Hra na domácím hřišti

Houštecký cyklomaraton mám v hledáčku už roky. Vzhledem k tomu, že se letos konal 12tý ročník, je možné, že ho mám v hledáčku podobně dlouho. Ale nikdy jsem si netroufla jít jen tak mezi skutečné cyklisty. Až teprve běžecké závody mi ukázaly, že tyhle akce jsou určeny pro širokou veřejnost a tudíž stačí umět se s danou vzdáleností popasovat. A protože atmosféra z Bike Prague mě tak uchvátila a probudila ve mě netušenou dravost, přihlásila jsem se do Houšťky prakticky bez nějakého dlouhého přemýšlení. 

Ačkoli je to závod s dlouhou tradicí, webové stránky zas tak skvělé nejsou. K dispozici byl sice popis trasy, ale mapa nikoliv. Kliklo-li se na odkaz mapa, stáhla se dětská trasa. Kliklo-li se na odkaz dětská mapa, překvapivě se stáhla také dětská trasa. V době netušených možností bych čekala normální záznam trasy včetně profilu. Je pravda, že tam byl i obrázek se zákresem v cyklomapě, ale nedal se zvětšit tak, aby si ho člověk mohl řádně prostudovat. Tím pádem jsem se nedozvěděla, že nepojedu  po svých silničkách, ale úplně neznámým terénem. Výhoda domácího hřiště, jak jsem si to před závodem malovala, se nekonala...

Na výběr byly tři vzdálenosti - 26, 60 a 80. Vybrala jsem si zlatou střední cestu, na kterou jsem nalákala i Renatu. Bývala bych jela sama, nějak mi to nevadilo, ale co si budeme povídat - ve dvou se to lépe táhne. Bohužel mi celý týden nebylo úplně nejlíp. Cítila jsem knedlík v krku a nespuštěnou rýmu, čekající někde uvnitř dutin, že vyleze až se jí zachce. Zachtělo se jí ve čtvrtek, sice jen lehce, ale nebylo to příjemné. Kolo na akci jsem si už nepůjčovala, protože na ty naše silničky mi přece mé kolo stačí :o))

V sobotu ráno mě vzbudily zvuky aut přejíždějících po mokré silnici. Déšť? To né! Počasí si to asi popletlo. Pršet má, když běžím závod, ne když ho jedu! Vylezla jsem kolem sedmé, nebe hnusně zatažené, očividně chladno a nevlídno. Ach jo. Snědla jsem housku, vypila kafe a oblékla několik vrstev. Sedla jsem na kolo, které jsem si večer pěkně umyla a namazala, a vydala se do Staré Boleslavi, do části Houšťka. Že tam kdysi trénoval Zátopek je známá věc. Dokonce v nedalekém lese, kde běhával v kanadách, po něm pojmenovali běžecké stezky. A přesto jsem toto místo při svých toulkách nikdy nenašla. Asi jsem se málo pídila, protože tentokrát jakmile jsem někde řekla Houšťka, každý hned věděl cestu. A kupodivu jsem ji i našla a trefila se bez bloudění. Jela jsem pomaličku, abych se neunavila. A ono by to ani rychleji nešlo, vážně jsem se cítila pod psa a ještě jsem si ve středu natáhla nebo skřípla nějaký sval, takže mi to vadilo při šlapání. myslela jsem si, že pseudproblémy souvisí s tím, že se člověk netěší, ale já se těšila, takže mi to očividně fakt všechno bylo :o)

