Chcete-li pobavit Pána Boha, seznamte ho se svými plány do budoucna

Tento citát Woodyho Allena jsem měla mít na paměti, když jsem svému okolí velkohubě sdělovala mé dva letní záměry - ujet v den svých narozenin 50 km a projet Elberadweg z Hamburgu do Prahy. Ani jedno nevyšlo...

Narozeniny zkrátím - chtěla jsem půl dne dovolené, abych vyjela včas, protože v půl šesté jsem čekala ještě gratulanty. To bylo první co nevyšlo. Bylo moc práce, vyjela jsem až ve tři (a to bylo vlastně symbolické, neb ve tři jsem se narodila). Dvě a půl hodiny by mohlo teoreticky stačit, pokud by člověk nejel v šíleném větru, nevjel u Čelákovic do bouřky, nepadaly kolem něj větve, nebyla mu zima a půlka cesty se netáhla do hnusného kopce. Prostě jsem byla ráda, že jsem po 41 km, za pět minut půl šesté, vlezla do vany a ještě než jsem se umyla, zvonil zvonek...

A cesta po Elberadweg? No, to je sranda sama. Loňská cesta se Sáruškou z Moravy do Prahy znamenala dva dny plánování a bylo to. Tak jsem to pojala i letos - že si o víkendu před odjezdem sednu a budu plánovat. Jenže mi to zoufale nešlo. Neměla jsem se nějak čeho chytit. jen trochu vzdálenosti, kterou mi naplánovaly mapy.cz, což bylo nějakých 570 km. Dneska se tomu směju, ale fakt jsem tomu věřila. Ač jsem loni úplně zavrhla variantu - kam dojedeme, tam si lehneme, tak letos jsem přesně to měla v úmyslu. Koupila jsem na netu akorát jízdenky. Nešlo je koupit i pro kola, to jsem nechala na pondělní ráno v den odjezdu. A tady to všechno začíná....

1. den, pondělí, 3.7.2017

Stojím ve frontě u okénka pro mezinárodní jízdenky. Šine se pomalu, sleduju hodinky, ještě je čas, přesto mi srdce bije jak splašené. Paní u pokladny se koukne na naší jízdenku a říká, že jsem tedy dost odvážná takhle na poslední chvíli si jít pro cyklo-lístek. Omluvně mumlám, že jsem nevěděla, že bude fronta. "Ale o to nejde, paní, spíš ten vlak nebude mít pro kolo místo."  Usmívám se nevěřícně, že přeci, haha, pro kolo se určitě něco najde. Nenašlo!!!!! NE-NA-ŠLO! Ani v žádném jiném vlaku (stejně jsem měla jízdenku jen na ten konkrétní vlak). A když se konečně našlo místo pro nás i kolo, cena byla tak závratná, že jsem kapitulovala a okénko opustila. Chtělo se mi brečet, řvát, nadávat, rozkopat kola, ale v hale plné lidí se to zrovna nehodilo. Sára navrhla, ať jdeme k tomu vlaku, že třeba se to nějak vyřeší, ale nevyřešilo. Nechápu, že ve vlaku, který jezdí prakticky na začátek takové cyklostezky, dají pár háčků, pro pár kol. Když pak vidíte, jak v Německu jezdí vlaky, které mají z každého konce vagonu místo pro XXXXX kol, nechápete, že to samé neudělají v mezinárodním rychlíku. Ach jo.

Horečnatě vymýšlíme náhradní řešení a tím je: Dojedeme vlakem do Ústí nad Labem a odtud zkusíme Hamburk pokořit. A protože to zase říkáme nahlas, Pán Bůh se musí za břicho popadat....

Ústí nad Labem, nádraží. Ještě naposledy zkouším aspoň koupit jízdenku z Hamburku do Prahy, ale nedaří se opět najít místo pro kola, tak na to kašlu a poprvé si říkám, že je to už úplně jedno, nějak bude. V ten moment se tepy uklidňují.... A my vyrážíme.

Sára frčí, já se pachtím za ní. Fouká, je mi horko, a nějak mě to vůbec nebaví a netěší. To asi ten ranní stres a ty všechny změny, kterých bylo na jedno ráno až moc. V duchu stále přepočítávám, kam asi dojedeme, kde složíme hlavu, takže zase trochu stres, pořád jsem v napětí. Snažím se vnímat okolí, jsem tu prvně a je čím se kochat. Vítr fouká jak jinak proti nám, všechno je vlastně proti nám, co se vůbec divím. Na hranicích se fotíme a dáváme se do řeči s nějakými mladými lidmi. Mají ověnčená kola batohy a spacáky, oproti našim dvěma taštičkám fakt šílené vybavení. Co tak asi tahají? Vyzvídáme, kam mají namířeno. Skromně pípnou, že do Hamburku. A my na to dost neskromně: Jé, tam my jedeme taky! Tomu jsme se pak smály celou cestu :oDDD

Děláme si malé přestávky na pití a jednou za čas velkou přestávku, to zahazujeme kola a sedáme si, protahujeme se, jíme. U tohoto modelu zůstaneme celý týden. První větší zastávka je tentokrát v Bad Schandau u Lidlu, nakoupíme hlavně vodu a ovoce. Za ním nás předjíždí nějaký kluk, ptá se na cestu. Ještě že Sára šprechtí anglicky, protože nebýt toho, neměly bychom se jak dostat na druhou stranu. Protože když jsem dojely do místa, odkud se mohlo už jen přívozem, zjistila jsem, že krabičku s drobákama jsem nechala doma. To jsem ale musela nejdřív vyndat z batohů všechny řízky, ponožky, krémy, lepení na kolo... Vypadala jsem asi dost nešťastně (představa, že jedeme zase zpět najít někam bankomat byla už skoro nad mé síly), že ten chlapec nás na plavbu pozval :o)) Tedy chtěl za to české koruny. A v ten moment jsme nemohly najít ani žádné normální peníze české, takže dostal asi 63 Kč v drobných (jedna jízda = 2 EUR).

