Rozevláté a voňavé Léto dnes předává štafetu svému trochu usedlejšímu, ale barevnému bráchovi Podzimu. Čas na rekapitulaci. Mé milé Léto, cos nám přineslo, aneb než se Zima zeptá. Mé letošní léto bylo prostě nádherné. Léto v sedle Meri. Dlouhé poklidné jízdy krajem, hledání nových cest, nových možností. Žádné závodění, žádné drsárny, nic, co by narušilo mé letní meditování. Ale pár věcí přece jen lehce rozvlnilo hladinu mých pohodových letních dnů, tak jsem si řekla, že si je zapíšu.
Za zmínku určitě stojí jízda s Tučňákem po Greenway Jizera, cyklostezka č. 17 spojující nejsevernější pohoří Česka neboli Jizerské hory s naší matičkou Prahou. Pro Renatu nejdelší jízda v životě, pro mě další krásný a dlouhý výlet včetně nezbytného bloudění. Kde jsou sakra značky?!
Chápeš to? Proč tahle křižovatka není do háje vůbec značená?!
Hm, tudy asi ne, co? Koukni se do mapy.
Koukni se do navigace.
Myslíš do Edíka? To ne, to já nějak neumím...
No děvče, měla by ses to naučit, takhle to dál nejde!
Ačkoliv trasa v PC měřila 112 km, nakonec jsme samozřejmě ujely mnohem víc. O tom, že bychom se značené trasy držely, nemohla být řeč, protože většinou prostě značená nebyla. Občas se zjevila cedulka s číslem 17, ale to byla spíš náhoda. Když už se značky náhodou vyskytly, stačil průjezd městem a byl všemu konec. Znala jsem to už z našeho červencového putování se Sárou - přes město je podle značek průjezd takřka nemožný. Jedině Pardubice byly v tomto směru výjimkou. Jakmile jsem zregenerovala, nejraději bych to jela zase, tak moc se mi to líbilo.
Za další zmínku také stojí můj letní výstup na Sněžku. Fakt jsem se těšila. Kolikrát jsem si zcela vážně představovala, že se svou současnou, celkem slušnou bych řekla, fyzičkou, na Sněžku prakticky vyběhnu. Nějak jsem zapomněla na dvě věci - že mé tukové zásoby mě jaksi v lehkém pohybu vzhůru tak trochu limitují, a taky že astmatik a kopec není ideální kombinace. Kór když si doma nechá foukacího pomocníka. Zpočátku to nebyla žádná tragédie, ale čím výš jsem byla, tím hůř jsem se cítila. Zastavovala jsem se co pět kroků a fotila a vyndavala svačinu a pila a smrkala, prostě jsem všelijak maskovala svou indispozici. Předbíhal mě kdekdo, počínaje dvouletými dětmi a křepkými seniory konče. Uprostřed samotné Sněžky jsem si dokonce myslela, že přišla má poslední chvilka. Seděla jsem na kameni v šíleném studeném větru, zachumlaná do mikiny s kapucou, točil se se mnou svět, nemohla jsem dýchat, srdce mi bušilo jak splašené. Nějak jsem zmobilizovala své poslední síly a řekla si, že když už tedy mám umřít tak tedy až na vrcholu, abych měla záznam na Garminu z nejvyššího bodu naší země a ne z půlky kopce.
Jistě bych měla zmínit i to, že jsem se letos v létě zamilovala do Cidera Kingswooda. Začalo to celkem nenápadně asi třemi kousky při výjezdu do Čelákovic na beachvolejbal, pokračovalo obrovskou bednou k narozkám a skončilo plnou ledničkou a namrazovacími kelímky. Kdykoliv jsem jela a bylo mi vedro, představila jsem si orosenou sklenku s cinkajícím ledem a nejlepším letním osvěžením na světě a byla jsem jak splašená. Království za cidera! Byla-li v tu chvíli možnost zastavit a jedno takové nechat zmizet v zaprášeném hrdle, udělala jsem to :o)
Poslední zmínku bych věnovala svým oblíbeným čtyřnohým miláčkům, čili pejskům. Můj strach z nich se letos v létě úspěšně přetavil na psí fóbii. Slyšet v dálce psa, nebo ho dokonce i vidět někde poblíž mě stálo/stojí vždy opravdu pěknou porci kilometrů navíc. Bojím se jezdit kolem plotů, protože skoro vždy na mě nějaký blafne a já se lekám a cukám s řídítkama, Bojím se projet kolem pejskaře byť má psa na vodítku, protože i když dělám že nic, pes po mně vyjede. Kolem psa na volno neprojedu ani za nic (to jsou pak ty kilometry navíc). Jednou jsem omylem vjela do nějakého areálu odkud jsem nemohla najít cestu. Když jsem si uvědomila, že ho třeba hlídají psi, vylítly mi tepy na 170. V panice jsem se motala ještě víc až jsem tři černé velké psy nakonec i potkala... Ufff, Bylo to fakt o fous ten infarkt :o)
Z černé kroniky:
Pitbul napadl na cyklostezce na Olomoucku dva lidi...
Dvouleté dítě napadl agresivní toulavý pes...
Na Valašsku letos významně přibylo vlčích útoků.. (rdousí většinou ovce, ale kdo ví, co se jim honí hlavou, že?)
atd.