Vjela jsem do areálu a vtom na mě volala Renata z už zaparkovaného auta. Taky jí nebylo dvakrát teplo a tak jsme šly nejdříve pro čísla a pak zpět do auta. Cestou mi vyprávěla, že zrovna nějaký člověk přišel o kolo. Měl ho na takovém tom zařízení za autem, někam si odskočil a pak už mu zbyly jen oči pro pláč. No mě by asi švihlo. Byla jsem u toho, když pak nasedal do auta a jel domů. To musí být asi strašný pocit. Z auta jsme pak pozorovaly cvrkot kolem, hlavně to, co si kdo bere na sebe a jaká mají kola. Vesměs měli všichni horská. A taky SPD a dresy a vůbec vypadali hodně závoďácky. Přímo před námi byla taková rodinka od babičky a dědečka po vnučku, a ti to měli perfektně vychytané včetně pláštěnky na čekání. Ovšem když najednou "taťka" stáhnul kalhoty a vystrčil na nás zadek!!!!, to jsme nebyly úplně šťastné. Nejvíc kolem chodily dresy NH CAR (zřejmě dobrej oddíl) a já si řekla, že čím víc jich předjedu, tím líp. Moc se tam rozpínaly :o)

Start osmdesátek jsme si nechaly ujít a jen je pozorovaly oknem, a teprve když se po nich zbylo prázdno, jely jsme na start my. Na sobě jsem měla tři tenké vrstvy, především lehounkou větrovku, která mě skutečně chránila a zima mi nebyla. Byť bych raději byla vpředu, s ohledem na pramalé zkušenosti s hromadným startem, jsme se zařadily dozadu. Těsně než jsme vyrazily, ztratila jsem družice, které si mě našly až nějakou chvilku po výstřelu. Naštěstí jsem měla ještě Edu a ten to všechno sledoval od prvního šlápnutí přes startovní koberec. No a jelo se. Byla jsem dost zvědavá, kudy se budeme řítit a řítili jsme se převážně jinudy, než jsem čekala. Pořadatelé si s trasou vážně pohráli a nevynechali jedinou příležitost nás protáhnout kdejakou stezkou. Zpočátku jsem přesně věděla, kde jsem a co přijde a to byla vážně i výhoda. 

Asi na 16tém se odpojila nejkratší trasa a někdy tou dobou začalo hodně pršet. Také jsem zjistila, že jsem úplně vzadu v takové menší tlupě. Jenže vzadu jsem být nechtěla a tak jsem je postupně všechny předjela, nebo alespoň dotáhla. Pořád to byla rovina, terén známý, jala jsem dobře i v tom šíleném slejváku, který na nás nenechal nit suchou, Na mě tedy rozhodně ne. 

Ve Staré Lysé bylo první občerstvení. Vzala jsem si jen kelímek se zelenou vodou a jela dál, jíst se mi nechtělo. Stočili jsme to na Čihadla a mě jímala hrůza, protože Čihadla nesnáším a jedu tam krokem vetchého starce. "Naštěstí" nás odklonili. Od té chvíle už to bylo hodně kopcovité a vlnité. A po tom dešti i samé bahno. V jednom kopci jsem se smýkla, musela jsem dolů a kus tlačit. Z kopců jsem se zase bála... Za druhým občerstvením, myslím, že to byl Hlavenec, jsme chvilku stoupali a za chvíli klesali. Na konci toho kopce stála nějaká skupina lidí a děsně řvala. Než mi došlo, že řvou Levá ostrá! Pozor štěrk!, prakticky jsem zastavila. Říkali, že tam spadla už spousta lidí. A já jak prakticky stojím, najednou jsem se skácela taky. Teda bolelo to jak čert, myslela jsem, že už neodjedu. Ale zatnula jsem zuby a frčela a do rytmu lamentovala: "Auauauauauaua to bolí auauauauaua sakra to bolí." A ono to pak nějak i přešlo.

