Olomouc je nej!!!!!

Ne, nezaběhla jsem osobák. Byla jsem ráda, že jsem ve zdraví doběhla do cíle. Vlastně jsem skoro neběžela, byl to spíš takový pochod smrti, jak to nazvala Hanka, ale stejně to bylo úžasný. 

Vše začalo někdy ve středu. Napila jsem se ráno kafe a jedním zubem mi projela šílená bolest. Rozumbradové kolem se shodli, že když zub reaguje na horké, je to vždy průser... No, tak jsem tedy pila kafe vlažné a byl klid. V pátek ráno ale klid nebyl, zub se hlasitě a bolestivě dožadoval mé pozornosti. Zklidnila jsem ho pilulkou. Ale navečer se bolest rozjela do neuvěřitelných rozměrů. Ležela jsem u televize s mozzarellou na tváři a tiše úpěla. No, mohla jsem jet na pohotovost, ale přišlo mi, že tam by se se mnou nepárali a zub by mi rovnou vytrhli. Raději jsem si dala další prášek, dvě bezinkové vodky a do pusy jsem si nacpala hrst hřebíčku. Totálně oblbnutá jsem si šla lehnout a prožila jakžtakž pokojnou noc. Pokojnou do té míry, že jsem o bolesti sice věděla, ale dalo se to přežít.

Večer jsem si tedy nestačila nachystat ani nic, takže ráno jsem zmateně pobíhala po bytě a dávala dohromady jakési zavazadlo. A hlavně výběr oblečení na cestu. Usoudila jsem, že krátké tepláky, běžecké boty a sportovní triko jsou na takový výlet vlakem dostačující. I Sára byla oblečená podobně - sportovně. Asi v půl jedenácté jsme nahodily batohy na záda a vyrazily vstříc zážitkům. Na Florenci k nám najednou přistoupila modelka s kufříkem na kolečkách, dlouhé lněné kalhoty, svůdně upnuté tílko s kytičkou na ramínku, z řemínkových sandálků čouhaly nalakované prstíky ... No fakt nám chvíli trvalo, než jsme zjistily, že je to Martina. Dle oblečení by asi nikdo nehádal, že jede kamsi sportovat. Vysvětlila nám celkem logicky, že jak dělá v té bance, tak vlastně vůbec nevěděla, jak se má na takový výlet obléci :oDDD

Chápete? Růžový záchod! A jak jsem tak pózovala, najednou se rozrazily dveře a z budky vyběhla... chlap! :oD

Cestovaly jsme RegioJetem, naprosto neuvěřitelně komfortní vlak a jízda, na záchodě orchidej a čisto. Já si chladila tvář lahvičkou s rumem a nebylo mi zrovna do nějakého hlaholení. V Pardubicích přistoupila ještě Jana, takže jsme byly kompletní a ta pravá jízda mohla začít. 

V Olomouci jsme si nejdříve vyzvedly věci, pak jsme šly na oběd a hurá na pokoje. Holky se účastnily Rodinného běhu, tak jsem se omluvila a místo abych je doprovodila, šla jsem si lehnout, aby mi bylo líp. A kupodivu bylo. Nespornou výhodou našeho penzionu je, že je kousek od náměstí a můžeme se tudíž ke startu vydat až takřka na poslední chvíli. Nijak extra jsem se na běh netěšila. Člověk už pozná, jak na tom je, kdy se bude trápit, kdy se mu poběží skvěle. Aniž bych to tedy nějak moc řešila, byla jsem připravená prostě si trasu odběhnout. Na nějaký super výkon jsem s ohledem na své současné pobíhání, probdělou noc  a vysoké teploty ani nepomyslela. 

Na startu jsem potkala Barborku (chtěla mi dělat vodiče na dvě hodiny :o)), a pak si v koridoru povídala s holkama, s Hankou a Alenou. Trocha rozptýlení a bum - běh začal.

Běžela jsem nad očekávání v pohodě. Byl příjemný chládek, písničky duněly. Kolem mě se hnaly davy lidí dopředu, ale strhnout jsem se nedala. A hlavně - zub najednou vůbec nebolel. Vyběhli jsme na okruh a tam to začalo. Slunce se do nás opíralo v plné síle, lilo ze mě, lilo ze všech. Na občerstvení jsem si do bot nalila vodu, protože mě neuvěřitelně pálila chodidla. Pak jsem si dala trochu gelu. V ten moment jsem ucítila nutkavou potřebu. Ještě jsem netušila, kudy přesně to vyjde, ale bylo to hrozný. Silou vůle jsem se zpacifikovala a pokračovala. Můj výkon se začal propadat do mínusu. Šla jsem, měla jsem mrákoty a vůbec jsem nemohla. Probrala jsem to zleva zprava a usoudila, že to ukončím. Na druhé kolo jsme neměla.

ještě je mi hej...

