Ani nevím, zda to sepsat. Většina lidí, která ten příběh už slyšela, vůbec nechápe, že se to stalo, jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, ptají se proč a jak to. Taky si myslí, že jsem úplně blbá, magor apod. Je pravda, že racionální vysvětlení neexistuje. Nemám iluze, že si to budou myslet úplně všichni, co si to přečtou, a i přesto to sepíšu. Ne jako varování pro příště, ale jako očistnou terapii :o)
Jeli jsme na prodloužený víkend do Jeseníků. Hrozně jsem se těšila. Já se vlastně těším vždycky na všechny výjezdy kamkoliv za hranice všedních dnů. Těším se na přírodu, na klid, na zkoumání krajiny. Počasí tomu všemu i nahrávalo - modro a slunce na tři dny nám v televizi slíbili a když něco řeknou v televizi, tak to tak prostě je ;o) Vzala jsem si běžecké boty abych zase nevypadala jak blázen v kozačkách a připravila si batůžek a Edu, hroznový cukr i müsli do kapsy, abych na túrách něco vydržela. Ó, jak prozíravé....
Hory byly takové bílo-nijaké. Na zastíněných stráních ležel sníh, v údolí a na slunci už neležela ani vločka, ale do jarní svěžesti měla příroda ještě hodně daleko. Ale i tak z mého pohledu ideální podmínky na nějakou túru. No, ale zas taková paráda to nebyla. První den jsem se vydala jen na krátkou procházku okolím chaty abych zjistila, jak to opravdu vypadá. Podloží mokré, většinou bahno, nebo zbytky sněhu, občas nějaká vysušená místa. Šla jsem okruhem asi 14 km, kochala jsem se, občas i nudila, protože jsem šlapala po silnici. Ovšem i tak krátký pochod mě vyčerpal, tedy spíš pobyt na čerstvém vzduchu, protože jsem večer padla jak podťatá a spala a spala.
Ráno se mi nikam nechtělo. Kluci chvátali na sjezdovku a já se jen pomalu chystala. Vlastně jsem ani nevěděla kam jít. Díky mokru se nabízela jen procházka kolem silnice, nebo po silnici, kde frčelo jedno auto za druhým. Ale tak nakonec jsem se vyhrabala s tím, že dojdu do Karlovy studánky. Po silnici, jak jinak. Zabalila jsem si batoh, vzala kdovíproč mapu, Edu, autonavigaci - kdyby něco, a další nezbytnosti a vyrazila.
Zpočátku jsem se tomu smála, ale po nějaké době jsem měla dost. Bořila jsem se po kolena a dost namáhavě jsem pokračovala kupředu. Ovšem překážky tu jsou proto, aby se zdolávaly a tak jsem se prokousávala a doufala, že to brzy skončí. A skončilo. Vylezla jsem ze závěje, dala si svačinu a pokračovala po skoro normální cestě do Karlova pod Pradědem. V Karlově bylo nádherně, slunce se opíralo do kopců, horko bylo k zalknutí a zrovna mi volala Martina. Začala jsem se rozmýšlet, co dál, jestli fakt jít do té Studánky nebo jinam. Koukala jsem do mapy - Studánka byla pár kilometrů po silnici, kdežto na druhou stranu půjdu lesem. A tak jsem se rozhodla, že to stočím zpět, po cestě narazím na Mravencovku a pak už jen kousek a budu na hotelu. Od místa, kde jsem stála - opět rozcestí - doleva 1,1 km, doprava 2,2. Samozřejmě jsem si vybrala to delší, abych nabrala kilometry....
Stála jsem tam a říkala si, že se to určitě neděje, že není možné, abych to dopracovala až do bodu, kdy si musím nechat pomoct. To je přiznání si prohry, vzdání se, mám to bohužel tak nastavené. Ale asi to nešlo jinak.
Pak volal bodrý muž. Chlácholil, vyptával se, uklidňoval. Prý už jedou.
Paní, slyšíte motor?
Ne.
To není možné, kolega je skoro u vás. Teď troubí. Slyšíte troubení?
Ne. Neslyším vůbec nic.
Tak víte co paní? Jděte zpět nahoru, on přijede tam.

