Pohádka doktorská

Děsně nerada chodím k lékařům. Ne že bych jim nedůvěřovala (i když jsem kvůli jedné doktorce málem umřela, ty další mě zase naopak vytáhli hrobníkovi z lopaty, takže není důvod nevěřit jim, že?), ale mám pocit, že většinu nemocí si umím vykurýrovat sama. Vezmu bylinky, céčko, kalcium,  ev. nahřeju sůl, no a jsem jak ryba. 

Doktor je pro mě až to poslední místo, kam se tedy vydám. Mě totiž přijde, že jakmile v ordinaci řeknu nahlas, co mi je, že to okamžitě zmizí a já tam pak sedím coby grosse simulanten bande. A tak tomu bylo i tentokrát...

Nebylo mi dlouho dobře. Nějaké ty střevní potíže jsem řešila po svém - immodium, škrábání v krku taky po svém - orofar, celková divnost úplně nejvíc po svém - během. Urputný vir se mě však držel a tak, když už mě v tom krku bolelo opravdu hodně a viděla jsem v něm i jakési obludnosti, vydala jsem se na ORL (praktická zrovna měla volno). Na ORL mi doktorka, po té, co jsem jí vylíčila, jak moc mi v krku cosi vadí, do něj koukla a řekla: Ať koukám jak koukám, nic tam nevidím. Nevidí, no jasně že ne, co jsem si asi tak mohla myslet. Celý víkend jsem tedy běhala, když mi nic není :o))

V pondělí jsem ale dolezla k naší doktorce, která mi řekla, že mám angínu. No vida!

V průběhu léčby mě začala bolet záda. Aha, vidíš, ty ses v neděli neprotáhla! No jo, já zapomněla... A je to tady. Jenže bolest neustávala, naopak přitvrzovala a tak jsem jako správný doktor-laik usoudila, že to jsou ledviny. Pila jsem urologický čaj a když se nic nedělo, odplazila jsem se dnes ráno opět k doktorce.

Předkloňte se.

Nešlo to, bolest mi to nedovolila.

Proklepala mě.

To je bederní páteř, pošlu vás na neurologii.

Aha, tak na neurologii...

Jako tohle musí chápat snad každý, proč já k těm doktorů nechci chodit. Měla jsem jí snad vysvětlovat, že normálně se ohnu až k zemi? Že si záda protahuji a spinální cviky jsou má největší zábava? Měla jsem jí popsat, jak moc mě to bolí a že se to nedá vydržet? Co když má prostě pravdu, co když jsem se fakt jen zablokovala? 

Jestliže mi nic není, tak mi prostě nic není. Budu pěkně protahovat a těšit se na středu až mě začnou proklepávat zase jinde. Ale: čím víc člověka proklepávají, tím víc toho najdou! Tak to mám tedy asi spočítaný... Jako útěchu jsem na cestu jsem dostala prášíček na bolest. Alespoň že tak.

Až budu zdravá, pojedu do Pelhřimova. A na náhrobek  chci nápis: Já vám to říkala...

P.S. Od chvíle, kdy mi řekla, že s ledvinama vůbec nic nemám, mi samozřejmě ani nic není. Budu tam muset chodit častěji ;o)

Máma má mimi, Eda má bráchu

Je to tak - Eda má bráchu. Snad nemusím dlouze vysvětlovat, že Eda je můj garmin, se kterým léta běhám... Ale dobrá, tak pro osvěžení (především mé) paměti si to shrnu :-)

1 Nejdřív jsem běhala na lístky z keře. Protože jsem si nepamatovala, kolikáté kolečko oválu běžím, natrhala jsem si vždy cestou k němu deset lístků z nějakého keře. Pokaždé, když jsem míjela pískoviště, jeden jsem zahodila. 

2. Jenže byl podzim, listí došlo. Tu zimu nebylo moc sněhu, ale když napadl, udělala jsem si koule. A když jsem kolem nich běžela, nějakou jsem rozdupla.

3. Když nebyl sníh, nasbírala jsem si kamínky. To byl trénink nejtvrdší, protože už jsem běhala těch koleček třeba 40...

4. Jenže ovály mě po roce přestaly bavit. Vydala jsem se do světa. Bylo to období klikání do všech možných map.

5. A je tu suunto T3. Výborná věc. Jenže... Jenže to už nastoupilo GPS, čili nějaký footpod byl out. Pro mě. Chtěla jsem něco lepčího.

6. Jednou v autě mě napadlo, že ten Garmin když ukazuje tu rychlost auta a šipku, kudy jede, že by třeba mohl ukázat i mou rychlost... To byl opravdu velký myšlenkový obrat :oDDDD

6. Jenže běhejte s televizí... A tak jsem pátrala a vypátrala Edu. S Edou jsme toho zažili spoustu. Např. všechny tři maratony, noční běhy, cyklovýlety, túru do hor s horskou službou v patách, běhy v dešti, běhy v letní výhni, prohry i vítězství. Jediná (a zásadní) nevýhoda je jeho velikost, to, že neukazuje srdeční tep a to, že jsem ho nosila v ruce. 