Dojely jsme do Pirny, daly velkou přestávku a dohodly se, že už začneme koukat po nějakém tom Zimmer frei. Cyklostezka z Pirny do Dresden byla dost frekventovaná, nejen plná cyklistů, ale i chodců s hůlkama, rodinek na procházce, dětí na odstrkovadlech, i vozíčkářů. Kličkovaly jsme všelijak, dost nás to vyčerpalo. A až do Drážďan jsme žádné ubytování neviděly. Taková menší komplikace nás přeci nemohla rozhodit. Sára řekla, že se klidně zabalí do pláštěnky a přespí na lavičce. V ten moment jsem si já ale vzpomněla, že asi vím, kde najít Jugendherberge a fakt jsem tu cestu našla a... MĚLI VOLNÝ POKOJ! Ujela jsme necelou stovku, ale v tom protivětru to bylo tak náročné, že jsme usnuly hned, jak jsme povlékly postel....

2. den, úterý 4.7.2017

Po vydatné snídani nasedáme na kola a vyrážíme dál. Opět bez představy, kam dojedeme. Koukáme po značkách, první velká zastávka bude v městečku Meissen, aspoň nějaký záchytný bod. Krajina je otevřená, vítr si nás okamžitě našel. Fouká tak mocně, že jedeme rychlostí zdatnějšího šneka. Nikdy bych neřekla, že na úplně hladkém a rovném asfaltu se dá jet tak pomaličku. To je další má představa, která už dávno vzala za své - že když pojedeme pořád po rovině, posvištíme jak namydlené a můžeme denně ujet minimálně 120 km. Chvilku zkoušíme, jaké je to jet v opačném směru - jede to samozřejmě samo, vítr se opře do zad a člověk ani nemusí šlapat. Jenže přeci to teď neobrátíme :o))

Od Meissenu dál si vybíráme levý břeh, který je dost vlnkatý a kopíruje i silnici. Horší než nějaké vlnky jsou ale vydlážděné cesty, někdy jen normálními kostičkami, jindy hladkými velkými kameny. Hrkotáme po nich a nadáváme. Projíždíme krásnými místy, jak přírodou, tak mezi vesničkami, což trošičku vyvažuje. Díky silnému větru však převažuje nadávání. Nebo spíš zatnuté zuby, skloněná hlava a věčný boj s vůlí. U přívozu Strehla padáme vyčerpaně do trávy a dáváme mikrospánek. Dál se na nějakou dobu loučíme s Labem, jedem víc ve vnitrozemí, dokonce i po normální silnici. Nemůžeme, jsme vyčerpané totálně. Naším cílem se pro tento den stalo městečko Belgern. Po příjezdu tam nacházíme spíš vesničku, nikde nic. Nezbývá, než najít penzion a někde zazvonit.. V ten moment zastavuji před jedním, kde stojí taková babička, která se na mě mile podívala a povídá: Bett? A já na to: Zwei... A tak prý ať jdeme dál. Nemůžu tomu štěstí vůbec uvěřit. Vstupujeme do dvora, odstrojíme kola a následujeme pana domácího, který nám ukazuje pokoj jak z časů našich rodičů a babiček (70-80tá léta). 

U velmi hnusné večeře v místním zařízení honosně zvaném Steakhouse plánujeme co zítra. Shodneme se na návratu. Za těchto podmínek nemá cenu se nějak trápit. 

3. den, středa 5.7.2017

Ráno nás čeká neskutečně nádherně, bohatě připravený stůl. Nevíme, co sníst dřív, paní nám dokonce říká, že co nesníme, si máme zabalit s sebou. A taky přidá informaci, že venku se už vítr trochu uklidnil. Dohodneme se tedy, že dojedeme do nedalekého Torgau. Uvidíme, jak to pojede. Zaplatily jsme 45 EUR a frčely dál. Ono to kupodivu jelo, alespoň nějakou dobu ano. Zase jedeme hodně po silnici B186. Labe už ani nevím, jak vypadá. 

Ze středy nějak moc zážitků nemám, až z konce dne, kdy jsme dorazily do Coswigu a začaly shánět nocleh. Nevypadalo to vůbec nadějně. Na rozdíl od Belgernu jsme nikde neviděly penziony. V momentě, kdy jsem zastavila a rozhlížela se co jako teď budeme dělat, zastavila u mě nějaká mladá žena v autě a ptala se, co hledáme, Řekla jsem, že pokoj na přespání A ona mi dala leták nějakého kempu, ať tam přijedeme. Nějak se nám tam nechtělo, ani nevím proč, takže jsme dál procházely město a hledaly něco jiného. Nějaký člověk u cedule Zimmer frei nám oznámil, že má poslední volný pokoj za 65 EUR. Bez snídaně. Tak to si klidně nech... Zastavily jsme se na večeři v pizerce, daly i pivo a pak se tedy vydaly do toho kempu. Podle mě, když někdo vidí, jak po sto kilometrech vypadám, má chuť mi jistě dát ubytování i ve vlastním domě. Protože jen jsem se zeptala, už nás pan recepční vedl k našemu ... no... válci? 

