Óda na radost

Mám za sebou devět měsíců putování po Nové cestě. Být těhotná, asi bych zrovna rodila. Naštěstí nerodím a tak si občas můžu v klidu vychutnávat plody svého úsilí. Tedy ne vše už dozrálo. Jen sem tam bobulka. Ale i sem tam bobulka je lepší než nic a vždy mě nakopne k dalšímu snažení. Třeba bobulka mínus pár kilo byla fakt lahodná. A což teprve bobulka snížení tepů v kopci! No ta taky neměla chybu.

Dle závodu v Praze by se dalo usoudit, že jsem se ještě nikam neposunula. A trenérův dotaz: Můžete mi prosím vysvětlit, proč pro vás závod po dvaceti minutách skončil,? mne mrzel víc, než bych čekala. Ale postavila jsem se k tomu čelem a svedla to na horko. Bylo horko, ne? ;o)

Vlastně mé trénování pod vedením "virtuálního trenéra", jak to nazval Evžen, moc lidí neschvaluje. Tedy modrá buňka se nad tím pozastavovala abych byla přesnější. Pro ně je to jasně dané: běhat, běhat a běhat. Nejlépe běhat daleko, dvakrát denně, takových sto či víc km týdně, však výsledky se dostaví. A k tomu přeci nepotřebují nějakého zaříkavače. No ale já nemám na to, abych běhala sto kilometrů týdně, ani abych běhala dvacet km ráno a večer ještě dalších patnáct. Já dokonce neměla už ani na to, abych šla 3x týdně na hodinu. Nějak mě ta rutina odrovnala.

Skladba mých současných tréninkových jednotek je pestrá přepestrá. Něco takového bych si nevymyslela a neposkládala ani kdybych prostudovala všechny běžecké servery, časopisy či knihy světa. Tam se většinou píše asi toto: běhejte, běhejte, běhejte :o)) Prostě názor modré buňky. Ale ano, občas vyčtete, že si máte vyběhnout kopec, schody, nebo si zkusit úseky, ale je to vše velmi všeobecné a asi nejvíc zaměřené na mladé. Kluky. Nám starším je věnovaná malá až nijaká pozornost. Kromě varování: Než začnete běhat, jděte za svým ošetřujícím lékařem a konzultujte s ním své počínání s ohledem na váš zdravotní stav.

Pokud se někdy dostaví pocit, že se tréninky opakují, že to začíná být rutina a mě nic nemůže zaskočit, přistane mi ve schránce nový rozpis, totálně překopaný a s novými prvky. A já jsem nadšená, protože to znamená objevovat skryté rezervy. Metaforicky řečeno: je to takové poponášení větve v kopci. To mi dělal loni Pavel na kopci u golfu, kde jsem pravidelně nemohla a schváceně jsem funěla a fňukala, že dál než k té větvi neběžím. A on utekl napřed a tu větev mi poponesl...

Ve svém trenýrkovém plánku nevidím jen čísla, vidím tam červánky nad Prahou, usínající les i obrovský měsíc nad obzorem, vidím popadané švestky, slyším šumět déšť a vidím cesty plné kaluží, vidím zoraná pole a liduprázdné ulice, dozrávající šípky i padající listí, vidím bublající potok a zvědavou srnku na kraji louky. A teď nově KANCE někde v křoví (ále to je taková děsuplná příhoda z úterý, kdy mi COSI běhalo před nosem sem a tam a funělo to a já se strašlivě bála...).

A hlavně vidím tu neuvěřitelnou radost. Spokojenost do morku kostí. Euforii po běhu. No a taky totálně rozdrásané tělo od pásu. Ale to beru jako daň a oběť běžeckým bohům. Aby mne i nadále ochraňovali a pomáhali mi se dostat na jakýsi pomyslný Olymp mého snažení.

Ne, nejsou to jen čísla, nejsou to JEN tréninky, jsou to povídky o podzimním pobíhání. Je to óda na radost..

