Stříbrné Hromnice

Prý aby mozek dlouho (alespoň do konce života) a správně fungoval, je třeba mu dodávat nové a nové podněty, krmit ho novými vjemy, podstrčit mu sem tam nějaký ten "překladatelský" oříšek, jednoduše - udržet ho v kondici. Vím to dlouho, ale nedbám. Vše dělám pořád stejně, k novinkám jsem skeptická a křížovky mne nebaví. Můj mozek mi tuhle připomněl, že nedělám dobře...

Hned večer po prosincovém pádu jsem si šla úplně normálně vyčistit zuby. Levačka mimo provoz, pravačka to jistě zvládne taky. Chmm.... To, že jsem napoprvé nanesla pastu mimo štětinky mi přišlo úsměvné. Po té, co jsem se kartáčkem nejdřív trefila do levého oka, pak jsem si pastou opatlala nos a teprve potom našla ústa, už mě štvalo. A ty nekoordinované pohyby uvnitř pusy? No na ústní hygieně by fakt zírali jak se dají zuby vypucovat. Tři dny jsem mozek trénovala, až mi levačku raději zprovoznil. Ale samozřejmě jak jsem byla v ráži, chtěla jsem v tréninku pokračovat. A šla jsem jinudy do práce.

Přišla jsem asi o půl hodiny později než normálně a totálně, totálně vyfluslá s hlavou jak balón. Samotná trasa se mi prodloužila asi o 150 m, šla jsem neustálé poblíž mé zajeté, ale jak já se musela koncentrovat! Kam klást nohy, kde je díra, kde hrbol, co jede, co kde lítá. No hotovo. Z práce už jsem šla starou známou stezkou abych zvládla přípravu večeře.

Ne, fakt nerada měním své návyky, nerada si zvykám na nové věci. Většinu nosím do roztrhání a když hledám náhradu, tak na chlup stejnou. Jako třeba kabelku, kabát, boty... A boty běžecké? Jen a jedině ASICS. Kupuju je víc jak devět let a nemíním s tím přestat.
"Heleďte no nevím", povídá mi jeden můj známý, "mám kámoše co říkaj, že ASICS tedy dobrý, ale hrozně rychle jim odchází podrážky."
Nastala chvíle prozření: že by ty mé ošoupané podrážky a díry na palcích nezpůsobily mé týdenní dvacetikilometrové objemy, ale ošizená podrážka?!
"Kámoši ještě říkali, že prý ty adidasky bústy jsou fakt nej...!"
Tak samozřejmě o těch jsem slyšela, ale do adidasek bych nikdy nešla. Kdysi jsem je vyzkoušela a byly moc úzké a navíc ty tři pruhy... Přišly mi vždy takové snobské a nabubřelé. Zůstanu u těch svých. Když se oběhají, je důvod si pořídit nové :o)

Jenže Velký bratr má uši všude a tak mi dva dny na to přišla do mailu nabídka od Sanasport na bústy od Adidasu a to za cenu, které prostě nešlo odolat. Když jsem si přečetla popis, a když to navíc říkaj kámoši, prostě jsem to riskla.

Nový model “havraních” Boostů od adidas, to je vysoce funkční trailová bota, která je díky své bytelné a silně zvrásněné podrážce spolehlivým pomocníkem při běhu v jakémkoli terénu. Podešev je navíc tlumivá, takže chrání vaše klouby před nárazy i při velmi intenzivním objemové tréninku.

Povrch boty je vyroben z odolné syntetiky, ovšem s účinným systémem odvětrávání, který zajišťuje stabilní klima v botě i při vysoké intenzitě pohybu. Maximum pohodlí vám poskytne také měkké polstrování uvnitř boty, zejména kolem kotníků, které je vepředu vyváženo zpevněnou konstrukcí pro ochranu prstů a nártu před případným poraněním.

Co do vzhledu, havrani jsou robustní, ale zároveň velmi klasičtí a elegantní. Jejich specifický adidas design je vyveden v minimalistickém provedení bez zbytečných příkras a právě v této jednoduchosti je jejich síla. Zejména světlá, stříbřitá varianta, která evokuje poetickou představu bílé vrány, je důkazem toho, že i vysoce efektivní bota může být současně velice efektní. (zdroj: Sanasport)

Za dva dny přišla velká krása, úplné stříbrné Hromnice:

Láska na první pohled. Jemné, lehké (necelých 290 g u vel 40 2/3), decentní. Místo klasických tkaniček utahovací lanko, na jazyku kapsička na schování koncovky. Prošla jsem se po kanceláři a poprvé po strašně dlouhé době jsem se těšila, až si půjdu zaběhat. Večer i přes nepříznivé podmínky, kterých nám letos zima dopřává až kam, jsem se vypravila botky otestovat.

