Dvě desítky

Myslím, že to musely být víc jak dvě desítky, protože s čistou hlavou bych se na podzimní závody nikdy nepřihlásila. NIKDY!!!!!! Už loni jsem v létě najednou úplně vytuhla, byla jsem unavená a běhat se mi vůbec nechtělo. Přihlásit se tedy kamkoliv nepřicházelo v úvahu. A letos...

Začalo to tím, že NIKE udělal tak masivní kampaň pro svůj zářijový běh, že nešlo odolat. Nabídl nízké startovné, tričko, pohodu, stánek s buřtama... No to asi ne, ale jinak tam zřejmě bude úplně všechno. A tak jsem zase zmobilizovala pár lidí kolem a šli jsme do toho. Říkala jsem si, že přeci budu právě v procesu přípravy na Mnichov a desítka tudíž nebude něco, čím bych se měla stresovat. Mé rozhodnutí zřejmě ovlivnily i nějaké endorfíny, ovšem nevím které, protože jsem se přihlásila těsně po 1/2M v Praze a to bylo něco tak hrozného, že se ke slovu nepřihlásil ani jeden. Doufám, že to bude opravdu na pohodu (ovšem jak znám naše závodníky, tak nebude), protože když jsem na FB NIKE viděla tu smršť všech možný dlažebních kostek, tak si neumím představit, jak na nich budeme všichni klopýtat. Pokrývají snad ještě víc trasy než na PIM-závodech... :o(

Druhá desítka tak nějak vyplynula z hovoru s kamarádkou. Nejdříve jsme ale vedly hovor alá: já o koze, ona o voze:

K: Poběžíš tu noční Prahu?
J: Nikdy!
K: Proč? Já si říkám, že běžet v noci nemůže být tak špatný...
J: V noci se neběží. To až kluci, ti mají pozdější start. Holky mají světlo a pak šero. A mě ten závod vůbec nesedí. Je to na mě moc rychlý...
K: No tak se přihlásíme na desítku
J: To těžko, ta je výsadou mužů.

Ještě chvilku jsme se dohadovaly, ale když viděla, že mě nepřemluví, vzdala to. A pak přišel mail s tím, že noční desítku letos mohou běžet i ženy (což ona už dávno věděla :o). Až pak jsem tedy pochopila, o čem mluví a že tedy hurá, taky se přihlásím. Já vím, mě než něco dojde... Jako mi třeba dost pozdě došlo to, že holky budou mít odběhnuto a já se tak dostanu mezi nadupané atlety (holek je jen asi 350) a to znamená, že mi všichni utečou. Naštěstí bude tma a nikdo neuvidí, jak se tam někde sama prdelím.

Srpen jsem opravdu měla ve znamení neběhání. Ani deníček si nevedu, protože ten můj příležitostný běh-neběh by bylo trapné si zapsat. Těch pár běhů jsem si spíš protrpěla než odběhala, horko tomu nasadilo korunu a já nabyla dojmu, že bude lepší obstarat si tu už tolikrát zmiňovanou vyšívací přízi, protože mě běh úplně přestal bavit. A je zajímavé, že čím víc jsem si opakovala, že MUSÍM trénovat, tím méně se mi chtělo, potažmo nevytáhli by mě ven ani heverem. Dokonce ani usazující se tuk mě nevyburcoval. Velmi nepříkladný přístup, velmi.

A protože právě toho jsem se zalekla, jako že kážu vodu, ale sama si lemtám víno, šla jsem do sebe a včera vyběhla. Počasí běžecké, běžela jsem souvisle a celkem i svižně 75 minut. No hurá, nezapomněla jsem to! Tak snad to nějak dopadne, snad se do toho cíle nějak dokutálím. A kdyby ne, tak se alespoň potkám s ostatními... ;o))

Nanuk a kolotoč

Léto graduje. Nepoznám to podle teplot, ale podle toho, jak se pěkně kulatím. Nevejdu se do sukně, nevejdu se do kalhot, vejdu se jen do tepláků. Bída, bída...

