Rozevláté a voňavé Léto dnes předává štafetu svému trochu usedlejšímu, ale barevnému bráchovi Podzimu. Čas na rekapitulaci. Mé milé Léto, cos nám přineslo, aneb než se Zima zeptá. Mé letošní léto bylo prostě nádherné. Léto v sedle Meri. Dlouhé poklidné jízdy krajem, hledání nových cest, nových možností. Žádné závodění, žádné drsárny, nic, co by narušilo mé letní meditování. Ale pár věcí přece jen lehce rozvlnilo hladinu mých pohodových letních dnů, tak jsem si řekla, že si je zapíšu.
Za zmínku určitě stojí jízda s Tučňákem po Greenway Jizera, cyklostezka č. 17 spojující nejsevernější pohoří Česka neboli Jizerské hory s naší matičkou Prahou. Pro Renatu nejdelší jízda v životě, pro mě další krásný a dlouhý výlet včetně nezbytného bloudění. Kde jsou sakra značky?!
Chápeš to? Proč tahle křižovatka není do háje vůbec značená?!
Hm, tudy asi ne, co? Koukni se do mapy.
Koukni se do navigace.
Myslíš do Edíka? To ne, to já nějak neumím...
No děvče, měla by ses to naučit, takhle to dál nejde!
Ačkoliv trasa v PC měřila 112 km, nakonec jsme samozřejmě ujely mnohem víc. O tom, že bychom se značené trasy držely, nemohla být řeč, protože většinou prostě značená nebyla. Občas se zjevila cedulka s číslem 17, ale to byla spíš náhoda. Když už se značky náhodou vyskytly, stačil průjezd městem a byl všemu konec. Znala jsem to už z našeho červencového putování se Sárou - přes město je podle značek průjezd takřka nemožný. Jedině Pardubice byly v tomto směru výjimkou. Jakmile jsem zregenerovala, nejraději bych to jela zase, tak moc se mi to líbilo.
Za další zmínku také stojí můj letní výstup na Sněžku. Fakt jsem se těšila. Kolikrát jsem si zcela vážně představovala, že se svou současnou, celkem slušnou bych řekla, fyzičkou, na Sněžku prakticky vyběhnu. Nějak jsem zapomněla na dvě věci - že mé tukové zásoby mě jaksi v lehkém pohybu vzhůru tak trochu limitují, a taky že astmatik a kopec není ideální kombinace. Kór když si doma nechá foukacího pomocníka. Zpočátku to nebyla žádná tragédie, ale čím výš jsem byla, tím hůř jsem se cítila. Zastavovala jsem se co pět kroků a fotila a vyndavala svačinu a pila a smrkala, prostě jsem všelijak maskovala svou indispozici. Předbíhal mě kdekdo, počínaje dvouletými dětmi a křepkými seniory konče. Uprostřed samotné Sněžky jsem si dokonce myslela, že přišla má poslední chvilka. Seděla jsem na kameni v šíleném studeném větru, zachumlaná do mikiny s kapucou, točil se se mnou svět, nemohla jsem dýchat, srdce mi bušilo jak splašené. Nějak jsem zmobilizovala své poslední síly a řekla si, že když už tedy mám umřít tak tedy až na vrcholu, abych měla záznam na Garminu z nejvyššího bodu naší země a ne z půlky kopce.
Jistě bych měla zmínit i to, že jsem se letos v létě zamilovala do Cidera Kingswooda. Začalo to celkem nenápadně asi třemi kousky při výjezdu do Čelákovic na beachvolejbal, pokračovalo obrovskou bednou k narozkám a skončilo plnou ledničkou a namrazovacími kelímky. Kdykoliv jsem jela a bylo mi vedro, představila jsem si orosenou sklenku s cinkajícím ledem a nejlepším letním osvěžením na světě a byla jsem jak splašená. Království za cidera! Byla-li v tu chvíli možnost zastavit a jedno takové nechat zmizet v zaprášeném hrdle, udělala jsem to :o)
Poslední zmínku bych věnovala svým oblíbeným čtyřnohým miláčkům, čili pejskům. Můj strach z nich se letos v létě úspěšně přetavil na psí fóbii. Slyšet v dálce psa, nebo ho dokonce i vidět někde poblíž mě stálo/stojí vždy opravdu pěknou porci kilometrů navíc. Bojím se jezdit kolem plotů, protože skoro vždy na mě nějaký blafne a já se lekám a cukám s řídítkama, Bojím se projet kolem pejskaře byť má psa na vodítku, protože i když dělám že nic, pes po mně vyjede. Kolem psa na volno neprojedu ani za nic (to jsou pak ty kilometry navíc). Jednou jsem omylem vjela do nějakého areálu odkud jsem nemohla najít cestu. Když jsem si uvědomila, že ho třeba hlídají psi, vylítly mi tepy na 170. V panice jsem se motala ještě víc až jsem tři černé velké psy nakonec i potkala... Ufff, Bylo to fakt o fous ten infarkt :o)
Z černé kroniky:
Pitbul napadl na cyklostezce na Olomoucku dva lidi...
Dvouleté dítě napadl agresivní toulavý pes...
Na Valašsku letos významně přibylo vlčích útoků.. (rdousí většinou ovce, ale kdo ví, co se jim honí hlavou, že?)
atd.
