Dobrý den, jedno kolo prosím

Na koupi nového kola jsem se velmi dlouho a pečlivě připravovala. První otázka byla, zda ho vůbec potřebuji. No jistě! Kol není nikdy dost, že? Zbavím se některých věkem sešlých a pořídím si mladého ohniváka. Tak. Druhá otázka byla, jaké si vlastně vybrat. To už byl samozřejmě oříšek. Trochu jsem pošilhávala po silničním, ale po zralé úvaze jsem došla k závěru, že mi trekové bohatě stačí. Věděla jsem tedy, že chci trekové, lehké a živé kolo. V sítu mi uvízla Merida. 

Tomuhle všemu předcházelo spousta klikání, hledání, porovnávání, tisíce dotazů a dlouhých úvah. Začala jsem se celkem orientovat v osazení (hlavně nic od A...!!!), ve velikostech a v tamto či onom. S těmito těžce nabytými vědomostmi jsem napochodovala do obchodu s koly, protože jsem to své vysněné chtěla vidět na vlastní oči a vyzkoušet si ho. Abych se však utvrdila v tom, že jsem si vybrala správně, řekla jsem si, že budu dělat trochu blbou. Přednesu své požadavky a uvidím, co mi doporučí odborník.

Dobrý den, ráda bych si koupila kolo. Možná to nebyl nejlepší úvod. Mladík si mě prohlédl víceméně bez zájmu, spíš koukal na Sáruš. Chápu - ženská s padesátkou na krku v prodejně kol je zřejmě přírodní úkaz. Pomohla jsem mu: Jezdím především po silnici, ale občas vjedu i do lesa. Mám ráda dlouhé jízdy.

Tak pojďte. 

Vedl mě úzkou uličkou plnou černých kol. U jednoho se zastavil, na jedno ukázal a řekl: 

Tohle. 

Proč tohle? optala jsem se. 

Je kvalitní a za rozumnou cenu. 

Ano, cena asi osm nebo kolik tisíc byla rozumná. 

Hm, ale já jsem si vybrala úplně jiné, meridu. 

Tak ty tady nemáme

Na vašich webovkách jsem si ho ale vyhlédla.

Nemáme. Však se rozhlédněte. Vidíte nějakou meridu? 

Nedala jsem se: Ale já ho mám tady v mobilu, hned vám ho ukážu, moment.

Rukou rozechvělou jsem našla odkaz a dala mu ho před obličej.

Koukal na můj bílý sen a povídá: Jo vy chcete dámský! 

No ano, jaké jiné? Nabízíte mi pánské?

Chvilku se nad tím podivoval, ale naštěstí už mi to černé přestal nabízet

V ten moment náš souboj přerušil kolega, později jsem pochopila, že snad i majitel. Podíval se, co chci, zeptal se mě kolik měřím, chvilku jsme diskutovali o velikosti a poté mi kolo nezávazně objednal z jiné prodejny, abych si ho mohla přijít vyzkoušet. No, čekala jsem nějaké doplňující otázky, ale tak hlavně že mi ho přivezou. Za tři dny jsem tam napochodovala znovu, tentokrát bez Sárušky aby je nerozptylovala :o))

Kolo na mě už čekalo. Láska na první pohled to byla, to se přiznám. Já vím, že hlavní roli hrají úplně jiné věci než vzhled, ale tohle bylo tak krásné, tak bílé, tak hladké tak... Ach. Projela jsem se na něm a pak jsme si o něm a o cyklistice dlouze povídali. Odešla jsem o něco chudší, ale nadšená. Domů jsem na něm jela s posvátnou úctou. Je tak lehounké, že jsem se bála, že mi ho vítr z pod zadku odvaje. Užívala jsem si každé šlápnutí a nebýt kosa, objela bych okamžitě celé Střední Čechy. Nebo tedy minimálně Dolní Počernice. 

Od té doby je venku tak, že by psa, natož zadýchanou padesátnici, nevyhnal. Zatím mám tedy čas nastudovat funkce nové navigace, kterou jsem si ke kolu pořídila. Ale o té až zase příště 

Bělouš Meri, neboli Merida Crossway XT edition-LADY Silk White - 2015

Štěstí je mrcha

Mé poslední měsíce plynou poklidně, skoro až nudně. Díky tomu v sobě cítím jakousi rovnováhu, klid a pocit štěstí. Tuhle jsem si zrovna pokojně pila kávičku, koukala na modrou oblohu a mudrovala, že mi je tak krásně až to není normální a bylo mi jasný, že to nemůže trvat věčně. Říkala jsem si, odkud to asi přilítne. Ne že bych to přivolávala, nejsem blázen, ale člověk nemůže být permanentně šťastný a spokojený, leda by ujížděl na lexaurinu. No, a ono to přilítlo. 

Vplížilo se to někdy v prosinci. Nevím přesně kdy, ale jednoho dne jsem se z běhu vrátila taková zdrchaná, nešlo mi to, neuběhla jsem souvisle snad ani půl kilometru. Hrozně jsem kašlala, asi nějaké nachlazení. Chvilku jsem to nechala být, pak jsem si dala párkrát cibuli, mucosolvan, a zase cibuli. V lednu jsem si došla k doktorce, ale nic nezjistila. Dál jsem kašlala, zadýchávala se, běh jsem nechala skoro plavat, protože jsem z něj byla hrozně vyčerpaná byť jsem běhala jen indiánem. Stav se mi zhoršil natolik, že mi začaly dělat problémy i schody nebo lehké stoupání do práce. To už jsem samozřejmě pojala podezření...

