čtvrtek 30. června 2011

Posaďte se...

mám tu dvě židle. Ano, to je můj věk, jen nemám vrásky jako důkaz ;o) Ale jo mám, to je jen kus reklamy na krém proti vráskám, a tu větu říká asi 15ti letá holka, která vůbec netuší... 

Vždy, když se dostanu do dalšího levelu, je mi tak nějak všelijak. Jako asi všem, co jim to naskakuje rychleji než když jim bylo -náct nebo lehce -cet. Už se nejde opít do němoty a zapomenout, protože z takové akce se člověk v určitém věku hrabe asi týden. Je mu nejen děsně dlouho zle, ale ještě dostane angínu, pět oparů a pleť se mu vrátí do puberty, což nebylo slušivé tenkrát a není ani teď. Po úplném vystřízlivění tělo jede v jakémsi úsporném režimu a vrásky mají hloubku Macochy, čímž se opět prohloubí  depka z nového čísla a opět přijde chuť se raději opít a zapomenout (ty jo, mluvím jak alkoholik :oD). Věčný koloběh to je. V ty dny nepomáhá ani běh ani nic. Možná nové tričko, co schová břicho a špeky kolem dokola, čili nejlépe pytel, který si člověk zaváže pod krkem a není vidět vůbec nic.

No, abych se v tom moc nezahrabala, raději začnu rekapitulovat červen.

Červen byl nádherný a velmi nabušený měsíc, spousta novinek se v něm udála. Začalo to Pětkou* a končí mým novým číslem. Mezitím v rychlém sledu byl např. závod v Olomouci a dámská jízda, výlet na Slovensko na firemní školení, nové Asics, můj článek i video na zcela novém běžeckém serveru, zapojení se do hry na druhém zcela novém běžeckém serveru, a bonus: děti zvládly všechny zkoušky. Běhala jsem o něco méně a s menší intenzitou, protože bylo většinou horko a dusno. 

Ve Štěrboholích byl otevřen nový ASICS outlet. Je to značka, kterou miluji a když jí miluješ, není co řešit, takže jsem tam vpadla jak velká voda a chtěla okamžitě koupit všechny ty krásné boty, co tam na mě z regálů volaly: Vem si mě! Vem si mě! No, pak jsem lehce vychladla a několik si jich vyzkoušela. Slečna prodavačka mi nosila jedny a druhé a páté a byla fakt ochotná a milá, a i mi hezky vysvětlila, proč jsou boty na závod tak lehké. Je mi jasné, že při pohledu na mě by asi neřekla, že běhám, a že běhám na závodech, ale v dobrém rozmaru jsem jí to prozradila. Jsou to druhé boty, které jsem si koupila v obchodě se zkoušením, zbytek jsem si objednávala porůznu na netu. A ačkoliv jsou přesně má velikost + dvě čísla navíc, a ačkoliv Stratus důvěrně znám, tak přesto se mi při prvním běhu udělal puchýř (na obranu těch bot musím prozradit, že první běh měřil 20,5 km a vzala jsem si úplně blbý krátký ponožky). No ale stejně. Zdají se mi být trochu tvrdší i těžší.. Ale snad se s nimi nějak zžiju. Jsou tak krásné, že prostě musím. Jo a  cena 1880 Kč je fakt bezkonkurenční. Vím, že teď je doba, kdy všichni sahají po těch žabích a minimalistických, ale někdo musí jít proti proudu. Kromě toho z placatých bot mě bolí nohy.


Červen v číslech:
Běh: 137 km
Chůze: 51,5 km
Kolo: 19 km 


pondělí 27. června 2011

Soustředím se, tedy jsem

Se soustředěním se v poslední době roztrhl pytel. Soustředí se Běhej, soustředí se Běžecká škola, a co my, holky z Pětky*? My se budeme taky soustředit? Ano, došly jsme k názoru, i my to zkusíme. Ovšem žádné óm, pěkně do tepláků a hurá do lesa.

