úterý 30. dubna 2013

Kdo chce kam...

... pomozte mu tam. A nasaďte mu brouka do hlavy :o))

Když vám někdo nasadí brouka do hlavy, je zcela jasné, že tento se zabydlí a začne hlodat. A hlodá a hlodá a našeptává různé nepředstavitelnosti a pošetilosti. Stalo se to i mě. Víte, to s tou knížkou, s tím románem, s tím psaní pro ženy, to, že by to třeba šlo. 

Možná, že by se brouk neuhnízdil kdyby nebylo dlouhých běhů. Kdo běží dlouho, ten se za nějakou tu hodinku začne zaobírat různými nesmysly. A jak roste euforie z toho, že se dá běžet devadesát i stodvacetminut jen tak pro potěšení, najednou má pocit, že když se chce, tak jde všechno.

A mě naskočil příběh. Stovky podobných příběhů asi i žijeme, spousty takových bylo určitě napsáno, ale to se mi v té euforii nechtělo řešit. Prostě jsem sedla a sepsala jakousi pilotní kapitolu. Možná i poslední, kdo ví.

Založila jsem nový blog a tu kapitolu jsem tam vložila. A je tam i anketní otázka, kterou, buďte od té lásky, prosím odklikněte. Variantu nechám na čtenářích.

Myslím, že jsem se trochu zbláznila a včera v noci už jsem si nebyla tolik jistá, že tento krok mám udělat. Ale co, říkám si, maximálně to skončí stejně rychle, jako to začalo. Tuhle jsem narazila na moudro pana Hostomského, kterou bych si mohla dát za rámeček: Nepovedlo se? Nevadí. Otřepeš se a zkusíš něco jiného...
Klikněte na obrázek a jste tam :o)


čtvrtek 25. dubna 2013

A je to tady!

Vyjela jsem si včera odpoledne na kole ven do přírody. Naše cyklostezka byla totálně ucpaná v obou směrech. Všude kočárky, chodci, běžci, tříkolky, psi, skejťáci, bruslaři... Fakt provoz jak na Václaváku (už aby zase bylo hnusně, aby se to trošku vyselektovalo). 

Jela jsem tedy s nejvyšší opatrností s pohledem upřeným vpřed abych stačila zareagovat, kdyby se něco dělo. A dělo se: blížil se maličký cyklista. Skoro ho nebylo vidět, kličkoval, jel v protisměru a když se řítil proti mě zařval: Uhni bábo! :oDDDDD Smála jsem se ještě v Počernicích...

úterý 23. dubna 2013

Zpátky na startu

Takže jo, začínám. Stojím na pomyslné startovní čáře a chvěju se nedočkavostí. Těším se, co nového zažiju a jak mi to půjde, jestli se někam posunu, nebo zda za dva týdny vyměknu...

Minulý týden byl takový rozjezdový, lépe řečeno jsem vlastně nic nedělala, jen jsem odpočívala po svých dvou půlmaratonech. No a taky trochu cvičila a protahovala se. Běh byl až v sobotu. Plány mám udělané tak, že běhám podle tepu. No, to už jsem jednou zkoušela a šlo mi to, dokonce jsem tenkrát zrychlila. Pak jsem ale tepák zahodila, a řídila se svými pocity a dechem. Když jsem nemohla dýchat, přešla jsem do chůze... Klasika. Letos v zimě jsem ho zase vyštrachala, ale nějak mě to s ním nebavilo...

Moje tepáky jsou totiž kapitola sama pro sebe... Mám tři, z toho dva z nich už jsou tak out, že se ani nevyrábí :oDDD

1. Suunto t3. Můj první strojek, vlastně hodně dobrý strojek a nejlepší hrudní pás. Tento nejlepší hrudní pás jsem jednou znehodnotila tím, že jsem mu ustřihla to pružné a zbytek nacpala do úchytů v podprsence. Nějak mi nedošlo, že podprsenka má krátkou životnost... Další takovou jsem nesehnala a tak je mi to tak nějak na nic... A protože je to stejně strojek prastarý, data nejdou stáhnout do PC, tak je na nic celá ta věc i s footpodem na nic. A myslím, že už bych ho ani neuměla ovládat.

