středa 30. července 2014

Posouvání limitů

Sobotní ráno, 26. července, den, kdy má svátek svatá Anna, a začínají chladná rána, nás přivítalo šedou oblohou a spoustou mlhy. Večer jsem usnula kupodivu skoro normálně, takže jsem se cítila fit a svěží. Vypadalo to, že Norové se konečně trefili i když se trefit neměli, protože v expu visela předpověď polojasno a 16-18 stupňů. I proto jsme si koupily ty lahvičky na ruku. Dodržela jsem přesto svůj rituál a šla si umýt vlasy, protože nesnáším, když mě při běhu kouše hlava. Už když jsem se fenovala a pozorovalo jak venku začíná poprchávat, říkala jsem si, že tentokrát jsem asi úplně mimo :o)) Ale i Renata si vlasy umyla, je tedy vidět, že nejsem mimo sama.

Daly jsme si snídani šampionů, tedy já a Renata, Iva mi přišlo že jí nějaké tajné ingredience, protože takovou hromadu jako my dvě neměla a přesto pak běžela jak vítr, no a pakovaly si batůžky. Použily jsme oficiální batůžek od pořadatele. Já do něj dala obě své lahvičky, gely a látkový kapesník a pak ještě svačinu - banán, pitíčko a tatranku. Na sebe vše běžecké plus mikinu a větrovku. Po osmé hodině jsme vyrazili směr Davos.

Čím blíž jsme byli, tím hnusněji bylo. Stěrače vůbec nestíhaly, mraky se držely u země a celkově ten pohled nebyl vůbec optimistický. Mlčky jsme dojeli až na parkoviště u stadionu, kam se dobíhalo, abychom o pár hodin později jen naskočili do vozu a odfrčeli zase do chaty. O pár hodin později... Nepředstavitelné...

Po několikaminutových tanečcích s převlékáním a oblékáním do běžeckého v suchu auta jsme se vydali směr vlakové nádraží. Jen co jsme dorazili, přiřítil se na nástupiště speciální vlak, který nás odvezl do Klosters, místa startu. Švýcaři to měli pěkně vymakané - poslali nám jízdenku poštou. Že nám ji mohli dát do startovního balíčku a ušetřit za poštovné, a že ji po nás nikdo nechtěl je ovšem jiná věc :-) 

Venku dál neúnavně cedilo, ani náznak trhání se mraků. Co bylo dobré, že nefoukalo. Sice pršelo hodně, ale kdyby ještě i foukalo, bylo by to celkem dost nepříjemné. Teď nastala ta chvíle, kdy se mohl doladit outfit. Rozhodovala jsem se hlavně ohledně kalhot. Přišlo mi, že když budu mít trenky, voda mi steče po nohách jako nic, kdežto do kalhot se vpije. To samé nahoře - tílko byla dle mého lepší varianta než triko. Jednu chvíli jsem byla i pro bundu, ale jakmile na ní dopadlo pár kapek, studilo mě to a to se mi pranic nelíbilo. Má konečná verze nakonec byla 3/4 + tílko a bez lahvičky na cestu. První pití bylo až na šestém km, no snad to vydržím. Když bude nejhůř, nechám si pršet do pusy. Holky měly ještě i nepromokavé bundy a stejně jako já se rozhodly běžet bez vody.

Další švýcarská vymakanost, která se záhy ukázala jako šílená, byla úschovna zavazadel. Na startu stály kontejnery s cedulemi startovních čísel, do kterých se zavazadla ukládala. Když jsme je šly uložit my, byly kontejnery už naložené v autě. Zmáčený chlapík ale ochotně převzal naše batůžky a dokonce ani neprotestoval proti deštníku, který jsem měla navlečený na batůžku. Jo apropo batůžek - ten můj se ve vlaku protrhl... Švýcaři... Ještě že měla Renata igelitku.Ovšem cestou na start se nám naskytl zajímavý obrázek. 


Je vidět, že tady mají pořadatelé celkem mezery. Nevím, zda za to mohlo počasí, že lidi nechávali odevzdání věcí na poslední chvíli, nebo je to tak normální, každopádně přebírat bych to nechtěla.

Na start jsme se šly vmáčknout krátce před dvanáctou. Koridor byl úzký a vylidněný. Jak jsme došly, tak jsme zůstaly stát a zimomřivě čekaly, až nás vypustí na start. Moderátor něco nesrozumitelně "chrochtal" švýcarskou němčinou s rakouským přízvukem. Pak nám konečně pustil nějakou dojímací startovní píseň (teď si vůbec nevzpomínám jakou) a mohli jsme běžet.

