Skromnost stranou

V poslední době jsem si o sobě dokonce dvakrát přečetla, že jsem skromná a milá. Koho by to nepotěšilo, že? Ale myslím, že mám i jiné dobré vlastnosti. Například nekradu, nepodvádím a nelžu (maximálně takové ty milosrdné lži typu: To tričko už mám sto let. Ne, nejsi tlustá. Ten účes určitě stojí za dva tácy.. apod.). Ovšem vrátím-li se zpět k té skromnosti, o které se mluvilo hlavně v souvislosti se soutěží, znovu se k tomu celkem neskromně vrátím a vyjádřím se k ní z pohledu pořádání.

Já jsem vlastně taková fialová kravička - matematice nerozumím, hry mi moc nejdou, ale umím sdružovat lidi. Baví mě to. Největší radost mi udělá, když se všichni na nějaké akci potkají a já vidím, že je jim fajn. Sama jsem ale - hlavně jedná-li se o něco většího - taková nějaká nesvá a zas až tak se nebavím. Jsem svázaná trémou a zodpovědností. Byla jsem tedy i nesvá při pořádání setkání bloggerů. 

Nejdřív jsem třeba řešila, jestli se to všechno nedostalo do jiné roviny, než jsem původně zamýšlela. Vlastně to by zprvu takový můj rozmar. Chtěla jsem, aby lidi viděli, jak moc mají čtenáři jejich blogy rádi a jak si stojí v porovnání s ostatními. Jenže pak jsem viděla, jak to zúčastněné nadchlo, jak propagují své blogy i celou soutěž, a řešit jsem to přestala.

Po skončení hlasování přišlo na řadu oslovení všech dvaceti finalistů. Než jsem sehnala všechny maily, chvilku to trvalo, ale nakonec se zadařilo, protože svět je malej a běžecký svět ještě menší. Z těch dvaceti se jen tři neozvali vůbec. Mohli sice napsat, ať jdu s nějakou soutěží, která je vůbec nezajímá, někam, ale mlčení je vlastně vyjádření toho samého beze slov :o)). Několik bloggerů se s velkou lítostí omluvilo, zbytek účast potvrdil. Takže lidi bychom pohromadě měli, teď ještě vybrat nějakou hospodu a připravit ocenění.

S hospodou jsem si pravda hlavu nelámala. Měla jsem sice představu, že nejlepší by byl salonek, kam by se vešlo dvacet lidí, ale jako stará konzerva jsem prostě udělala rezervaci tam, co vždy. A krásně se mi podařilo hned v pozvánce pomotat název. Naštěstí většina věděla, kam jít a zbytek si to dohledal ve správném znění. Výběr cen už byl složitější, ale pojala jsem to tak, že možná ani nikdo nic nečeká a tak budou rádi, že je překvapím čímkoliv. Ale samozřejmě jsem chtěla, aby to mělo přinejmenším vzpomínkovou hodnotu :o)) a to se mi myslím nakonec i podařilo. Kromě čistě osobního dárku každý dostal velké balení müsli pro sportovce od firmy mixit, které jsem sama namíchala a pojmenovala Blogger 2011. Fakt super věc - že si to člověk sám namíchá a ještě si to může podle svého pojmenovat! I ti, co nevyhráli dostali svůj pytlíček ochutnávkového müsli včetně visačky se jménem - to abychom věděli, kdo je kdo (kvůli novým tvářím...).

A pak už tu byl den D. Nejdřív jsem nabrala Davida a Zuzku, kteří vážili dalekou cestu z Liberce a s malým zpožděním jsme dorazili na místo, kde už prakticky všichni byli. Normálně chodí kdekdo pozdě, tak tentokrát jsem pozdě přišla já. Ano, to nejlepší sice přijde na konec, ale po mě dorazili ještě další tři lidi, takže na to jsem se odvolávat nemohla :o)) Volala mi Lenka z Běhej a bohužel se z akce omluvila, což nás mrzelo nejvíc, protože to ona tomu dala úplně jiný rozměr a měla s tím spoustu práce. Škoda, škoda...