Konalo se nadšení bez hranic. Pocitově jsem se přenesla k mému úplně prvnímu běžeckému kroku v mých úplně prvních běžeckých botách. Tenkrát jsem se dokonce koukla, jestli jsem do něčeho nešlápla, protože tak lehký krok jsem nikdy před tím nezažila A teď to bylo stejné. Kromě toho jsem měla pocit, že na noze nemám vůbec nic a fakt jsem občas zkontrolovala, zda je ještě mám. Ve sněhu zabíraly, po ledu neklouzaly, přes drť se lehce přenesly. Možná zvýším své objemy na pětadvacet týdně abych si je užila.

Páni! Tak já mám adidasky :oDDD Kupodivu mozek velmi rychle změnu zpracoval a přijal. Není to se mnou asi ještě tak zlé. Ale tedy běhat raději budu po svých zajetých trasách ;o)


P.S: A na závěr trochu toho cvičeníčka pro líné závity:

http://flashfabrica.com/f_learning/brain/brain.html

1. Klikni na „Start“.
2. Počkej na 3, 2, 1.
3. Zapamatuj si pozici čísel na obrazovce a potom klikej na prázdné kružnice podle velikosti zapamatovaných čísel – od NEJMENŠÍHO do NEJVĚTŠÍHO.
4. Na konci hry ti počítač oznámí věk tvého mozku.

Tak schválně :o)

Našla jsem poklad

Jestli já to s tím psaním letos nějak nepřeháním, co? Ale tohle si prostě musím napsat... Bylo nebylo, dávno tomu co jsem začala běhat. Považte děti, jaká doba to tenkrát byla. Sportestery byla tak drahé, že je nosil jen Ježíšek, on-line deníčky se možná klubaly programátorům v hlavě a běžecké aplikace? No ani zdaleka ne, vždyť ještě neexistovaly chytré telefony! Člověk si tedy běhal jen tak bez řádně podchycených tréninků. 

A to zas ne, co si budeme povídat. Kdekdo si vedl nějakou statistiku (tedy pevně tomu věřím). Stačilo si vzít blok, nebo sešit a už se psalo, co kdy kde a jak rychle a jak daleko. Ti zdatnější si vytvořili excelovou tabulku :o) Do éteru jsem si své sportovní počiny začala psát někdy v roce 2009, to jsem objevila Sportiversum. V roce 2010 jsem se zaregistrovala na Mytru a dál už to jelo samo. Ale ten rok 2007/2008, no záhada všech záhad.

Ačkoliv si pamatuji své běžecké začátky skoro přesně, i tak jsem chtěla vědět, jak často jsem vlastně běhala a kolik. Sice blog mi v tom hodně napovídá, protože jsem si samozřejmě tahala svými objemy triko, ale zápis, je zápis, co si budeme povídat. Měla jsem pocit, že jsem měla právě něco v PC, ale nikde nic, pusto a prázdno. Tak samozřejmě, svět s tím nestojí ani nepadá, nechala jsem to plavat.

A včera jsem najednou z útrob jednoho šuplete vytáhla na světlo boží deníček z roku 2008, čili bezmála z mých běžeckých počátků (jinak můj počátek se datuje 10/2007). Neumíte si představit tu radost!!! Listovala jsem sešítkem s posvátnou úctou a usmívala se pod fousy nad poznámkami jako třeba: běh - 12 koleček, posilovna 17,16 (asi rotoped na závěr), pochod 8 km, Plicní 13:30, kadeřník - 1.800 Kč (bože, co mi tam na tý hlavě dělali?!?!?!). Prakticky nikde u ničeho nemám uvedené časy, to bylo pro mě zřejmě velmi nedůležité :o) Kolečko, to znamenalo obíhání oválu ve škole, měří 250 m :-) Ten rok jsem za prvé očividně stále víc jezdila na kole a posilovala, a za druhé jsem v srpnu poprvé začala běhat podle nějakého plánu a systematicky se připravila na svůj první závod - Adidas běh žen na 5 km. 

Nějak mi ten sešítek pozvedl náladu. Připomněl mi, kolik radosti mi udělaly tři kilometry. Nebo pět. Nebo dvanáct na kole. V té době mi šlo o pohyb jako takový, ne o objemy a dril a to vše kolem, čemu jsem pak podlehla. Už loni jsem se k tomuto modelu začala pomaličku vracet a ani letos to nebude jiné. Je to návrat k pohybu pro radost, ne pro výkony. Žádné musím, ale chci. Deníčkům zdar :o)

P.S. Samozřejmě ti, co jdou za svými sny a běhají až se z nich kouří, ať si z tohoto zápisku neberou příklad a pěkně makaj! ;o)

Vrať mi mýho koníka!