Vyčetla jsem dobrou radu: Místo psa si kupte páva. Je to skvělý hlídač domácnosti :o)
No, takže tak. Dny se krátí, ochlazuje se, přestaly bzučet mouchy a příroda se pomaličku začíná chystat na své velké finále. Blíží se chvíle, kdy budu muset Meri zazimovat a vytáhnout běžecké kecky abych přes zimu neshnila. Ale to je ještě daleko, ještě si trochu zajezdím. A na to si připijeme :o) Krásný podzim všem
Někdy na jaře jsem na Primě zahlédla upoutávku na pořad Superchlapi. Samozřejmě žádní superchlapi mě nezajímají ani omylem, zajímal mě pouze a jen obsah a tím byla příprava na triatlon (ač se na žádný nechystám). Naivně jsem si myslela dvě věci - že se třeba naučím v přípravě něco, co neznám, a že do takových výzev jdou lidi, kteří se s tím vážně chtějí poprat. No nenaučila jsem se nic, asi už jsem takový ten ostřílený Brouk Pytlík, co všechno zná a na všechno má odpověď, nebo nevím. A účastníci? No, bylo tam pár exotů, co se divili, že mají plavat, běhat a jezdit na kole, ale i tací, co od počátku měli trošku vyšší ambice než se mihnout obrazovkou. Dost se řešily problémy s nedodržováním plánů a životosprávy hodnou triatlonisty. Že to dokončili všichni je mi záhadou. Ale možná to bylo celé sestříhané tak, aby to bylo divácky atraktivní, určitě vít táhnou hádky než to, že všichni dělají co se jim řekne, že? :o))
No nic, každopádně v pořadu zaznělo, že chlapi mají používat aplikaci Superlife a Prima i vyzývala diváky ať si zkusí, ujet za týden třeba 21 km na kole!! Haha, smála jsem se. A protože Garmin a Strava nadevše, o stažení a používání jsem ani neuvažovala. Jenže pak přišla kamarádka, že si to stáhla, že je to fakt nej a ještě to mluví česky! Hlodalo to tak dlouho, až jsem vycukala a aplikaci si stáhla. A.... mám novou superhračku :o)
Jako to, že mi něco nahrává můj pohyb vpřed, to jsem zvyklá (a vím, že podobných aplikací jsou mraky). Jenže tahle mě boduje! A dává mi to odznaky!
A pak jsou tu výzvy... Měsíční, týdenní i víkendové. Běh, kolo, chůze, brusle... Cokoliv si člověk usmyslí. V pondělí netrpělivě čekám, co budu plnit celý týden, jestli třeba mezi kolo vmáčknu i chůzi nebo v nejhorším případě třeba i chvilku běhu. V pátek jsem zvědavá, co nám vymysleli na víkend. Těším se a pak si to to pěkně rozplánuji, takový trenýrkový plán mi to supluje. Konečně po dlouhé době mám celkem silnou motivaci něco dělat, protože pro bod bych se fakt rozkrájela. A to je hlavní myšlenka Superlife - motivace. Všechny ty body a odznáčky mají motivovat k pohybu na jakémkoliv levelu. Vše se počítá, i cesta kolem domu se psem. A další megavýhoda - aplikace dokonce zohledňuje věk uživatelů, takže my starší jsme konečně lehce ve výhodě a jedeme-li s mladšími účastníky na výlet, dostaneme daleko víc bodů ;o))
Aplikace je to celkem nová, ještě Beta-verze, ale já jsem s ní maximálně spokojená. Záznamy teď už i většinou odpovídají skutečnosti (zpočátku to lehce ubíralo), a i když ji nezapnu, můžu si pak nahrát záznam z Garmina. Do budoucna by se měla ještě vylepšit, tak uvidíme, co z ní jednou bude. Zatím mě baví i tak, jak je. Každopádně zbourala další z mých nikdy: Nikdy nebudu sportovat s mobilem v kapse :o))
P.S. článek NENÍ reklama, aplikaci fakt aktivně používám a text jsem sepsala bez nátlaku a bez honoráře :oD
Dávno, dávno jsem se chtěla opičit po Machym a jet přes celou republiku z bodu A do bodu B. Dávno. Přišlo mi jako úžasné dobrodružství poznat lépe krajinu, kterou znám jen z dálnice nebo z doslechu, nebo z map. Ale chyběl hlavně čas a asi i chuť myšlenku dotáhnout. Až letos.. Letos najednou cvak v hlavě a plán jsem měla, dokonce jsem sehnala i parťáka, který by se té šílenosti se mnou chtěl zúčastnit. Ano, ano, vyhrála to Sáruška :o))
Takže plán: Sedneme i s kolama do vlaku, necháme se odvézt co nejdál od Prahy bez přestupů, tam přespíme a pak se v etapách přesuneme do Prahy. Na konci každé etapy si najdeme ubytování, přespíme a zase ráno sedneme.... Jak prosté. Až podezřele. Začátek šel - našla jsem vlak do Horní Lidče, ubytování v okolí ovšem žádné. Ani v okolí blízkém, ani v dalekém, v žádném. Všude plno! Možná nějaké ***** hotely že by něco měly, ale dávat za jednu noc nekřesťanské peníze se nám nechtělo. Jeden bodrý majitel penzionu mi sdělil, že touhle dobou jsou celé Beskydy obsazené, že rezervace se dělá tak půl roku předem, pro skupiny i rok. No tedy! Kdy já to jen četla, že do Beskyd nikdo nejezdí?! Začala jsem tedy plánovat z jiného konce.
Takže plán 2: pojedeme do Přerova, tam přespíme, ráno se vlakem přesuneme do Rožnova a tam své putování na dvou kolech začneme. Jenže tentokrát už jsem si netroufla držet se původní myšlenky, že kam dojedeme, tam se někde ubytujeme. Kdepak. Naplánovala jsem přesně etapy tak, aby na konci vždy čekal nějaký prostý pokojíček s vlastní sociálkou. Možná pojato moc masňácky, ale tak není mi dvacet, ani třicet, no skoro už ani čtyřicet ne.. abych jen tak spala pod širákem a pět dnů se nemyla teplou vodou. A kromě toho to měla být dovolená, čili jsem si ten čas chtěla užít a prožít :o) Celý jeden den jsem strávila tím, že jsem volala, klikala a stříhala a mám pocit, že jsem to moc krásně vymyslela.
Větší oříšek než sehnání si ubytování se ukázalo zabalení si zavazadla. Nechtěly jsme si toho moc brát, protože kdo by se s tím tahal. Měla jsme každá přední brašnu a malý batůžek na zádech, já pak ještě zadní brašnu a brašničku na tyči. Ty malé brašny sloužily k takovým blbostem jako je gel na ruce, vlhké ubrousky, peníze, doklady a sladidlo do kafe (nikdy jsem ho nemohla najít :o). Batůžek na zádech vezl mikinu, telefon, zápisníček na výdaje a mapičky. Přední brašna vezla zbytek. Zbytek byl jedny ponožky, jedno prádlo, tílko na pokoj, cyklooblečení pro horko, lehkou bundu, nabíječky, mejdlíčko, deodorant, tužku na oči a pálivou mastičku na svaly. Zbytek jsem měla na sobě. Bylo nutné si přesně pamatovat kde co je, abych nebyla jak ty báby z účastníků zájezdu, co neustále hledaly pas. Za zbytečné jsem považovala lepení, velké světlo, zámek na kolo (váží asi tunu), regenry a jinou spešl výživu. Ač toho bylo málo co zbylo, musela jsem si zvyknout, že Meri ztěžkla, zpočátku to byl docela i boj.
