to zas ne. Určitě se budu snažit nezklamat sebe samu, pokusím se nezahodit přípravu, ale člověk nikdy neví. Vlastně o nic nejde, jen o udržení se pár hodin v pohybu na čerstvém vzduchu. No, to bych možná mohla zvládnout. Tak mi prosím držte pěsti.

Bude další maratonská?

pátek 26. září 2014

Myslíme na pivo...

My, co spolu mluvíme, jsme se tak dlouho scházeli, psali a podporovali se, až se to celé nějak přerodilo v klub. Nic oficiálního, žádně členské poplatky či tak něco, prostě dobrovolné sdružení stejně smyšlejících a stejně konajících. Dalo by se říct: to samo. To samo nějak vyplynulo ze situace. A i když se samo nic neděje, tak tohle ano. Nebo ne? Nedali jsme to do pohybu my sami už kdysi dávno tím, že jsme začali běhat, psát a chodit společně na pivo? Asi jo. 

Poslední kapka, poslední, co přispělo k tomu, aby se to naše společenství běhajících blogerů a běhajících čtenářů přerodilo v klub, byl nápad Veverky Sudetského, který pro jejich tříčlenou výpravu do francouzského Grenoblu vymyslel tričko. Je to zvláštní, ale tričko bylo vytvořeno i pro daleko početnější výpravu na Zermatt Marathon, ale to nebylo ono, to byly národní barvy a ne každý se cítí na to, aby svým výkonem národní barvy reprezentoval. Tedy i já si kdysi malovala českou vlajku na ruku, ale být do ní zahalena, to bylo například pro mě moc. Takže trička pro Grenobl bodovala ihned a není divu:


Tím společným jmenovatelem se nakonec stal panáček s pivem, takový shrbený chudák, co zřejmě odběhl něco dlouhého a je rád, že je rád. Tak si to vysvětluju já, protože okolnosti jeho vzniku neznám (to by mohl sepsat Honza nebo Stín). Když jsme tričko výpravy  viděly my ženy, chtěly jsem také takové. A pak už se to samo rozjelo....

 
Nafocení se mi moc nepovedlo :o(, ale ve skutečnosti je fakt krásné :o)

Tričko je funkční a mělo by sloužit především jako poznávací znamení před a po závodech. Aby se nedevalvovala jeho cena je potřeba splnit jisté "podmínky" :o)


Člen klubu
1. Musí myslet na pivo. Alespoň občas
2. Musí uběhnout alespoň jeden trailový závod ročně a dostat se do výsledkové listiny
3. Musí tričko nosit na oficiální akce klubu (posezení u piva)
4. Nesmí se (moc) vytahovat svými úspěchy
5. Nesmí se (vůbec) věšet kvůli svým neúspěchům
6. Musí běhat po lesích a loukách a stráních a horách. Alespoň občas.
7. Na závodech i mimo ně musí klub hrdě a veřejně reprezentovat


Ještě bych přidala bod 
8. Musí být ochoten zaplatit za něj 485 Kč + poštovné
čímž chci říct, že klub je otevřený všem, co shora uvedené body splňují (tričko k doptání zde).

Naše klubové tričko je ve dvou barevných verzích - hnědá pro kluky, vínová pro holky. Jestli si ale kluk koupí holčičí a holka klučičí je jedno, ale dohodli jsme se, že jiné barvy nejsou přípustné.

Opravdu čirou náhodou jsem se do klubu dostala taky, protože šedou rulandu bych za pivo určitě nevyměnila a trailovým běhům jsem přišla na chuť pořádně až letos, ale body splňuji (aniž bych je vymyslela a to je důležité ;o). Tuhle jsem se zaregistrovala na Janovskou 11 a 19 a velmi rozechvěle jsem do kolonky klub napsala poprvé i svou klubovou příslušnost - iThinkBeer. Snad doběhnu ve zdraví... :o)


P.S.





středa 24. září 2014

Blogerka roku

Psát blog může dnes každý a kde kdo to fakt dělá. Někdo to přirovnával k módě v šedesátých letech minulého století, kdy letělo skládání písniček a drnkání na kytaru. Možná má ale víc lidí talent na psaní než na drnkání, protože blogů jsou vážně mraky. Jsou prakticky o všem, co nás obklopuje počínaje mateřstvím a konče pohřebnictvím. Některé jsou dobré, jiné ne, a některé jsou takové, že je člověk má v hledáčku a těší se na každý příspěvek. 