Zachráncova první otázka když mě vytáhl byla: A kde máte lyže? Já nemám lyže, já jsem pěší turista... Kdyby to situace dovolovala, určitě bych se zasmála, tak vtipně mi to znělo. Asi jsem i byla v nějakém rauši, protože se mi chtělo smát se a povídat. Pán si určitě myslel něco o slepicích v teniskách v horách plných sněhu. Vraceli jsme se k jeho skútru, který zapadl do závěje, ale protože se zahrabával hlouběji a hlouběji, zavolal pro posilu kolegu, který čekal někde opodál. A ten mě i zavezl do Karlova, kde si mě vyzvedl manžel.
To je všechno... Mohla bych donekonečna rozebírat, co jsem mohla udělat, co jsem neměla udělat, teď už je to stejně jedno. V té situaci jsem prostě dělala to, co jsem považovala za správné. Byla jsem pod tlakem a tomu jsem přizpůsobila své jednání. Jako posluchač bych to všechno vyhodnotila jinak, radila bych - co a jak. Ono je to lehké, po bitvě je každý generál. Vím ale třeba jistě, že dvouhodinové čekání na to, až mě najdou, bylo určitě horší než to brodění se závějemi. Ten pocit, že mě hledají, že nikam nesmím, že někoho vlastně obtěžuji, že se všichni dozví, jaké jsem pako, to bylo hrozné. Měla jsem udržet emoce a jít tou neprošlapanou cestou, kterou bych sama došla do vesnice. Čas byl, bylo i světlo. Byla jsem i odhodlaná přespat v lese. Ale ten jeden moment, kdy jsem na chvíli složila zbraně, vše rozhodl. Asi ten jediný bych vrátila...
Nu což, jsem zdravá i když pár šrámů jsem si přivezla. Jo a prý dostanu školení, jak zacházet s mapou a s navigací :o))
Horské službě moc děkuji!!!!
19 komentářů:
Nejhezčí příběhy stejně zažíváme sami - a tenhle je ukázkový, že život je mnohem barevnější než se zdá.
Já Ti řeknu, co jsi měla udělat: měla proběhout zastávka tady: http://apartmanypraded.cz/
Vzali jsme sem děti naposledy posáňkovat, resp. ono to už bylo v kombinaci s plavání, takový zimní miniduatlon:-)) a trochu se vyvětrat. Karlovem na Mravencovku jsi musela jít kolem. Tak třeba příště.
K.G. To byla celá paleta :o)
JM: No tam jsem samozřejmě byla a stála kousek od toho! Druhý den tam kluci lyžovali, ale já seděla v autě a četla si. Na oběd jsme šli vedle do Pizzerie.
Jo, svět je malej...
Krááásný... Leon, ty jsi opravdu jedinečná. ;) Hezká "procházka", jsi fakt dobrá, že si tohle dala. A tohle není prohra, občas člověk potřebuje pomoci. Je lepší si přiznat, že jsem něco nezvládla a přijmout pomoc, než aby se něco stalo. :)
Zážitky nemusí být hezké, stačí, že jsou intenzivní... :D
:)))) Takhle jsem se uz dlouho nenasmala. Ale v dobrem, ja to uplne chapu, to se stane, clovek ani nevi jak... ale dobre jsi to zvladla na konec :) Kde mate lyze, to me tedy dostalo doslova do kolen :DD
Jeden muj sovinisticky kamarad by rekl - nic si nevycitej, udelalas vsechno spravne - ses zenska, slas do prirody, ztratila ses. Tak jaka pak prohra. Jen ti blbi zachranari te neumeli najit :)
A ja dodavam - zavidim to svezeni na skutru :) ... takovyhle historky se deji jenom hodnym lidem za odmenu, aby meli o cem vypravet a cemu se pozdeji zasmat. Ti co sedi za peci jim za trest pak musi delat krovi :)
Já bych sice nebrečel, ale jinak bych se cítil stejně jako ty...
Hlavně, že jste to zvládli, a jako trénink to asi taky něco dalo, ne?
Přeju méně adrenalinových zážitků.
(..teda pokud je cíleně nevyhledáváš :-)
Jitka: Fakt si to myslíš? Dnes jsem většinou slyšela úplně něco jiného...
Intenzivní to vážně bylo :oD
Summer: ano, mělo to i pobavit a jsem ráda, že se mi to povedlo. Nechtěla jsem, aby to vyznělo moc depresivně, protože to byl až závěr, jinak jsem byla v pohodě.
