čtvrtek 30. ledna 2014

Zátiší s Veverkou



Ale tak dala by se k tomu napsat malá story, ale takhle to bude lepší :o))

sobota 25. ledna 2014

Románek na pokračování

1. kapitola
Běžím a myslím na Honzu. Ve vší slušnosti samozřejmě. Myslím na to, že měl kulatiny a nejsem jistá, jestli je oslavil. Se mnou tedy určitě ne. Že by... Vkrádá se podezření, že třeba slavil, ale nebyla jsem pozvaná. No jasně, nemusím být všude. Ale.. Ale! 

Jestli si myslel, že své životní jubileum oslaví pouze zakázaným během po Stromovce, kterého se zúčastnilo hodně lidí, ale ne já, ne David, ne Machy, ne Luboš..., tak to se tedy hodně zmýlil.

Začnu spřádat plán.

2. kapitola
Odchází sondovací mail na Davida. a hnedle i uspokojivá odpověď:
Říkal, že je moc neslaví a že je jede slavit k rodičům a jeho táta měl taky kulatiny, takže budou slavit hlavně ty. Takže to zazdil. :) Jsem pro. :)

Prvního spojence bychom měli. Spojím se ještě se Slunéčkem. Rychlými tahy naznačím, o co mi jde. Potřebuji znát Honzův přibližný rozvrh akcí. Zvolili jsme pátek. Ne proto, že já mám zrovna trenýrkové volno, ale proto, že bude možnost posedět o něco déle, a že se mohou zúčastnit i přespolní. Okénko v kalendáři 24.01.2014 zeje prázdnotou... 

3. kapitola
Hledám mail, který jsem rozesílala o vánocích, abych našla kontakty na všechny, co tam byli (pozvaní). Ten seznam byl doplněný Honzou, čili tam pronikli lidi, co do té doby s námi v hospodě nikdy nebyli. Z toho jsem usoudila, že když je chtěl mít na besídce, uvidí je rád i na oslavě svých padesátin.

Mail odletěl do světa. Na nadšené reakce jsem nemusela dlouho čekat :o))

4. kapitola
Můj úkol zněl jasně - pozvat ho na pivo. Na tom není nic divného, občas se scházíme ve výrazně menším počtu. Říkáme tomu Mušketýrská setkání. Pár dnů nic nedělám a pak začnu sondovat. Honza je nadšený. Půjdeme na Starou poštu. Jé, a nemohli bychom spíš k Sádlům? O vánocích mi tam neuvěřitelně chutnala ta šedá rulanda, tu bych si ráda dala ještě jednou, pěkně v klídku, lžu až se mi práší od klávesnice. Normálně mi i buší srdce vzrušením. Vím, že lžu a stydím se. Co když to prokoukne? Souhlasí, žádné velké protesty se nekonají. Divné! Co když něco tuší?!?!?!?!?

Dohodli jsme se, že pošlu zvací mail na zbylé mušketýry. 
Klik a mail je pryč.

Kluci odpovídají kladně. Nejtěžší úkol splněn - Honza bude tam, kde ho chceme mít a kdy ho tam chceme mít.

5. kapitola
Rozjíždíme přípravu dárků. Napadlo mě, na základě jeho příhody z Ameriky, dát mu padesát párů běžeckých ponožek... Ovšem, chudák, kam by jich tolik nacpal? 

Přilítne návrh udělat fotoknihu. Jen z fotek z blogu. Jen z některých fotek. Nakonec je z tohoto nevinného návrhu několikadenní vyzobávání milníků a postřehů z celého blogu. Rozdělujeme si s Richardem Strouhalem úkoly, padá na mě rok 2011-2013. Probírám se třemi lety Honzova života. Jeho běžeckého života. Všedního života. O některých zásadních věcech píše tak skromně a okrajově, že je těžké zachytit je.

