Stavební veletrh

Dlouho předlouho jsem nepsala, neb jsem byla zcela mimo - mimo Prahu. Ne že by jinde nebylo připojení k internetu, ale nějak jsem neměla příležitost a čas a vlastně ani chuť psát. Celý týden jsem se totiž nechutně přejídala na stavebním veletrhu v Brně a musím říct, že tak dobré přejídání jsem snad nikdy nezažila. Co se týče samotného veletrhu, tak o tom není co psát - naše firma má tak úzkou specializaci, že náš stánek lidé většinou míjeli. Tedy pokud jsme na pult nedali propisky či jiný reklamní předmět. Dokonce nám brali i koláčky. Udivilo mě, že je ani na chvilku nenapadlo, že by to mohla být naše svačina. Ale co, na druhou stranu to bylo naprosto úžasné vybočení ze zajetých kolejí - nejdřív horečnaté přípravy, pak týden nudy a dobrého jídla. A tím se konečně dostávám k již shora uvedenému - k přejídání. Každý den jsme měli naprosto opulentní večeři v nějaké super restauraci. A zde je malé ohlédnutí...

*

Pondělí - Nebeský mlýn - http://www.nebeskymlyn.cz/

*

Do tohoto podniku nás (mě a Sáru, která jela se mnou na veletrh coby hosteska) pozval kolega. Restaurace měla interiér, který úplně sváděl k tomu, dát si bramborák nebo česnečku, ale přitom se tam jídlo servírovalo s jistou noblesou. Pro nás uspěchané matky tří dětí to byl balzám na nervy. Tiché prostředí, milá obsluha, která si dokonce pamatovala, co si kdo objednal, prostě něco jiného než mé oblíbené rychlo-obžerstvení. Ukolíbána prostředím a povzbuzována kolegou, vzala jsem objednávání od píky - od předkrmu - šunková rolka, přes hlavní jídlo - pstruh s bramborem, po sladkou tečku - oříškové suflé. Kdybych mohla, tak jsem se hned po jídle natáhla.

*

Já vím, popisuji návštěvu restaurace jako kdo ví jak nevšední zážitek, ale pro mě to opravdu je něco nevšedního. Většinou někam pospíchám, nebo mám s sebou dítě, nebo vím, že musím rychle domů, nebo.... Prostě abych šla a v klidu povečeřela a popovídala si, tak takových chvilek je v mém současném životě málo. S příchodem Martina se můj život obrátil naruby. Ale co, já vím, že to je jen přechodné, těch prvních pár let uteče jak voda, pak půjde do školy a život se zase zpomalí.

*

Úterý - Valoria - http://www.valoria.cz/

*

Úterní večer byl hodně vysmátý. Taky už jsme byli všichni pohromadě - náš ředitel, Háčko (rakouský prokurista se strašně dlouhým jménem), naše pražská buňka a kolegyně z Brna. Vždy když dostanu v takovéto restauraci jídelní lístek tak vůbec nevím, co chci a na co mám chuť takže předlouho vybírám. Nakonec jsem si dala kuřecí prsa plněná směsí jater, hub a bylinek s omáčkou a s bramborem. K tomu jsem pila Sauvignon, ale byl dost sladký, takže jsem přesedlala na rulandské šedé (myslím). Obsluha nám nejdřív předvedla sehraný tanec s pokličkami na talířích a pak další s přeléváním vína do karafy. Před spaním jsem Sáře vysvětlovala, jak pozná dobré víno od špatného a jako jeden ze znaků jsem uvedla, že ať se dobrého vína vypije kolik chce, tak ráno po něm nebolí hlava. A ráno mi ta moje málem praskla :o)
*

Středa - Pizzeria Villa Pizza

*

Konečně něco pro široké masy v jednom obchodním centru. Skoro v každé pizzerii si dávám lasagne, abych zjistila, jestli je umí líp jak já a i tady jsem se přesvědčila, že ne. Ani sladká tečka v podobě tiramisu mě moc neuspokojila, byl to spíš pudink zalitý do piškotu. Naprosto neitalsky jsem si dala dvě malá piva.

