Otrava mrkví

Včera jsem dopadla velmi, velmi špatně. Začnu od začátku...

Vždy na úplněk a na novoluní se čistím - čistím organismus, osobně se myji častěji. Včera nám Lunární kalendář Krásné paní radil:

Měsíc putuje v Raku. Dnes v 22.21 hodin nastává úplněk. Držíte-li půst, pomáhejte si autosugescí: čistím se, mám radost. Při půstu se jí jednoduchá strava, nejlépe jeden druh, čerstvá a vařená zelenina, ovoce, vařené obiloviny a luštěniny. Zkuste mrkvový den, mrkev působí příznivě na žaludeční a střevní sliznice. 1–1,5 kg mrkve si rozdělte na pět až sedm jídel. Část snězte syrovou, část vařenou s malým množstvím oleje. Nezapomínejte pít! Noste si všude lahev s vodou a pijte průběžně během dne. Měsíc vychází v 16.21 a zapadá v 7.20 hodin.

Začala jsem ráno jíst ty své mrkve. Do práce jsem si vzala pět velkých, první jsem si dala asi v půl osmé, pak do deseti jsem schroupala další dvě, v deset jsem měla hlad, tak jsem si dala banán. Ve 12 jsem si uvařila ty dvě zbylé, trochu jsem je podusila, přilila kapku oleje. Moc mi to chutnalo a říkala jsem si, že si jí musím udělat častěji. V jednu jsem prvně běžela na WC. Paráda, pěkně to čištění funguje. Pak jsem byla ještě párkrát, to už mé nadšení opadalo. Dala jsem si kafe a vodu.

Kolem druhé se mi děsně nafouklo břicho, měla jsem křeče. I tak jsem ale domů šla pěšky, ale málem jsem nedošla. Motala se mi hlava, chtělo se mi omdlít. Doma jsem od 16 hodin střídavě zvracela a zmítala se v křečích. V hrozných křečích, myslela jsem, že zahynu. Podivné bylo, že se mi v žaludku ta mrkev vůbec nezpracovala - tak jak jsem jí nakousala, tak jsem jí vyzvracela - kýbl mrkve :o)) Máma tvrdí, že mi nefunguje správně žlučník, nebo slinivka, já sama nevím. Žlučník mě bolel, to je pravda, ale o svátcích, teď byl v klidu.

No, tento stav trval do noci, v půl jedenácté jsem se probrala a bylo mi fajn - tedy hlavně jsem neměla ty křeče. Vypila jsem mátový čaj a dala si půlku rohlíku. Syrovou zeleninu jím běžně, nikdy jsem žádné problémy neměla, o to méně to chápu...

A vtipná pointa? Ležela jsem v obýváku, napůl v mdlobách, mezivlna bez křečí a z televize moderátor počasí na Barrandově hlásil: Dnes je úplněk, čas na vyčištění organismu. Co takhle zkusit mrkvový den? Část snězte syrovou, část si uvařte... :oD

Počasí jedna báseň

To je nám všem hnedle lépe, že? Stranou jdou vážné debaty o rychlosti a fyzičce, oslavujeme pohyb, mládí a jaro, které určitě není za dveřmi jak se zdá, ale přišlo se jen kouknout na návštěvu... I tak si dávám do mp3 rozverné písničky a vesele si skotačím ulicemi bez sněhu a nově i bez psích..ehm

Jsem já snad Zátopek?!

Ten článek nenechal nikoho v klidu. Aby ne, když se dotkl prakticky všech, hlavně nás, co se na PIM jdeme ztratit do davu a také chceme triko a medaili ;oD

Pokud by Honza zůstal jen u pitvání problému, který naznačil, tak by to ještě šlo. Jenže on smíchal jabka s hruškama a mám dojem že i se švestkama, a tak se zvedla vlna nevole. I já se přikláním k tomu, že vytyčit si hned zpočátku jako cíl maraton nemusí být nejšťastnější rozhodnutí, ale posuzuji to z pohledu svého, čili někoho, kdo o něm začal přemýšlet až po dvou letech běhání a rok se pak na něj připravoval. Protože jsem žena a protože mi není dvacet. Kluci to třeba mají jinak... No nic, to je jedno, žít a nechat žít. Ve chvíli, kdy někomu něco zakážete, o to víc se o to začne zajímat (...neolizujte zábradlí před školou... a jak to dopadlo, že?:-)