Existují i blogerské komunity. Jako je třeba ta naše běžecká, tak podobnou mají například módní blogerky. No to jsou fakt expertky (ale i "expertky"), které jsou zvané do velkého světa a sofistikovaně se vyjadřují přímo na kameru! Ještě že my jsme takoví plaší tvorové, co? Hojně je i blogů, kde se hoduje, a o kráse jich je tolik, že v době konání miss, kolabuje síť.

Přestože mám pocit, že daleko lépe píší mužové, loni vznikla soutěž Blogerka roku. Zjistila jsem to pozdě, jinak bych se snažila některé naše dámy do soutěže nominovat, ale letos, letos jsme to stihla a nominovala:

Běh:

Máma v běhu
Jitka píše vtipně, trefně a někdy i drsně. Je taková zrychlená a neposedná a má za sebou dvě ultra :o)

Rádoby blog
Martina není zrychlená a není neposedná, naopak je taková klidná a rozvážná. Ale píše taky vtipně a má neuvěřitelný historky.

Krásno

Lenka dělá krásné věci a já si je u ní občas koupím. Vše co vytvoří, úžasně nafotí a vdechne tomu něco...

Život

Janu vůbec neznám, ale její zápisky mě vždy zahřejí na duši. Dýchá z nich klid a pokoj a láska a všechno. Tak, jak fotí ona, to bych taky chtěla umět.

Máte-li také nějaké své blogerky, které rádi/rády čtete, a o kterých se já nezmiňuju, ještě do konce září je můžete nominovat. (ale jo, i já tam jsem, o to se Jitka postarala). A celý říjen můžeme pak klikat a klikat a dostat je do finále. A i kdyby se náhodou neumístily, přesto si mohou vychutnat svůj večer, které pro ně pořadatelé připravili. JO!!!!!



Držím holkám pěsti, ať je o nich také takové video ;o))

neděle 7. září 2014

Dar nedar


Kdysi nás učili, že za vše, co dostaneme, se má poděkovat.
Na, tady máš jablko. Jé děkuji.
Na, tady máš pětikilo. Jé, no díky!
Na, tady máš startovné na půlmaraton na Baroku.
???????????????????---------------------- !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! 

Neřekla jsem náhodou, že na Baroku leda desítku? Myslím vzdálenost. Přeci v lesích nebudu běhat půlmaraton! To bylo v prosinci. Jak šel čas zaběhla jsem si v lesích závodní půlmaratony dva, jeden líp a jeden hůř. Časově stejně, pocitově hodně odlišné. Inu, co se může stát na Baroku. Buď mi to půjde, nebo nepůjde.

Počátkem týdne bylo docela chladno, ale zničeho nic se vkradlo dusno a teplo. Ještě v úterý jsem jela do práce nabalená, z práce už odbalená a ve středu jen v tričku. Ajajajaja. I maily a zprávy od přátel v podobě předpovědí počasí od Norů i lidových pranostik (Když jsou kolem třetího září rána teplá, šestého se na trati zdechá) dávali tušit, že se ohřeju. Nebo tedy všichni že se ohřejeme.

V pátek mi nebylo dobře. Myslím, že se měnil různě tlak a tak jsem byla taková přejetá a polehávala. Večer jsem si připravila hromádku svých běžeckých věcí na ráno, abych se jen oblékla, a do kanafasu ulehla brzy. Probudila jsem se v pět, po divném pocitu ani stopa, dokonce ani nervozita se nekonala a tak jsem lehce posnídala, naházela věci na sebe a do batohu a vyrazila. Za domem už čekala Sáruška, šli jsme směr Pavel, který byl taky přesný, a frčeli pro Luboše a Lenku.

Cestou to vypadalo, že to s tím horkem nebude tak žhavé. Pavel měl puštěnou klimatizaci a v autě tak bylo asi mínus pět, takže když v tom sedíte, na okno dopadá pár kapek deště a kolem je takový nějaký opar, člověk nebude dojmu, že je hnusná zima a bude to tak celý den. Vylezli jsme z auta a fakt bylo chladno. Při podrobném prozkoumání oblohy bylo vidět, že mraky se co nevidět rozestoupí...