Cestou jsem si psala poznámky:
1. Pondělí 4.7., Vyjíždíme
Spletla jsem se v čase odjezdu vlaku. Dvacetčtyři nebo čtyřicetdva, to je prostě hned. K vlaku jsme dolítly na poslední chvíli, naložily kola (trochu jsem předběhla) a šly se usadit. Prošly jsme celý krásně klimatizovaný vlak až jsme skončily v úplně prvním vagóně, úplně neklimatizovaném. Nestihly jsme si nic koupit k jídlu, kručí nám v břiše. Před námi 2,5 hodiny o hladu a žízni.
Přerov - vylidněné město. Pár přestupků a stojíme před ubytovnou. Celkem slušná, skromná a čistá za 315 Kč/osoba a noc. Hledání restaurace a centra. Vyptáváme se místních. Domorodkyně: Centrum? My tu snad ani centrum nemáme... Nakonec vzdáváme hledání nějaké normální hospody (Hele, koukneme tamhle a když to tam bude drahý, dáme si colu napůl) a kupujeme ve 21:30 kebab, sedáme k fontáně a cpeme se.
2. Úterý 5.7., Poprvé v sedle
Vlak plný kol, kolo přede mnou, kolo za mnou. Díky zpoždění vystupujeme ve ValMezu a tam své putování i začínáme. Prvních 10 km paráda, rovina. Nadšením jucháme nad každou trávou, nad každým stromem. Snad nám to vydrží. Najednou kopce, dle mapy tam být neměly. Pere se o nás Zlínský a Olomoucký kraj. Je vedro, slunce pálí. Vypadám jak rajče. První zastávka Kelč. Na náměstí u čongů kupujeme pití a svačinu. Vstupujeme do cizích životů. Lidi sami se nás ptají, kam máme namířeno a odkud jedeme. Konec první etapy - motorest Osečanka, za námi 53 km (mělo to být asi 40) V Osečance na nás nemají čas. Chvilku zevlujeme, dáme zmrzku a pak se otáčíme a vracíme se k "Jadranu". Sníme oběd. Padne rozhodnutí jet dál. Máme sílu i chuť a času taky moře. Skoro každé místo, kterým projíždíme, je cosi nad Bečvou.
Skutečný konec: Olomouc. 101 km. Úplně v poslední chvíli slejvák, bouřka a mobily bez šťávy. Uchylujeme se do hotelu Gól. Za velký peníz málo muziky, pokoj je maličký a čpí, trochu to vyrovnává úžasná sprcha. Jdeme na večeři do centra. V noci spím jak zabitá.
3. Středa 6.7., Větrná etapa
Nejkratší etapa naší výpravy, čili nikam nechvátáme. V klídku dáváme snídani u Lidlu, v deset razíme směr Litovel. Strašně fouká. Nejede to a je zima. Cyklostezka, která měla být zlatým hřebem, se mi nelíbí, drkotá. Navíc jsme sjely z cesty, naštěstí do krásného lesa. Libujeme si, že jsme si to včera protáhly, že to dnes nebude tak kruté. V tom větru bychom to ujely horko těžko.
Stavíme se v Litovli na pivo, kofolu a zákuseček. Chvilku svítí tak zase jedeme. Oběd je v Mohelnici. Našly jsme zase jen čongy, jíme rýži s masem.
Zbytek cesty je strašný. Strašný! Kopce, vítr, spíš stojíme než jedeme. Můj morál spadl pod nulu. Bloudíme, mapa nás zavedla úplně mimo náš směr, do Loštic, města tvarůžků. Smradu jak v hradu. Nabízí tu i tvarůžkovou zmrzlinu. Obrátila bych se asi naruby kdyby mi jí někdo nabídl.
Pohled na Bouzov a následný dlouhý sjezd mi lehce spravil náladu, jedeme nádherným zeleným údolím. Nikde nic, jen šťavnatá zeleň, nad námi kopce. Nádhera když do nich nemusím šlapat.
Ubytování máme v Trnavském gruntu, už se ten den ani nehnu z postele, k večeři si dám tvaroh a housku. Sáruš šla na polívku. Ještě si pouštím Mentalistu a tvrdě usínám. Hodně drsná etapa, krátká, ale vážně drsná.
4. Čtvrtek 7.7., Konečně slíbená smetana
Cesta dlouhá, kopcovitá leč malebná. V Moravské Třebové snídaně. Jsem nějaká unavená. Zase fouká, zase to moc nejede. Funíme do kopce, ani nevíme, zda správným směrem. Vede nás navigace Hugo. Celkem se držíme cyklostezky 186, skoro až do Litomyšle. Před ní ale lehký kufr, který nás do Litomyšle zavede (a to jsme nechtěly) a celkově nám putování prodlouží. Litomyšl se nám nelíbí, je plná aut a chaosu, nemůžeme najít cestu z města. Ale hodná cyklistka nás vyvedla správným směrem, děkujeme. Opět klid a nádherná zeleň. Kdyby ovšem Meri kdoví proč nevrzala jak stará herka.
Sára píchla přední kolo. Nemáme lepení, usoudily jsme, že bychom stejně nevěděly, co s ním. Hledáme servis, nacházíme nějakou autoopravnu a ochotného servismana. Do cíle už jen 14 km. Samozřejmě opět si to prodlužujeme, někdy je to značení k uzoufání.
Cíl - penzion Jangelec a výborná večeře. Dokonce i pivko a zákusek.
5. Pátek 8.7., Nejdelší z nejdelších
Ráno se nám nechce vstávat, dáváme si načas. Přitom nás čeká 137 km. Jestli ovšem budeme bloudit jako skoro vždy, tak možná i víc. Loudáme se pro kola, Sára má to píchnuté zase prázdné. Pěšky jdeme do centra Vysokého Mýta a necháme kolo spravit (nová duše i guma). Pak si sedáme na náměstí a nacpeme se. Je hezky a nikam se nám nechce.
Abychom nemusely koukat do mapy, ptáme se na cestu. Pán s balíčkem a bicyklem se stal naším informátorem. Zřejmě místní patriot, protože nám přikázal si prohlédnout nejdříve třetí nejdůležitější barokní stavbu u nás - kostel svatého Vavřince (fakt koukal, zda k němu jdeme :o)). Následovalo klasické doleva doprava, z čehož já si nikdy nic nepamatuju. Na dva další doptání vyjíždíme z Mýta.
Konečně skoro nefouká, cesta se narovnala, jedeme jak namydlené. Děláme jen krátké přestávky, máme toho moc. Lázně Bohdaneč a zmrzka. Povídám: Sáruš do Chlumce kousek, a pak už jen nějakých třicet. Podle mě to těch 137 ani nebude, možná jen 100. Jsme štěstím bez sebe. Ukázalo se, že jsem si spletla místa - Chlumec nad Cidlinou není na soutoku Labe s Cidlinou. Ten je o dalších 25 km dál. Jsem na mrtvici. Nebýt nějakého dobrého cyklisty, který nám ukázal směr na Libice, asi bych ještě teď seděla u Lidlu a zírala do blba.
Už ani nejedeme po stezkách, frčíme normálně po silnicích. Na soutoku musíme posedět nad pivem. Dali nám velké, asi viděli, jak vypadáme. Po pivu se nám zdá svět veselejší a posledních 35 nebo kolik km nám připadá jako brnkačka. Chvilku tedy určitě. Jako naschvál nesvítí slunce, je brzy šero. Rozsvítíme blikátka, natáhneme reflexní rukavice, reflexní ponožku si dávám do přední brašny :o) Naštěstí není provoz.
Cíl - 146 km! Nikdy jsem toho tolik neujela. Jsem mrtvá, ale nadopovaná endorfínama. Sním polívku a jdu spát.
Epilog:
Celou sobotu jsem se léčila z šíleného kašle, bolest na prsou si vyžádala cibuli, taky jsem chodila každých 5 minut na záchod, no cítila jsem se mizerně. Vyjížděla jsem lehce nastydlá, cestou jsem neměla čas skuhrat, takže jakmile bylo vše za mnou, tělo si to vybralo. V neděli jsme ještě přejely do Prahy, nějakých 22 km by se řeklo, ale pro unavené jedince docela sousto :o))
Ovšem - bylo to celé neskutečné. Úžasné! Neskutečně úžasné!!!! Spousta historek, spousta fotek, objevení neznámého. Zjistila jsem, že když chci, umím číst v mapě a najít správnou cestu, a taky že vydržím víc, než jsem si myslela. A co teprve Sára, která s kolem skoro nekamarádí a jízda delší jak hodina ji nudí!
Ale já to určitě zaplatila....
Nic tu nemám. No vážně, určitě jsem to platila
Ne, není tu nic... Ale...
Ne, ani nemáte přiřazené číslo.
Trapný, trapný, trapný. Stojíte ve frontě, samé vtípky alá ježíšměsenechcejet, játoasineujedu, cotadyvlastnědělám, a pak se dozvíte, že se s vámi vlastně ani nepočítá. Vymotala jsem se z chumlu natěšenců úplně rozhozená. Jsem starší člověk a kdejaká změna mě samozřejmě dostane. To, že nemám zaplacené startovné je pak malý konec světa!!! No jasně že není :-) Situace měla řešení a tak si mě znovu napsali, dostala jsem číslo a 600 Kč prý stačí po závodě. Hm, v kapse mě studila padesátikoruna na kofolu... Naštěstí Renata měla kartu i zajely jsme do Brandýsa a vybraly potřebný obnos. Alespoň jsme trochu zabily čas do startu.
To že jsem se moc netěšila pramenilo z toho, že letos moc nejezdím. Je nějak málo času nebo tak něco a stačí jet chvilku a už cítím nohy a záda a každý kopeček mě většinou pěkně přidusí. No takže tak. Chvilku jsem se zaobírala myšlenkou přesedlat na tu nejkratší trať, ale to mi bylo rozmluveno. Na startu jsme se rozložili do třech vln, my s Renatou byly až v té třetí. Někam jsme se vměstnaly, za námi snad ještě milion lidí. Alespoň mě bude mít kdo předjíždět :o)
Trať Houšteckého cyklomaratonu, tedy ta část pro amatéry, kteří zvládnou 60 km, by se dala rozdělit na tři části. Ta první dvacka je hodně pohodová, spíš rovná, občas se to trochu táhne, ale nic zásadního. Člověk do toho může v rámci svých možností i šlápnout. Druhá dvacka je drsná. Kopce a kopečky, sjezdy, písek... A třetí tak napůl, ale konec totální rovina, finiš krásný asfalt.
Start. Stovky kol se daly do pohybu. Vyjela jsem a k mému překvapení fakt i v jakémsi tempu. Sice než jsem se nadála, jela jsem spíš za všemi než se všemi, ale snažila jsem se. Osaměla jsem asi na 18tém km. Projela jsem zatáčkou u Jizery, podjela trať a zabočila na pěšinu zarostlou trávou. Celá vyfluslá si říkám: Fuj, už nemůžu! To je sranda :-) První dvacku jsem měla za 52 minut, přišlo mi to hodně rychlé.
Od Staré Lysé se to začalo ale zvedat. Meri se kousla a všechny kopečky se mnou vyjela. Sice ten jeden, který jsem loni kus tlačila, jsem musela řešit Ventolínem, ale co už. Ventolín jsem vytáhla ještě jednou, ale jinak jsem přidušení celkem zvládla rychle rozdýchávat. Druhá dvacka tedy vesele ubíhala ve stylu brzda-plyn, v očích smrt a dech v háji. Těšila jsem se na občerstvení. Bylo posunuté jinam než loni, naštěstí jsem si pamatovala kde bude, takže žádná panika. Pořádně jsem se napila, vzala banán a zase frčela. Kopce v terénu mi vážně nejdou. Sice jsem vše (pomaličku) vyjela, ale zase mě brzdil můj strach je sjet. Dokonce jsem měla v živé paměti místa, která mi dělala loni problémy, inu brzdila jsem se ještě víc. Na druhou třetinu padla hodina.
Poslední třetina začínala rovinkou za Hlavencem. Jelo se mi dobře, ale bylo docela dusno, těšila jsem se na další občerstvní, a taky jsme si chtěla odsolit obličej. Tam jsem se docela zdržela. Za prvé jsem se myla a za druhé v klidu pila, nějak mě nic nehonilo. Ještě nás čekaly dvě zásadní brzdy, obě jsem nemohla. V první mě chytla záda, musela jsem se protáhnout a ta druhá, no to je sice takový pidi kopec, ale pískový. Takže to jsem taky šla, vlastně skoro jsem ho vyběhla (měří asi metr :-). Od toho kopečku je to už jen placka. A ačkoliv jsem do závodu šla bez časových ambicí všimla jsem si, že do cíle je to 5 km a mám na to 15 minut abych měla stejný čas jako loni. I dupla jsem do toho. Ale fakt megadupla. Předjela jsem neuvěřitelnou spoustu závodníků (myslím, že pět...) a vedla jsem je. Vůbec jsem neviděla značení, řídila jsem se instinktem a doufala, že jedu správně a celou tu skupinu nevedu někam do háje. Letěla jsem vážně jak namydlená. Soustředila jsem se jen na to, že musím stihnout ten čas, nesmím tam mít trojku, nesmím.... Úsměvné, co? :o) A stihla!
Cíl!!! Juch. Jsem tady a zase pod tři. Ježíš já měla takovou obrovskou radost! Fakt strašnou. Poslední kilometry mi vlily závoďácký adrenalin do žil, bavilo mě to neskutečně, makala jsem jak nikdy. A když za mnou navíc přišel jeden ze závodníků a poděkoval, že jsem ho dotáhla do cíle, že už by to sám tak rychle nedal (fakt řekl rychle :-) no tak to mě posadilo na obláček a já se vznášela asi metr nad zemí. Než dorazila Renata, vydýchala jsem se a protáhla. Stála jsem tam s pusou od ucha k uchu a pozorovala mumraj a ty vyfluslé závodníky a nasávala atmosféru. No moc se mi to líbilo.
Šla jsem si vyzvednout finišerské triko, opět ta trapná chvilka alá nemáte zaplaceno, ale dali mi ho :-) Nejhorší byla asi cesta do Prahy. Byla jsem už unavená, Praha je od Labe do kopce, sice mírného, ale pořád a pořád se to táhne, do toho protivítr... Nemohla jsem. Málem jsem nasedla na MHD :-)
Houšťka je prostě nej. Skvěle zorganizovaný závod, náročnost akorát tak pro amatéry, dobrý oběd, limo-pivo a výborná atmosféra. Takže za rok mě tam mají zase.
P.S. Jo a s tou platbou to bylo tak, že z účtu mi odešla, ale nebyla se mnou spárovaná :o)
Nedávno jsem byla na své první kontrole na plicním. Vpadla jsem do ordinace jak velká voda a moc jsem si pochvalovala, jak mi krásně léky zabraly a jak je mi fajn. Paní doktorka se mile uculovala a říkala, inu, tak se na to podíváme, a společně se sestřičkou mne nechaly profouknout delfínka několika kruhy ve vodě. Samozřejmě se jednalo o počítačovou animaci. A protože jsem starý pařan, pojala jsem to tak, že prostě delfínka musím dofoukat do cíle i kdybych měla vyfouknout průdušku. Povedlo se. Ještě spirometrie, poslouchání studítkem a balzám na mou duši: ještě měsíc 2x denně fuk, dále už jen jeden fuk a kontrola v září. Zlepšení funkčnosti mého dýchacího orgánu z 68 % na 81 % mne potěšilo, lépe řečeno nadchlo.
Prach, který jsem spolykala na svém putování Saharou, mě dle mého názoru hodil ještě za těch 68 % neb mi bylo vážně hodně bídně, neudýchala jsem NIC, ani pomalou chůzi k metru, o schodech v práci ani nemluvě. Nepomáhal Ventolín, ani znovu dva fuky denně, nepomáhalo nic. Až ve čtvrtek jsem se zmobilizovala a doindiánovala k nám do hájku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Buď se plíce mezitím daly do kupy samoočisotu, nebo to vážně pomohlo, každopádně další den už po lapání po dechu nebylo ani památky. Bylo na čase, neboť se přiblížil den Dé - den Duatlonu.
Ano, ano, duatlon. Setkání s Almerkou na Bezdězu mělo svou dohru, protože nám řekla, že ten další týden se koná v Kytlicích duatlon, v jehož rámci se lze zúčastnit tzv. open-závodu, nebo-li pohodového závodu pro všechny. 3 km běh, 10 km kolo a 0,5 km běhu se opravdu tvářilo velmi krásně a pohodově. I přihlásila jsem se. Drsoňka Renata se rovnou přihlásila na celý.