Vyčetla jsem dobrou radu: Místo psa si kupte páva. Je to skvělý hlídač domácnosti :o)
No, takže tak. Dny se krátí, ochlazuje se, přestaly bzučet mouchy a příroda se pomaličku začíná chystat na své velké finále. Blíží se chvíle, kdy budu muset Meri zazimovat a vytáhnout běžecké kecky abych přes zimu neshnila. Ale to je ještě daleko, ještě si trochu zajezdím. A na to si připijeme :o) Krásný podzim všem
Dávno, dávno jsem se chtěla opičit po Machym a jet přes celou republiku z bodu A do bodu B. Dávno. Přišlo mi jako úžasné dobrodružství poznat lépe krajinu, kterou znám jen z dálnice nebo z doslechu, nebo z map. Ale chyběl hlavně čas a asi i chuť myšlenku dotáhnout. Až letos.. Letos najednou cvak v hlavě a plán jsem měla, dokonce jsem sehnala i parťáka, který by se té šílenosti se mnou chtěl zúčastnit. Ano, ano, vyhrála to Sáruška :o))
Takže plán: Sedneme i s kolama do vlaku, necháme se odvézt co nejdál od Prahy bez přestupů, tam přespíme a pak se v etapách přesuneme do Prahy. Na konci každé etapy si najdeme ubytování, přespíme a zase ráno sedneme.... Jak prosté. Až podezřele. Začátek šel - našla jsem vlak do Horní Lidče, ubytování v okolí ovšem žádné. Ani v okolí blízkém, ani v dalekém, v žádném. Všude plno! Možná nějaké ***** hotely že by něco měly, ale dávat za jednu noc nekřesťanské peníze se nám nechtělo. Jeden bodrý majitel penzionu mi sdělil, že touhle dobou jsou celé Beskydy obsazené, že rezervace se dělá tak půl roku předem, pro skupiny i rok. No tedy! Kdy já to jen četla, že do Beskyd nikdo nejezdí?! Začala jsem tedy plánovat z jiného konce.
Takže plán 2: pojedeme do Přerova, tam přespíme, ráno se vlakem přesuneme do Rožnova a tam své putování na dvou kolech začneme. Jenže tentokrát už jsem si netroufla držet se původní myšlenky, že kam dojedeme, tam se někde ubytujeme. Kdepak. Naplánovala jsem přesně etapy tak, aby na konci vždy čekal nějaký prostý pokojíček s vlastní sociálkou. Možná pojato moc masňácky, ale tak není mi dvacet, ani třicet, no skoro už ani čtyřicet ne.. abych jen tak spala pod širákem a pět dnů se nemyla teplou vodou. A kromě toho to měla být dovolená, čili jsem si ten čas chtěla užít a prožít :o) Celý jeden den jsem strávila tím, že jsem volala, klikala a stříhala a mám pocit, že jsem to moc krásně vymyslela.
Větší oříšek než sehnání si ubytování se ukázalo zabalení si zavazadla. Nechtěly jsme si toho moc brát, protože kdo by se s tím tahal. Měla jsme každá přední brašnu a malý batůžek na zádech, já pak ještě zadní brašnu a brašničku na tyči. Ty malé brašny sloužily k takovým blbostem jako je gel na ruce, vlhké ubrousky, peníze, doklady a sladidlo do kafe (nikdy jsem ho nemohla najít :o). Batůžek na zádech vezl mikinu, telefon, zápisníček na výdaje a mapičky. Přední brašna vezla zbytek. Zbytek byl jedny ponožky, jedno prádlo, tílko na pokoj, cyklooblečení pro horko, lehkou bundu, nabíječky, mejdlíčko, deodorant, tužku na oči a pálivou mastičku na svaly. Zbytek jsem měla na sobě. Bylo nutné si přesně pamatovat kde co je, abych nebyla jak ty báby z účastníků zájezdu, co neustále hledaly pas. Za zbytečné jsem považovala lepení, velké světlo, zámek na kolo (váží asi tunu), regenry a jinou spešl výživu. Ač toho bylo málo co zbylo, musela jsem si zvyknout, že Meri ztěžkla, zpočátku to byl docela i boj.
Cestou jsem si psala poznámky:
1. Pondělí 4.7., Vyjíždíme
Spletla jsem se v čase odjezdu vlaku. Dvacetčtyři nebo čtyřicetdva, to je prostě hned. K vlaku jsme dolítly na poslední chvíli, naložily kola (trochu jsem předběhla) a šly se usadit. Prošly jsme celý krásně klimatizovaný vlak až jsme skončily v úplně prvním vagóně, úplně neklimatizovaném. Nestihly jsme si nic koupit k jídlu, kručí nám v břiše. Před námi 2,5 hodiny o hladu a žízni.
Přerov - vylidněné město. Pár přestupků a stojíme před ubytovnou. Celkem slušná, skromná a čistá za 315 Kč/osoba a noc. Hledání restaurace a centra. Vyptáváme se místních. Domorodkyně: Centrum? My tu snad ani centrum nemáme... Nakonec vzdáváme hledání nějaké normální hospody (Hele, koukneme tamhle a když to tam bude drahý, dáme si colu napůl) a kupujeme ve 21:30 kebab, sedáme k fontáně a cpeme se.