*
Čtvrtek - Americký bar - www.rodeo-drive.cz/

*

Jo, tak toto bylo hodně podařené. Poprvé v životě (nebo kam až sahá moje paměť) jsem si dala pečená žebra, zde s omáčkou BBQ a salátem ... Fakt jsem měla boule za ušima. Úúúúúžasné

*
Pátek - Mexická restaurace - http://www.mexicana.cz/

*

Chtěla jsem si zopakovat čtvrtek, ale nevstoupíš 2x do stejné řeky. Žebra byla sladká, podávané omáčky slané, takže to nešlo nějak nakombinovat. Část jsem tedy nechala a rozhodla jsem se, že rozhodně potřebuji sladkou tečku. Dala jsem si osmažené skořicové copánky, podávané s čerstvým ovocem a italskou čokoládou ohřívanou ve fondue soupravě.... Ano, to mi spravilo chuť, bylo to vynikající.

*
Sobota - konečně normální svíčková v normální české hospodě

*

K tomu nemám co dodat, prostě jsme se cestou domů zastavili na obědě a všichni jsme si dali svíčkovou. Jedla jsem už lepší, ale hlad je hlad.

*
Neděle - tukožroutská polévka :o))

*

Jojo, udělala jsem si hrnec tukožroutské polévky, abych se vešla do kalhot :o)

*

Až v neděli jsme jeli na chatu, kde bylo to moje koťátko milované... ťuťuťu, už se mi stýskalo

Moje malá premiéra

Včera bylo tak nějak krásně, že bylo škoda si nevyběhnout. Tělem mi cloumala touha převléknout se do sportovního a jít, ale opět mi v tom bránilo plné hřiště a světlo. Koukala jsem z okna na ovál, když najednou: co to? Kolem oválu někdo obíhá! Na první pohled to byl vetchý stařec, na druhý se z něj vyklubal jen pořádně zachumlaný mladík. Podle mě měl jakýsi prapodivný styl, běžel jakoby v předklonu, s hlavou skloněnou na prsa, no ale co bylo důležité: NIKDO si ho nevšímal. Až na mě :o) Za nějakou dobu začal oválek obíhat někdo další. To už to ve mně velice převelice hlodalo: ta touha jít a nebrat ohledy na okolí, nevšímat si nikoho a ničeho. ANO, půjdu. Začala jsem se oblékat, ovšem než jsem dokončila přípravy, tak bylo hřiště prázdné a to bylo teprve asi půl 8. Na hřišti bylo sice prázdno, ale než jsem na něj doběhla, dostala jsem se do várky obyvatelstva, kterou vyplivlo metro. Ale moc mi to nevadilo, tak nějak pomalu začínám ztrácet zábrany. No a tak jsem si pěkně běhala a soustředila se jen na tempo a tep. Držela jsem se na 151-4. Pak jsem uviděla, jak na našem balkoně bliká světýlko a došlo mi, že stejně jako já jsem pozorovala zachumlance, tak mě teď pozoruje manžel. A jak vidno, tak mě i fotí. Okamžitě, ale fakt okamžitě, jsem přidala, tep vyletěl něco přes 160... Za chvilku mě samozřejmě píchalo a sípala jsem jak tuberák. Ale pak jsem se zase uklidnila a běžela po svém. Člověk je fakt blázen. Tedy myslím, že to nemám jen já, že se chci ukázat, když vím, že někdo kouká, nebo ano?

*

Uběhla jsem 7,5 km za 52 minut (zlepšení o 3 minuty) a byla bych běžela dál, fakt jsem cítila, že jsem schopná se dostat třeba na 10 km, ale vypla se mi troska a já bez ní prostě neumím běžet. Některé písničky mě drží v tempu, které je naprosto vyhovující pro pomalejší a klidnější běh, ale přitom to nejsou žádné ploužáky, prostě mají takový super rytmus 
*

*
V sobotu zkusím svou hranici posunout zase o něco dál, snad se mi to podaří.