Než jsem se nadála, předběhlo mě celé startovní pole. Iva zmizela ihned po výstřelu, za chvilku i Renata a já osaměla. Vlála jsem za všemi s tepy tak vysokými, že jsem nechápala, jak jsem k nim přišla. Plíce se sevřely a nechtěly vůbec fungovat. Ačkoliv nohy by i běžely, dech nebyl, musela jsem zpomalit. Hned v prvním stoupání jsem přešla do chůze, no hotovo. Ještě že jsem si řekla, že mým cílem je prostě trasu proběhnout bez ohledu na čas. Tedy přála jsem si, nezdržovat se na ní déle jak 3 a půl hodiny, ale kdyby to nešlo, určitě by se svět nezřítil.

Optimismus na startu
Co si mi na běhu v přírodě líbí je, že to strašně rychle utíká. Než jsem se nadála, byl tu šestý kilometr. Úplně jsem zírala. Dala jsem si gel a vodu a pádila dál. Bavilo mě to, trasa byla fakt akční, bahnitá, kamenitá, když byl čas zvednout oči, bylo to kolem strašně krásné i když pořád a pořád pršelo. Ovšem pak přišel desátý kilometr a všechny libé pocity zmizely. Ještě jsem si kontrolovala čas, 1:20, no super, když to tak pěkně půjde dál, mohla bych to za tři hodiny zvládnout. Možná pod tři... Jak řečeno, čas nebyl důležitý, ale nějaký lepší by potěšil. Jenže mě čekalo pětikilometrové stoupání, jinými slovy běh nad Sněžku, a mé naděje se utopily v potu tváře.

Na vrcholu kopce jsem byla na konci svých sil. Měla jsem chuť si tam sednout a dát si svačinu, trochu si odpočinout, vypnout hodinky... Ne, nechtěla jsem vzdát, jen si odpočinout. Ale makala jsem dál, hodinky jsem už nesledovala, jen jsem se soustředila na běh. No běh to nebyl, ale snažila jsem se. Byla jsem nasáklá vodou jak houba (promiň Mirko), boty těžké, kalhoty těžké a co mi tedy vadilo, že mě zábla hlava! Než se vynořilo jezero, chytly mě porodní bolesti. No samozřejmě že jsem nerodila, ale bolest v těch místech byla úplně stejná. Myslela jsem, že se skácím. Byla jsem jak ubohá Rusalka bledá, i když tu bolela chodidla, ale taky při každém kroku trpěla. To bylo něco tak šíleného, že mi vytryskly slzy a vůbec jsme nevěděla, co mám dělat. Nejhorší byla představa, že bych musela závod ukončit... Kousla jsem se do rtu s tím, že když na to nebudu myslet, bolest zmizí. Nezmizela úplně, ale dalo se pokračovat.

Nad jezerem, čili tak šest kilometrů před cílem, jsem se chytla jedné holky a společně jsme se až do cíle táhly. Byla jsem ráda, protože jsem už vůbec nemohla a když jsem viděla, že v tom nejsem sama, bylo mi líp. Před koncem nám pořadatelé připravili takovou zajímavou atrakci - aby nemuseli přerušit dopravu, postavili přes ulici lešení. No koukala jsem jak blázen. V nohách asi 20 km a oni nás pošlou do schodů... Stála jsem pod nimi a nevěřila svým očím. Nějaký kolemjdoucí měl úplně záchvat smíchu když mě tam viděl s tím němým úžasem stát. No haha. Vylezla jsem nahoru a sunula se pomaličku přes ulici ve výši asi dva metry (nebo víc?). Lešení se kývalo, zrovna jsme na něm byli tři, povrch klouzal, po schodech dolů nohy stávkovaly, fakt vtip dne. Naštěstí od lešení se běželo z kopce, takže se nohy nějak vzpamatovaly. 

A byl tu cíl. Zařadila jsem skutečnou rychlost a vběhla na stadion. Pípla jednadvacítka, davy šílely a konec zvonec. Ta holka za mnou přišla, chtěla vidět za kolik to máme, kolik mi ukazuje garmin, a čas 3:06 ji očividně potěšil. Říkala, že je šťastná a že se jí chce brečet. Mě se taky chtělo. Nic těžšího jsem nikdy neběžela. Byla jsem maximálně vyčerpaná, promoklá, zabahněná, hladová, v jednu chvíli i zoufalá, že tělo stávkuje, a přesto jsem najednou chodila po stadionu a popíjela horký čaj. Tedy čekala jsem i fólii abych se zachumlala, ale žádnou jsme nedostali.