Plasy nic nepřekoná

Další závod a další můj pokus si NĚCO udělat s vlasama. Nestíhám totiž jet za svou kadeřnicí aby mi zkázu, kterou způsobilo sluníčko (na hlavě mi vytvořilo jakousi žlutou helmu) dala do kupy. Koupila jsem si tedy barvu - světle hnědou, a v předvečer závodu si ji napatlala na hlavu. Po opláchnutí na mě koukala Sněhurka po třiceti letech od vysvobození princem s ofinou Kazisvěta. No potěš! Ještě že jsem se nepřihlásila do soutěže krásy, ale na běžecký závod :o)

Večer jsem si nařídila budík na šestou. Pak jsem usoudila, že vstát o pět minut dříve bude lepší a stihnu možná i kafe. Ráno jsem procitla dřív než budík, ale čekala jsem, až mě upozorní, že už. Už se nekonalo. Jak jsem totiž večer ubírala těch pět minut, neubrala jsem hodinu, takže budík by mě býval budil až v 6:55. Nastal obvyklý rituál: záchod - kousnout do snídaně - záchod - zuby - záchod - voda do lahvičky - záchod - záchod - záchod. Těsně před půl jsem nechala záchod záchodem abych stihla Pavla.

Cestou jsme zase nabrali Luboše a Lenku. S Lubošem jsme si vesele notovali, že to bude určitě strašný, že je teplo a ty kopce a tamto a ono. Závěr byl, že možná běžet v Praze a ne někde v Kotěhůlkách by bývalo bylo lepší. Po příjezdu Lenka utekla daleko od auta, že už to fakt nemůže poslouchat. To věřím, mě by to taky rozčilovalo :o)

... a ty mi musíš zavázat střevíček...

Bylo docela chladno. Vydali jsme se směrem k zázemí pro čísla a hledat ostatní. Nejdřív jsem narazila na Martinu, pak na Buba a Machyho a... a... a... jasně, všichni jsme tam byli, celá naše parta. Já se držela Martiny, ostatní najednou zmizeli. Až z fotek se to vyjasnilo - pánové totiž potřebovali svůj klídek a tak se trochu separovali :o)

Mezi nejhorší patřilo setkání s Hankou a Alenou. Tedy samozřejmě jsem měla ze setkání s nimi ukrutnou radost, ale začaly nám vykládat něco o oběhu louky přede všema maratoncema a půlmaratoncema. Prý na nás budou koukat a povzbuzovat. Udělalo se mi špatně. Myslím, že není nic horšího, než když bych měla svou parodii na běh předvádět před nabušenými atlety. Ani Martina nebyla nadšená. Obě jsme si totiž představily, že se zařadíme pěkně na konec všech a necháme je odběhnout. To, že běžíme před ostatními nás docela rozložilo. A to, že bychom ještě navíc měly obíhat přede všemi louku (Alena dokonce tvrdila, že je to neviditelný kopec, což jsem tedy ani já takto nevyhodnotila), to byl hřebíček poslední. Naštěstí se trasa změnila ;o))

Těsně před startem se k nám přitočila April, takže místo předstartovního stresu jsme vesele hlaholily. Ještě chytit družice a mohlo to začít. Start. Myslela jsem, že poběžím s Martinou, ale úplně jsem jí to neslíbila, protože se znám - buď zdechám, nebo mi to náhodou běží, je lepší se podřídit svému stavu a potřebám. A tak jsem běžela a běžela, v uších sluchátka, nevidím, neslyším. V lese to bylo nádherný. Cítila jsem takovou tu ukrutnou radost z té zeleně kolem sebe a vlastně i ze sebe. Běžně člověka oblbnou endorfiny po závodě, mě oblbly hned na prvních metrech.  Běh v lese je jiný než na asfaltu - nepréruje to, musí se fakt makat. Do lesa běhat chodím, ale většinou běhám právě na asfaltu. Snažila jsem se tedy, seč mi to síly, a hlavně tep, dovolovaly. Na prvním kopci jsem udělala to, co ostatní - přešla jsem do chůze. Ale rychlé, aby tep moc neklesal.