A tak jsem běžela a těšila se na náměstí, jak proběhnu bránu a skončím, jak se půjdu vysprchovat a už nebudu muset vůbec běžet. Přibíhám, ale na křižovatce před náměstím stál dobrovolník a ukazoval rukama doprava. Volal: Druhé kolo! Druhé kolo! Povídám: Druhé kolo? Musel si myslet, že jsem magor když se tak blbě ptám, ale trpělivě opakoval: Ano, druhé kolo. A já jak ovce prostě běžela dál to druhé kolo.

Na desítce seděly holky a fandily mi. Sára se mnou chvilku běžela, ale rozčilovalo mě to, tak jsem jí poslala zase zpět (byť jsem jí sama řekla, ať se mnou kousek běží). Jakmile se odpojila, odpojila se i mp3!!! Má černá můra - běh bez hudby. Myslela jsem, že se zabiju. Bez písniček dalších jedenáct kilometrů? To bude fakt něco. Ale běžela jsem. Příjemný jogging podvečerní Olomoucí, se skvělým publikem, úžasnými fanoušky. Díky tomu, že jsem neměla ucpané uši jsem slyšela, jak se fakt snaží. Jeden vilný stařík volal: To je figura! To musíte dát s takovou figurou! Cha, zřejmě nějaký příznivec slovanských plných tvarů. Ale bylo to milé. Nějaké paní zase volaly: Jsi úžasná, jsi skvělá. Musíš být na sebe pyšná, když takhle běžíš! Ještě kousek.. No to se přiznám, že jsem měla slzy v očích, protože jsem si v té chvíli o sobě nemyslela, ani že jsem dobrá, ani že běžím.

Trochu mi to připomínalo Pardubice - liduprázdná ulice a v ní se plahočím já. Volno přede mnou, volno za mnou. Na občerstvovačce stála řada dobrovolníku, všichni drželi kelímky a volali: Tady je nejlepší voda! Tady je ještě lepší. Tuhle si vezměte.. Prostě komfort - celá řada kelímků jen pro mě samotnou :oD 

Letová fáze v cíli :oD

Musím uznat, že bez těch sluchátek to bylo zajímavější. Za prvé jsem slyšela, co mi kdo kolem říká a za druhé jsem si zvolila tempo, které mi v tu chvíli sedělo. Pomalu a jistě jsem se přesouvala k cíli. Slunce zapadalo, na obzoru byly krásné červánky, vpravo od nich srpeček měsíce, kolkolem ticho. Romantika letního večera. A jak jsem si tak cupitala, začala jsem dobíhat lidi. Dobíhat a předbíhat. Asi na 18tém km jsme si najednou uvědomila, proč asi mi mp3 nejde a začala jsem to řešit. A hle, zase šla. Sice jen tři písničky a dost rychlé, ale táhly mě do cíle. V parku čekaly holky, přidala se ke mně Martina aby mi dělala společnost, ale i tu jsem poslala pryč, protože jsem potřebovala být sama. Ještě jsem dotáhla pár lidí a byl tu cíl.

V cíli si se mnou pleskli dva kluci a já šla tak trochu mimo sebe pro medaili. Stojím u nějaké paní, ta žvýkala jablko a k předávání medaile se nějak neměla. Povídám: Nevypadám snad, jako bych právě doběhla? A ona se smála a kroutila hlavou. No, nakonec mi jí dala :o)) 

Úplně mrtvá po jídle...

Byla velmi, velmi vydřená a když si vzpomenu na ten úsek mezi 5-8 tak bych nevěřila, že jí získám a že závod dokončím. Nesmutnila jsem, necítila jsem žádné negativní pocity i když ten výkon za nic nestál. Ale ty lidi kolem, ta atmosféra, kterou vytvořili jak dobrovolníci tak fanoušci, to mi stačilo. Proto za rok zase pojedu a zase se budu s tratí, a hlavně se sebou, prát. Mě nejde o časy, i když nějaký lepší jako bonus je vždy super.