2. Garmin Edge 705, čili Eda, čili cyklocomputer. Prodával se i s hrudním pásem, ale bohužel ať dělám co dělám, při běhu (jízdě) na obrazovce tento údaj není vidět. Až když si stáhnu data. Takže je to sice prima, že mám záznam, ale při používání nejsem schopná se nějak tepovkou řídit.

3. Sigma. Velmi jednoduchý, přehledný a má velká čísla! No ale je tak jednoduchý, že samozřejmě slouží jen pro momentální kontrolu. 

A teď co včil, když jsem měla jsem jít běhat na nízké tepy a pak poslat záznam? Vymyslela jsem to šalamounsky (April asi upadne do kómatu): vzala jsem si dva hrudní pásy a dva strojky, Sigmu a Edu. Ale tedy co se dělo, to fakt nemělo obdoby.

Tak např. se absolutně nechytaly družice. Buď někam odletěly, nebo byly domluvené s trenérem, protože jsem měla nařízenou před během rozcvičku. Ne že bych jí chtěla ošulit... ;o)) Takže byla zima, družice nikde a já tedy poskakovala po chodníku do rytmu nějaké bláznivé písničky. To bylo snad prvně, co jsem před během provedla pár prostocviků. Normálně vyjdu ven, zapnu Edu a běžím. Kamsi doběhnu, vrátím se zase až ke dveřím a šup do sprchy.

Asi po 15ti minutách se družice připojily ke mně a mohlo se běžet. Skousla jsem si spodní ret, protočila panenky a se slovy: to dáš, baby, jsem vyrazila. Jakže to bylo? Nízké tepy? Běh s minimálním úsilím na rovině? Aha, no to je super, kde mám u nás vzít rovinu, u nás je to samá vlnka a kopce!!!  :o)) Taky tep okamžitě vylítl hodně vysoko (a to jsem zrovna byla na jedné z mála rovin široko daleko). Přešla jsem do chůze a čekala, až zase spadne. Chvilku běhu, vlnka, tep nahoře, chůze. A tak pořád dokola. Z uřícené běžkyně se rázem stala pravá a nefalšovaná joggerka! Ladně jsem si plula krajem, skoro nezadýchaná, v pohodě. Super úžasný pocit jsem měla, fakt jo. A co všechno jsem stačila prozkoumat a nasát... Krása. Za tu půlhodinu jsem "uběhla" 3,66 km! Prostě nula nula prd, ale přitom jsem neměla pocit, že bych to úplně flákala. Jen jsem prostě nebyla vyřízená tak jak vždycky. Po běhu ještě protahování (opět novinka) a pak tedy už klasika: sprcha a večeře. Byla jsem spokojená jak želva a těšila se na neděli, protože v neděli... Pokračování příště.

P.S. Jo ale keine Angst, mám i "drsnější" tréninky ;o)) 

pondělí 22. dubna 2013

Ručník končí, ručník končí....

Víc jak pět let běhám. Zpočátku byly pokroky vidět takřka denně, každý ovál navíc, o nějaký ten mg léků méně, to všechno šlo vlastně samo. Měla jsem potřebu nejen furt a furt běhat, ale hlavně o tom furt a furt mluvit. A protože to nikoho nebavilo, alespoň jsem si to psala :o) Od deseti oválů jsem se proběhala k maratonu. Ale pak najednou se to začalo lámat až se to zlomilo....

Ono se to možná zdá nepochopitelné, ale před těmi skoro šesti lety neběhal každý jako dnes, fakt ne. A taky těch informací nebylo tolik. Dneska jsou Běžecké školy, Běžecké kluby, běžecké servery, běžecké časopisy, běžecké prodejny, ženy v poklusu, muži v trapu ... 

Kam oko googlu dohlédne, všude se o běhu něco najde. Tisíce různých rad, jak začít, jak pokračovat, jak neztratit motivaci, jak si vybrat boty, jak si připevnit tepák, kolik vypít před během vody, kdy se vysprchovat... Prostě kdo chce, najde všechno, všecičko. Jen tedy ta vůle se vygůglit asi nedá ;o)) Pro začátečníky je jen dobře, že se všechny informace dají dohledat, určitě jsou ku prospěchu věci. Jenže pak se v tom jeden začne ztrácet,  lépe řečeno: ne každý umí sám sebe kaučovat... Nejsem sice žádný mistr světa amoleta, umím celkem úspěšně poradit těm kolem sebe, ale sama jsem ustrnula na jednom místě.