7. A proč ten minulý čas? Protože mám nové mimi... Ještě nemá jméno, ještě s ním neumím ani moc zacházet, ale už na něj nedám dopustit

Někdo tvrdí, že běh se dá užít i bez sporttesterů a bez záznamů. Že abychom se osvobodili, máme všechny tyhle počítače zahodit a běhat jen tak, cestou necestou, bez pojmu o čase. A tak to zase ne. Mě to dělá radost. Miluji záznamy, miluju čísla, chci vidět, kde jsem běžela a jak rychle. Stejně jako auto má tachometr a další blikátka na palubní desce a také technickou knížku, tak my běžci máme hodinky a deníčky a grafy a tabulky. A tečka :o))

Půlroční putování

po nové cestě je za mnou. Je to cesta za méně kily a více fyzičky. A půlroční výročí je celkem dobrý důvod se ohlédnout. (Všechno to začalo zjištěním, že područky nejsou područky, ale můj špek, a pokračovalo to Jill a novým jídelníčkem).

Jídlo, jídelníček, palivo pro tělo.. Přiznávám, že jsem jedla špatně. Spousta lidí mi tu může napsat: já ti to říkal/říkala, a já neřeknu ani popel. Proč špatně? Inu, to je tak...

Bylo nebylo, dávno tomu, začala jsem chodit do posilovny. To jsem byla ještě švarná třicátnice, ale začala jsem tak trochu kynout. Měla jsem "nadváhu" (pro kterou bych dnes vraždila) a nevěděla, jak přibírání zastavit. Vydala jsem se do posilovny. Posilování mě nadchlo a bavilo.

Naučila jsem se nejen cvičit, ale i jinak jíst. Jíst tak, abych byla sytá a zhubla jsem. A povedlo se. U jídelníčku, který jsem se naučila, jsem už navždy zůstala. Upřímně - jednalo se víceméně o asketický jídelníček, skládající se z banánů, kuřete, rýže, brambor, zeleniny... atd. Ne, špatně, to nebyl asketický jídelníček - to byl spíš zdravý fitness-jídelníček. Nedá se říct, že jsem jedla úplně špatně, to ne, určitě jsem i "prasila", ale držela jsem se některých zvyklostí jako třeba že stačí k masu (jedině bílému) 200 g brambor, nebo půl pytlíku rýže, nebo 80 g těstovin, skoro jsem vyřadila tuk (až na ten v krkovičce a čokoládě :-), jedla hodně zeleniny a skoro žádné ovoce, hlavně večer NIKDY ne sacharidy.. Atd. Atp.

Nějak se nemůžu dostat k tomu zásadnímu a tím je, že to, co mi stačilo jako palivo v době, kdy jsem pouze cvičila fitness, bylo to v pořádku a opravdu mi to stačilo. Jenže pak jsem začala běhat. A jezdit na kole. A cvičit. A chodit... A můj výdej rostl a já si pořád jela podle svých zaběhnutých zvyklostí.

Když jsem nedávno porovnávala, kolik spálím za 50 minut cvičení s Jill a kolik za 50 minut běhu, bylo to skoro 3x víc. Při běhu. Ale já tělu nedala o nic víc jídla, než po cvičení. A tak si začalo dělat zásoby.

Před půl rokem jsem tedy tohle všechno tak nějak (konečně) pochopila a jídelníček změnila. Jenže... Jenže jsem dál přibírala. A v té chvíli, fakt už naprosto zoufalá, jsem se spojila s výživovým poradcem. Potřebovala jsem vědět, kde dělám chybu. Vždyť jsem pořád v pohybu, jím dobře, sladkosti jsem vyřadila úplně, tak jak to, že tloustnu?! Sváděla jsem to hlavně na přechod (ne pro chodce, můj přechod), byť jsem se dočetla, že pro ženu se v období menopauzy nic nemění, čili že ne(z)tloustne, pokud se alespoň trochu hýbe a méně jí! Stejně si myslím, že takové články píší redaktorky s věkem kolem 23 let. Grrr

Poradce mi nejdřív laskavě vyčetl, že jím málo (a to jsem přitvrdila...) a že neodpočívám. Také mi vysvětlil, že tělo, které konečně dostalo pořádně najíst to chápe tak, že je to možná jen náhoda, a rychle si udělalo další zásoby! Mé tělo je vážně pěkná mrcha! Je tedy potřeba mu vysvětlit, že není hladomor, a že pořádně najíst dostane denně. Pak mi zakázal se dva měsíce vážit a šlo se na věc.

