úterý 23. listopadu 2010

Stará láska nerezaví

Po dlouhé posilovací absenci jsem začátkem listopadu naklusala do tělocvičny. Zatímco před během poletuji po bytě a hledám svršky, které jsem před tím dala někam sušit, balím se do tenkých vrstev funkčního prádla, míchám omáčku, šněruju botky, uklízím nádobí, hledám Edu a mp3, rozmotávám sluchátka, vařím kakao a čtu pohádku na dobrou noc, tentokrát jsem popadla červený batůžek PIM, do něj hodila boty, ručník, rukavice a pití, zabouchla jsem dveře a alou na plac.

Majitel fitka, můj rádce a trenér, málem spadl ze židličky, zamáčkl v oku slzu dojetí a pravil: Bože holka, tebe tak rád vidím! A já nazula boty, natáhla rukavice a šla cvičit.

Posilovnu zbožňuji. Vlastně to byla stejná láska na první pohled jako ta k běhu. Už po první lekci jsem věděla: Ano, tohle mě baví, u toho zůstanu. Stejná slova jsem si o deset let později pronesla i po prvním oválu. Ale zatímco běh mi ani po třech letech pořádně nejde, v posilovně se cítím opravdu silná v kramflecích. Umím správně uchopit činky, tahat za táhla, vést pohyb, umím přehodit kladku, správně dýchat, umím protáhnout všechny svaly mnoha způsoby, prostě kdyby na to přišlo mohla bych z fleku předávat zkušenosti.

Bylo docela plno, hlavně spousta nových tváří, většinou kluci v pubertě. Koukli na mě s výrazem: Co sem ta bába leze? Ovšem výraz opovržení se jim v průběhu mého cvičení měnil na: Hm, umí..., protože já prostě umím.

Po zahřátí na rotopedu jsem začala posilovat jako první záda. Kladka mi padla do dlaně jak ulitá. Udělala jsem super sérii (bez přestávky dva různé cviky), pak další a další, protáhla nohy, procvičila ramena a tricepsy a domů jsem odcházela naprosto nadšená, že jsem nic nezapomněla. Druhý den jsem cítila nějaké svaly na rukou, ale to se dalo čekat. Neočekávala jsem bolest svalů na nohách, když je přeci zatěžuji dnes a denně.

Minulý pátek jsem pozměnila cviky, i ty na nohy. Druhý den jsem nemohla chodit. Cvičila jsem leg press, snožování a roznožování, čili cviky na procvičení vnitřních a vnějších stehenních svalů a zadečku (no, zadečku...) a druhý den, vlastně až dosud, nemůžu pořádně chodit. Hned se dalo poznat, které svaly na nohách se během posilují, a které ochabují. To by jeden neřekl, myslela jsem, že během se protáhnou všechny svaly. Ale ne, není to tak, i běžec může mít zkrácené a zakrněné svaly, čili i on by měl posilovat. Samozřejmě nejen nohy, ale hlavně břicho a záda, a ruce. Prostě celé tělo... Já vím, jsou to zase ty souvislosti, které mi někdy unikají :o)

P.S
Něco pro zasmání
V sobotu jsem šla s dětmi na nové hřiště - dětské hřiště. Ze země trčel nějaký kelímek, tak jsem si do něj sedla....



Neví, zda je z toho poznat, že se ten kalíšek točil čím dál rychleji. Strašně, ale fakt strašně jsem se bála, že z něj vylítnu, a taky jsem nevěděla, kde je nahoře a kde dole.... Kdyby mě Sára nakonec milostivě nezastavila, možná by mě to katapultovalo na měsíc, který byl právě v úplňku

čtvrtek 11. listopadu 2010

Svět to neviděl, pes to nežral a Renda nekouřil

Od té doby, co je tma už v pět, vybíhám jen a jen za tmy. A bojím se, to jsem psala.  Běhám tedy kolem silnice, blízko lidí a aut a psů, protože kdyby něco, tak .... Prostě doufám, že nic.

Včera jsem probíhala úsek, který je ponořený do tmy, z jedné strany husté křoví, z druhé protihluková stěna, i když blízko lidem, tak je to takové strašidelné. Blížila jsem se a viděla, že je tam paní s kočárkem. I v té tmě bylo jasné, že něco řeší. Přemýšlela jsem, jestli se mám zeptat, zda něco nepotřebuje, nebo zda mám proběhnout. Přibrzdila jsem a ona sama mě poprosila o pomoc. Nebyla jsem si jistá, co přesně vidím - paní nad mužem, vozík, dítě, souvislosti mi moc nedocházely... A co vás tak napadne, když vidíte spoluobčanku tmavé pleti, sklánějící se nad nějakým člověkem... Okamžitě se mi vybavil příběh Rendy. Vytrhla jsem sluchátka abych si jí vyslechla - někdo přepadl vozíčkáře, ten visel z vozíku, celý sedřený, nohy měl zaklíněné pod područkou. Chlap byl obrovský, holka jak tintítko, já vyfluslá, absolutně jsme s ním nemohly hnout. Vytáhnout ho zpět na vozík nešlo, vyhákly jsme tedy nohy a položily ho na zem. On sám se pak na vozík vydrápal. Holčina pak šla dál, já mu posbírala věci, trochu ho upravila, protože tím manévrem z něj lezly kalhoty i bunda. Říkal, že ho přepadl asi 12ti letý kluk, který si ho zřejmě vytipoval v metru. Snažil se mu vytrhnout tašku, kterou měl křížem přes prsa. To se mu nepovedlo, tak mu jí alespoň vykradl a chlapa zkopal. Byla jsem docela bezmocná, ani mobil jsem neměla. Nabídla jsem se, že s ním někam dojdu, že zavoláme na Polici, ale odmítl, že je zavolá až bude doma. Poděkoval, zmáčkl tlačítko a odfrčel