Malý válec ukrýval postel pro dva (pidilidi) a židli. My tam nacpaly i kola :o) Za jedno euro se daly použít sprchy, WC zdarma. Opět se nám podařilo jako zázrakem sehnat ubytování, tentokrát za 20 EUR, takže co víc si přát? Já bych věděla - co takhle měkkou postel? Tahle postel byla tak neuvěřitelně tvrdá, že se mi protlačily kosti na druhou stranu těla. Připadala jsem si jak na márách a celou noc jsem bděla. 

4. den, čtvrtek 6.7.2017

Po probdělé noci jsem měla velmi, velmi mrzutou náladu. Třídenní putování mi stačilo. Prohlásila jsem, že jedu už jen do Dessau a pak to obracím. Sára nebyla úplně zajedno, jedna paní u Normy, kde jsme snídaly, nám totiž říkala, že bychom měly určitě ještě dojet do Magdeburku, že je to tam moc krásné a odtud už to máme jen 90 km. Ale já už o tom nechtěla ani neslyšet. Zprvu ano, ale jen jsme nasedly na kola a opřely se do pedálů, tak mě to přešlo. Labe zase nikde, jen jednou jsme ho přejely, jinak se jelo lesem či loukami. Prostě sedneme na vlak a přesuneme se co nejblíž domů. Do Dessau jsme dojely mlčky, bylo hrozné horko, do toho ten blbej vítr. Kritický den. Bylo potřeba si fakt odpočinout. V Dessau jsem koupila jízdenky, mohly jsme na ně dojet buď do Drážďan, nebo pak i dál, to podle toho, jak se rozmyslíme. 

Nakonec jsme zvolily variantu do Drážďan. Navrhovala jsem, že tam i zůstaneme, půjdeme se projít po městě, vyspíme se a ráno budeme pokračovat, ale Sára chtěla přejet do Pirny a přespat tam. Inu dobrá. V Pirně jsme docela dlouho hledaly Jugendherberge, ale nakonec se zadařilo a opět jsme dostaly parádní pokoj i se sprchou, za 40 EUR i se snídaní. Tentokrát jsem se bála, že se mě recepční tak jako každý zeptá, odkud jedeme, protože bych asi těžko vysvětlovala, proč po 26ti km vypadám tak zbědovaně :o))

Náš kritický den jsme zakončily výborným kebabem a já pak i hlubokým, osvěžujícím spánkem.

5. den, pátek 7.7.2017

Frčíme k domovu. Fouká a my se smějeme, že vítr, který máme mít v zádech, zase fouká naproti. Ale asi to není tak zlé jako v dny minulé, protože jedeme skoro bez zastávek. V Děčíne Sáře sděluji svou vizi - dojedeme co nejdál to půjde a pak sedneme na vlak a večer už budeme ve své postýlce. Myslela jsem, že bude ráda, ale narážím na nesouhlas. 

Cesta po české Labské cestě je docela zajímavá, ne v tom pozitivním slova smyslu. Kousek od Ústí značení začíná pokulhávat za německou, údaje o tom, kde jsme a kam se blížíme přestalo existovat, občas je to k uzoufání. Pak se to zase i srovná, ale je to prostě jiné. Změnila se i odpočívadla. Zatímco na německé straně byla každou chvilku lavička a skoro u každé stojánek pro kolo, a informační cedulky. u těch větší i koše a stříšky, tady byly podivné betonové sedadla s ničím, pak tedy pravda přidal někdo i cedule.

Dojely jsme do Litoměřic, to už taky horko těžko s tím, že tedy najdeme poslední ubytko, ale tentokrát se nedařilo. Musela jsem nakonec vytáhnout mobil a našly jsme až po nějakém delším pátrání takovou ubytovnu v pivovaru. Na rozdíl od německých zařízení se toto lišil hlavně v přístupu k nám, žádné nadšení, že jsme přijely a jak se máme a tak dále. Ale tak to všichni ví, jak to u nás chodí. Důležité bylo, že jsme zase měly kde spát a kde se umýt a ještě jsme se parádně navečeřely. Hluk z ulice nám bohužel nedovolil usnout tak rychle jako v jiných dnech.

6. den, sobota 8.7.2017

Snídaně tentokrát není v ceně, jdeme tedy na náměstí a usedáme do milé kavárničky kde se nacpeme k prasknutí. Vejce, kafe, džus... Škoda, že jim tam řvalo rádio, mohla to být značka ideál. 

Vyjíždíme z Litoměřic směr Mělník po nádherné cyklostezce, která se kousek za městem bohužel mění na ztvrdlou oranici, kde lezu z kola a vedu ho. Kapitulujeme. Od té chvíle už jedeme jen po silnici. Takhle je to navíc i daleko kratší, jen do Mělníka se cesta zkrátila snad o 15 km a to v posledním dnu člověk i uvítá. Je vedro a dusno, vítr samozřejmě úplně nepřestal vanout, ale není to tak hrozné. Jedeme bez zastávek, chceme to mít brzy za sebou, tedy - prostě se těšíme domů. V Mělníku ještě velká přestávka, v Kostelci pak menší na malý dortík, ale jinak šlapeme bez ustání.

Přijíždíme do cíle. Za námi je 513 tvrdě vydřených kilometrů. Jsme unavené, ale spokojené. Já mám asi deset oparů, nějaké ty opruzeniny, zatuhlý krk, spálené ruce a štípanec od včely. ALE... Bylo to úžasný!!!!! Máme nač vzpomínat a o to šlo především. V Hamburgu jsou stejně nějaké drsné nepokoje, ještě že to nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo :o)

Praktické shrnutí

• všichni místní nám říkali, že většina lidí jede po Elberadweg z opačného směru, čili od Severního moře, nebo z nějakého jiného místa, ale prostě proti proudu a s větrem v zádech
• jízdenku na vlak je nutné si opatřit včas hlavně pro kolo. Možná že mimo sezónu je to jiné, ale nespoléhala bych se na to :o)))
• prakticky nikde jsme nenarazily na WI-FI. NIKDE! :o)
• ubytování si člověk předem vážně hledat nemusí, vždy se něco najde. Ceny ujdou
• tahat s sebou deset batohů nemá valný smysl. My měly jen to nejnutnější a platební kartu. To stačí. Každou chvilku se někde vyloupne nějaký ten Lidl, kde se dá koupit svačina nebo doplnit voda. Voda se dá doplnit i občas z nějakého toho veřejného zdroje. 
• kolem cesty jsou malé kavárničky, pivnice a bufety a všude mají radost, když si u nich zastavíte a něco si dáte
• Prádlo se dá přeprat, do rána to uschne. 
• všude je možné platit kartou, jen na přívoz je potřeba mít připravenou hotovost

Fotky

https://goo.gl/photos/htpq1kaskR1q8tKp9

Pády a jiné srandy

Ve chvíli, kdy jsem jednoho šedivého a nevlídného říjnového dne zazimovala kolo, nastal čas natáhnout tenisky a vyrazit běhat. Ač jsem přes léto i podzim na kole natočila víc, než snad za celý svůj život, stejně se mi podařilo nasyslit si špíčkové zásoby a ztratit fyzičku. Aby mi špeky zmizely rychleji, najela jsem na sacharidové vlny (1-1/2-0). Jeden den jsem si čokoládu dala, druhý den je půlku a třetí den že to jako vydržím úplně bez čokolády. To prostě musí fungovat! Běh se mi stal (pokolikáteuž?) výzvou. Po měsíci dýchavičného poklusávání na oválu jsem uběhla tři kilometry vkuse a cítila se na to náležitě hrdá.

Mou skvěle započatou zimní přípravu mi přerušilo stěhování. Protože nebyl nikdo jiný po ruce, zapřela jsem se rameny do obrovské skříně abych tuto pomohla dostat do domu, a najednou lup a měla jsem v háji záda. Nevzpomínám si (což v mém věku ale není nic nového) kdy se mi naposledy podařilo takto se zrušit. Tak, že jsem nemohla chodit a brala léky abych ty první dny nějak přežila. Po pár dnech jsem začala i protahovat a mohla jsem aspoň chodit na procházky. Sacharidové vlny jsem si kvůli tomu stresu upravila na 2-1-půlka.

V půlce prosince jsem opět vytáhla tenisky a vyrazila do tmavých ulic. Hned první běh čítal kilometrů pět a celkem dobrý pocit, že jsem statečná a běžím nejen mimo ovál, ale ještě jsem si dva km přidala. Druhý běh měl být tzv. očistný - přeplněná hlava. Takže jsem si nasadila sluchátka a vyběhla do tmy. Asi kilometr od domova jsem sebou praštila. Běžela jsem právě kolem popelnice na plasty a zamotaly se mi nohy do pásky od balíku. Pád to byl vskutku děsivý. Rozplácla jsem se jak dlouhá tak široká (spíš tedy široká) přes celou silnici. Popsala bych to jako let plavmo přes levé rameno s dopadem na dlaně, koleno a již zmíněné rameno. Do té doby mi Xindl X tvrdil, že má něco s člunem, ale najednou zmlknul, asi se taky lekl. První, co jsem zkontrolovala, byl mobil, hodinky a pak i mp3. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že na ničem není ani škrábanec. Ztěžka jsem se zvedla a dokončila své kolečko. No ano, měla jsem se asi vrátit, ale čistila jsem přeci hlavu. Domů jsem se dobelhala velmi zubožená. Ani svlíknout jsem se nemohla, o sprše a jiných úkonech ani nemluvě. Neskutečná, vážně neskutečná bolest to byla.

Druhý den jsme měli vánoční večírek. Byla jsem rozhodnutá nejet, ale dostalo se mi od všech kolem neskutečné podpory v podobě léků, mastí i alkoholu, takže jsem jela a juchala. Že mám fotku, kde tančím s rukama nad hlavou, nechápu. Asi fotomontáž :o) O následujícím víkendu jsem chtěla ještě rychle napéct svých devět druhů cukroví, uplést vánočku a vycídit rodinné stříbro, ale nějak mi to bolest nedovolila. Ona mi tedy nedovolila skoro nic. Dočetla jsem se, že naraženiny jsou horší jak zlomeniny a hojí se prakticky stejně dlouho, ozbrojila jsem se tedy trpělivostí a vyčkávala, až to přejde.

Po svátcích už mě čekání fakt nebavilo a vypravila jsem se na chirurgii. Pohmat přes svetr a rentgenový snímek ukázaly, že je to fakt jen naražené, čili další rady jak mazat a jak se šetřit. A taky ještě vyčkávat. Koupila jsem si 

Ibalgin® DUO EFFECT

a bolest začala polevovat. Aspoň tak, že jsem konečně bez bolestí spala. 

Mezitím napadl sníh, mráz sevřel i Prahu a z běhu i chůze na neuklizených chodnících se rázem stala nová sportovní disciplína. Ze všech stran samozřejmě neustále slyším, že v zimě se běhat nemá a ať si koupím běžky, což mě tedy nechává úplně v klidu. Jednou jsem si pěkně vykračovala po lehce poprášeném kopečku a opět jsem sebou švihla, protože jsem přes vločky neviděla, že jdu po ledu. Tentokrát to byl dopad na pravou stranu. Vyskočila jsem jak laňka, protřepala končetiny a když vše fungovalo jak mělo, spokojeně jsem si oddechla. Než jsem se tedy ráno probudila a celá pravá stran mě bolela :o) Dala jsem zimě šanci a natáhla jsem nesmeky. Vyjdu ven a chodníky, na kterých ještě o den dříve ležely tuny rozmrzlého a zase zmrzlého ledu, byly uklizené. Po asfaltu se s nesmekama neběhá nijak extra dobře, skoro bych řekla, že běhat s nesmekama po asfaltu je kravina. Už kvůli tomu rámusu :o)

Ale to je jedno, že jsem celá pomlácená a bolavá a venku je led, stejně nemůžu dýchat. Astma se nějak zhoršilo, mám zánět a víc léků. Tahle zima je prostě taková podivná. Hm, a co nějaké pozitivum na konec? Ježíšek mi donesl asi deset kilo čokolády a mám nové hodinky gear fit 2 co ukazují i nastoupaná patra. A ještě jsou růžové.... Takže jedu na obrovské čokoládové vlně, denně stoupám do oblak a už můžu levou rukou uklízet nádobí i do horních polic. Ono to s tou letošní zimou vlastně není tak hrozné :o)

Holiday Road Beskydy - Praha

Dávno, dávno jsem se chtěla opičit po Machym a jet přes celou republiku z bodu A do bodu B. Dávno. Přišlo mi jako úžasné dobrodružství poznat lépe krajinu, kterou znám jen z dálnice nebo z doslechu, nebo z map. Ale chyběl hlavně čas a asi i chuť myšlenku dotáhnout. Až letos.. Letos najednou cvak v hlavě a plán jsem měla, dokonce jsem sehnala i parťáka, který by se té šílenosti se mnou chtěl zúčastnit. Ano, ano, vyhrála to Sáruška :o))

Takže plán: Sedneme i s kolama do vlaku, necháme se odvézt co nejdál od Prahy bez přestupů, tam přespíme a pak se v etapách přesuneme do Prahy. Na konci každé etapy si najdeme ubytování, přespíme a zase ráno sedneme.... Jak prosté. Až podezřele. Začátek šel - našla jsem vlak do Horní Lidče, ubytování v okolí ovšem žádné. Ani v okolí blízkém, ani v dalekém, v žádném. Všude plno! Možná nějaké ***** hotely že by něco měly, ale dávat za jednu noc nekřesťanské peníze se nám nechtělo. Jeden bodrý majitel penzionu mi sdělil, že touhle dobou jsou celé Beskydy obsazené, že rezervace se dělá tak půl roku předem, pro skupiny i rok. No tedy! Kdy já to jen četla, že do Beskyd nikdo nejezdí?! Začala jsem tedy plánovat z jiného konce.

Takže plán 2: pojedeme do Přerova, tam přespíme, ráno se vlakem přesuneme do Rožnova a tam své putování na dvou kolech začneme. Jenže tentokrát už jsem si netroufla držet se původní myšlenky, že kam dojedeme, tam se někde ubytujeme. Kdepak. Naplánovala jsem přesně etapy tak, aby na konci vždy čekal nějaký prostý pokojíček s vlastní sociálkou. Možná pojato moc masňácky, ale tak není mi dvacet, ani třicet, no skoro už ani čtyřicet ne.. abych jen tak spala pod širákem a pět dnů se nemyla teplou vodou. A kromě toho to měla být dovolená, čili jsem si ten čas chtěla užít a prožít :o) Celý jeden den jsem strávila tím, že jsem volala, klikala a stříhala a mám pocit, že jsem to moc krásně vymyslela. 

Větší oříšek než sehnání si ubytování se ukázalo zabalení si zavazadla. Nechtěly jsme si toho moc brát, protože kdo by se s tím tahal. Měla jsme každá přední brašnu a malý batůžek na zádech, já pak ještě zadní brašnu a brašničku na tyči. Ty malé brašny sloužily k takovým blbostem jako je gel na ruce, vlhké ubrousky, peníze, doklady a sladidlo do kafe (nikdy jsem ho nemohla najít :o). Batůžek na zádech vezl mikinu, telefon, zápisníček na výdaje a mapičky. Přední brašna vezla zbytek. Zbytek byl jedny ponožky, jedno prádlo, tílko na pokoj, cyklooblečení pro horko, lehkou bundu, nabíječky, mejdlíčko, deodorant, tužku na oči a pálivou mastičku na svaly. Zbytek jsem měla na sobě. Bylo nutné si přesně pamatovat kde co je, abych nebyla jak ty báby z účastníků zájezdu, co neustále hledaly pas. Za zbytečné jsem považovala lepení, velké světlo, zámek na kolo (váží asi tunu), regenry a jinou spešl výživu. Ač toho bylo málo co zbylo, musela jsem si zvyknout, že Meri ztěžkla, zpočátku to byl docela i boj.

Cestou jsem si psala poznámky:

1. Pondělí 4.7., Vyjíždíme

Spletla jsem se v čase odjezdu vlaku. Dvacetčtyři nebo čtyřicetdva, to je prostě hned. K vlaku jsme dolítly na poslední chvíli, naložily kola (trochu jsem předběhla) a šly se usadit. Prošly jsme celý krásně klimatizovaný vlak až jsme skončily v úplně prvním vagóně, úplně neklimatizovaném. Nestihly jsme si nic koupit k jídlu, kručí nám v břiše. Před námi 2,5 hodiny o hladu a žízni.

Přerov - vylidněné město. Pár přestupků a stojíme před ubytovnou. Celkem slušná, skromná a čistá za 315 Kč/osoba a noc. Hledání restaurace a centra. Vyptáváme se místních. Domorodkyně: Centrum? My tu snad ani centrum nemáme... Nakonec vzdáváme hledání nějaké normální hospody (Hele, koukneme tamhle a když to tam bude drahý, dáme si colu napůl) a kupujeme ve 21:30 kebab, sedáme k fontáně a cpeme se.

2. Úterý 5.7., Poprvé v sedle

Vlak plný kol, kolo přede mnou, kolo za mnou. Díky zpoždění vystupujeme ve ValMezu a tam své putování i začínáme. Prvních 10 km paráda, rovina. Nadšením jucháme nad každou trávou, nad každým stromem. Snad nám to vydrží. Najednou kopce, dle mapy tam být neměly. Pere se o nás Zlínský a Olomoucký kraj. Je vedro, slunce pálí. Vypadám jak rajče. První zastávka Kelč. Na náměstí u čongů kupujeme pití a svačinu. Vstupujeme do cizích životů. Lidi sami se nás ptají, kam máme namířeno a odkud jedeme.  Konec první etapy - motorest Osečanka, za námi 53 km (mělo to být asi 40) V Osečance na nás nemají čas. Chvilku zevlujeme, dáme zmrzku a pak se otáčíme a vracíme se k "Jadranu". Sníme oběd. Padne rozhodnutí jet dál. Máme sílu i chuť a času taky moře. Skoro každé místo, kterým projíždíme, je cosi nad Bečvou.

Skutečný konec: Olomouc. 101 km. Úplně v poslední chvíli slejvák, bouřka a mobily bez šťávy. Uchylujeme se do hotelu Gól. Za velký peníz málo muziky, pokoj je maličký a čpí, trochu to vyrovnává úžasná sprcha. Jdeme na večeři do centra. V noci spím jak zabitá.

3. Středa 6.7., Větrná etapa

Nejkratší etapa naší výpravy, čili nikam nechvátáme. V klídku dáváme snídani u Lidlu, v deset razíme směr Litovel. Strašně fouká. Nejede to a je zima. Cyklostezka, která měla být zlatým hřebem, se mi nelíbí, drkotá. Navíc jsme sjely z cesty, naštěstí do krásného lesa. Libujeme si, že jsme si to včera protáhly, že to dnes nebude tak kruté. V tom větru bychom to ujely horko těžko.

Stavíme se v Litovli na pivo, kofolu a zákuseček. Chvilku svítí tak zase jedeme. Oběd je v Mohelnici. Našly jsme zase jen čongy, jíme rýži s masem.

Zbytek cesty je strašný. Strašný! Kopce, vítr, spíš stojíme než jedeme. Můj morál spadl pod nulu. Bloudíme, mapa nás zavedla úplně mimo náš směr, do Loštic, města tvarůžků. Smradu jak v hradu. Nabízí tu i tvarůžkovou zmrzlinu. Obrátila bych se asi naruby kdyby mi jí někdo nabídl. 

Pohled na Bouzov a následný dlouhý sjezd mi lehce spravil náladu, jedeme nádherným zeleným údolím. Nikde nic, jen šťavnatá zeleň, nad námi kopce. Nádhera když do nich nemusím šlapat.

Ubytování máme v Trnavském gruntu, už se ten den ani nehnu z postele, k večeři si dám tvaroh a housku. Sáruš šla na polívku. Ještě si pouštím Mentalistu a tvrdě usínám. Hodně drsná etapa, krátká, ale vážně drsná.

4. Čtvrtek 7.7., Konečně slíbená smetana

Cesta dlouhá, kopcovitá leč malebná. V Moravské Třebové snídaně. Jsem nějaká unavená. Zase fouká, zase to moc nejede. Funíme do kopce, ani nevíme, zda správným směrem. Vede nás navigace Hugo. Celkem se držíme cyklostezky 186, skoro až do Litomyšle. Před ní ale lehký kufr, který nás do Litomyšle zavede (a to jsme nechtěly) a celkově nám putování prodlouží. Litomyšl se nám nelíbí, je plná aut a chaosu, nemůžeme najít cestu z města. Ale hodná cyklistka nás vyvedla správným směrem, děkujeme. Opět klid a nádherná zeleň. Kdyby ovšem Meri kdoví proč nevrzala jak stará herka.

