sobota 28. února 2009

Upřímné dítě

Večer před čtením pohádky:
Já: Bože to mě bolí záda, au, já snad umřu
Martin: Ty umřeš? Ne, to nedělej, prosííím
Já: Neboj, neumřu, jen mě to hrozně bolí
Martin: No to si už asi stará máma, viď?

čtvrtek 26. února 2009

Fartlek – hra s rychlostí


jinak: intervalový trénink běhu v přírodním prostředí se střídáním různě dlouhých úseků a různého tempa.
Hm, hezky napsané, ale co se za tím skrývá za šílenost už slovník neuvádí. Včera jsem měla zase jeden takový trénink:



10 minut pomalu
5x3 minuty rychle s meziproklusáváním
na konci 10 minut pomalu

Pomalu šlo, sice ne zas tak pomalu, ale držela jsem se. Pak první zrychlení - lehce z kopce takže ač rychle, tep byl docela nízko. No ale pak už přišel velekopec a od té chvíle to se mnou šlo z kopce :o) Hlavně nahoře na sídlišti už byli pejskaři, takže při zrychlení jsem prostě občas musela přejít do chůze. Taky se mi nedařilo proklusávat krátce, ale většinou to bylo déle než běh samotný. Ale hlavně: 3 minuty rychlého běhu je velmi dlouhá doba.... Rozumíme si, že? Vůbec je těžké v kopcích provádět intervalový běh, kopce vysají vzduch z plic raz dva. A když k tomu ještě přibude větřík, je člověk v háji.
Závěr: moc mi to nešlo. Asi by bylo lepší zkoušet to na oválu, protože by člověka nerušili psi a kopce. Na druhou stranu, když to zvládnu v těžkém terénu, na rovině mi to pak půjde samo. Doufám...
Akorát ta barva v obličeji (byla jsem taková nafialovělá), to je něco. Pokud mě takhle někdo uvidí za dne bílého, tak zavolá záchranku.

pondělí 23. února 2009

Nálada

Lepší se mi nálada. Není mi sice pořád dobře, ale cítím, že to brzy pomine. Tahle písnička mě v tom utvrzuje




http://www.youtube.com/watch?v=fLm9OPfNEmQ

5. díl seriálu - Závody


Chtěla bych být chvilku mužem. Ne, pánové nebojte, nejsem feministka. Docela ctím rozdělení na ženský a mužský svět – přijala jsem manželovo příjmení, vychovávám tři děti a vařím teplé večeře. Neříkám, že mě to někdy nezmáhá, občas jsem z toho všeho pěkně utahaná, ale dělám to ráda. Já bych chtěla mít chvilku vaší odvahu, sílu, dravost a rychlost. Také schopnost porozumět technickým hračkám by nebyla od věci. Chtěla bych neřešit špeky na břiše či vrásky na čele, mít kamaráda na celý život a vymetat všechny závody, které mě zaujmou. Ano, to bych si teď přála ze všeho nejvíc.

Nevím kdy to přišlo. Ono se to nějak vplížilo. Ta chuť zúčastnit se běžeckých akci, zaběhnout si trať, zapsat si čas a pak si ho zkusit vylepšit, a potkat lidi, co také běhají, pokecat si s nimi a vyměnit zkušenosti, event. zajít pak na jeden iontový nápoj značky PIVO. Jenže … jenže ženy se účastní minimálně a když už, tak jsou to většinou samé SK a TJ, a nebo mladé a nadějné. Možná proto normální žena neodběhne v sobotu od plotny aby si nějaký ten závod střihla. Možná jí také děsí slovo závod. Jasně, má základ v závodění a to my tak nějak nemáme v krvi, ale proč se na nějakých akcích nepotkávat? Vždyť o nic nejde, ne? Stoupnu si na start, zaběhnu a pak paráda pocit. Cha, to se tak lehce napíše… Ovšem třeba zrovna já jsem takový trémista, že před svým jediným závodem v září jsem musela umýt všechna okna abych se uklidnila, žaludek jsem měla jak na vodě a tep se i v klidu pohyboval někde ve vyšších sférách. Jenže pak jsem se tak nádherně ztratila v davu, že všechny obavy vůbec nebyly na místě. Když si prohlížím fotky z různých závodů je vidět i ten rozdíl v mužských a ženských závodnících. Na startu mají muži v obličeji výraz lovce, takový ten vlčí pohled vpřed, pohled odhadující soupeře a terén, po doběhu do cíle jednoznačně převládá totální hrdost, ať už skončí první nebo poslední. Ženy většinou tak nějak stojí, čekají až to bouchne, pohled soustředěný a obrácený do sebe. V cíli pak prostě jen proběhnou, žádný jásot a vítězná gesta. Výjimky jen potvrzuj pravidlo. A proč že tak mudruju? Ále, v tréninkovém plánu stojí, že bych si brzy měla zaběhnout nějaký závod na 10 km. A protože široko daleko není jediná akce, na které bych se ztratila v davu nadšených běžkyň, zaběhnu si tuto vzdálenost někde v ústraní :o) Ovšem kdyby se třeba nadšený dav běžkyň našel, s chutí bych šla do toho.

