Souboj titánů

Milovníci masových běhů vědí, že PIM seriál končí na podzim nočním během Prahou. A letos - pozor změna. Vlastně hned dvě - přibyl podzimní půlmaraton v Ústí a do boje vyrazila konkurence. Že hlavním partnerem PIMu je ADIDAS to víme. No a teď to přijde: NIKE se naštval a týden před nočním během uspořádal svůj závod a to na deset kilometrů. Vzpomínám si, jak se jednou Peggy rozčilovala, co to je za diskriminaci, že holky mají jen 5 km, no tak její výtka padla na úrodnou půdu a máme tu společnou desítku.

Vůbec nevím, co bude na podzim. Krátké běhy navíc nemám moc ráda, protože než se zahřeju, je konec, všichni v háji. Jenže Pardubický půlmaraton mi ukázal, že je to fakt šumák, jestli jsem v davu, nebo sama,  pořád běžím stejně. Začala jsem se tedy vyptávat kolem sebe, kdo běží, kdo ne, kdo už se přihlásil, a to bych ani nebyla já, začala jsem nakonec lidi přemlouvat, ať do toho jdou. NIKE sám udělal výborný tah - smíme si navrhnout vlastní číslo a slogan! Ha. Tak na to jsem slyšela. S ohledem na můj běh by bylo nejtrefnější: Kde sakra všichni jsou? Ale protože se poslední dobou celkem ujala má věta:

Nevím, jak se vzdává

(Bubo mě takto dokonce povzbudil v Pardubicích) slogan byl na světě. Přidá se někdo? Myslím nejen k mé větě... Doma jsem to zkoušela a Sáruš raději tři hodiny vymýšlela vlastní. No, jo, chápu, chápu. Tak do toho. Vymýšlejte, navrhujte a v září si zase společně zaběháme. Vypadá to na podařenou akci.

Když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Po 1/2PIMu mi v puse zůstala hořká pachuť zklamání a tak jsem měla potřebu si "vykloktat". Přemýšlela jsem, jestli si nemám zase zajet do Vídně, kde se mi loni celkem dařilo, a nebo jet do Pardubic, kam jede každý: "protože je to tam super", jak psali a říkali všichni. Studovala jsem propozice a nevěděla zda kliknout či nikoli. Nakonec celkem jednoznačně vyhrálo to, že každý závodník dostane láhev vína, tričko a medaili. Ó jak štědré, že? Tak tedy klik a jsem tam.

Neměla jsem ani potřebu to nikam psát, protože.... znám se.... Najednou mi napsala kamarádka, že mě viděla ve startovní listině a jestli náhodou nechci přijet o den dřív k ní. Nešlo říct ne. Hrozně jsem se těšila. Ne tedy na závod, ale na to, že někam jedu. Že si sbalím do uzlíčku buchty a vyrazím zase jednou do světa. Tedy tentokrát spíš za humna, protože jsem jela jen do Hradce Králové.

Přeskočím úvod, čili cestu busem, oběd, holčičí povídání i jízdu do Pardubic pro číslo, a vrhnu se rovnou na závod. I když malá vsuvka neuškodí - ve chvíli, kdy jsem společně s číslem obdržela i slíbenou láhev vína, jsem si řekla, že má mise je splněna a můžu klidně jet domů. Ale tak když už jsem tam byla...

V sobotu ráno jsem byla celkem klidná. Snědla jsem dva rohlíky a vánočku, hodila se do závodního a pozorovala Janu, jak se neustálé převléká. Mám výhodu, že toto neřeším, protože běhám v osvědčeném tílku a 3/4 kalhotách. Jen nevím co budu dělat, až se mi to tílko rozpadne. Pobíhala tedy po bytě zatímco já se stáhla do sebe. Nevím proč, ale od určité chvíle už nemám potřebu mluvit. Když už náhodou promluvím, většinou jen prohlašuji, že se bojím. Kromě Jany jsem pozorovala ještě i nebe, jestli třeba odněkud nejdou mraky. Nešly. Průzračně modré nebe mě opravdu netěšilo.

Cestou na start jsme viděli spousty běžců. Běhajících běžců. Já takhle běžet, tak se úplně odrovnám ještě před startem. No jo, ale to jsou ZÁVODNÍCI, že? Žádná béčka :o). V koridoru jsem hledala nějaké známé tváře, které potkávám na akcích PIMu, ale nenašla jsem nikoho (kromě Hanky :o)). Zařadila jsem se s Janou co nejvíce dozadu a vyčkávala.