Děs v posilovně

Kdepak, mě se cvičilo krásně, ale pozorovala jsem tam jednoho člověka a vybavilo se mi pár věcí, při kterých mi jde mráz po zádech - týká se výhradně posilovny. Takže jsem je prostě sepsala a zde je jejich výčet. Pořadí je náhodné, jak si to tak vybavuji:

1. Roztrhané nebo zmačkané triko


2. Papučky z umělé hmoty


3. Papučky naboso


4. Cvičenec v ponožkách


5. Cvičenec v roztrhaných ponožkách


6. Starší cvičenky při těle v šortkách a krátkém triku


7. Flirtující jedinci


8. Drbající jedinci


9. Zmalované cvičenky


10. Hodně, ale fakt hodně upocení jedinci. Co jim kape pot z nosu a nemají ručník... FUJ


11. Možná bych ještě připsala kluky, co si po jednom cvičení kontrolují svaly v zrcadle, ale z toho většina naštěstí vyroste. A já si koneckonců také prohlížím svůj zadek když se nikdo nedívá :o))

Tož to je vše, kdybych si všimla něčeho dalšího, tak to připíšu. A nebo pokud si vzpomene někdo jiný, tak mi to může připomenout.

Střet s přírodou (jednou v létě...)

Jako každý den
vyjela jsem si na kole ven
Jedu, jedu vtom, ó hrůza
na řídítku sedí pavouk - lůza!

Frčím si to po cestě,
sedím jako na trní
pavouk celý blažený,
veze se a nehne se.

Zkrátím to:
nakonec jsem zastavila
pavouka z řídítka vyhodila
a v klidu popojela.

Jedu, jedu, v dáli vidím srnu.
Pase se tam na trávě,
zastavím tu u tratě,
najíst nechám krásnou laň,
pak popojedu v dál.

Stojím, dlouho stojím
snad ta srna trávu dojí.
Už mě to tu nebaví,
pojedu a vyruším jí.

Přijedu blíž a vidím:
To větev zlomená,
k zemi skloněná
žádná srna...
pouhé vidění.
No to by mě jeblo!!!!!!!

Zbytek cesty v klidu proběhl,
jen pár mušek
dala jsem si k obědu.

V Jizeře pak ležím naznak
cítím chlad do údů pronikat.
A je to tu zas,
příroda se hlásí,
do vody vběhl pes
a čumí bez ustání.

Psů se bojím jak čert kříže
nechoď pejsku prosím blíže.
Uff, já se snad dneska zblázním,
co to je?
Lezu rychle z mlází
a jdu uklízet.

Večer pak s mírem v duši,
sedím v zahradě,
tu mě ještě napadne,
že seberu pár padavek.

Bléééééééééééééééééééé
všude slimáci
blééééééééééééééééééé
lezou hajzlíci.

Vyčerpaně sedám na lavici,
odpočinu sobě při měsíci.
Obracím svůj zrak k nebi,
netopýr mě nerozhází.

Ovšem černá příšera
co osm nohou má
ta mě vyleká!!

Zaběhla jsem do chaty,
zamkla na tři západy,
přírodu už nechci vidět
doma budu sedět!

Básně

Mám přítele (tedy hodně dobrého kamaráda, ale pořád JEN kamaráda - to pro pochybovače), se kterým si skládáme básničky. Hodně často se jedná o naivní dílka, ale myslím, že občas z nás vypadně něco pěkného, tak je škoda to nezveřejnit.

Z černoty černé
Bůh nás seslal na Zem
abychom tu byli
a žití užívali.
*
Po smyslu nepátrej
to oříšek je pravý
raději přijímej
co život Ti nadělí.
*
Zavři oči a nech se nést
na vlnách snění
do bezvědomí
kde není čas.
*
Utrhni růži
vdechni její vůni,
do vlasů prsty vetkni
a rty se hvězdy dotkni.

Volný víkend

V pátek jsem nějak mlela z posledního, V práci mi nebylo dobře, až kolem poledne jsem se nějak probrala. Doma jsem polehávala, nic se mi nechtělo a tak jsem ani nic nedělala. Máma mi slíbila, že si v sobotu ráno vezme Martina, tak jsem věděla, že budu mít na úklid a podobné zábavy času dost. Jenže každý z nás má ráno jindy. Mě začíná den v 6, máma přijela v 11.... Ale co, hlavně, že vůbec přijela a narušitele odvezla.

