pátek 30. dubna 2010

Ohlédnutí za dubnem

Duben byl. To je asi jediné, co si z něj pamatuji.
*
Je to teď jak při jízdě vlakem. Sedíte pohodlně usazení v kupíčku první třídy a za oknem ubíhá život. Vidíte místa, vidíte lidi, vše se jen mihne, nestačíte nic zachytit. Obraz střídá obraz, když se zasníte, splyne do jedné dlouhé barevné šmouhy. Přestanete vnímat, protože nestihnete zpracovat to, co vidíte. Když ale zvednete oči a kouknete se do dálky, vidíte vše jasně a zřetelně. Města, vesničky, vinoucí se řeky, zelené lesy, pasoucí se srny, osamělé postavy. Vidíte cizí životy a vlastně ten svůj. Stačí zastavit. Tak tahám za záchranou brzdu a zastavuji vlak, který se žene krajinou. Chci si prohlédnout ta města, pohladit řeku a vdechnout vůni lesa.
*
  

Duben je ale třeba měsíc ztracených kil, přesněji řečeno sedmi kil, která jsou vidět ať už zdálky nebo zblízka.  Jsem se sebou spokojená, protože nebylo jednoduché se jich zbavit a já to vydržela. Vejdu se do věcí, které jsem si kdysi v zápalu nějaké slaboduchosti nakoupila a vypadala v nich jak špekáček. Teď na mě všechno plandá a tak musím chodit do skříně Sáry (ta má opravdu radost).

Běžecky to byl měsíc slabší, za což může především zánět nosohltanu, který mě už desátý den trápí a tak neběhám. Ještě předtím jsem si ale zaběhla krásný, i když trošku těžší, půlmaraton, s jehož výsledkem jsem byla spokojená. Ze všem mailových gratulací mě nejvíc potěšila kamarádka, která mi napsala: Když jsem to četla, měla jsem pocit, že jsi na té trati strávila týden a ty jsi to běžela vlastně stejně jako v Praze" :o)

Naběháno celkem 117,7 km

pátek 23. dubna 2010

Občasník - 5.


13. týden - PIMový týden, čili úplně mimo plán
- intervaly: dala jsem si spíš fartlek - 4,74 km
- 8 až 12 km: 7,22 km
- 3 - 2-5 - 3: vynechala
- 6 až 8 km: 1/2M PIM 21,09 km
- 32 až 35 km: 4,3 km
celkem: 37,45 km

14. týden
- intervaly: po dlouhé době na ovále, šlo to úžasně rychle: 6,2 km
- volno
- fartlek 12 km: dala 12,3 km
- 8 km: 9 km
- 20 až 24 km: 18 km
Na velikonoční neděli připadla rodinná oslava v Posázaví. Těšila jsem se, ale ani jsem nechtěla přijít o dlouhý běh. Tak jsem si na mapách naklikala trasu - 10 km tam, 10 zpět, pak kousek do kopce, čili něco přes dvacet, plán si splním a můžu si pak dát něco od grilu. V neděli ráno jsem se nechala vyhodit v Choceradech ve směru na Sázavu s tím, že kolem oběda budu zpět.

Z dětství jsem měla tento směr zafixovaný v hlavě jako cestu kolem řeky, totální placička, jen na konci jsem měla vyběhnout kopec. Vlastně jsem i měla pravdu, pokud bych ovšem zvolila druhý břeh (a nebo jela vláčkem). Na tom břehu, kde jsem stála, mě čekalo něco pro mě dosud nevídaného - ukrutné, ale fakt ukrutné kopce. Odvolávám, co jsem odvolal - na Černé Mostě žádné kopce nejsou!



Ale zpočátku nic nenasvědčovalo, že to bude jinak, než jak jsem si to pamatovala. Běžela jsem po rovince, v chládku, poslouchala jsem přírodu a kochala se pohledem na řeku. Po pár kilometrech se terén začal točit a zvedat. A zvedat. A zvedat... Konce to nemělo. Pak prudký sešup dolů k řece a zase rovinka, nebo spíš vlnovka. Potkávala jsem cyklisty i turisty, koukali na mě jak na zjevení. Bylo dost horko a cesta v pravdě nekonečná. To jsou chvíle, kdy si říkám, že na tyhle pomalé dlouhé běhy je třeba mít společnost, protože je to vlastně velká nuda, byť člověk běží někudy, kde je to moc krásné. Asi 1 km před cílovým bodem jsem to točila a běžela zpět. Ty obrovské kopce jsem jen šla, na ně nejsem dostatečně silná a zdatná.