V létě to tak prostě mám. Ráda si vychutnávám teplo v poloze ležícího střelce, žádný stres, žádná honička, občas něco dobrého od grilu a už to jede. Život si tak nějak líně plyne, rychlík Život zpomalí a mění se na posázavskou lokálku, která staví v každé dědině. A jestliže většina populace, která je celý rok někde zalezlá v tělocvičnách nebo u televize, vylézá a útokem bere cyklostezky, řeky a hory, mě, celoročního outdoorového sportovce, to v těchto dnech nikterak neláká. Letos se k tomu přidala ještě i únava po maratonu, takže donutit mě k akci je těžké. A když už jsem pomalu začala přemýšlet nad tím, že se do toho zase pěkně obuji, přijdou si tropy.

Ale myslím si (doufám!), že je to jen takový záchvěv, protože v sobotu už jsem cítila ve vzduchu podzim. No, on to nebyl tak úplně podzim, ale vůně švestek. A vůni švestek mám spjatou s dětstvím, potažmo se školou, kdy jsme je za prvé svačili a za druhé malovali. Občas je někdo snědl dřív, než je stihl namalovat a tak vznikla jedna z perliček žákovských knížek: Snědl pomůcky na výtvarnou výchovu. A maminky pak šílely dokud nepochopily, že dítko nesnědlo vodovky. 

No, takže jsem jedla švestky a vzpomínala na dětství a na školu. Tedy na to, jak si můj nejmladší za pár dnů  nasadí aktovku na záda a pomaže. Uteklo to, uteklo, sedm let je zase v háji. Ajaj, zase jsem se v myšlenkách zatoulala, takhle to nedopíšu. Takže jak jsem jedla ty šestky, říkala jsem si, že je čas švestkových knedlíků a švestkových koláčů a měla bych se do toho pustit. Šla jsem pro tvaroh a přitom zavadila okem o box se zmrzlinou. A objevila jsem Eskymo.

V dávných dobách nebyly mrazáky nacpané nepřeberným množstvím zmrzlin, v dávných dobách byly asi čtyři druhy (co já si pamatuji, což už není mnoho). Byl Ledňáček, Jahůdka, Míša a ESKYMO. Eskymo stálo jednu korunu, bylo úplně nejlepší a skoro nikdy ho neměli. A když už ho měli, koupila jsem si jich třeba pět (v té době jsem byla třetí nejhubenější ve třídě takže jsem si to mohla dovolit) a snědla je na posezení. A teď na mě koukalo z mrazáku. Ach... nejraději bych si jich vzala pět jako kdysi, ale jak jsem se nahýbala, musela jsem se ohnout přes břicho, takže mi bylo jasné, že pět ne. Že raději jen ... dvě :o)

Začala jsem si uvědomovat, že se čím dál tím víc propadám do minulosti, že díky vůni švestek jsem zase malá holka, co se těší do školy, co všechny ušetřené peníze investuje do nanuka a ... a něco tu chybělo. Něco, co stálo na návsi. Kolotoč! Úplně jsem se nadchla: Když už návrat do dětství, tak se vším všudy - navečer půjdu s dětmi na kolotoč. Na velký řetízák. Zamotáme se do řetízků, všichni se chytneme a jakmile se dostaneme do výšky, pustíme se a budeme létat a smát se a kmitat nohama. Ježíš, to bude krása.