Poslední třetinu už jsem byla hodně sama, takže ve chvíli, kdy jsem někoho před sebou uviděla, snažila jsem se ho dohnat a předjet. Samozřejmě ty chrty z osmdesátky ne, ale z naší skupiny to šlo celkem dobře, neb už byli unavení. Já ani ne, pořád jsem měla dost sil na to, abych šlapala co to šlo. Hodně jsem se soustředila na jízdu samotnou, na řazení a předjíždění, na zatáčky, na kopečky, tak nějak jsem pořád vyhodnocovala situaci a řešila ji, že nebyl čas se zaobírat se tím, zda ještě můžu či ne. Taky jsem při té příležitosti zjistila, proč je tolik běžeckých blogerů a ne cyklo. Ono nějak není čas na rozjímání, na kochání se. Všechno je strašně rychlé a ve chvíli, kdy se člověk nad něčím zamyslí, může se případně pěkně vymlátit. Mě se třeba stalo, že jsem vyjela z lesa a nekoukala pod kola, ale do dálky, kde že to jsem, a zřejmě tam bylo cosi, co mě vymrštilo do vzduchu a já několik metrů letěla. Modlila jsem se, ať se proboha při dopadu to kole nerozlomí... Podruhé jsem zase zajela do trávy, protože jsem opět koukala, kde co lítá. 

Kousek před cílem jsem předjížděla kluka, co říkal, ať jedu, že už toho má dost, že vůbec nemůže. Snažila jsem se ho povzbudit, ale zřejmě fakt nemohl, protože se vyhecovat nenechal ani tím, že mu ujíždí stará bába na ukrajině (takové zvuky mé kolo vydávalo - jako stará ukrajina). Do cíle jsem dle Edy vjela za 2:55:12, dle pořadatelů asi o minutu později. Maximální spokojenost až blaženost se mi rozlila tělem, ale tak nebylo komu to sdělit, tak jsem jen tak zevlovala čekala, až dojede i Renata, abych to s ní všechno probrala a přetlak radosti vypustila ven. Přijela chvilku po mě, tak jsme halekaly společně. A daly si výborný oběd a malinovku a dívaly se na vyhlašování výsledků. Mě se nějak vůbec nechtělo pryč a kdyby nezačalo zase poprchávat, asi bych tam seděla ještě teď. 

Překvapilo mě, kolik toho u nás v okolí vůbec neznám. Silničky znám jak své boty, ale co skrývá která cestička do lesa, jsem netušila. Ovšem to by asi vážně chtělo jiné kolo.. Jéžíšku? ;o))

Jiná káva

Já když nechci, tak se mnou nehne ani párek volů. Takže když jsem dostala někdy začátkem roku (nebo později, to už si nepamatuji přesně) nabídku na to, zajet si v červnu cyklozávod, mé NE bylo rychlejší než Keňan v cílové rovince. No, ale tak jak šel čas a já v sedle kola strávila víc času než v běžeckých botách, nějak se mi to rozleželo, a že tedy jo. Však o nic nejde, prostě se projedu na druhé straně Prahy. Na akci bikový závod jsem ale uvalila informační embargo. Nechtěla jsem o tom mluvit, ani nevím proč. Prostě nechtěla. Pár lidí to vědělo, ale široké okolí nee. Stejně se to seběhlo velmi narychlo, takže jsem vlastně ani neměla prostor o tom někde mluvit.

Registrace na Bike-Prague proběhla na poslední chvíli, právě zavírali, ale ještě jsem se vešla. Jakmile mi potvrdili, že jsem závodnice, volala jsem do naší manufaktury a pídila se po klubovém tričku ITB pro cyklisty. Chvilku mi trvalo, než jsem z Pavla vymámila alespoň ANO, pokusíme se, ale měla jsem pocit, že můj šibeniční termín stihne. Když pak večer poslal návrh, byla jsem nadšená a už se viděla, jak ve žlutém dresu předjíždím jednoho soupeře po druhém. Samozřejmě jsem mohla jet v čemkoliv jiném, ale jet za klub v klubovém tričku je prostě něco jiného.