Po dvou dnech Richard píše: ... Honza toho nejen hodně naběhal, ale i hodně napsal ... už mi z toho šibe .. :o))

Rozšiřujeme termín odevzdání o dalších pár hodin. Nebylo by lepší jít si raději zaběhat? CTRL+C, CTRL+V, CTRL+C, CTRL+V, CTRL+C, CTRL+V, CTRL+C, CTRL+V... Taky mi šibe. Ale Honza nám za to stojí!

6. kapitola
Maluju návrh dortu pro cukrárnu. Plním obdélníček dvanáctkami. 12 12 12 12 a ... 17. Nevím proč. Skartovala jsem papír a maluju to znovu. 12 12 12 12 a .... 17. Jsem asi magor. Raději to udělám v PC pomocí CTRL-C a CTRL-V. V této disciplíně jsem od včera přeborník.


Nakonec vypadal takto:



7. kapitola
V pondělí se strhla v našich mailech šílená lavina - řešíme hlavní dárek.

Vlastně to začalo už o víkendu, kdy Ďuri navrhl čelovku. Slunéčko naprosto bezelstně šlo za Honzou se slovy: Já teď budu běhat ve tmě, co bys mi doporučil?, a dostala dlouhou přednášku i s praktickými ukázkami a popisem všech čelovek, které Honza vlastní. Účel však splněn, mohla poreferovat, že čelovky má čtyři, lepší či horší.

V pondělí se tedy na vyšší úrovni (noční a dálkoví pobíhači) řešilo, zda Ďurim navržená čelovka odpovídá vysokým nárokům ultramaratonce. Když už to bylo víceméně schváleno a odsouhlaseno, přišel odkudsi návrh, pořídit mu hole... Další 50 mailů se tedy točilo kolem holí karbonových, hliníkových a francouzských.

Richard má nový úkol. Jistě je rád, protože klikne maximálně třikrát :o))

Sladkou tečku tomu na konec dal Sudetský Veverka, který si vzpomněl, že do hospody mají vejít s písní na rtech a poslal verše od Machyho, aby se tyto doplnily o další sloky a společně se básnička nacvičila... :oD

Co básnička - Pražský Veverka chce vzít kytaru...!

8. kapitola
Volali mi z dortů. Vůbec nepochopili, co po nich chci. Přitom úkol zněl jasně: dort, placka, dvanáctky, fotka. Co na tom kdo nechápe? Ale hodný pan majitel se mnou tak dlouho probíral mou vizi, až jsme se dohodli. Nevím ale, zda si prosadil svou, nebo přistoupil na mou. Hlavně že v pátek bude dort hotový a dokonce ho zavezou do hospody. Alespoň že tak.

9. kapitola
Přibyl další mlčenlivý účastník. Bolí už mě břicho z toho tajnůstkaření. Adrenalin by mohlo být mé druhé jméno. Když přijde mail od Romany, který začíná RH, což při letmém pohledu začíná jako mail od Honzy který má HH, normálně se mi sevře žaludek a klepou se mi ruce. Máme to prý všichni. Všichni se bojíme, že to nějakým způsobem praskne a naše snaha přijde vniveč.

10. kapitola
Kruh příprav se pomaličku uzavírá. Je domluvený dort, je domluvená hospoda, dárky objednané, pokyny pro účastníky zájezdu rozeslané, jsou připravené hnědé podšálky...

Je to divný, ale i přesto, že akce je opravdu velmi tajná, pořád se hlásí lidi, že by byli rádi u toho. JAK JE TO MOŽNÉ? Jestli mi napíše Honza, že se doslechl..., má mě Martin u sebe na stole. Studenou samozřejmě.

Abych se uklidnila, dala jsem si vaječňák.