O průběhu večera toho moc říct nemůžu. Ne že bych si nepamatovala, ale některé věci jsou nesdělitelné a nepřenosné a kromě toho jak už řečeno - pozorovala jsem cvrkot hlavně z pohledu organizace. Vše jsem nevychytala, například vůbec nemáme společnou fotku, což mě mrzí nejvíc. Taková koncentrace výborných bloggerů a my to nezdokumentovali! Svůj pohled na akci popsal David a Bára, tam se dozvíte víc. Děkuji všem, co přišli. Příště už to ale vidím na malý výlet někam do lůna přírody, co vy na to?

A když už nelze ovlivnit ničí mínění a průběh, tak můžu i napsat, koho bych na první místo posadila já. Za kluky je to těžké, tam mám favoritů více. Nakonec jsem se rozhodla pro Stína. Kvůli jeho slohu, kvůli jeho obratům, kvůli jeho hláškám a v neposledním řadě i kvůli jeho výkonům. Ale myslím, že jeho blog bych ráda četla i kdyby psal o daních. Za holky bych na post královny posadila Nikie. Ani její sloh a způsob vyjadřování nemá chybu. 

Ano, u mě při rozhodování hraje hlavní roli čeština. Moc se omlouvám těm anglicky píšícím. Za prvé mi AJ nic neříká, ale hlavně: já prostě miluju češtinu. Je krásná, je tvárná, je něžná, je hravá. Z toho důvodu mám třeba i ráda němčinu, ale mateřský jazyk je prostě mateřský jazyk. Není sice světový, ale je náš. A když se někdo dokáže krásně vyjádřit, popíše kdejakou titěrnost, své pocity, svůj pohled na svět, když někdo hledá zapomenuté obraty, když na světlo boží vytáhne zapadlé pojmy a dá jim nový kabát, tak to prostě nemá chybu. 

Další ročník určitě bude. Už teď vím o spoustě nových, či lehce zapomenutých bloggerech, kteří si za rok svou nominaci určitě zaslouží. Chce to jen vydržet... Držím pěsti!

Foto
http://neztozapomenu.rajce.idnes.cz/Blogger_roku_2011

Nostalgická vlna

Občas mě některá melodie v reklamě totálně dostane. Naposledy to bylo VW a teď je to AXE

Samozřejmě jsem si našla, odkud to mají...

A když už jsem u těch vykopávek, naleznu třeba toto:

nebo toto:

jé, a tohle taky:

a už mi ke štěstí chybí jen ta nová zmrzlina Carte D´or.

Pardubice nikdy více

jsem si řekla loni, kdy jsem tam velice trpěla v žáru poledního slunce na nekonečně dlouhých ulicích. Zaběhla jsem si pražský 1/2M, a začala se soustředit pouze na takové to lenošné pobíhání s cílem slušně zaběhnout desítku v maratonské štafetě. Ovšem to by člověk nesměl mít kamarádky Pokušitelky. 

Jedna taková mi napsala přesladkou SMS: Leon, nechceš si zaběhnout Pardubice? Víš, já mám tu sádru a je škoda, aby mé startovné propadlo... Ano, Jitka se v autě nudila a vymyslela, že bych jí mohla zastoupit. Samozřejmě jsem chtěla/měla napsat NE, ale... Tomu ale předcházelo pobíhání po bytě s výkřiky: panebože, co mám dělat? No tak řekni? Mám běžet? Né, Pardubice jsou hrozný... Tři kola... Bude hnusně... Aha, tak to bych možná mohla. Chvilku trvalo, než jsem napsala Ano. Bohužel napsala...

