Tak co forma?

Častá otázka v mailech, co mi teď poslední dobou chodí. Stejně jako výtka, že vůbec nereferuji o své přípravě na půlmaraton a jestli tedy vůbec 1/2PIM poběžím (ale takovou otázku dávají nepozorní čtenáři mého blogu, nebo spíš nečtenáři). Také nevím, zda tazatelé myslí formu na bábovku nebo slévačskou formu, ale pokud náhodou myslí mou běžeckou formu, tak zcela upřímně říkám: ta je v háji.

Popisovat svou letošní přípravu mi přišlo o ničem. Jako úplný začátečník jsem takovou přípravu vnímala jinak, vše bylo nové, třeba "neuvěřitelné objemy" kolem sedmi kilometrů, nebo souvislý běh více jak dvě hodiny. Taky jsme neustále řešila co na sebe, kam se všemi těmi krámy co "musím" mít u sebe, jestli před tréninkem jíst banán nebo sušenku... Ale to jsou věci z pravěku, tohle už není v mém případě důvod sednout a sepsat to. Však do běžeckého deníčku si vždy, nebo často, pocity napíšu, ale na článek už to nevydá. To leda by mě přepadli loupežníci, honila smečka psů, či bych podávala stéblo tonoucímu se.

Ale tak dobrá, jak že jsem se to tedy připravovala?

V přípravě jsem se držela osvědčeného modelu - 1x intervaly, 1x dlouhý běh, 3x souvislé běhy v různých intenzitách, 1x posilovna a jeden den bez sportu, čili jen chůze do/z práce.

Před zahájením přípravy jsem tento rozvrh vlastně dodržovala také, jen ty souvislé běhy jsem měla dva, zato delší, většinou kolem deseti kilometrů, plus mínus podle nálady, a 2x posilovnu.

Souvislé běhy jsem zkrátila, a sice kvůli zrychlení. Pro nácvik jsem si vybrala trasu kopcovitou, abych si i vybudovala silné nohy a náběhy na mosty kolem Vltavy mě nedostaly do stavu blízko infarktu. I intervaly běhám na této trati a tak se bez mučení přiznám, že stavy blízko infarktu jsem měla prakticky neustále. Děsně mě to i deprimovalo, protože jsem měla pocit, že jsem břídil a ne běžec, a chtěla jsem se někam zahrabat a ne jít obhájit svůj loňský čas.

Vlastně když si to tak vezmu, tak mi to šlo a bavilo. A proč ten minulý čas? Protože to jsem celá já. Najednou mi přišlo, že běhám málo, že ty objemy mě v žádném případě nepřipraví na 21 km, že to nezvládnu, že umřu, že.... Prostě pako.

Ale dál jsem běhala a běhala, když tu najednou: kde se vzal, tu se vzal - vlk. Tedy co to plácám. Oteplilo se.  Než se oteplí pořádně, přijde studený hnusný vítr z hor. A jedou takhle večer jsem si jako vždy vyběhla a hned u domu jsem málem odletěla. Naštěstí jsem ještě nezhubla, a tak jsem popoletěla jen kousíček. Chtěla jsem se i vrátit, neb jsem měla jen lehké oblečení, které odpovídalo deseti stupňům, které mi ukázal náš teploměr, ale pak jsem si řekla, sakra, bylo i hůř, a běžela jsem. Tedy: rvala jsem se s větrem o každý metr. No, nebudu to natahovat - nastydla jsem.

Nejdřív mi naskočil opar. Pak mě škrábalo v krku. Poté se mi ucpaly dutiny. Následně jsem začala smrkat, takže mě bolely všechny obličejové svaly. Celý týden jsem polehávala, usínala za bílého dne, dvakrát jsem nešla běhat, a nakonec jsem zjistila, že jsem prostě úplně hotová a šla jsem k doktorce. A ta mi oznámila, že mám děsnou angínu a dala mi na celý týden antibiotika! Mám v sobě první pilulku... :o(

Jasně, určitě v tom nejsem sama, nemocný je kde kdo, ale týden do závodu? To je tedy moc... Vidí v tom někdo něco pozitivního? Já tedy ne. Vlastně ano. Pokud jsem si předtím dělala starosti, jestli to uběhnu se ctí, teď ať to uběhnu jak to uběhnu, můžu se na angínu pěkně vymluvit :oD

A ještě ke všemu zlému mi nechutná nic než sladké...

Pejskaři

Není pejskař jako pejskař. Dříve jsem je rozlišovala jen na ty, co po svých psech uklízí nebo neuklízí. Ale jakmile jsem se vymanila z područí svého oválu, zjistila jsem, že jsou ještě další a další skupiny.

Nejdříve jsem se naučila pejskaře z dálky vůbec rozpoznat. To, že běhám po tmě, mi jejich identifikaci totiž značně ztížilo. Ale nakonec jsem zjistila, že:

• pejskař chodí pomalu
• každou chvilku se zastaví
• rozhlíží se
• jednu ruku mívá předpaženou
• umí pískat

A dále jsem si je rozdělila takto: 

Pejskař normální:

Má svého psa na vodítku, sbírá po něm hovínka a blíží-li se běžec, přitáhne ho blíž k sobě. Dává povely jako nechej, stůj a vydrž.

Pejskař laxní:

Nechává svého psa volně pobíhat, ale uklízí po něm. Povely mu nedává, aby ho nestresoval. Když se pejsek dostatečně vyštěká a přinese kus nohavice, pochválí ho.

Pejskař družný:

Povídá si s jinými pejskaři, a co jeho miláček dělá, mu je fuk. Miláček tak lítá jak splašený po celé ulici či parku, dělá si hromádky kde ho napadne, a vesele a beztrestně honí běžce.

Pejskař tyran:

Mívá bojové plemeno a dlouhou šňůru. S potěšením sleduje, jak běžec trénuje intervaly ledva ho spatří. Podle některých megahromádek soudím, že moc neuklízí.

Pejskař otrok:

Každý, kdo dostal psa jen na vyvenčení. Pozná se podle toho, že ho pes absolutně neposlouchá. Tento ho táhne kam libo, pejskař za ním vlaje a je rád, že je rád. Uklízet nestíhá.
*

Psi samotní jsou krásná zvířata, ale mám z nich panickou hrůzu. Je jedno, jestli je to jezevčík, nebo boxer, obcházím je obloukem. A oni ví a tuší, a proto se na mě vrhají jen co jsem v dohledu či dosahu. Když se snažím proklouznout nenápadně, alespoň po mě štěknou. Což je vlastně dobré, nejhorší je, když po vás ani pes neštěkne!

Musím? Nic nemusím!

Sešla jsem se s partou neběhacích kamarádek. Vymyslely si na mě pěknou kulišárnu... Chceme jít na ten váš závod!, povídají jen tak mimochodem. Nahodila jsem tvář hráče pokeru a čekala, co na mě ještě vybalí. Abych uvedla do obrazu: jedná se o holky, co léta nechtěly o mém běhání slyšet NIC. Jakmile jsem začala velebit klady běhu, daly si prsty do uší a zpívaly si. Jedna při slově BĚH dostávala dokonce osypky. A tyhle holky mi teď tady vykládají, že musí něco dělat, že chtějí něco dělat, že potřebují shodit pár kil atd. Což mě samozřejmě nevadí, jsem ráda když se naše komunita rozroste, jenže já jsem na tuhle podpásovku nebyla vůbec připravená. Co odpovídat na všechny ty otázky jako: jaké boty, kdy je nejlepší běhat, jak často, v čem. Já sama jsem na tyhle otázky hledala odpovědi pár měsíců, ba i roků.

No nevadí, alespoň jsem mohla dělat ramena a poučovala jsem je horem dolem když mi konečně daly prostor. Při loučení jsem dostala ještě doplňující otázku: "A co když mě to nebude bavit?" Tady se nabízela jen jedna odpověď: Tak budeš dělat něco jiného.

Mám pocit, že se s tímhle potýká víc lidí čehož jsem si nevšimla jen já, ale i redaktoři z RUN, kteří v posledním čísle věnovali pět stran (ano pět stran!) tomu, aby nám poradili, co dělat, když se nám nechce jít běhat.

Samozřejmě záleží na tom, jestli se mi nechce často, nebo čistě náhodou. Ale výmluvy, které uváděli, mi přijdou opravdu jako výmluvy těžkého kalibru, a mít je já, znamenalo by to, že se nutím do něčeho, co dělat nechci. Proč jinak bych tvrdila, že nemůžu běžet, protože je venku zima, nudím se či nemůžu najít svůj sporttester? Soudím, že jiného druhu jsou výmluvy: Jsem starý a tlustý. To se celkem dá pochopit a takového člověka možná půjde zlanařit alespoň na chůzi. Až zhubne, poběží už sám.

Někdy mi přijde, že běh se stále víc a víc stává modní záležitostí. Hodně se o něm mluví i píše, máme k němu krásné hračky, máme e-deníčky, máme nadupané boty a funkční prádlo. Ale to samo o sobě nestačí. Důležité je mít běh rád. Ne se mu obětovat, ale splynout s ním. Radovat se z něj, ne si na něj ztěžovat.