Soustředění od Běhej jsem se chtěla zúčastnit kdysi také. Říkala jsem si, že musí být super potkat tam lidi jako jsem já, čili běžce a běžkyně, a že bych se mohla i něčemu přiučit, jakože: levá pravá, nádech výdech. Jenže na poslední chvíli mi došlo, že se tam bude hlavně běhat a ne klábosit o tom, jestli si na večerní běh vzít  bílé tričko s červeným proužkem, nebo žluté se zelenýma puntíkama. To jsou totiž velmi důležité věci! Bohužel tomu málokdo z běžců věnuje pozornost. Dokonce bych si troufala tvrdit, že vyladěný běžecký outfit (nebo jakýkoliv outfit) považují za úplně zbytečnou starost. Představa, že tam před opačným pohlavím zcela dobrovolně poběžím, že si to nějaký odborník zdokumentuje a pak mi to přede všemi pustí a vytkne mi chyby... Ta představa... To je myslím jedna z mých největších černých můr. Černo černých :oD


Věřím, že ne všechny jsou takové bábovky jako já. Ale je možné, že naopak spousta holek má přesně takové komplexy: bojí se i stydí, má paniku z toho, že jí všichni pozoruji, jak se valí po chodníku, myslí si, že je nejpomalejší, děsí jí společné tréninky jen proto, že by byla úplně vzadu, nebo že by nestačila s dechem. Přitom má potřebu všechno kolem běhu s někým probrat...


Když jsme začaly s Martinou jezdit na všelijaké akce, naše hovory se točily jen a jen kolem běhu. Horem dolem jsme probíraly výklusy, tréninky, oblečení, jídlo, různé triky a tipy, prostě to nebralo konce. Neměly jsme potřebu mluvit o něčem jiném. 


No, a to všechno dohromady vedlo k tomu, že jsme se rozhodly uspořádat ryze ženské soustředění. Jen a jen ženy a Miloš Škorpil :o)


A co se tam bude dít? Od všeho trochu - běhat, mávat hůlkami, diskutovat, učit se, pracovat a žít... Aha, to je zase pionýrský slib... No nic. Každopádně se nikdo nebude nudit, na to nebude čas. Dokonce i malý závod tam bude, taková pidipětka s hvězdičkou. A hlavně si proběhneme ty Zátopkovy stezky...


Koho to zaujalo, najde na stránkách Pětky* všechny podrobnosti i registrační formulář.

neděle 19. června 2011

Obžerstvím k lepším zítřkům, ehm... výkonům

Následující události prakticky nenavazují na můj předešlý text, vlastně na mé konstatování, že jedu obhajovat poslední pozice, ale nemůžu za to já, ale kamarádka Jana. Ta mi prostě tuhle napsala, že tedy ať se na ní nezlobím, ale že už mi to musí říct od plic, ale že já blbě běhám proto, že nic nejím. Velmi nerada jsem se tedy zamyslela nad svým jídelníčkem, nad svými přesně váženými porcemi rýže i těstovin, a týden před závodem jsem do sebe prala naprosto vše a v naprostých megaporcích. Dopřála jsem si svíčkovou s knedlíky, i spousty pečiva, cereálních sušenek, řízky, hranolky, jahodové tvarohové knedlíky... Všechno, co normálně nepozřu, co se k sobě vůbec nehodí, ale co mi chutná. Prostě takový základ pro dort pejska a kočičky. 

Do Olomouce jsme odjely s holkama, Sárou a Dádou, v sobotu ráno. Cestu jsme přerušily akorát na D1 u Meka a i tam jsem ještě pokračovala v obžerství a dala si mufínka s kafíčkem.. Hlad jsem měla na něco většího, ale byly jsme dohodnuté, že si dáme oběd až na místě. Loni se nám tam osvědčila jedna pizzerie, tak už jsme se tam těšily. 