Předpověď byla tak úžasná, že jsem hodila za hlavu veškeré pochybnosti a strachy. Ještě ve středu byl nad Pardubicemi černý mráček, pár stupňů, pravděpodobnost srážek 80%. Že to nakonec bylo jinak víme - teplo, teplo, slunce, modro. Prostě jsem tam jela s tím, že to zase bude boj člověka s přírodou. Je to všechno v hlavě, to mi je jasné, bohužel myslet pozitivně v takovém případě prostě neumím.

Ráno nás, mě a Sáruš, nabrala Bára a jelo se. Přiřítily jsme se takřka na poslední chvíli, abychom vyfasovaly žlutou igelitku s vínem s fialovým trikem, našly Jitku, daly věci do auta, našly Petra, našly záchody, našly start a mohli jsme běžet. Od počátku to bylo těžký. Hrozně mě bolely nohy, hlavně lýtka, neběželo se mi dobře. První kolo jsem přetrpěla, občas někoho dohonila, ale spíš jsem byla předbíhána. Utekla mi Hanka, utekla mi Alena. No tedy kromě jiného. Protože těch jmen by byl hodně dlouhý seznam :o))

Hned za smyčkou před náměstím nás čekalo občerstvení. Jásala jsem, že si organizátor vzal k srdci naše připomínky k loňskému malému nedostatku. Snad mě ani moc nepřekvapilo, když na místě, kde jsem čekala druhou stanici, nic nebylo. Ufff. Ještě že jsem se dohodla se Sárou, aby na mě čekala s vodou kousek před náměstím. Nebyla tam. Myslela jsem, že zdechnu. Ačkoliv jsem se krotila, že přeci není nic těžkého uběhnout 7 km bez pití, sucho v krku, mělo jiný názor. Až na náměstí se konečně vyloupla Sáruš. Vypila jsem půl lahve, umyla si sůl z obličeje a běžela dál.  

Druhé kolo bylo pocitově lepší. Asi to dělal ten ruch kolem. Závodníci makali do cíle a tak jsem je pozorovala, jak si tak pěkně ladně běží. Ovšem třetí kolo, to už je o morálce, která mi nějak chybí. Nejsem schopná běžet a makat, však je to závod, že? Ne, já se tam tak ploužila sama a sama, občas mě někdo předběhnul a zmizel v dáli, horko mi bylo, a velmi mě to nebavilo. Ty velké masové běhy, tam ten dav je kolem pořád. Člověk ví, že je na závodě a tak se snaží, ale když tomu nic nenasvědčuje, nejsem schopná se přemluvit k nějakému výkonu. Chvilku před koncem jsem zahlédla běžce, kterého jsem, světe div se, dobíhala. No, taky už víc šel než běžel. Předběhla jsem ho, pak jsem nemohla, tak mě předběhl on... Velmi brzy jsme usoudili, že když poběžíme spolu, že to třeba i v pohodě dokončíme. A také že ano. Nasadili jsme finálové tempo a do cíle jsme vběhli málem ruku v ruce. Díky moc, chlapče.

Dostala jsem medaili, vodu, odevzdala čip, seznámila se s Honzisem, který mi otevřel vodu, protože já neměla sílu, a pak už jsem šla za Sárou a Petrem (který si opravil Prahu). Chvilku jsme jen tak zevlovali a pak se přesunuli za zbytkem výpravy na polívku. Bára do sebe spokojeně soukala nudle, Jitka stahovala fotky, pohoda na všech frontách. Dala jsem si česnečku a džus, vydýchávala a líčila první pocity. Pak už Bára sešlápla pedál a za družného hovoru jsme se řítily do Prahy.

Čas 2:25, jeden z mých horších. Běžela jsem hůř, než když si vyběhnu večer kolem sídliště. No, co nadělám. Doma jsem říkala Sáře: Kdybych příští rok náhodou chtěla běžet, tak mě prosím raději zabij...