Slzy v cíli
Chvilku jsem se tam motala jak nudle v bandě až jsem se domotala k východu, kde mi nějaký kluk nasadil medaili na krk a pogratuloval. Bylo po všem... A v tom jsem uslyšela známý hlas a on Digi a Iva. Měla jsem hroznou radost, že je vidím. Došla jsem si s Digim pro věci (ještě že mě vedl, sama bych to hned tak nenašla). Na zemi se válely batůžky, vlastně už jen pár, ale deštník nikde. Ještě že alespoň batůžek mi zůstal. Já blb v něm totiž měla mobil... Začali jsme hledat Renatu, kterou nikdo z nás neviděl. Nebylo možné, že by už někde v cíli nebyla, protože jsem ji nikde nepředbíhala. Počkali jsme na ní tedy u auta, protože tam jsme měli sraz, a ona se za chvilku opravdu vyloupla.

Holky běžely neuvěřitelně dobře. Hlavně tedy Iva, která trať zdolala za 2:27!!!! Páni, co? A Renata zase utekla třem hodinám a do cíle se přiřítila ve 2:58! Šikovný holky, ještě jednou gratuluji.

Iva reprezentovala v národních barvách

Renata a její věčný úsměv
Na nic jsme nečekali a ihned vyrazili do Luvenu. Obdivovala jsem Renatu, že dokáže i po takovém výkonu sednout za volant a v neutuchajícím dešti tu štreku odřídit. My s Ivou to víceméně zalomily, Iva ta usnula a já byla taky taková vláčná. Na chatě jsem udělala večeři, chvilku jsem vydržela s ostatními, ale únava mě přemohla a tak jsem se zase přesunula na pokoj. Ačkoliv jsem byla tuhá a zničená, spánek opět přišel až ve dvě :o(

Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych do toho šla znovu, tak kývnu. Bylo to tvrdé, ale nějakým zvráceným způsobem mě to bavilo. Bavilo mě to čvachtání v blátě i to funění do vrchu. Bavilo mě si utrhnout jahodu a v duchu se pokárat, že nejsem na výletě. Bavilo mě to celé, protože věřím, že přesně tohle je druh závodu, který člověka prověří, a který ho posune o další level nahoru. A já chci být v dalším levelu ať už tam budou jakékoliv překážky a mety. 

Ovšem tedy když holky začaly mluvit o tom, že za rok si tam dají K42, což je maraton s převýšením 1900 m (tady bylo 900) tak to jsem s díky odmítla. Nejsem blázen. Mě bude stačit, že si čas opravím. Nebo že to zase přežiju...

P.S. Pár fotek jsem si vypůjčila od Digiho a moc mu za ně děkuji ;o))

Provianťák ve Švýcarsku

Tak jako mé kamarádky běhat neumím, zato dobře vařím, takže mě s sebou vzaly na výlet, abych jim vyvářela. No, tak takhle přesně to nebylo. Bylo to tak, že Renata jednou začala básnit o jakési horské chatě ve Švýcarsku a že nedaleko se koná takový závod... "Nám by stačil půlmaraton, ale je tam i ultra!" Chvilku ho líčila v růžových barvách, pak mi poslala odkaz a měla mě na háčku. Zlákala ještě pár dalších lidí, takže to vypadalo na Zermatt II. Bohužel ale vyšší moc zasáhla a zbyli jsme čtyři.

Náš tým se skládal ze tři běžkyň a jednoho dvorního fotografa. Představovat nikoho nemusím, jsou to známé firmy, ale pro pořádek, kam že jsem se to dostala. 

Iva - zapálená vrchařka. Nejraději má kopce všeho druhu takže vyhledává závody, které vedou do vrchů a z nich. Kromě toho bydlí blízko Prokopáku, kde se také kopce nacházejí. Dále se pak jezdí rekreovat na Šumavu kde jak známo, jsou také kopce. Z jednoho závodu si přivezla titul mistrně světa družstev veteránek v běhu do kopce (nebo tak nějak, přesně to nevím, nechci se ptát aby nepojala podezření, proč mi to musí opakovat už po několikáté). Kopce, kopce, kopce.. Mohla by je mít ve znaku. Ale má tam kdoví proč Lišku. 


Renatu jsem představila v minulém článku, takže jen ve zkratce: Renata miluje kopce stejně jako Iva i když jejími slovy řečeno: jí tak nejdou. Má chalupu na horách, hojná část jejích tréninků tedy probíhá v kopcích a když si to chce užít, běhá na Černou Studnici. "Chápeš, že já se fakt děsně zapotím, než se tam vydrápu?" Jo, to chápu... Říká si Tučňák a někdy, z určitého úhlu fakt tučňáka připomíná (říkal Bubo :o))

No a Digiho známe všichni, protože od něj všichni máme fotky ať už ze závodů nebo z hospody. Je to kuřák a neběhá, ale krásně fotí. Prostě takový normální chlapík. Nad jedním mým jídlem podotkl, že doufá, že to chutná líp než to vypadá. Je takový upřímný jak já :o)) Po cestě bych řekla, že je to svatý muž když vezmu, co všechno musel strpět, kam se vydrápal a v jakém počasí na nás v den závodu čekal. Jo a je to manžel Ivy :-)