2. Úterý 5.7., Poprvé v sedle
Vlak plný kol, kolo přede mnou, kolo za mnou. Díky zpoždění vystupujeme ve ValMezu a tam své putování i začínáme. Prvních 10 km paráda, rovina. Nadšením jucháme nad každou trávou, nad každým stromem. Snad nám to vydrží. Najednou kopce, dle mapy tam být neměly. Pere se o nás Zlínský a Olomoucký kraj. Je vedro, slunce pálí. Vypadám jak rajče. První zastávka Kelč. Na náměstí u čongů kupujeme pití a svačinu. Vstupujeme do cizích životů. Lidi sami se nás ptají, kam máme namířeno a odkud jedeme. Konec první etapy - motorest Osečanka, za námi 53 km (mělo to být asi 40) V Osečance na nás nemají čas. Chvilku zevlujeme, dáme zmrzku a pak se otáčíme a vracíme se k "Jadranu". Sníme oběd. Padne rozhodnutí jet dál. Máme sílu i chuť a času taky moře. Skoro každé místo, kterým projíždíme, je cosi nad Bečvou.
Skutečný konec: Olomouc. 101 km. Úplně v poslední chvíli slejvák, bouřka a mobily bez šťávy. Uchylujeme se do hotelu Gól. Za velký peníz málo muziky, pokoj je maličký a čpí, trochu to vyrovnává úžasná sprcha. Jdeme na večeři do centra. V noci spím jak zabitá.
3. Středa 6.7., Větrná etapa
Nejkratší etapa naší výpravy, čili nikam nechvátáme. V klídku dáváme snídani u Lidlu, v deset razíme směr Litovel. Strašně fouká. Nejede to a je zima. Cyklostezka, která měla být zlatým hřebem, se mi nelíbí, drkotá. Navíc jsme sjely z cesty, naštěstí do krásného lesa. Libujeme si, že jsme si to včera protáhly, že to dnes nebude tak kruté. V tom větru bychom to ujely horko těžko.
Stavíme se v Litovli na pivo, kofolu a zákuseček. Chvilku svítí tak zase jedeme. Oběd je v Mohelnici. Našly jsme zase jen čongy, jíme rýži s masem.
Zbytek cesty je strašný. Strašný! Kopce, vítr, spíš stojíme než jedeme. Můj morál spadl pod nulu. Bloudíme, mapa nás zavedla úplně mimo náš směr, do Loštic, města tvarůžků. Smradu jak v hradu. Nabízí tu i tvarůžkovou zmrzlinu. Obrátila bych se asi naruby kdyby mi jí někdo nabídl.
Pohled na Bouzov a následný dlouhý sjezd mi lehce spravil náladu, jedeme nádherným zeleným údolím. Nikde nic, jen šťavnatá zeleň, nad námi kopce. Nádhera když do nich nemusím šlapat.
Ubytování máme v Trnavském gruntu, už se ten den ani nehnu z postele, k večeři si dám tvaroh a housku. Sáruš šla na polívku. Ještě si pouštím Mentalistu a tvrdě usínám. Hodně drsná etapa, krátká, ale vážně drsná.
4. Čtvrtek 7.7., Konečně slíbená smetana
Cesta dlouhá, kopcovitá leč malebná. V Moravské Třebové snídaně. Jsem nějaká unavená. Zase fouká, zase to moc nejede. Funíme do kopce, ani nevíme, zda správným směrem. Vede nás navigace Hugo. Celkem se držíme cyklostezky 186, skoro až do Litomyšle. Před ní ale lehký kufr, který nás do Litomyšle zavede (a to jsme nechtěly) a celkově nám putování prodlouží. Litomyšl se nám nelíbí, je plná aut a chaosu, nemůžeme najít cestu z města. Ale hodná cyklistka nás vyvedla správným směrem, děkujeme. Opět klid a nádherná zeleň. Kdyby ovšem Meri kdoví proč nevrzala jak stará herka.
Sára píchla přední kolo. Nemáme lepení, usoudily jsme, že bychom stejně nevěděly, co s ním. Hledáme servis, nacházíme nějakou autoopravnu a ochotného servismana. Do cíle už jen 14 km. Samozřejmě opět si to prodlužujeme, někdy je to značení k uzoufání.
Cíl - penzion Jangelec a výborná večeře. Dokonce i pivko a zákusek.
5. Pátek 8.7., Nejdelší z nejdelších
Ráno se nám nechce vstávat, dáváme si načas. Přitom nás čeká 137 km. Jestli ovšem budeme bloudit jako skoro vždy, tak možná i víc. Loudáme se pro kola, Sára má to píchnuté zase prázdné. Pěšky jdeme do centra Vysokého Mýta a necháme kolo spravit (nová duše i guma). Pak si sedáme na náměstí a nacpeme se. Je hezky a nikam se nám nechce.
Abychom nemusely koukat do mapy, ptáme se na cestu. Pán s balíčkem a bicyklem se stal naším informátorem. Zřejmě místní patriot, protože nám přikázal si prohlédnout nejdříve třetí nejdůležitější barokní stavbu u nás - kostel svatého Vavřince (fakt koukal, zda k němu jdeme :o)). Následovalo klasické doleva doprava, z čehož já si nikdy nic nepamatuju. Na dva další doptání vyjíždíme z Mýta.
Konečně skoro nefouká, cesta se narovnala, jedeme jak namydlené. Děláme jen krátké přestávky, máme toho moc. Lázně Bohdaneč a zmrzka. Povídám: Sáruš do Chlumce kousek, a pak už jen nějakých třicet. Podle mě to těch 137 ani nebude, možná jen 100. Jsme štěstím bez sebe. Ukázalo se, že jsem si spletla místa - Chlumec nad Cidlinou není na soutoku Labe s Cidlinou. Ten je o dalších 25 km dál. Jsem na mrtvici. Nebýt nějakého dobrého cyklisty, který nám ukázal směr na Libice, asi bych ještě teď seděla u Lidlu a zírala do blba.