Chtěla jsem běžet zpočátku hodně pomalu a držet se Jany, která to umí - nejdřív se drží a pak vypálí jak drak. Dokonce jsem to i chvilku vydržela, jenže pak mi přišlo, že rychlost pod 9 km/h je hodně nízká, že na jogging mám domácí půdu, a lehce jsem přidala. Ono na rovině se to běží! Ani jsem nevnímala, že jsem se opět vyšplhala tam, kde na to (dlouhodobě) nemám. Ale i rovina mě dostala. Sice nadávám na kopečky, ale co si budeme povídat, při sbíhání si člověk trochu odpočine. Doma mám jen asi dva úseky á 500 m, které jsou rovné, zbytek jsou vlnky, čili odpočívám celkem často.

Už na čtvrtém kilometru bylo občerstvení  - super, radovala jsme se, protože  žízeň jsem už samozřejmě měla. Plný velký kelímek stačil jak na opláchnutí tak na napití. Kdybych věděla, že další celé jedno dlouhé kolo nebude NIC, snad bych si bývala byla ten kelímek nesla.

Běh nekonečnou třídou se sluníčkem v zádech mě tak nějak utavil. Zpomalila jsem, ale ještě pořád jsem tu a tam byla mezi lidmi. Už jsem ale věděla, že běžet tento a jemu podobné úseky třikrát, bude psycho. Druhé kolo jsem toho měla dost, ale pravda ne tak jako v Praze. Jen jsem prostě občas naprosto nepochopitelně přešla do chůze. Soukromě jsem si to nazvala Fartlek na jednadvaceti kilometrech. Takový trénink by vydržel málokdo :o)) Korunu tomu dávali závodníci, kteří se kolem mě míhali se záviděníhodnou lehkostí. Snažila jsem se nepřekážet, ale nevím, jestli jsem se občas někomu nemotala.

Tady musím vypíchnout jedno nesportovní chování závodníka č. 57, který běžel v chumlu kluků. Do zatáčky si to zkrátil po chodníku a trávě a tím je předběhl. No nevím, nevím, chlapče, jestli se tohle dělá.

Ke konci druhého kola jsem přemýšlela, proč tam někde nepostavili další občerstvení. Byla jsem úplně vyprahlá a za vodu bych dala snad i svého Edu. Vtom jsem viděla jednoho pána s matonkou v ruce a hle: on mi jí nabízel! Nemohla jsem tomu ani uvěřit a rychle jsem po ní sáhla a kus mu upila. Až pak jsem si říkala, jestli to náhodou nebyl nastrčený záškodník. Ale protože prakticky všichni závodníci byli přede mnou, nezaobírala jsem se tím moc dlouho.

Třetí kolo to už byl běh o samotě a bez publika. Občas mě někdo dohnal, občas někoho já, ale spíš nikdo nikde - ani v centru už ne. Vzpomínala jsem na Olomouc, kde stáli lidi úplně všude a úplně všude i nám posledním zvesela fandili. Ale nezlobím se, chápu to. Taky nevím, jestli bych jako neběžec někde dvě hodiny tvrdla a pak koukala na nějakého schváceného chudáka, co ledva klopýtá. 

V Německu, když se běželo mezi vilkama, tak tam domácí sami od sebe vytáhli kempingové stolky a připravili pro závodníky vodu a nějaké ovoce. Tak to tady tedy nebylo ovoce ani na oficiální stanici s pitím. A zase - chápu to - je to závod, na kterém běží především ti rychlí a ti to mají za chvilku. Těch, kteří kus toho banánu potřebují jako sůl, (asi) tolik nebylo.

Ať běžím celou dobu sebehůř, posledních pár kilometrů mi to většinou "jde". V Pardubicích ke konci byl ale podběh, no a to mi rovnou mohli dár ránu z milosti. Každopádně na dvacátém jsem koukla na Edu a zjistila jsem, že jsem ještě nepřekročila dvě hodiny! Naprosto upřímně jsem se  tomu divila a říkala si: Tý jo, já mám tak slušnej čas, já to snad dám do 2:10! Ne že bych přidala, ale běželo se mi radostněji. Až v cíli jsem zjistila, že jsem si Edu na 18tém vypnula a tak můj výsledný čas byl nakonec 2:19. Na tu bídu můj vcelku běžný čas.