Tentokrát jsem výběr nepodcenila a tak hnědák Skotík poskakoval radostí, že se zase jednou projede. Dokonce jsem velmi rozumně usoudila, že ho raději ani neotřu z nánosu prachu, který se na něm za poslední půlrok usadil, abych zase náhodou něco nezpůsobila. V sobotu dopoledne jsme se přesunuly do Kytlic. V Kytlicích jsem na kole jezdila na podzim, takže jsem věděla, že tam jsou opravdu šílené kopce. Táhlé, krutě táhlé, ale tak nějak jezditelné. Na místě se to už hemžilo závodníky. Takovými těmi pravými, šlachovitými, od pohledu namakanými, připravenými vydat ze sebe vše. Já tedy samozřejmě taky byla připravená vydat ze sebe vše, o tom žádná :o)
Počasí nic moc - teplo, dusno. Dusno před bouřkou. Šly jsme si pro startovní čísla, obešly si rybníček a šly se proklusat. Závod začínal do kopce, zkusily jsme tedy, co to s námi udělá. Se mnou to málem švihlo. Ufff. Vzduch!!!! Brala jsem to s humorem - nějak bude. Pozdravily jsme se Almerkou a čekaly pak společně na start. Trochu zdržování bylo, ale dočkaly jsme se. Asi za tři sekundy už jsem běžela opuštěná, chviličku ještě s Renatou, ale většinu mé trasy samotná. Kopec se táhl asi dva km, nejdřív hrubý asfalt, pak kamenivo. Nevím, jak po něm běželi ostatní, já musela opět na pěšinku. Tepy mi vylítly nevím kam, ale podle toho, že jsem nemohla vůbec, ale fakt vůbec dýchat, bych řekla, že tak na 220. Následný seběh mi v usměrnění tepů moc nepomohl, ba naopak, protože jsem asi přidala a tím jsem dech ještě víc ztratila. Že jsem poslední mě ale ani náhodou netrápilo, příroda je tam nádherná, tak jsem si to užívala (nesnáším to slovo ve spojení s během, ale jo, užívala - zeleň, sluníčko, a ptáčkové pějí...).
Běžela jsem dlouho předlouho. Jak jsem se blížila k zázemí, slyšela jsem nadšené halekání moderátora. Trochu jsem se netěšila, až se tam objevím. Trochu jsem se totiž obávala toho depa. Nějak jsem nepochopila pokyny ohledně vběhnutí, nasednutí a odjetí. Doufala jsem, že mi pořadatelé naznačí kudy tudy a naštěstí mi to opravdu ukázali.
V depu zbyla už jen tři kola - mé, Renatino a ještě něčí. Společně se mnou vyjížděl z depa jeden z posledních závodníků. Byla jsem ráda, že konečně sedím a jedu, dokonce jsem se těšila, jak do toho šlápnu. Chvilku se opravdu dalo jet, a to i docela rychle, než se mi do cesty postavil první megakopec toho dne. Všechny kopce jsou mega, to je jasný, ale ty, po kterých já jedu závody, si to označení zaslouží určitě ještě víc. Kus jsem i vyjela, ale protože jsem stále měla tepy velmi vysoko a nemohla po běhu chytit dech, kolo jsem vedla. Po nějaké chvíli se kopec zlomil, i nasedla jsem. Popojela jsem asi metr a zase slezla. Bahno... Chvilku bahno, chvilku výmoly, kořeny, díry kameny a to vše na sklonu cca. 90st. No, hlavou dolů se mi kopec sjíždět nechtělo, čti: bojím se a neumím to, tak jsem vedla. Procházka s kolem po kopcích kolem Kytlic :o)) Celých deset kilometrů jsem na tom byla stejně - vedla, pomalu jela, padala, brodila se. Nenazvala bych to jízdou. Kopce neskutečný. Kdyby snad byly na asfaltu, vyfuněla bych je. Ale nebyly :o)) Poslední nejhorší sjezd byl smrťák. Vedla jsem, jak jinak, ale už mě začali předjíždět závodníci řítící se k cíli. Bála jsem se, že mě smetou a všichni skončíme v márnici, takže jsem vedla a ještě se stále ohlížela, zda už někdo neletí. Ano, neletí. Ti kluci bez špetky strachu lítali přes všechny překážky, který jim rozmáčený, bahnitý terén nabídl, občas se odrazili a pak plachtili dvacet metrů. No nic pro mě. Rozhodně by mě na ten okruh NIKDO 2x nedostal a obdivovala jsem Renatinu odvahu, schopnosti i vůli.
Velmi blízko depa začalo poprchávat. Pořadatelé mi opět ukázali kam se mám vydat, tak jsem do depa vjela, někam flákla kolo a koukala jak z jara, protože na mě od stanu mávala Renata! Z mého šoku mě probrala Almerka, která na mě houkla, ať ještě běžím. Tak jsem tedy ještě popoběhla. Opět velmi zábavné, přes kořeny a potůček s viklající se lávkou, to celé zahalené šerem, neb nebe se halilo do černé. Následoval rybníček s Česílkem a ulička hanby, kdy na mě jeden ze závodníků zavolal: Běhejte, zhubnete. Dokud jsem byla v opojení endorfínů, přišlo mi to i vtipný, ale večer jsem při zpěvu Petra Rychlého zamáčkla slzu. No já vím, že jsem teď jak soudek, ale nemůžu, nemůžu zhubnou, nejde mi to. Ať jím, nebo ne, ať sportuji nebo ne, stále se kulatím. Ehm, vsuvka sebelítosti... Ale tak raději pojďme dál.
V cíli už hódně pršelo. Běžela jsem se schovat pod stan a využila proudu vody k opláchnutí potu i bahna. Renata mi vysvětlila, že předčasně ukončila, protože ji Policie ČR, která hlídkovala v jednom úseku, poslala do protisměru. A zrovna do protisměru, kde vzduchem lítala kola s klukama. Chudák, no :o(
Rozloučily jsme se s Almerkou, jejíž syn závod ve své kategorii vyhrál, a vydaly se domů. Nebesa se otevřela a lila na nás kýble vody a kroupy, do toho foukal vítr a nebylo vidět na cestu. Nechtěla bych být ještě někde na trati.... Zajely jsme se na oběd, no a než jsme přeběhly asi 5 metrů, byly jsme durch promočené. Naporoučely jsme si čaj a polívku a jídlo a pití a sladkou tečku a servírka úplně konsternovaně pronesla, že jsme asi dlouho nejedly :oD
Doma jsem se už ani nehnula. Byla jsem promočená, promrzlá, ale vlastně spokojená, protože se mi to prostě líbilo, byť jsem to moc nezvládala. Sport mi nejde ani zdaleka tak, jak bych chtěla, jak se chce tělu, ani zdaleka se nepřibližuji ničemu z loňska, ale pořád jsem nad věcí, o nic nejde si říkám. Musím se i smát tomu, že mě čeká Houšťka, na kterou se od loňska těším, ale letos vím, že to musím jet na svých 81 % čili lážo plážo. Všichni (ahoj Evžene :o), co mi to tedy v Houšťce chtějí nandat, mají letos jedinečnou šanci. Za rok už ty šance mě předjet budou pramalé ;o))
Návrat k pohybu pro radost mi jde. Když se mi chce, sportuji, když ne, sportuji taky :o) Akorát teď jak pořád tak hnusně foukalo, se mi vážně nechtělo ani náznakem. Jízda na kole v hnusném protivětru není pro radost, je to strašná makačka. No a jelikož jsem se rozhodla se letoškem jen tak protáhnout bez odboček k závodům, nebyl důvod se trápit. Ovšem kdybych věděla, že se na jeden závod zničeho nic vypravím, asi bych jezdila i v tom vichru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se s Renatou ocitly na seznamu přihlášených závodu Author 50 Bezděz. Jak psal pořadatel: trať není extrémně náročná, takže co nás tak asi mohlo čekat. Výlet.... HAHAHA :o))
Cyklistický závod v romantickém kraji Karla Hynka Máchy se startem a cílem pod královským hradem Bezděz znělo lákavě. Přijížděly jsme k hradu, širokodaleko placka, jen ten hrad na kopci tak krásně celému kraji dominoval. Kde tady naberem 500 m, ptala jsem se. Ptát jsem se přestala když jsme zaparkovaly pod hradem. Hluboko pod hradem. Startovní brána dávala tušit, že z kopce to nejspíš rozjíždět nebudeme.