Klasický trik jak někomu něco vnutit, je mu to sebrat. Nebo nedat. Nebo tak nějak. Příklad číslo jedna: krmení dravé zvěře zeleninou. Dravou zvěř v tomto případě zastupují malí nezbedové a je potřeba do nich vpravit mrkev (brokolici, špenát...). Dítko sveřepě tiskne rty k sobě a ani hever, natož umělohmotná lžička s oranžovou hmotou, se dovnitř nedostane. A cože rodiče udělají? Pohodlně se opřou a začnou se za hlasitého mňam, mňam, mňam krmit sami. Dítko chvilku nevěřícně zírá a pak otevře tlamičku a baští taky.

Další klasická situace je s hračkami. Místo: dětský pokoj. Všude něco leží. Kostky, leporela, panenky, autíčka. Dítě sedí v koutku a něco si kutí. Matka nechce rušit, ale tak posadí se na zem a aby se zabavila, vezme si nejbližší hračku. Á, houpací koník, houpy, houpy, kočka snědla kroupy. Potomek zbystří, všeho nechá a začne se o koníka přetahovat: Můj koník! Můj. Dej mi mého koníčka! (šišláni si doplňte). No a přesně takhle jsem vlastně dopadla já. Protože ve chvíli, kdy se mi zase  běhat chtělo a byla jsem rozhodnutá zimu za účelem zvýšení kondice proběhat, mi mého koníčka sebrali a túdle, vezmi si jinou hračku.

Jiná hračka, Elík, mi sice běh svým způsobem nahradil, ale táhlo mě to ven. Ven k mé lavičce, nebo alespoň do parku, nebo někam. Jenže každý běh mě stál tolik sil a tolik moc to bolelo, že jsem si pak už ani netroufala a jen čekala na léky. A včera jsem konečně byla na plicním. Astma potvrzeno. Pěkně se nám to rozjelo paní Macháňová, zvedla varovně obočí paní doktorka a jedním dechem mi vynadala, že jsem u ní několik let nebyla. Odvětila jsem, že jsem neviděla důvod, když jsem neměla žádné problémy. TyTyTy!!!

Z lékárny jsme si domů přinesla zásoby krabiček na dva měsíce. Rukou rozechvělou jsem vydolovala první pilulku, vložila ji do stroječku a šlehla si. Plíce ožily, roztáhly se jak zamlada a dnes jsem dokonce bez zadýchání vyšla schody!!! Vypadá to, že můj koník se mi zase vrátil. Teď může být prostě zase už jen líp. :o))

Štěstí je mrcha

Mé poslední měsíce plynou poklidně, skoro až nudně. Díky tomu v sobě cítím jakousi rovnováhu, klid a pocit štěstí. Tuhle jsem si zrovna pokojně pila kávičku, koukala na modrou oblohu a mudrovala, že mi je tak krásně až to není normální a bylo mi jasný, že to nemůže trvat věčně. Říkala jsem si, odkud to asi přilítne. Ne že bych to přivolávala, nejsem blázen, ale člověk nemůže být permanentně šťastný a spokojený, leda by ujížděl na lexaurinu. No, a ono to přilítlo. 

Vplížilo se to někdy v prosinci. Nevím přesně kdy, ale jednoho dne jsem se z běhu vrátila taková zdrchaná, nešlo mi to, neuběhla jsem souvisle snad ani půl kilometru. Hrozně jsem kašlala, asi nějaké nachlazení. Chvilku jsem to nechala být, pak jsem si dala párkrát cibuli, mucosolvan, a zase cibuli. V lednu jsem si došla k doktorce, ale nic nezjistila. Dál jsem kašlala, zadýchávala se, běh jsem nechala skoro plavat, protože jsem z něj byla hrozně vyčerpaná byť jsem běhala jen indiánem. Stav se mi zhoršil natolik, že mi začaly dělat problémy i schody nebo lehké stoupání do práce. To už jsem samozřejmě pojala podezření...

Minulý týden pohoda, přišlo mi, že je vše ok, že můj klid, tedy ten běžecký, mě uzdravil. Inu nazula jsem kecky a vyběhla. Okamžitě jsem nemohla dýchat. Přecházela jsem do chůze abych se vydýchala, ale už to ani nepomáhalo, už si to prostě sedělo uvnitř. Tím se mé podezření potvrdilo - astma se znovu probralo. Dovlékla jsem se k začátku hájku a tam fakt na pokraji sil jsem se rozbrečela, protože mě to úplně sebralo. Chvilku jsem se litovala, utrhla si větvičku kočiček (včely stejně ještě nelítaj, ne?) a vydala se zase zpět.