Ze závodu jsem si opět odnesla lehčí úpal/úžeh (čert ví, jaký je v tom rozdíl) a lehkou dehydrataci, kterou jsem ale řešila ihned díky věnované lahvi v cíli. Taky pocit, že zimní nabraná kila musí fakt pryč, protože se s nimi běhá špatně. A že jsou vidět mi potvrdil i nějaký člověk ve stánku s botama, když mi říkal, že si můžu pořídit těžší boty když shodím dvě kila. Ach jo....

Celkový dojem? Pro závodníky je to tam určitě super. Pro jedince/hobíka jako jsem já, je osamocený běh na kola dost vyčerpávající. Na druhou stranu mohu směle prohlásit, že jsem se zúčastnila Mistrovství ČR na 21 km a nebyla jsem poslední! ;o))

Ještě gratulace Janě, která si dala svůj "osobáček" a zaběhla pod dvě hodiny!! Jano, SUPER!!!!!

P.S. Záznam ze závodu
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10151523196-atletika/211471290200003-m-cr-v-pulmaratonu-pardubice/

Když jsem se tam viděla, zhořkly mi lentilky v puse :o)) Pane, ne dvě kila, ale tak deset :oD

Sbohem a šáteček

Nejdřív jsem ho ani nevnímala. Lépe řečeno: vadilo mi, že nepíše s diakritikou :o). Naštěstí to nevadilo jen mě, takže za chvilku přidal i háčky. A přidal odstavce a začalo to být napínavé. Drápal se z nadváhy a z prvních pokusů o zadýchaný běh pěkně systematicky vpřed. Psal vtipně, s nadsázkou a hlavně: byl jeden z nás, co už jim život nadělil pár vrásek. Budu se opakovat, ale být mladý a sportovat patří k sobě, být mladý, nemít rodinu a sportovat, to je také úplně normální, ale mít víc jak čtyřicet, vstát z gauče a sportovat, to už je úplně o něčem jiném. To pochopí zas a jen ti, co jim čtyřict bylo. Protože to už je věk, kdy ubývá energie, tělo volá po pohodlí a klidu a my po něm chceme výkony. A vysvětlujte tomu zetlelému tělu, že výkon není jít do práce a postarat se o rodinu...

A jak šel čas nechával za sebou kila a spoustu lidí s otevřenou pusou. Makal na sobě neuvěřitelně a všechny nás inspiroval. Přiblížit se mu, zdolat alespoň část toho, co on, ano to myslím chtěl alespoň na chvíli každý. Když ne my holky, tak kluci určitě. Mít jeho nadšení, optimismus a víru v sebe. Nic není problém, vše je v hlavě. Když přišel na naše setkání, bylo ho fakt plno. Jeho neuvěřitelné historky, které on doplnil divokou gestikulací a grimasami, nás vždy naprosto odrovnaly.

Píšu to jak nekrolog a ano, já to tak cítím - něco skončilo. Neumím to popsat a ani nevím, proč mě to tak sebralo. Prostě odchází jeden z nás. Ne někdo, ale NĚKDO.

Blogger 2010

Před časem jsem vyhlásila soutěž o nejlepšího (běžeckého) bloggera. O toho jediného, nejlepšího a nejúžasnějšího, na jehož články vždy všichni netrpělivě čekají. 

Samotné vybrání těch, kteří se měli zúčastnit hlasování, bylo těžké, protože je nás hodně. Dobrých, lepších i úplně skvělých. Jako pořadatel jsem si udělila právo rozhodovat a zařadila jsem ty blogy, které splnily má kritéria - časté a inspirující psaní. 

A jak hlasování dopadlo? Jasně že to všichni ví, ale je potřeba ty nejlepší z nejlepších vyzdvihnout veřejně:

Vítěz Honza obdržel malou pozornost, ale bohužel naši fotografové nebyli vůbec pohotoví a z předání se prakticky nedochoval žádný záznam. O to víc si cením této fotografie - vidíte, jak se mi třásly ruce? Taková událost, taková čest!  :o))

Gratuluji všem!!!!!!!!!!!!!!! Piště a běhejte, běhejte a pište. Ať se Vám daří. 