Terén se různě vlnil a kolem dokola pořád ten krásný les. Rychlíci utekli dávno, pár lidí jsem kolem sebe měla, ale žádný dav to nebyl. Nevadilo mi to. Užívala jsem si to jako bych si šla jen zaběhat za barák. Na občerstvení jsme se zdržela - umyla jsem se a dolila si vodu do lahvičky. Pak za mnou docela dlouho nikdo neběžel. Nikdo přede mnou a nikdo za mnou. Endorfíny měly pré.

Blížil se konec. Terén se narovnal a mě odešly nohy. Nějak jsem se zadřela či co. Musela jsem se hodně

přemáhat, abych udržela tempo a nepropadla panice. V dálce jsem viděla dav a vytušila bránu. Dám sprint, posledních pár metrů dám sprint, to byla v tu chvíli má pozitivní mantra. Měla jsem sice dost, ale také jsem cítila, že ze sebe ještě něco vydoluju. Vstup k bráně zatarasili dobrovolníci a s úsměvem ukazovali kamsi doprava. A je to tu: LOUKA. Vběhla jsem na ní a v ten moment, jako by mi někdo natáhl přes hlavu igeliťák. Málem to se mnou švihlo. Louka byla čerstvě posekaná, z trávy se pomalu kouřilo, jak se voda odpařovala a navíc to bylo prostě šíleně daleko do cíle. Má představa o rychlém sprintu v cílové rovince vzala za své. Dokonce jsem musela chvilku jít abych popadla dech. 

V cíli mě překvapily dvě věci - že to nebylo 10 km, ale 10,75 km (to neukázal jen můj garmínek, ale všechny další). Myslím, že taková zásadní věc nám měla být sdělena předem. Vím, že to není certifikovaná trať, ale když hlavě včas sdělím, že poběžím 11, naprogramuje podle toho nohy.  A druhá věc - já byla první před našima holkama. No teda! Já jako nestor naší skupiny jsem byla první. Juchů!!! Tedy byly kousíček za mnou, ale to mi pro ten pocit stačilo ;o))

Chvilku jsme si v cíli rozjuchaně blahopřály, pak Iva málem zkolabovala a pak už byl oběd. Na výběr byl párek a vegetariánské jídlo. Co si dáš, ptám se Martiny. No to vege, párek určitě ne. Ty si dáš párek? Neřekla to jako větu tázací, ale jako větu výhružně-udivovací, tak jsem řekla, že to NIKDY. A šla jsem si pro to VEGE. Vege znamenalo si dát ovesnou kaší či instantní polévku s chlebem. Na to jsem tedy vůbec neměla chuť, ale když už jsem jednou řekla, že dám vege, párek musí být zapomenut. Vzala jsem si tedy talířek s polévkou a šla ji vysrkat. Martina koukla znechuceně na chumel nudlí ve žluté vodě a řekla jen: No fuj, to já si dám ten párek! Chápete jo? Já jsem srkala FUJ polívku a ona si pochutnávala na párečku. Ale dala mi půlku jedné nožičky i když jsem protestovala.

Postupně dobíhali půlmaratonci i maratonci, hlaholu bylo stále víc. Povzbuzovali jsme v cíli a čekali na naše kluky. Nejdřív si to přihasil Pavel, chvilku za ním i Honza a Stín. Ani jsme je nenechali pořádně vydýchat a sesypali se na ně. 

Celé odpoledne bylo naprosto, ale fakt naprosto bezchybné. Pohoda, sluníčko, parta pohromadě, seznámení se s novými tvářemi, nudlová polévka... Všechno jednou skončí, ale nám se ani rozloučit nechtělo. Taky nám trvalo asi hodinu, než jsme se všichni nasoukali do těch správných aut a odfrčeli. Za rok jsme tam zas!!! Sice se říká: nevstoupíš 2x do stejné řeky, ale tak budeme doufat, že to vyjde :o)

Blogeři v Plasech (kdo nepíše, čte a chodí s námi na pivo :o)

Honza12 na bedně!

jedno pivo bylo někomu málo :o)

osvěžuji mrtvolky

Další pohledy:
Martina
RVM
Honza12
II
Jitka
Advid
April

Velký Stín v Praze obrazem

Stín se svým stínem

Tady zrovna nemluvil, ale jinak mluvil pořád. A my vděčně naslouchali

                   

     Martina měla čaj, já matonku, ale vypadáme jak po flašce chardoney. A utekly jsme bez placení... :o))

Je to pohodář

Ultráci v metru

Snad ho někdo probudil...