Běh mě samozřejmě baví. Baví mě ten pohyb krajinou po vlastních. Baví mě si nasadit sluchátka a uzavřít se tak do svého světa, kam v tu chvíli nikdo nemůže. Je to hrozná pohoda, hlavně teď, kdy se všechno zelená, ale je to samozřejmě i záhul. Protože běh není jen Bezva, je to i pěkná dřina. Lépe řečeno: pot, dřina a odříkání. A protože mé běžecké kroky už tak nějak nikam nevedly, rozhodla jsem se skončit se svým samotréninkem. Když se mě někdo ptá, proč to dělám, čeho chci ve svém věku vlastně dosáhnout, krčím rameny a říkám: Nevím a netuším, prostě to tak je. 

A tak jsem v březnu kontaktovala trenéra! No, nejdřív jsem jen chtěla, aby mi poradil s jídelníčkem, ale slovo dalo slovo a už mám i plán, čili trénink. Nikdy bych nevěřila, kolik nových podnětů pro  psaní mi to dá...

Začínám psát novou knihu. Mohla by se jmenovat třeba: Padesát odstínů cesty za ztracenou fyzičkou...


úterý 16. dubna 2013

Nechápu... nerozumím...

Co je do slz, které mi tekly v neděli, ty dnešní mají mnohem slanější příchuť... 

Nemám slova, kterými bych vyjádřila svůj smutek nad děním v Bostonu. Vždyť to měl být jen jeden z mnoha maratonů a teď... Teď člověk nemůže dýchat, nemůže uvěřit, že se to stalo. Nemůže uvěřit, že má v sobě někdo tolik zloby či nenávisti, že šel a zaútočil na lidi v běžeckých botách. Na jejich blízké... 

Některé věci prostě nedávají smysl :o(

pondělí 15. dubna 2013

Ubulená Lída ve Vídni aneb jarní detox

Vídeňský půlmaraton jsme s Ivou upekly v Srchu. Zřejmě pod vlivem endorfínů, či co. Ono by bylo vše v pořádku a pohodě, kdyby letos prostě nebylo všechno jinak. Vždycky to bylo tak, že se běžela Praha, pak 14 dnů čas na regeneraci a trochu dalšího pobíhání a pak Vídeň/nebo Pardubice. Jenže tentokrát se Praha posunula, Pardubice se tedy také posunuly, ovšem Vídeň ne. A tak mě čekaly dva půlmaratony v rychlém sledu za sebou. Moc jsem se nepřipravovala, to přiznávám sebekriticky. Mohla jsem Prahu vynechat, jenže jako součást firemního týmu to jen tak nešlo. Měla jsem to tedy vymyšlené tak, že jeden závod "fakt" poběžím, a druhým si "jen" proklušu. Ten minulý týden bylo krásné chladné počasí, čili jsem fakt běžela v Praze. A včera? Včera to bylo něco... :o)) 

Samotné naplánování výletu jsem nechala na poslední chvíli, takže jsem pak nemohla sehnat ani cenově zajímavé ubytování, ani jízdenky. Nakonec se to ukázalo jako výhoda. Ubytování jsem zajistila v soukromí (od čeho má člověk přátele ;.o) A ve chvíli, kdy jsem to domluvila, zeptala se Iva, zda by s sebou mohla vzít manžela. Sice tím porušila všechny zákonitosti růžové buňky, no ale na druhou stranu - osobní fotograf, je osobní fotograf ;o) A tak jsem šla teprve koupit jízdenky. Že nebyly ty, které jsem chtěla, je jasné. No nakonec jsme jeli autobusem EUROLINES, který na rozdíl třeba od Studenta měl cestu o hodinu kratší. A to se mi moc líbilo. Samozřejmě nebyl tam žádný film a žádné kafe, ale tak to se dá přeci přežít.

Růžový křen :o))
Akorát jsem zase byla taková sama. Jako třeba v Pečkách, nebo pak na 1/2M před týdnem. Těžko se to popisuje - stojíte v davu, víte, že tam jsou vaši známí, že tam jsou kamarádi a přátelé, ale nikoho nemáte po ruce a tak je člověk .... osamocen. Iva seděla s manželem jinde, a já seděla s mým batohem. No tak jsem koukala z okna a pozorovala cestu. Příroda nevykazovala žádné známky jara. Až od Znojma se občas někde něco zazelenalo, a Vídeň, ta už byla oproti Praze taková jarní.