Ale stejně mě trochu štve, že se pustil do těch pomalých. Přitom pomalý je tak relativní... Čtu si teď Dana a Emil Zátopkovi vypravují. Možná to bude zvláštní a těžko uvěřitelné, ale kdysi v dětství i dospívání to byla má nejoblíbenější knížka (hned po Dětech z Bullerbynu). Mě ten člověk totálně fascinoval. Fascinoval mě nejen svou vtipností a tím, s jakou lehkostí vyprávěl, ale i jak lehce sportoval. Tenkrát mi nic neříkaly časy a vzdálenosti a trénink, prostě jsem to vnímala jako příběh člověka a jeho snahu něco dokázat. S odstupem času to vnímám vlastně stejně, ale teď se k tomu přidala i fascinace časy, vzdálenostmi a tréninkem. No, ale byl mladý, měl čas, tak proč ne. Něco moc chtěl, a taky si za tím šel. Byl nejrychlejší, byl nejlepší a uvědomoval si to. Skromnost stranou - tak to prostě bylo. Ale že by se pozastoval nad tím, proč ti pomalejší chodí na závody, když jim stejně všem uteče, to ne. Moc dobře věděl, že špička jen jen velmi malý okruh lidí. Hezky to vyjádřil před Helsinkama, kdy uklidňoval Danu: "Na olympiádu nejezdí jen fenoméni, ale též saláti." Čili až na pár vyvolených jsme všichni saláti a pak se jeden nad druhým nemůžeme vyvyšovat ;o)

Bohužel tohle posuzování rychlosti má pak i negativní pohled na vlastní výkon. Když mi někdo blahopřál, že jsem dobrá, že jsem uběhla to či ono, rozpačitě jsem mumlala něco o tom, že to bylo pomalu, že by to zvládl také. Shodila jsem ten svůj čas raz dva a přitom jsem moc dobře věděla, co mi to stálo úsilí, než jsem to dokázala alespoň tak. A dělám to nejen já, ale hodně lidí-běžců-hobíků. Shodí se jen proto, že si myslí, že když s pýchou v hlase oznámí, jak ten či onen závod běželi, tak tazatel řekne: Takhle pomalu? A na to trénuješ? To jde snad i bez tréninku, ne? (jo, i tohle občas slyším).

A přitom: s kým se vlastně porovnáváme? Se světovou špičkou? S českou špičkou? Nebo s nějakou běžeckou jedničkou z Horní-Dolní? Jasně že jsou tabulky, ze kterých pak vyplyne, že (třeba) skutečně běháme pomalu, ale v porovnání s ostaními běžci. Před neběžci a sami před sebou určitě obstojíme ;o)

Novoroční předsevzetí

Všichni chtějí zhubnout a všichni se chtějí začít hýbat, čtu teď všude. A možná se někdo i 14 dnů snaží, ale pak přestane mít čas a chuť, při pohledu do zrcadla konstatuje, že to vlastně tak špatné není, a zase se uvrtá do svého klidu.

Jsou tací, kteří si dokonce zaplatí neuvěřitelnou sumu za to, aby vydrželi a přihlásí se na nějaký kurs zdravého životního stylu. Přitom se dozví leda to, co ví kde kdo, že by měl jíst více zeleniny a používat schody místo výtahu. Málokteré předsevzetí přežije jaro, to ani nemluvím o tom, že by vydrželo až do švestek.

Předsevzetí si nedávám. Když chci něčeho dosáhnout, začnu okamžitě, kdy mě to napadne. Např. můj boj s kily bych rozhodně nemohla nechávat až na 1. ledna, já musím začít hned, jakmile nezapnu kalhoty.

Mohlo by to opět znít jako že moralizuji, ale náhodou to píšu z úplně jiného důvodu. Mám totiž nějakou úchylku či co a děsně ráda někomu pomáhám. Takové mé životní heslo, tedy jedno z nich, je: Když můžu, pomůžu. Nezištně, jak jinak...