Pak jsem hned začala vařit, což je tentokrát hodné zápisu. Měla jsem připravená krůtí prsa a řekla jsem si, že je udělám po mexicku, osmahnutá se zeleninou a k tomu brambor. Vypadalo to nádherně. Ale pak vylezly děti a ptaly se, co to tak hrozně smrdí. Ono to maso mělo v sobotu den spotřeby a já, protože nic necítím, jsem netušila, že už je trochu ehm ...to .. zkažené! Fuj, za stálého míchaní nalejeme do hajzlu. Nakonec jsme si dali smažák, což byla celkem dobrá náhrada.

Odpoledne jsem jela s dcerou na nákupy.

Stoupla si asi 2 cm ode mě, pak zjistila, že ji dusím, tak poodstoupila. Chvilku mě pozorovala a pak do ztichlého vozu metra prohlásila:

- Máš hnusný obočí, víš to?

Koukala jsem na ní a mlčela.

- Nemůžeš něco říct? - Co mám říct? - NIC, jsi fakt příšerná, koukáš a mlčíš. Dál mě pozorovala.

- Ty vlasy máš taky děsný. Tady jsou zplihlý, tady Ti trčí, to je hnus.

Jestli doteď lidi dělali, že je nezajímám, tak teď už se otáčeli. Koukala jsem na ní a mlčela.

- Nemůžeš na to něco říct? Jsi hrozná.

Při přestupu šla několik metrů za mnou (Jsi děsná, kam tak chvátáš?). V dalším metru si sedla, já jsem se dekovala dostatečně daleko, aby mě nemohla zase pozorovat. Nad ní sála stařenka s hrbem, dcera ještě víc natáhla nohy, stáhla hlavu mezi ramena a prakticky tam NEBYLA.

- Proč jsi nepustila tu babičku sednout?

- Byla hnusná
- Měla hrb

- Vždyť říkám, že byla hnusná

- Byla stará, měla hrb a čekala, že jí pustíš sednout.

- No, ale mě přišla hnusná, tak jsem jí schválně nepustila.

*

Jako rodič jsem zřejmě někde udělala chybu...

*

Cílem naší výpravy byly jedny kalhoty, které viděla v jakémsi časopise. Kalhoty měli, ale ne v její velikosti, takže se neuvěřitelně naštvala a frněla. Frněla tak, že jsem učinila 2 varování a když se dál chovala jak pětiletej fracek, tak jsem se otočila na podpatku a šla jsem na metro. Kupodivu mě následovala i když z uctivé vzdálenosti. Na Rajské už jsme se normálně bavily - čili dohadovaly, která z nás se chovala hůř. Nákupy jsme dokončily v CČM, daly si kafe se šlehačkou a pak už konečně domů.

*

Byla jsem taková celá rozevlátá, že jsem se jen převlékla do tepláků a šla běhat a protože byla sobota a to mi to vždycky jde, uběhla jsem svých 7,5 km za 55 minut. Běželo se mi krásně, lehce, asi jak jsem odpočívala

*

Neděle začala snídaní do postele (zřejmě odměna za věrnost), pak úklidem, hraním, žehlením.... a na závěr dne opět běh, ovšem tentokrát jen 4,5 asi za 33 minut. Zas tam byl Sputnik a šlapal mi na paty. Nebo já jemu, to když mě předběhl :o)

*

Jo, a dnes ráno jsem stoupla na váhu (byť jsem se zařekla, že už to NIKDY neudělám) a ta mrcha NIC, nic se nezměnilo, váha si dál stojí na svém - tuků přemnoho, kil přemnoho... Může mi někdo říct, PROČ se nic neděje?! PROČ! DUP!