Včera jsem byla znovu u doktorky abych to měla i s razítkem. Ještě musím na plicní, no ale to už je jen formalita. Jsem z toho špatná, špatnější než bych čekala. Před těmi víc jak osmi roky jsem kvůli astmatu začala běhat. Vymyslela jsem tenkrát, že musím být denně minimálně půl hodiny na čerstvém vzduchu. A to jsem teď mnohem víc, jen cesta do práce a z práce mi trvá bezmála hodinu. Takže nevím, co s tím. Asi budu chodit oklikou :-)

Nejhorší je vědomí, že si za to vlastně můžu sama. U nás v práci probíhala rekonstrukce, většinu času jsem tam byla - v prachu, hluku, ve výparech z barev a lepidel, z čerstvé malby... Ani náhodou mě nenapadlo, že pro mě jako astmatika to může mít neblahé následky. A má a tak se na sebe fakt strašně zlobím. Vím, že se z toho dostanu, že nějaký čas budu něco vdechovat a budu v pořádku, ale to mi nebrání se teď cítit pod psa.

Loučení a vítání

Ačkoliv na konci roku jsem byla trochu nemocná, věděla jsem, že na Silvestra musím vyběhnout i kdybych měla cestou vykašlat kus plíce. Naštěstí bylo celkem hezky i sebrala jsem všechen svůj morál a vykopala se ven. No jasně že jsem běžela k lavičce :o) 

Vybrala jsem si trochu jinou trasu a tím pádem jsem narazila na

ceduli, která v celém háji zakazuje volný pohyb těch krvelačných bestií, čili psů. No ano, žádní pokojoví psíčci tam neběhají. Potkávám jen psy, kteří mě převyšují o hlavu, a kterým kanou sliny až k zemi. Je jasný, že se jich bojím. Nemají náhubky, běhají kudy je napadne a úkosem koukají co na to jejich pán, že si právě chtějí ukousnou kus mé nohy. A tentokrát jich tam bylo víc než laviček! Nejvíc mě naštvalo, že mě vlastně vypudili a domů jsem musela běžet úplně jinudy, přes Běchovice a Dolní Počernice a vůbec se mi to nelíbilo, neb jsem musela dýchat zplodiny z aut. Prostě jsem byla v nepravý čas na svém místě, protože normálně tam prakticky nikdo není. Až když jsem se blížila k domovu napadlo mne, jak stylové by bylo, kdybych uběhla 15 km jako rozloučení se s rokem 2015. Ale protože jsem měla hlavu naprogramovanou jen na cestu od domu k domu, neměla jsem už sílu ještě kus popoběhnout. Hlavně že jsem se rozloučila.

Ovšem rok 2016 jsem už stylově přivítat mohla, času na programovaní jsem měla dost. Ráno mě čekala cesta na chatu a báječný novoroční oběd. Plán byl, najíst se jen lehce a pak vyběhnout směr Praha. A až doběhnu na 16tý km, nasednu na MHD.  Pohoda. Zabalila jsem batůžek a... cestou tam jsem zjistila, že nemám běžecké boty. V tomto případě neplatí pravidlo Co nemám, nepotřebuji, protože běžet v kozačkách by bylo přinejmenším divné. Ale nechtěla jsem to hodit jen tak za hlavu když už jsem to tak pěkně vymyslela a večer vlezla na svůj nový stroj, eliptical mu říkají (já mu říkám Elík, nebo Trapič) a jala se odklusat těch 16 km. Až "cestou" mě napadlo, že ještě lepší jak 16 km bude ujet 20,16 km aby tam to číslo bylo komplet. No ano, člověk si vyhraje když na to přijde. 

Druhý den jsem jela k Renatě do Jizerek. Měla jsem nutkání a cukání akci zrušit, protože mé zahleněné průdušky skučely, že chtějí klid a vypotit se, ale řekla jsem NE, jede se! Až si loknete horského vzduchu, bude vám hej. Tak a basta!

Renata se večer posadila k mapě a klikala. Kolik dáme? 30? Průdušky se scvrkly... Prosím tě, né, budu ráda, když dám dva. Odpověděla jsem v duchu. Ale aby to nevypadalo blbě, navrhla jsem dvacet. Renata tedy kliky odklikala pryč a naklikala jinou trasu. Šla jsem se podívat, kudy to má vést a když jsem viděla, že opět po té nekonečné polské straně, navrhla jsem, že bychom mohly zkusit něco úplně nového a že se dáme směr Souš. Takže zase odklikáno a nově naklikáno a vyloupla se trasa asi na 23 km, viz zde: https://mapy.cz/s/pt7T  Na to jsem sice taky neměla, ale tak co už, že? Zkusím a uvidím :o))