Odbavení u výdeje čísel proběhlo hladce. Dostali jsme obrovskou igelitku a uvnitř dárky v podobě dvou tablet enervitu (hned jsem zasunula do kapsičky), šátku Mizuno a nějakých letáků. Postupně jsem se všichni přivítali a následně zase poztráceli. Naše parta se sešla vlastně celá, z loňských účastníků ale chyběl Machy, Stín, Lucka, April, Pavel VS a Jitka, což nám bylo líto a tak jsme jim věnovali alespoň krátkou tichou vzpomínku ;o))

Start v deset je tu. Po nějaké chvíli přešlapování na místě probíhám bránu, zapínám garmínka a běžím v chumlu. Můj jediný a poslední chumel za celou dobu. Do půlky louky až k velkému špuntu jsem s nimi držela krok, pak jsem zpomalila. Nepoženu se od prvních metrů, když mám před sebou jednadvacet kilometrů.

Hnedle v prvním kopci lidi už chodili a zabírali místo po celé šířce cestičky. Taky jsem nemohla, ale snažila jsem se prodrat před ně. Celá vyfluslá jsem zase hned šla a tak předešli oni mě. Tak jsme se tam tak tahali až byla konečně zase rovinka a mám pocit, že mě naposledy předběhli a odběhli. Těšila jsem se na nějaký seběh, abych se srovnala. Byla jsem úplně v... háji. Nemohla jsem dýchat a srovnat krok s tím chrčením, které jsem vydávala, bylo nad mé síly. Kolem čtvrtého jsme doběhli k louce, která se svažovala. Normálně bych to uvítala, ale já se tam začala dusit. Vzpomněla jsem si na svůj druhý půlmaraton ve Fürthu, kde jsem na takové louce dostala astmatický záchvat. Jenže tam jsem měla dýchátko a tady ne. Taky jsem si vzpomněla, jak jsme v týdnu v práci o astmatu mluvili a utvrdilo mě to v tom, že si to jen vsugerovávám. Astma už pár let přeci nemám, takže není třeba se vzrušovat a panikařit. Inu běžela jsem. Na konci louky běžela v protisměru Lenka Horká, mávly jsme na sebe, ale nebyl čas se zeptat, co tam dělá.

Za loukou byl další kopec, první silnice toho dne. Nějak se mi nechtělo jít, raději jsem běžela a celou tu silnici jsem vyběhla. V zatáčce krátké vydýchání a zase jsem běžela. Cesta opět vedla nějakým polem či loukou. Slunce se do nás nemilosrdně opíralo, ale tak trochu mu v tom našem úplném sežehnutí bránil lehký opar, jakýsi závoj, kterým se Země zahalila. Dusno a teplo, prostě prádelna jak vyšitá, pro mě úplně absolutně nejhorší počasí, ve kterém můžu běžet. Tedy lépe řečeno, ve kterém nemůžu běžet.

Tam někde v těch končinách mě i napadlo, že třeba vůbec neběžím po své trase, ale po maratonské, protože kolem sebe jsem měla lidi s maratonskými čísly, což mě trochu dost znervóznilo. Zrovna kolem běžel nějaký kluk, tak jsem se zeptala, jak to vlastně je. Uklidnil mě, že se to teprve rozdělí a opravdu tomu tak po pár metrech bylo. Já se umím zeptat včas, to se musí nechat :o))

Že chodím a zdechám jsem ale nebrala nijak tragicky, však o co jde. Když se budu snažit makat, urvu pár minut, ale budu na pokraji smrti. To raději poběžím tak, jak mi to okolnosti umožňují. Dávala jsem si malé cíle abych se zabavila. Nejdřív jsem si vzala na mušku kluka v mokrém modrém tričku. Bylo těžké ho předběhnout, měl stejné tempo, ale pak jsem ho "dala". Jen na chvilku, myslím, že u občerstvení mi zmizel. Další cíl byla paní pokročilého věku. Běžela ukázkově, zřejmě bývala atletka, ale při vší úctě - nač být až za ní. Pak se mi do cesty přimotal Jirka, růžové tričko. I ten mi vyšel. Atd. Atp. Krása. To mi stačilo. U velkého statku před dalším lesním úsekem a za velkou loukou, vyběhl ze vrat vlčák. Běžel ke mně, ale ne daleko, jen prostě popoběhl, ale to štěknutí si prostě neodpustil. Jak jinak - nikdo jiný se s ním nepotkal. Klasika.