Zabral do té chvíle, než napsal Evžen:
Teď mi přišel mail od Honzy mezi mailama s Tebou. Hele, asi 3 vteřiny jsem měl skoro infarkt, jestli jsem něco v odesílání nezvoral.:-) Chápu, jak Ti asi občas je. Vydrž, ještě dva dny a 5 hodin

Po půlhodině resuscitace, kterou mi poskytly holky v práci, jsem si mail přečetla znovu a pochopila, o čem přesně píše! V první moment mi z toho vyšlo, že Honza mu přeposlal celou naši SEKRET korespondenci!

Dala jsem si třezalku.

11. kapitola
Den D. Ještě že, protože déle by se to nedalo vydržet. Je fakt, že včera už byl klid, maily utichly, dárky dorazily, lidi jsou natěšení. 

Ráno jsem si u Honzy ověřovala, zda ta dnešní hospoda vůbec platí. Odpověď mě totálně zrušila. Smála jsem se jako už dlouho ne (když nepočítám včerejšek, kdy David napsal do oběžníku, že na sraz přijde s cedulkou: Jsem pro styk).
Takže odpověď zní:

pocitam s tim!!!
samozrejme muzu i drive..
ovsem.. musim kolem 8 odejit..
D. je nemocna, a Deri bude cely den sama:)

Vážně si myslíš, že půjdeš v osm venčit Deri? LOL LOL LOL (to byla má myšlenka, ne písemná reakce). Ve skutečnosti jsem odpověděla, že to nevadí, že chci být taky brzy doma... ;o)

Až mě z toho rozčilení zebou ruce!

12. kapitola
Do hospody jsem jela s patřičným předstihem. Potřebovala jsem si ověřit, že personál opravdu pochopil, co jsem domluvila po telefonu, čili že je to akce tajná a slovo tajná, že nesmí před prvními příchozími vůbec vyslovit, neb jeden z nich bude ten, pro nějž se akce pořádá. Ano, přesně jako je tato věta krkolomná a zamotaná, tak přesně krkolomně a zajíkavě jsem jim to tam vysvětlovala. Zdálo se, že nechápou skoro nic. Ale když jsem do vysvětlování zapojila i ruce, nakonec jsem se domluvila.

V zadní místnosti byly připraveny stoly s cedulkami Rezervace. Dva dlouhé byly připravené pro nás a jeden menší pro někoho, kdo měl dorazil v 19 hodin. A ten se mi náramně hodil pro můj záměr - posadit Honzu zády ke vstupu. Strategicky jsem obsadila místo u stěny, po mě příchozí Luboš si sedl naproti a když dorazil Honza, zákonitě musel obsadit místo v čele stolu - ale zády. Výborně.

Ve chvíli, kdy dosedl a objednali jsme si tatarák, bylo tak nějak jasné, že to může dopadnout už jen dobře. Pokud něco tuší, je to vážně PAN herec. I přesto jsem ale stále byla nervózní a pořád běhala na záchod. 

A pak... konečně...s písní... vešli všichni gratulanti. 

Honza zrovna něco vykládal. Místnost se pomalu plnila lidmi. Přišli potichu, takže Honza o nich vůbec nevěděl. Začali zpívat ... No a už to jelo... Asi to nejsem schopná popsat. Prostě si představte naprosto vykolejeného Honzu, kterému všichni přejí, dávají mu dárky a on do toho neustále hledá Slunéčko a pokládá jí dokola pořád tu jednu otázku: Tys o tom věděla?! Tys o tom věděla?! No, byl krásně zmatenej :o)) 

Po předání dárku přišel přípitek, který pronesl David a pak už se zábava patřičně rozjela. Celý večer byl báječný. Přišli úplně všichni pozvaní (až na zahraniční dopisovatele a Budějovickou buňku - tři maratonci, kteří si vzali za své: V Budějovicích by chtěl běžet každý...).