Třetí a čtvrtý tréninkový týden se nese ve znamení lehčí virózy, která se sice projevuje jen rýmou a oparem, ale i tak mě nijak netěší. Vynechala jsem pro jistotu jeden kratší výběh a úplně jsem zazdila posilovnu, abych se zbytečně nevyčerpávala. Rychlý výběh jsem teď měla už 45 minut, domů jsem přišla lehce nafialovělá, takže jsem si hned musela vzít dýchátko, ale běželo se mi fajn. Tu barvu zavinil až poslední výběh do kopce. Nedá se používat ovál, z dráhy se stala oranice, takže i tyhle rychlé běhám kolem sídliště, čili vlnitý až kopcovitý terén. Dlouhý výběh jsem absolvovala opět na chatě a tentokrát jsem k němu přemluvila i dceru. Dcera od prvních metrů nadávala na mé pomalé tempo, ale sama pak asi po deseti minutách rychlejšího vyhořela, přešla do chůze a všelijakého jiného poskakování. Na konci mě neuvěřitelně potěšila její pochvala: „Mámo, ty fakt celou dobu běžíš! Ty jsi dobrá!!“ Ano, běžela jsem 82 minut s tepem v průměru na 75 % bez přerušení. Ale i tak si pořád ještě neumím představit, že poběžím 2 a půl hodiny a uběhnu za tu dobu 21 km. To je taková utopie, až mě to děsí.

pátek 20. února 2009

Zázvor


Po 14ti dnech neustálého smrkání a totální vyčerpanosti jsem se uchýlila k babským receptům a koupila si zázvor. Léčbu jsem zahájila tím, že jsem si šla odpoledne lehnout a pořádně jsem se vyspala. Samotný elixír zdraví jsem si připravila z čerstvého nastoruhaného zázvoru - asi tak lžičku na půl litru, k tomu med a půl limetky. Kupodivu mi to chutná, je to takové ostré. Úplně cítím, jak viry prchají z mého těla pryč. Letos mě to pěkně dostalo. Přinesl to domů Martin ze školky a i on s tím pěkně bojuje. Nejdřív taky jen smrkal a kašlal, ale dnes ho to položilo a má atb. Ach jo. Tento způsob zimy zdá se mi býti podivný.

středa 18. února 2009

Bílá katastrofa


K sakru, co to zase napadalo? Nerada kleju, ale tentokrát mě sníh docela dostal. Dnes jsem měla mít trénink jiný než dosud. Nejdříve deset minut rozběh s tepem kolem 70 %, pak 4x 3 minuty s tepem na 85-90 %, s 3-minutovým proklusáváním a na závěr zase deset minut s tepem dole. Byla jsem zvědavá, jak mi to půjde.

Měla jsem v plánu zaběhnout si to na ovále, protože na ulici by se mi to špatně hlídalo. Čerstvým sněhem jsem se nedala odradit, protože jsem si říkala, že za těch deset minut si ho pěkně udusám a pak na ty rychlé úseky mi to půjde jako po másle. Chybná úvaha. Není sníh jako sníh. Ten dnešní nelepil, nedal se vůbec udupat. Bylo to, jako bych běžela v písku na pláži, bořila jsem se a musela jsem dělat mini krůčky. Po sedmi minutách jsem to vzdala a vyběhla na ulici. Honem jsem přemýšlela jak trénink pojmout dál, jestli běžet nějakou konstantní rychlostí, nebo zkusit rychlosti střídat. Snažila jsem se alespoň dostat na 85 % TF, jenže jsem se neuvěřitelně zadýchávala (kromě jiného bylo ještě -4). Běžela jsem do skateparku, pak mě napadlo, že za každou lampou určitě sedí nějaký úchyl a zase jsem pádila zpět. U nás za domem byl chodník prost sněhu i ledu, tak jsem si tam běhala a zkusila tep vytáhnout nahoru. 90 % je hodně, nedostala jsem se na ně. 87 bylo nejvíc, ale rozhodně jsem to nevydržela 3 minuty, to ani náhodou. Nejvíc asi minutu a půl. Celé to trápení jsem skončila po půl hodině. Děs, děs, děs. Jestli mě něco ničí, tak je to letošní zima.