Vezmu-li to ze všech stran, jako běžkyně z Polabí a z neviditelných pražských kopců jsem byla nejslabší článek skupiny (pokolikáté už?????). I kdybych opomenula běh, já v sobě ani nemám tu dravost co holky, na závody chodím prostě proto. Takže provianťák, je to jasný. Řekla jsem si o vařečku a místo v kuchyni bylo mé :o))

I vymyslela jsem, že navařím předem a hotová jídla zamrazím. První jídlo, které jsem připravila, byly zapečené těstoviny s uzeným masem. Z jedné prastaré kuchařky jsem nedávno vytáhla recept tak lahodný, že nic lepšího jsem vážně nejedla. Bytem se linula neuvěřitelná vůně. Po vytažení velkého plechu z trouby se na mě těstovinky libě usmívaly a křupavě lákaly: Jen si uždíbni, neboj, jen kousíček...Půlka plechu zmizela ani nevím  jak. Měla jsem fakt černé svědomí. Ty čuně!!!! Už nic dopředu vařit nebudu. Tak.

V úterý jsem byla ještě běhat s tím, že až doběhnu, zabalím si. Jenže jakmile jsem zasedla k PC abych si nahrála záznam, jakmile jsme s Renatou začaly chatovat a řešit poslední drobnosti, už jsem se nezvedla. Obě jsme se shodly na tom, že raději posuneme o půl hodiny odjezd, než abychom se teď stresovaly nějakým balením. Bylo to moudré rozhodnutí. Sice vstávat v šest, abych vše stihla se mi nechtělo, ale pobíhat v deset večer bytem, ještě navíc v tom šíleném dusnu, by bylo daleko horší.

A ráno, ve středu 24. července se náš výlet započal.
6 hodin: vstávám a začínám vařit. Ano, i přes to, že jsem řekla, že to neudělám. Pekla jsem na cestu sekanou a v papiňáku probublával italský guláš. Budeme mít za sebou dlouhou cestu, jistě nám večer bodne. Před sedmou jsem začala snášet do kufru věci, které mi připadaly důležité. Do toho jsem poklízela, rovnala, umývala, sprchovala se a psala si s Renatou. Měla přijet v půl desáté a já přesně v půl desáté stála u okna a jakoby znuděně jsem hleděla v dál: Kde sakra je! :o)) Když pak skutečně přijela, šla jsem zavřít balkon a zjistila, že venku visí mé tílko i kalhoty, které jsem chtěla mít s sebou. No potěš, jestli mám ještě někde něco takhle položené..

K autu jsem dotáhla obrovský kufr a tašku s jídlem a nějaké ty batohy. Půlku kufru zabírala podobná zavazadla Renaty. Neuměla jsem si představit, že mají ještě přistoupit dva lidé. Kupodivu se nakonec do auta vše vměstnalo, nic nemuselo zůstat doma. Opouštěli jsme kolem dvanácté dusnou Prahu a těšili se až vystoupíme o pár set kilometrů dál v chladnějších horách.

Cesta ubíhala celkem dobře. Udělali jsme si zastávku na Rozvadově a najedli se u mekáče, a pak se ještě 2x krátce stavělo na parkovištích. Kolem cesty byla pořád rovina, hory jsme vyhlíželi dost natěšeně. Já tedy určitě. Když se vylouply, měla jsem z nich závratě. Cvakali jsme s Digim přes sklo jak diví, jako bychom tudy jen projížděli a nečekalo nás pět dnů pobytu v nich. Po mnoha hodinách jsme konečně dorazili na místo, do švýcarského Luvenu, malé vesničky s dvěstěčtyřmi obyvateli ve výšce 998 m.n.m. Nanosili jsme všechny ty krámy do útulné horské chatičky, vybalili a šli na procházku. Fotojízda pokračovala. Kochali jsme se výhledy do údolí i na protější kopce a za chvilku se zase vrátili.

Večer se otevřela lahev na uvítanou a začaly se plánovat výlety. Ačkoli mám bílé ráda, nezúčastnila jsem se, protože jsem jednak neměla chuť a také před závodem mi to přišlo mimo. Nejsem na alkohol moc zvyklá, takže tělo by vyvádělo jak pominuté, co že mu to dávám. Už jsem byla taková hodně vypnutá a tak jsem jen zachytila, že ráno se vyšplháme na jakousi Pičmundu, kterou máme nad hlavou.