Ve Vídni jsme se nejdřív přesunuli do expa pro startovní čísla a pak hned ubytovat. Dostali jsme oběd a kafíčko a domluvili se, že si půjdeme prohlédnout kousek Vídně, konkrétně Schönbrunn. Ještě před tím jsme si ale s Ivou vybalily startovní tašky a já zjistila, že mě pořadatelé zařadili mezi rychlé žluté běžce. A Ivu mezi pomalejší zelené. Tomu jsem se tedy upřímně divila, protože Iva je rychlá závodnice, pro mě absolutně nedostižná. Taková naše hvězda, která se nebojí přihlásit na koloběh, na ŠUTR, běhá závody do vrchu, naslouchá zkušeným běžcům a její výkonnost tak týden od týdne stoupá. 

V noci jsem špatně spala. Probudila mě děsná zima a taky pocit, že už je ráno. Nebylo. Asi v pět jsem šla na záchod a do sedmi jsem už jen bděla. K snídani jsem si dala housku se sýrem a kafe. Zabalili jsme batůžky, rozloučili se a jeli na start. Lidí jak máku, fakt hodně hustý dav. Byly jsme trochu ve skluzu, auta sloužící jako úschovny, byly hodně daleko, takže než jsme se prodraly davem až k našemu autu, byla spousta hodin. Ještě se prodrat zpět, to bylo fakt drsný. Bály jsme se, že nestihneme kadibudku. Mě to bylo trochu jedno, potřebu jsem necítila, ale Iva musela... Stouply jsme si do jedné fronty, ale vypadalo to tak na týden. Přiznám se, že už jsem byla nervozní, předstartovní horečka stoupala, už se mi moc nechtělo tam stát ve frontě, chtělo se mi stát v koridoru a čekat na výstřel. Tak jsem Ivě řekla, ať jde sama. Pak se ve mně hnulo svědomí, obrátila se, že za ní půjdu, ale už se mi ztratila.

A tak jsem si stoupla kamsi mezi běhuchtivý lid a čekala pod blankytným vídeňským nebem na začátek závodu. Mezi žluté jsem nešla. Stála jsem prostě kdesi uprostřed všech možných barev, protože jsem nechtěla zdechnout už na Reichsbrücke, jen proto, že se těch žlutých budu snažit udržet. Možná jsem to ale měla přehodnotit, přeci jen startovali o něco dřív, ale to už bylo jedno. To teplo se mi nelíbilo. Nic nenaznačovalo, že se to cestou změní, že třeba bude trochu foukat, nebo že se zatáhne. Ach jo, to zas bude boj...

Nejdřív ani nebyl. První pětka mi šla s ohledem na minulý závod celkem dobře. Byla jsem odpočatá a v pohodě. Jenže sluníčko přitvrdilo a na mě šly mrákoty. Začala jsem zpomalovat a chodit :o( Nejhorší bylo, že mi vlastně nic nebylo, že mě nebolely nohy, neměla jsem hlad, neměla jsem kupodivu ani žízeň, neměla jsem žádný zásadnější problém, jen mi prostě bylo horko. Věděla jsem, že doběhnu, nebyla jsem blízko toho, že bych to chtěla vzdát, akorát mi to nešlo. Ono totiž i když jsem se loudala, pořád jsem kolem sebe někoho měla. A to hodně pomohlo. Pořádně jsem zase zabrala až v cílové rovince a stačila tak předběhnout jeden megazadek. Říkala jsem si, ať dotyčná raději kouká na můj, než já na její :o))

Čas 2:36 odpovídal mému snažení. Ehm, snažení... Prostě odpovídal tomu počasí. Obdivuji upřímně všechny lidi, co dokáží běhat ať je horko, nebo zima, prostě běží a běží, maximálně si dají o kelímek vody víc. Já se tam pomalu vysprchovala a bylo mi to prd platný. No nic. Každopádně když jsem proběhla cílem, něco se ve mě zlomilo a já začala brečet. Ale tedy ne štěstím. Prostě se ve mě prolomila jakási bariéra smutku a mě tekly slzy jak na pohřbu. Nešlo to zastavit. Klopýtala jsem s očima plnýma slz pro medaili, pro vodu a pro pytlíček s ovocem. 