Už ani nejedeme po stezkách, frčíme normálně po silnicích. Na soutoku musíme posedět nad pivem. Dali nám velké, asi viděli, jak vypadáme. Po pivu se nám zdá svět veselejší a posledních 35 nebo kolik km nám připadá jako brnkačka. Chvilku tedy určitě. Jako naschvál nesvítí slunce, je brzy šero. Rozsvítíme blikátka, natáhneme reflexní rukavice, reflexní ponožku si dávám do přední brašny :o) Naštěstí není provoz.
Cíl - 146 km! Nikdy jsem toho tolik neujela. Jsem mrtvá, ale nadopovaná endorfínama. Sním polívku a jdu spát.
Epilog:
Celou sobotu jsem se léčila z šíleného kašle, bolest na prsou si vyžádala cibuli, taky jsem chodila každých 5 minut na záchod, no cítila jsem se mizerně. Vyjížděla jsem lehce nastydlá, cestou jsem neměla čas skuhrat, takže jakmile bylo vše za mnou, tělo si to vybralo. V neděli jsme ještě přejely do Prahy, nějakých 22 km by se řeklo, ale pro unavené jedince docela sousto :o))
Ovšem - bylo to celé neskutečné. Úžasné! Neskutečně úžasné!!!! Spousta historek, spousta fotek, objevení neznámého. Zjistila jsem, že když chci, umím číst v mapě a najít správnou cestu, a taky že vydržím víc, než jsem si myslela. A co teprve Sára, která s kolem skoro nekamarádí a jízda delší jak hodina ji nudí!
Nedávno jsem byla na své první kontrole na plicním. Vpadla jsem do ordinace jak velká voda a moc jsem si pochvalovala, jak mi krásně léky zabraly a jak je mi fajn. Paní doktorka se mile uculovala a říkala, inu, tak se na to podíváme, a společně se sestřičkou mne nechaly profouknout delfínka několika kruhy ve vodě. Samozřejmě se jednalo o počítačovou animaci. A protože jsem starý pařan, pojala jsem to tak, že prostě delfínka musím dofoukat do cíle i kdybych měla vyfouknout průdušku. Povedlo se. Ještě spirometrie, poslouchání studítkem a balzám na mou duši: ještě měsíc 2x denně fuk, dále už jen jeden fuk a kontrola v září. Zlepšení funkčnosti mého dýchacího orgánu z 68 % na 81 % mne potěšilo, lépe řečeno nadchlo.
Prach, který jsem spolykala na svém putování Saharou, mě dle mého názoru hodil ještě za těch 68 % neb mi bylo vážně hodně bídně, neudýchala jsem NIC, ani pomalou chůzi k metru, o schodech v práci ani nemluvě. Nepomáhal Ventolín, ani znovu dva fuky denně, nepomáhalo nic. Až ve čtvrtek jsem se zmobilizovala a doindiánovala k nám do hájku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Buď se plíce mezitím daly do kupy samoočisotu, nebo to vážně pomohlo, každopádně další den už po lapání po dechu nebylo ani památky. Bylo na čase, neboť se přiblížil den Dé - den Duatlonu.
Ano, ano, duatlon. Setkání s Almerkou na Bezdězu mělo svou dohru, protože nám řekla, že ten další týden se koná v Kytlicích duatlon, v jehož rámci se lze zúčastnit tzv. open-závodu, nebo-li pohodového závodu pro všechny. 3 km běh, 10 km kolo a 0,5 km běhu se opravdu tvářilo velmi krásně a pohodově. I přihlásila jsem se. Drsoňka Renata se rovnou přihlásila na celý.
Tentokrát jsem výběr nepodcenila a tak hnědák Skotík poskakoval radostí, že se zase jednou projede. Dokonce jsem velmi rozumně usoudila, že ho raději ani neotřu z nánosu prachu, který se na něm za poslední půlrok usadil, abych zase náhodou něco nezpůsobila. V sobotu dopoledne jsme se přesunuly do Kytlic. V Kytlicích jsem na kole jezdila na podzim, takže jsem věděla, že tam jsou opravdu šílené kopce. Táhlé, krutě táhlé, ale tak nějak jezditelné. Na místě se to už hemžilo závodníky. Takovými těmi pravými, šlachovitými, od pohledu namakanými, připravenými vydat ze sebe vše. Já tedy samozřejmě taky byla připravená vydat ze sebe vše, o tom žádná :o)
Počasí nic moc - teplo, dusno. Dusno před bouřkou. Šly jsme si pro startovní čísla, obešly si rybníček a šly se proklusat. Závod začínal do kopce, zkusily jsme tedy, co to s námi udělá. Se mnou to málem švihlo. Ufff. Vzduch!!!! Brala jsem to s humorem - nějak bude. Pozdravily jsme se Almerkou a čekaly pak společně na start. Trochu zdržování bylo, ale dočkaly jsme se. Asi za tři sekundy už jsem běžela opuštěná, chviličku ještě s Renatou, ale většinu mé trasy samotná. Kopec se táhl asi dva km, nejdřív hrubý asfalt, pak kamenivo. Nevím, jak po něm běželi ostatní, já musela opět na pěšinku. Tepy mi vylítly nevím kam, ale podle toho, že jsem nemohla vůbec, ale fakt vůbec dýchat, bych řekla, že tak na 220. Následný seběh mi v usměrnění tepů moc nepomohl, ba naopak, protože jsem asi přidala a tím jsem dech ještě víc ztratila. Že jsem poslední mě ale ani náhodou netrápilo, příroda je tam nádherná, tak jsem si to užívala (nesnáším to slovo ve spojení s během, ale jo, užívala - zeleň, sluníčko, a ptáčkové pějí...).