Noční můra 2

Od mého vystoupení pro ČT loni v červnu uplynulo hodně vody. I tak jsem ale schopná se při vzpomínce na mé vysvětlování, že hvězdička je vlastně sluníčko, zahrabat tak dvacet metrů pod zem a dělat, že nic, že nejsem, a v dohledné době nebudu. Umím myslím psát, když budu chtít, popíšu i to, co jsem nikdy nezažila, ale mluvit, mluvit před někým cizím, mluvit k davu, to není má silná stránka. Neměla to však být má poslední horká chvilka před kamerou. Přitom to všechno začalo tak nevině..

Čím víc se mráček v předpovědi počasí na 1/2M sobotu kabonil, tím víc jsem byla v pohodě. Minulou sobotu jsem si byla zaběhat. Takový kontrolní výklus v době startu to měl být. Bylo horko k zalknutí, nemohla jsem dýchat, nemohla jsem se hýbat, nešlo mi to. Po třech km jsem si sedla u rybníka na lavičku a pozorovala zčeřenou hladinu rybníka. Velmi nešťastně jsem jí pozorovala a přála si, aby o týden později bylo normální běžecké počasí, čili pod deset stupňů, nejlépe trochu deštíčku, či sněhových vloček. Nu ano vím, trochu sobecké přání to bylo... Ale vyšlo :o)

V sobotu ráno byla nádherná zima. Asi 8 stupňů, šedá obloha, ale bohužel i dost silný vítr. Naštěstí mám ještě svá zimní kila, takže nehrozilo odvátí z tratě. Docela jsem bála, i těšila. Trochu předzávodního stresu ale patří k těšení se, prostě klasické dva v jednom, které závodům dává zvláštní náboj. Pár dnů před závodem jsme si s holkama různě volaly a vzájemně se hecovaly a uklidňovaly, padaly rady, domlouvaly se schůzky a pozávodní pivo. Že bylo pak všechno jinak je úplně jasné :o)

Pořadatelé letos zavedli výbornou věc a sice, že do technického zázemí pouštěli jen závodníky. I tak tam bylo plno, ale nepřekáželi drahé polovičky, dědečkové, babičky, vnoučata, děti, kočárky, psi a jiná havěť. Byla ukrutná zima. Zabalila jsem se do igelitu, poskakovala, zdravila se se známými i neznámými. Aby nám byla menší zima, šli jsme se zařadit do davu. Za prvé to bylo v závětří a za druhé masa těl vyloudila teplo, které v tu chvíli nebylo nepříjemné. My - čili část mého týmu Jirka, Eva, Jana, narazili jsme dokonce i na Luboše,  a tisíce dalších, jsme pak svorně čekali na výstřel a na Vltavu. Výstřel jsem sice přeslechla, ale Vltava zněla ještě když jsme šest minut po výstřelu probíhali bránou. První kilometr nebyl z nejrychlejších, moc nohou se míhalo kolem a ty vlastní byly ztuhlé postáváním. 

Další kilometry rychle ubíhaly. Nevěděla jsem, jak běžet, jaký čas vlastně chci. Tedy ono něco chtít je jedna věc, a druhá je, na co mám. Vím, že teď na nic extra nemám a tím jsem se raději řídila. Nejsem hazardní hráč, mohla jsem možná trochu přidat, ale bála jsem se, abych nezůstala někde na trati. Dlouhý běh jsem neměla ani nepamatuji... Měla jsem dvě přání: nevidět na cestě Miloše a doběhnout do 2:20. Mise byla splněna :o)

Na prvním občerstvením opět nebylo nic připravené, to už je úplně normální a na BŠ Miloš i varoval, že to tak bude. Prázdný stůl bez kelímků, tři roztřesení dobrovolníci a tisíce vodychtivých, každoroční obrázek. Loka jsem si ale dát chtěla, a tak jsme si tam s lidma vzali balík mattonek a načali si je sami. Jedna holka se dovolávala kelímku, ale pak to udělala jako já - napila se z lahve. Lahev jsem pak odložila na stolek a běžela dál. Asi by tahle první občerstvovačka měla být organizována jinak než ty další, kde běžíme už za sebou a ne v chumlu. To je asi tak jediná výtka, kterou k závodu mám. No možná by stálo ještě za řeč to, že byla obráceně startovní brána, takže jsme probíhali cílem a vraceli se na start. Kdo by to ovšem řešil... ;o)