Jak mě tak vůbec nenapadalo, k jakému že cíli se to mám letos upnout, víc a víc se mi líbila představa, že bych byla někomu nablízku při rozbíhání se či při hubnutí. Někdo prostě nemá tu vůli aby se 3x týdně dokopal a vyběhnul. Já tu vůli mám tak proč někoho nepodržet? Proč někomu nepohlídat jídelníček,  aby jeho hubnutí dostalo řád? No, zjistila jsem, že o to lidi stejně moc nestojí. Kdo chce, jde mu to samo, kdo ne, nepomůže ani párek volů. Ani já. Kdyby však přeci jen někdo... tak.... jsem tady :o))

Naštěstí mám Martinu.
Za prvé si teď denně posíláme soupis všeho, co sníme a pak se navzájem kritizujeme. Má to vliv na to, že než spolku půlku čokolády, uvědomím si, že bych jí to musela večer napsat a že by mi vynadala, tak to zahodím a sním banán. Taky se snažím jídla obměňovat, abych neustále nemusela psát: rýže s tuňákem, banán a rýžové chlebíčky, protože to jsou věci, které tak nějak jím neustále, a Martinu by brzy šlehlo.

No a za druhé: S Martinou jsme jednou v létě zjistily, že máme jeden zvláštní sen a tím je připravit pro naše ženy nějaký závod.  Zní to asi divně, ale když se tak člověk koukne kolem sebe, pro ženy tu závodů moc není. Jen PIM nám v září dá přednost před muži, ale jinak je vše společné. A i ten jeden sobotní večer je to spíš o tom, že se Prahou řítí běžecká špička, než o tom, že se za ní řítí 1000 hobíků. I když se nám snaží namluvit, že to o nás je. Posuzujeme to z pohledu těch, které si zaběhaly v Německu a mohou tak porovnávat.

Ačkoliv se naše představy trochu rozcházely i tak jsme jim nakonec daly pevný tvar. Po mnoha a mnoha mailech, schůzkách, po nadšení i lehké rezignaci, se nakonec včera narodilo naše společné dítko - začaly fungovat webové stránky našeho závodu, čili Pětky s hvězdičkou jak jsme ho pojmenovaly.

Jedná se o nultý ročník, protože nevíme, co bude další rok. Neumíme si představit, jak ho bežecká i neběžecká veřejnost přijme, zda tam přijde holek pět nebo sto, nevíme nic. Víme jen, že ho chceme pro ostatní udělat co nejlépe. Spojit holky při jedné akci dohromady a zkusit to jinak, než to dělá někdo jiný. Povede se? Nepovede? Snad při nás sudičky stojí...

Je čas předsevzetí, holky chtějí hubnout a hýbat se. Proč nezačít teď? Pokud si někdo dá za cíl, připravit se na tento závod, čili vydržet pět měsíců v pohybu, tak si myslím, že neprohloupí a že v pohybu zůstane i pak. Držím nám všem pěsti!

P.S. Píšu holky, ale myslím na ženy jako takové. Vzpomínám si, když babička říkala: Byly jsme s holkama v cukrárně, a já nad tím kroutila hlavou a říkala si, jak takovým bábám může říkat holky. Dnes to označení holky úplně chápu. Jsou v nás, ať je nám 13 nebo 58.

365 dnů, které jsem nepromarnila

Ano, to přesně byl můj rok 2010. Na skoro každý měsíc jsem měla naplánovaný nějaký závod a na každý jsem se velmi poctivě připravovala. Bavilo mě to. Fakt neuvěřitelně. Je pravda, že kromě běhu jsem toho už moc nestihla. Myslím tím kolo a posilovnu či něco dalšího. Prostě jen běh. Poctivě uběhnutých, odfuněných a prožitých

(1.620 km)

Pro někoho málo, pro někoho moc. Já jsem maximálně spokojená. Oproti roku 2009 jsem se zlepšila o 600 km, běhám tak nějak volněji, přirozeněji. Už z běhu nedělám vědu, opravdu si ho užívám. Myslím, že to byl rok, kdy jsem prostě dospěla. Běžecky i jinak. Cítím se na vrcholu svých sil a svých možností. Nemám chuť se rvát o pár sekund jen proto, abych v nějaké výsledovce poskočila o pět míst. Tak  jsem se vlastně vrátila na prvopočátek svého běhání - běhám pro radost a pro zdraví. Je pravda, že kdysi mi stačilo 20-30 minut, ale dnes by se mi kvůli půlhodině nechtělo ani hledat boty. Chodím tedy alespoň na hodinu 4x týdně, posiluji a (ještě) víc chodím.

Plán na 2011? Nemám. Chci běhat, jít občas na nějaký závod a to je vše. Pro někoho málo, pro někoho moc. Já jsem maximálně spokojená.

No, vlastně, to si povíme za rok... ;o)