Jenže se pomalu a jistě začalo kazit počasí. Příjemných 22st. rosničky změnily na 33st, a tak jsem vymyslela plán B - tílko. Narazila jsem na stránky Haname, kde měli to nejkrásnější tílko na světě. Takové jsem si už roky přála a konečně, konečně ho i objednala. Z obchodu mi druhý den volali!!!! a děkovali za objednávku. Po nějaké té debatě o objednaném zboží došlo i na dotaz, zda ještě něco nepotřebuji a já se tak letmo zmínila, že možná cyklokalhoty, neb žádné nemám (soory mé kalhoty z Lidlu, že jsem vás zazdila). Během několik minut mi od nich přišel mail s třemi různými návrhy kalhot s vysvětlením proč ty a ne jiné. Celé mě to prostě tak nějak pozitivně naladilo, že jsem si je vážně objednala. S ohledem na blížící se narozeniny je možné, že je od někoho dostanu O:o)

Před startem

V pátek jsem si došla pro startovní set, který vydávali v Intersportu v Nových Butovicích. Jízda přes celou Prahu mě vyčerpala, ale mnohem víc mě vyčerpalo hledání Galerie Butovice. Běhala jsem různě sem a tam v černých dlouhých kalhotách v tom vedru, co už panovalo, a měla jsem dost. A taky zlost, že nikde není žádná šipka či ukazatel. No ale našla jsem to Mám pocit, že jsem byla jedna z prvních, kdo se tam přiřítil, protože v bednách byla ještě spousta nevydaných tašek. Popadla jsem tu svou a jela zase zpět. V metru jsem prolezla obsah. Spousta reklam, časopis o kolech pro cyklisty (!), Birell a Corny tyčinka. Časopisem jsem začala listovat a u některých letmo pročtených článků jsem se dost nasmála. Najednou jsem byla v úplně jiném světě. Četla jsem si třeba pokyny, kdy někoho předjet. Nemám ho po ruce, ale utkvělo mi v paměti např: Když ten před tebou má ledvinku, předjeď ho ihned, to je beznadějný případ. Když se ti líbí něčí zadek, předjeď taky (/dámy prominou). Když má někdo krátké ponožky.. Atd.  No já vím, možná to vůbec není vtipné, ale mě se to líbilo. V praxi jsem to ovšem nepoužila :o))

Odpoledne se ovšem stalo něco, co úplně všechno změnilo. Akce BIKE se provalila a tak jsem najednou dostala tisíce různých otázek z různých stran. Poslala jsem odkaz mailem, abych nemusela moc vyprávět a v ten moment se přiřítila kamarádka, že takový závod nemůžu jet na svém kole, že mi půjčí horské. Chvilku jsem se bránila, protože mi to bylo blbý - půjčit si horáka je přinejmenším divný, vždyť jsem na něm nikdy neseděla, kdo ví jak se bude chovat! :o)) Ale pak jsem tedy řekla ano, i když jsem se bála, že s ním něco vyvedu. Odpoledne jsem si ho vyzvedla a provedla zkušební jízdu. Horák je na silnici velmi líné stvoření, na úplně hladké rovné silnici nebylo možné vyvinout prakticky žádnou vyšší rychlost, ale tedy jakmile přišly drncáky jakéhokoliv druhu, horák držel jak židovská víra, ani to s ním nehnulo. Usoudila jsem tedy, že se jistě takhle skvěle bude chovat i v sobotu. Připravila jsem si hromádku věcí a šla spát.

Na rozdíl od běžeckého závodu jsem vlastně nic zásadního neřešila. Nepředzásobovala jsem se sacharidama, protože zásoby tuku co mám, pro kolo stačí. Nebyla jsem ani nervózní, přestože jsem netušila ani omylem, co se bude dít. Že pojedu byla jediná jistota a jezdit umí každý, kvůli tomu není třeba vyšilovat. Ale jaké to celé bude, jak se mi pojede, jak se pojede v davu, zabloudím nebo ne, no to bylo všechno zahalené takovým mlžným oparem. Spíš jsem se těšila než bála. Kdybych měla běžet, věděla bych, že budu trpět: horko... kopce... dálka... = trpím :o))

Sobota: A zase tu byl přejezd na druhou stranu Prahy. Měla jsem výhodu, že jsem nastoupila jako první a zabrala si místo, ze kterého jsem nemusela uhýbat jiným cyklistům - a že jich bylo. Při výstupu ještě víc, to už se vyvalili ze všech vozů. Popadli své oře, vynesli je z metra a rozprchli se. Já rozvážně šla :o) Našla jsem si skvělé místo, pozorovala cvrkot a fotila selfíčka. Do toho se najednou objevila Renata, která to celé překvapivě vůbec neměla na svědomí :oD a tak jsme společně čekaly na start ve stínu budovy.

