81 %

Nedávno jsem byla na své první kontrole na plicním. Vpadla jsem do ordinace jak velká voda a moc jsem si pochvalovala, jak mi krásně léky zabraly a jak je mi fajn. Paní doktorka se mile uculovala a říkala, inu, tak se na to podíváme, a společně se sestřičkou mne nechaly profouknout delfínka několika kruhy ve vodě. Samozřejmě se jednalo o počítačovou animaci. A protože jsem starý pařan, pojala jsem to tak, že prostě delfínka musím dofoukat do cíle i kdybych měla vyfouknout průdušku. Povedlo se. Ještě spirometrie, poslouchání studítkem a balzám na mou duši: ještě měsíc 2x denně fuk, dále už jen jeden fuk a kontrola v září. Zlepšení funkčnosti mého dýchacího orgánu z 68 % na 81 % mne potěšilo, lépe řečeno nadchlo.

Prach, který jsem spolykala na svém putování Saharou, mě dle mého názoru hodil ještě za těch 68 % neb mi bylo vážně hodně bídně, neudýchala jsem NIC, ani pomalou chůzi k metru, o schodech v práci ani nemluvě.  Nepomáhal Ventolín, ani znovu dva fuky denně, nepomáhalo nic. Až ve čtvrtek jsem se zmobilizovala a doindiánovala k nám do hájku, abych se nadýchala čerstvého vzduchu. Buď se plíce mezitím daly do kupy samoočisotu, nebo to vážně pomohlo, každopádně další den už po lapání po dechu nebylo ani památky. Bylo na čase, neboť se přiblížil den Dé - den Duatlonu.

Ano, ano, duatlon. Setkání s Almerkou na Bezdězu mělo svou dohru, protože nám řekla, že ten další týden se koná v Kytlicích duatlon, v jehož rámci se lze zúčastnit tzv. open-závodu, nebo-li pohodového závodu pro všechny. 3 km běh, 10 km kolo a 0,5 km běhu se opravdu tvářilo velmi krásně a pohodově. I přihlásila jsem se. Drsoňka Renata se rovnou přihlásila na celý. 

Tentokrát jsem výběr nepodcenila a tak hnědák Skotík poskakoval radostí, že se zase jednou projede. Dokonce jsem velmi rozumně usoudila, že ho raději ani neotřu z nánosu prachu, který se na něm za poslední půlrok usadil, abych zase náhodou něco nezpůsobila. V sobotu dopoledne jsme se přesunuly do Kytlic. V Kytlicích jsem na kole jezdila na podzim, takže jsem věděla, že tam jsou opravdu šílené kopce. Táhlé, krutě táhlé, ale tak nějak jezditelné. Na místě se to už hemžilo závodníky. Takovými těmi pravými, šlachovitými, od pohledu namakanými, připravenými vydat ze sebe vše. Já tedy samozřejmě taky byla připravená vydat ze sebe vše, o tom žádná :o)

Počasí nic moc - teplo, dusno. Dusno před bouřkou. Šly jsme si pro startovní čísla, obešly si rybníček a šly se proklusat. Závod začínal do kopce, zkusily jsme tedy, co to s námi udělá. Se mnou to málem švihlo. Ufff. Vzduch!!!! Brala jsem to s humorem - nějak bude. Pozdravily jsme se Almerkou a čekaly pak společně na start. Trochu zdržování bylo, ale dočkaly jsme se. Asi za tři sekundy už jsem běžela opuštěná, chviličku ještě s Renatou, ale většinu mé trasy samotná. Kopec se táhl asi dva km, nejdřív hrubý asfalt, pak kamenivo. Nevím, jak po něm běželi ostatní, já musela opět na pěšinku. Tepy mi vylítly nevím kam, ale podle toho, že jsem nemohla vůbec, ale fakt vůbec dýchat, bych řekla, že tak na 220. Následný seběh mi v usměrnění tepů moc nepomohl, ba naopak, protože jsem asi přidala a tím jsem dech ještě víc ztratila. Že jsem poslední mě ale ani náhodou netrápilo, příroda je tam nádherná, tak jsem si to užívala (nesnáším to slovo ve spojení s během, ale jo, užívala - zeleň, sluníčko, a ptáčkové pějí...). 