Pak jsme ještě zašly na večeři, já si dala úžasnou česnečku, dvě kofoly a kousek palačinky. Dala bych si celou, ale najednou jsem měla záklopku a nepolkla už ani sousto. Dlouho do noci jsme se pak se Sárou na pokoji čemusi smály. No čemusi. Stačilo říct: Und! Und.. a byly jsme v křeči :oD

Domů jsme zase jely žlutým vlakem, daly si bohatou snídani, kafe a opět jsme se smály hláškám pana Septima. Krásných dvacetpět hodin. Krásných...

Vážně nejsem robot!

Občas se stane, že mám chuť napsat nějaký komentář pod článek spřátelených bloggerů. Sednu, napíšu něco děsně vtipného nebo inteligentního a dám odeslat.


V ten moment se objeví hláška: Dokažte, že nejste robot. připomíná mi to pohádku o kůzlátkách: Ukaž kopýtko jestli jsi naše maminka. Možná, že kdybych mohla poslat fotku, systém by viděl, že mi nikde netrčí antény a můj komentář by poslal do éteru.


Ale je to paličák. Nechce fotku, pošle mi kvíz v podobě klikyháků. Nejsem schopna je rozluštit. Ale zkouším to: 61xcGrzf. Klik. Špatně. Jste robot. Zkuste to znovu pokud si myslíte, že nejste. Přitisknu oči na monitor, zkoumám zadání. Nejsem schopná říct, zda vidím dvojité vé, či en. Zadám: Opakovat akci. Písmenka se přeskupí. 25qieujnf. Špatně. 56tuvghRd. Špatně. Klik. Další shluk podivností. To nedám, vzdávám. I bez mého komentáře se svět bude točit dál.


Systém je liška podšitá. Když viděl, že se mi asi dva komentáře podařilo protlačit přes ty jeho zapeklité hlavolamy, v dalším zadání mi nabídl výpočet matematické rovnice o dvou neznámých...

Psi se perou o chládek

a já zdechám. Vzduch se tetelí blahem, tráva žloutne. Plánované běhy odsouvám na neurčito a sedlám svého oře. Však co může být krásnějšího než s větrem ve vlasech ujíždět krajinou...

Nejela jsem sama, bylo nás víc. Krajinou jsme zas tak rychle neujížděli, byla to spíš vyhlídková a kochací jízda podél Labe. Nádherná liduprázdná krajina, s úzkou stezičkou, která nás nutila občas slézt a kolo vézt (se přeci nezabiju na železném můstku). Labe se ploužilo stejně jako my, jen občas vyskočila jakási zvědavá ryba, aby hladinu trochu rozvířila. Sem tam jsme narazili na ohnutá záda a pohled upřený do vody, či zvědavé oči domorodců v zahrádkách. Užívala jsem si to, protože většinou jedu jak blázen (v mém měřítku) a rychle se přesouvám z bodu A do bodu B, či dělám okruhy, které už znám. Bohužel jsem neměla foťák. Nebo možná bohudík, protože bych neustále lovila ten nejlepší snímek, který by zachytil tu krásu kolem. 

Udělali jsme zastávku v malé hospůdce Zahrádka bez obsluhy, nádobí si po sobě laskavě ukliďte. Dala jsem si kofolu, rychlé cukry jako přísun energie do dalších kilometrů a tlačenku s cibulí, aby z toho něco měly i klouby ;o)  Přišla tam taková parta holek s hůlkami a mě se úplně děsně zastesklo po těch našich babincích. Samozřejmě se v hlavě hned zrodil plán...;o))  Ještě že první letošní jízda (je to vůbec možné, že teprve první?!) bude už tento týden a to se tedy velmi těším!!!!!

Cíl byl v Nymburku, malebném a ospalém městečku, ve kterém to žilo jen na pivovarských slavnostech, kterým jsme se úspěšně vyhnuli. Pak oběd a cesta zpět. Už trochu svižněji neb nás tlačil čas. Slunce se do nás opíralo, vzduch se ledva hýbal, náročné to bylo. Ale ne jako běh, který bych v tomto počasí nezvládla ani náhodou. Rybáři už neseděli, polehávali a pochrupovali.. Prázdninová idylka.

Úsek, který jsme jeli, je součástí Labské stezky a na takové to odpolední protažení je úplně ideální. Už se těším, jak si to tam zase střihnu. A může být klidně i úplně jiná teplota...

To je šlendrián!

Tuhle jsem u sebe na blogu něco hledala (paměť odchází, blog zůstává :o) a zjistila jsem, že poslední záznam je tak starý, že už se tam líhne druhá generace pavouků.. Přitom tak nabušený měsíc, jako byl tento, jsem dlouho neměla. A tak ho shrnu do několika bodů, i když si každý zaslouží samostatný článek.