Stojíme pod kolotočem. Zdá se mi ukrutně veliký. Motá se mi hlava i při pohledu nahoru. Ale už nemůžu couvnout, můj osud je zpečetěn. Sedla jsem si a měla jsem pochybnosti, zda mě to vůbec udrží, že je to celé nějaké chatrné.. No, a co jestli to moje dítě sklouzne ze sedačky a dole se zabije?! Motala jsem se do řetízků a hrozně jsem se bála. Pak jsme vzlétli. Ječela jsem a křečovitě jsem svírala Martinovu sedačku. Smál se a prosil: Tak už mě odkopni, chci letět. Nemohla jsem. Koukala jsem jedním směrem, aby mi nebylo špatně. Pak jsem dítě pustila do světa. Ječela jsem na něj: Drž se! Neotáčej se! Nekoukej dolů! Samozřejmě mu to bylo fuk. Viděla jsem rozmazané a rozesmáté  obličeje svých dětí, ale sama jsem seděla jak přimrazená. Bylo mi blbě a bála jsem se víc a víc. Do rukou mě braly křeče  jak jsem pevně svírala řetízek a přála si jediné: Okamžitě zastavit kolotoč a odpotácet se do bezpečí. Myslím, že jsme tam takhle lítali asi hodinu (nebo dvě minuty?), před očima mi dokonce prolétl celý můj život!!! 

Ani nevím, jak jsem se dostala na zahradu, každopádně jsem to vzala přes mrazák s eskymem a tu hrůza zajedla. 

I knedlíky byly, i koláč byl, ale to je zase jiný příběh. Příběh mé váhy ;o))

P.S.

Když už jsme u těch knedlíků:

2 balíčky měkkého tvarohu

2 vejce

15-20 dkg hrubé mouky

strouhanka ze 4 rohlíků

Všechno uplácáme do sebe, uválíme váleček, nakrájíme na kousky a balíme do nich švestky. Vaří se to jen asi 8 minut. Sypeme tvarohem nebo - jak je to zvykem v Jižních Čechách - mákem, moučkovým cukrem a rozehřátým máslem. Tak se utvoří hňahňáníčko, které je úplně nejlepší, a kvůli kterému strávníci dokonce vylížou talíř dočista do čista. Dobrou chuť!

Jedenáct statečných

Je velmi lehké si říct: udělám soustředění. Je také lehké o tom někam napsat. Trošku těžší je vyrobit registrační formulář. A úplně nejtěžší je vydržet ta muka, zda se vůbec někdo přihlásí. Ne nadarmo se říká, že hrnec, který pozorujeme, vřít nezačne. Takže dokud jsme pozorovaly, jestli už se někdo hlásí, bylo ticho. První tři se zapsaly skoro ihned, ale pak nic, nic, dlouho nic. Už jsme to skoro odpískaly. Pak jsme si řekly, že málo je víc než nic a byly rozhodnuté i s malou skupinkou soustředění podniknout, protože někde začít musíme. A v ten moment se účastnice začaly hrnout. 

Takže dobrý, máme jedenáct statečných, které, ač vůbec netušily, do čeho jdou, do toho šly.

Dlouho jsem si lámala hlavu, jak to celé vlastně pojmout. Samozřejmě běh - běh teoreticky, běh prakticky, to je logické, že? Co jiného na běžeckém soustředění asi tak podnikat. Ale mě to přišlo málo a tak jsem se rozhodla víkend pojmout jako hru. Mám zkušenosti z našich výletů, že i dospělí si rádi hrají. Jsou rádi, když mohou zahodit všední den kamsi za hlavu a soustředit se na rozmotávání uzlů či hledání pokladu. Nuže, budeme si hrát, protože kdo si hraje, nezlobí :o) Tak vznikl Zátopkův škrpál. Byla to sázka do loterie. Jak to účastnice pojmou? Bude je bavit "hrát si"? Uvidíme. 

První společné foto

V pátek navečer jsme se sjely do penzionu Jizerka, kde se konala už Pětka s hvězdičkou. Holky postupně přijížděly, zvědavě jsme se okukovaly a představovaly se. Prakticky ihned po příjezdu byl první výklus. Ovšem ještě než jsme vyběhly, přišla chvíle, kdy jsem musela promluvit k davu. Řečník nejsem, ale nějak se mi podařilo děvčata přivítat a seznámit je s tím, co je čeká. Hlavně jsem jim zcela upřímně oznámila, že jsou naší pokusnou skupinou, a že budeme moc rády, pokud nám zcela otevřeně řeknou, jak se jim soustředění, pojaté touto formou, líbilo. 