Jakmile jsem se ubytovaly ve velmi milém a útulném penzionu U Anděla, hned jsme se vydaly pro čísla. To už se k nám přidala i Jana, která dorazila vlakem. Ve stanu vše proběhlo úplně v pohodě, během dvaceti sekund jsem už lokala čerstvý vzduch před stanem a čekala na ostatní. Obešly jsme stánky, nabraly nějaké časopisy, prohlédly nabídku oblečení a konečně jsem se usadily do křesílek na zahrádce, že si tedy objednáme. Jenže přišel číšník s tím, že jestli chceme jíst, tak budeme muset čekat hodinu, protože v kuchyni je kvůli objednávkám úplný kolaps. Představily jsme si kuchaře po té, co mu číšník předloží naší objednávku a raději jsme se přesunuly o kousek dál. Dál to bylo sice také moc krásné, ale znuděně vyhlížející obsluha to trochu kazila. Chlapce dorazila Jana, když po něm chtěla nealkoholickou desítku. Čekaly jsme dlouho předlouho, klidně jsme mohly zůstat na náměstí. Jídlo bylo ale vynikající, nacpaly jsme se k prasknutí.

Sílu na prohlídku města jsme po obědě neměly a tak jsme se odvalily kolem zmrzliny rovnou na pokoje a pospávaly. Mezitím mi ale ještě psal kolega, že nestíhá vyzvednout svůj startovní balíček, jestli bych to pro něj nemohla udělat já. Žádný problém. Ve stanu šlo opět vše jako na drátkách, ovšem když jsem vybírala triko, najednou stál vedle mne kameraman a natáčel si to. Všechna krev se mi nahrnula do hlavy, málem jsem upadla. Ještě že se neptal, proč je hvězdička hvězdička...

Pospávání nám přerušily "nutkavé potřeby". Velmi rychlé nutkavé potřeby. To asi ty špagety se smetanou. Uff, snad to přejde. (Přešlo).

Na start jsme se přesunuly kolem srazu na focení, kam někteří nedorazili, protože si to popletli s focením vodičů. No nevadí, hrstka nás tam byla. Už jsem se přepnula do módu Klid, nechci být rušena, nechtělo se mi mluvit a vlastně ani naslouchat. Rozloučily jsme se proto a každá si šla po svém. Dostala jsem děsnou žízeň. Bezradně jsem se rozhlížela, co včil, když kde se vzalo tu se vzalo zjevení v podobě kolegy, který právě přemýšlel, kam vyhodit zbytek matonky. Málem jsem ho odměnila řádem Myšího kožíšku, protože mi bezesporu zachránil život :o))

Start. Ani nevím, co se hrálo, vím  jen, že se koridor dal do pohybu, aby hned za startem v zatáčce utvořil špunt. Nevím, jak dlouho jsem se šinula ke startu, jak dlouho jsme pak stáli ve špuntu, je ale jisté, že to jsou důvody, proč se mnou naklikaný čas dost liší od toho oficiálního. Ovšem minuta sem, minuta tam, kdo by to řešil. 

Od špuntu už se běželo dobře. Cítila jsem neuvěřitelnou lehkost nohou, pohyb vpřed byl plynulý, všechno, co nebylo rovné, jsem vybíhala prakticky bez zadýchání. Žasla jsem sama nad sebou. Nemohla jsem věřit tomu, že kilometry ubíhají a já pořád běžím a běžím a nechce se mi přejít do chůze. Hlídala jsem si tep, který mi  ukazoval kolem 156, poslouchala jednu jedinou písničku, na kterou mám nacvičené tempo, a cítila se skvěle. Samozřejmě můstek jsem vyšla, ale ne úplně celý, takže i tady byl znát pokrok. V sadech na otočce na mne čekalo překvapení. Kousek za otočkou, kousek ZA MNOU, BYL BALONEK NA 2:10!!!!! Nepochopím, jak je to možné, ale okamžitě jsem byla v sedmém nebi.

Na dvacátem jsem uhýbala Keňanům, kteří už běželi do cíle. Tedy jejich to byl dvacátý, můj to byl desátý :oD

Druhé kolo. Pořád ta lehkost. Koukala jsem do nebe a prosila, ať mi dá sílu, ať si to nepokazím, ať se neoteplí, ať klidně prší. Neslíbila jsem za to nic, jen jsem si to hrozně moc přála. Za chvilku začaly padat první kapky. Nejdřív sem tam nějaká, ale pak se spustil naprosto regulérní déšť. Chtělo se mi smát.