Naši vlnu vypustili skoro ve čtvrt na jednu. Poledne. Vedro. Ale tak na kole je to jiné, kór když byl na začátku sjezd, hnedle nás to pěkně ochladilo. Při sjíždění mě napadlo, že nás honí včely, ale to jen kola vydávala takový hukot. Když běžím, mám sluchátka a takové detaily jako jsou zvuky z okolí nevnímám, tak tady jsem si to vážně užívala. Všechny to funění, někdy nadávání, ale i vtípky ve špuntech. První stoupání ovšem už patřilo kolizím, kde jsem i já málem shodila lidi, protože na mě padala holka a já se jí snažila uhnout. Bylo to o fous. Že by se to nějak trhalo se říct nedá, trať byla hlavně zpočátku každou chvilku ucpaná. Co bylo zajímavé, že už na prvních snad dvou třech kilometrech lidi lepili či spravovali kola a někdo se dokonce i vracel s kolem na rameni zpět. 

Silnice se po pár kilometrech změnila na terén. Zpočátku jen takové polní pěšinky, víceméně rovné, občas nějaký kopec, ale celkem pohoda. Nejhorší to bylo na 15 km, tam se udělal několikaminutový špunt. Překvapil mě klid lidí. Prostě se stálo a trochu se blbo, nikdo neplašil. Až na jednoho taťku, že prý jeho dcera píchla a musí za ní, že už tak má ztrátu deset minut!  Ach, deset minut... Co to je? :-D

Na trase bylo hodně těžkých technických kopců - kameny, výmoly, bahno, a taky dva brody... Nemít horáka, asi bych to vůbec nezvládla. Takhle jsem se s tím celkem statečně prala. Kopce jsem se snažila vyjíždět, ale tedy dolů, dolů jsem se bála, tam jsem hodně ztrácela a ty, co jsem předjela do kopce, mi to s chutí vrátili. Jednu chvilku jsem měla i problémy s převodovkou, nějak nepřeváděla a zůstal mi jen malý převod, ale za chvilku to zase šlo. V té vsuvce, kdy to nešlo, se mi podařilo i spadnout. Vjela jsem do vyjeté koleje, což by snad ani nevadilo, kdybych nešlápla... Svalila jsem se jak špalek, spadla mi žabka a držák na Edu, ale nic vážného to nebylo. Jen mě zase předjela horda lidí, ale spousta se jich ptala, zda jsem v pořádku. Rychle jsem to posbírala a až za jízdy zjišťovala, jestli mi něco je. Trochu mě bolelo levé předloktí, což s porovnání s těmi, co z nich crčela krev bylo nic.

Na jednatřicátém kilometru začalo poprchávat. Přišlo mi to příjemné, akorát jak se zatáhlo, prd jsem viděla. Jenže sundat si brýle znamenalo nebezpečí oslepnutí, neb kamínky i prach lítaly všemi směry a s chutí trefovaly obličej. Takže jsem jela trochu poslepu, protože přes tmavá skla nebylo nic vidět. Na konci nás čekal opravdu těžký kopec, lidi vedli kola, na jízdu to moc nebylo. Na úzké pěšince se blbě rozjíždělo a objíždělo a tak jsem vedla taky. Do cíle jsem vjela dvě a půl hodiny po výstřelu. Sebrali mi čip a já byla megahappy. Fakt moc. Akorát jsem to neměla komu sdělit. Nikoho jsem neznala, Renata jela 65, takže ani dlouho neměla být. Tak jsem tam tak bloumala po zázemí s pusou od ucha k uchu a fotila si totálně zasviněné kolo. Šel by i jemnější výraz, ale ten by to nevystihl :o))

Šla jsem do fronty na mytí kol a v tom mi Renata napsala, že je v cíli! Nejdřív jsem si říkala, že byla tak rozumná, ale pořadatel ji na těch 65 prostě nepustil. Na odbočce byla pozdě a nestihla by tak limit. Bohužel, nikde nebylo psáno, že to tak bude, to prý vědět, zabrala by.

