Podzimní hltání kilometrů

Závod s Authorem mě utvrdil v tom, že jako cyklista v technickém terénu (čti: kamení, výmoly, štěrk a podobné záludnosti) a do kopců jsem prostě marná, že můj skotík se ke mně vůbec nehodí a nenaučím se na něm nikdy jezdit, a tudíž bude lepší, když zůstanu u své Polabské nížiny. A protože se přiblížil prodloužený víkend, hodlala jsem si tu naší placku náležitě vychutnat v sedle svého trekového oře. Naplánovala jsem si dvě dlouhé štreky, jednu kolem Labe směr Nymburk, druhou směr Mělník. Jediné, co mi mé plány mohlo překazit by byl déšť a silný vítr. Nebo Renata...

Renata si totiž jako už tolikrát zahrála na Osud a v pátek po poledni mi poslala nevinný dotaz, zda nechceme přijet o víkendu k ní na chatu. Že si trochu zajezdíme. Inu, proč nejet, že? :o) V neděli ráno jsme si proto zabalili a odfrčeli směr Jizerské hory. Dohodly jsme se, že si společně projedeme trasu Mordoru a v neděli si zajdeme na Černou Studnici. Hned jak jsme dorazili na místo, naložily jsme s Renatou kola, nechaly kluky svému osudu a vyrazily pod Bukovec. 

Na rozlehlém parkovišti bylo tak narváno, že by nepropadl ani špendlík. Všude kam oko dohlédlo se to hemžilo cyklisty i turisty, psy a jinou havětí. Musely jsme tedy zaparkovat mimo zónu. Nebe se mračilo a foukal studený vítr, jedním slovem byla prachsprostá kosa. Lidi se choulili do větrovek, čepic i rukavic. Moc pozitivně to fakt nevypadalo. Zachumlaly jsme se tedy taky, sedly na kola a jely. Po pár metrech jsem už stála a cpala pod helmu kapucu. Následoval sjezd, jinak zvaný slalom mezi pěšími, kteří usoudili, že silnice, na kterou nesmí auta, je jen jejich. Mezi Bukovcem, Jizerkou a rašeliništi to vypadalo jak na lázeňské kolonádě, ale naštěstí jsme brzy zahnuly na nějakou vedlejší cestu a byl klid. Tam někde se mi i povolila řídítka a nemohla jsem vůbec řadit. Samozřejmě nářadí jsme neměly. Odvážná Renata ale zastavila v protisměru dva kluky, kteří na rozdíl od nás byli vybavení a šrouby mi utáhli. Ještě že, protože bych s tím asi daleko nedojela. 

Cesta nebyla zas tak moc dramatická jak by se na hory slušelo, i když pár úseku, kde jsme tlačily, se našlo. Kopce mega, musela jsem používat metodu: Nebudu se koukat dopředu a když ten kopec neuvidím, tak tam nebude :o) Kudy všude jsme projížděly ani nevím. Mě stačilo, že Renata buď máchla rukou do dálky, nebo někam do mraků a řekla, že tam za chvilku pojedeme :o)) Tedy ona samozřejmě říkala, i to, jak se to tam jmenuje, ale to jsem většinou nezachytila. Kromě Bukovce, toho už si pamatuju. Dostaly jsme se i na polskou stranu, kde jsme posvačily. Na konci si Renata chtěla zkusit stezku, kterou jsme při našem loňském běhu minuly, no a tak byl závěr dost akční, neb cesta vedla ve smyslu: Cyklisto, sesedni z kola! a ani při troše dobré vůle se na ní jet nedalo. Prostě dřevěné plošiny, kořeny a kameny a to vše ve sklonu asi 90st. Myslím že nám cedule nemusela ani říkat, co máme dělat. 

Mordor na kolech

Na parkovišti bylo stále plno a snad ještě větší zima než na začátku. Rychle jsme sedly do auta a frčely ke krbu. Večer nám bylo řečeno, ať si klidně jedeme ještě jednou. Renata se rozzářila jak žárovka a hnedle měla trasu na pondělí - Jizerská padesátka!

Ráno jsme vstali všichni brzy a my tak už v půl deváté sedaly do auta a jely do Bedřichova. Zaparkovaly jsme na Maliníku a tam jsme se vnořily do hor. Nebe bylo nádherně modré a člověk by čekal i teplo, ale byla zima snad ještě větší jak v neděli. Opět jsme byly zachumlané až po uši a i když někdy někde, kam se opíralo slunce, bylo vážně teplo. Trasa Jizerské 50 byla náročnější než ta Mordorská. Kopce táhlejší, sjezdy strmější. Dost jsme si mákly a vložily tři svačinky. Díky jasné obloze jsme měly možnost vidět neuvěřitelná panoramata, které nám tu dřinu vynahradila. Kromě toho Podzim započal svá kouzla s listy stromů a s přírodou vůbec a všechno bylo takové nějak krásně barevné a klidné, že jsme si to vážně užívaly.