Drobnosti:


Styčný důstojník David byl pro sraz gratulantů patřičně vybaven :o))


Bonbony ode mně


Renata vyrobila pro Honzu jeho vlastní voodoo-figurku





P.S. Mám pocit, že ponožky nakonec nedostal ani jedny, ale fidorek si odnášel 54

pátek 17. ledna 2014

Přírůstek do běžeckého šatníku

Loni před Kbelskou jsem zjistila, že mé dlouhé zimní běžecké kalhoty jsou samá díra. Běhám celou zimu po tmě, tak nevím, když se vyperou, a visí, také to nebylo vidět, ale když jsem si je natáhla ve dne a šla běhat, zjistila jsem, že mám nohavice takové tečkované. Ty tečky, to byla má kůže...

Mám ty kalhoty fakt ráda. Nebyly nejlevnější (zřejmě jsem se jimi za něco pochválila, možná jsem uběhla tři km v kuse nebo tak něco) a vydržely mi prakticky od počátku mého pobíhání. A hlavně mi ladily k botám. Ne barvou, ale značkou. Od loňského jara jsem se tedy snažila pořídit si nové. Vyhlídla jsem si jedny ve výprodeji v Sanasportu, a když jsem po několikadenním váhání konečně na jedny klikla, volala mi paní, že už je nemají. Hm. Usoudila jsem, že je to jedno. Stejně se začalo oteplovat a přišel čas vytáhnout 3/4.

S blížícím se podzimem bylo jasné, že otázka nákupu nových zateplených zimních kalhot je opět aktuální. Udělala jsem si kafe a jala se klikat, co nového na trhu. Doklikala jsem se na jedny, co mě okamžitě uchvátily:

Při hledání nejnižší ceny jsem ale narazila na ještě hezčí:


Marnivost, ach jo... Dva dny jsem váhala, které z nich si mám koupit, cena nebyla zas tak nízká, ale s ohledem na dobu použití několik let jsem si říkala: Já za to stojím. A objednala si ty se širším pruhem. Za týden byly na skladě, došla mi pro ně Sára. A hned mi volala: No nevím mámo, jestli ti budou... Není to M?, divila jsem se. Je to M, malý M.

Doma jsem kalhoty rozechvěle vyndala z igelitu. V ruce jsem držela takové nějaké silonky. Maličké a úzké. Krásné ale byly, to ano, to se jim musí nechat. Zavřela jsem se do ložnice a snažila jsem se do nich obléct. Natáhla jsem je ke kotníkům a dál to nešlo ani heverem. Chtělo by to klouzek, napadlo mě (pro mladší ročníky: klouzek se sypal do rukavic aby šly natáhnout na ruku). Po půlhodinovém boji jsem kalhoty dotáhla až ke kolenům. Takto svázaná jsem padla na postel a šla na to jinudy: Udělala jsem svíčku, tím se tuk z nohou přesunul do hlavy a kalhoty jsem nasoukala pěkně až do pasu. Airback nad lemem kalhot vypadal zajímavě...

Prošla jsem se v nich po bytě, pocit krásný. Stehna jsem tímto způsobem zúžila asi o dvacet cm, takže když jsem šla, netřely o sobe. Přestalo tedy hrozit nebezpečí zážehu což mě opravdu rozradostnilo. To jsem ovšem netušila, co úsilí mně bude stát snaha je zase sundat. Rolovala jsem je pomalu dolů, tukový airback zase postupně zaplňoval osvobozená místa. Po půlhodině jsem opět spadla do postele a vydýchávala. Viděla jsem celkem jasně, co se asi tak stane až v nich poběžím a přijde nutkavá potřeba...

Večer jsem celý proces zopakovala. Touha jít je vyvětrat zvítězila nad příkořím, které mi nastavilo zrcadlo v ložnici při jejich oblékání.

Studí, studí, to to studí, drkotala jsem zubama. To není možný, vždyť je asi 10 stupňů... Asi jsem si ještě nezvykla na změnu teplot, mudrovala jsem. Studilo i při dalším výběhu, a dalším a dalším. Po nějaké době se mi do mysli vkradla myšlenka, že to možná vůbec nejsou zimní kalhoty.. Internet mi mou domněnku potvrdil. Ano, jsou .... kompresní! 