Za statkem v lese jsem tedy předběhla růžového Jirku, konečně i Mokrého Bezejmenného a pak už na mě přišla krize jak hrom. Koukala jsem po houbách a přemýšlela, jak by to vypadalo, kdybych cílem proběhla s křemenáčem v ruce. Občas jsem se polila, a dost jsem chodila i když ani nebyl důvod v podobě kopce. Podle mapy doma jsem zjistila, že terén se vlastně pořád zvedal, byť to tak nevypadalo. Poslední občerstvovačku jsem už jen proběhla, hlavně i proto, že byla cestou z kopce a mě se nechtělo brzdit, a za druhé vodu jsem měla a jíst se mi nic nechtělo. Nacházela se ve vesničce Žebnice, což mi znělo jako Žabince a vzpomněla jsem si na chia a na pulce :o)) Trošku pobavená jsem se vydala do krátkého, ale hnusného kopce, poslední svého druhu, protože následoval krátký přeběh další louky a konečně zase i les a cesta z kopce.

Závěr byl nekonečný, měla jsem vážně dost. Bolela mě docela hlava a celá jsem prostě byla už zdechlá a přehřátá. Ani jsem nevěděla, jak dlouho běžím a ani jsem to vědět nechtěla, abych nebyla vydeptaná. Připravovala jsem si vytýkací řeč pro Renatu za to, že mě do toho uvrtala, že jí vůbec napadlo mi poukaz věnovat, na to, že ona už se někde opaluje zatímco já tu vlaju a umírám. No, dlouhou řeč jsem si připravila a to mě také na chvilku zabavilo. Před cílem jsem narazila na Buba. On umí krásně povzbuzovat, ale já tyhle poslední metry musím vybojovat sama a tak jsem se snažila ho všemožně odehnat, až to fakt vzdal (díky Petře, žes mi řekl, jak dlouho běžím, to jsem fakt nechtěla slyšet :o))) Taky tam seděla Péťa a tleskali lidi a já měla před sebou už jen louku. Už jen zní lekce, ale kdo tam byl ví, že je nekonečná a hnusná. Nadávala jsem polohlasem na úplně blbou louku a úplně blbý vedro a na úplně blbý nohy až se jedna paní, co se tam klidným krokem procházela, otočila a s úsměvem mi povídala, že už to mám přeci jen kousíček.

V cíli samozřejmě byli už všichni kromě maratonců, takže mě i všichni na mých posledních decimetrech povzbuzovali. Zahlídla jsem Renatu a mám pocit, že jsem na ní zavolala část své připravené řeči. Garmínka jsem zastavila na 2:47. Potácela jsem se za nimi napůl mrtvá a splavená a když jsem viděla Renatu, že je hotová podobně jako já (skoro) jsem jí odpustila ;o))

S keramickou medailí na světle modré stužce jsem si šla pro jablko a Schock a zastavila se u holek, se kterými jsme se také chvilku různě honily, až jsem je nakonec nechala kousíček za sebou. Chvilku jsme si povídaly a pak už jsem se vydala hledat zbytek naší skupinky. Postávali jsme, polehávali, jedli, pili, hodovali a povídali si. Když jsem na masérském stole uviděla Lenku, nedalo mi to a vypravila se zjistit, co dělala v protisměru. Prý dostala astmatický záchvat a nemohla dýchat, tak se vrátila. AHA! Tak přece jen se mi to nezdálo, že to na mě jde! Ještě že nebyl čas si to říct tam, jistě bych tomu propadla.... 

Loni jsme z naší skupinky viděli na stupních vítězů dva zástupce modré buňky, Pavla VS a Honzu12, letos dvě zástupkyně růžové buňky - Nikie a Renatu! Renatě jsem to předpovídala, protože žen 50+ tam moc neběhá a stačí vlastně jakýkoliv čas (nic ve zlém) aby se tam člověk postavil. A proto se těším, až vypadnu z kategorie 35+ (jak asi můžu soupeřit s tak mladýma holkama?!?!?! a postavím se na stupínek společně s Renatou ;o)) Holky, gratuluji! 