Naše hodinky ukázaly na parkovišti 56 km a Renata si asi desetkrát posteskla, že šedesát by vypadalo líp... Inu sedla jsem ještě na kolo a jely jsme se ještě projet, ale když se za zatáčkou opět vynořil kopec, obrátily jsme to s tím, že 56 je dobrý výkon a žádný šedesátka nám za další dřinu nestojí :o)

Jizerská padesátka

Inu, pěkně, ba co víc - skvěle jsem si zajezdila. Skvěle! Za celé volno jsem ujela 122 km, z toho 96 v horách. A hlavně jsem vzala scotíka na milost. Opravdu se ukázalo, že tam, kam patří, čili do přírody na nezpevněné polní, lesní cesty a těžší terén, tam nemá chybu. Je stabilní a takový živý, fakt mám radost, že ho mám. I když na závod bych ho asi nechtěla, to bych musela máknout, abych z něj vyrazila nějakou slušnou rychlost a nebyla zase až někde vzadu :o))

Nuže, do třetice...

Tak trochu nabuzená dobře odjetými závody v červnu, přihlásila jsem se i na jeden podzimní. V propozicích jsem se dočetla, že je určený pro horská kola a protože mám jen krosová, začala jsem se po nějakém vlastním poohlížet. Sítem jich prošlo mraky, až se nakonec jedno udrželo. Investice nemalá, dlouho jsem se rozmýšlela, zda to má vůbec smysl. A najednou stálo v pokoji :o)) Nějak nebyl čas se s ním ale sžít. Nevím, co je špatně, ale že bych s ním po první šlápnutí splynula to ne. Příslovečné "jedno tělo a jedna duše" se nekoná.

Týden před závodem jsem se trochu nastydla, něco se usadilo v krku a ještě se přidaly střevní problémy, takže jsem odpočívala a moc se netěšila. Za září najeté minimum mě nijak netrápilo, však jsem se přes léto najezdila dost, tělo si přece musí něco pamatovat. Navíc kolo není běh... :o) Ovšem pohled na profil trati mě lehce rozhodil, neb jsem viděla samé hnusné a odporné kopce. Ano, velmi viditelné.

Na start jsem se snad prvně v životě přesunula na kole (tedy až z Palmovky O:o). Prahou na kole běžně nejezdím, nepovažuju to za bezpečné. To není jako jezdit na kole třeba po Mnichově, Drážďanech, Vídni a jiných velkých městech. Kdo tam někdy byl ví, že srovnávat podmínky u nás a tam je nebe a dudy. Sobotní ulice zely prázdnotou, mohla jsem proto jet tak, jak se mi chtělo čili rovnou za nosem. Na Letné se ke mně připojila Renata a společně jsme dojely k ČVUT. Zázemí docela prostorné, ale také ještě liduprázdné, takže přebrání si startovního čísla bylo otázkou asi deseti vteřin. Cpali mi ještě i mapku, ale tu jsem odmítla s tím, že se budu řídit těmi před sebou. Paní vtipně podotkla, že třeba pojedou špatně, nebo nedej bože přede mnou nebude nikdo, ale to jsem se smíchem zavrhla jako blbost. Ovšem... Trefila to přesně :o))

Chvilku jsme zevlovaly, ale to už se na scéně objevil i Evžen a byli jsme komplet. Já si nechávala seřídit brzdu a hnedle se mi dostalo poučení jak brzdit, aby to bylo bezpečné - oběma najednou. Když zmáčknete jen zadní, hodí vám to zadkem. Tedy... Půjdete do smyku. Když zmáčknete jen přední, můžete přeletět přes řídítka. Nejlepší je brzdit oběma a ne moc prudce. Hm, hm, hm. Díky za radu, třeba to použiju (normálně brzdím jen zadní). Renata si krátila dlouhou chvíli pozorováním mechanika a pak využila toho, že tam nikdo nebyl a nechala si kolo promazat. K jejímu zděšení servisman její kolo rozebral :o))


Čas do desáté jsme si pak krátili pokukováním po soupeřích a jejich kolech a já si říkala, zda je vůbec možné, že na závodě AUTHOR nevidím nikoho s AUTHOREM. Tedy jo, občas někdo, ale většinou měli lidi kde co jiného. Bylo dost teplo, místo avizovaného oblačna se nebe obléklo jen do modra. I přesto mi Evžen raději půjčil návleky na ruce, protože jako snad jediná jsem měla tílko a člověk nikdy neví. Na start dorazila i velmi početná skupina našich "kámošů" z Houšťky - NH CAR a taky družstvo ČSSR. Samozřejmě nebýt dresů, vůbec nevíme, kdo to je. To není jak na běžeckém závodě, kde si jména a tváře po nějaké době spojíte a víte. No a byli jsme všichni, mohlo se vyjet.