 První běh krása. Běžely jsme lesem, povídaly si, kochaly se. Nebýt těch krvelačných bestií, co se na nás okamžitě vrhly, a i přes nánosy repelentu nás štípaly, kam se dalo, nemělo to chybu. Doběhly jsme k ceduli, která dala vzniknout názvu soustředění, pořídily nezbytný snímek pro vnoučata a běžely dál. 

Rychle, nebo nás to tu sežere...

Skupina se už od počátku rozdělila, protože v našich řadách byly jak úplné začátečnice, tak i zkušenější běžkyně. Běžela jsem s těmi zkušenějšími, a protože mi bylo trapné mlčet, povídala jsem si. Na všech fotkách mám tak svou klasickou temně rudou barvu, protože mluvit, běžet, správně dýchat a nevypadat jak rajče, to tedy neumím. U večeře se k nám přidaly další dvě, mezi nimi i moje Sára, která se chtěla zúčastnit stůj co stůj. Večerní pokec u bazénu se nesl v duchu seznamování se a nezávazného klábosení. Spát jsme šly celkem brzy, abychom byly ráno svěží jako rybičky. (Já nespala jako už několik nocí předtím - v sobotu vrcholil první ze dvou nejsilnějších úplňků tohoto roku. A jestli mě nenechá vyspat normální úplněk, což teprve ten první nejsilnější).

Ráno už někdy v sedm začala Martina běhat po pokoji, různě šustila a co deset sekund mi opakovala, ať vstávám. Vrčela jsem, že rozcvička je v půl osmé, ať mi dá ještě pár minut. Nedala. Rozcvička byla veselá a myslím, že všem udělala velkou radost. Hlavně psům bydlících na hlavní ulici v Káraném a všem, které svým zuřivým štěkotem vzbudili. I pár ranních ptáčat v plechových pikslách řítících se slepou ulicí kamsi se průvod poskakujících holek v teplácích jistě jevil jako přelud. 

Místní mladíci na nás mohli oči nechat

Během snídaně dorazila instruktorka NW Sylva. Sylva se nedá přesně popsat, ale klidně se mohla představit jako Snape z Harryho Poterra: "V mých hodinách nebude žádné pošetilé máchání hůlkou!" Třikrát běda, kdo neposlouchal její pokyny... My, co jsme zažily, jak nadšeně o NW vykládá, jak pěkně vysvětluje, jak s hůlkami zacházet, jak jsme (i díky mně) ušly asi stopadesát kilometrů, abychom se naučily vyjít svižně kopec a sejít ho tak, abychom v tom pěkně seděly, tak my všichni, co jsme tam byly, víme :o)) Při mé smůle jsem "musela"  fotit, takže budu potřebovat ještě jednu lekci. Na zpáteční cestě jsme si daly oběd a pak už nás čekalo odpoledne s Milošem Škorpilem, do kterého se vešla jak teorie, tak praxe. Bohužel jsme si zaběhaly jen málo a proto asi polovina šla ještě chvilku běhat po lese. Po tak náročném dni nám neobyčejně chutnala večeře i pivo.

Zbytek skupiny se nám zaběhl...

Nedělní ráno nás přivítalo modrou oblohou. Vylezla jsem z postele absolutně bez energie, kterou ze mě v noci vysál měsíc. Připravila jsem holkám občerstvení, protože je čekal závod, a jela jsem na kole značkovat trať. Trať naší minipětky měřila 3,65 km. Vedla jen po silnici, ale lesem, kde byl příjemný chládek. Některé holky se na start postavily vůbec poprvé v životě, a jak prohlásila jedna z nich po jeho absolvování: Takhle rychle jsem ještě nikdy v životě neběžela. Dokončily všechny. Přiběhly uřícené, ale šťastné (tak jsem to viděla já).

No a pak už snídaně, vyhlášení vítězů a předání cen. Každá účastnice od nás dostala malý balíček s překvapením, medaili a list účastníka. Z malé ankety vyplynulo, že se setkání a historicky první čistě ženské běžecké soustředění vydařilo. Cituji: "Myslím, že nápad, uspořádat akci, na které nejsou muži, byl úžasný. Hrozně se mi líbilo, jak tady švitoříme a máme si všechny co říct." 