Vyzvedly jsme si startovní tašky, daly kafe a svačinu a zevlovaly kolem stánků. Start byl až v jedenáct, slunce nám přitápělo. Protože jsem ráno měla nějaké problémy se zadní brzdou, zašla jsem tedy do servisu. Ještě že. V sobotu jsem totiž Meri celkem zevrubně připravovala na její první závod. Pěkně jsem ji umyla, vyčistila kdejaký záhyb, nastříkala nano-sprayem a vyleštila. Nano-spray prý odpuzuje špínu a chrání kolo a bílé kolo je potřeba chránit, proto jsem si dala záležet, abych nic nevynechala. Mechanik se tvářil dost vážně a lamentoval, že je všechno nějaké mastné. Přiznala jsem barvu. Tedy nano. Koukal na mě dost vytřeštěně. Vy jste nastříkala i brzdy?!?!?!?! Scvrkla jsem se asi o metr. No... Nastříkala jsem ho tak nějak kompletně.. "Ježíš, ale proč brzdy? Dyť je to mastný, to vám ani brzdit nemůže. Olej klouže. To je na výměnu disků." Myslela jsem, že mě šlehne. Když vám před závodem v kopcích někdo sdělí, že vám nefunguje to nejdůležitější, je to fakt na mašli. Sice to nastříkal nějakým odmašťovačem, ale samozřejmě to nebrzdilo.
REKLAMA
Nanoprotech Bicycle
Patříte k lidem, kteří chtějí svému kolu dopřát to nejlepší? Zkuste sprej, kterým čeští reprezentanti v cyklistice udržují svá kola ve špičkové kondici. Zbaví Váš bicykl koroze, promaže mechaniku, ochrání před působením vody i bláta a prodlouží jeho životnost. Jmenuje se NANOPROTECH Bicycle a využívá převratnou nanotechnologii, která má výrazně vyšší účinnost než ostatní současné technologie.
:oDD
Dav asi osmi set natěšených závodníků a jednoho nenatěšeného se pekl na startu a čekal na jedenáctou. Edík ukázal 31 stupňů. Alespoň štěstí, že nemusím běžet :-)
Chvilku po jedenácté jsme vyrazili. Kopec v tempu hned za bránou, lépe řečeno příkrý kopec, to bylo něco. Nohy ještě vůbec neposlouchaly, funěla jsem jak lokomotiva. S velkým sebezapřením jsem se posouvala vpřed. Nejraději bych sesedla :oD Naštěstí všichni kolem na tom byli minimálně s tím funěním stejně. Po krátkém stoupání ostrá vlevo a stoupání vesele pokračovalo (Strava mi ukázala, že já to měla za 3:29, ten první za 1:21, takže slovo Tempo v mé případě nejspíš není na místě :o).
Trať vede po vyznačených trasách v chráněném území Dokeské pískovce a mokřady, kolem dominanty královského hradu Bezděz, Břehyňského rybníka, vrcholu Velká Buková a Králova stolce, odkud podle pověsti král Karel IV. shlížel na svůj Velký rybník - později Máchovo jezero. Svým profilem a povrchem je trať určena ke sportovnímu vyžití široké veřejnosti. To psaly propozice. Já bych napsala: trať vede po šílených kamínkových cestách, po šílených pískových cestách, po horské dráze, občas to můžete rozbalit na asfaltu. A rozhodně si neberte trekové kolo, nebo do toho písku zapadnete a už v něm navždy zůstanete ležet. Kolem všech těch cest jsou však krásné hluboké lesy, takže když vám to nepůjde, můžete se kochat.
První kilometry jsem i makala. Sice v těch sjezdech nic moc, ale do kopečků mi to i celkem šlo, držela jsem se statečně ostatních a i předjížděla. Asi na desátém jsem zjistila, že je teprve desátý. Nevím, jak ten následující myšlenkový pochod podat, aby to nevypadalo jako že jsem závod vzdala, ale prostě jsem usoudila, že abych tohle odmakala po celé délce, na to nemám (a to jsem nevěděla, že ty nejhorší pasáže teprve přijdou) a zpomalila jsem, nebo ne ani zpomalila, jako jsem prostě tak nedřela. Okamžitě mi všichni zmizeli v prachu :o))
Ano, prachu bylo požehnaně. Prach přede mnou, prach za mnou, prach jsi a v prach se obrátíš. Měla jsem ho všude, prachem se pokryla i namaštěná Meri a flaška a všechno. Za brýle mi padaly mušky, helma mě tlačila a špatně se mi dýchalo. I přes právě vyjmenované potíže jsem vnímala okolní krásu a říkala jsem si, že jako výlet by to nebylo špatný.
Před občerstvením přišel první skutečně hrozný kopec - 70 m převýšení na jednom km. Před vrcholem jsem musela použít dýchátko a chvilku jsem tlačila. Nahoře jsem rozklepanou rukou popadla kelímek vody, zhltla banán a jela dál. Zase mě dostali ti odpočívajíc závodníci :o)) Možná to někdy taky zkusím.