Začali jsme tím, že trať stoupala. A stoupala. A stále stoupala, až jsme byli v sedmém nebi. No haha, to jistě. Skoro tři kilometry prostě pořád stoupala, což je pro nerozcvičeného jedince, který se dvě hodinky opíral o kolo na startu, docela záběr, ale tak dalo se to vyfunět. Horší byl následný sjezd. Jsem dostala úplně záchvat paniky, že spadnu a všichni za mnou tím pádem taky a vyřadím je ze závodu a... a... No prostě raději jsem zajela ke straně a počkala, až se nějací přeženou a potom jsem velmi obezřetně pokračovala. Za chvilku se utvořil špunt a tak jsem se svého šoku měla čas vzpamatovat. Samozřejmě trať pokračovala dál ve stejném duchu: šílené výjezdy a ještě šílenější sjezdy. Do kopců jsem většinou i makala, ale při sjezdech, těch technických myslím, jsem lezla dolů z kola a vodila ho. Přišlo mi to lepší než se vymlátit. Od jednoho fotografa se mi dokonce dostalo další poučky: Nedávejte nohy ze šlapek, zvedněte zadek ze sedla. pak se nemůže nic stát, to je vyzkoušený. Nemůže? Mě určitě ano! Při dojezdu jednoho kopečka jsem vydávala šílené skřeky, něco jako: ježíš.. jé..ojoj, ufff, až to probralo kohosi v sanitce, tento mé zvuky opakoval a vylezl, aby se podíval, co se to řítí za exota :o))

Cestou se stalo to, čeho se vždy bojím - málo lidí a špatně značená trať. Jednou jsem se držela nějakého chlápka před sebou abychom společně zjistili, že jedem blbě a za námi jel další, co si myslel, že víme cestu... Ale za chvilku jsme se napojili. Až do občerstvení jsem občas někoho viděla, dál už ani ne. Občerstvení bylo opět kapitola sama pro sebe. Pánové odhodili svá kola a v klidu jedli a pili a povídali si, nikdo se nestresoval, že jako čas tlačí. Nene. Tentokrát i já své kolo položila do trávy a šla si pro svou svačinku čítající jeden banán, müslityčinku a ionťák. Obsluha se nás ptala, zda za námi ještě někdo je, což jeden závodník vtipně okomentoval ve smyslu: Cože? My nejsme peleton? :o)) Ten někdo mi velmi připomínal Jiřího Ježka. K mému překvapení závod skutečně jel, ovšem v takovém čase, že opravdu nemohl stát se mnou u banánů. Tak by mě docela zajímalo, kdo to byl.

A naše modelka vám předvede, jak se nasazuje helma... :o))

Zbytek už mě ani nějak nebavil. Jsem tedy zvyklá jezdit sama, ale být i tady sama bylo takové nějaké demotivující. Rozhodně nebyl důvod do toho šlápnout a makat, to se mi (překvapivě) nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem nebyla úplně fit, čert ví. Trať byla navíc hodně špatně značená, musela jsem s očima na šťopkách sledovat fáborky, abych nezabloudila a vždy, když jsem si nebyla jistá, jsem rozechvěle čekala další znamení, že jedu správně. Nekoukala jsem ani, kolik je hodin, jen jsem si občas dala loka vody a těšila se do cíle. Před cílem byl poslední ukrutně krutý kopec, kolo jsem tlačila v předklonu a nadávala jak špaček. V kopci se mnou funěl jeden z členů NH Car, na kterého nahoře čekali kámoši, což se mi fakt líbilo. Dokonce těsně před cílovou bránou utvořili řadu a vjeli společně, aby měli stejný čas. V té chvíli jsem měla šanci je ještě předjet, ale přišlo mi to nefér, protože prostě tam byli přede mnou. Po dojezdu jsme dostali igelitku s tričkem a pivem a bylo to za námi. Ještě mě moderátor přivítal, tak jsem zamávala a šla hledat Evžena a Renatu.

Čekal jen Evžen. Říkala jsem mu, že není možné, aby Renata byla ještě na trati, protože hned za špuntem mi zmizela z dohledu, ale vážně nikde nebyla. Ukázalo se, že zabloudila, kousek před cílem sjela z trati. To mě vážně mrzelo, neboť byla lepší jak já, ale takhle je ve výsledcích zase až za mnou.

Dali jsme si společně oběd, já pak šla k Renatě na kafe a k večeru i domů. Bylo to náročné, náročnější než jsem čekala. Hlavně se ukázalo, že já na nějaký závod v terénu, v takovémto terénu, ani náhodou nemám a hned tak bych se na místo činu vracet neměla. Leda bych se naučila kopce sjíždět a ne skákat z kola jakmile se terén nakloní :o)