Na další běh jsem neměla už ani pomyšlení a stočila to domů. Kde mám sakra ten pepřák!!!!!!!!

Z tisku
Škoda, že nejsem svědek... Policie pátrá a vypátrala

úterý 9. listopadu 2010

Životní styl nebo útěk před smrtí?

Seděla jsem s kamarádkou nad kafem. Dala si vídeňskou s pravou šlehačkou, extra porci do mističky a větrník. Nechtěla jsem zůstat pozadu, dala jsem si tedy velké kapučíno, asi pět ťuplíků, čili DiaChrom, a borůvkový mufin. Dlouho jsme se neviděly tak jsme probíraly události staré sto let i ty nejnovější, co děti, co v práci, co doma. Ještě běháš?, ptala se mě. Připomnělo mi to jinou kamarádku, která se mě jednou v šatně plaveckého bazénu ptala, jestli ještě cvičím a já přitom vážila 48 kg a za sebou jsem měla 3týdenní velmi tvrdý trénink v posilovně. Ale jo, běhám. I když teď jsem trochu zvolnila, neběhám takové objemy, zato jsem přibrala posilovnu. Polkla větrník a řekla: Připomínáš mi manžela, taky utíkáš před smrtí.

Nemohla jsem kvůli tomu spát. Říkala jsem si: Co když je to pravda? Co když zvýšená aktivita opravdu znamená nějakou psychickou újmu, strach ze smrti, nějaký blok z dětství (utržené oko u oblíbeného medvídka) či tak něco...? Pak jsem se trochu uklidnila: Dá se v mém případě vůbec mluvit o zvýšené aktivitě? 4x týdně běh, 2x týdně posilovna, 1 den lenošení. Běžecké objemy mě rozhodně na žebříčku výkonů nikam nekatapultovaly. To přeci není zvýšená aktivita. Je to životní styl. Styl, který jsem si našla už před lety - pohyb a úsporné jídelníčky.

Vybavila se mi kamarádka se svými sto kily, vynervovaná z dětí i z práce, pořád samá nemoc, všichni kolem ní jí štvou. Přijde domů, zapne televizi, vypne jí až když jde spát, o pohybu nechce ani slyšet, o zdravé výživě nechce ani slyšet, vyhovuje jí, když si může postěžovat, že jí píchá tuhle a támhle, že má léky na tlak a na cukrovku, že nebyla tři dny na záchodě.... Hm, tak já sice podle ní utíkám před smrtí, ale nemám nadváhu, netrpím zácpou, nebolí mě hlava, neberu žádné léky a jsem pozitivně naladěná. 

Když se to tak vezme, život je jen čekání na smrt. A jak si kdo to čekání zpříjemní, je jeho věc.

pátek 5. listopadu 2010

No toto!

Včera jsem si zapisovala svou další tréninkovou jednotku, koukala jsem, jestli ostatní nezahálejí a všimla jsem si, že i tady existuje jakýsi žebříček. Zaujal mě ten spáčů. Od něj bylo jen kousek k žebříčku návštěvnosti. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se uviděla na celkově druhém místě a na prvním mezi ženami! Ó, děkuji všem návštěvníkům, kteří mě katapultovali tak vysoko a posílám jim písničku :o)




pondělí 1. listopadu 2010

Ohlédnutí za říjnem

Říká se, že tělo se obnovuje v sedmiletých cyklech. A když se stane v našich životech něco zlého, až po sedmi letech jsme schopni se s tím úplně vyrovnat. Můj říjen, můj maratonský říjen, udělal tlustou čáru právě za takovým obdobím.

Krátce po maratonu jsem si tak přemítala a najednou jsem v sobě cítila klid a mír a taky sílu vlastní osobnosti. Vzpomínala jsem. Na to, jak jsem před sedmi lety seděla v ordinaci gynekologa, který určil nemilou diagnózu, o od té doby se můj život vydal jakousi džunglí plnou nástrah. Vysmívala jsem se životu, když jsem nevěřila, že mě může potkat něco tak těžkého, a tak mě srazil na zem, odkud jsem se dlouho hrabala. Darovala jsem život a o ten svůj málem přišla. Další lekce následovala, ale to už jsem se položit nedala. Tam někde začala má běžecká cesta, která mě dovedla dál, než jsem si kdy uměla představit, a která měla úplně jiný smysl, než jak se zpočátku tvářila. Naše osudy jsou napsané předem a všechno souvisí se vším. Krásný podzim....
*

*
Říjen v číslech

Běh: 156 km

P.S. A stále nemám ten cíl... ;o)