Pičmunda, po jejich Piz Mundaun, se nachází ve výšce 2.064 m.n.m. a byl to nejvyšší vrch, na který jsem se kdy vydrápala. Drápala jsem se ale celkem vesele, občas nějaké vydýchání a nacvakání panoramat, ale nějak extra znavená jsem nebyla. Asi to bylo tím, že jsme nejdříve vyjeli autem k chatě, odkud to na Pičmundu byl jen kousek. Cestou nahoru začalo drobně pršet a to vydrželo i skoro celou cestu zpět. Ale zima nebyla a utvrdilo mě to v tom, že na běh ať bude jak bude, mi postačí tílko. K autu jsme sestupovali jinudy, ale už se jen klesalo, žádné záludnosti nás nečekaly. Na konci cesty byla taková útulná hospůdka a všichni si tam chtěli dát kafe. Já ne. Neměla jsem s sebou peníze a přechod z čerstvého vzduchu do místnosti nesnáším nejlépe. A tak jsem šla ven, sedla si na takové prkno pod keřem a prohlížela si fotky. Když jsem po nějaké chvilce zvedla hlavu, svět zmizel. Přede mnou stál mrak. Prostoupil mnou a zahalil i zbytek světa. Neuvěřitelný pocit to ve mě vyvolalo. Za chvilku se z mraku vyloupl zbytek výpravy a jeli jsme zpět do chaty. Najedli jsme se a já si šla lehnout, protože jsem vůbec nemohl udržet oči.

Navečer jsme uspořádali další fotovýlet s krátkou procházkou a sice do vesničky Vrin a kousek za ni. Ve vesničce jsme si nafotili místní hřbitov, krásné a pozitivní místo, které obsadila především rodina Pelikánových. Všude tam, kde jsme se pohybovali, se mluví románštinou. Jazykem, kterému jsem pranic nerozuměla a domnívala se tak, že je to nějaké místní nářečí. A ono ne, on je to jeden z úředních jazyků!

Hory kolem byly nevídaně krásné, ale přesto jsem měla pocit, že když přijedu například do Jizerek, cítím tam větší sounáležitost. Že Alpy sice ohromí, ale ty naše domácí mají snad ještě větší kouzlo. Pro mne určitě. Krátké fotovýlety měly své opodstatnění - nesměli jsme se před závodem zrušit. Padl tedy návrh, že příště (příště?!) to uděláme naopak - nejdřív odběhneme závod a pak se tu vydáme na pořádné výšlapy. Ovšem nač stahovat kalhoty...

Večer opět vínko, které jsem opět odmítla. Byla jsem i celkově taková k ničemu, nechtělo se mi mluvit a tak jsem odlezla na pokoj. Unavená jsem byla jak pes, ovšem spánek přišel až ve čtyři ráno. Myslela jsem, že se zabiju, fakt. Doma bych se šla koukat na televizi, ta mě uspí, ale poslouchání absolutního ticha mě neuspalo ani náhodou. To absolutní ticho bylo vážně absolutní. Nebylo slyšet nic. Nic, znamená nic. Ani auta, ani hlasy, ani kroky, ani ševelení větru, ani psi, ani kočky, ani myši, ani sovy, ani vlastní dech. NIC. Absolutní ticho. Občas jsem vystrčila hlavu z okna abych si to nic prohlédla. Bylo totiž skoro hmatatelné. 

Fotky z výletu na Pičmundu a do Vrinu










A mrak zahalil svět a tento zmizel...




tatranka na Pičmundě



Ve čtvrtek jsem čekala, že mě probudí déšť. Holky totiž asi tak každou hodinu vytáhly mobily a dívaly se na předpověď počasí. Zpočátku dobrý, chápu, že je dobré vědět, zda se něco nežene, kór v horách, ale postupem času jsem na zvolání: Tak se kouknem, co na to Norové, byla skoro alergická. Takže dle Norů mělo pršet celý den. No tak bylo nakonec celý den krásně ba až horko. Den jsme strávili částečně v autě přesunem do Davosu pro čísla a krátkou procházkou kolem Davosského jezera.

Expo měli Švýcaři takové menší na to, že se akce ve všech závodech účastnilo asi 4tis. lidí. Bez jakékoliv fronty jsme si vyzvedly čísla, vyfasovaly pytlíček s dárky od sponzorů a účastnické funkční fialové tričko. V expu se holky zadrhly u Mizzuna a Salamonu, a i vítězoslavně nakoupily nové kousky do svého běžeckého šatníku. Slunce už stálo hodně vysoko, byl vážně nádherný den i jeli jsme k jezeru. Už jsem třetí den otravovala, že si chci vyfotit vodopád, nebo prostě nějakou vodu. A Davosské jezero bylo plné vody, azurové a chladné jako led. Říkala Iva :o))