Na každém občerstvení jsem se prošla a napila a postupně zlikvidovala gely i jeden kofein, ale to byly na dlouho jediné přestávky, které jsem si dopřála. Jinak mě samotnou překvapilo, že nemám tendenci přecházet do chůze jako to dost často mívám. A to mě bolela levá achilovka, trochu i stehno a koleno. Že by i na mě došlo?! Vůli běžcovu ovšem prověří až závěrečné kilometry. I na mě došlo. V husákovu tichu nebyl vzduch. Nikdy tam není, protože ho tisíce lidí přede mnou vydýchají a přidají pach a pot svých namakaných těl. A pak se hned běží trochu do kopečka a dlouho po kostkách. Pravidelně v tom místě zdechám a ani letos tomu nebylo jinak. Takže jsem musela chvilku jít, abych nabrala dech a srovnala krok. 

Na posledním kilometru bylo značeno každých sto metrů. Jak mi docela rychle uteklo předešlých dvacet, poslední se vlekl, vůbec jsem nemohla. Na Mánesově mostě vždy přidám a prořítím se davem, abych už to měla za sebou, ale tentokrát jsem na něj vběhla a úplně se mi zatočila hlava. Jásající lidi udělali takovou úzkou uličku, ledva co by se můj zadek vešel, ale nebyl tam vzduch. Ten co tam zbyl byl nasáklý vůní tisícero různých voňavek. Uffff, děsný.... Cílem jsem proběhla docela dojatá, že jsem to zvládla za 2:17. Na Prahu slušný čas.

Šťastně jsem se motala k šatnám, potkala Evu, pak kluky, a bylo mi fajn. Z našeho týmu byl nejrychlejší Nicolas, který má úplně stejný čas jako Nedvěd. Druhý byl Petr, který běžel nastydlý a jeho čas byl daleko za jeho představami, a pak Jirka, který mě o tři minuty předběhl. Udělali jsme pár fotek, přibrali Sáru, s několika se rozloučili a přesunuli jsme se do Ledové chýše. Měla to být Jedová chýše, ale Ledová víc sedí. Zima jak v morně, i obsluha trochu zamrzla, ale protože nás bylo mnoho a mnoho, není se co divit.

A pomalu :oD se dostávám ke své Noční můře 2.

Do Chýše dorazil Miloš a spolu s ním filmaři. Věděla jsem, že tam budou, říkal mi, že o něm natáčí medajlonek, ale nějak se mě to netýkalo. Miloš začal obcházet stoly se závodníky, všude prohodil pár slov. To už jsem znejistila. Přišel k nám, i my prohodili pár slov. Ale v tom se stalo něco mimo (můj) scénář. Paní redaktorka se ke mně naklonila a povídá: My se vás na něco a zeptáme a vy odpovíte, jo? Byla jsem tak zblblá, že jsem kývla. Vedle mě sedící Sára utekla, zůstali jen kluci.

Takže Miloš Vás naučil běhat, jo?

Ježíš, co na to mám říct?!?!?!

Ano.

Paní mlčky koukala, zřejmě chtěla větu rozvitou.

Ano, naučil mě běhat.

Dál čekala

A taky mě naučil pokory.. é k něčemu. To vůbec nevím, proč jsem to řekla a jak jsem větu dokončila. 

Bylo mi hrozně hrozně a celý zbytek dne jsem tu trapnou chvíli měla před očima. Opět jsem chtěla nebýt teď, tehdy ani v dohledné době. Doufám, že to vymažou, vystřihnou, spálí, a pošlou mi popel, abych to mohla vypít v iontovém nápoji a měla jistotu, že to nikdy nikdo nespatří.

Zlepšíl se o 15 minut oproti loňsku..