Březen 2011

Zase jeden měsíc co se jen tak mihl. Moc si z něj nepamatuji. Hodně jsem běhala, hodně chodila, moc neposilovala. Zhruba od půlky jsem byla nemocná, což jsem nejdřív nebrala na vědomí až jsem skončila s atb. Půlku měsíce jsem tedy jela ze setrvačnosti. I když jsem někde psala, že člověk dělá chyby, aby se s z nich poučil a už je neopakoval, tak v tohle směru já jsem absolutně nepoučitelná a pokud vyloženě nepadnu, tak to není důvod si lehnout, jít k lékaři nebo prostě jen zastavit. Katastrofa to samozřejmě není, ale následováníhodné také ne.

Březen v číslech:

Běh:        119 km

Chůze:      57 km

Kolo:        20 km (taková vsuvka, úleva pro nohy a ducha :o))

Posilovna:   1 vstup

Myslím si, že na mě dolehla jarní únava. Hledala jsem tipy jak na ní, a to co jsem našla, mě moc nepotěšilo. Tyhle rady možná pomohou medvědům, kteří zimu prospali:

1. Hýbejte se a choďte na čerstvý vzduch - dělám celou zimu, celý podzim, celý rok, čili bych naopak měla někam zalézt, ne?
2. Nepodléhejte špatné náladě - tohle je oříšek, protože se mi zdá, že jsem vyčerpala své zásoby optimismu a není kde a z čeho brát. Asi si pustím nějakou komedii
3. Změňte jídelníček - jezte více zeleniny. To nevím, ještě víc zeleniny by v mém případě znamenalo přejít k vegetariánům
4. Vyhněte se stresu - ano, zkoušela jsem si kolem sebe postavit ochranný val, ale nepřítel je silnější :o)
5. Načerpejte slunce - tady mám mezery - chodit běhat za světla se mi stále nedaří, ale cesta z práce snad svůj přínos má
6. Hodně spěte a odpočívejte - rada nad zlato: spím kudy chodím, dokonce teď usínám i odpoledne
7. Doplňte vitamíny - kromě zeleniny mám ještě multivitamín a šumivé céčko.

Medvědi, jak vy to máte jednoduché! Na jaře se proberete, přečte rady, hodíte do sebe céčko a jdete se kouknout po revíru. Máte radost, že jste se vůbec vzbudili, těší vás vše zelené a tak si nic nepřipouštíte. Je vám hej. Ale co my, utahané čtyřicítky? My si dáme kafe...

Napsat či nepsat? To je tedy otázka

Podtitulek může klidně znít: Sobotní procházka Prahou, aneb spousta negativních myšlenek v jednom článku.

Nějak se mi do toho psaní tentokrát nechce. Po té, co jsem předvedla naprosto groteskní výkon na svém půlmiliontém půlmaratonu, si snad ani nezasloužím psát o běhání, nebo k běhu dokonce někoho lanařit. Čas, který se odpouští začátečníkům, který se dá pochopit u těch, co flákali přípravu, ale nedá se ani chápat ani odpustit u těch, co se připravovali. A že jsem byla před tím nemocná? No, každý má něco, ne?

Je pravda, že můj výkon ovlivnily dost zásadně dvě věci - blbá angína a ještě blbější počasí. NEUMÍM běhat v horku. Umírám, když je víc jak +5 a postavila jsem se na start přesto, že hlásili +20. Nešlo se vzdát jen tak, byla jsem součástí týmu. A jak řekl v cíli kolega Petr, to byl asi nejsilnější argument pro dokončení závodu.

Před startem jsem se snažila udržet si dobrou náladu, laškovala jsem na téma: Zřejmě zdechnu, ale uvnitř jsem věděla, že to vůbec není laškování, ale tvrdá realita. Nějakým způsobem jsem byla klidná, ne v takovém napětí jako vždy. Stála jsem v koridoru, možná omylem v sekci G (můj kolega, který se mnou doběhl loni v totožném čase byl zařazen do sekce J), a čekala až to spustí. Neslyšela jsem výstřel, ale najednou se do bubnů ozvala Vltava. Ani mě to nedojalo, štvalo mě, že znělku neslyším pořádně. Posouvali jsme se k bráně, pak jsme se i rozběhli a hurá na trať. Nohy jsem měla jak z olova. Vlastně jsem necítila že bych jimi kmitala! Vůbec nevím, jak jsem se posouvala kupředu. Vážně to nevím. Myslela jsem i, že běžím neobyčejně pomalu, ale Eda na druhém km ukázal, že běžím zcela evidentně rychleji než bych měla. Tedy za určitých okolností by tempo 5:50/km bylo v pořádku, ale tuto sobotu ne.