Prodírala jsem se davem abych odevzdala čip. Moc nechápu, že tak obrovský závod to má ještě na čipy, které si dobrovolníci nesejmou ze závodníků v cíli, ale že se extra platí a odevzdávají úplně jinde, než kde je cíl. Ono taky navíc se sehnout, rozšněrovat botu, sundat čip, narovnat se... To byl taky zážitek. Chudáci maratonci :o))

Šatny, kde už měla čekat Iva s Martinem, jsem hledala dlouho předlouho. Lidí bylo neuvěřitelně. To už se mísili závodníci se svými fanoušky, takže by fakt neprošel ani špendlík a mě zachvátila panika, že se ztratím, že je nenajdu, že nestihneme autobus zpět a co tedy budeme dělat... Ale pak najednou - olala - Iva! Hurá, našly jsme se!!!!! Padly jsme si šťastně do náruče, takže já začala zase brečet. Iva běžela na rozdíl ode mne krásně a to i přesto, že si na jedenáctém km zvrtla nohu. To prostě nepochopím. Já už bych seděla na rentgenu...

Chvilka překotného líčení pocitů, a už tu byl úprk na metro. Bus zpět nám totiž jel už ve 13 hodin. V metru nebyl vzduch. Nejdřív tam omdlel chlap jak hora, pak to málem sejmulo mě. Hystericky jsem prodýchávala a snažila se vydržet. Venku mě napadlo, že to chce něco pojíst a Iva rychle lovila banán, abych fakt nezkolabovala. Špatně mi bylo hodně dlouho, vlastně se žaludek uklidnil až když jsme najeli na D1.

Cesta utíkala. Pořád jsem měla ten svůj splín a navrch hlad. Snědla jsem jablko, ale moc to nepomohlo. A to už mi psala Sáruška, že počká u metra a že si dojdeme na naší pozávodní klasiku - stripsy do KFC. Měla jsem je naposledy v říjnu, takže jsem nemusela dlouho přemýšlet, jestli tím neporušuji všechna přikázání zdravé výživy a napsala: ANO!!!!!!!!...

A když jsem jí viděla, jak čeká, opět slzy. Doma na mě čekalo překvapení. Další slzy. Večer jsem se dívala na film, slzy. Tedy... Co to bylo?! Asi jarní detox. Ty slzy zřejmě vyplavily všechny usazeniny, zimní smutky, různá příkoří, starosti, strasti a co já vím, co všechno ten slaný vodopád spustilo. Prostě restart. A teď už s úsměvem do dalších dnů, do dalších běhů, do dalších závodů. Krásné jaro... ;o))


P.S. Omlouvám se, musela jsem u komentářů nastavit potvrzovací slovo, neustále mi chodily spamy :o(

pátek 12. dubna 2013

Pozor na druhou mízu

Pokud si nějaký pecivál přečte, že někdo: "...trénoval na maraton  a praskla mu aorta..." tak je jasné, že se radostně zavrtí ve svém zaprděném křesle a pronese: Já to říkal! Já to věděl! Sportem nejen k trvalé invaliditě, i smrt hrozí! Máňo, podej mi ovladač...

To mi hlava nebere, že novináři zvolili jako formu propagace článku o M.V. zrovna takový nadpis. Byla jsem zvědavá na celý ten článek, jestli bude plný takových "zajímavostí". Tím spíš, že ho s panem Vieweghem sepsal Tomáš Poláček, můj nejoblíbenější novinář. Naštěstí nebyl. Naštěstí tam byla celá pravda, celý příběh a hlavně věta: Ještě loni jsem zvládl maraton, což je asi důvod, proč na tom nejsem špatně fyzicky. To je myslím hodně důležité sdělení. Silné, vysportované a zocelené tělo se pere s nemocí určitě lépe. 

Ale tohle tam mělo být podtržené a zvýrazněné:

Prasklé hrudní aortě lékaři mezi sebou říkají nemoc pánské druhé mízy nebo taky nemoc sobotní noci. Způsobuje ji změna životního stylu, založení nové rodiny, nebo "příjemný sobotní večer", kdy si muž odskočí s kamarády do restaurace a nápor alkoholu mu zvýší krevní tlak. Právě na ten by si měli pánové dát pozor.