Nechala jsem si odborně zacelit díry na těch starých a opět v nich lítám po sídlišti. Jenže další a další oka přibývají. Nákup nových, zimních, zateplených je nevyhnutelný... 

pondělí 13. ledna 2014

Konec Nové cesty. Konec?!

Novou cestu jsem započala 14. prosince 2012. Má představa vypadala zhruba takto: sbalím si do ranečku běhání, cvičení, o něco větší porce abych pokryla svůj výdej, spoustu zeleniny, rozhodně nepřibalím čokoládu, ale ovoce, a v červnu budu o deset kilo lehčí. Přišlo mi to jako rozumné. Každý měsíc shodit dvě kila není nic, co by nešlo. Ehm. V lednu jsem stoupla na váhu a přibyly další dvě kila. V únoru další jedno. Než jsem se stačila oběsit, spojila jsem se s Endurainingem. Ještě že. Potom už jsem přibrala jen asi další tři a konečně se to zlomilo.

Klopotná cesta to je, vážně. Nic není jak bývalo. Tělo vzdoruje, nechce se vzdát svých zásob, nechce měnit tuky za svaly, hádá se se mnou, pereme se o každý gram. Jenže ač se to nezdálo, přeci jen se ty procesy dít začaly. Ty ubývající myslím. Najednou mi začalo být kde co velké. Plandaly na mě kalhoty, plandaly na mě svetry, musela jsem si nakoupit nové prádlo, na pásku jsem si tak dlouho posouvala dirky, až jsem si musela přidělala jednu novou. K mé velké radosti jsem mohla odhodit obrovskou podprsenku, která by padla i kojné Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Ač si člověk myslí, kdovíjak není super mít větší prsa, mě to vadilo. Prsa u nás starších = zásobárna tuku. Nic víc a nic míň. Takže tento návrat do normálu mě potěšil asi úplně nejvíc. Na jaře jsem si šla koupit první menší kalhoty, pak další a další a teď v lednu ty poslední. Celkem jsem se zmenšila takto:

Nohy přes stehno: -8 cm
Boky: -10 cm
Pas: nevím přesně
Břicho - prakticky zůstalo. Jak jinak, tam se má tuk kde ukládat. Ale nevěším se, i tahle partie to jednou vzdá!
Prsa: -10 cm


No takhle nevypadám, ale už se to mu blížím. Tomu vlevo :o)

Mé tělo, to je fakt případ sám pro sebe. Většinu času si dělá co chce. Nejdřív mě drželo zkrátka, vůbec jsem nerostla, byla jsem taková malá a hubená, až i učitelka při tělocviku mi doporučovala sníst dvojitou večeři. V pubertě se tělo vzpamatovalo a udělalo ze mě Věstonickou Venuši. Jen na krátký čas, posléze jsem zase zhubla - to samo (tenis, kolo, plavání...) a nevážila ani padesát kilo. Mé rozhodnutí, že poviju jedno dítě, ho zřejmě inspirovalo ke zkoušce: co nervy vydrží, a poslalo mi tři. Naštěstí ne najednou, pěkně postupně, abych si to déle užila.

Co se nemocí týče tam nebylo moc vynalézavé - angíny, angíny, angíny. Od mala. V létě v zimě, pořád dokola. Pamatuji si, že jsem mívala hrozně vysoké horečky. Když byly na hranici 40ti st. blouznila jsem. To ke mně do pokoje přišel takový malý hubený panáček, sedl si na skříň a máchal rukama. A jak jimi máchal, vířil jakési kruhy. Ty kruhy byly nejdříve malé a pomalé, ale čím víc máchal, tím byly větší a rychlejší a já se bála, že mě zavalí. Bála jsem se i toho hnusného mužíka, co se šklebil a bavil ho můj strach. Strašidelné to bylo, pořád ho vidím. Brrrrrrr, ještě dnes mě jímá hrůza. Ale už jsem se ho zbavila.