Na zahradu jsem sotva dolezla. Jenže sourozenci si to představovali jinak a připravili mi cílovou pásku, takže jsem chca nechca musela ještě kousek popoběhnout.

Asi je to první a poslední cílová páska, kterou jsem přetrhla :o)
celkem: 45,59 km

15. týden - slabota
- intervaly 4-8x 400 m: zase ovál, ale nic moc. Dala jsem jen 4 + výklus: 5 km
- volno nebo 10 km: dala 10 km
- 3 - 3 - 3: dala 9 km
- 6 až 8 km: dala 9 km
- 12 až 16 km: první vynechaný běh. Výčitky svědomí až na půdu. Ale pršelo a lilo a foukalo...
celkem: 24,05 km

16. týden - plán končí
- 2 - 3 - 2: dala 6,5 km
- volno nebo 8-10 km: dala 10 km
- regeneračně 6: dala 6,15 km
- závod maraton: dala jen půlku - 21,09
celkem: 42,74 km

Tady prozatím občasník o maratonské přípravě končí. Bylo to super, bavilo mě to. Ukázalo se však, že na ty dlouhé trasy ještě nejsem úplně zralá a silná, čili je třeba ještě trochu přidat. Teď jsem nemocná takže odpočívám, nabírám sílu a přemýšlím, co a jak dál. Cesta se rýsuje, cíl ještě úplně ne, každopádně budu referovat, jak mi to jde. Nebo nejde :o)

pondělí 19. dubna 2010

Vienna 2010



Myslím, že fotky řeknou víc, než mé sáhodlouhé vypravování(a myslím, že z nich každý vyčte, že to byl super výlet), tak to tentokrát vezmu zkrátka a jen popíšu samotný závod.

Den před závodem, tak nějak v sobotu odpoledne, mě začalo bolet v krku a hlava. Zřejmě jsem chytla něco od Martínka, který s něčím podobným bojoval v týdnu. Ach jo... Bohužel jsem neměla nic, ani orofar, ani paralen, čím bych to zahnala. Ale nechtěla jsem si s tím nějak moc dělat hlavu, doufala jsem, že se když si dám horký čaj, že to odezní. Neodeznělo. Na start jsem nastoupila ne úplně v pohodě, ale to už tak občas mívám.

Na start jsme šli prostředkem Reichsbrücke, který je široký a oblý a mají ho na každém prospektu a reklamě k tomuto závodu, protože je to krásný pohled, když je na něm místo čoudících aut funící dav.

Tolik závodníků kolem sebe jsem nikdy neviděla a asi hned tak neuvidím. Řeka lidí plynula všemi možnými směry, nejčastěji k záchodkům a následně do koridoru. Našla jsem si svůj koridor označený černě (že by předtucha?) a šla si vystát frontu na budku. Ačkoliv se asi za deset minut měl ozvat výstřel, lidi nerušeně stáli a čekali, až na ně dojde řada. Naštěstí jsem byla poučena, že se startuje ve vlnách, čili, že určitě nepoběžím hned v devět, tak jsem byla v klidu taky.

Přiznám se, že jsem vlastně ani pořádně neslyšela, že závod začal. Přeci jen od samého startu jsem byla poněkud vzdálená a asi mi to v tom hlaholu uteklo. Až když bylo jasný, že kolem mě lidi nedočkavostí nepřešlapují, ale sunou se ke startovní čáře, věděla jsem, že je to tu. Že zase poběžím závod.

Začátek parádní. Tedy parádní v tom, že rychlost byla šnečí, čili jsem nezadýchána proplouvala davem a předbíhala jednoho po druhém, což se mi samozřejmě líbilo. Ani nevím, jak dlouho tato pohoda trvala. Kolem stály davy lidí a povzbuzovaly, jenže bylo třeba koukat pod nohy a taky hledat skulinu, kterou by se člověk protáhl. Rychle běžet nešlo, fakt ne. Trochu se to zlepšilo v áleji, Hauptalee, kde byl i krásný stín. Až tam jsem si uvědomila, že mi je vlastně horko. Poučena z Prahy jsem věděla, že musím myslet pozitivně a povzbuzovat se, rozhodně si nepřipouštět, že něco není v pořádku.