pondělí 16. února 2009

4. díl seriálu - boty


Na svůj první, dnes již historický, výběh jsem si nazula první tenisky, které mi v botníku padly do ruky. Nevěděla jsem, že existují boty přímo pro běžce, takové věci šly tehdy mimo mě. Dokonce když jsem si pak četla, jakým způsobem lidi boty na běh vybírají, moc jsem nechápala, proč s tím někdo tak nadělá. Můj výběr probíhal asi takto: Otevřela jsem net. Zalovila jsem v paměti, jaké znám sportovní značky. Vylovila jsem Adidas a Nike. Adidas nemám ráda, nějak mi vadí ty tři pruhy. Nike mám ráda, líbí se mi logo, které jakoby říká: OK, hotovo, splněno. Zadala jsem vyhledat běžecké boty NIKE. Google vyplivnul asi padesát tisíc odkazů. Najela jsem na první a prohlížela si katalog. NIKE se mi nelíbily. Zalíbila se mi značka ASICS. Nejvíc se mi líbily Asics Gel - DS Trainer 13 W, ta oranžová na nich mi půjde k proužku na teplákách. A bylo rozhodnuto. Pak už jen cesta do Gigasportu a byly moje.

Když jsem si je vyhlédla na netu, byly tak horkou novinkou, že jsem se o nich dočetla jen to, kolik stojí. Že jsou pro ELITNÍ běžkyně :o)) jsem se dozvěděla později. Ale těžko říct, jestli bych se rozhodovala jinak. U mě rozhodoval především vzhled, taky mě zaujalo slovo novinka a gel. Že jsou prostě skvělé jsem zjistila hned při prvním výběhu. V první chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem šlápla do psího hovínka, vůbec jsme necítila dopad na chodník. Běhaly se mnou po ledě, po sněhu, v bahně, na suchu, po lese, na trávě, po štěrku, po asfaltu i po schodech, takže je můžu doporučit všem, kdo k metě ELITNÍ teprve míří. I když by se mnou zřejmě kdejaký profesionál nesouhlasil.... Možná jsem měla jen štěstí, těžko říct. Ty boty mi prostě sedly jak ulité.

Po roce jsem uznala, že je třeba si pořídit další, abych je měnila. Na stránkách německého Runn jsem našla dotazník, který jsem si vyplnila a on mi poskytl několik desítek bot, které se pro mě hodily. Už jsem koukala jen na ASICS, vybrala si Cumulus 10 a napsala Ježíškovi. Nedávno se podobný dotazník objevil na behej, kde měli ještě o dotaz víc – váha. Nemilé... Hned jsem se dozvěděla, že jsem těžká běžkyně a že bych měla mít úplně jiné boty. Ale sedí mi, běhá se mi v nich dobře a to je asi nejdůležitější. Trochu se dostávám do smyčky – čím víc vím, tak vím, že nic nevím. Třeba to, v čem mám vůbec ½ maratón běžet, jestli si ještě rychle nemám pořídit další pár a trochu ho oběhat, nebo jestli bude lepší vzít si ty první… Ach jo, je to alchymie.