Běžela jsem dlouho předlouho. Jak jsem se blížila k zázemí, slyšela jsem nadšené halekání moderátora. Trochu jsem se netěšila, až se tam objevím. Trochu jsem se totiž obávala toho depa. Nějak jsem nepochopila pokyny ohledně vběhnutí, nasednutí a odjetí. Doufala jsem, že mi pořadatelé naznačí kudy tudy a naštěstí mi to opravdu ukázali.
V depu zbyla už jen tři kola - mé, Renatino a ještě něčí. Společně se mnou vyjížděl z depa jeden z posledních závodníků. Byla jsem ráda, že konečně sedím a jedu, dokonce jsem se těšila, jak do toho šlápnu. Chvilku se opravdu dalo jet, a to i docela rychle, než se mi do cesty postavil první megakopec toho dne. Všechny kopce jsou mega, to je jasný, ale ty, po kterých já jedu závody, si to označení zaslouží určitě ještě víc. Kus jsem i vyjela, ale protože jsem stále měla tepy velmi vysoko a nemohla po běhu chytit dech, kolo jsem vedla. Po nějaké chvíli se kopec zlomil, i nasedla jsem. Popojela jsem asi metr a zase slezla. Bahno... Chvilku bahno, chvilku výmoly, kořeny, díry kameny a to vše na sklonu cca. 90st. No, hlavou dolů se mi kopec sjíždět nechtělo, čti: bojím se a neumím to, tak jsem vedla. Procházka s kolem po kopcích kolem Kytlic :o)) Celých deset kilometrů jsem na tom byla stejně - vedla, pomalu jela, padala, brodila se. Nenazvala bych to jízdou. Kopce neskutečný. Kdyby snad byly na asfaltu, vyfuněla bych je. Ale nebyly :o)) Poslední nejhorší sjezd byl smrťák. Vedla jsem, jak jinak, ale už mě začali předjíždět závodníci řítící se k cíli. Bála jsem se, že mě smetou a všichni skončíme v márnici, takže jsem vedla a ještě se stále ohlížela, zda už někdo neletí. Ano, neletí. Ti kluci bez špetky strachu lítali přes všechny překážky, který jim rozmáčený, bahnitý terén nabídl, občas se odrazili a pak plachtili dvacet metrů. No nic pro mě. Rozhodně by mě na ten okruh NIKDO 2x nedostal a obdivovala jsem Renatinu odvahu, schopnosti i vůli.
Velmi blízko depa začalo poprchávat. Pořadatelé mi opět ukázali kam se mám vydat, tak jsem do depa vjela, někam flákla kolo a koukala jak z jara, protože na mě od stanu mávala Renata! Z mého šoku mě probrala Almerka, která na mě houkla, ať ještě běžím. Tak jsem tedy ještě popoběhla. Opět velmi zábavné, přes kořeny a potůček s viklající se lávkou, to celé zahalené šerem, neb nebe se halilo do černé. Následoval rybníček s Česílkem a ulička hanby, kdy na mě jeden ze závodníků zavolal: Běhejte, zhubnete. Dokud jsem byla v opojení endorfínů, přišlo mi to i vtipný, ale večer jsem při zpěvu Petra Rychlého zamáčkla slzu. No já vím, že jsem teď jak soudek, ale nemůžu, nemůžu zhubnou, nejde mi to. Ať jím, nebo ne, ať sportuji nebo ne, stále se kulatím. Ehm, vsuvka sebelítosti... Ale tak raději pojďme dál.
V cíli už hódně pršelo. Běžela jsem se schovat pod stan a využila proudu vody k opláchnutí potu i bahna. Renata mi vysvětlila, že předčasně ukončila, protože ji Policie ČR, která hlídkovala v jednom úseku, poslala do protisměru. A zrovna do protisměru, kde vzduchem lítala kola s klukama. Chudák, no :o(
Rozloučily jsme se s Almerkou, jejíž syn závod ve své kategorii vyhrál, a vydaly se domů. Nebesa se otevřela a lila na nás kýble vody a kroupy, do toho foukal vítr a nebylo vidět na cestu. Nechtěla bych být ještě někde na trati.... Zajely jsme se na oběd, no a než jsme přeběhly asi 5 metrů, byly jsme durch promočené. Naporoučely jsme si čaj a polívku a jídlo a pití a sladkou tečku a servírka úplně konsternovaně pronesla, že jsme asi dlouho nejedly :oD
Doma jsem se už ani nehnula. Byla jsem promočená, promrzlá, ale vlastně spokojená, protože se mi to prostě líbilo, byť jsem to moc nezvládala. Sport mi nejde ani zdaleka tak, jak bych chtěla, jak se chce tělu, ani zdaleka se nepřibližuji ničemu z loňska, ale pořád jsem nad věcí, o nic nejde si říkám. Musím se i smát tomu, že mě čeká Houšťka, na kterou se od loňska těším, ale letos vím, že to musím jet na svých 81 % čili lážo plážo. Všichni (ahoj Evžene :o), co mi to tedy v Houšťce chtějí nandat, mají letos jedinečnou šanci. Za rok už ty šance mě předjet budou pramalé ;o))
Návrat k pohybu pro radost mi jde. Když se mi chce, sportuji, když ne, sportuji taky :o) Akorát teď jak pořád tak hnusně foukalo, se mi vážně nechtělo ani náznakem. Jízda na kole v hnusném protivětru není pro radost, je to strašná makačka. No a jelikož jsem se rozhodla se letoškem jen tak protáhnout bez odboček k závodům, nebyl důvod se trápit. Ovšem kdybych věděla, že se na jeden závod zničeho nic vypravím, asi bych jezdila i v tom vichru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se s Renatou ocitly na seznamu přihlášených závodu Author 50 Bezděz. Jak psal pořadatel: trať není extrémně náročná, takže co nás tak asi mohlo čekat. Výlet.... HAHAHA :o))
Cyklistický závod v romantickém kraji Karla Hynka Máchy se startem a cílem pod královským hradem Bezděz znělo lákavě. Přijížděly jsme k hradu, širokodaleko placka, jen ten hrad na kopci tak krásně celému kraji dominoval. Kde tady naberem 500 m, ptala jsem se. Ptát jsem se přestala když jsme zaparkovaly pod hradem. Hluboko pod hradem. Startovní brána dávala tušit, že z kopce to nejspíš rozjíždět nebudeme.