Všehochuť

Včera jsem šla konečně na dlouho avizovanou kosmetiku. Odpoledne se najednou udělalo neuvěřitelné horko, takže se mi tam nechtělo, ale bylo mi blbý termín opět rušit. Wendy mě odvedla do takové relaxační místnůstky a nařídila mi, ať si odložím. Moc jsem nechápala, co si mám odložit, když nejsem u doktora, tak jí zajímalo, jestli jsem ještě na kosmetice nebyla, když nevím, že si mám sundat tričko a boty... :o) No, byla, ale asi před sto lety a kdo si to má pamatovat, že? Samotná procedura mi byla napůl nepříjemná, protože nesnáším, když na mě někdo šahá, ale nějak jsem to přetrpěla, protože v zájmu potlačení známek stárnutí se prostě musí trpět. Zrovna dnes mi v práci ředitel a jeden kolega vysvětlovali, že je úžasné, když žena stárne, protože se stává studnicí vědomostí a bohatých životních zkušeností, taky peče buchty, hlídá vnoučata a konečně neběhá do posilovny a na kosmetiku... :o))

*

Takže celá zkrášlená, tedy chci říct, celá lesklá, s vlasama jak divoženka, jsem si řekla, že půjdu zase běhat, ale jen chvilku - pro ten pocit. Nemohla jsem se dočkat, chodila jsem pořád k oknu koukat se, jestli je vylidněné hřiště a nachystala jsem se a zase jsem koukala, až jsem se prostě sebrala a šla, byť tam poskakovali ještě čtyři čutálisti. Odpoledne se mi dost špatně dýchalo, asi jak se oteplilo, což se projevilo i při běhu. Kromě toho, že se mi špatně dýchalo, jsem ještě byla navlečená jak v zimě - mikina a tričko a tak jsem málem zahynula vedrem. Fuj. A taky mi blbla troska, přepínací tlačítko mi zamrzlo v pozici STISK a přepínalo to v rychlém sledu začátky písniček. Au, au. Sice jsem ho pak nějak povytáhla, ale chroptěla. Asi je čas si pořídit něco nového. Samotný běh nic moc, asi jsem běžela rychleji než normálně, tester pípal jak zběsilý a dnes mě bolí stehna. Což nechápu proč. Uběhla jsem tři km, alespoň něco.

*

Dnes uvidím. Jdeme si s holkama pořídit nějaké oblečení na veletrh, abychom byly sladěné, tak jsem moc zvědavá, co pořídíme. Každá jsme jiná, věk 17+ až 40+, už vidím, jak se dohadujeme. Ráno kolegyně říkala, že by nebyla špatná růžová saka! Bože ochraňuj nás..... Budeme jak sisinky, fuj ble..... Ne, to jen přes mou mrtvolu

Dočkala jsem se

Už pár dnů jsem pozorovala oblohu a hodinky. Potřebovala jsem vědět, kdy je tma, abych mohla vyrazit.

*

Jeden a půl týdne bez sportu. Jeden a půl týdne bez tepláků. Jeden a půl týdne bez zrychleného dechu. Jeden a půl týdne bez studené sprchy. Mám prostě normální absťák a tak i když jsem se včera ještě necítila úplně v pořádku, prostě jsem se oblékla a vyrazila. Právě výpadek způsobil, že jsem vůbec nevěděla, co všechno potřebuji a co všechno musím, takže jsem málem zapomněla na hodinky, na kapesník a na další propriety. A jak známo - bez bundy nejsou kapsy a tím pádem mám plné ruce všeho možného. Tentokrát jsem ale měla vymyšleno, že klíče si pověsím na šňůrku a strčím si je za triko, kapesník dám do tepláků no a trosku si nechám v ruce, protože si stejně přepínám písničky, takže někde hluboko zastrčená by mi byla na nic.

*

Na oválu už obíhal jakýsi sputnik, tak jsem se přidala. V zorném úhlu mi ale dlouho nezůstal, takže jsem myslela, že jsem sama. Když jsem si upravovala klíče, protože cinkaly, předbíhal mě a já se neuvěřitelně lekla a vyjekla jsem, protože jsem si myslela, že je to násilník, plížící se zezadu za účelem sejmutí mě. Pak byl přede mou a já s ním zkoušela držet krok. Běžel prakticky v mém rytmu, ale kdybych běžela jako on, tak bych ho buď předběhla, nebo mu šlapala na paty, tak jsem trochu zvolnila. Tep se mi držel zase kolem 150, jen jednou vyskočil na 165. Jo, no a byla jsem ještě z toho výpadku taková zblblá, že jsem si zapomněla počítat kolečka. Soudím podle uběhnutého času 45 minut, že jsem uběhla asi 6 km. Byla to krása, moc mi to chybělo.