Ráno totálně mrzlo. Na Jizerce naměřili -9! a ještě tam napadl sníh. Ajajajajaj! Možná zmrznem. Tedy - snad nezmrznem :o)) Přijely jsem na parkoviště a bylo tak neskutečně nádherně, že jsme málem jekaly nadšením. Naštěstí nám okamžitě zmrzla pusa, takže jsme jen jektaly zubama. Vyrazily jsme směr kamsi a bylo to moc krásné a zasněžené a mrazivé. Postup vpřed byl pomalý a náročný, protože nám příroda kladla velmi mnoho překážek, ale o to víc se nám to líbilo. Byla jsem hnedle unavená a čím víc jsme se vzdalovaly od parkoviště, tím víc jsem se bála, že už k němu nikdy nedoběhnu :o)

A tak jsme se zvesela posouvaly po Jizerkách známými, ale i neznámými cestami (pod sněhem to vypadá všechno stejně) a fotily a těšily se na borůvkové knedlíky pod Bukovcem. Jó, Bukovec. To je skoro taková meta jako lavička. Já když ho vidím zezdola od Jizerky, nebo i odněkud z dálky, tak mám prostě potřebu na něj vyšplhat. Když jsme tam běželi na podzim ještě i s Petrou a Advidem, věděla jsem že jim nemůžu na počátku běhu říct: Tentokrát tam vylezeme. To bych je mohla vyplašit. Měla jsem to připravené tak, že až si v hospodě sedneme ke kofole, že jim řeknu: Překvapení! Lezeme na Bukovec!!!! Juch. Jenže pak se belhala Petra, belhala se Renata a tak bylo jasný, kam by mě asi tak poslaly. Ještě že David byl čilý a tak se mu mě zželelo a vyšplhal na něj se mnou. Takže i tentokrát, když jsem ho zase jednou spatřila v celé jeho kráse, měla jsem ukrutnou radost, že ho vidím a že to znamená, že jsem víceméně už odklusala celou trasu. Ještě kousek a už tu bylo auto. Jenže...

16tý km s výhledem na Bukovec

Co Renata nevěděla, že v batohu nesu překvapení. Chtěla jsem společně s ní přivítat nový rok stejně jako jsem ho přivítala doma a na zádech jsem nesla skleničky a malý šampus. Cestou jsem přemítala, zda se s ním mám vytasit na 16tém km, nebo to nechat až na 20,16. Ten 16tý vyšel dole v údolí, Bukovec jak na dlani, nádherné místo jako stvořené pro bouchnutí zátky. No ale rozmyslela jsem si to a nechala to až na 20,16. Ještě než jsme tuto metu zdolaly, zalezly jsme do hospůdky, a daly si něco teplého a zase razily dál. Ač to byl mžik, ven jsme vylezly úplně zatuhlé a byla nám děsná kosa. A aby toho nebylo málo, začalo mírně mžít a dost foukat. Cesta nahoru byla ohrožená. I přesto jsme se k Bukovci vydaly s tím, že na něj nepolezeme, ale oběhneme ho. Alespoň něco :o)

Bohužel náš cíl vyšel prakticky na parkoviště, musely jsme běžet ještě kousek po cestě k Harrachovu abychom na hodinky číslo dostaly (já si je vypnula na tom 16tém a tak to hlídala jen Renata). Nikam nebylo vidět a navíc asi dva metry od naší mety bylo obrovské zmrzlé ehm. Škoda. Ale i tak se mi podařilo Renatu úplně rozložit, to když jsem najednou třímala v ruce skleničky i šampus. 

Umíte si jistě představit, jak byla překvapená. To se mi vážně povedlo, musím se pochválit. Ale protože jsme stály kus od auta, nechaly jsme přípitek až do chaty. 

Tož krásně jsem ten nový rok přivítala, to jsem ani nečekala. Naplňuje mě to radostí a budoucnost vidím zalitou růžovým oparem... Jen houšť a větší kapky. Ale ne, stačí i malé, hlavně když kape, ne?

A ještě výlet obrazem :o)

Pohádka o lavičce

Za pěti kopci, jedním potokem, nad golfovým hřištěm a za dálničním mostem se rozprostírá nevelký lesík. Vážně lesík - spousta stromů a lesní cesty a cestičky, houby, potůček, taky nějaká zřícenina i malý rybník. V celém lese, jinak také zvaný Xaverovský háj, jsou navíc rozmístěné lavičky v různém stádiu rozkladu. Ale asi díky tomu, že je háj celkem daleko od lidských příbytků, a lidé v dnešní době tak leniví, jsou vlastně celkem zachovalé. Některé nesou ještě stopy jakéhosi neznámého umělce, který chodil s kyblíčkem barev po lese a dle nálady je pomaloval. Něco jako Zahrádkáři Kersku :o)

Úplně na konci je srdíčková lavička. Není poslední, za ní je ještě nějaká se zvířátky, ale ta srdíčková... Ta je prostě moje. Uprostřed lesa, bíla lavička plná červených srdíček. Ach... Navíc jak řečeno, je daleko, takže když se k ní prokoušu celými šesti, sedmi kilometry, mám ji za odměnu :o) 

Koncem sezony jsem zazimovala kolo a začala zase trochu běhat. Mé první kroky vedly samozřejmě k lavičce. Žádná změna. Lavička si tam stála jako by se nechumelilo, což se vážně nedělo, a nedala ni mrknutím najevo, že mě ráda vidí. Ale já ji viděla ráda a hnedle jsem si ji asi desetkrát vyfotila. Zrovna padalo listí a jeden malý lístek, takový nezbeda, si hověl na prostředním dvojitém srdci. Cvak.

Starý rok pomalu končil, do mailové schránky mi chodila spousta přání do nového roku, většinou vlastnoručně nafocená přáníčka, různé cesty a k tomu to známé... ať...  Honem jsem se probírala svými cestami, svými ať, ale nikde nic co by přesně vyjádřilo, co si přeji, co přeji těm ostatním. Až najednou... detail z lavičky. A tak jsem k tomu přilípla PF 2016 a bylo to.

Nene, to není konec. Když jsem přání rozeslala všem, vytiskla jsem si ho a zatavila do fólie. Udělala na něm dírku, do kapsy vzala červený motouz a rolničku a vydala se k lavičce předat přání i všem, kteří kolem stejně jako já chodí, běhají či jezdí na kole, nebo venčí psi a kočky nebo děti. Zrovna tam seděl ten lístek, se kterým jsem si lavičku vyfotila. 

Ta lavička mi pomáhá se překonat. Vím, že tam stojí a čeká na mě. A teď má na sobě i přání ode mne a já potřebuji samozřejmě vidět, zda tam ještě visí. A visí. A mě to celé moc pomáhá k tomu, abych alespoň občas doběhla až k ní. Kdo měl někdy běžeckou krizi, ví, jak je taková lavička důležitá...

A teď příběh ještě obrazem :o))

A zazvonila rolnička...

Ať... se daří :o))

Joudlejdýýýý, Tyrolýýýý

Tak jsem zase jednou jela do Niedernsillu, letos potřetí. Řekla bych, že cestu už bych mohla mít v malíku, ale ne, opět se kufrovalo. Nejela jsem samozřejmě sama, doprovázela jsem Renatu na její letošní běžecký vrchol - Tour de Tirol, což je běžecký seriál pro drsné běžce. Chtěla jsem ji překvapit a přihlásila jsem se tajně na poslední den, což bylo nějakých 23 km s převýšením asi 1100 m. Něco podobného už jsem letos běžela, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout... Nejen že to zjistila, ale nakonec jsem ani neběžela. No, a teď popořadě :o)

Čtvrtek

Vyjížděly jsme z Prahy za vydatného deště, auto naplněné k prasknutí, že by se ani stopař nevešel. Od počátku nás navigace hnala na Plzeň, jenže z toho by byl nadšenej leda Vávra. My se chtěly kochat a jet přes Strážné. Nakonec jsme tu kecku v krabičce nějak přesvědčily, že tudy cesta sice vede, ale nám se nelíbí, a frčely. Cesta ubíhala, deště ubývalo, dole u hranic nás čekala nádherná příroda pomalu se ukládající k spánku. Zatím si ovšem oblékla své nejhezčí šaty aby sváděla k focení. Celou dobu jsme se snažily nevjet na dálnici, ale bohužel se nám to ke konci povedlo. Naštěstí už bylo šero, tak to možná bylo i lepší. Do penzionu jsme dojely za tmy, napůl mrtvé po dlouhé cestě. Něco jsme zakously a vlezly do peřin. Tedy ještě ťuky ťuk, přišla April s Obstšnapsem ;o))

Pátek

Ráno slunce, byť trochu zima. Vyšly jsme si na špacír kolem koupaliště, zkontrolovat můj dudlíkový strom a nabrat horský vzduch do plic. Bohužel jsem si na pokoji nechala nikon, což mě tentokrát dost mrzelo. Po obědě jsem se vydaly do Söll, do tyrolského městečka ležícího v údolí mezi Wildem Kaiser a Hoher Salve, neboli na místě činu, kde se celý seriál běžel. Že nás i tentokrát navigace zkoušela poslat do... jinam, je jasné, ne? 

Celé Söll má asi tři ulice a všechny zabralo zázemí závodu. Prošly jsme kolem stánků sponzorů, našly stan s registrací, dostaly batůžky s čísly a vrátily se do auta, kde jsme přečkaly nějaký ten čas do startu. První část závodu "Söller Zehner" (10 km) se běžela na tři kola. Nic moc když vezmu, že obrátka byla v prostoru startu, kde stáli úplně všichni a koukali a fotili. Nechtěla bych se tam vidět ani jednou natož 3x :o)) Kolem šesté už se běžci rozklusávali, prostor se zaplnil, chaoticky se řadilo do koridoru. Ozvala se rána z děla (ne "rána jak z děla", ale ze skutečného děla) a mohli běžet. Kupodivu mi absolutně nevadilo, že jsem divák. Má role byla tentokrát jasná - jsem podpůrný tým a tečka. Zamávala jsem Renatě a šla se projít. Protože vlastně nebylo kde se procházet, vrátila jsem se zase na start a jala se fotit a povzbuzovat. Všichni byli neuvěřitelně namakaní už od pohledu. Pár lidí bylo z kategorie Uběhnu_to, ale ten zbytek - atleti par excellence. 

Renatě to trvalo víc jak hodinu a první její slova byla myslím: Ty vo-e, tam byly šílený kopce. Musela jsem chodit!! No když ona, co bych tam asi tak dělala já?! Trošku jsem začala o svém nedělním běhu pochybovat... Hnedle jsem šly do auta aby se převlékla do suchého. Namíchala jsem jí Regener. To bylo totiž to jediné co mě napadlo, že by jí mohlo pomoci ty tři dny přežít. V autě kašlala tak, že mi málem vybuchla hlava. Dostala zákaz konzumace medu a od zítřka si bude chránit krk! Tak! :oD

Sobota

Budíček někdy uprostřed noci. Tma, kosa, hnus. Nabalila jsem si sváču a v polospánku šla na parkoviště, kde už čekala Jitka. Druhou část, Kaisermarathon (42km), jsem Renatě nezáviděla už vůbec. Ještě větším strašákem než vzdálenost a převýšení 2450 m byly časové brány. Ta první měla být necelých 8 km v limitu 50 minut. Dle časů z minulého dne bylo jasné, že to nebude mít holka lehké.

První běžci začali probíhat velmi brzy, ani jsem nestačila projít rynek. Byla mi zima a tak jsem uvítala, že písničky, co se linuly éterem, byly veselé odzemky. Mohla jsem si tak do jejich rytmu podupávat a tleskat závodníkům. Blížil se limit pro uzavření brány a ani Jitka, ani Renata nikde. Bylo mi úplně špatně. Chvilku před uzavřením se přiřítila Jitka. Jeden z pořadatelů začal bourat zábrany kolem trati s tím, že je postaví do brány aby už nikdo nemohl proběhnout. Renata nikde. Slzy se mi draly do očí, říkala jsem si, že není možný, aby skončila hned na začátku. I kdyby ale proběhla, jak stihne další limit? A vtom se stal TEN zázrak, na který jsme čekaly - limit o deset minut posunuli. A tak Renata, která chvilku po prvním limitu přiběhla, mohla v klidu pokračovat. V klidu?

No a já definitivně osaměla. Šla jsem směrem z městečka když v tom mě došla skupina "fanoušků" v čele s jedním z pořadatelů. Vypadalo to, že jdou k lanovce a tak jsem se připojila také. Náš barevný had vyvolal pozdvižení, lidi se na nás smáli a ptali se, kde dávají co zadarmo. Nějaké důchodce jsem vyzvala, ať se připojí, že na ně určitě něco zbude. Pořadatele jsem velebila, že je napadlo dopravit fandy nahoru do cíle aby mohli udělat pro dobíhající tu správnou atmosféru. Jenže jsme minuli jak lanovku, tak parkoviště s autobusy a začali stoupat lesem vzhůru. JAKOŽETOVYJDEMEAŽNAHORUPOSVÝCH?!?! To upad, ne?

Ale tak šla jsem, proč vlastně ne, prostě si udělám výlet na Hohe Salvu. Jenže mě trápila dost zásadní věc a sice: Co když tam Renata vůbec nedorazí? Co když nestihne další limit a přivezou ji zpět? A kde má suché oblečení? V autě. A kdo má klíč od auta? Já... Vlastně mě trápilo ještě to, že bych přeci měla v neděli běžet a že se možná tímhle výstupem totálně zruším. Nešlo se mi lehce, nevěděla jsem, jak se přesně zachovat. Pan Vedoucí zatím vesele šlapal a vyprávěl cosi hloučku kolem sebe, občas nám všem ukázal na nějaký potůček s tím, že je to občerstvovačka a sám se tomu i vesele smál. Za mnou šel Kluk z plakátu, aneb Albuin Schwarz, který je hvězdou motivačního videa a všech upoutávek po městě. Ale udělal si něco s nohou na Transalpine-run, tak se přišel jen podívat. No a když se ze silnice zahnulo na nějakou pěšinku, zapíchla jsem to a prostě jsem se vrátila. Některé totálně schvácené dámy vzadu mi velmi záviděly mou odvahu se odpojit :o))