Vyzvedly jsme si startovní tašky, daly kafe a svačinu a zevlovaly kolem stánků. Start byl až v jedenáct, slunce nám přitápělo. Protože jsem ráno měla nějaké problémy se zadní brzdou, zašla jsem tedy do servisu. Ještě že. V sobotu jsem totiž Meri celkem zevrubně připravovala na její první závod. Pěkně jsem ji umyla, vyčistila kdejaký záhyb, nastříkala nano-sprayem a vyleštila. Nano-spray prý odpuzuje špínu a chrání kolo a bílé kolo je potřeba chránit, proto jsem si dala záležet, abych nic nevynechala. Mechanik se tvářil dost vážně a lamentoval, že je všechno nějaké mastné. Přiznala jsem barvu. Tedy nano. Koukal na mě dost vytřeštěně. Vy jste nastříkala i brzdy?!?!?!?! Scvrkla jsem se asi o metr. No... Nastříkala jsem ho tak nějak kompletně.. "Ježíš, ale proč brzdy? Dyť je to mastný, to vám ani brzdit nemůže. Olej klouže. To je na výměnu disků." Myslela jsem, že mě šlehne. Když vám před závodem v kopcích někdo sdělí, že vám nefunguje to nejdůležitější, je to fakt na mašli. Sice to nastříkal nějakým odmašťovačem, ale samozřejmě to nebrzdilo.
REKLAMA
Nanoprotech Bicycle
Patříte k lidem, kteří chtějí svému kolu dopřát to nejlepší? Zkuste sprej, kterým čeští reprezentanti v cyklistice udržují svá kola ve špičkové kondici. Zbaví Váš bicykl koroze, promaže mechaniku, ochrání před působením vody i bláta a prodlouží jeho životnost. Jmenuje se NANOPROTECH Bicycle a využívá převratnou nanotechnologii, která má výrazně vyšší účinnost než ostatní současné technologie.
:oDD
Dav asi osmi set natěšených závodníků a jednoho nenatěšeného se pekl na startu a čekal na jedenáctou. Edík ukázal 31 stupňů. Alespoň štěstí, že nemusím běžet :-)
Chvilku po jedenácté jsme vyrazili. Kopec v tempu hned za bránou, lépe řečeno příkrý kopec, to bylo něco. Nohy ještě vůbec neposlouchaly, funěla jsem jak lokomotiva. S velkým sebezapřením jsem se posouvala vpřed. Nejraději bych sesedla :oD Naštěstí všichni kolem na tom byli minimálně s tím funěním stejně. Po krátkém stoupání ostrá vlevo a stoupání vesele pokračovalo (Strava mi ukázala, že já to měla za 3:29, ten první za 1:21, takže slovo Tempo v mé případě nejspíš není na místě :o).
Trať vede po vyznačených trasách v chráněném území Dokeské pískovce a mokřady, kolem dominanty královského hradu Bezděz, Břehyňského rybníka, vrcholu Velká Buková a Králova stolce, odkud podle pověsti král Karel IV. shlížel na svůj Velký rybník - později Máchovo jezero. Svým profilem a povrchem je trať určena ke sportovnímu vyžití široké veřejnosti. To psaly propozice. Já bych napsala: trať vede po šílených kamínkových cestách, po šílených pískových cestách, po horské dráze, občas to můžete rozbalit na asfaltu. A rozhodně si neberte trekové kolo, nebo do toho písku zapadnete a už v něm navždy zůstanete ležet. Kolem všech těch cest jsou však krásné hluboké lesy, takže když vám to nepůjde, můžete se kochat.
První kilometry jsem i makala. Sice v těch sjezdech nic moc, ale do kopečků mi to i celkem šlo, držela jsem se statečně ostatních a i předjížděla. Asi na desátém jsem zjistila, že je teprve desátý. Nevím, jak ten následující myšlenkový pochod podat, aby to nevypadalo jako že jsem závod vzdala, ale prostě jsem usoudila, že abych tohle odmakala po celé délce, na to nemám (a to jsem nevěděla, že ty nejhorší pasáže teprve přijdou) a zpomalila jsem, nebo ne ani zpomalila, jako jsem prostě tak nedřela. Okamžitě mi všichni zmizeli v prachu :o))
Ano, prachu bylo požehnaně. Prach přede mnou, prach za mnou, prach jsi a v prach se obrátíš. Měla jsem ho všude, prachem se pokryla i namaštěná Meri a flaška a všechno. Za brýle mi padaly mušky, helma mě tlačila a špatně se mi dýchalo. I přes právě vyjmenované potíže jsem vnímala okolní krásu a říkala jsem si, že jako výlet by to nebylo špatný.