A tak jsem konečně měla prostor vypustit své juchání nahlas a zahrnula jsem ji vším tím pozitivním, co mě tak cestou potkalo. Ovšem když jsem řekla: To bylo lepší jak běh!!!, koukala na mě s nefalšovaným údivem a asi i zděšením a říkala: To ne!?!?!?!? Ale jo, já to tak cítila, vážně.

Ještě jsme se najedly a vyhodnotily akci jako velmi podařenou. Pořadatelé to měli zmáknuté opravdu perfektně. Zázemí, trasa, občerstvení, cílový servis, výborný oběd, výsledky ihned k dispozici. Bylo to jiné než běžecký závod, myslím atmosféru a průběh. Vlastně jsem třeba neměla čas dumat nad tím, jestli můžu nebo ne, jestli mi je horko nebo ne, prostě jsem jela a jela, šlapala jsem co to šlo. Zajímavé byly třeba občerstvovačky. Lidi prostě položili kolo, šli si něco vybrat a pak se v poklidu osvěžili. Zřejmě to pak dohnali ve sjezdech :o)) Já se na zastávkách jen napila, popadla pomeranč a odjela z toho mumraje, u jedné jsem ani nezastavila.

Všichni znají ustálené spojení Plave jak paní radová. Jistě se hned každému vybaví paní s hlavou trčící z vody, jak poklidnými tempy rozráží vodu a to tak, aby si nenamočila trvalou. Jezdit jako Poděbradka není možná až tak ustálené, ale já už to použila víckrát, takže pro mě ano. Jezdím jako Poděbradka, akorát místo košíku mám často vpředu taštičku.

Doteď jsem nejezdila v kalhotách s vložkou, ani s helmou, neměla jsem tretry a vůbec všechny ty věci, které mají dnes skoro všichni. A přesto jsem se vydala do neznámých vod a plavala ne jako paní radová, ale jako .... Dobře jsem plavala :o)) Ten závod, to byla úplně jiná káva než jakou jsem pila dosud. A mám pocit, že někdy si ji zase dám.

před...

po...

žabka to taky přežila :oD

V cyklodresu ITB

Beskyde, Beskyde, ITB po tobě ide

Konec května a má první skutečná běžecká událost je tu: Valašský hrb 2015. Přihlásila jsem se pradávno, ještě v době, kdy mě běhání bavilo úplně nejvíc na světě. Krize, alias vyhoření, mě ale semlela, takže chybělo málo a napsala jsem pořadatelům, ať mě škrtnou. Naštěstí jsem cestu ze své krize našla celkem rychle - běh jsem promíchala s kolem a posilovnou. Promíchala, ale netřepala, čímž vznikl lahodný koktejl, kterým se už pár týdnů opíjím do stavu blaženosti. Je zajímavé, že ačkoliv se cítím naprosto skvěle a sport mi dělá jen a jen radost což zdůrazňuji kudy chodím, stejně slyším rady, co bych měla a jak bych měla, a že určitě víc běhat by to chtělo, a dlouhé trasy a kopce a tohle a támhleto... Takže: v takto daném směru chci a budu pokračovat. Plňte si své sny a cíle, jak chcete a jak to vyhovuje vám, v tom, co děláte, jste dobří, takže to jistě myslíte dobře i se mnou, ale já si budu plnit ty své jak já chci ;o))

Docela mě zajímalo, jaký dopad mé skoroneběhání, čili nový koncept (ne)přípravy, bude mít na závod samotný. Přece jen - dvacet km je dvacet km. O tom, že se to navíc běží ve viditelných kopcích ani nemluvím. Ač se to tak může jevit, vrásky na čele mi to skutečně nedělalo, neměla jsem čas se tím zabývat, žádné nervy ani stres. Prostě se uvidí, ne? Akorát jsem tedy byla trochu nastydlá, dva opary dávaly tušit, že se uvnitř něco děje, tak jsem jedla béčko.

