Na svůj první, dnes již historický, výběh jsem si nazula první tenisky, které mi v botníku padly do ruky. Nevěděla jsem, že existují boty přímo pro běžce, takové věci šly tehdy mimo mě. Dokonce když jsem si pak četla, jakým způsobem lidi boty na běh vybírají, moc jsem nechápala, proč s tím někdo tak nadělá. Můj výběr probíhal asi takto: Otevřela jsem net. Zalovila jsem v paměti, jaké znám sportovní značky. Vylovila jsem Adidas a Nike. Adidas nemám ráda, nějak mi vadí ty tři pruhy. Nike mám ráda, líbí se mi logo, které jakoby říká: OK, hotovo, splněno. Zadala jsem vyhledat běžecké boty NIKE. Google vyplivnul asi padesát tisíc odkazů. Najela jsem na první a prohlížela si katalog. NIKE se mi nelíbily. Zalíbila se mi značka ASICS. Nejvíc se mi líbily Asics Gel - DS Trainer 13 W, ta oranžová na nich mi půjde k proužku na teplákách. A bylo rozhodnuto. Pak už jen cesta do Gigasportu a byly moje.
Když jsem si je vyhlédla na netu, byly tak horkou novinkou, že jsem se o nich dočetla jen to, kolik stojí. Že jsou pro ELITNÍ běžkyně :o)) jsem se dozvěděla později. Ale těžko říct, jestli bych se rozhodovala jinak. U mě rozhodoval především vzhled, taky mě zaujalo slovo novinka a gel. Že jsou prostě skvělé jsem zjistila hned při prvním výběhu. V první chvíli jsem si dokonce myslela, že jsem šlápla do psího hovínka, vůbec jsme necítila dopad na chodník. Běhaly se mnou po ledě, po sněhu, v bahně, na suchu, po lese, na trávě, po štěrku, po asfaltu i po schodech, takže je můžu doporučit všem, kdo k metě ELITNÍ teprve míří. I když by se mnou zřejmě kdejaký profesionál nesouhlasil.... Možná jsem měla jen štěstí, těžko říct. Ty boty mi prostě sedly jak ulité.
Po roce jsem uznala, že je třeba si pořídit další, abych je měnila. Na stránkách německého Runn jsem našla dotazník, který jsem si vyplnila a on mi poskytl několik desítek bot, které se pro mě hodily. Už jsem koukala jen na ASICS, vybrala si Cumulus 10 a napsala Ježíškovi. Nedávno se podobný dotazník objevil na behej, kde měli ještě o dotaz víc – váha. Nemilé... Hned jsem se dozvěděla, že jsem těžká běžkyně a že bych měla mít úplně jiné boty. Ale sedí mi, běhá se mi v nich dobře a to je asi nejdůležitější. Trochu se dostávám do smyčky – čím víc vím, tak vím, že nic nevím. Třeba to, v čem mám vůbec ½ maratón běžet, jestli si ještě rychle nemám pořídit další pár a trochu ho oběhat, nebo jestli bude lepší vzít si ty první… Ach jo, je to alchymie.
Co se týče mé přípravy, jsem na tom celkem dobře. Ten první týden, kdy jsem byla totálně pod tlakem z toho, že na mě kouká tolik lidí a čeká, jak dopadnu, byl za mnou. Druhý začal tím, že jsem si nádherně zaběhala na ovále. Najednou jsem v sobě cítila pohodu a klid a konečně i opětovnou radost z běhu. Právě pro ten dobrý pocit, který mi zůstal i při dalším výběhu, jsem si přidala další den trénování navíc. Však jsou to jen krátké, 30-40 minut dlouhé výběhy, sice s tepem na 80 %, ale přestává mi to dělat problémy. Je fajn vědět, že v tomto tempu vydržím 40 minut běžet v kuse, že mi stačí dech a nepotřebuji se ani napít. Dokonce jsem udělala pokrok ve výběhu velekopce, na jehož vrcholu se už ani nevydýchávám, ale běžím v pohodě dál! Jsem rozběhaná natolik, že se mi nechce chodit do posilovny. Nechce, ale chodím, protože vím, že se potřebuji protáhnout. V posilovně opadl největší povánoční nápor a už zase chodí jen skalní příznivci. Tady je vidět, že dávat si předsevzetí na konci roku je nesmysl, Já si je dávám v srpnu a většinou je i všechny dodržím.
Žádné komentáře:
Okomentovat