Krátce před patnáctým kilometrem mě konečně doběhl balonek 2:10 (konečně pro něj, já ho před sebou vidět nepotřebovala - obrázek jsme si "půjčila" z BŠ, snad mi Miloš neutrhne hlavu :o))). Nechtěla jsem, aby mi utekl, ale zdálo se mi, že měl ostřejší tempo než zpočátku, a nebyla jsem schopná se ho držet. To už jsem ale byla i unavená. Dala jsem si gel a celá se upatlala. Ke všemu mi začala stávkovat mp3. Paní uvnitř mi strojek neustále vypínala a hlásila mi, co že je to za písničku. Málem jsme vylítla z kůže. Dokonce mám pocit, že jsem jí dost nerudně vyzvala, aby mlčela. Možná se jí nelíbilo, že poslouchá hodinu a půl jednu písničku. Přeladila jsem tedy na jinou, ale stále stávkovala a vypínala mi jí. Ale alespoň mi do toho nemluvila. Ta písnička mne dotáhla do koce. 


Poslední kilometr nepatřil k nejpříjemnějším, hlavně ten závěr na kostkách, kdy v tom šeru a dešti jsem jen viděla, jak se lesknou, a bála jsem se, že na nich uklouznu a svezu se publiku k nohám. Na koberci jsem si to už ale vesele sprintovala a při pohledu na Edu, který ukazoval 2:10, jsem bránou prolétla na křídlech naprosté euforie. Hned za bránou mi potřásl rukou sám pan Carlo Capalbo. Děkoval mi, já zas jemu, koukal a nechápal :o))

Byla jsem v sedmém nebi, byla jsem totálně šťastná. Můj čas 2:10 je jen o pár sekund lepší než loňská Praha za 2:11, takže jsem si zase o tolik nepolepšila. Oficiální čas mám asi 2:12. Jo a reál podle časomíry mám 1:33. Ano, čtete správně, na diplomu mám reálný čas 1:33 :OD), i mi přišla SMS: Váš čas je 1.34:14, RT 1:33:05.... To jim tedy zase jednou něco nevyšlo :o(

Ale nešlo o čas. Šlo o ten pocit z dobře uběhnutého závodu. Už jsem totiž propadala skepsi, zda má vůbec cenu běhat tolik, kolik běhám, věnovat přípravě tolik času, který jí věnuji. Rok jsem neviděla vůbec žádný pokrok, jen jsem se horšila a horšila. Skepse prostě byla na místě. Jenže teď je všechno jinak. Mám chuť si znovu vyvěsit plán, odškrtávat položky, pěkně den za dnem, týden po týdnu. Až se zase něco bude dít, abych byla připravená. 

Jenže ono to nebylo jen tím, kolik mám nebo nemám naběháno, hrálo mi do ruky (do nohou) počasí. Nebylo horko ani dusno, občas dokonce trochu fouklo a zchladilo mi do ruda rozpálený obličej. A déšť? Ten už to všechno jen krásně završil. 

Večer jsme strávili s přáteli v hospůdce U kašny, já si dala uzená žebra a naposledy tak zahřešila. Od pondělí opět odvážím 80 g rýže, zamíchám do ní tuňáka a budu starostlivě pozorovat váhu, jak se na to celé tváří.

P.S. Děkuji všem dobrovolníkům za skvělý přístup, za jejich úsměvy, za jejich ochotu. Dík i dobrovolnému publiku, které i v dešti úžasně povzbuzovalo. Jen ti, co tam byli ví, o čem mluvím. Tak zase za rok...