To totiž dává naději stárnoucím manželkám, kterým manžel utekl/chce utéct za mladou, nadšenou, aktivní, štíhlou, spontánní a co já vím jakou milenkou...Až si bude balit svých pět švestek, tak ho nechte jít. Ono už to nějak dopadne ;o))

Ale abych se vrátila k tomu článku: hrozně mě zasáhl. Ten Viewehův smutek, ta pachuť blízkosti smrti a deprese... Jak já mu rozumím. Vím, jak mu bylo a jak mu je a jak velmi dlouho potrvá, než to všechno odezní. Kdo si jednou podá ruku s paní Smrtí, ten ví... 

neděle 7. dubna 2013

Přežila jsem Pražský půlmaraton 2013

Celý předzávodní týden byl takový nanicovatý. Nevím, zda za to mohla tréma, nebo počasí, nebo oboje, každopádně mi nebylo dobře - klasika: bolení v krku, hlava, občas zimnice. Moc jsem neběhala, stejně bych to nedohnala. Ve čtvrtek mi bylo asi nejhůř. Ten den jsem vypila půl hektolitru čaje se zázvorem a medem a doufala, že to zaženu. A v pátek mi bylo hej. Tak hej, že jsem měla chuť tančit. Naládovala jsem si do mp3 nové písničky, takové ty do kroku a do skoku a hrozně jsem se začala těšit na sobotu, až si na ně zaběhám.


Nejdřív jsem ale řešila, co vlastně na sebe. Jestli dlouhé kalhoty, nebo krátké. Své dlouhé mám už věky, ale protože v nich běhám v noci, není na nich vidět sešlost věkem. Ovšem na světle vypadají jak když mi je věnovala Armáda spásy. Navíc po nedávném pádu přibyla dírka na koleni. Inu vypravila jsem se do našeho skvělého krásného a nového centra a prošla všechny obchody se sportovním oblečením. Nikde nic. Většinou už jen krátké. Nejvíc mě pobavili v prodejně Adidas. Přišla k nám prodavačka a naprosto samozřejmě oslovila Sáru, co že si přeje. Sára na ní koukala jak na Zlatou rybku a honem přemýšlela, co si má tak rychle přát, jestli světový mír, nebo raději něco osobního. Tak jsem jim do toho skočila s tím, že JÁ bych potřebovala běžecké dlouhé kalhoty.

Tak mi byla ukázána velikost XS. Ehm. A máte M? Ne. No a co tyhle krátké, máte M? Máme. Vlezla jsem do kabinky a snažila se nasoukat do pidi legínek. Ze tří nenápadných bílých proužků se rázem staly pruhy nevídaných rozměrů přes celé mé stehno. Fakt hnus. Nevzdala jsem to: A máte L? Máme. Super. Ani ty mi nebyly. Na XL jsem se nebyla schopná ptát, to už bych fakt neunesla. No tak nic....Doma jsem vytáhla své staré dobré NIKE po kolena, připravila nátělník s dlouhým rukávem, tričko z NIKE-Runu a bylo to. Vůbec nevím, že jsem si šla kazit náladu do zkušebních kabinek....

A jak jsem tak měla tu svou rozjuchanou náladu, ještě jsem si zacvičila Billyho. To je teď můj miláček a oblíbenec. Kdyby to šlo, pořád bych s ním cvičila. Zpočátku to byl mazec, ale už si zvykám a cvičím i s malým závažím (0,5 kg) i počítáním.


V sobotu ráno mě bolelo v krku, ale jinak jsem se cítila fajn a těšila se. Hlavu jsem naprogramovala do: To dám, i kdybych se měla doplazit. A že se tak málem stalo mě snad ani nepřekvapuje. Letošní přípravu jsem pojala tak nějak volně, moc jsem neběhala, a když už, tak takové ty kratší běhy do 12ti km. Věděla jsem, že to bude znát, ale nechtěla jsem to řešit dřív, než to bude nutné. Trochu jsem se spoléhala na to, že sice nemám až tolik naběháno, ale zase mám hodně naposilováno a nacvičeno. A to se nejen počítá, ale mělo by to být i znát.