Celé odpoledne bylo skvělé a úžasné, pohodové, i trochu unavené. Vypila jsem spousty sladkých limonád a po cestě jsem si vydupala zastávku v KFC na kuře, abych nabrala zpět ztracenou energii. A doma už jen polehávání a vzpomínání na prožitý den. A za rok? Nevím, mám pocit, že by stačila zase jen desítka (vzdálenost) :o))


Toto foto se jmenuje Pavel na záchodě a Honza za bukem.
Uprostřed absolutní vítěz  celého závodu Radek Brunner


Doma na mě čekal gratulant a rozcupaval mi poukázku na cosi :o))

Fotky jsem přebrala od našeho dvorního fotografa a moc za ně děkuji.

pondělí 1. září 2014

Hlavu vzhůru, děvče

Původně jsem se na WRP vůbec nechtěla hlásit. Většinou se mi tam nedaří, bývá horko, bývá děsně lidí, nedá se pořádně běžet, nedá se jít pořádně na záchod a vůbec je to celé takový reklamní humbuk. Pak mi to nedalo a přece jen se rozhodla, že poběžím. Jenže už bylo vyprodáno. Tak, to  by bylo. Někdo nahoře to rozhodl za mne. 

Původně jsem si říkala, že je to dobře, že je vyprodáno, protože kdo by tam chtěl ze sebe mezi tou mládeží dělat tajtrlíka... Ale když jsem zjistila, že jedna závodnice prodává startovné, ihned jsem jí napsala. A pak ještě jedné, aby mohla být i Sára u toho. Přeci nenarušíme kontinuitu naší účasti, že?




Původně jsem chtěla napsat, že tedy ten NIKE to je tedy vydřidušská organizace. Na prvním ročníku za velmi příznivou cenu dostal každý tričko (byť tedy nenositelné), batoh a nějaké to občerstvení, na druhém byl batoh a už lepší tričko, na třetím už jen tričko a teď opět jen tričko v tubě. A to tričko že má horší kvalitu než tričko za 130 Kč z Decathlonu... Cena startovného se docela vyšplhala, už to není takové to lidové startovné, ale docela masňáckých 590 Kč. Chvilku bylo i zvýhodněné, ale tomu propagaci zrovna nedělali. 

Ale teď musím napsat, že jsem ráda, že jsem se mohla zase zúčastnit :o)) Startovné pro Sáru jsme sehnaly vážně na poslední chvíli a sice v pátek, a to mě naplnilo radostí, protože jsme spolu už dlouho nikde nebyly. Sáruš neběhá. Ta vždy jen přijde na nějaký závod a zaběhne si trasu o dost rychleji jak já. Nezávidím ji, jako matka jí to přeju a jsem ráda, že je taková šikovná. Ale tedy jako soupeřka mě štve, protože jako já běhám furt a jsem až za ní! No kde je nějaká spravedlnost ptám se?

Tričko bylo letos neonové, svítivé, asi i proto, že start se z odpoledních hodin přesunul na večerní. No hurá, to by mohlo být i přijatelně. A hlavně v sedm jsem zvyklá běhat, takže nebudu muset přemlouvat nohy, aby se hýbaly. Kromě posunutého startu se změnila i trasa a cíl se přesunul na Náplavku. Start ve Žlutých lázních zůstal, ale zabralo se celé prostranství včetně kolejí a tak to bylo takové krásně uvolněné. Opět tedy byla neuvěřitelná fronta u záchodů, záchody obehnané plůtkem aby jo se muselo čekat spořádaně. Inu šly jsme hledat vhodné křovíčko. Našly jsme jedno super úžasně chráněné a vřele ho pak doporučovaly dalším holkám. Kluci to jako vždy neřešili, však svět je jeden velký pisoár, stud stranou, dívky nechť odvrátí zrak.

Sára měla červenou nálepku, která ji umožnila vstup do koridoru na 50-60 minut a já měla růžovou nad 70 minut. Svou jsem tedy složila a udělala z ní kytičku, kterou jsem pak někde upustila a šla jsem se Sáruškou mezi rychlíky. Sice představa, jak se přese mě valí vlna běžců mě moc netěšila, ale zase je to lepší, než si razit cestu těmi pomalejšími. Kolem jako každý rok byli mladí lidé do dvacetipěti, v mém věku asi nikdo. 

Startem jsme proběhly hodně brzy, asi už po dvou minutách a kromě toho jsme slyšely všechny předstartovní tanečky včetně rozcvičky a pozdrav Báry Špotákové. Krása. Naladila jsem novou písničku, kterou jsem v pátek dostávala pod kůži tancem, a  mohlo se jít na věc. 