Před občerstvením přišel první skutečně hrozný kopec - 70 m převýšení na jednom km. Před vrcholem jsem musela použít dýchátko a chvilku jsem tlačila. Nahoře jsem rozklepanou rukou popadla kelímek vody, zhltla banán a jela dál. Zase mě dostali ti odpočívajíc závodníci :o)) Možná to někdy taky zkusím.
Nejvíc mě odrovnal písek. Písek je strašný, strašný, strašný! Hluboké rozježděné brázdy písku... Neměla jsem s Meri takřka žádnou šanci. Ne že bych vyloženě nemohla jet, já jsem vyloženě stála :o) Hledala jsem takový ten úzký pruh po straně cesty, ale ne vždy se zadařilo. Takže jsem někdy i chodila a tlačila. Předjížděly mě koloběžky, postižení cyklisté i jeden handbiker... Mé sebevědomí rostlo :o))
Na startu jsme se potkaly s jednou kámoškou, Almerkou, a ta nám o trati říkala, že nejhorší jsou asi ty poslední kilometry. Že je to dost do kopce a v písku. Ne že bych to plánovala, ale ano, tlačila jsem. Ale tak nějak zvesela, dokonce jsem laškovala s fotografem, protože seděl uprostřed kopce a fotil, jak tlačíme a funíme.
Pane, sedíte na špatném místě.
Proč na špatném?
No jste takovej nějakej nakloněnej..
Smál se. Tady nějak všichni nemůžou. Jste z Hradce, že neumíte jezdit do kopce?
Já jsem z Polabí.
To ho docela odbouralo.
Mohla jsem ještě vytáhnout dýchátko, aby to měl komplet :o))
Ještě na 30tém km jsem si dost naivně myslela, že bych ten čas nemusela mít zas tak strašný na to, že se dost flákám. Na 45 už jsem si byla jistá, že to strašný čas bude. Na posledním kilometru jsem měla obavy, zda se do cíle vůbec nedostanu :o)) A v cíli jsem nechápala, kde jsem se tam vzala. Ani hodinky jsem nezastavila jak jsem byla vyřízená. Naštěstí časomíra mi to stopla a tak jsem věděla, že jsem to stihla těsně pod tři hodiny.
Skoro na jeden zátah jsem vypila krásně vychlazený Birell a složila se do stínu. Renata přijela chvilku po mě, tak jsme se vydýchávaly společně. Po nějaké době jsme se odploužily ke stánkům pro oběd a další a další pití. Byla jsem vyschlá jak Sahara, po které jsem právě ujela 50 km.
Abych to shrnula: nebylo to zas tak špatné. Se správným kolem a funkčními brzdami by to bylo o něčem jiném, ale tak co už. Organizátoři to měli zmáklé, trať skvěle značená, občerstvovačka dobře zásobená. Akorát bych se po dojezdu ráda někde opláchla., ale nebylo kde. Jídlo mi chutnalo, pivo mi chutnalo, atmosféra skvělá. Doma jsem nejdřív drhla hodinu prach ze sebe, další dvě z Meri. A pak jsem sedla a přihlásila se na Houšťku. Snad si trochu spravím tu závoďáckou chuť ;o)
Ačkoliv na konci roku jsem byla trochu nemocná, věděla jsem, že na Silvestra musím vyběhnout i kdybych měla cestou vykašlat kus plíce. Naštěstí bylo celkem hezky i sebrala jsem všechen svůj morál a vykopala se ven. No jasně že jsem běžela k lavičce :o)
Vybrala jsem si trochu jinou trasu a tím pádem jsem narazila na
ceduli, která v celém háji zakazuje volný pohyb těch krvelačných bestií, čili psů. No ano, žádní pokojoví psíčci tam neběhají. Potkávám jen psy, kteří mě převyšují o hlavu, a kterým kanou sliny až k zemi. Je jasný, že se jich bojím. Nemají náhubky, běhají kudy je napadne a úkosem koukají co na to jejich pán, že si právě chtějí ukousnou kus mé nohy. A tentokrát jich tam bylo víc než laviček! Nejvíc mě naštvalo, že mě vlastně vypudili a domů jsem musela běžet úplně jinudy, přes Běchovice a Dolní Počernice a vůbec se mi to nelíbilo, neb jsem musela dýchat zplodiny z aut. Prostě jsem byla v nepravý čas na svém místě, protože normálně tam prakticky nikdo není. Až když jsem se blížila k domovu napadlo mne, jak stylové by bylo, kdybych uběhla 15 km jako rozloučení se s rokem 2015. Ale protože jsem měla hlavu naprogramovanou jen na cestu od domu k domu, neměla jsem už sílu ještě kus popoběhnout. Hlavně že jsem se rozloučila.
Ovšem rok 2016 jsem už stylově přivítat mohla, času na programovaní jsem měla dost. Ráno mě čekala cesta na chatu a báječný novoroční oběd. Plán byl, najíst se jen lehce a pak vyběhnout směr Praha. A až doběhnu na 16tý km, nasednu na MHD. Pohoda. Zabalila jsem batůžek a... cestou tam jsem zjistila, že nemám běžecké boty. V tomto případě neplatí pravidlo Co nemám, nepotřebuji, protože běžet v kozačkách by bylo přinejmenším divné. Ale nechtěla jsem to hodit jen tak za hlavu když už jsem to tak pěkně vymyslela a večer vlezla na svůj nový stroj, eliptical mu říkají (já mu říkám Elík, nebo Trapič) a jala se odklusat těch 16 km. Až "cestou" mě napadlo, že ještě lepší jak 16 km bude ujet 20,16 km aby tam to číslo bylo komplet. No ano, člověk si vyhraje když na to přijde.