Do třetice všeho dobrého

Dobrého? Ne, spíš zlého. Kdo mě zná, ví... Proto mi od rána chodily SMS a maily s obdobným obsahem: Trochu horko, co? Drž se! Na modro nehleď, užij si to. Hele, klid, odpoledne má pršet.. Atd.

A já přitom na počasí ani moc nemyslela. Dělala jsem si Výzvu, běhala na záchod, umyla jsem okno v kuchyni, uvařila si oběd, umyla si vlasy a ostříhala ofinu :oDDDD

Martině stávkoval foťák, tak kromě jiného ještě vypadám jak Fiona :oD

Vyrazila jsme se Sárou asi ve dvě, času dost. Na Palmovce jsme přestoupily na tramvaj, abychom chytly místa. Nechytly. Nožičky bolely, ale nikdo z přítomných sedících mužů a mladíků mě neshledal hodnou puštění na sedačku. Tramvaj nás vyplivla u Žlutých lázní a já si v ten moment přišla jak matka pluku. Pluku mladých a nadějných. Nad třicet aby člověk hledal někoho lupou, v mém věku prakticky nulová účast. Tedy byli tam tací, ale nebyli vidět. Ještě že jsme narazily na část modré buňky s příslušenstvím a na Martinu a spol. 

Po dvou vystátých frontách jsem Sárušku donutila se jít se mnou rozklusat a zacvičit si. Kupodivu neremcala a šla. První deset metrů mi naznačilo, že to nebude lehké. Bylo teplo, takové to dusivé, okamžitě jsem se zpotila a lapala po dechu jak kapr. Ale slunce někde odpočívalo za mraky. Ještě že tak. Ovšem po výstřelu vylezlo a koukalo se na nás...

Zařadily jsme se celé udýchané do koridoru a čekaly na start. Jako v předešlých letech náš konec prakticky nic neslyšel, o nějakém posunování se k bráně ani nemluvě. Až po skoro devíti minutách jsme prošli. Ano prošli, běh to moc nebyl.

No a dál to bylo jako vždy, když je mi teplo. Chvíli jsem běžela normálně a to normálně přešlo plynule do krize a já do kroku a pak už jsem jen pochodovala a doufala, že konec přijde dřív než se naděju. Nemyslím můj konec, ale konec závodu.

Velmi mě povzbudilo, když mě předběhla Sáruška (běžela myslím naposledy loni), pak bosá Martina, která běžela na pohodu, Luboš, který před závodem tvrdil, že je to společenská záležitost a nebude to hrotit, pak Petr Čtvrtečková, která jak známo běhá s berlemi, také stařík s nápisem ICH 71 mi na chvilku ukázal záda ), ale tomu jsem se fakt vzepřela a předběhla ho), a další tisíce šedých triček. Tak jsem si četla a sunula se vpřed. Bránu jako vždy někdo poponášel, vůbec jsem se k ní nepřibližovala.

No, takže když já doběhla, v cíli už všichni byli. Dostala jsem vodu, banán ne, a motala jsem se davem k šatnám. Šílená fronta byla ještě šílenější než lze slovy vůbec popsat. Svůj čas jsem si oproti loňsku zhoršila o 11 minut (slovy: JEDENÁCT). Docela depka.

Pokud bude v sobotu víc jak 10 st.C, nikam nejedu. Takhle blbě si můžu zaběhat v Xaverovském háji. Lépe řečeno, v Xaverovském háji poběžím ne indiánem na pokraji smrti, ale úplně normálním plynulým a souvislým během plným radosti z pohybu.