RS: Fakt milý komentář! Jasně že to zvorali záchranáři ;o))
Skútr byl opravdu zážitek. Jeden mi půjčil bundu, ten druhý mi půjčil rukavice a frčelo se až sníh lítal. Bála jsem se, že se to překlopí, ale prý to něco vydrží.
A taky se moc těším na fakturu...
RVM: dalo mi to pár modřin. A taky vědomí, že šestihodinovka nemůže být nic tak strašného ;o)
Uff, ještě že to dobře dopadlo. Ono to bylo vlastně jenom řetězení drobných chybiček (navigačních a jiných), ale v rozhodující chvíli jsi udělala správnou věc Ale ten jeden moment, kdy jsem na chvíli složila zbraně, vše rozhodl. Asi ten jediný bych vrátila... táhnout to v tu chvíli dál by bylo už příliš riskantní. Hřbitovy jsou plné těch, kteří si mysleli, že to zvládnou.
Ale stejně se s tou mapou a navigací nauč :-)
Super historka: sportovni, dobrodruzna a s dobrym koncem :-). Ber to tak, ze i zachranari se obcas potrebujou provetrat a vyzkouset, jestli motor naskoci a tym je sehrany. Alespon neco podobneho mi nedavno rikal soused, kdyz nam horel komin a volali jsme hasice, kteri prijeli s hlasitym troubenim...
Ondra: naučím! Tak přísahám...
A máš pravdu, bylo lepší si nechat pomoci.
Doufám, že je všem jasné, co nás čeká na víkendu bloggerů :oDDDD
A budou i kompasy a buzoly? Možná i morseovku bych oprášila, kdyby bylo třeba... :DD
AR: prostě historka pro vnoučata i na rodinné sešlosti :o)
Jitka: jak je vidět, můžeš mít i navigaci ;o))
Jestli o tom vikendu zabloudi vsichni, tak to aby zacla horska sluzba nabirat posily uz ted.:)
Mozna budou chtit zabloudit i ti zkuseni, ono preci jen svezt se na skutru (pravda kveten..) a byt zachranovan(a) udatnymi ochranci a ochrankynemi hor, to stoji za to, ne?
I kdyz treba uz take oni prodelali nove skoleni, jak na snehu hledat bezce bez lyzi..:)
MSF! 12:)
Beruško nic si z toho nedělej.Já se zakufrovala v Jizerkách / skoro doma!/.Na běžkách.Nikdy bych si nemyslela, že to je možný.Tma na krku a když jsem konečně po 4hodinách vylezla na nějakou cestu a vydala se po ní a zorientovala se ,nechápala jsem, jak jsem se mohla octnout zrovna tam.Byla jsem úplně vyčerpaná, ale šťastná, že jsem se nakonec našla.Ale bylo to o fous.Jó hory, i ty malý, uměj zatopit.
Ale máš zážitek jako hrom !
Mega
Tak to je sila mit navigaci a ztatit se :) to z tohu řípu dorazime do prahy někdy v únoru :) Stejne si myslim ze si zjistila jak si daleko a zpatky se ti už nechtělo pěšky :)
Leono,
dobře že si v pořádku doma!
Taky mám jeden výborný zážitek s hasičema.
Měj se hezky
Eva
12: :oD Já už budu mít po kurzu čtení v mapě, to by bylo, abych se to nenaučila..
Ovšem vtipný byl dnes starší syn když jsme mu říkala, jestli vůbec ví, že mě hledala HS. A on na to: Šla jsi někam sama podle mapy?
:oDD
Meg: Já si z toho nic nedělám, ten den byl jinak báječný. Sluníčko hřálo, všude klid, ptáci zpívali jak o život. Mám ráda občasnou samotu a v ten den jsem si jí užila. Ten závěr, to už je slabší, ale jak vidět, stane se. Děkuji za podporu.
ll: To dáme - ty se trasu naučíš a já ti za to sdělím pár praktických vychytávek ;o))
Evo, dík. Hasiči? Jsem jedno ucho... Napiš mi mail.
No teda:) už jsem tady dlooouho nebyla, jaksi není čas a pak tohle!! Hlavně že Tě našli a žes to neodnesla nějakým zraněním, a tak...Víme, že jsi dobrodruh:) pěkné jaro a pořádně se to všechno nauč, EK
Okomentovat