Procházka nám trvala věčnost, protože tam bylo moc krásně. Všude běhaly veverky a létali krotcí ptáci, občas to bylo jak v hororu od Hitchcocka. A celou věčnost se probíralo další téma a sice: No počkej a tak mi tedy řekni, v čem poběžíš. Ano, já to měla vyřešené už doma, takže tohle mě taky nebavilo. Což jednou, možná dvakrát to probrat ano, ok, Norové pořád měnili své názory, takže bylo potřeba měnit i vyzbrojení. Ale tedy mluvit o tom celý den (nebo několik? už ani nevím...), to bylo nad mé síly. Příště (bude-li nějaké příště) to rozhodně chce nějaký mužský běžecký prvek, který tyhle nekonečné debaty o nesmrtelnosti chrousta nějak rázně utne. Nechci tím říct, že jsem si o tom nemudrovala, mudrovala. Rozhodovala jsem se mezi verzí kraťasy a tílko nebo 3/4 a tílko, a zda batoh s vodou, nebo jen lahvičku s vodou. Kromě toho bylo důležité počkat až na ráno dne závodu, protože to bylo asi nejpodstatnější - přizpůsobit se tomu, co se skutečně odehrává. Nějaká hra na co by kdyby mě vysilovala. Ale tak já je taky zlobila. Chtěla jsem například zastavit u drogerie a koupit si ariel... Do expa jsme se ještě vrátili pro lahvičku na ruku, ale krátce na to už zase vyrazili do Luvenu.

Uvařila jsem večeři a brzy se odkulila do pokoje. Má protivná nálada nějak gradovala, bylo lepší se zašít a neotravovat ostatní.

Výlet do Davosu pro čísla









Sobotu, den závodu, popíšu extra :o))

No a byla tu neděla, čas návratu. Nejdříve jsme ale uklidili chatu, zabalili si a vyjeli znova pod Pičmundu. Holky si vyklusaly a my s Digim šli pomalu dolů k Luvenu a fotili si mlhu a další skvosty. Nevím přesně, v kolik jsme vyjeli, ale v půl jedenácté v noci jsem odemykala ztichlý byt. Dala jsem prát vše promoklé, aby to nezatuchlo, nahrála si záznamy a totálně mrtvá ulehla. Samozřejmě jsem usnula asi ve dvě. V úterý ráno jsem zjistila, že v neděli byl úplněk což by vysvětlovalo jak mou ne zcela výtečnou náladu, tak nespavost. Výlet byl úžasný, ale (spojka vylučovací, co první větu vlastně popře :o)), bylo to pro mě dlouhé a bylo mi smutno, že jsem tak dlouho pryč od rodiny. Takže jestli jsem byla hodně protivná, všem účastníkům zájezdu se dodatečně omlouvám. Snad to alespoň částečně vykompenzovaly chutné pokrmy, které jsem vám s láskou připravila ;o))

Fotoprocházka před odjezdem


ne, to není náklad do dvou aut...

zápisek do kroniky






Pokračování příště... :o))

pondělí 28. července 2014

Cherchez la femme

aneb Za vším hledej ženu. A když je ta žena narozena v měsíčním znamení Býk, je váš osud zpečetěn. Můj tedy ano. 

Charakteristika ženy-Býka je plná silných slov: 
  • Býci nejsou žádné padavky. Málokdy naříkají nebo si stěžují
  • Žena Býk je velká žena. I když měří pod stopadesát centimetrů, dokáže dosáhnout dost vysoko, aby zvládla téměř každou krizovou situaci, kterou jí život přihraje do cesty
  • Průměrná žena Býk má tolik sebekontroly, že kdyby se rozhodla ji uplatnit, zastavila by koňské spřežení
  • Žena Býk může projevit vůči svým nepřátelům pozoruhodnou lhostejnost, ale počítá-li vás k přátelům, bude vás podporovat při všech úspěších i prohrách
Při čtení posledního bodu mám pocit, že jsem její přítel, protože mě svou silnou vůlí vždy nenásilně vmanipuluje tam, kam chce :o))

Jednou jsem někde četla, že každého, koho v životě potkáme, tedy každý, kdo projde naším životem, pro nás bude mít nějaký přínos, nějak nás obohatí. Asi tedy bylo víc myšleno obohacení duševní stránky, protože ne každý je ochotný nám hned něco nacpat.. Ale co jsem se tak jednou nad tímto moudrem zamýšlela, je to opravdu tak. Neříkám, že všichni mě obohatili tak, jak bych očekávala, ale většinou to platí. Občas, když potkám nějakého blba, zoufám si a říkám si: No, to jsem zvědavá, čím ty mě obohatíš!? A ono se fakt vždy něco najde, i když je to totální magor. Prostě když jsem potkala Renatu, můj běžecký život udělal jakousi otočku a vede jinudy. 