Tak, a to je vše. Těch zážitků bylo mnoho a vážně je nelze všechny vypsat. Jednak by tenhle zápis měřil asi tak kilometr a jednak, nic ve zlém, je to jen mezi námi děvčaty. Doufám však, že i z toho, co se do článku vešlo, jde poznat, jak moc jsme si to všechny užily. A co je víc, než tisíc děkovných slov? Příslib, že některé z nich se zúčastní i říjnového setkání...

P.S: Tímto bych hlavně chtěla poděkovat Martině, které se do toho vůbec nechtělo, ale nakonec se nechala ukecat. Bez ní by to vůbec nešlo, protože my dvě jsme tým. Díky!!!!

Megaakce

Nikdy v životě by mě nenapadlo, co může spustit zanícení pro věc. Zanícení pro věc je pro mě právě, vlastně už několik let, běh. Běh sem, běh tam, tréninky, závody, setkání, plány. Mluvit jsem o něm moc nemohla, protože mé nadšení nebylo zcela pochopeno, ale to už je minulost, protože naše řady se rozrostly.

Běh se nám tu pěkně zabydlel a oproti letům minulým se stal dost rozšířenou záležitostí. Aby ne, když se všude píše, jak je super, že se po něm nejlépe hubne a zahazují starosti. Což muži, těch bylo vždy hodně, ale nás holek ne. Ještě v roce 2009 dokončilo půlmaraton jen něco přes sedmset žen, a letos, k dnešnímu datu, je to přes 1500. Wow! 

Revoluci v mém okolí ale udělala až Pětka*. Ne že bych vyloženě přemlouvala někoho k účasti to ne, ale asi jsem přece jen lehce zapůsobila, protože nakonec šla máma, sestra a tři kolegyně. A pro velký úspěch se chtějí zúčastnit i příští rok a k nim už se pomalu přidávají další. Těší mě to nesmírně. Těší mě to hlavně proto, že holky mají další plány a dokonce už po mě chtěly rady, kudy na to. A třešnička na dortu? Chtějí se zúčastnit dalších závodů a všichni společně jedeme na dámskou jízdu do Vídně!

Vzpomínám si ještě docela přesně, jak jsem si kdysi na stránkách runnersworld.de našla běh žen. Jak mě uchvátila atmosféra a růžová trička a jak jsem věděla, že tam prostě musím jet. A nezlákalo to jen mě, ale jela i Sára a Martina a hned z toho byla malá běžecká dámská jízda. Pro velký úspěch jsme si to napřesrok zopakovaly a přibraly Peggy. Letos nám na Frankfurt nezbyl čas a tak jsem Martině navrhla, že bychom měly zkusit třeba Vídeň. Pojmout to pro změnu jako služební cestu abychom pochytaly něco od konkurence ;o) A lehce jsem se zmínila i v práci a to, co to strhlo, jsem nezažila, co svět světem stojí a co běhám. Holky nadšeně zavýskly, a že pojedou taky. Napsala jsem to Martině, ta to dala vědět Jitce, Jitka Báře, Bára myšce a společně řepu vytáhly. Jejda, to je zase jedna z pohádek. A ono mi to pohádku připomíná, protože je nás nakonec osm napevno rozhodnutých a další tři váhají. A věřím tomu, že se časem ještě někdo přidá, protože program je zajímavý a myslím, že to bude super akce.

V pátek pojedeme nejdříve do Znojma, kde vyladíme formu a přespíme. V sobotu přejedeme do Vídně, zaběháme si, ty co neběhají, si trasu odchodí, a pak se zase vrátíme do Znojma, kde probereme dojmy ve sklípku. A všechny budeme mít růžové tričko s heslem Running Queen což my rozhodně jsme. No, není to krása?

To abych přikoupila barvičky na vlajky!