V pátek jsme s Tučňákem a částí modré buňky, skládající se z Dohnyho a Pavla, vydali na dalekou cestu do Beskyd. Kluky jsme šoupli dozadu, protože já vzadu zvracím. Když už tam někdy musím, mlčím, což uznávám někdy není od věci, ale tentokrát bychom přišli o pár zásadních hlášek.. :o))

Plánování přesunu

Možná pánové tento víkend byli trošku uzurpovaní když se na to tak dívám s odstupem. Nejen že seděli vzadu, na záchod se nezastavovalo, ale když pak viděli, jaký pokoj s Tučňákem máme, že má vlastní koupelnou a záchod, a že nemusíme do schodů... lehce žbrblali. David se dokonce snažil do naší koupelny vloudit!

Bydleli jsme opět v Bečva resortu, dokonce v úplně stejném domku jako loni. Po příjezdu druhé části týmu (Advid, Houba a Houby Muž) jsme jeli na večeři do Zavadilky, kam jsme šli nabrat sílu na druhý den. Dala jsem si výborné těstoviny se smetanovou omáčkou. Těstoviny byly v  pořádku, ale smetanová omáčka druhý den ukázala, že jsem si raději měla dát ty s mákem. Po večeři následovalo plánování přesunu a celkem rychlý odchod na kutě.

Moc jsem se nevyspala. V rohu nade mnou bylo čidlo, které při sebemenším pohybu krátce modře bliklo, nebo dokonce chvilku svítilo. Samozřejmě mě to rušilo a snažila jsem se ani nedýchat. Ovšem čím víc jsem se soustředila na to, že se nesmím pohnout, chtělo se mi pohnout, až jsem z toho všeho dostala migrénu. Měla jsem ho sestřelit botou...!

Ráno jsme posnídali (já dvě housky se sýrem a kafe) a vydali se na start. Pořadatel změnil místo zázemí závodu, takže jsme nejeli půl dne, ale jen necelou půlhodinku a sice do hotelu Čarták. I ta půlhodinka stačila na to, aby se mi v zatáčkách udělalo všelijak a housky málem opustily své místo. Naštěstí bylo dost času to při čekání na běh rozdýchat. Na místě jsme (se) fotili, vítali, kochali, pili, jedli a čekali, až budeme smět vyběhnout. Nejdřív padesátníci, pak třicátníci a pak už i my dvacítky (ještě se běžela desítka, ale tam jsme žádného závodníka neměli).

Pořadatel změnil nejen místo zázemí, ale samozřejmě i trasu. Loni mi sedla. Bylo to pěkně nahoru dolů, nahoru dolů, kolkolem jen příroda pur. Moc se mi to líbilo a i mi to šlo, o čemž se dá číst zde. Nová trať začala stoupáním. To se mi nelíbilo. Ale když člověk běží horský závod, nemůže ani brblat. Tepy mi ihned vylítly nad 160 což dělají vážně jen někdy, třeba když mě tuhle honila bouřka. Nutně jsem potřebovala srovnat dech, ale nerýsovala se ani rovinka, ani seběh. A když pak seběh přišel, byla jsem tak vyřízená, že mi to nepomohlo. Navíc mě bolelo břicho a to tak, že hodně. Takové to píchání v boku a pocit plnosti. Uff. Zase si někdy dám smetanu před během...

