pátek 30. května 2008

Děs v posilovně 2

Sice jsem seznam děsů v posilovně psala dávno, ale to ještě nebylo tak pěkně teplo jako teď, takže jsem zapomněla ještě na tílko. Kupodivu mě k tomu přivedl kolega, který přišel ze stavby a měl na sobě tílko a šortky a opravdu vypadal nevábně. Večer jsem byla cvičit a jeden z hlavních nešvarů - papučky na nahé noze - se tam vyskytl hned 2x. Nevím, třeba to někomu nevadí, ale můj názor je, že do posilovny patří tenisky a sportovní oděv vůbec. Tílka a žabky nechť pánové nosí na pláž.
*
Pokud bych shrnula květen - bída. Nejdříve krásný rozjezd v podobě výletů na kole, ale pak nastoupila rýma, která mě na 14 dnů totálně vyřadila z provozu a se sportem byl ámen. Tento týden jsem byla 2x cvičit a díky slunečnému počasí to vypadá, že k nějaké aktivitě využiji i víkend. Ale to už bude červnová kapitola. Sečteno podtrženo - ujela jsem cca. 200 km, uběhla jsem asi 23, a 2x jsem byla v posilovně. Čili nic moc.
***

pondělí 26. května 2008

21. týden

Hektický týden. Hodně hektický. Ovšem ne co se týče sportu, jen pracovně. Dozvuky nastydnutí mi prostě nedovolily vyběhnout nebo jít cvičit, a když už to vypadalo, že bych jít mohla, začalo malování našeho úžasného panelového domu. Samospráva rozhodla, že si vymalujeme sami! S mým pomalým myšlením jsem si dokonce naivně myslela, že si máme vymalovat chodbu u bytu a výtahu, ale bohužel jsme museli malovat i kus schodišťové chodby a schody. Asi dvě patra si najala ukrajince, zbytek se statečně pral s přívalem barvy a špíny. Michal byl jako naschvál prakticky mimo provoz. Za a) mu řezali cosi na ruce, takže má obvaz a za b) měl v sobotu zkoušku z AJ. Ráno ale vstal a pomohl co se dalo, po obědě to zabalil a vrátil se až večer. Zbytek osazenstva - 2 důchodci, puberťák a já, jsme to dodělali. Sára hlídala Martínka, který ještě dopoledne docela spolupracoval, ale po obědě už se nudil. Musím říct, že úklid byl děs běs. Vlastně se ukázalo, že úklidová služba je jen na povrch, ale do hloubky nic moc. Naše patro ještě jakžtakž šlo, Hrozně ráda totiž myji okna, takže jsem je občas umyla a paní sousedka zase vytírá, ale na některých chodbách je to jak u prasat. Nebo bylo, protože lidi při tom malování i něco uklidili. V neděli ráno jsem se po domě byla projít, abych zjistila stav. Někdo už měl hotovo, jiní měli přes sebou ještě den práce, ale bylo vidět, že si lidi mákli. Akorát přízemí mě dojalo - ušmudlané vchodové dveře, opatlaný výtah a okno ani náhodou. Tak jsem vzala kýbl a hadr a šla to udělat. Hlavně to okno mi nedalo už dlouho spát. Má úchylka na špinavá okna je velmi silná - jak někam přijdu a není umyto, jsem schopná vzít hadr a okna vyčistit. Využívá toho především má mami nenápadným pozváním na chatu, občas i domů. Svá okna myji několikrát ročně, na chodbě 1x do roka, na chatě několikrát za léto. Ale jsou i horší úchylky, ne? :o))
Kromě malování a následného úklidu jsem ještě převlékla ložní prádlo, vyprala, vyžehlila, uklidila, uvařila, došla na nákup .... Ufff, v neděli večer jsem byla totálně mrtvá a jsem dosud. Den jako stvořený na otevření dobrého bílého. A nebo si půjdu zacvičit.

pátek 16. května 2008

20. týden

Podivný týden. Po víkendovém rauši mě začalo bolet v krku. A přidala se rýma. Jak jsem byla v sobotu na kole, tak původní plán byl jet s tou sousedkou malý okruh nějakým výletním tempem. Ale tím, že jela s někým dalším a ujela mi (bála se, že jí poženu jak mi pak řekla), jela jsem tím pádem zcela nečekaně dlouhý okruh. Jenže na ten jsem nebyla vybavena - tedy především jsem si nevzala světlo. A protože už bylo asi půl 9 a já byla od domova hodný kus, sundala jsem si mikinu, pod kterou jsem měla cyklo-triko s odrazkami, aby mě bylo vidět. No a nastydla jsem. Od loňského října jsem nemocná nebyla, takže mě to docela bere. V úterý jsem svému vyčerpanému a oslabenému organizmu zasadila další ránu a sice malým posezením s přáteli. Bylo to tak super úžasné a pohodové setkání, že jsem od radosti vypila víc jak jednu malou sedmičku Müllera. Další dva dny mi bylo zle, ba bych řekla hodně zle. A to už tu byl pátek a jelo se na chatu, ale místo tradičního popříjezdového Šup na kolo, jsem raději plela. Ani ráno se mi nechtělo, nebyla síla. Celý den jsem tak různě polehávala a pracovala, ale večer už mi to nedalo a šla si zaběhat. Vzpomněla jsem si na svůj plán, uběhnout do konce léta svou malou cyklo-trasu a šla jsem trénovat. Doprovodné vozidlo Sára bylo nadšené, že může jezdit jen tak a nemusí za mnou funět. Tentokrát jsem oblečení měla, koupila jsem si dokonce nové tílko ADIDAS, abych v těch polích byla nej-krásnější. Při pózování před zrcadlem mi tílko úžasně (skoro) sedlo, při běhu se všelijak krčilo, točilo kolem těla a lezlo nahoru, čili NIC MOC. Vyběhla jsem a světe div se - běžela jsem. Neměla jsem vůbec žádnou krizi, šlo mi to jak po másle. Dokonce jsem si přidala (trasu změřím dodatečně). 2x jsem pila, ale to bylo vše. 52 minut jsem běžela v kuse, to mi přijde dobré. I jeden z mála kopečků jsem vyběhla, což napoprvé nešlo, na něm jsem posledně málem dostala infarkt. Pravda, tep jsem neměla až tak moc dole, většinou kolem 160, pak asi 150, ale necítila jsem, že bych se přepínala či tak něco podobného, takže jsem to ani moc neřešila. Hlavní byl ten pocit svobody (doprovodné vozidlo ujelo a zabloudilo a dlouho mě nemohlo najít tak jsem běžela úplně sama).
*
No, ale jinak to byl jediný příspěvek do mého sportovního deníčku, na víc jsem neměla. Mrzí mě, že nestíhám posilovnu, ale to se nedá nic dělat. Je mi vážně blbě, včera jsem si dokonce koupila paralen plus a dělám si šalvějový čaj na dýchání. Skoro se divím, že jsem tak hezky běžela.

úterý 13. května 2008

Sto jarních kilometrů

Prodloužený víkend jsem si tentokrát užila o něco líp než posledně, protože jsme jeli už ve čtvrtek ráno. Počasí bylo jak malované, takže hned po příjezdu jsem si vzala kolo a jela si udělat malý okruh. Teprve pak jsem vyložila tašky, uklidila, uvařila ....
*
V lese bylo nádherně, nemohla jsem se vůbec nabažit zeleně a klidu, takže jsem jela i večer se Sárou.





Ráno jsem přemýšlela nad důvodem, proč vyrazit do Lysé (je lepší mít cíl, ne?). Cíl se záhy našel - jela jsem pro šalvěj, protože Jitka hrozně kašlala. A opět ten zelený klid...



Kolo samozřejmě paráda, ale nějak jsem měla nutkání jít si zaběhat. Zkusit si tu přírodu vychutnat ne ze sedla kola, ale pěkně po svých. Večer jsem nakonec i vyrazila. Bohužel jsem si nevzala kalhoty ani tričko a běžet v cyklokalhotách by asi bylo k popukání, takže jsem vzala obyčejné tepláky a tílko, ale kalhoty mi padaly a tílko lezlo nahoru... No děs. Samotný běh byla nová zkušenost. Všude kolem naší chaty je rovina, tedy hlavně směrem k Praze. Když jedu, většinou ani moc nepřepínám rychlosti, běžně mám převod 3/5-8, málokdy si dávám malý převod. Jo, to když jedu směrem na Benátky, tam je to horší, to i jednou slezu a tlačím (ve vesničce Čihadla). Měla jsem tedy představu, že běh po rovině rovná se běh na oválu. NE, bylo to něco jiného, bylo to samozřejmě těžší. Běžela jsem pomaličku, snažila jsem se chytit tempo, ale nějak mi to nešlo. Tep se mi ale kupodivu držel na 140, což mi přijde dobré, ale i tak jsem funěla jak lokomotiva. První tři km jsem byla taková nějaká rozhozená, pak jsem se chytla a zbytek, 3 a půl, už docela šel. Dokonce jsem se ani nestyděla a přeběhla náves. Psi štěkali jak pominutí, nevím, co mají proti utíkajícím lidem. Myslím, že to půjde, že je to prostě super běžet přírodou. Sice jí člověk vnímá spíš podprahově, ale je tam. Cítila jsem každý kámen pod botou, každou mouchu v oku, švihající větve, jo a málem mě skolil jelen. Cílem letošního léta pro mě bude uběhnout můj větší malý cyklo-okruh, čili 13,5 km. Natrénuji si nejdřív těchto 6 k jezu a zpět a dál se uvidí. Musím se naučit jinak přendavat nohy a dýchat a vůbec si najít jiný rytmus než na ovále. Protože už se trochu znám tak vím, že to zvládnu, byť to samozřejmě nebude ihned. Na kolo nezanevřu, to je pro mě symbol svobody.



V sobotu se mnou Sára odmítala jet, ale vyzvala mě sousedka. Jenže ta mi nakonec ujela, takže jsem konečně mohla jet podle sebe. Vydala jsem se tedy na odvrácenou stranu, čili do lehce zvlněného terénu. Trasa měří asi 26 km a patří k náročnějším. Tedy pokud se jede od Lysé, tak je to docela v pohodě, ale pokud se jede od Skorkova, tak to je horor, to je asi 8 km prakticky jen stoupání, těch pár sjezdů člověk prakticky ani nevnímá. Jak říká kamarád: Kopce jsou kořením výletů, tím pádem tento výlet patřil k těm lehce opepřeným. Třeba s jízdou po kopcích kolem Slavonic či v Beskydech se to ale samozřejmě nedá srovnávat. Taky musím říct, že jsem nejezdila jako obvykle (čili hodně rychle), ale nasadila jsem hubnoucí tempo - 115-125 tepů/min, což je zhruba 20 km/h, čili 2 šlápnutí/sek, a za čtyři dny se mi podařilo zhubnout 2,5 kg. Vidím tedy budoucnost dost optimisticky - 7 zimních kilogramů bych mohla shodit bez větších problémů.
*
Celkem jsem za 4 dny najela 100 km a uběhla 6,5, zasadila kytičky a postarala se dům a rodinu.
*
Jo, ještě jsem si vyfotila ukazatel, který mě dojal, protože jsem si vzpomněla, jak jsem minulý týden ujela skoro 40 km, než jsem chatu našla...

pondělí 5. května 2008

První cyklo-víkend

Vlastně jsem ani nedopsala pokračování svého prvního jarního výletu a pobytu na chatě a i když samozřejmě nejde o nic výjimečného, proč si to prostě nezapsat.
*
Takže - po dvou hodinách jízdy (na mapě jsem opravdu naměřila 38 km), jsem se vrhla na přípravu oběda a úklid chaty. Byla jsem taková celá .... v pohodě. Odpoledne jsem pak lehce plela, šla na procházku s Martínkem a četla si. Krásná sobota. Trochu jsem i koketovala s myšlenkou, že bych se jela ještě i večer projet, ale zvítězila knížka a posezení u krbu.
*
Ráno bylo nádherně, snídani jsem prostřela na zahradě a v klidu jsem si popíjela kafíčko. Asi v deset jsem vzala kolo a jela se projet. Mám své okruhy, kterým říkám "hubnoucí". Jeden měří asi 11 km, další 16 a třetí 26. Se starým kolem to byla pěkná makačka, byť je to prakticky jízda po rovině, s novým kolem, které jsem si pořídila loni v létě, je to brnkačka. Vzala jsem si tester, abych se držela v hubnoucím režimu, takže jsem jela opět tak 20 km/h (kde je můj tachometr, bééé) a vyrazila vstříc novým zážitkům.
*
Cesta začíná silničkou vedoucí švestkovou alejí měnící se pozvolna na les a lesem se pak jede asi 5 km. Kolem silnice, kam nesmí auta, kvetly už konvalinky a všechno se zelenalo jak zjara :o)) Od vlakového přejezdu k takovému odpočívadlu je silnice hladká a krásná čehož právě díky zákazu vjezdu motorových vozidel využívají hojně inlajnisti. Úsek měří 2,2 km, silnice se všelijak klikatí, kolem lesy, louky, prostě nádhera, takže je tam občas lidí jak na Václaváku. Když jsem projížděla, napočítala jsem jich 31! Nové bylo, že zmizel pruh lesa, taková lesní školka, která rostla společně s našimi dětmi, a teď najednou nic, všude jen tráva. Po odbočení další změna - tam, kde byly koleje, bylo další NIC. Bože ochraňuj nás, snad se tam nebude stavět. Všude se teď staví, už mě to bere. Louky a lesy ustupují hnusným řadovkám s malinkými zahrádkami, každý má pak dvě tři auta, aby se dostal zase do města do práce a za zábavou a příroda, která zbyla, úpí a trpí. Naštěstí se jedná o ochranné vodní pásmo, tak budu doufat, že nějaký byrokrat neprdne razítko POVOLENO tam, kam nemá. Jela jsem až do Lysé, pak chvíli po silnici a šup zpět do lesa. Říkám mu pohádkový les, protože je krásný, bez lidí. Je plný břízek a buků a trávy a ticha. Někdy to zkusím nafotit, ale nevím, jestli se mi podaří zachytit tu krásu a pohodu. Jezdila jsem skoro hodinu a pak opět vaření a pak pletí a pak balení a pak, zahněte doleva.... chi
*
Doma jsme vyložili milion zavazadel z čehož jsem se vzpamatovala až hodně pozdě. Ale ten náboj mi zůstal a já se po dlouhé době cítila neuvěřitelně šťastně.

POMOC

Zmizely mi ikonky pro úpravu - zarovnání a barvy, bééé. Kam se poděly? Pomoc, pomoc, pomoc. Copak můžu publikovat nezarovnané články? Nééééé, béééééé, já chci ikonky :o(

neděle 4. května 2008

Otevírá se cyklosezona (moje)

Nastal den D, čili první výjezd. Na rozdíl od všech minulých sezón, otvírám tuto jízdou z Prahy na chatu. Po dálnici je to asi 26 km, po okreskách o něco dál. Když ovšem člověk zná cestu. Manžel mě zná a ví a proto mi vytiskl trasu, po které jsem se měla ubírat. Píšu "měla", protože mapu jsem zapomněla doma a tak se cesta odvíjela poněkud jinak. To, že nemám mapu jsem zjistila už po cestě do práce, kde jsem měla kolo celou zimu zaparkované, neboť se mi ho po podzimním výletu nechtělo převážet na chatu. Docela jsem si přála, abych měla vypuštěná kola a mohla si nakonec vézt zadek v autě. Z pola jsem byla vyslyšena - kola prázdná byla, ovšem manžel mi je nahustil a tak mi nezbylo nic jiného, než fakt nasednout a jet. A kupodivu se mi jelo krásně. Kochala jsem se nádherou jarní přírody, šťavnatou zelení, rozkvetlými stromy a zpěvem ptáků. Jaro mě vždy dostane, dá mi energii utopenou v zimních a předjarních depresích, těším se, že něco začne, dávám si předsevzetí, mám sílu všechno zvládnout. A tak jsem si jela a cítila se šťastně a vůbec jsem nebloudila. První tři kilometry či jak dlouho. V Zelenči už jsem si nebyla jistá odkud-kudy-kam. Tedy KAM jsem věděla, ale ne kudy. Jela jsem tedy tak, jak velel instinkt. Vybrala jsem si docela širokou silnici asi II. třídy, která se ale po určité době změnila na polní cestu. Tož jsem tedy jela cestou necestou. Pak se ukázalo, že můj instinkt mě vedl správně - jela jsem zkratkou :o) Bohužel jsem se tak dostala na silnici I. třídy a frčela kolem mě auta a náklaďák a motorka, fuj to byl ošklivý úsek. Potřebovala jsem najít cestu do Káraného, ale bohužel se mi to nepovedlo. Značení bylo mizerné, takže jsem nakonec dojela do Staré Boleslavi, což je sice jen kousek od chaty, ale já chtěla přijet z druhé strany. Takto to sice nevypadá, ale celý výlet trval bezmála dvě hodiny. Projela jsem tudíž půl Středních Čech. Bohužel jsem před cestou nenašla tachometr, ale i kdybych jela průměrnou rychlostí 20 km/hod, ujela jsme kolem 40ti km. Musím si to někdy změřit.