*

Po sprše jsem se usalašila u kris-krosu a dala si lentilky. Ať žije zdravé hubnutí, mňam.

Upřímnost nade vše

Dnes se za námi zastavil kolega z Moravy. Prohlédl si mě od hlavy k patě a povídá:
"Sluší Ti to. Takhle baculatá už jsi byla, viď?"

Grrrrr, bleeee, bééééé. Ani nevím, která písnička by nejlépe vyjádřila mé pocity

Co třeba tahle?

http://www.youtube.com/watch?v=6S-_5ZjLHKc&feature=related

Jako že je mi to jedno... :o))

Na druhou stranu jiný kolega se tu před chvilkou zastavil s kyticí gerber a karafiátů, prý za to, jaká jsem pořád milá.

Copak je to za den? Kouknu do kalendáře.... úterý, 8.4., svátek má Ema, Den Romů, dorůstající Měsíc v Býku... na první pohled nic extra.

Jé, kytička, to mám radost. Jé, já se mám, to je milé. To asi neusnu :o))

P.S. Manžel mi řekl, že kdyby mě viděl jen v práci, tak by mi taky nosil kytky. Jak to asi myslel? :o))

Oslava

Naivní byla má představa, že se na svém blogu budu věnovat jen mým sportovním aktivitám. Střevní chřipka mě vyřadila z provozu a o sportování si můžu nechat jen zdát. Abych alespoň zrekapitulovala březen, tak musím říct, že jsem byla docela pilná, byla jsem 10 x běhat a celkem jsem uběhla 50 km (cesty z práce a do práce nejsou započítány :o) a 7x jsem byla v posilovně. Šla bych i častěji, ale občas člověk musí i odpočívat. Jako třeba tuto sobotu, kdy máma slavila 60.

Se sourozenci jsme se dohodli, že jí dáme pobyt v lázních, a protože jsme se nemohli dohodnout, kde a kdy, tak jsme jí nakonec dali jen poukázku, ať si vybere sama, že jí pak peníze dáme. V pátek při cestě z práce mě napadlo, že dát jí jen obálku s kusem papíru je takové o ničem, že bychom to mohli trochu "zdramatizovat". Takže jsem vymyslela, že jí dáme pár dárků a obálku že někam do těch dárků schováme. Tuhle myšlenku jsem pak dotáhla k naprosté dokonalosti. Koupila jsem jí halenku, za ségru relaxační pomůcky do koupelny, kafe, bonboniéru, nějaký hrníček... No prostě pár blbostí. Pak jsem nenápadně rozdělala bonboniéru, do ní jsem dala poukaz a zase ji "originálně" zavřela. V sobotu dopoledne jsem ještě hnala do obchodů, abych dokoupila taštičky a kytku.

Oslava začínala v jednu na chatě u našich, kam jsme se všichni přesunuli (opět jsme bloudili a to i přes horlivou pomoc navigace). Všichni už byli na místě a Dan griloval první kousky masa. Já měla ráno opět na pilno, takže jsem se obávala, že si toho masa moc neužiju. A Růžové Bohemky. A dortů.... ještě že, chi.

Nejdřív se jedlo a pak se teprve předávaly dárky. Máma byla samozřejmě dojatá, ale bylo vidět, že jakoby čeká něco "většího". Já bych jí asi nechala ještě chvilku v blažené nevědomosti, ale ostatní mě přehlasovali a začali se dožadovat nabídnutí bonboniéry. Smůla byla, že měla tři a tak všichni trvali na Modrém z nebe. Asi to už tušila, protože dělala okolky. Když se do ní konečně dostala a našla obálku, tak koukala ale hodně překvapeně. A nechápala, jak se v ní poukaz vzal. Tak jsme hlaholili, že to je asi dárek od Čokoládové hvězdy :o)

