Dlouho mi vždy trvá než se seberu a s nějakou svou chorobou se vydám k lékaři. A když už se za ním vydám tak mám stejně pocit, že simuluji, což lékař prohlédne a napíše mi kapičky, které si můžu naordinovat sama. No, ale tentokrát jsem dostala léky na předpis a radu bez předpisu: klid a teplo. Tak jsem vyrazila na tři dny na hory...
Hory mám ráda. V létě. V zimě ne. Ono se tak nějak předpokládá, že kdo jede v zimě na hory, zcela určitě to bude lyžař. Jenže já jsem lyžování nějak nepřišla na chuť a na prkýnka stoupám s krajním sebezapřením. Perioda mého stoupání si na svah čítá vždy několik let, takže pokaždé začínám na cvičné loučce s mrňaty ve věku do dvou let. Dobrá, ale ještě tu jsou běžky, že? Tak tady mám silný blok, který se zřejmě vytvořil někdy v sedmé třídě na povinném lyžařském výcviku. Kdekdo do mě hučí, že je to dnes jiné, že mám fyzičku a kdesi cosi, ale já prostě nemám odvahu (morální sílu nebo něco takového) jít běžkovat.
Ovšem tentokrát jsem na hory jela s tím, že s diagnózou Zánět dutin a nařízením Klid a teplo, nemusím vůbec nic, jen se kochat, číst si a lenošit. Super představa.
Na horách krása pur - kopce sněhu a modrá obloha. Nemohla jsem se vynadívat. Najednou mě i přestalo kapat z nosu, dutiny se uvolnily a já z vesela dýchala svěží mrazivý vzduch. Asi jsem vypadala i zdravě, protože jsem neustále dostávala pobídnutí, abych si šla půjčit lyže. Ou nou, nikdy, budu se procházet. Chvilku jsem sice pozorovala běžkaře, asi tak 150ti leté lidi, kteří se svižně odpichovali hůlkama a měli fyzičku za několik třicátníků, ale zlomit jsem se nedala. Nejhorší bylo, že se mi nechtělo jít, chtělo se mi běžet. Na nohou sice kozačky, ale co.... Vybíhala jsem tedy kopec, který bych doma, v běžeckých botách, nikdy nedala, a bylo mi svobodně jako dlouho ne. Vyšplhala jsem se úzkou cestičkou až na silnici, která vedla na chatu Královka a odtud jsem pak zase seběhla dolů k základně běžkařů a na sjezdovku vyzvednout dítě. I večer jsem si několikrát kus jedné sjezdovky vybíhala a zase v těch kozačkách, protože jsem snad prvně nechala doma běžecké boty (koho by napadlo je tahat...).
Druhý den fučelo tak silně, že o nějakém vybíhání kopců jsem si mohla nechat zdát. I dodržovala jsem konečně předepsaný klid. Naštěstí je počasí na horách velmi nestále a tak jsem třetí den opět mohla juchat na kopci. Ono tedy připadlo asi pět metrů nového sněhu, takže cestička, po které jsem nadšeně poskakovala první den, nebyla prošlapaná, o to zábavnější to však bylo. Třeba když jsem si chtěla nafotit detail nalitého pupence a zapadla po pás do sněhu... Skoro, maličko, někde v kraji mé duše, se usídlila myšlenka, přece jen se na běžky (někdy v budoucnu) postavit. Abych tu zimní nádheru do sebe mohla vstřebávat ještě o něco intenzivněji. 