Rozpis km:
5:19 - tohle je asi úplně mimo, kdo ví, na co jsem klikla
6:03
6:11
5:59
6:09 - 5 km
6:23
6:13
6:09
6:12
6:08 - 10 km 
6:23
6:14
6:23
6:09
6:10 - 15 km
6:39 - tady jsem asi usnula
6:31
6:06
6:08
6:09 - 20 km
6:12
0:34

středa 15. června 2011

18:18

Ne, to není výsledek fotbalového utkání mezi Spartou a Baníkem, to je čas, kdy se my, co spolu mluvíme, potkáme v sobotu v Olomouci, na Dolním náměstí u kašny. Setkáme se za účelem poplivání se před startem a zachycení tohoto okamžiku na paměťové karty našich digi-strojků. S pár lidmi už jsem domluvená, zbytek je zván takto. Protože když nás bude víc, nebudeme se bát vlka nic (...vlka nic, divné zakončení, kdo to zplodil? Je tam čárka? :o)) 

Apropó Olomouc. Přihlásila jsem se spíš proto, že v Olomouci je tak báječná atmosféra, že jeden zapomene na útrapy, které zažívá při náběhu na okruh nebo na můstek v parku, to celé dvakrát. Samotný běh bude tentokrát katastrofa, vůbec mi to neběhá (a to neříkám proto, že se takové věci běžně před závodem říkají). Fakt nemám naběháno a fakt nejsem v životní formě. Naopak, kvůli Pětce jsem v posledních třech týdnech neměla na běhání moc času a horko mi zase nedovolilo běhat rychleji, či dokonce občas dát úseky. Nic z toho se nekonalo, běhala jsem spíš jen na udržení kondice a pro vyčištění hlavy. Poslední běhy mi dokonce ukázaly, že jsem zpomalila na historické minimum. Takže čekám lítý boj o poslední pozice a zachování si tváře, čili nesložení čísla do úhledného čtverečku. Hlavně aby na mě zbylo jablko...

Ale co. Beru to jako výlet za hranice všedních dnů, jako dámskou jízdu, jako setkání třetího druhu. A už se fakt děsně těším! Takže v sobotu....

úterý 7. června 2011

Ještě že nemusím běžet

Je noc a já sedím na balkoně a koukám do tmy sídliště. Cítím prázdno. Jako když vám někdo vyrve srdce, či vnitřnosti. Nic necítíte. Možná právě jen to prázdno a smutek. Ale není to ten depresivní stav, kdy máte rovnou chuť z toho balkonu skočit, to ne. Je to vlastně pocit štěstí, nekonečná radost, která se zatím choulí někde uvnitř a čeká na svou chvíli, kdy propukne naplno. Rok práce na našem prvním společném projektu, který vůbec nebyl fiaskem. Prakticky bez zádrhele jsme tou cestou šly, ba co povídám: běžely, ke konci dokonce sprintovaly. Pomyslné protnutí cílové pásky bylo okamžikem, na který se nezapomíná. Žádné Poprvé se totiž nezapomíná... Hrotím to, co? No jo, prostě endorfiny :o))

Ale možná začnu popořadě, ráno 05. června 2011:

Převalovala jsem se už hodnou chvíli z boku na bok, pak kouknu, kolik že to je. A vida, za chvilku začne jančit budík. Beru ho do ruky abych ho ihned umlčela. Nic. Dlouho dlouho nic. Proč  nezvoní? Aha, dala jsem si ho na zvonění od pondělí do pátku. Taková má klasika  Lezu z postele, jdu si udělat kafe a z lednice lovím jogurt. Obojí pozřu mimoděk, myšlenky mám úplně jinde. Zkoumám své pocity a vlastně nevím, co přesně mám cítit. Nervozitu? Strach? Klid? Kupodivu to není nic z toho. Já se úplně normálně těším!   

Po své vydatné snídani jdu do koupelny za účelem celkové očisty, budím Sáru a čekám, až zavolá pán od čipů, se kterým mám sraz. Má prý nějakou schůzku a nechce nás zdržovat při rozdělování čipů do obálek. Předběhnu-li o pár hodin čas, přijel nakonec do Jizerky ještě před námi. Šla jsem i se Sárou což bylo štěstí, neb mi předal obrovskou přepravku plnou čipů. V Globusu jsme ještě koupily květiny a nějaké maličkosti, takže by to byly těžké manévry. Takové čipy jsem fakt viděla prvně v životě. Myslela jsem si, že už existují jen takové ty miniaturní. Ale pořád lepší, než mačkat stopky, ne?  Domů jsem přišla úplně splavená a to bylo ráno a jen jsem rychle šla. Nedovedla jsem si představit, co bude odpoledne. Myslím, že někdy touto dobou jsem prvně řekla, že jsem ráda, že nemusím běžet. 