Kopce byly doopravdy mega šílené. Říkala jsem si, že se mi to určitě jen zdá, že kdybych fakt trochu víc běhala, bylo by to lepší. Přikládala jsem to tedy mé nulové přípravě a rvala se s nimi co to šlo. Ono tedy kromě jiného bylo i dost teplo, tak jsem trošku hodně trpěla. Ale tedy ne trpěla, jakože jsem byla na umření, to ani náhodou. Vlastně jsem cítila velkou sílu v nohách, byť jsem kopce jako vždy chodila.

Občerstvovačky byly zásobené tak, že nebýt to závod, vzala bych si talířek a od všeho bych si ochutnala. Nejvíc mě lákala rozteklá čokoláda, do které se dal namočit banán. No ale dala jsem si ho bez čokolády, zapila vodou a zase pádila. No pádila... Od druhé přestávky, 5 km před cílem, už skoro nikdo, koho jsem dotáhla, do kopců neběžel, tak jsem byla taková nějaká ráda, že nejsem sama.

Dva úplně nejhorší kopce, jejichž vrcholky jsem spatřila jen když jsem se zaklonila, jsem málem lezla po čtyřech, ty mi daly vážně zabrat. Naštěstí cesta do cíle pak už byla jen z kopce a ještě po tvrdém, takže do cílové brány jsem se docela vřítila jako běžecký závodník a ne jako účastník pochodu. Nebylo to ani těch 20 km, ale jen 19,75 km. Loni jsme tedy měli kilometry zadarmo a letos naopak :o))

V cíli už byla Houba i s mužem a Dohny, kteří běželi stejnou trať, no a tak jsme společně čekali na ostatní, kteří běželi 30 a 55. Postupně dobíhali, vydýchávali, nechávali se masírovat, fotilo. Dali jsme si guláš i fofolu a vyprávěli si dojmy z trasy.

Docela mě potěšilo, že ti, co běželi loni, vyhodnotili trať jako výrazně náročnější. Čili se mi to nezdálo a nebylo to přípravou. Po stažení dat jsem se dozvěděla, že jsem běžela vlastně stejně jako loni. Loni průměr 8,19 na km, letos 8,12 na km. Asi rychlejší seběhy :o) Své čtvrté místo jsem neobhájila, to mi sebrala Mirka.

Celý den neměl chybu. Všechno bylo perfektní - umístění zázemí, výdej čísel, posezení pro závodníky, stánky, dobrovolníci, nálada, počasí, guláš tedy moc ne, ale bodnul, program pro neběžce, dokonce byl zvlášť takový amfiteátr pro vyhlašování vítězů a pro besedy. Na vyhlašování jsme se byli podívat a tleskat našemu jedinému umístěnému - Houby Muž - Pavel byl druhý ve své kategorii. Přitom to byl jeho první závod. Poslední slovo ovšem měla bouřka, která vypukla kolem páté hodiny a trochu poodnášela co se dalo a zbořila startovní bránu. Ale to už víme jen z doslechu, neb jsme se přesunuli do auta a zmokl jen Veverka P, který ještě jedl. Alespoň mu to usnadnilo rozhodnutí, zda se vydat vlakem zpět do Prahy, nebo využít náš bungalov.

Druhý den, inspirování Bubem, jsme se vydali na výlet na Pustevny. Bylo tam nádherně. Nikdo nikde, jen hory a my. Vydali jsme se pomalu nahoru na Radhošť a ke kapličce, kde jsme se lehce občerstvili a zase se vrátili. Ty davy, co jsme potkávaly v protisměru, se ani nedají ani popsat! Normální Václavák. Chyběl jen kůň, dýleři drog a taxikáři. Svou pouť jsme zakončili ve Valašském šenku dosti opulentním obědem, dá-li se borůvkový knedlík přes celý talíř tak nazvat.

Když něco jíš a nikdo tě u toho nevidí, tož to nemá žádné kalórie (proto ten útěk ze záběru ;o))

a pak už jsme vyrazili k domovu. Příští rok tam asi budu muset jet zase, jinak to nevidím. Protože tak skvělou akci by si člověk neměl nechat ujít.

My všichni

start 50

50 před startem

A ještě záznam závodu: