pondělí 30. srpna 2010

Třikrát a dost

Někdy se to tak semele, že vás prostě od rána provází smůla či pech, či tak něco. A ani není potřeba nejdříve potkat černou kočku, nebo rozbít zrcadlo.

Sobotní ráno bylo uplakané, černé a nikomu se nic nechtělo. Trávila jsem víkend v Jižních Čechách a tak jediné co nás napadlo, že by ses nad dalo dělat, byla návštěva Země živitelky. Hned při vstupu jsem čekala na zbytek výpravy pod jedním rozložitým stromem a padl mi na hlavu lístek, který jsem chytla do ruky, abych ho zahodila. Nebyl to lístek, byla to vosa a její píchnutí MOC bolelo!

Na výstavě byly mraky lidí a co oko dohlédlo, všude spousta lákadel pro nás, co nemůžou jen tak projít kolem něčeho sladkého. Takže ve mě zmizela jedna cukrová vata a předlouhý sladký had. Ještě že jdu večer běhat, říkala jsem si pak odpoledne nad kafíčkem už v teple ušáku. A vtom kolem mě začali všichni křičet mé jméno a najednou rána jak z děla do hlavy. Způsobila jí obrovská dřevěná kočka, kterou shodil Martin tím, že shodil polštář, který shodil lampu a ta shodila tu kočku. Taky to MOC bolelo.

Vyběhla jsem aniž bych pomyslela na shora uvedené pořekadlo...

Běh krása. Silnička se vinula vesničkami a krajinou, v dálce zámek Hluboká a  Temelín. Trochu jsem se bála při míjení výběhu s krávami a býky. Měla jsem červené triko a jeden z býku si mě prohlížel vilným pohledem. Naštěstí ho nenapadlo to, co mě, že by třeba mohl přeskočit ohradu. Asi po dvou kilometrech jsem začala řešit technickou, což je takový folklor mých výběhů. Myslela jsem, že jsem vadná, že to pořád řeším, ale co tak na našich běžeckých setkání poslouchám, řešíme to všichni. Dost často je to tedy téma číslo jedna a tak po příchodu domů můžeme partnery uklidnit tím, že jsme se zase bavili jen o h....

Jako naschvál nikde ani kousek zeleně, která by poskytla potřebné soukromí. Až poskládané kotouče slámy u cesty mě vítaly otevřenou náručí. Jenže jelo auto a tak jsem popoběhla ještě o kousek dál, ke křoví. Cestou k němu jsem zaregistrovala kopřivy. Poslední má myšlenka byla, že je musím opatrně sešlápnout ke straně, abych se o ně nepopálila. Vtom mi ale nakročená noha zajela do díry a já padla jak dlouhá tak široká do všech těch kopřív. Z těla byla rázem kolíbka, nohy jsem měla ve vzduchu, zbytek těla úpěl v kopřivách. Ležela jsem, smála se. Ale bolelo to tak MOC, že jsem si to drbala ještě ráno.

No, naštěstí každý den, i ten plný veselých příhod, nakonec končí. Neděle už proběhla v pohodě a já si mohla dát další ze svých plánovaných dlouhých běhů. Sice jsem nesplnila vyšší hranici, ale jinak spokojenost: 23,5 km zaběhnutých v klidu a pohodě bez nějakých větších problémů.  Díky ochlazení se tak můj týdenní objem opět vyšplhal přes 50 km. Je načase, protože zbývá už jen 40 dnů do startu.....

středa 25. srpna 2010

Nebe

Úterní běh nemám moc ráda - za sebou nedělní dlouhý a před sebou intervaly. Tělo je unavené, svaly ještě bolí a intervaly delší než kilometr slibují záhul, na který se netěším. Ještě že předpověď počasí tvrdí, že přijde ochlazení. Ale ať čekám jak čekám, ať start oddaluji jak chci, ve chvíli, kdy už fakt musím vyběhnout, je venku 25 stupňů, vzduch je hutný a brání v hlubokém nádechu. To zas bude něco...

Běžím v rytmu Neny směr rybník a park. Míjím psi, kteří ani neotočí hlavu jak jsou unavení, potkávám i běžce a spousty cyklistů. O intervalech si nechávám zdát, jsem ráda, že vůbec žiju. V hlavě si vytyčím metu, hráz rybníka, kde se opláchnu a běžím zpět. V duchu láteřím jak taťka Gargamel: nechci teplo, nechci léto, nechci tohle hnusný dusno, chci zimu a závěje, chci chumelenici a náledí. A pak mě pošimralo sluneční světlo a já zvedla hlavu a málem oněměla úžasem nad tou krásou, kterou skýtala srpnová obloha. Na západě husté černé mraky, z pod kterých se drala zlatá záře - to poslední sluneční paprsky ještě hladily Zemi. Na východě se mraky kupily do černočerných závějí a slibovaly vytoužený déšť, na jihu se naopak mraky rozestoupily a odkryly měsíc v úplňku, obrovský, jakoby průsvitný kotouč těsně nad obzorem. Pak i ten zakryly mraky a objevila se duha.

Doma jsem vyběhla na balkon abych tu krásu navždy zakonzervovala do digitální fotografie, ale dívala jsem se jen do úplně normálních šedých mraků.

Příroda mi zase jednou dala za vyučenou. Jako by říkala: Tobě se nelíbí slunce? Tobě se nelíbí zeleň? Modrá hladina rybníka? Duha nad lesem? Počkej, počkej! Jednou se ti bude stýskat. A má pravdu. Jako ostatně vždy.

středa 11. srpna 2010

Ohlédnutí za červencem

Červenec byl neuvěřitelně horký a úmorný. Nedalo se nic, jen ležet někde ve stínu a čekat, až slunce zapadne za hory, ale noci byly prakticky stejně horké jako dny, takže o kýženém ochlazení si člověk mohl leda tak nechat zdát. Přišlo mi, že nic nedělám, že se mi nic nechce a hlavně mi došlo, že léto je krásně rozmanité a jen běhat mi nestačí. Lépe řečeno: chtělo se mi dělat cokoliv jen ne běhat. A podle toho to vypadá:

Běh: 141 km
Kolo: 137 km

pondělí 9. srpna 2010

Kam se poděla německá preciznost?

Že bych si v létě střihla nějaký závod to jsem si ani náhodou neplánovala. Ale Pavlína, zřejmě v zajetí endorfinů z Olomouce, začala zjišťovat, jestli nevím o nějakém závodu v Německu, že by spojila příjemné s užitečným a nejen by si zaběhala, ale ještě si i udělala výlet za hranice všedních dnů. Poslala jsem jí stránky klubu, kam jsem v zimě jezdila, a který pořádá i letní běhy a různé triatlony, a tak se celkem okamžitě rozhodla, že by se chtěla zúčastnit noční desítky uprostřed července. Zlákaly jsme ještě další dva blázny, čili Janu a Standu, takže se naplnilo auto a náklady na cestu tak příjemně klesly. Ubytování jsem chtěla zajistit opět tam, kde jsem nocovala v zimě, ale přes léto se jim ceny vyšplhaly do stejné výše jako všem hotelům kolem, tak jsem nakonec blokla hotel přímo v olympijském areálu. Sice bez snídaně, ale oproti ubytovně útulný a pohodlný.

Start noční desítky byl v 19:30, čili nebyl důvod zas tak chvátat, ale i tak jsme vyjeli dopoledne. Cesta byla úplně v pohodě, nikde žádná zácpa, dokonce i Mnichov byl poloprázdný. Že bych se těšila to ne, fakt mi nebylo dobře, naběhané kilometry ten týden nula. Samozřejmě jsem neměla strach z deseti kilometrů, ale z běhu samého. Ale nedokázala jsem si říct, že nepoběžím, však když už člověk vložil tolik energie do organizace tak prostě doufá, že to nějak přežije.

Kolem šesté jsme se vydali už převlečení do běžeckého na start. Vedla jsem naší skupinku coby ostřílený domorodec i když jsem věděla, že start není tam co vždy, ale kousek dál. Nějak jsem sázela na to, že půjdou davy běžců, kteří nás ev. povedou. Na místě zimních startů se právě konala pouť, všude spousta atrakcí a stánků s klobásami, ale nikde žádný běžec. Dva šli za námi a jak se záhy ukázalo, šli za námi úmyslně, protože doufali, že my je dovedeme na start. V to samé jsme doufali my. Jenže start nikde. Stáli jsme tedy bezradně na plácku za poutí a vyhlíželi další běhuchtivé Němce. Přišly dvě holky, ale také nevěděly, pak skupinka asi pěti kluků, ale ti nám taky nepomohli. Já jediná měla vytištěné instrukce s názvem haly, kde start a zázemí mělo být. Jenže jsme nikde neviděli cedule, ani nic. Prostě slušný chaos. Jedna z holek se dokonce ptala policie, ale i oni bezradně kroutili hlavama, že o takové akci vůbec nevědí. Naštěstí jsme pak jednu ceduli zahlédli a tak už bylo otázkou pár minut, abychom se k hale dostali. Odbavení proběhlo v pohodě. Horší bylo hledání záchodu, šaten a skříněk na batohy. Šatny sice byly, ale bez zamykání a na jediný záchod se stála fronta. Naštěstí taková ukázněná fronta, takže to šlo rychle.

Na závod bylo přihlášených cca. 900 lidí, čili jen o 200 méně než v Olomouci, ale přesto to stále byla jen lokální akce, kam si lidi přišli jen odběhnout danou vzdálenost a alou domů, čemuž se nejvíc divila Jana a neustále se dožadovala tašky prospektů :o) Počasí bylo celkem ideální, bylo po dešti, krásně se dýchalo a teplota se i díky podvečeru držela v rozumné výši.

Oběhly jsme s Janou 2x ovál a udělaly pár prostocviků na zahřátí. Bylo divné, že nikde nebyla brána, ani na zemi se nerýsovala časomíra jak je zvykem. Lidi se různě houfovali, ale bylo jasné, že nevědí, kde přesně start je. K největšímu houfu jsme se připojili i my, ale v tom moderátor ohlásil, že se začíná úplně jinde, a tak nastal lážo-plážo přesun do protisměru o 100 m dál. Všichni se žulili, poplácávali se a čekali, kdy to bouchne. Rozhodně se nikdo nerozčiloval a když předběhnu události, o této podivnosti se dokonce nevedly ani sáhodlouhé debaty, jak je zvykem v našich vodách. A když to bouchlo, začal opět lážo-plážo rozběh. Nejdřív jeden ovál a pak ven. Trasa byla skoro ta samá co v zimě, až na pár drobných změn, které rozhodně nebyly k lepšímu, protože jedna z nich byl kopec, taková Sněžka či co. No, někdo to možná ani nezjistil, ale já se tam pokaždé plazila, vydýchávala, zdechala, a když jsem se blížila podruhé, moc jsem si přála, aby mě smetl právě přijíždějící cyklista, že bych se tomu vyhnula.

Kousek za startem byl první kopeček, ten jsem zvládla jako jediný normálně, pak už čekala zvlněná rovina. Na prvním kilometru jsem byla dřív než jsem se nadála, ale bohužel jsem zjistila, že jsem si na startu nezapla Edu. No abych nepopisovala každý metr svého trápení - celé se mi to možná jen zdálo. Přišlo mi, že běžím jak lazar, skoro všechny kopečky jsem musela vydýchat, poléval mě studený pot a jednu chvíli jsem měla černo před očima a jen jsem cítila, že někde dole mám nohy, které mě kamsi unášejí. Je to fakt nezodpovědné běhat nemocná!

Zrovna jsem šla, když v tom mě předbíhal nějaký stařík asi tak 90+, a ten mě popadl za loket ať běžím. Udělala jsem mu radost, ale jakmile byl z dohledu zase jsem vydýchávala. Holky mě obě předběhly někde na začátku, ale pak jsem je zahlédla nedaleko od sebe. Nebýt mých chodeckých vložek, asi bych s nimi i dokázala udržet tempo. No jsem lemra.

Do cíle jsem doběhla jako poslední z naší skupiny (holky se obě dostaly pod hodinu, Jana asi o 4 minuty, Pavlína o dvě). Jako poslední vůbec to snad ani nešlo, protože ještě hodinu a půl po startu lidi dobíhali. Čas mě nakonec opět docela potěšil, i když přesně nevím, kolik to bylo. Průměrnou pace jsem měla 6:08, přesně odměřených mám 9 km za 55 minut a i když většinou mám ten první km nejrychlejší, připočetla jsem si poctivě těch 6:08, čili jsem se dostala na 1:01. Vlastně je to oficiálně nejlepší čas, který jsem kdy na desítce zaběhla (neoficiálně mám ovál za 57). A co říkala jejich časomíra? Nějaké blbosti o 1:02, ale nějaké ty sekundy jsem si odečetla za to podupávání na startu :o) Po stažení dat z Edy (klikala jsem sice podivně, ale fakt dle cedulí :o)) jsem byla opět překvapená, jak rychle jsem běžela. Tou chůzí jsem si to ale pokazila. Nebylo to jednoduché, dokonce jsem zase jednou po dlouhé době nabrala svůj fialový nádech, který mi vydržel po zbytek večera.

V cíli jsme dostali upomínkové tričko, nealko pivo a nějakou limonádu, a protože bylo dost chladno, nečekali jsme na výsledky, ale přesunuli jsme se na hotel s tím, že se dáme do pucu a půjdeme na večeři. Ale ihned po sprše jsme s Janou upadly do stavu beztíže a nic se nám nechtělo, jen lenošit a klábosit, tak jsme se zahrabaly do peřin a už jsme nevylezly.

Cesta domů byla díky prázdninovým zácpám dlouhá a náročná, to nám však dojmy ze závodu i z prohlídky Mnichova nezkazilo.
*

čtvrtek 5. srpna 2010

Pohádka o letní přípravě

Jestli něco fakt nesnáším, tak jsou to pohádky. Hlavně ty, kde unylá děva sedí u okna a vzdychá a čeká, až si jí někdo, nejlépe princ, odvede do svého království, aby tam byla šťastná až do smrti. Z toho jsem hodně dávno vyrostla a nechápu, že se lidi těší na vánoce, aby u těchto pohádek strávili celé svátky. I když je pravda, že kdysi dávno pohádky měly své kouzlo a co si pamatuji, tak hodně jich ve mně zanechalo svou stopu - třeba Krteček a kalhotky :o), protože člověka tak nějak nenásilně poučovaly o životě. Dnes jsou pohádky o ničem. Občas když poslouchám ty uječené hlásky, které mluví jazykem dospělých a neustále poučují, co se má a co nemá, tak mám černo před očima. Z toho si to dítě nemůže odnést pranic. A proč takový dlouhý úvod? No, přemýšlela jsem, že je škoda, že Krteček neběhal, nenadělala bych ve své letní přípravě kopu chyb, které mě stály a stojí spousty energie. Ale tak když už jsme u toho, jednu si vymyslím (je to spíš bajka, ale to snad nevadí):

Byla jedna želva a ta se jmenovala Speedy. Speedy ráda běhala. Běhala když pršelo, běhala když sněžilo, běhala když mrzlo. Vlastně běhala za každého počasí. Jen běhu v létě se vyhýbala, to raději vzala kolo a jela s větrem o závod. Jednou si Speedy umanula, že si zaběhne na podzim maraton, protože někde slyšela, že zaběhnout maraton je pomyslný Olymp každého běžce. Cesta k maratonu však vedla letními měsíci a tak Speedy musela chca nechca běhat i v horku.

Počasí v červenci bylo tropicky horké, krajina prahla po dešti jako guláš po cibuli a nikomu se nic nechtělo. Zvířátka polehávala ve stínu či se ráchala ve vodě, hlavně žádný pohyb navíc, aby se nezapotila, neudýchala a horka ve zdraví přežila. Speedy si však nedala říct a běhala i v tom horku. Vyzbrojena radami zkušenějších vybíhala v podvečer, kdy slunce zapadalo za humna, hodně pila a běhala pomaličku jak to jen šlo. Pomalý běh ale měla v nátuře, takže tolik se zase krotit nemusela.

Jednou v neděli si vyběhla na trénink, dle plánu 21 km. Slunce ten den nepálilo jako v jiných dnech, dokonce bylo po dešti, a tak se Speedy na běh velmi těšila, protože pro takový dlouhý běh to byly vlastně ideální podmínky. Vzala s sebou dokonce jedno své želvátko, aby jí vozilo vodu, do kapsy nacpala nějaké cukry a kapesník a vyrazila. Každé tři kilometry si lokla, opláchla obličej od soli a polila si zátylek. Voda na zátylku příjemně chladila a vpíjela se i do trička, takže Speedy ani necítila horko. Běžela a běžela, nezastavovala, kochala se a povídala si se želvátkem. Po tréninku se cítila skvěle, dala si kefír a zeleninový salát a šla brzy spát.

Ráno se nemohla hnout. Bolelo jí celé tělo. Ne celé ne, hlavně v krku a hlava. Dolezla do koupelny a v krku objevila zánět jak hrom. Dolezla zpět, pila čaj s medem a nechápala, jak k tomu přišla. Pila čaj den, dva, tři, stříkala si orofar, kloktala šalvěj. Čtvrtý den musela z postele vylézt, protože jela na závody do Mnichova (samostatný příspěvek). Deset kilometrů dám i se zánětem v krku, říkala si Speedy. Dala, ale bylo jí mizerně.

Další běh si Speedy dala až v neděli. Moc se jí nechtělo, bylo vedro, teploměr opět vyšplhal na 29 stupňu ve stínu, ale protože den předtím snědla půlku dortu, dvě kila krkovičky z grilu, lavor těstovinového salátu a další pochutiny, raději vyběhla.

Uběhla 100 m a měla dost, pak nějak dala první kilometr, chvilku šla, na třetím pila, na čtvrtém se polila, na pátém se stočila k domovu, na desátém padla mrtvá na lehátko. Počkat, zpět: padla...stočila...polila. POLILA A pomaličku jí to docházelo: to chlazení zátylku, to studené tričko... Tady je zakopený Pes! Odtud ten zánět!

A poučení nakonec: Ať si z toho vezme co kdo chce, Speedy ale ví, že si zátylek při běhu už nikdy nepoleje, protože to má následky, ze kterých se už druhý týden hrabe.