sobota 17. listopadu 2012

Zelňačka

Je mi furt neuvěřitelná zima. Ne, to není stížnost, to je konstatování. Řeším to vrstvením svetrů, motám se do šály, chumlám se do dek a vařím si čaje. Potud normál. Ochladilo se, počasí je mrzuté, lidé už chodí s červenými nosy od rýmy a všichni žbrblají. Samozřejmě mi teď vůbec nechutnají saláty, tělo chce svou porci tepla. A tak jsem si vzpomněla na zelňačku...

Jako malá jsem zelí nesnášela (stejně jako skoro vše, co nebylo lentilky), čili jídla jako segedín či zelňačka, no to bych prostě nepozřela. Dokonce ani v dospělosti ne. Jednou jsem si prohlížela kuchařku paní Čiriny, hledajíc nějakou inspiraci, narazila jsem na zelňačku. Ona ji tam tak krásně popsala, že jsem si řekla, že to nemusí být tak hnusný jak já si o zelňačce myslím. A od té doby se po ní můžu utlouct... 

Rozpis pro čtyři osoby:
  • 1/2 kg kysaného zelí
  • 1a 1/2 l vody
  • masox
  • 2 bobkové listy
  • 6 kuliček nového koření
  • 30 dkg brambor - uvaří se extra se špetkou drceného kmínu
  • 2 nožičky klobásy - nakrájet na tenká kolečka
  • 1 větší cibule
  • 2 lžíce oleje
  • 2 lžíce hladké mouky
  • 1 lžíce červené papriky
  • majoránka
  • chilli
  • 4 stroužky česneku
  • zakysaná smetana

Základ

Zelí se nakrájí, zaleje vodou, přidá masox a koření a vaří se tak půl hodiny (já to dělám v papiňáku).

Cibulová jíška 
Cibule se osmahne dorůžova, přisype se mouka a červená paprika, zalije se studenou vodou. Do hotové jíšky nadrobíme majoránku a přidáme chilli. Jíšku nalijeme do polévky, přidáme utřený česnek a ještě asi 20 minut vaříme na mírném ohni společně s klobásou. Zakysaná smetana se přidává až do polévky v talíři.

Jo a pozor, může mít následky... :o)







úterý 6. listopadu 2012

ŠUTR na zkoušku

I když už běhám celých dlouhých pět let, i když jsem uběhla maraton, tu metu běžců, i když se účastním všech možných masových běhů, i když už mi připadá večerních sedm kilometrů málo, i přesto jsem pořád takový běžec-neběžec. Hrozně se třeba bojím běžet někde, kde to neznám. Večerní trasu si musím předem naplánovat a běhat někde v lese? To mám tak trochu za trest... Těžce proto závidím ostatním, že to mají jinak. A stačilo si jen tak nad pivem povzdechnout a modrá buňka začala konat...

Popisovat ty tanečky (Ale jo... Ale ne! Ale jo... Ale ne!) nemá smysl. Výsledkem bylo, že mě kluci vylákali do Šárky. Prý: No, jsou tam nějaké kopce, možná ani nejsou neviditelné, ale bude se ti tam líbit. A tak já, která neumí běhat ani do kopců, ani v přírodě, jsem se tuto sobotu vydala do jednoho z největších pražských parků, kde se to kopci jen hemží.

No aby ty informace byly úplné - v Šárce se běhá závod. ŠUTR mu říkají. A prapůvodně kluci chtěli, abych se toho závodu zúčastnila! Naštěstí bylo plně obsazeno ;o)

Takže sobotní ráno, obloha krásně hnusně zatažená a my s Pavlem nasedli v osm do auta abychom nabrali Luboše. Před devátou už jsme byli na místě, odkud se ŠUTR startuje. Asi dvacet minut jsme čekali na to, až se spojí družice s našimi strojky a mohlo se běžet. Ehmmm, běžet... Pode mnou rokle, cesta pokrytá listím,  listí klouzalo, já ječela, že se bojím, no pěkně nám to začalo. Už aby se to obrátilo, myslela jsem si. To jsem si snad ani neměla přát. Jakmile se to totiž začalo zase zvedat, srdce mi bušilo jak splašené, možná tak 350 tepů za minutu, svůj těžký zadek jsem nebyla schopná vůbec donutit se pohnout rychleji než metr za dvě minuty, a obličej se mi zalil potem, takže jsem si myslela, že snad začalo mžít. Nahoře jsem půl hodiny vydýchávala, a uklidňovala snídani, že venku fakt není nic k vidění. Tedy, tak tohle byl asi skutečný kopec! Možná spíš hora. Megahora. Kdo to v autě říkal, že příště si zaběhneme na Sněžku?! 

Ačkoliv jsem neskutečně trpěla, ohromě se mi to líbilo. V lese bylo nádherně. Do kopců jsem prostě jen chodila a kochala se, z kopců jsem se absolutně neběžecky valila. Kluci na mě pořád museli čekat, vždy připraveni mi dát napít či podat hroznový cukr. Pavel to ještě všechno navíc fotil, takže mám asi 136 fotek toho, jak se buď valím, nebo supím :o) Zhruba v půlce na mě skočily endorfiny. Bylo mi tak nějak blaze, i když ty schody na konci, to byl hodně špatný vtip. Možná jsem se i trošku šetřila, protože v cíli (18 km) jsem cítila ještě dost energie na to, abych pokračovala. Ne, další kolo bych opravdu neuběhla


A další den ráno jsem sedla na vlak, přejela do Lysé a běžela na chatu... 
Ne, nemohla jsem :o)