Horko mi nesedí. Ono asi nikomu, jenže já když řeknu, že mi nesedí, běžím mnohem pomaleji než normálně. Zbytek těch, co to říkají, setřou maximálně o pět kapek potu z čela více, než kdyby bylo chladno. A protože nahoře vědí, že horko nesnáším, vždy mi v den závodu pěkně zatopí. Proto bylo horko. Mysleli si, že běžím. Cha, to jsem je tedy tentokrát doběhla, co? :oD 

Takže čipy bychom měli, můžeme vyrazit. Nabrali jsme první ze tří Katek a jeli pro náklad, přesněji pro startovní balíčky, ceny, bannery.... No, bylo toho požehnaně. A nevešlo se nám to do auta. Volala jsem S.O.S. Martině, která čirou náhodou jela kolem. Rozdělili jsme náklad ještě do dalších dvou aut a frčeli do Jizerky.

Přijeli jsme na místo a já byla naprosto okouzlená tím, jak je tam krásně. Rozhlížela jsem se očima těch, co to tam uvidí poprvé. Vzrostlé stromy vrhající milosrdný stín, šťavnatě zelený pažit vyzýval k polehu, vzadu se leskla Jizera, do které se jednomu hned chtělo skočit, stolečky na terase zase lákaly se posadit a dát si drink, k tomu modrá obloha, lehký vánek, no prostě krása. Ovšem, nejsme tu od kochání, jdeme makat...

Dostala jsem na starosti super úžasné dobrovolníky, kterým se ani nemuselo moc říkat, co mají dělat. Stačilo pár pokynů a oni se prostě chopili práce a jelo to jako po másle, které zapomenete na sluníčku. Drobné problémy jsme řešili operativně, pobíhali jsme sem tam, rozhazovali rukama, telefonovali. Úplné ekšn. Miluji takovéto akce.

Ale i když je miluju, jsem raději neviditelná. A to tady jaksi nešlo... Co si budeme namlouvat, "všichni" věděli kdo jsem, když jsem tam tak chodila s visačkou se svým jménem, ale já se mohla jen dohadovat, kdo je kdo. Většinou jsem ale fakt nevěděla. Taky nejsem tak akční, abych běhala mezi holkama a s každou se zdravila. Omlouvám se, jsem fakt plachá :o)) O to víc jsem byla potěšená, když mě některá ze závodnic odchytla a prohodila se mnou pár slov. No nic, to byla taková vsuvka.

A co bylo dál?, ptaly se děti a koukaly na babičku s otevřenou pusou a dychtivýma očima.

Dál bylo horko, startovních balíčků ubývalo a hodinky si to pomalu šinuly ke čtvrté hodině. Jestli jsem si o minulých hodinách myslela, že to bylo ekšn, tak to, co mělo následovat, byla hotová smršť událostí.

U startu jsem chtěla být. Když už tedy něco připravím, tak ať u toho historického okamžiku i stojím. Popadla jsem foťák a mazala do lesa. Odklusala jsem těch pár metrů a skoro, ale fakt jen lehce, jsem si říkala, že se holky mají, když si to oběhnout kolem dokola. Ale po chvíli jsem byla tak mokrá, že mě ta myšlenka zase přešla. Holky už netrpělivě podupávaly, některé se protahovaly a nacvičovaly běžeckou abecedu, Miloš leštil zbraň a do toho poletovala Vrána Sára. I diváci byli napjatí, co bude. Chvilku se tam odehrávaly nějaké tanečky s modrým kobercem a kužely, ale pak Miloš všechny svolal, dal jim pokyny ohledně krpálu, který byl na dohled (Martina mi při plánování trasy říkala, že to není kopec, a že já ty kopce moc prožívám - to když jsem se ozvala, že bych už tam byla mrtvá :o)), a mohlo to bouchnout. Start jsem si natočila, ale pletu si tlačítka, tak nemám ránu, která to spustila ...