Co se týče mé přípravy, jsem na tom celkem dobře. Ten první týden, kdy jsem byla totálně pod tlakem z toho, že na mě kouká tolik lidí a čeká, jak dopadnu, byl za mnou. Druhý začal tím, že jsem si nádherně zaběhala na ovále. Najednou jsem v sobě cítila pohodu a klid a konečně i opětovnou radost z běhu. Právě pro ten dobrý pocit, který mi zůstal i při dalším výběhu, jsem si přidala další den trénování navíc. Však jsou to jen krátké, 30-40 minut dlouhé výběhy, sice s tepem na 80 %, ale přestává mi to dělat problémy. Je fajn vědět, že v tomto tempu vydržím 40 minut běžet v kuse, že mi stačí dech a nepotřebuji se ani napít. Dokonce jsem udělala pokrok ve výběhu velekopce, na jehož vrcholu se už ani nevydýchávám, ale běžím v pohodě dál! Jsem rozběhaná natolik, že se mi nechce chodit do posilovny. Nechce, ale chodím, protože vím, že se potřebuji protáhnout. V posilovně opadl největší povánoční nápor a už zase chodí jen skalní příznivci. Tady je vidět, že dávat si předsevzetí na konci roku je nesmysl, Já si je dávám v srpnu a většinou je i všechny dodržím.

pondělí 9. února 2009

3. díl seriálu - Odpočinek


Běh, cvičení, běh, cvičení a… A nic? Jé, při svém plánování jsem nějak zapomněla na pátek. A že se neozval! Tento dar přítele Relaxe mi spadl jistě přímo z nebe. Co s načatým večerem? Chvíli jsem dumala a pak mi jedno z mých já, tentokrát to marnivé, připomnělo, že je třeba jít provětrat kreditku a taky si dát v klidu kafe se šlehačkou, protože kdo víc by si jí zasloužil něž já po těch útrapách při tréninku, no a v neposlední řadě si dát koupel a trochu uvolnit unavené svaly. Toto vše jsem do puntíku splnila. Obešla jsem obchody s oblečením, pak jsem zavolala dceři, ať se mnou jde na kávičku do Tchiba, a nakonec jsem skončila ve vaně. Někdo si může pomyslet, kdeže beru čas, ale tak jako mi popis zabral asi 2 minuty, tak celé relaxační odpoledne mělo hodiny dvě. Ovšem kdo by si ztěžoval…

I sobotní výběh byl relaxační. Ráno mě napadlo, že by nebylo špatné zaběhat si na chatě. Chatu máme kousek za Prahou směr Mladá Boleslav, kolem jsou lesy, které dřív patřily vojsku a jsou protkány asfatovými či betonovými silničkami a lesními cestami. Ideální prostor pro kolo, brusle a nově i pro běh. Kromě toho je to totální placka. Počasí vyšlo ideálně - nepršelo, nesněžilo, nemrzlo. Chvíli jsem jen šla a kochala se. Je to má oblíbená cyklotrasa, takový malý okruh před spaním v oáze klidu. Nesmí sem totiž auta, protože je to kromě jiného i chráněné vodní pásmo. Člověk ví, že ho nesmete nezodpovědný řidič kamionu, který frčí okreskami ve snaze vyhnout se poplatkům za dálnici. Vždycky nasadím sluchátka a jedu, kličkuji mezi bruslaři, předjíždím pomalé šneky na kolech a je mi fajn. Teď je to tu jiné. Tiché, klidné a spící. Nasadila jsem sluchátka a začala klusat. Najednou mi přišlo zbytečné mít sluchátka, vždyť rachotu je kolem mě pořád dost a dost, co si dopřát TICHO? Vypnula jsem mp3, běžela a poslouchala jen svůj dech a občasné skřípění písku pod nohama. Nikde nikdo, kam oko dohlédlo jen lesy a silnice. Pak mě předjelo pár lidí na kolech, potkala jsem zbloudilého turistu a mladý pár s kočárkem. V úseku 5ti kilometrů úplný balzám na nervy. I zde však zasáhl starý šprýmař Murphy. Ve chvíli, kdy jsem potřebovala mladý pár předběhnout, poslal proti nám cyklistu. Samozřejmě jsme se všichni čtyři potkali v jednom bodě. Murphy, Murphy!

Samotný běh byl také docela v pohodě. V plánu bylo 60 minut s TF 70-75 %, ale věděla jsem, že časově to určitě přetáhnu, protože celý úsek měří 10 km a to do hodiny ještě nedám. Udržet tep tak nízko, když se radujete ze života a máte chuť poskakovat, je docela těžké. No, vlastně jsem se skoro pořád držela kolem 78 a tak jsem párkrát přešla do chůze, abych jí zase dostala dolu. Byl to jeden z mých mála výběhů za světla a co bylo hodně zvláštní (a teď se mi asi bude kde kdo smát), že mě strašně rušil pohyb paží. Ve tmě spodní část těla nevnímám a teď mi přišlo, že běžím pomalu, že ruce kmitají v jiném tempu než nohy. Asi je to blbost, ale toho pocitu jsem se zbavit nemohla. S čím mám také problémy je zklidnit mysl. Myšlenky mi utíkají do všech stran, tu myslím na práci, tu na psaní, na žehlení, na dýchání, na to, jestli běžím správně… Prostě nejsem schopná se koncentrovat jen na běh. Když běžím rychleji, tak je to v pohodě, ale při klidném běhu trvá nejméně 3 km než vypnu. Tentokrát se mi to myslím nepovedlo celých deset km. Ale to se určitě nějak poddá.