No ale červíček začal hlodat: Horko, co? Hnus, že? Jsi nějaká upocená! Nechceš se napít? Ale voda ještě nebude... Ne červíček, had to byl! A pak pátý kilometr a voda! Voda v umyvadlech, voda v kelímkách. Umyla jsem se a trochu napila, běžím dál, když v tom mi došlo, přešlapující při tom koberec s časomírou, že nás nejdřív zabrzdili a pak teprve změřili. Ach jo, to od nich nebylo hezké.

Pak už to byla jedna velká krize. Horko mi bylo, blbě mi bylo, nohy těžké, nešlo mi to ani náhodou. Měla jsem pocit, že takhle špatně jsem neběžela ani loni na 1/2PIMu. A to jsem si myslela, že rovina je to nejlepší, kde si člověk může závod zaběhnout. Ne, asi je lepší, běžet na takové té lochnesce, kterou máme v Praze, občas máknout, občas si odpočinout při seběhu. Zlobila jsem se na sebe a raději jsem ani nekoukala na Edu. Zvláštní bylo, že jsem ale pořád někoho předbíhala.

Na desítce se opakovala situace s vodou - nejdřív voda, pak časomíra. Zde má krize dosáhla vrcholu a přešla jsem do chůze. V ten mžik kolem mě proběhlo asi tisíc závodníků. Uvědomila jsem si, že to byli ti, co jsem od startu předbíhala já a to mě vrátilo zpět do pohybu. "Musíme si to ujasnit, holka. Přijela jsi běhat, ne zdechat. Tak se seber a prostě běž. Klidně pomalu, ale hlavně běž. Proto jsi tady. Nemusíš nic jiného než střídat nohy. Mávej lidem, zpívej si, ale nezastavuj!"

Tedy ne že by to od toho okamžiku byla procházka růžovou zahradou, ale běžela jsem.

Vždy se těším na patnáctku, protože vím, že už je to za pár, že to konečně začne utíkat. Tady situaci ještě zlehčil fakt, že jsme dostali banány. Ve šlupce. Tyto se pak snad půl kilometru válely úplně všude, takže jsme v nich vtipně poskakovali, abychom nepadli. Představila jsem si klasickou scénku z němé grotesky - šlupka a člověk na zádech s nohama nahoře jak brouček... No a kromě banánu se podával ještě nějaký ionťák a ten byl taky všude, takže se pěkně lepily boty a vydávaly takový srandovní mlaskavý zvuk.

Finišovalo se v Mariahilfer Strasse, čili v ulici plné obchodů a teď i mávajících lidí. Tady už člověk nemohl jen tak přejít do chůze, protože by vypadal jak lemra. A tak i když jsem toho měla dost, našla jsem si Tracy a běžela, co to šlo. A stálo to za to. Byla to velká krása, ty davy a to povzbuzování. A pak už zatáčka a modrý koberec na dosah. Těžký to bylo, fakt těžký. I rozhodla jsem se, že se za své trápení odměním a modrý koberec si užiju. Přede mnou běželi nějací dva kluci tak jsem se mezi ně vmáčkla a předběhla je, pak jsem předběhla ještě těsně před koncem pár lidí a před čárou jsem si poskočila a zajuchala. Když už tak už, ne?

Čas 2:13 mě překvapil. Myslela jsem, že jsem daleko horší! Juchů!!!

Až dnes jsem si stáhla data z Edy a byla jsem mile překvapena, protože jsem běžela fakt docela slušně, ačkoliv jsem to tak ani náhodou necítila. Kromě toho se ukázalo, že se vůbec neběželo po rovině, ale trať neustále stoupala. Ne nijak zásadně, ale stoupala. Tak asi proto jsem se cítila tam mizerně. Asi to dělalo i horko, bolest v krku, bolest hlavy a možná lehká dehydratace, těžko říct. A není to už jedno? Zbyl krásný pocit, že jsem to zase jednou zvládla. A s tím jsem tam jela.



***


Skok do cíle

***
V áleji bylo fajn

čtvrtek 15. dubna 2010

Vídeň čeká...