Snažila jsem si natočit i start chodkyň, ale to jsem nezvládla už vůbec - jak Miloš prásknul, děsně jsem se lekla a natočila jsem koruny stromů. Ne, raději nekomentovat :oD

Pak jsem musela odběhnout do zázemí, rozdala jsem další úkoly a vrátila se k cíli abych ještě i vítala doběhnuvší nějakým tím povzbuzováním. K mému překvapení jsem už potkávala holky, co doběhly. Asi moc nechápaly, že se divím, že už jsou tu. No já úplně ztratila pojem o čase a zapomněla, že je to "jen" pětka a ne půlmaraton. Ale tak viděla jsem dobíhat poslední běžkyně a zažila jsem příchod všech chodkyň. To jsou určitě hrdinky, protože některé strávily na trase i skoro 3x déle času než ty nejrychlejší běžkyně.

Tam jsem se trochu zdržela, ovšem povinnosti volaly i vrátila jsem se za svými ovečkami. Snědla jsem koláč, pověsili jsme výsledky a začali jsme se stěhovat na terasu abychom připravili vše na vyhlášení vítězů. Nějak mi zapadl plán dárků, mezi krabice, takže panovala chvíle napětí - najdu - nenajdu... Našla. Jedna z dobrovolnic šla věci nachystat, já se s Martinou šla převléknout na snímání Českou televizí. Řekněte někomu takovému jako jsem já, že bude mluvit na kameru a uvidíte, co se stane. Já se to dozvěděla ve čtvrtek a byla jsem asi 3 tepy od infarktu!!!!! Ufff, áááá, pomoc... To bude ostuda. Ovšem horké chvilky jsem si užila už před tím, než na kameře začalo blikat červené světýlko.

Chystaly jsme věci pro vyhlášení když tu Martinu napadlo, že holky jsou jistě netrpělivé a nechala je svolat. Znáte ten okamžik, kdy nad vámi někdo stojí a něco po vás chce, že? Jak to vůbec nejde, jak všechno padá, nemůžete nic přečíst, nevidíte to, co máte pod nosem... No já myslela, že uteču. Protože kdo uteče, vyhraje. Všechno se mi začalo sypat pod rukama, z jedné strany Martina, ať dělám, z druhé strany Sára, ať poděkujeme všem. Strčila nám mikrofon a nazdar. Kdo tam byl tak ví, že slova se ujala naštěstí Martina. Jestli někdo čekal, že taky něco řeknu, no tak to se tak nějak nedočkal. Nebo jsem poděkovala taky? Ty jo, nevím :o)) Každopádně mi pak Sára říkala, že jsem tam stála jak malá holka u tabule. Jo, tak jsem se přesně cítila.

Samotné vyhlašování bylo trochu ve znamení chaosu, protože prostě chyběly ty dvě tři minuty k tomu, aby všechny ceny byly přesně dle pořadí rozdělené. U chodkyň jsem zazmatkovala, kdy při odměňování třetí jsem jí brala jako první - když byla jako první na řadě ;o) Pak jsme zjistily, že nemáme papír s družstvy. No, a pak jsem si zase neověřila, kdo je nejvzdálenější.. Hotovo, blázinec. Kdo však má rád dokonalost? Do té doby plynulo vše bez zádrhele, až to bylo podezřelé ;o)) Tak bylo alespoň chvilku veselo..