Druhý den jsem jela k Renatě do Jizerek. Měla jsem nutkání a cukání akci zrušit, protože mé zahleněné průdušky skučely, že chtějí klid a vypotit se, ale řekla jsem NE, jede se! Až si loknete horského vzduchu, bude vám hej. Tak a basta!
Renata se večer posadila k mapě a klikala. Kolik dáme? 30? Průdušky se scvrkly... Prosím tě, né, budu ráda, když dám dva. Odpověděla jsem v duchu. Ale aby to nevypadalo blbě, navrhla jsem dvacet. Renata tedy kliky odklikala pryč a naklikala jinou trasu. Šla jsem se podívat, kudy to má vést a když jsem viděla, že opět po té nekonečné polské straně, navrhla jsem, že bychom mohly zkusit něco úplně nového a že se dáme směr Souš. Takže zase odklikáno a nově naklikáno a vyloupla se trasa asi na 23 km, viz zde: https://mapy.cz/s/pt7T Na to jsem sice taky neměla, ale tak co už, že? Zkusím a uvidím :o))
Ráno totálně mrzlo. Na Jizerce naměřili -9! a ještě tam napadl sníh. Ajajajajaj! Možná zmrznem. Tedy - snad nezmrznem :o)) Přijely jsem na parkoviště a bylo tak neskutečně nádherně, že jsme málem jekaly nadšením. Naštěstí nám okamžitě zmrzla pusa, takže jsme jen jektaly zubama. Vyrazily jsme směr kamsi a bylo to moc krásné a zasněžené a mrazivé. Postup vpřed byl pomalý a náročný, protože nám příroda kladla velmi mnoho překážek, ale o to víc se nám to líbilo. Byla jsem hnedle unavená a čím víc jsme se vzdalovaly od parkoviště, tím víc jsem se bála, že už k němu nikdy nedoběhnu :o)
A tak jsme se zvesela posouvaly po Jizerkách známými, ale i neznámými cestami (pod sněhem to vypadá všechno stejně) a fotily a těšily se na borůvkové knedlíky pod Bukovcem. Jó, Bukovec. To je skoro taková meta jako lavička. Já když ho vidím zezdola od Jizerky, nebo i odněkud z dálky, tak mám prostě potřebu na něj vyšplhat. Když jsme tam běželi na podzim ještě i s Petrou a Advidem, věděla jsem že jim nemůžu na počátku běhu říct: Tentokrát tam vylezeme. To bych je mohla vyplašit. Měla jsem to připravené tak, že až si v hospodě sedneme ke kofole, že jim řeknu: Překvapení! Lezeme na Bukovec!!!! Juch. Jenže pak se belhala Petra, belhala se Renata a tak bylo jasný, kam by mě asi tak poslaly. Ještě že David byl čilý a tak se mu mě zželelo a vyšplhal na něj se mnou. Takže i tentokrát, když jsem ho zase jednou spatřila v celé jeho kráse, měla jsem ukrutnou radost, že ho vidím a že to znamená, že jsem víceméně už odklusala celou trasu. Ještě kousek a už tu bylo auto. Jenže...
16tý km s výhledem na Bukovec
Co Renata nevěděla, že v batohu nesu překvapení. Chtěla jsem společně s ní přivítat nový rok stejně jako jsem ho přivítala doma a na zádech jsem nesla skleničky a malý šampus. Cestou jsem přemítala, zda se s ním mám vytasit na 16tém km, nebo to nechat až na 20,16. Ten 16tý vyšel dole v údolí, Bukovec jak na dlani, nádherné místo jako stvořené pro bouchnutí zátky. No ale rozmyslela jsem si to a nechala to až na 20,16. Ještě než jsme tuto metu zdolaly, zalezly jsme do hospůdky, a daly si něco teplého a zase razily dál. Ač to byl mžik, ven jsme vylezly úplně zatuhlé a byla nám děsná kosa. A aby toho nebylo málo, začalo mírně mžít a dost foukat. Cesta nahoru byla ohrožená. I přesto jsme se k Bukovci vydaly s tím, že na něj nepolezeme, ale oběhneme ho. Alespoň něco :o)
Bohužel náš cíl vyšel prakticky na parkoviště, musely jsme běžet ještě kousek po cestě k Harrachovu abychom na hodinky číslo dostaly (já si je vypnula na tom 16tém a tak to hlídala jen Renata). Nikam nebylo vidět a navíc asi dva metry od naší mety bylo obrovské zmrzlé ehm. Škoda. Ale i tak se mi podařilo Renatu úplně rozložit, to když jsem najednou třímala v ruce skleničky i šampus.
Umíte si jistě představit, jak byla překvapená. To se mi vážně povedlo, musím se pochválit. Ale protože jsme stály kus od auta, nechaly jsme přípitek až do chaty.
Tož krásně jsem ten nový rok přivítala, to jsem ani nečekala. Naplňuje mě to radostí a budoucnost vidím zalitou růžovým oparem... Jen houšť a větší kapky. Ale ne, stačí i malé, hlavně když kape, ne?
Kde jsou sakra značky?! 