Blíží se to, blíží. Zítra ráno vyrážím společně se Sárou, Evženem a Sárou do Vídně zaběhnou si půlmaraton. Závod jsem si vyhlédla a zaplatila už někdy na podzim, protože se mi líbila myšlenka, běžet ve Vídni, kde jsem ještě nikdy nebyla. Někdy v zimě jsem to přehodnotila s tím, že bych si mohla rovnou zkusit zaběhnout maraton, a tak jsem k tomuto datu i směrovala svou 16ti týdenní přípravu. Zůstanu ale u prvoplánovaného záměru, neb na maraton ještě nemám.

Přípravou jsem strávila neuvěřitelné množství času, ale nemyslím si, že by to nakonec bylo k ničemu. Naběhané kilometry se mi určitě neztratí a kromě toho tedy začnu druhé přípravné maratonské kolo. Akorát nevím, jak na to. Jestli si mám dát termín, čili cíl, k němu směrovat přípravu a jet zase podle toho samého plánu, nebo si v týdnu nějak běhat - intervaly, rychlée, regeneračně, v neděli dlouhé nad jednadvacet, a až ucítím, že na to mám, tak se někam přihlásit. Možná je lepší znát datum, třeba 10.10. Mnichov, nebo 24.10. Drážďany, nebo 31.10. Frankfurt, aby měl člověk motivaci. Jeden z jmenovaných to bude, to vím určitě (tedy spíš doufám, ale kdyby ne, tak pojedu dál a to tak dlouho, až to prostě zlomím!).

Jsem v takové mudrlanstké fázi, protože nevím. Začínat od začátku se mi moc nechce, jsem hodně rozběhaná a vracela bych se tak na začátek, což si myslím není asi nejlepší. Uvidím. Zatím si zaběhnu tu Vídeň :o)



čtvrtek 8. dubna 2010

Třetí jaro

Zatímco tři zimy jsem proběhala, s příchodem jara to bylo jinak. První jaro jsem běhat přestala. Ne že by mě to nebavilo, ale v té době jsem běhala jen za tmy a jen na ovále, takže jak se den prodlužoval a odvaha se nedostavovala, s lítostí jsem běžecké boty pověsila na hřebík.

Ani druhé jaro jsem neměla tolik odvahy, abych běhala dál, ale udržela jsem to o trochu déle než rok předtím. A tohle jaro? Třetí jaro? Paráda. Běhám a běhám, běhám na ovále, běhám na ulici, běhám v lesích. Mám spousty plánů a pár zaplacených závodů (motivace jak hrom). Už mi tolik nevadí běh za světla a na veřejnosti, což je posun o délku maratonu.

Ale... Ale začala jsem se bát. V zimě na ulicích nebyla ani noha, člověk běžel zasněženou a zamrzlou ulicí či přírodou a byl v klidu, protože věděl, že všichni sedí doma za pecí. Zato teď odevšad vylezli různí podivní tvorové a opilci. Jeden mě dokonce honil! Naštěstí jsem běžela se Sárou, tak jsme do toho duply a i kopec, u kterého normálně zdechám, jsme vyběhly docela svižně. Co kdybych ale byla sama? No, to by mě třeba nikdo nehonil :o)

Došlo to tak daleko, že se raději uchýlím do bezpečí oploceného oválu, který je ale po zimě tak špatnej, že čekám, kdy si na něm zvrtnu nohu, nebo se snažím vytáhnout Sáru. Má to však své mouchy - na ovále mě to nebaví, jedině tak intervaly, a Sára zase není ochotná se mnou běžet víc jak osm kilometrů. Možná je načase koupit si nějakou ochranu. Pepřový sprey, nebo čert ví co. Jsou to starosti...





P.S.

Jistota je jistota: už běhám se sprejem



pátek 2. dubna 2010

Občasník - 4.


10. týden
- intervaly 4-1.200 m: viz minulý zápis
- 5 až 8 km: dala 5
- 2-6-2 km: 10,75 km
- 6 až 8 km: dala 7,5 - zase nasněžilo
- 22 až 28 km: 22,77 km
Další běh na chatu. Poučena z minule jsem vyběhla hned od domu. Nejvíc jsem řešila zavazadlo, protože bylo celkem teplo a mě se nechtěla brát mikina s kapsama. Našla jsem Martínkův batoh s obrázkem Harryho Pottera, dala si do něj pití, mobil, Edu, kapesníky a gel a vyrazila. Bylo to velmi statečné, protože jsem běžela ZA SVĚTLA, pěkně pomaličku obydlenou čtvrtí. Ani jsem si nezapínala mp3 abych neběžela moc rychle, protože první část je dost do kopce, tak abych ve zdraví přežila. V Horních Počernicích jsem se blížila ke skupince nějakých kluků. Blížila jsem se s obavami, však víme, co dokážou. Ale bylo to v pohodě, akorát jeden vykřikl: Hele kluci, želva Ninja! Což mi přišlo i vtipný.