Tak, konec zvonec. Ale ne - ještě mikrofon ČT. Redaktorka nám sdělila, že dostaneme tři otázky, ta která začne, bude mít dvě tak ať se dohodneme. A jedém... Na výsledek si počkejte. Osobně jsem byla překvapená, že jsem ze sebe vůbec vydala hlásek. Zpětně si však myslím, že jsem odpověděla úplně mimo. Prosím, berte to s rezervou. Ono se fakt naprosto lehce posuzuje z gauče projev člověka tázaného před kamerou. Typickým příkladem je pořad Nikdo není dokonalý. Redaktor strčí mikrofon bezdomovci (většinou si vybírá takové typy...) pod nos a ptá se: Která řeka protéká Prahou? Bezdomovec dumá a nic. Vy si rvete vlasy, co je to za blba. Redaktor napoví: Začíná to na V. Bezdomovec se zamyslí, vy máte chuť přepnout, hlasitě napovídáte, no ale pán stejně neví. Redaktor zase napoví: Začíná na V a končí na va. Bezdomovec se rozzáří: Votava! No, jestli jsem se doposud těmto lidem smála, už to nikdy neudělám, protože je to fakt pocit... nesdělitelný - mikrofon u nosu, kamera poulí oko a vy máte okno jak hrom nebo ze sebe vysypete totální blbosti. Ale co, kolik lidí to uvidí, že? ;o)

Pak se balilo a uklízelo, lidi postupně mizeli. Tráva pod stromy osiřela, Jizera si bublala ve svém korytu, slunce dál jasně svítilo. Už jsme chtěli také odjet, ale zvukař zapomněl zhasnout světla svého vozu :o( Další hodinu, možná i déle, jsme tam s ním strávili, než se to vyřešilo a chlapec mohl odfrčet. Padla na mne obrovská únava, už jsem chtěla být doma. Nohy mne bolely víc, než když jsem uběhla maraton. Aby ne, když na královské trati jsem strávila jen pět hodin, zatímco v neděli jsem byla na nohou víc jak dvanáct. Ale stálo to za to!

A když doma vše utichlo, sedla jsem si na balkon a začala spřádat tento text...

Reportáž České televize
(od cca. 14té minuty)


P.S. Škoda těch, co nedorazily ač byly přihlášené a zaplatily startovné. S nimi by počet startujících bylo rovné 100! Tak za rok, jo?


(to video je lepší si přehrát přímo na Youtube ve vyšší kvalitě, tady to kdo ví proč chrastí)

středa 1. června 2011

Květen 2011

Květen byl, stejně jako předešlé měsíce, prostě krásný. Sport je droga a možná má dokonce silnější účinky, než se dosud věřilo. Nebo nevím, čím by mohlo být, že jsem fakt permanentně na dobré vlně. Přijde mi, že všechny dny jsou krásné a prosluněné i když se na obzoru kupí černé mraky a blesky roztínají oblohu. Ale jo, občas to na mě také sedne a to se pak zahalím do hradby trudomyslného mlčení. Někdy si myslím, že to však dělám pro radost těch, co je štvu svou dobrou náladou.

V květnu jsem si zaběhla štafetu, šla na večírek PIMu a přibrala kilo. Ach ta čokoláda... Nevím, čím by šla nahradit. Chci jí vůbec nahradit?! ;o)


Galavečer PIMU to je prostě paráda, tedy odmyslím-li si tu děsnou frontu na pět nudlí s omáčkou. Tentokrát dokonce najali moderátora, který byl i slyšet i byl celkem vtipný. Hudební vložku obstaral houslista Michal Hejč, jehož housle provázely maratonce při startu. Na stupínku se střídali králové a královny běhu, no jediné oko v sále jistě nezůstalo suché. Potkala jsem spousty známých, popovídala si, ale i jen tak pozorovala cvrkot. Na konci se vedle mne vyskytl jakýsi mladík a ptal se, zda také běhám, nebo zda jen dělám doprovod. Posilněna několika skleničkami bílého vína jsem skoro s hrdostí prohlásila, že běhám. A on se na mě tak zadíval a povídal: Fakt běháš, jo? Ale jen občas a jen trochu, že? :oD

Květen v číslech: 

Běh: 153 km
Chůze: 62 km
Kolo: 127 km


Tento měsíc jsem se také vrátila hodně hluboko do dětství. Zavinila to Vondráčková, která si ztěžovala, že ji není slyšet v rádiích. A tu se mi v paměti vyloupla písnička, kterou mám spojenou s létem a s pionýrským táborem, na který jsem jezdila s železnou pravidelností mnoho let. Hráli nám jí každé ráno při rozcvičce a my při ní běhali kolem chatek. Tak byly nejspíše položeny základy mého běhu s mp3.