Před domem jsem měla sraz s Nicolasem a Kristýnou, jeho dívkou, pro kterou to byla půlmaratonská premiéra. Na metro jsme málem klusali jaká nám byla kosa, ale dobrá nálada byla. V metru už se shromažďovala duha z batůžků a ve vzduchu bylo cítit rozechvěné očekávání věcí příštích. I když jsme nejeli moc brzy, bylo tak nějak prázdno. Dokud jsme nevystoupili na Staroměstské. Uprostřed nástupiště zábor, nahoru jen jedny schody a uprostřed toho všeho spousta natěšených závodníků. Možná i trochu naštvaných když stáli a stáli a nic se nedělo. Fronta se jen pomalu sunula k jedinému eskalátoru, který nás měl přemístit nahoru. Trochu mě udivilo, že službu konající pracovník na chvilku nezadržel ty, co jezdili dolů (bylo jich minimum, asi tak pět za celou dobu mého popolézání), aby vždy na nějakou chvíli pustil oba eskalátory...

Po nějaké době nás to tedy vyplivlo z metra a my se hned přemístili do zázemí pro závodníky a na místo srazu s ostatními členy týmu. Kluci nikde. Stála jsem, koukala, rozhlížela se, prostě kluci se někde zadrhli. Asi v metru jako my před tím. Prakticky jsem neviděla (až na výjimky) nikoho známého. Mladý si šli odskočit a tak jsem tvrdla sama, v každé ruce kelímek s teplým nápojem. Čas najednou neuvěřitelně pádil, už bylo po jedenácté a já ještě nepředala startovní čísla zbytku naší výpravy. Pak volal Petr, že tam kde čekám, tam se nedostane a že jestli bych mohla jít k bráně, že je tam. Což znamenalo prodrat se neuvěřitelně  nahuštěným davem lidí, asi tak dva kroky za minutu. Byla jsem lehce naštvaná a už i nervozní. Těžká nestíhačka. Předala jsem čísla a zase jsem se prodírala zpět. Nick s Kristýnou už tam nebyli, to mi bylo jasný, že se šli převléknout, tak jsem to taky vzala k šatně, honem stáhla tepláky a bundu a šla si vystát frontu na kadibudku. 

Bylo asi za tři minuty dvanáct a já jak blb stála v té frontě. Klepaly se mi ruce a srdce, neměla jsem culíky, neměla jsem družice a když jsem konečně z té budky vyšla, neměla jsem ani závodníky. Všichni se už pohnuli za roh. No tak jsem klusala za ostatními a nacpala se do davu. Popolézala jsem blíž k bráně, slyšela Vltavu, ale nevěděla, jestli už je po výstřelu, nebo před výstřelem. Asi po. Víc jak osm minut po startu jsem probíhala bránou. Keňani až byli jistě tak v půlce závodu...

Nějak se mi nechytaly družice. Nechala jsem to být, že se určitě chytnou cestou. A běžela jsem a klikala si kilometry. Držela jsem si docela stabilní tempo. Sice mi bylo teplo ;o)))), ale jinak pohoda. Někde na sedmém se mi udělalo špatně od žaludku. Trochu mě to vyplašilo, ale nenechala jsem se tím nějak rozhodit, říkala jsem si, že se maximálně pozvracím. Byla jsem ráda, že běžím víceméně s davem a že se mi běží dobře. Blahořečila jsem Billymu, že jsem ho "potkala" a že mám díky němu silné nohy a mysl. V Holešovicích mi šlo hlavou: to je fakt neuvěřitelný, že běžím tak dobře. Jenže druhým dechem jsem si připomněla, že to nejhorší mě teprve čeká a že se teprve ukáže, ať se uklidním.

A ukázalo z té nejhorší možné stránky. Kousek za občerstvením na 16tém jsem začala lovit dopink. I když mi to přišlo zvláštní, dotahovala jsem docela početnou skupinu. Lidi už odpadávali a zpomalovali. V ten moment mě někdo začal brát z a ruku. Nějaká běžkyně. Povytáhla jsem sluchátko abych se dozvěděla, co se děje, jestli jí je špatně nebo co. A zaslechla jsem jak říká, že vidí, že už nemůžu (a to jsem docela ještě mohla!) a že mě povede. Poděkovala jsem s tím, že si jen lovím gel, ať klidně běží sama. Za chvilku mě předbíhala jiná běžkyně a hrozně mile mě pozdravila. Vypadalo to, že mě zná, ale já si ji nedokázala zařadit (tak se omlouvám a znovu zdravím :o)). V těch místech jsem i hodně dobíhala a předbíhala, což mi vzalo jakousi energii. Ale lidi, co nemůžou většinou nenapadne, že by měli jít ke straně, ne, běží si středem, jdou středem... No nic