Vrátila jsem se do Söll, snědla svačinu a čekala, zda přijde nějaká SMS z trati. Nic. Byla mi zima i zalezla jsem si do auta, protože jsem byla úplně promrzlá. Zrovna vysvitlo slunce a tak jsem pomalu roztávala. A usnula.. Probudil mě hlad. Dojedla jsem svačinu, rozkousala asi deset žvýkaček (nejlepší byly ty s modrými tečkami) a Jerky. Slunce už dávno nesvítilo, byla děsná kosa. Venku foukalo, mraky se honily a mě pípla SMS, že je vše OK, ještě 10 km. Neměla jsem nějak chuť z auta vylézt a jít se ještě někam podívat. Pozorovala jsem tedy maratonce, kteří se vraceli ke svým autům od lanovky. Někdo si to štrádoval jakoby nic, ale čím později bylo, tím víc se jejich chůze podobala chůzi robotů. Když už bylo parkoviště skoro prázdné, uviděla jsem v dálce ťapat i jednu červenou bundu. Totálně zdrchaná, ale šťastná Renata kráčela ověnčená vytouženou medailí. Dostala regener a svištěly jsme do penzionu. Večer jsme chvilku poseděly i s April a Jitkou, ale spát jsme musely jít brzy abychom načerpaly sílu na Pölven Trail, nebo-li třetí díl.

Neděle

Probudil nás déšť. A zima. Fuj. Chce se mi běžet? Ne. Vzpomínky na Davos i Oběh Liberce ožily. Do toho nejdu. Ať si myslí kdo chce co chce, vzdávám to předem. Nešlo jen o to, jaké bylo počasí, ale o to, jak na mě působilo to, jak se s tím vším rvala Renata (a zpočátku i Jitka den před). Dva dny jsem pozorovala fakt úžasné výkony těch, co se na závod připravili, i těch, co sotva dolezli do cíle. A já jako že tam nastoupím s tím, že to zvládnu? Chacha. To není Pražský půlmaraton, kam vleze každý, kdo uběhne 21 km, tohle je drsoňský závod v horách. Možná jsem i chvilku váhala, ale když jsem pak na startu viděla všechny ty vybavené superběžce, odpískala jsem to. Že jsem udělala dobře se mi potvrdilo, když mi Renata z trati poslala info, že je na desátém km. Bylo to dvě hodiny po výstřelu. Tam to muselo vypadat! 

Závodníci odběhli. Tentokrát se nekonalo žádné kolečko, rovnou běželi pryč. Nějakou dobu jsem pozorovala dětské běhy, a protože pořád pršelo a já mezitím úplně zmodrala zimou, odebrala jsem se znovu do auta. Jenže mě to tentokrát nějak nebavilo. Zachumlala jsem se do bundy a vyrazila na Hexenwasser. Počasí se trochu umoudřilo, nikdo nikde, moc hezky se mi špacýrovalo a fotilo. Dole ve městě už vítali ty nejrychlejší v cíli, slyšela jsem hlahol a nadšeného moderátora. Na Hexenwasser jsem se obrátila a seběhla jsem dolů do Söll. V cíli jsem pak nějakou chvíli vyhlížela Renatu. Opět jsem trochu promrzla, ale nechtěla jsem už opustit stanoviště abych o nic nepřišla. Samozřejmě čím víc se blížil limit, tím víc jsem byla hotová, ale stihla to krásně. Opět to byl velmi silný okamžik, protože jsem byla u toho, kdy si vydřela, a to do slova a do písmene, svůj sen. Má naprosto neskutečnou vůli a její: JÁ TO CHCI DÁT je silnější motor než by jeden řekl. Ovšem její kategorické NE dalším ročníkům celkem chápu :o))

Společně jsme došly do stanu, kde se dostávaly odměny za všechny tři běhy a pak to přišlo. Všichni, co zvládli komplet celou Tour, byli jmenováni, vylezli na pódium, dostali medaili a pořadatelé jim gratulovali. A to všechno za potlesku snad všech závodníků a jejich doprovodů. Fakt síla. No jasně že jsem zase slzela.

Á ještě poslední regener a frčíme do penzionu.

Pondělí

Přesun domů a óbrkufr hned na začátku cesty. Naštěstí bylo tak nádherně, že nám to ani nevadilo. Ke konci už bychom ale asi nadávaly. 

A jak to viděly naše iTB-reprezentantky? Takto:

Jitka

Renata

Z mé strany mise splněna: jako pozorovatel a míchač regeneru jsem se myslím osvědčila :o)

Ještě pár fotek