Nejvíc mě těší, že jsem našla vhodný prostor pro své dlouhé výběhy. Samozřejmě členitý terén našeho sídliště skýtá větší potěšení. Už jen to napětí, kolik zase potkám pejskařů, a jak se mi podaří vyběhnout kopce a jestli náhodou neuklouznu po něčem mazlavém. Jo, to člověk nemá čas myslet na blbosti :o)

pátek 6. února 2009

Invaze virů

Bránila jsem se velmi dlouho. Skoro rok a půl bez nastydnutí, Paralenu plus a Olynthu. Asi jsem nastydla při běhu, nebo po něm, nebo nevím, no to je jedno, prostě mi je blbě (ještě jsem si našla, že mi podobně bylo loni v květnu). Dnes raději nepůjdu běhat, počkám do zítřejšího večera, jak mi bude. Sakra, do prčic! Teď nemůžu být nemocná.... :o(

Každopádně tahle písnička tak nějak vystihuje mé dnešní rozpoložení, a že jsem jí slyšela, když jsem si šla pro všechny antichřipkové medikamenty, je určitě jen náhoda.



P.S. Rezek jí zpívá určitě líp, ale nenašla jsem ho nikde, tak zde alespoň slova (takový Valentýnský předskokan :o)):

Jsi, prostě jsi, rozumíš, to mi dneska stačí,
noc kolem nás umlká jako hnízda ptačí,
jsem pojednou zase kluk, který ostýchá si
říct najednou tolik slov, která patří kráse.

Jsi, rozumíš, prostě jsi velká touha něčí
tím, co je sen, co je smích, který štěstím brečí,
tím, co je žár a pak déšť, který vpíjí země,
jsi, rozumíš, ty jsi tím, co je šťastné ve mně.

Stírá proud i dráhy blesku,
zpívám sám, nač pouštět desku,
kouzlím sníh, co padá z květů,
kreslím tvůj smích a stačí, že tu jsi.

Jsi, prostě jsi, rozumíš, slovo ze tří hlásek,
vím, že jsi má největší láska letních lásek,
jsem pojednou zase kluk, co ti všechno slíbí,
ne, všechno ne, třeba to, že tě nepolíbí.

středa 4. února 2009

2. díl seriálu - Přepálený začátek

Každý, kdo se postavil na start, byť jen jednoho jediného závodu, ví, co je to přepálený začátek. To je stav, kdy po výstřelu začnou všichni utíkat jak zběsilí a nováček, a možná nejen on, pojme podezření, že pokud nepoběží stejně rychle, všichni mu utečou. Takže taky utíká jak zběsilý, stejně mu všichni utečou a ještě na konci vůbec nemůže.

Prožila jsem si to na podzim, kdy po jednom kilometru úprku s davem mi došel dech a chtěla jsem s tím seknout. Tento týden jsem se přesvědčila, že nejen na závodech se dá přepálit začátek. Já přepálila tréninky.

Po té, co se na netu objevil můj článek o přípravě, zmocnil se mě pocit, že nemám šanci uspět. Že málo běhám. Že běhám špatně. Že běhám pomalu... Pod článkem se dokonce objevilo hlasování o tom, jak nakonec dopadnu. Je zajímavé, že si spousta lidí myslí, že trať uběhnu do 2:15. Jen 11 lidí stojí nohama na zemi a myslí si to co já, že se vejdu do 2:30. Možná, že i to hlasování mě lehce rozhodilo, protože se cítím těm klikajícím zavázána. A přitom jde jen a jen o mě, o ten pocit přijít na start a zaběhnout si to. Nic víc, nic míň.