Přestože bylo celý týden počasí naprosoto hrozné, tak těch pár hodin, které jsme pro grilování potřebovali, se docela vyvedlo. Kolem páté už bylo chladněji, ale to už jsme se pakovali, takže to bylo jedno. Jo, ale ještě v mezi čase jsme se byli kouknout na chatu mé tety, která už dávno umřela, a její dcera jí už asi 15 let nechává stát ladem. Kdysi byla nádherná, strejda byl lakýrník, takže byla vždy natřená a udržovaná, ale teď ... No darmo mluvit. Rádi bychom jí koupili, ale Iva nechce ani slyšet. Před pěti lety jsme jí oslovili s docela zajímavou nabídkou, ale nedala se. Teď už nemůže mít hodnotu žádnou, kromě toho stojí na pronajatém obecním pozemku. Možná jí zase zavolám. No, ale proč to píšu. Proběhla jsem se po polní cestě a pak do takového kopečka (byla mi zima). To je tedy něco jiného než ovál! To je tedy naprosto úžasné! Hned jsem se domluvila se Sárou, že mi na naší chatě bude dělat doprovodné vozidlo, čili doprovodné kolo, a já budu běhat v lese a kolem Jizery a ona bude vozit vodu a odhánět dravou zvěř. No, tak to se moc těším. Moc a moc a moc.

Večer už mi bylo docela dobře a tak mě samozřejmě napadlo, že bych mohla na chvilku vyrazit a dodržet sobotní rituál. Při uspávání Martina jsem si chvilku představovla, jak si natáhnu tepláky a vyrazím, až jsem z toho usnula. V půl osmé....

*

 

Počítadlo

"Všichni" mají na svém blogu počítadlo, tak jsem ho samozřejmě chtěla také. A tak místo překládání nějakých nesmyslů do germanštiny si tu hraju. A je jasné, že co umí puboši, nezvládnou jejich matky. Takže se mi tu sice cosi zobrazilo, ovšem jestli to vůbec počítá je otázka. To uvidím. Také moc nechápu, proč to kde kdo má někde dole a já ne. Třeba se to přesune "samo".

Přinejhorším utřu u Nicolase v pokojíčku prach a uvařím mu čajíček a dám mu stravenku do kfc a pak ho poprosím, jestli by mi to nenastavil on, že je takový šikovný, úžasný synek a že se na nikoho jiného nemohu obrátit... :o)

(mě bude mít jednou nějaká snacha ráda, až jí toho svého "mamánka" předám, chi)

P.S. Nic neukazuje, tudy tedy cesta nevede....

Nálada pod psa

Toto vyjadřuje mou dnešní náladu, je to krásná písnička, i když smutná. Já nejsem smutná, jen mi zase není dobře, tak jsem lehce vydeptaná