Když už jsem si myslela, že mé tělo v tomto směru kapitulovalo, protože angínu jsem neměla víc jak deset, možná patnáct let, zařadil záněty dutin a nějaké lapálie v útrobách. Útroby mi sebrali na Bulovce a tělo se tak vydalo po přechodu někam mezi muže. Je to šílená dálka, už jdu devět let a pořád jsem nikam nedorazila. Tak, ještě astma a je to kompletní. V těch letech jsem chodila k lékařům s deníčkem, kde jsem měla nalepené štítky z krabiček léků, které jsem musela brát. Sranda, fakt jsem si nepamatovala ani jeden a můj popis: No ještě mám takové malé kuličky v modré krabičce se žlutým pruhem, vyvolali v lékaři spíše paniku.

No, co jsem tím chtěla říct je, že cesta za mým cílem (teď si ale nemůžu vzpomenout, co přesně jsem si vytyčila) není lehká. Někdo to má zadarmo: nijak zvlášť netrénuje a na závodech předvádí výkony, které nedám nikdy, ani kdybych se připravovala třífázově nebo se rozkrájela. Někdo necvičí a přesto má tělo pružné a štíhlé i v šedesáti. Někdo může sníst vola i svatební dort k tomu a nepřibere ani gram. Má to prostě někdo štěstí. Ale nezávidím, není proč. Protože když člověk musí za něco bojovat, prát se s osudem, zkoušet ho obelstít, to je pak ten správný životní náboj. Málokdo si váží něčeho, co má zadarmo. A je tedy fakt, že já v posledních letech nic zadarmo nemám. Takže jsem vděčná, že mi mé tělo společně s osudem cestu životem tak zpestřuje. Je to boj, je to hra, je to život. A tak jdu dál, cestou necestou...




pátek 10. ledna 2014

Střelba do vlastních řad

Nevím, na koho bych ten svůj současný stav svedla. Někdo tvrdí, že toho mám hodně, ale mě se nezdá. Dělám to, na co stačím a co mi přináší radost. Samozřejmě jsou momenty, kdy se to sejde a začnu vyšilovat, ale jinak ty své aktivity mám tak nějak pěkně rozprostřené. Spíš víc mě asi dorazil fejsbůk. 

Založila jsem si stránky pro Pec, což bylo účelové, protože psát novinky a různé výzvy tam je jednodušší. Stránky jsem obhospodařovala a nehleděla vpravo vlevo. Jenže časem jsem se potřebovala občas podívat i jinam a tak jsem si založila i svůj profil. A v tom to začalo - ten pocit, že svět se zbláznil, že lidi se zbláznili, a že já jsem se zbláznila úplně nejvíc, protože tomu vůbec nerozumím.

Na FB jsem objevila svět, který jsem snad ani nechtěla vidět. Nepochopitelný svět sdílení hnusných (nepovedených) fotek dětí, zvířátek, nohou, rukou, hovínek a dalších šílených blbostí, pod kterými jsem často nacházela komentáře tipu: Úžasné dětičky! A jak mají krásně upatlané pusinky! Umělecký výtvor ten strom vedle hnoje! A ten pejsek má tedy očička jak můj děda, takové rozumné... Břetislavo, tak krásně jsi nikdy nevypadala (stojí třeba pod fotkou obludy v novém účesu). A to nemluvím o focení jídel, pití, snědených jídel, prázdných sklenic, plných břich... A jak jsem se tak pohoršovala, uvědomila jsem si, že já dělám to samé. Sdílím myšlenky, povedené i nepovedené fotky, nechám se vyfotit s pizzou, či se sklenkou vína a ještě k tomu napíšu sáhodlouhé vypravování. Když vyběhnu kopec, jdu to sepsat. Když uběhnu desítku, jdu to sepsat. Když přiberu, ofňukám to v deseti zápiscích. Rádoby umělecké fotky stromu vedle hnoje sem taky dávám. Nutně tedy musela přijít otázka, jaký je rozdíl mezi blogováním a FB. Přišlo mi, že žádný. Že obojí je stejně strašný. STRAŠNÝ! STRAŠNÝ! STRAŠNÝ!

