Zumba versus běh

Nuže, chodím na ten svůj kurz a jsem stále jak v Jiříkově vidění. Posledních 14 let je zapomenuto a nastala nová éra. Nová éra začala tedy už tím, že jsem zjistila, že nic nevím. Následovala další ťafka v podobě diagnostiky mého vlastního těla. 

Diagnostikovat něčí nedostatky je zábavné. Můj první případ byla mladá holčina, která nebyla schopná spoustu předepsaných cviků zvládnout úplně nejlíp, a já nad ní stála se sešitem v ruce a říkala si: taková mladá a taková lemra, to já bych jí ukázala. Doma jsem okamžitě chtěla, aby všichni předváděli to či ono, abych jim pak vítězoslavně oznámila, že jsou na tom fakt špatně, ale zatím tedy nevím, co s tím :oD

Na další hodinu jsem pak jela a dumala, že se s instruktorem domluvím, zda by mi diagnostiku také neprovedl (člověk je tvor zvědavý...). Ani jsem nemusela otevřít pusu a bylo mi sděleno, že dnes, v rámci výuky, se provede diagnostika mé maličkosti. Na oplátku jsem pak směla udělat diagnostiku své souputnici. Jsem ve dvojici s holkou, která předcvičuje zumbu, je děsně akční, všechno umí, a pamatuje si i výrazy jako dolní křížový syndrom a bedrokyčlostehenní sval. A tak jsme začali..

Zkouší se kde co: záda, ruce, krk, nohy, břicho, prostě komplet celé tělo a známkuje se jako ve škole. Mé vysvědčení vypadá jak vysvědčení nějakého imbecila z pomocné školy, samé čtyřky pětky, občas trojka. Prý je to normální.. No, nevím, normální je nebýt nafouklá, že? Uf. No, prostě abych tedy byla konkrétní, tak mě nejvíc překvapilo to, že mám OCHABLÝ zadek a břicho. Břicho chápu, absolutně ho necvičím, ale ochablý zadek?! Myslela jsem, že při běhu ho používám, ale očividně ne. Svaly na nohou mám naopak docela v pořádku (kdyby ne, jdu se zabít...). Zde jsem dokonce získala i jednu jedničku a sice právě ze svalu, který se tak krkolomně vyslovuje: bedrokyčlostehenního. Každopádně podrtrženo a sečteno jsem se tímto zařadila mezi ochablé začátečníky, ale přijala jsem to s pokorou, protože vím, že běhat nestačí. Tvrdí se, že se při běhu zapojí skoro všechny svaly, ale jak ukázal test, není to nijak valné a chce to cvičit a posilovat.

Byla jsem tedy zvědavá, jak na tom bude zástupkyně z řádu zumbovitých. Mé ochablé svaly byly zapomenuty, s tužkou a sešitem v ruce jsem se rázem stala důležitou a mohla jsem sázet čtyřky a pětky zase na oplátku Zumbici. Zpočátku jsme byly vyrovnané, u nohou a zad se to přehouplo v můj prospěch, aby se to u břicha zlomilo v můj neprospěch. Celkem máme šest stejných známek, sedm mám lepších a šest horších. Nic moc holka ;o)) Ovšem ty břišní svaly jí tedy závidím!!! A chci taky!!! 

Můj vlastní laický závěr je, že je pěkné sportovat, ale je důležité to nepřehánět (hobíci), zajímat se i o jiné věci (jiný sport), a občas se protáhnout, třeba s knížkou v posteli, nebo tak něco. Je tedy vidět, že mé rozhodnutí ubrat běh, chodit do posilovny a nově i protahovat (mám doma BOSU), je úplně v pořádku. Už se těším, jak do další sezóny vstoupím coby nový, zpevněný jedinec se samými jedničkami na vysvědčení diagnostiky těla. 

P.S. Písnička nesouvisí s textem, ale moc se mi líbí :o)

Co je nového?