Renata je fakt fatalistka. Do všeho se děsně žene. Kdyby ona se hnala třeba za vidinou návštěvy filatelistické výstavy, nebo sbírání oblázků na pláži, či lovení nejlepší fotky ranního slunce v horách, ne, ona hledá drsné a ještě drsnější výzvy. Ne, žádné malé výzvy, ty by jí fakt nebavily, ona potřebuje mít pocit, že si "hrábla" na dno, že bojovala, že se vydala ze všech svých sil. Relaxační proběhnutí po louce? Nuda!  Procházka pod Sněžkou? Dvě nudy! Ona chce dál a výš a pokud možno rychle. Ona ani tep nemá nudný, protože v klidu má tolik co já, když běžím tempo.

Samozřejmě je to chválihodné. Protože ustrnout na místě, to je o ničem. Každý se vyvíjí. Co nám přišlo těžké na počátku našeho snažení, za nějakou dobu považujeme za nehodno vůbec zmiňování se. Ovšem když se stanete "obětí" takového nadšence, co vyhledává jednu výzvu za druhou a s úplně andělským úsměvem vám vykládá, že to bude skvělé, že si to "báječně užijeme", tak se prostě přidáte. Protože báječně si něco užít, to chceme všichni, že jo?

Skutečnost je pak taková, že zatím co já na všech jejích vybájených akcích zdechám a trpím, ona se tam úplně tetelí blahem s úsměvem od ucha k ucha. A je fakt jedno, zda je krásně, nebo hnusně, do kopce, nebo z kopce, prostě pořád se usmívá, pořád je v pohodě, pořád nad věcí.

Poslední její počin, za který jsem jí spílala asi tak dvacet kilometrů z těch jednadvaceti, bylo přihlášení se na K21, čili na horský půlmaraton ve Švýcarsku. Ale to bude jiný článek. Tenhle je jen pro ni. Pro Tučňáka Renatu, která má tak šílené nápady, že nechápu, kam na ně chodí.

Nevím proč, ale mám potřebu tohle o ní napsat veřejně, ne si to jen myslet, nebo jí to někdy v žertu říct u kafe. Bez ní bych si běhala dál své neviditelné kopce, možná nezničená, ale rozhodně ochuzená o spoustu báječných a drsně intenzivních zážitků. A proto tak nějak v koutku duše doufám, že mě bude dál zasvěcovat do svých šílených plánů, a že budu dál smět být její totálně usoužený a zdechlý stín.


P.S. Aby toho nebylo málo, tak mám kolem sebe ještě další ženy-Býky, které Renatu chápou: Martinu a Petru. Z toho lze usoudit jediné: jsem chudák, co? ;o))

pondělí 21. července 2014

Vlna veder, aneb běžcovo utrpení

Vysoké teploty patří k létu, k maratonské přípravě zase patří dlouhé běhy. V horku neběhám ráda, lépe řečeno, nejde mi to (a těm co to jde, opravdu závidím) takže když jsem se v trenýrkovém plánu dočetla, že mám v sobotu běžet skoro dvě hodiny, úplně happy jsem nebyla. Vedra jsou teď fakt neskutečná a mé tělo všechny tréninky lehce bojkotuje. Ale přistoupila jsem k tomu zodpovědně a s chladnou hlavou jsem si dlouhý běh krásně naplánovala. Jak známo, když se připraví hlava, jde to samo. Samo.... Ehm...

Plán zněl jasně: vstanu hódně časně, nechám se odvézt z chaty do Kostelce nad Labem a poběžím podél Labe, po cyklostezce zase zpět na chatu. Trasa je nádherná, rovná, žádné záludnosti, v Brandýse pomyslný poločas a pak ještě pár kilometrů do Toušně, přes vodu do Káraného. Odtud je to na chatu už jen co by kamenem dohodil. No, ale věděla jsem, že je to trasa delší, než bych měla mít a tak jsem měla ještě záložní plán a ten byl to v Brandýse zalomit a běžet po silnici rovnou na chatu, žádné zdržování. Neatraktivní, ale krátké. Jenže výzva je výzva, rovina je přece nenáročná, lákalo mě to prostě zkusit, Tak schválně, hlavo!

Padlý hrdina v Kostelci

V sobotu jsem vstala brzy - v 6:40. V sobotu!!!!! Dala jsem si housku se sýrem a kafe, naplnila batoh vodou, vzala nějaké gely a sto korun a jeli jsme. V 7:38, čili o něco později než jsem myslela, byl proveden výsadek mé maličkosti v Kostelci. Ten byl nějaký rozkopaný tak na začátek cyklostezky jsem jen šla, abych chytila v klidu družice a udělala pár snímků. Tu kostel, tu padlý hrdina (Takhle budu za tři hodiny vypadat, pomyslela jsem si "vtipně"...) tu počátek mé cesty.