A pak už přišlo Husákovo ticho a kopeček a kostky a já se celá zakyselila a myslela jsem, že to nedám. Místo nohou jsem měla dva betonové sloupy, které se jen silou vůle (mé vůle) sunuly k cíli. Ještě na tom 15-16 km jsem si myslela, že doběhnu v lepším čase než na jaký jsem před závodem pomýšlela, ale ke konci jsem si nebyla vůbec jistá, že dokončím. Pravá noha mě bolela fakt neuvěřitelně. Tam někde i ležel jakýsi padlý jedinec, už tedy v péči zdravotníků, a mě se chtělo se taky natáhnout a nechat se zabalit do přikrývky. Sebrala jsem ale všechen svůj morál a nějak se dobelhala do cíle. Tu dobrou vílu, která mi chtěla pomoci, jsem před cílovou zatáčkou předběhla (sorry :o))

A čas? 2:19. Přijde mi to jako prostě dobrý čas, jsem spokojená, protože vím, že jsem měla na 2:15 až 2:20 takže jsem se vešla. A že dokud to šlo, opravdu jsem běžela skvěle, bez nějakých krizí. Až tedy na tu nevolnost a chvilkové hledání družic (pak jsem zjistila, že jsem družice VYPNULA HNED NA STARTU :o)

Co mi letos na závodě vadilo byla ta skupina v oranžových tričkách s vozítky. Neustále mi někdo klepal na rameno ať uhnu. A já tedy neustále uskakovala stranou a nechávala je projet, abych je za chvilku třeba zase dohnala a situace se opakovala. Jako nic proti dobročinným akcím, nic proti vozíčkářům, nic proti kočárkům, ale sakra: musí to být? Co z toho mají ti na tom vozítku? Nestačilo by mít na zádech nápis: Běžím pro Vozíčkáře a Dobrou věc? Uvědomují si ty lidi, jak je to pro nás, obyčejné hobíky, těžké každou chvíli měnit směr, uhýbat, uskakovat, nebo - jak jsem slyšela - když do někoho najedou, jak je těžké to zase rozběhnout?  Neumím si představit, co by na to řekli Keňanni, nebo elita. My tedy sice běháme podstatně pomaleji, ale to neznamená, že se nesoustředíme stejně jako oni. Není jiná cesta jak vyjádřit s těmito lidmi solidaritu?!!!!

Naopak se mi líbilo, že bylo dost vody a že se na mě jednou zbyly rozinky! Krása :o))

No a pak už jsme se všichni v cíli potkali, poplácali se po zádech a jeli domů. Mě tedy bylo dál špatně, ale měla jsem i hlad. Zašli jsme na těstoviny a pak už fakt domů, do vany a na gauč. Nemohla jsem skoro chodit, v neděli jsem to musela jít rozběhat, ale stejně chodím dál jak lazar. Takové schody nahoru, to je megavýzva... A v neděli... V neděli zase. Ufff, to asi nezvládnu



Časy zbytku naší výpravy:

Nicolas: 1:38
Petr: 1:39
Jirka: 2:21
Kristýna: 2:30

Prostě dobrej oddíl :o))

pátek 5. dubna 2013

Může za to krabice

Pořád se všichni diví, že není jaro. A pořád ho vyhlížejí a hledají jakékoliv náznaky, že UŽ se to blíží, že UŽ to vypukne. Asi takhle: jaro přijde až po patnáctém dubnu. Vím to proto, že to já za to můžu, že je tak hnusně. 

Někdy dávno jsem po firmě sesbírala vánoční a zimní výzdobu a naskládala všechny ty větvičky a kouličky a vánoční hvězdy do velké krabice. Bohužel nejsem schopná ji odnést do sklepa a zazimovat. Jsem si jista, že kdybych krabici odnesla, přijde jaro. ALE protože nesnáším teplo při závodech, ještě ji nechám neuklizenou.  Protože: tuhle sobotu je (jak vědí úplně všichni) pražský půlmaraton a příští týden je (jak vědí zasvěcení) půlmaraton ve Vídni. To snad pochopí úplně každý, že krabice prostě musí zůstat na svém místě, že?

Ovšem slibuji, že hned 15. dubna ráno ji odnesu do sklepa. A pak to konečně vypukne! ;o))