Začal odchodem Sárušky. Nešla nikam daleko, jen vedle do vchodu a do práce, ale to prázdno, které vzniklo, to je něco neuvěřitelně bolestivého. Ty první dny jsem doma chodila do jejího pokoje smutnit a bylo mi, jako by mi někdo vyrval kus srdce. Nevím, z čeho všeho mi bylo smutno. Prostě jsem cítila, jak se uzavřela jedna kapitola mého života. Už druhé dítě odešlo do světa. A to jsem si vždycky myslela, že mám dost svých zájmů a aktivit a odchod dětí mě tolik nezasáhne. Omyl na sedmou.

Znova se rozbíhám. Květnová angína mě docela vyřadila z provozu. Štafetu jsem si sice odběhla, ale tak krátce po nemoci to ideální nebylo a tělo se k dalšímu běhání prakticky nedalo přemluvit. My starší a pokročilí se z těch nemocí hrabeme nějak déle. Tak jsem ještě odpočívala a nabírala sil. Je to asi potřetí, co letos začínám a opravdu to není nic příjemného. Každá terénní vlnka mě dostane, kopce supím a chodím, a vše nad deset kilometrů je katastrofa.

Hledala jsem letošní cíl/vrchol mého snažení, čili maraton. Sice jsem se domnívala, že z Mnichova se stane každoroční tradice, ale pak jsem odpískala ženský běh ve Frankfurtu, přičemž mě napadlo, že běžet tam maraton by bylo mnohem záživnější. A tak jsem se zaregistrovala a už mám i startovní číslo. Zároveň jsem přihlásila i Nicolase. Ano, to je ten můj nezbedný syn, který tvrdil, že běh je nuda, nebaví ho a zaběhne si jen jeden půlmaraton, abych viděla, že běhat umí každý ;o)) 

Protože základem všeho je plán, mám hnedle dva. Uvidím, který se mi bude držet lépe. Každopádně cíl je jasný: posunout Hance hranici ;o))) Ona mě letos pořád honí a předbíhá a utíká mi, takže jí to prostě potřebuju vrátit i s úrokem. I kdybych měla padnou, pár sekund musím stáhnout! No, ale tak uvidím. snažit se budu, ovšem stačí vlna veder a příprava bude ohrožena. Naštěstí termín je tak pozdní, že co mi uteče v létě, doženu (snad) na podzim. 

Aby mi to šlo pěkně od ruky, přihlásila jsem se v září na všechny masovky, které jsem našla. Začíná to Nike-během, pokračuje noční desítkou a končí 1/2M v Ústí. 

Také se konal běžecký mejdan v hotelu Hilton. Paris poklidila velký sál a my se tam zase jednou šli trochu opít. Zadarmo? Né, však jsme zaplatili startovné ;o)
Je to akce pro vyvolené, čili pro štafety a týmy. První ročník tam byl kdekdo ve sportovním, takže druhý ročník jsem pojala sportovněji i já, což jsem hodlala letos i obhájit. Ovšem většina přítomných dam měla kloktejky a pánové obleky. Chvilku jsem byla také za dámu a vratce jsem se pohybovala na šíleně vysokých lodičkách, ale po hodině či dvou stání jsem vzdala (jo, vzdala!) a šla si vzít balerínky.
Potkala jsem spousty známých, večer jsem strávila hlavně s Rendou a jeho lidmi, a odcházela jako vždy jako jedna z posledních. Vydařená akce. Nicolas mi vyčetl, že jsem ho nikdy nevzala s sebou. Učarovaly mu totiž plné tácy vína, které se mezi hosty nestále pohybovaly. No jo, no, Nicolas úplně vyměnil Sárušku. Nejlepší by bylo, kdybych tam měla oba dva... 

No, pak byl závod pro ženy. Ten mě vycucnul, ale i nabudil. Psala jsem o něm jak na Běhej tak na BezvaBěhu, ale na článek sem už nemám sil. Přijde mi, že vše bylo řečeno. A jak říkáme my bloggeři: co se na blog nevešlo, to si řeknem u piva :o)) Odezvy vesměs kladné, i když pár kritických hlasů se ozvalo - motivace pro příště.

Stalo se toho možná ještě víc. Pár významných (manžel dokončil studia) i bezvýznamných (nabrala jsem další kila), by se ještě našlo. Ale takových má každý tolik...