Počátek...
Vyběhla jsem. A mé tělo se totálně pomátlo. Takovou rovnou rovinu já prostě neznám. Doma mám své vlnky a kopečky, větší či menší, vím, kde zabrat, kde si odpočinu, jak mám klást nohy, co poslouchat za písničky aby mi pomáhaly atd. No tady to byl mazec. Nohy se rozeběhly jak o závod. Lehce přes šest minut na km!!! Fakt, nekecám. Normálně mám víc jak sedm O:o) Jenže srdce nic, tepy dole, protože to nebyla pro něj žádná námaha! Do toho oči koukaly na krásu kolem a dávaly mozku pokyny, že by se mělo fotit. Mozek zase vysílal signál rukám, ať tedy vytáhnu foťák a fotím. Jenže abych mohla fotit, musela jsem zastavit a zacílit. A než jsem to provedla, pracně vytažené tepy zase spadly někam do háje a já je pak horko těžko opět honila nahoru. A jako vrchol všeho tělo zjistilo, že je vedro i když je teprve osm, a že se mu to pranic nelíbí. Má představa běhu v lehkém vánku vzala za své už asi po dvou metrech.


Nekonečno podél Labe
A tak jsem se celá splavená sunula pomaličku ku Brandejsu, v hlavě zmatek, byla jsem celá taková rozhozená, nevěděla jsem si se sebou rady. Bylo mi vedro. Slunce nemilosrdně svítilo, pralo to do asfaltu, nikde žádný stín. Strašně mi bylo, ale pořád jsem se snažila se rozveselovat a povzbuzovat se. A také jsem si zakázala pozorovat hodinky, to mě taky vždycky uklidní :o)) Potkala jsem další tři běžkyně, no dvě to zalomily nějak brzy, jedna běžela až do Brandýsa, ale "přistoupila" cestou, neběžela přímo z Kostelce. Prohodily jsme spolu pár slov na téma: Vedro a běh a to je teprve ráno, ale měly jsme obě co dělat, tak jsme běžela každá po svém, žádné družení nepřipadalo v úvahu.

Do Brandýsa jsem se doplahočila po hodině - 7,5 km :o( Vzadu z trička mi normálně kapala voda tak moc jsem byla upocená. Přelezla jsem na další úsek cykostezky a tam si dala gel a opláchla jsem se v Labi. Osvěžení bylo fajn, to se musí nechat. Jak jsem se tak občerstvovala, v dálce jsem uviděla asi deset psů na své ranní procházce. Chvilku jsem na ně jen tak čučela prázdným pohledem člověka, co právě přeběhl Saharu, a pak jsem se najednou otočila s tím, že na tohle já nemám nervy, abych v tom vedru ještě přecházela do chůze kvůli psům :oD

Na řadě byl záložní plán - krátká trasa. Samozřejmě ne kvůli psům, ale kvůli té výhni. Pokud bych běžela dál, musela bych běžet možná ještě deset km. Nebo víc? Ani nevím. A už jsem vůbec nemohla. Bylo mi jedno co bude, hlavně ať už to mám za sebou. Ono se to nezdálo, ale město skýtalo tolik potřebný stín takže se mi i nějakou chvilku běželo líp. Na náměstí jsem si pak koupila schock a vypnula hodinky abych se nějak zpacifikovala, udělala pár fotek a připravila se na druhou půlku. 

Schock ve mě započal procesy, které vyžadovaly urychlený přesun někam k zeleni. No, dá se říct, že jsem fakt pelášila, abych to do toho lesa stihla. Od dálnice jsem mohla běžet lesem, ale střihla jsem to po silnici. Tak trochu jsem si říkala, že kdyby nějaký vtipálek zastavil jako že: Slečno, nechcete někam hodit?, okamžitě bych kývla, i kdyby vypadal jako masový vrah. Ovšem nikdo tak vtipný tudy zrovna nejel... Většinou jsem běžela ve stínu a auta udělala i potřebný průvan, takže se to dalo přežít. Až na poslední dva či tři kilometry, to byla opět výheň a kromě toho za každými vraty se ozýval zuřivě štěkající pes. Začínám na ně mít alergii...

Všechno jednou končí, i tohle mé utrpení se pomalinku krátilo až se najednou u cesty vyloupla cedule naší vesničky střediskové. Šťastně jsem vypnula garmínka a do chaty v klidu došla. Zalezla jsem do sprchy, smývala ze sebe prach z cesty a vydýchávala. Vlastně jsem na sebe byla pyšná, i když fakt nebylo proč. To nebyl běh, to byla křížová cesta, trpěla jsem neskutečně. Ale na druhou stranu jsem odolala pokušení vzít mobil a zavolat si pro auto! 

A jelikož bylo málo hodin, vzala jsem do ruky kýbl a hadr a smýčila a smýčila až jsem celou chalupu vysmýčila. A zazvonil konec a horkému běhání je konec. Protože zítra už to má skončit! :o)






Nekonečno v lese

Konec dobrý, všechno dobré...