Konečně nám vrátili ukradenou hodinu a mě se tím pádem navrací ztracená energie. Říjen většinou jen útrpně přežívám, jsem unavená, žbrblám a těším se na listopad. Přijde mi, že se všichni a všechno uklidní a minimálně týden je klid, než se lidi zblázní a začnou mluvit o vánocích, dárcích, pečení, uklízení... V ten moment bych si nejraději zalila uši voskem, protože mě to děsně stresuje a otravuje. 

Abych letos tomu bláznění nějak unikla (i když vím, že stejně neuniknu), podnikla jsem dva kroky k odvrácení všeho zlého: za prvé jsem povolala své běžecké i neběžecké kamarádky do zbraně a vyjedeme si na další BB, čili běžecký babinec. Tentokrát je naším cílem Mnichov, kde si zaběhneme jeden místní závod na 10 km, vykoupeme se při té příležitosti v olympijském bazénu, a co hlavně: půjdeme nasát vánoční atmosféru na adventní trhy. Před dvěma lety mě to tak uchvátilo, že jsem si to prostě nemohla nechat pro sebe. Těším se moc. 

Za druhé jsem se přihlásila na kurz trenéra fitness. Sama cvičím už od nepaměti a myslím si, že i něco z této oblasti vím a znám. S tím jsem včera napochodovala na svou první dvouhodinovku a z toho mě můj instruktor i urychleně vyvedl. Cvičit a učit cvičit je samozřejmě nebe a dudy a tak jsem si připadala jak trubka, protože po dvou hodinách jsem si nezapamatovala ani výraz Horní zkřížený syndrom. Zjistila jsem, že ten můj starý (čti: veteránský) unavený mozek není schopen vůbec absorbovat nové informace, čili to chce ještě víc lecitinu, aby se probral. No nic, nějaký čas tam budu poctivě docházet, snad něco pochytím.  

Také jsem se přehoupla do svého pátého běžeckého roku a měla by tedy přijít rekapitulace předchozího. Řekla bych, že byl mnohem mírnější než ten předchozí. Jako by na mě dolehla únava právě z toho před tím, kdy jsem jela opravdu naplno. Ale asi to nebyl jen běh, co mě vyčerpalo, přidala se Pětka, soustředění, prvňáček, dva maratony. Zpočátku to šlo i celkem dobře, ale od půlky roku katastrofa. Dokonce jsem si přestala vést běžecký deníček a to už je samo o sobě hodně divné, že? I když tuhle jsem si říkala: Ty osobo, nedělej, že tě nezajímá, kolik jsi toho opravdu naběhala...! Ale jo, začalo mě to zase zajímat, takže je možné, že si běžecký deníček dám do kupy. 

Zamýšlela jsem se, co s tím vším, jak najít ztracenou rovnováhu a dospěla jsem k následujícímu: :na chvíli si dám pohov od jakýchkoliv běžeckých plánů. Zelenou knížku jsem uklidila, plány šité mi na míru, jsem zašifrovala a také uložila k ledu a jediné, čím se v současnosti řídím je: 3x týdně hodina. Došla jsem k tomu nedávno, kdy jsem radila jedné kamarádce a pak jsem zjistila, že radím sama sobě. Kvůli mým výkonům není třeba dělat humbuk s nějakými plány, stačí prostě běhat. Jako jsem kdysi "jen" 3-4x týdně cvičila, teď budu "jen"  3-4x týdně hodinu běhat. Na velké objemy nemám za a) sílu a za b) čas. Možná až si odpočinu, že to uvidím jinak, ale dala jsem si závazek to minimálně do konce roku takto vydržet (je mi jasný, že jakmile bude PIM na dohled, že se do toho zase pustím :o)). 

Dalším krokem k rovnováze je vytyčení si malých cílů a jejich postupné zdolávání. Teď mám tři:

1. shodit pět kilo (myslím pět kilo mých špeků)

2. vyběhnout nejdelší stoupání na trase na jeden zátah - zatím mám dvě až tři chodící vložky (1200 m s převýšením víc jak 30 m možná někdo nepovažuje za kopec, ale ať si to jde někdy zkusit...)

3. Jedenkrát týdně si dát vanu plnou horké vody a vydržet v ní 15 minut :o)