Sepsal mi jídelníček se slovy: přidal jsem vám ještě trochu jídla (pcha, přidal: z mých 200 g brambor mi udělal 150 g, rýži snížil na 60 g, a těstoviny na 70 g)
První den jsem málem snědla i klávesnici. 
Psala jsem: mám hlad. 
A on na to: To je jen pocit. 
Oponovala jsem: Poznám rozdíl mezi mám pocit, že mám hlad, a mám hlad...
Tak si dejte kousek ovoce nebo mrkev :-)

Ale protože jsem disciplinovaná, držela jsem se předepsaného jídelníčku a tedy žasla jsem. Po nějaké době jsem opravdu přestala mít jak hlad tak pocit hladu. Chuť na sladké se nevracela, a na tréninky jsem měla vždy dostatek energie. V jídelníčku přibyly novinky, najednou jsem např. mohla naprosto oficiálně jíst sušenky! Sice třeba jednu a půl, ale oficiálně, juchů!!! (neoficiálně znamená: sním ji, když mě u toho nikdo neuvidí. a když něco sním a nikdo mě u toho nevidí, tož to nemá žádné kalorie ;o)). Krása. Lahoda. Mňamka.

Co je dalšího pro mě netradičního:
- tofu
- acidofilní mléko
- červená řepa
- zapečené musli
- hovězí maso
- strašná spousta ovoce
- tuk
- džus
- pečivo i večer

V jedné pohádce bylo, myslím že princezně, zakázáno koukat za zavřená dvířka, že se jinak stane něco strašného. Princezna se ale přesto koukla, a spustila se nějaká kletba či co. Už si taky prd pamatuju... I já přes varování: ne abyste lezla na váhu, jsem se asi po měsíci zvážila. Měla jsem o dvě kila víc. V ten moment jsem měla chuť se utopit ve vaně plné lentilek. Upadla jsem do totální deprese, ani lexaurin zapíjený  třezalkou mi nepomohl. Naštěstí můj trenér našel pár uklidňujících a vysvětlujících slov a já se do toho zase obula.

Ty dvě kila už jsem zhubla, třezalku jsem vyhodila. Pořád mám ke své váze velmi daleko, ještě asi tak deset kilo, ale cítím se fajn.

Jestli z tohohle článku  plyne nějaké poučení? No jistě! Kdo má o svém příjmu a výdeji nějaké pochybnosti, ten ať si to zapisuje do kalorických tabulek a hnedle uvidí, jak na tom je.

Další změny za posledních šest měsíců:
- tělo se trochu zformovalo do dřívější podoby
- dám si nohu přes nohu (kdybych chtěla, dám ji určitě i za krk ;o)
- běžím v kuse dvě hodiny a nejsem úplně vyfluslá
- mám v týdnu dva dny tréninkové volno
- přestala mě bavit Jill. Zvláštní věc, to bych nikdy neřekla. Zpočátku mi přišla úžasná, teď si s ní zacvičím jen když jsem líná :-) Daleko víc mě protáhne tae-bo, nebo - občas - zumba. Na rozhýbání je Jill ale pořád můj favorit č. 1 a dál ji doporučuji všem, co chtějí "někde" začít.
- cítím se skvěle

Tak. A to to přesně šlo :o))

Prší krásně...

Hrozně se omlouvám všem, kdo mají kvůli neutuchajícím dešťům vrásky na čele a problémy, tohle asi není čtení pro ně...

Včera bylo velmi hnusné dusno. Tak hnusné dusno, že jsem při běhu sotva lapala po vzduchu. Byly chvíle, kdy jsem si připadala jak kapr na suchu, úplně jsem se dusila a byla totálně vyřízená! Domů jsem přiběhla fakt úplně fialová. Takhle zbídačeně jsem už dlouho nevypadala. Myslím po běhu.

A tak, když se dnes navečer zatáhlo a zem začal bičovat šílený liják, úplně se to ve mě začalo tetelit blahem. Vybíhala jsem do hustého deště, probíhala kalužemi a smála se tomu jak malá. Toulala jsem se celá zmáčená po okolí a bylo mi hrozně fajn. Nebyla totiž zima a nebe bylo zvláštně prosvícené sluncem, jako by někdo špatně zatáhl roletu.  

Dnešní hodinu a půl trvající indián, to byla taková krása, že se to slovy popsat nedá... Od počátku do konce čistá radost:

Já tedy neměla deštník, ale super úžasnou NIKE nepromokavou bundu, která promokne po uběhnutí cca. 200 m. Ale nevadí, hlavně že je krásná ;o)

VŠICHNI

byli včera v Hiltnu na běžeckém mecheche, jen já...

Kde je nějaká spravedlnost?!?!?!!?!?