Zablokoval se mi ten pocit či potřeba chtění sdílet, psát, chlubit se, plakat, radovat se a to všechno veřejně. Přišlo mi, že celý virtuální svět, skládající se jedniček a nul, je zaneřádění totálními kravinami. Že spousta nul se tu chce stát jedničkami, a že způsob, jakým toho chtějí dosáhnout, vážně někdy jde za hranice mého chápání. A přestalo se mi chtít být toho součástí.

Tož tak. Takhle já to teď mám.

P.S. Strom vedle hnoje na Vysočině, 20. prosinec 2013 odpoledne, doplněný o efekt Sníh z funkce Autogeniální úpravy :oD


A ještě video:

P.S.2 Jestli jsem se někoho dotkla, tak se omlouvám. Jak praví nadpis, je to střelba do vlastních řad, ne do jiných řad... Když to vezmu, díky psaní jsem potkala lidi, které bych za normálních okolností nikdy neměla šanci potkat či s nimi jít na pivo, nebo jet na výlet. To jsou ty JEDNIČKY nejen ve virtuálním, ale i ve skutečném světě. Je jich moc, takže je nebudu jmenovat abych někoho neopomněla  (když rozesílám pozvánku do hospody, vždy na někoho zapomenu O:o)) - holt stáří). Jsem ráda, že nás internet dal dohromady. Vlastně v tom vidím jakýsi impuls, psát dál. Heuréka! Ó jak je dobré se trochu rozebrat :oDD

úterý 7. ledna 2014

Psát či nepsat, to je zde ta otázka

Je všeobecně známo, že ženy mají větší dar komunikovat. Rychleji se naučí mluvit, což se jim hodí po celý život, a muži jsou prý jejich mlčenlivé stíny. No prejže! Všiml si vůbec někdo, že růžová buňka již velmi dlouho mlčí? Že jestli tu někdo neustále "mluví", jsou to modří? Čest zachraňuje naše matka v naději. Ještě že občas popoběhne nebo si něco přečte ;o))

Já osobně mám psací krizi. Přijde mi, že jsem už napsala vše, co jsem napsat měla. A že se ta témata tak nějak dokola opakují. Jaro, léto, podzim, zima, pučící pupeny, rozpálené cesty, spadané listí, mrazivý vzduch, euforie ze zeleně, nadávání na horko, euforie z ochlazení, nadávání na mráz... Jaro, léto, podzim, zima. Věčný koloběh. Život sám.

Neprozřetelně jsem se svěřila části modré buňky. Co blázníš? povídá... Jasně že Honza. Motivační rozhovor na dlouho. Ani pak nenacházím materiál na psaní. Asi by i byl. Třeba první výročí mé nové cesty. Trénování pod dohledem. Vánoce. Večírek v práci. Shrnutí roku. Plány na Čtrnáctku.... Koukám z okna do tmy. No nevidím nic, samozřejmě. Sedím nad klávesnicí a nic nepřichází. Občas mi sice něco prolétne hlavou, ale nejsem schopná to vůbec polapit natož o tom něco sepsat.

Nedávno jsem v Blesku (kdo se na něj alespoň 1x denně nepodívá ať po mně hodí kamenem) článek od Františky na téma odcházení. Včas odejít je prý kumšt. Mám to zabalit? Nemám? Nevím, vážně nevím. Černá klávesnice mlčí. Čeká, co zmáčknu. DELETE? Uložit? Je to boj...