http://youtube.com/watch?v=uBmwdlBFs1s

Pohádka

V jednom království uprostřed Evropy žila byla jedna princezna. Byla to moderní princezna a tak měla svého prince a dvě děti, chodila do práce a na chatě pěstovala zeleninu. Jak si tak spokojeně žila, začalo se to projevovat na jejím urozeném těle. Jednoho dne se podívala do zrcadla a zjistila, že její zadek má tvar její židle v práci. Šla tedy do královské posilovny a poprosila Trenéra, aby s tím něco udělal. Trenér jí ušil cvičení na míru a dal pár rad ohledně královské stravy. Princezna se moc snažila a za pár týdnů byl zadek pryč. Cvičení se jí moc líbilo a tak cvičila dál, pěkně 3x i 4x týdně. A tak byla dál spokojená a teď ještě i krásně štíhlá. To se ale nelíbilo zlé Sani Chorobě. Saň Choroba měla mnoho hlav a každá ta hlava měla své jméno. Jedna byla Chřipka, druhá Zánět průdušek, další Angína a tak podobně. A tahle hnusná a zákeřná Saň posílala na Princeznu jednu hlavu za druhou. Princezna byla ale velmi statečná a každou hlavu přeprala. Jednoho dne počala Princezna chřadnout, nic jí nebavilo, ani děti, ani žehlení, dokonce ani cvičení. Chřadla půl roku až to nevydržela a šla ke dvornímu Mastičkáři. Mastičkář jí proklepal, prosvítil a řekl že je to logický - Onkologický. Poradil jí, ať porodí ještě syna a pak že jí vyléčí. I porodila Princezna další Princátko, ukřičeného to jedince. A Mastičkář jí počal léčiti a pomáhal jí v boji se zákeřnou Saní. Princezna ležela v nemocnici jednou, podruhé, potřetí a pak ještě znovu. Saň Choroba sáhla po svých tajných zbraních a najala do svých služeb podlou a hnusnou Mudru. Mudra propíchla Princeznu jedovatou jehlou a ta začala umírat. Nad jejím lůžkem stálo celé konsilium a litovali jí a drželi jí za ruku a čekali, co bude. Až jeden chrabrý Chi-ru-rg se na to nemohl dívat, odnesl Princeznu do svého království a tam jí zachránil život. Princezně to bylo jedno, celé dny plakala a žít se jí nechtělo. Na to se ale nemohlo dívat Sluníčko a poslalo k Princezně jednoho ze svých poslů, Zlatý paprsek. Paprsek provedl Princeznu po jejím Království. Ukázal jí smějící se děti, rozkvetlé louky, modré řeky, bílé břízy a nebe s obláčky. Princezna procitla ze svého zlého snu a začala se uzdravovat. Trvalo jí ale dlouho předlouho, než se začala zase šťastně smát. Saň Choroba si mnula hnusné pařáty a řekla si, že na Princeznu pošle ještě jednu ze svých hlav. Vyslala obrovskou hlavu, které brala všem dech. Říkali jí Astma. Ale Princezna se jí nelekla a bojovala opět všemi svými silami, aby Hlavu zabila.

A to je celá pohádka. Kdo ví, zda bude žít šťastně až do smrti, ale zatím je v pohodě. Žije zase ve svém Království plném dětí, práce, sportu, myje okna, kreslí dětem obrázky a na chatě pěstuje zeleninu. Ničeho se nebojí. Ví, že Saň je sice hnusná a zákeřná, ale ona je silná.

A kdo je víc?

Pohled z okna

Je mi líp a tak jsem měla čas se zastavit u okna v kuchyňce a pohlédnout ven. Krááása. Kvetou modřence a pampelišky a zelená se tráva a vrbička a cosi, na co nedohlédnu, a soused si čistí bazén (asi nějaký optimista). Jen ten dub u zastávky ještě neshodil loňské listy a tak tam stojí jak bezdomovec v obnošeném kabátě.
*
Je super, když člověku nic není. Hned jsem s chutí porušila dietu a nacpala se sušenkama, mňam, mňam, chrousty, chroust.

:o(

Pořád mi je blbě, to je děs běs. Sice chodím do práce, ale to je všechno, na posilovnu si ještě chvilku počkám. Nedobrovolně tak držím svou dietu v ještě přísnějším režimu, než v jakém ji mám napsanou. Dnes jsem měla jen rýži a i ta mě za chvilku opustila. Naštěstí mám tolik práce, že není prostor na nějaké skučení. Ale doma jsem děti odkázala na studenou večeři, protože stát u plotny se mi prostě nechtělo. Jako náplast na své třídenní utrpení jsem si v Orsey koupila dvě trička :o))

Ráno jsem na hřišti pozorovala nějakého nadšence, jak běhá kolečka a už se mi úplně zastesklo... Že by mě to chytlo až tak moc? Možná... Snad... Dokonce jsem se dnes o polední pauze proklikala na stránky

http://www.praguemarathon.com/index.php?lang=cz

a docela mě zaujal běh

http://www.praguemarathon.com/index.php?action=main&subject=106

Přeci za hodinu musí 5 km uběhnout úplně každý, ne? A ještě ve tmě :o) Naštěstí jsem neměla čas se proklikat k přihlášce, takže si to můžu v klidu rozmyslet. I když si myslím, že jedno neuvážené kliknutí by bylo lepší než chladná rozvaha....