A pak jsem běžela a běžela a byla to velká pohoda. Celou cestu jsem se vůbec nekoukala na Edu. Věděla jsem, kolik mám před sebou, věděla jsem, že když to zaběhnu, dostanu se konečně za 21 a to mi stačilo. Přiběhla jsem na dvorek, sekla s sebou na lavičku, kouknu na Edu a na něm: 22,77 km, čili o 2 km méně, než jsem předpokládala. Nějak jsem neměla sílu vstát a jít to někam doběhat. Docela mě vzalo, že jsem se dostala jen lehce přes tu dolní hranici.
celkem: 53,13 km

11. týden
- intervaly: nebylo mi dobře, tak jsem vynechala
- 6 až 8 km: 6,56 km
- 8 až 10 km: 10,32 km
- 8 km: dala 7,36
- 24 až 30 km: 21,5 km
Už minule mi začalo být jasné, že má příprava drhne. Že vzdálenost 21 km je pro mě zakletá a dál se nějak nemůžu přehoupnout. Tedy ano, ale jen lehounce a mimoděk. Uběhnutí maratonu jsem posunula z dubna na podzim, ale dál jedu podle původního plánu. Vyhovují mi objemy, i když mi zabírají víc a víc času. Takže jsem s klidným svědomím slíbila Martině, že si s ní zaběhnu cvičně půlmaraton :o)
celkem: 45,95 km

12. týden
- intervaly 10 až 12x 400 m: mé oblíbené čtyřstovky, dala celkem slušně, 7,16 km
- volno nebo 8 km: 8,25 km
- 2 - 6 až 8 - 2 km: 10,5, snažila jsem se vyběhnout vše, co mi přišlo do cesty a povedlo se
- 20 až 24 km: 25 km
Konečně jsem to zlomila. Před dlouhým během musím mít v hlavě přesný plán, kudy poběžím. Pokud si to srovnám v hlavě, nohy už to nějak zvládnou. Vybíhala jsem s tím, že si 6x oběhnu sídliště. Že jsem na 12tém potkala Machyho byla náhoda. On měl mít desítku, já měla do konce podobně, tak jsme běželi spolu. Získala jsem tak vodiče, což se ukázalo jako přínosné. Běžela jsem bez hudby, držela jsem na mě slušné tempo, vybíhala kopce a povídala si. Ke konci jsem sice měla dost (hlavně jsem už měla žízeň), ale když jsem si na posledních 500 m dala sluchátka, chytla jsem rytmus a opět to šlo. Celou trasu jsem dala za 2:50.
celkem: 59,34 km

13. týden
Předzávodní týden a mě bylo nejhůř jak mi mohlo být. Z nedělního běhu jsem si odnesla nastydnutí, které se neprojevilo rýmou, ale bolestí v zátylku a posléze v lopatce. Taky mě díky novým lodičkám začalo bolet lýtko a běh se tak pro mě stal bolestivou záležitostí. Asi jako pro Malou mořskou vílu, když se šla proběhnout po pevnině. No a o páteční střevní chřipce, či co to bylo, ani nemluvím...
- intervaly: jsem zazdila, 4,74 km šnečím tempem
- volno nebo 8 až 12 km: 7,22 km
- 3 - 2 až 5 - 3: volno
- 6 až 8 km: závod půlmaraton
- 32 - 35 km: jediný běh, který je přes 30 km a já ho vyměnila za 1/2PIm. To by asi udělal každý když by věděl, že ve Vídni si dá jen půlmaraton, že? :o) - ale šla jsem alespoň regenerovat: 4,3 km
celkem: 37,45 km

K zápisu o přípravě můžu rovnou připojit Březnové ohlédnutí
Březen, za kamna vlezem platilo. Chlad, zima, nevlídno. Chvilku jsme si mysleli, že bude líp, ale už zase není. Venku se však navzdory nízkým teplotám pomalu všechno zelená.

Naběhané km celkem: 202