Večerní běh mě pak v mých pochybách ještě podpořil. V pondělí pršelo, oteplilo se a nastala obleva. Na chodnících to vypadalo všelijak a tak jsem zamířila na ovál. Na oválu katastrofa – dvacet centimetrů břečky, na které to klouzalo a čvachtalo. Dle plánu jsem měla běhat 30 minut s tepem na 80 % , ale už po 5 minutách jsem toho měla plné kecky. A to doslova.

Taky jsem velice podcenila oblečení a oblékla se stejně, jako když mrzlo, takže mi bylo horko, a to se běží hodně blbě. Jako vrchol všeho začalo žbrblat i tělo: „Co tu chceš v pondělí, neměla bys doma žehlit? Chodíme běhat v úterý! Haló, slyšíš? Mě se dnes nechce běžet!“ Nechceš? Musíš! Průměr tepovky jsem pak měla dokonce 83%. Věděla jsem, že běžím zbytečně rychle, ale neuměla jsem to ukočírovat.

Středeční běh byl podobný. Chodníky se zdály býti v pořádku, fakt jsem se těšila, že si dám svůj velký okruh i s kopcem, a že si zkusím střídat tempo. To mimo ovál zatím neumím, ale pak jsem se dostala na část sídliště, kde to vypadalo skoro jako na ovále – břečka, kam oko dohlédlo. Když jsem konečně doběhla na asfalt, zahučela jsem pro změnu do obrovské kaluže, ze které jsem se hrabala s velmi hlučným klením. Druhá půlka pak byla o něco lepší, ale tep se mi držel pořád nad 80 %.

Myslím, že se musím oprostit od toho MUSÍM a naladit se na CHCI. Nesmím dát na řeči zkušených běžců, že na takový výkon ani není třeba trénovat. Myslím, že to třeba je. Začátečník musí před takovým soustem dát svému běhu řád a naučit se disciplíně a vytrvalosti. Už to není joggování, už je to výkon a bez tréninku se na něj nepřipraví.

Velmi dobrým tahem bylo předělat si včas tréninkové dny. Když člověk několik měsíců běhá v úterý, ve čtvrtek a v neděli, tělo pak zřejmě potřebuje nějakou dobu na to, aby si na změnu zvyklo. Ještě že jsem to včas podchytila.

Jediné, co mi tento týden šlo, bylo cvičení. Posilovna nezklame snad nikdy, cvičím ráda, cvičit umím. Teď cvičím i se suuntem tak alespoň vím, kolik spálím kalorií. Cvičení jsem si rozdělila do dvou dnů, první dělám nohy, prsa a bicepsy a další den záda a ruce. Vše dělám v supersériích, abych byla dřív hotová a měla dost času na rotoped. No a taky samozřejmě na nějaké domácí práce :o)

úterý 3. února 2009

F833

Tak, startovní číslo mi bylo přiděleno a s ním se pokusím uběhnout tu strašnou dálku 21 km. Je to asi jen náhoda, ale když si s ním pohraju, vychází mi opět 5 (starší zápis)
Nakonec jsem tu pětku zaokrouhleně uběhla za 32 minut, takže to znamení bylo, ale v tomto případě si těžko můžu s tím časem nějak pohrát, buď mi vychází 13 hodin nebo 1,3 což je stejný nesmysl. Nechám se překvapit...
Jinak jsem zjistila, že to samé číslo má např. lednice Samsung

neděle 1. února 2009

Lednové ohlédnutí

První letošní měsíc je pryč. Vzpomínky na rozsvícený stromek jsou dávno zavaleny novými událostmi, kterých se právě v mém případě nakumulovalo přehršel. Byl to měsíc plný sněhu, ledu a běhu, pracovně přeplněný, osobně pohodový. Začal vzpomínkami na mé běžecké prvopočátky a končí vzpomínkami na budoucnost. Poznala jsem nové lidi stejné krevní skupiny. Lidi, pro které běh není vše, ale život jim naplňuje po okraj. Jestli jsem byla někdy hodně šťastná, tak je to právě teď. Dokonce se ani nerozčiluji, když si stoupnu na váhu. Popravdě - vůbec na ní nelezu, zakopla jsem jí pod postel a kdo by se pro ní v tom prachu natahoval, že? Jak na tom jsem mi ukážou kalhoty, buď škrtí nebo ne :o)
*
Leden v číslech:
Běh: 80,5 km
Posilovna: 5x
Kolo: 80 km