V Nuslích jsem měla jasno - ukončím to. Byla mi hrozně, motala se mi hlava i ty nohy, které jsem ani necítila. Přecházela jsem do chůze, hledala stín. Hecovala jsem se, že se na pátém opláchnu a bude líp. Nebylo. Předně tam voda ani nebyla. Kluci dobrovolníci koukali jako by jim přišlo divný, že chce někdo napít a říkali, že naproti u stolu voda je. Pátrala jsem po houbičce, ale to jsem tedy pátrala zbytečně. Přestože vedro bylo plánované, pořadatelé to nijak nezohlednili. Myslela jsem, že pojdu. Polila jsem se matonkou a běžela dál. Můj stav beztíže trval a trval. Na desítce to zapíchnu, rozhodla jsem se, tam je blízko zázemí, tady bych musela ještě jít strašně daleko, takže je jedno, jestli jdu nebo běžím. Tyhle úvahy a těšení, že mé trápení brzy skončí, mě na ten desátý nějak dostrkaly.

Na desátém jsem potkala Sárušku a udělalo mi to neuvěřitelnou radost.

- Mámo, běž, co děláš? Divila se mé chůzi a naprosté odevzdanosti. Vychrlila jsem ze sebe strašnou spoustu sprostých vět, v překladu asi toto:

- Už nemůžu. Tohle nemá cenu. Končím. Tohle si nejde ani užít, ani nic, před sebou mám 11 km, to nedám.

- Mámo, dělej, to zvládneš.

- Nezvládnu

Šla kousek se mnou, povídaly jsme si a mě bylo fajn, protože jsem už nemusela běžet. Fakt jsem chtěla odstoupit, akorát jsem nevěděla, jak na to. Sára se tedy zeptala opodál stojícího příslušníka:

- Prosím Vás, jak se vzdává?!

Koukal na ní a vůbec nechápal, co po něm chce, tak se jen usmál a pokrčil rameny. Smály jsme se jak praštěné.

V tom kde se vzala tu se vzala Pavlína. Byla úplně splavená a hotová. Bylo jasné, že bojuje také a možná dokonce i víc jak já. A to rozhodlo. Doufala jsem, že když jí předběhnu, že jí potáhnu. Možná to tak nakonec nebylo, nevím, úplně mi to nepotvrdila, ale mě samotné to vědomí pomohlo. Najednou jsem se rozhodla běžet dál a závod dokončit.

Druhá půlka, ač stále hojně prokládaná chůzí, byla snesitelnější. Už se mi nemotala hlava a nebyla jsem blízko kolapsu. Prostě jsem si v klidu běžela po nábřeží, pozorovala řeku a stráň plnou kvetoucích keřů, lidi kolem sebe. Odhadovala jsem, na co myslí a dle soustředěných výrazů mi bylo jasné, že jsou na tom podobně, že se prokousávají trasou s cílem jí dokončit stůj co stůj. Pokud začínali s nějakými ambicemi, utopili je v potu.

V cíli jsem byla šťastná jak blecha. Ani jsem nevěřila, že tudy vůbec kdy proběhnu, ale zázraky se prostě občas dějí. Nebyla jsem zklamaná, na to nebyl čas. Radovala jsem se s ostatními, že to zvládli, předně můj Nick, kterému se ještě v metru všichni smáli, že ani nemá pořádné běžecké boty.

Pak jsme se všichni hrabali (doslova) na běžecké setkání, které se myslím dost podařilo. V určitý moment šlo najednou i tady vše mimo mě, únava si vybrala svou daň, a tak jsme se rozloučily (já a Sáruš) a frčely jsme domů. Byla jsem tak unavená, že jsem ani neusnula. Cítila jsem i dehydrataci, hlavu jsem měla jak střep, no tož veselé to bylo.

V neděli jsem si trochu zaklusala, vyjela na kole a pracovala na zahradě. Cítím trochu stehna, ale jinak pohoda. Fyzicky pohoda, k duševní pohodě mám, nevím proč, trochu daleko.