Běžela jsem rychle. Rychle je pro mě kilometr za šest minut. Když mi to vydrželo i druhý kilometr, přibrzdila jsem se. Běžet takhle celou hodinu bych asi nevydržela. Celkem určitě bych to nevydržela, protože bylo ještě pořád horko a dusno. I nadále jsem držela tep přes 160, i nadále jsem se držela rytmů a i dál a dál se mi běželo skoro bych řekla lehce ačkoli trasa nebyla nejlehčí. Zpočátku ano, ale pak se začala různě vinout, přišly otočky, zatáčky a jiné zpestřující prvky a bylo potřeba fakt makat. 

V půlce přišla žízeň a netrpělivé vyhlížení občerstvení. Bylo u kus dál než jsem doufala (rozmístění občerstvení jsem nějak nenastudovala) a málem jsem ho minula. V hlavě mi uvízlo poučení z informační brožurky (to jsem nastudovat stačila), že vody je dost a občerstvovací stanice dlouhá, není proto třeba zastavit hnedle u prvního stolu. Problém ale byl, že se stoly nacházely jen na jedné straně. Samozřejmě na jiné, než na které jsem běžela. Když jsem si uvědomila, že fakt na mé nebudou, musela jsem se kousek vrátit abych si svůj kelímek ukořistila. To se mi snad ještě nestalo. Časová ztráta činila několik sekund, ale tak není to jedno? Není!!!!! 

Pak sprcha a zatáčka v kopečku, úzké uličky, přešlapující dav na místě, další otočky, kostky... Ta druhá půlka byla opravdu náročná. Neměla jsem vzduch, neměla jsem kolem sebe místo, bála jsem se, že někoho zašlápnu, nebo že někdo zašlápne mě. Nohy by běžely, ale nemohly, protože se tvořily špunty a bylo potřeba se tedy dívat dolů. Než jsem pak takový špunt rozběhla, hodně to bolelo. Někde tam v těch úzkých uličkách, tam někde v tom historickém srdci našeho hlavního města jsem si uvědomila docela zásadní věc: že když držím hlavou vzhůru, líp se mi dýchá. Když hlavu skloním, zmáčknu si přívod vzduchu a dýchá se mi blbě. Čili novinka pro mě, známá věc pro celý běžecký svět. Většinou běhám s hlavou dolů, dělám se neviditelnou. Když na nikoho nekoukám, mám pocit, že se nikdo nekouká na mě :-)) Takže odteď děvče, hlavu vzhůru!

Za druhým občerstvením, které bylo na Václaváku, jsem narazila na Sáru. Běžela ladně a neschváceně jako vždy. Pozdravily jsem se, prohodily pár slov a zase se rozdělily. Byla přede mnou až do cíle. Motivovala jsem ji totiž tím, že když bude v cíli dřív, nemusí platit startovné. Tak jsem ji "nechala" o pět sekund vyhrát ;o)) Ale tedy než přišel cíl, ještě to trvalo, ještě jsme si museli střihnout jednu otočku na mostě a pak teprve se to dalo pustit trochu svižněji po nábřeží až na Náplavku do cílové brány. Jako každý rok, brána byla předaleko, kostky tvrdé, a dav houstl, takže mé svižněji bylo už takové hodně zdechlé. Za 64 minut jsem proběhla cílem a vypnula hodinky.

Ačkoliv jsem běžela celou dobu víceméně dobře a pořád v chumlu, doběhla jsem opět za skoro celým davem. Přes šest tisíc závodníků z osmi a půl jich už bylo v cíli. A mám pocit, že i všichni byli hned u brány. Takový masakr jsem snad ještě nezažila. Dav se tísnil jak sardinky, lidi lapali po dechu jako kapři. Hlavně není možné ihned po sprintu zůstat stát, to by se mohl jeden skácet a já měla fakt namále. Volala jsem: omdlím, pusťte mě k zábradlí, pusťte mě k zábradlí! Ne že by se lidi rozestoupili, to ani nebylo možné, ale nacpala jsem se tam. Někdo tam hodil šavli, tak jsem koukala na nebe a přes řeku a dýchala zhluboka a lehkou nevolnost jsem rozdýchala.

Sunuli jsme se k výdeji vody, k banánu, isodrinku a tyčince a dál k šatnám pro věci, a trvalo to dlouho a byla nám zima. Ale endorfíny už měli pré a tak to bylo takové skoro až milé a pohodové. Závod za námi, kdo by se nervoval, že má husí kůži. U výdeje to šlo rychle, popadly jsme věci, oblékly se a šly na metro.

No ale ehm ehm, Sára byla sice rychlejší a běžela ladně, ale já pak mohla normálně chodit, heč o))