Sára píchla přední kolo. Nemáme lepení, usoudily jsme, že bychom stejně nevěděly, co s ním. Hledáme servis, nacházíme nějakou autoopravnu a ochotného servismana. Do cíle už jen 14 km. Samozřejmě opět si to prodlužujeme, někdy je to značení k uzoufání.

Cíl - penzion Jangelec a výborná večeře. Dokonce i pivko a zákusek. 

5. Pátek 8.7., Nejdelší z nejdelších

Ráno se nám nechce vstávat, dáváme si načas. Přitom nás čeká 137 km. Jestli ovšem budeme bloudit jako skoro vždy, tak možná i víc. Loudáme se pro kola, Sára má to píchnuté zase prázdné. Pěšky jdeme do centra Vysokého Mýta a necháme kolo spravit (nová duše i guma). Pak si sedáme na náměstí a nacpeme se. Je hezky a nikam se nám nechce.

Abychom nemusely koukat do mapy, ptáme se na cestu. Pán s balíčkem a bicyklem se stal naším informátorem. Zřejmě místní patriot, protože nám přikázal si prohlédnout nejdříve třetí nejdůležitější barokní stavbu u nás - kostel svatého Vavřince (fakt koukal, zda k němu jdeme :o)). Následovalo klasické doleva doprava, z čehož já si nikdy nic nepamatuju. Na dva další doptání vyjíždíme z Mýta.

Konečně skoro nefouká, cesta se narovnala, jedeme jak namydlené. Děláme jen krátké přestávky, máme toho moc. Lázně Bohdaneč a zmrzka. Povídám: Sáruš do Chlumce kousek, a pak už jen nějakých třicet. Podle mě to těch 137 ani nebude, možná jen 100. Jsme štěstím bez sebe. Ukázalo se, že jsem si spletla místa - Chlumec nad Cidlinou není na soutoku Labe s Cidlinou. Ten je o dalších 25 km dál. Jsem na mrtvici. Nebýt nějakého dobrého cyklisty, který nám ukázal směr na Libice, asi bych ještě teď seděla u Lidlu a zírala do blba.

Už ani nejedeme po stezkách, frčíme normálně po silnicích. Na soutoku musíme posedět nad pivem. Dali nám velké, asi viděli, jak vypadáme. Po pivu se nám zdá svět veselejší a posledních 35 nebo kolik km nám připadá jako brnkačka. Chvilku tedy určitě. Jako naschvál nesvítí slunce, je brzy šero. Rozsvítíme blikátka, natáhneme reflexní rukavice, reflexní ponožku si dávám do přední brašny :o) Naštěstí není provoz.

Cíl - 146 km! Nikdy jsem toho tolik neujela. Jsem mrtvá, ale nadopovaná endorfínama. Sním polívku a jdu spát.

Epilog:

Celou sobotu jsem se léčila z šíleného kašle, bolest na prsou si vyžádala cibuli, taky jsem chodila každých 5 minut na záchod, no cítila jsem se mizerně. Vyjížděla jsem lehce nastydlá, cestou jsem neměla čas skuhrat, takže jakmile bylo vše za mnou, tělo si to vybralo. V neděli jsme ještě přejely do Prahy, nějakých 22 km by se řeklo, ale pro unavené jedince docela sousto :o))

Ovšem - bylo to celé neskutečné. Úžasné! Neskutečně úžasné!!!! Spousta historek, spousta fotek, objevení neznámého. Zjistila jsem, že když chci, umím číst v mapě a najít správnou cestu, a taky že vydržím víc, než jsem si myslela. A co teprve Sára, která s kolem skoro nekamarádí a jízda delší jak hodina ji nudí! 

Co to máš?

Tak tuhle otázku dostávám už víc jak čtyři měsíce a už víc jak čtyři měsíce vysvětluju, co že to mám na ruce, a že se o TOM chystám sepsat článek. Řeč je o mých prudce inteligentních hodinkách Samsung, se kterými jsem už takřka srostlá a když je nemám, jsem jak bezruká. Ale mám pocit, že bez nich jsem od té doby neudělala ani krok. 

Přišlo to s nástupem sportovních/fitness náramků s krokoměrem. Ač jsem hodně aktivní, chtěla jsem vědět, jak moc. Jestli vůbec udělám 10tisíc kroků, nebo jak moc tuhle dávku překročím.  Deset tisíc kroků denně je prý minimum, které by člověk měl nachodit aby si např. pohlídal svou váhu. Pokud se tím myslí váha jako předmět, tak můžu potvrdit, že ano, dá se tím pohlídat Ale jinak... :o)), 

Úplně nejvíc jsem se zaměřila na Garmin Vivovit. Líbil se mi. Přišel mi takový pěkně sportovně vyhlížející (aby ne, když je to fitness náramek) a přišlo mi skvělé, že bych si kroky měřila jednoduše a neustále, ne jako s běžným krokoměrem, který musí být připnutý u pasu. No, zní to vlastně strašně divně, že chci mít pod kontrolou nejen běh, ale už i KROKY,  ale jak říkám - prostě mě to zajímalo. Odrazovala mě cena, neb v té době, kdy mě to nejvíc zajímalo, stál asi 3500 Kč a to mi za pouhý krokoměr přišlo moc. Pak jsem si přečetla recenzi v RUN a rozhodla jsem se definitivně, že si ho nekoupím. Na Baroku jsem si bezděky povzdechla, že je moc krásný, ale... A hnedle mi Lenka Horká poradila, ať si pořídím nějaké chytré hodinky, že ty mají krokoměr také, ale mají mnohem více funkcí. Ale že se musí nabíjet, což je jistá nevýhoda.