Minulý týden pohoda, přišlo mi, že je vše ok, že můj klid, tedy ten běžecký, mě uzdravil. Inu nazula jsem kecky a vyběhla. Okamžitě jsem nemohla dýchat. Přecházela jsem do chůze abych se vydýchala, ale už to ani nepomáhalo, už si to prostě sedělo uvnitř. Tím se mé podezření potvrdilo - astma se znovu probralo. Dovlékla jsem se k začátku hájku a tam fakt na pokraji sil jsem se rozbrečela, protože mě to úplně sebralo. Chvilku jsem se litovala, utrhla si větvičku kočiček (včely stejně ještě nelítaj, ne?) a vydala se zase zpět.

Včera jsem byla znovu u doktorky abych to měla i s razítkem. Ještě musím na plicní, no ale to už je jen formalita. Jsem z toho špatná, špatnější než bych čekala. Před těmi víc jak osmi roky jsem kvůli astmatu začala běhat. Vymyslela jsem tenkrát, že musím být denně minimálně půl hodiny na čerstvém vzduchu. A to jsem teď mnohem víc, jen cesta do práce a z práce mi trvá bezmála hodinu. Takže nevím, co s tím. Asi budu chodit oklikou :-)

Nejhorší je vědomí, že si za to vlastně můžu sama. U nás v práci probíhala rekonstrukce, většinu času jsem tam byla - v prachu, hluku, ve výparech z barev a lepidel, z čerstvé malby... Ani náhodou mě nenapadlo, že pro mě jako astmatika to může mít neblahé následky. A má a tak se na sebe fakt strašně zlobím. Vím, že se z toho dostanu, že nějaký čas budu něco vdechovat a budu v pořádku, ale to mi nebrání se teď cítit pod psa.

Změna je život

Tak jsem si tak říkala, dlouho si to vlastně už říkám, že se docela těším, až mi bude padesát. Nevím proč, ale to číslo mě nějak vůbec neděsí. Naopak. Pro mě je každý přelom, každé nové desetiletí, počátkem něčeho nového. 

Jsem tedy vlastně dost zvědavá, co nového se stane. Je tedy fakt, že čtyřicítka mi po všech stránkách dala děsně zabrat. Hormonální změny, které spustila operace, se mnou cloumaly vážně děsně (a ještě bohužel cloumají :-(. Vždy jsem si myslela, že PMS a návaly mají jen hysterky, ale tímto se všem omlouvám, protože potkat to může úplně každého. A to nával ještě není na přechodu to nejhorší....

Na druhou stranu jsem začala běhat a to s sebou neslo spousty a spousty úžasných okamžiků, nových přátel, nových cílů. Kulatiny mají ještě další plus a tím je, že člověk dostane pár hodnotnějších dárků. Hm, ale to si ještě počkám, Zatím můžu sepisovat seznam, za rok a půl se to jistě nasbírá ;o)

Nuže se posouvám dál. S novým názvem, s pozměněným vzhledem a s padesátkou na krku. Těším se na tu cestu k ní a občas i poreferuji.

Chytla jsem slinu

Účastníci posledních dvou hospodských setkání by mohli vševědoucně pokývat hlavou s tím, že si všimli, ale ne, nemluvím ani o šedé rulandě od Balouna, dokonce ani o Legendáriu, mluvím o sportování. Sice se nedá říct, že bych loni třeba nějak zahálela, to určitě ne, ale letos je to nějaké jiné. 

Loni jsem nevěděla, kam přesně se vrtnout. Cítila jsem, že můj vřely vztah k běhu se kdo ví proč změnil na vlažný až chladný, našla jsem se v kole. Popravdě se ze mě stal mulťák, což je dnes hodně v kurzu. 3v1, aneb posilovna, kolo i běh. Kolo tu vždy bylo, takže se jednalo jen o comeback. Velkolepý comeback. Proč? No protože mé objemy byly vždy spíš zanedbatelné, odpovídaly jen čiré radosti z jízdy v letních měsících, nic víc, nic míň. To se postupně měnilo až jsem nabrala směr hltání kilometrů. Za pár měsíců jsem se dostala na bezmála 3tis kilometrů, což mi přišlo úžasné. 

A samozřejmě to letos chci překonat O.o)) Pomáhá mi k tomu i v těchto chladných dnech eliptical. Původně jsem si myslela, že si na něj občas stoupnu, že je to něco podobně nudného jako rotoped, ale velmi jsem se zmýlila. Je to akční stroj, který mě fakt baví. Tuhle jsem tedy slyšela, že tyhle kilometry ani nemůžu počítat. Hahaha. Kdo si to myslí, toho zvu na hodinku k sobě :o))

S přesedláním na kolo jsem najednou ucítila příval nové energie. Asi hlavně proto, že jízda na kole není tak energeticky náročná jako běh, a po třech hodinách jízdy jsem vždy schopná ještě další činnosti, kdežto po tříhodinovém běhu bych dva dny odpočívala, a dva dny se na to připravovala. 

Letošek jsem tedy započala bez jakýchkoliv ambicí. Nemám žádné cíle, jen si tak bloumám. Jezdím, občas popoběhnu, chodím do posilovny, nebo si doma pohazuji s kettlebellem či "makám" na elipticalu. Hrozně mě to baví. Hrozně. Návrat ke kořenům. Jak jsem si kdysi napsala do Mytru jako svůj cíl: Být fit a zdravá. To mi teď bohatě stačí.