Nejvíc mě odrovnal písek. Písek je strašný, strašný, strašný! Hluboké rozježděné brázdy písku... Neměla jsem s Meri takřka žádnou šanci. Ne že bych vyloženě nemohla jet, já jsem vyloženě stála :o) Hledala jsem takový ten úzký pruh po straně cesty, ale ne vždy se zadařilo. Takže jsem někdy i chodila a tlačila. Předjížděly mě koloběžky, postižení cyklisté i jeden handbiker... Mé sebevědomí rostlo :o))
Na startu jsme se potkaly s jednou kámoškou, Almerkou, a ta nám o trati říkala, že nejhorší jsou asi ty poslední kilometry. Že je to dost do kopce a v písku. Ne že bych to plánovala, ale ano, tlačila jsem. Ale tak nějak zvesela, dokonce jsem laškovala s fotografem, protože seděl uprostřed kopce a fotil, jak tlačíme a funíme.
Pane, sedíte na špatném místě.
Proč na špatném?
No jste takovej nějakej nakloněnej..
Smál se. Tady nějak všichni nemůžou. Jste z Hradce, že neumíte jezdit do kopce?
Já jsem z Polabí.
To ho docela odbouralo.
Mohla jsem ještě vytáhnout dýchátko, aby to měl komplet :o))
Ještě na 30tém km jsem si dost naivně myslela, že bych ten čas nemusela mít zas tak strašný na to, že se dost flákám. Na 45 už jsem si byla jistá, že to strašný čas bude. Na posledním kilometru jsem měla obavy, zda se do cíle vůbec nedostanu :o)) A v cíli jsem nechápala, kde jsem se tam vzala. Ani hodinky jsem nezastavila jak jsem byla vyřízená. Naštěstí časomíra mi to stopla a tak jsem věděla, že jsem to stihla těsně pod tři hodiny.
Skoro na jeden zátah jsem vypila krásně vychlazený Birell a složila se do stínu. Renata přijela chvilku po mě, tak jsme se vydýchávaly společně. Po nějaké době jsme se odploužily ke stánkům pro oběd a další a další pití. Byla jsem vyschlá jak Sahara, po které jsem právě ujela 50 km.
Abych to shrnula: nebylo to zas tak špatné. Se správným kolem a funkčními brzdami by to bylo o něčem jiném, ale tak co už. Organizátoři to měli zmáklé, trať skvěle značená, občerstvovačka dobře zásobená. Akorát bych se po dojezdu ráda někde opláchla., ale nebylo kde. Jídlo mi chutnalo, pivo mi chutnalo, atmosféra skvělá. Doma jsem nejdřív drhla hodinu prach ze sebe, další dvě z Meri. A pak jsem sedla a přihlásila se na Houšťku. Snad si trochu spravím tu závoďáckou chuť ;o)
Jestli já to s tím psaním letos nějak nepřeháním, co? Ale tohle si prostě musím napsat... Bylo nebylo, dávno tomu co jsem začala běhat. Považte děti, jaká doba to tenkrát byla. Sportestery byla tak drahé, že je nosil jen Ježíšek, on-line deníčky se možná klubaly programátorům v hlavě a běžecké aplikace? No ani zdaleka ne, vždyť ještě neexistovaly chytré telefony! Člověk si tedy běhal jen tak bez řádně podchycených tréninků.
A to zas ne, co si budeme povídat. Kdekdo si vedl nějakou statistiku (tedy pevně tomu věřím). Stačilo si vzít blok, nebo sešit a už se psalo, co kdy kde a jak rychle a jak daleko. Ti zdatnější si vytvořili excelovou tabulku :o) Do éteru jsem si své sportovní počiny začala psát někdy v roce 2009, to jsem objevila Sportiversum. V roce 2010 jsem se zaregistrovala na Mytru a dál už to jelo samo. Ale ten rok 2007/2008, no záhada všech záhad.
Ačkoliv si pamatuji své běžecké začátky skoro přesně, i tak jsem chtěla vědět, jak často jsem vlastně běhala a kolik. Sice blog mi v tom hodně napovídá, protože jsem si samozřejmě tahala svými objemy triko, ale zápis, je zápis, co si budeme povídat. Měla jsem pocit, že jsem měla právě něco v PC, ale nikde nic, pusto a prázdno. Tak samozřejmě, svět s tím nestojí ani nepadá, nechala jsem to plavat.
A včera jsem najednou z útrob jednoho šuplete vytáhla na světlo boží deníček z roku 2008, čili bezmála z mých běžeckých počátků (jinak můj počátek se datuje 10/2007). Neumíte si představit tu radost!!! Listovala jsem sešítkem s posvátnou úctou a usmívala se pod fousy nad poznámkami jako třeba: běh - 12 koleček, posilovna 17,16 (asi rotoped na závěr), pochod 8 km, Plicní 13:30, kadeřník - 1.800 Kč (bože, co mi tam na tý hlavě dělali?!?!?!). Prakticky nikde u ničeho nemám uvedené časy, to bylo pro mě zřejmě velmi nedůležité :o) Kolečko, to znamenalo obíhání oválu ve škole, měří 250 m :-) Ten rok jsem za prvé očividně stále víc jezdila na kole a posilovala, a za druhé jsem v srpnu poprvé začala běhat podle nějakého plánu a systematicky se připravila na svůj první závod - Adidas běh žen na 5 km.
Nějak mi ten sešítek pozvedl náladu. Připomněl mi, kolik radosti mi udělaly tři kilometry. Nebo pět. Nebo dvanáct na kole. V té době mi šlo o pohyb jako takový, ne o objemy a dril a to vše kolem, čemu jsem pak podlehla. Už loni jsem se k tomuto modelu začala pomaličku vracet a ani letos to nebude jiné. Je to návrat k pohybu pro radost, ne pro výkony. Žádné musím, ale chci. Deníčkům zdar :o)
P.S. Samozřejmě ti, co jdou za svými sny a běhají až se z nich kouří, ať si z tohoto zápisku neberou příklad a pěkně makaj! ;o)