Zapátrala jsem tedy po chytrých hodinkách a narazila na Samsung Gear Fit Vlastně jsem je ani moc nestudovala - opět převážil první dojem. A první dojem byl, že jsou mnohem elegantnější než Garmin Vivovit, čili, že mi jistě budou slušet a že je jednoduše CHCI. Marnivost sama. V listopadu jsem je dostala...

Jako blázen do všech technických hraček, kterým stejně většinou vůbec nerozumím a umím je jen zdánlivě dobře ovládat, jsem ihned započala s nastavením. Jenže... Nějak to nešlo. Stáhla jsem si Fitmanagera, zapnula Bluetooth, zadala údaje, ale nic se nedělo - hodinky se nechtěly spárovat s mobilem ani náhodou. Byla jsem tak zoufalá, že jsem nejen prostudovala návod k použití (a to nedělám prakticky NIKDY), ale i jsem si na youtube pustila výukové video! 

A stejně to nešlo. Úplně hotová jsem popadla hodinky, vběhla do autorizované prodejny Samsung u nás v CČM a požádala personál, ať mi tu věc zprovozní. Po hodině - heuréka - se to povedlo. Vyloženě jsem odtančila pryč totálně happy, že mi to zaznamenalo už 150 kroků!

Další totálně šťastný okamžik přišel, když mi náhle ruka zavibrovala. Koukla jsem, co se děje a on to příchozí hovor! Tedy věděla jsem, že chytré hodinky spolupracují s chytrým telefonem, ale že až tak chytře, to jsem netušila. Teprve v tomto okamžiku přišel čas pročíst si recenze a zjišťovat, co všechno to umí :o))

Pro mě nejdůležitější bylo, že: upozorňuje na zprávy (které se dají v hodinkách i přečíst) a hovory (dají se i odmítnout a zaslat zprávu volajícímu) a že sleduje každý můj krok. Opravdu velmi často jsem neslyšela zvonění mobilu když jsem byla třeba na nákupu, nebo jsem si ho zapomněla vyndat z kabelky, a těch řečí volajícího co jsem si vyslechla... Asi to znáte, ne? ;o)) Tak teď už mi nic neunikne.

Přehled v starší verzi programu

Úplně přesně mi změřil trasu do práce, u delších tras se ale dost mýlil a tepy taky cucal z prstu, protože byly tak o deset až patnáct jinde.Nebylo pro mě však důležité, aby mi ukázal, kolik jsem ušla nebo uběhla a jak při tom tepu, na to mám garmínka. Dost jsem však ocenila to, že když jsem si nastavila jako cíl 90 minut běhu, postupně mě hodinky upozorňovaly, že jsem v půlce, že mám 90% a nakonec že jsem zdárně dokončila (skončilo tak to mé věčné: Přepočítávám... :-). Že se musí nabíjet mi také nějak zásadně nevadí. Včas upozorní, že je kritický stav baterie, což je cca 14%, ale zjistila jsem, že na to jsem schopná ještě našlapat 8tisíc kroků. Do nabíječky ho dávám když se třeba koukám na televizi. Pokud hodně chodím, baterka celkem logicky dojde rychleji než když lenoším.

Co všechno umí nebo neumí se mi vypisovat nechce. Asi nejpodrobněji jsou jeho funkce popsané zde.

Co mi vadilo nejvíc, že jsem si nasbíraná data nebyla schopná někde pořádně prohlédnout a vyhodnotit. Program doporučený přímo systémem prostě nefungoval, na netu měl v recenzích půl hvězdičky. Ovšem nové Samsungy (novější S4 a víc) už mají v sobě přímo program - S Health, kterým se hodinky nejen ovládají, ale data se tam ukládají, vyhodnocují, dají se sdílet, přidat k aktivitě fotka, udělá se záznam GPS do mapy atd., prostě už je to o něčem jiném. V ten moment se Samsung Gear fit stává opravdovou hračkou a nepostradatelným pomocníkem ať se člověk vrtne kam chce.

A jak je to s těmi deseti tisíci kroky? Asi tak: normální člověk alias kancelářská krysa a otrok svého auta, podle mě nemá šanci takovou dávku splnit, pokud vyloženě nejde někam na procházku. Soudím to podle toho, že: 

- ráno jdu pěšky do práce = 2,5 km = cca 4000 kroků

- v práci pobíhám = cca 4000 kroků

- z práce jdu pěšky = cca 2,5 km = 4000 kroků

- pobíhání po bytě za účelem poklizení a uvaření = cca 2500 kroků

Denně to vychází na cca 15tis kroků. ALE jakmile něco z toho ošulím, do práce se vezu, nebo z práce se vezu, nebo když se mi třeba nechce o víkendu nic, nebo jsem nemocná, tak danou normu nemám šanci splnit. Na druhou stranu, jakmile k tomu přidám běh, dostanu se hravě nad 20tis., což už je slušné (nejvíc jsem nasbírala pobíháním po Jizerkách - 54tis kroků).

Dá se říct, že vychvalováním svých úžasných hodinek jsem už pár lidí pobláznila a osobně jsem dvoje pro své nejbližší kupovala (na aukru se dají občas sehnat i za 2tis.). Takže tak. Až mě zase uvidíte, už se nemusíte ptát, co to mám na ruce, už prostě všechno víte :o)