pátek 2. května 2008

Dubnové ohlédnutí

Duben byl zatím můj nejhorší měsíc. Nejdřív jsem byla 10 dnů nemocná, což mě totálně vyčerpalo, a pak začal shon s veletrhem. Párkrát jsem sice běhat byla, ale žádná pravidelnost v tom nebyla. V posilovně jsem byla jednou či dvakrát. To vše se podepsalo i na mém rozpoložení, které bylo spíš v mínusu než v plusu. Květen bude doufám klidnější pracovně a živější sportovně. A mám docela slušně našlápnuto. Tak za prvé jsem už ve středu odevzdala podklady pro výplaty, připravila stravenky a dokonce je většinou rozdala a poslala do Brna. Z restů mám jen nezaložené smlouvy a jarní úklid kanceláře. A za druhé jsem včera byla běhat. Ano byl sice první máj, lásky čas, ale nám ženám od plotny zbývá už jen ten sport :o)
*
No ale k tomu běhu. Nejdřív jsem si sedla k televizi s tím, že Ordinace, Kriminálka a Vězení mi udělají skvělou kulisu ke Kris-Krosu. A pak se ve mě něco hnulo, převlékla jsem se a vyrazila. Nejdřív jsem si hodně nadávala, protože mi to vůbec nešlo. Byla jsem běhat už v úterý, ale to jsem uběhla jen 17 koleček, takže jsem si naivně myslela, že mi to půjde. Ale vše bylo proti mě, především moje troska, která začala stávkovat a chrastila a tak jsem jí nadávala a tím jsem se nesoustředila na střídaní nohou. Pak mi bylo taky horko, a ozvala se žízeň, a neměla jsem kapesník, ale měla jsem nudli... Prostě takové pseudoproblémy :o)) Chtěla jsem toho nechat asi po třech kolech, ale dala jsem si za cíl 12. Jenže mi to nedalo a zvýšila jsem svůj cíl na 18.
Občas jsem i jen šla a kochala se jarním nebem a několika hvězdami. Jenže pak jsem zjistila, že mám DIVÁKA. Na trávníku seděla kočička. Taková mourovatá, snad ještě koťátko, a fakt seděla u dráhy a pozorovala mě. Takže mě docela zajímalo, jak dlouho jí to vydrží a musím říct, že tam seděla asi do 24 kola. Ano, až tam jsem se dostala. A když 24 tak 30. A když 30 tak 36! A to byl už definitivní konec. Možná bych ještě čtyři kolečka uběhla a dostala se tak poprvé na deset km, ale to by bylo trápení neviňátek, protože jsem měla ukrutnou žízeň až se mi dělalo špatně. Raději jsem odešla se vztyčenou hlavou a plná radosti nad uběhnutými devíti km, než zcela vyčerpaná po deseti. Však ten čas přijde, nebojím se že ne. Jo a to celé mi trvalo přesně 1 hodinu. Sám sobě si tleskám.
Jo a ještě kromě kočky se tam objevil další běžec, ze kterého jsem měla takový rozpačitý dojem, protože byl neuvěřitelně navlečený, běžel rychle a jen chvilku. Nevím, kam ho zařadit - buď totální začátečník, kterému 13 stupňů připadá málo a navlékl se, nebo chtěl zhubnout a navlékl se a nebo prostě nevěděl a navlékl se :o) Uvidíme, jestli ho ještě uvidíme. Každopádně byl vybavený testerem a troskou, takže možná je všechno dohromady.
A pak jsem přišla domů, 3/4 na deset, děti v pokojích, manžel na gauči a tento otočil hlavu a řekl: Ty jsi byla běhat? To jsem ani nevěděl, já myslel, že spíš. Na jeho omluvu musím říct, že když jsem odcházela, byl v práci.