Běžela jsem dlouho předlouho. Jak jsem se blížila k zázemí, slyšela jsem nadšené halekání moderátora. Trochu jsem se netěšila, až se tam objevím. Trochu jsem se totiž obávala toho depa. Nějak jsem nepochopila pokyny ohledně vběhnutí, nasednutí a odjetí. Doufala jsem, že mi pořadatelé naznačí kudy tudy a naštěstí mi to opravdu ukázali. 

V depu zbyla už jen tři kola - mé, Renatino a ještě něčí. Společně se mnou vyjížděl z depa jeden z posledních závodníků. Byla jsem ráda, že konečně sedím a jedu, dokonce jsem se těšila, jak do toho šlápnu. Chvilku se opravdu dalo jet, a to i docela rychle, než se mi do cesty postavil první megakopec toho dne. Všechny kopce jsou mega, to je jasný, ale ty, po kterých já jedu závody, si to označení zaslouží určitě ještě víc. Kus jsem i vyjela, ale protože jsem stále měla tepy velmi vysoko a nemohla po běhu chytit dech, kolo jsem vedla. Po nějaké chvíli se kopec zlomil, i nasedla jsem. Popojela jsem asi metr a zase slezla. Bahno... Chvilku bahno, chvilku výmoly, kořeny, díry kameny a to vše na sklonu cca. 90st. No, hlavou dolů se mi kopec sjíždět nechtělo, čti: bojím se a neumím to, tak jsem vedla. Procházka s kolem po kopcích kolem Kytlic :o)) Celých deset kilometrů jsem na tom byla stejně - vedla, pomalu jela, padala, brodila se. Nenazvala bych to jízdou. Kopce neskutečný. Kdyby snad byly na asfaltu, vyfuněla bych je. Ale nebyly :o)) Poslední nejhorší sjezd byl smrťák. Vedla jsem, jak jinak, ale už mě začali předjíždět závodníci řítící se k cíli. Bála jsem se, že mě smetou a všichni skončíme v márnici, takže jsem vedla a ještě se stále ohlížela, zda už někdo neletí. Ano, neletí. Ti kluci bez špetky strachu lítali přes všechny překážky, který jim rozmáčený, bahnitý terén nabídl, občas se odrazili a pak plachtili dvacet metrů. No nic pro mě. Rozhodně by mě na ten okruh NIKDO 2x nedostal a obdivovala jsem Renatinu odvahu, schopnosti i vůli.

Velmi blízko depa začalo poprchávat. Pořadatelé mi opět ukázali kam se mám vydat, tak jsem do depa vjela, někam flákla kolo a koukala jak z jara, protože na mě od stanu mávala Renata! Z mého šoku mě probrala Almerka, která na mě houkla, ať ještě běžím. Tak jsem tedy ještě popoběhla. Opět velmi zábavné, přes kořeny a potůček s viklající se lávkou, to celé zahalené šerem, neb nebe se halilo do černé. Následoval rybníček s Česílkem a ulička hanby, kdy na mě jeden ze závodníků zavolal: Běhejte, zhubnete. Dokud jsem byla v opojení endorfínů, přišlo mi to i vtipný, ale večer jsem při zpěvu Petra Rychlého zamáčkla slzu. No já vím, že jsem teď jak soudek, ale nemůžu, nemůžu zhubnou, nejde mi to. Ať jím, nebo ne, ať sportuji nebo ne, stále se kulatím. Ehm, vsuvka sebelítosti... Ale tak raději pojďme dál.

V cíli už hódně pršelo. Běžela jsem se schovat pod stan a využila proudu vody k opláchnutí potu i bahna. Renata mi vysvětlila, že předčasně ukončila, protože ji Policie ČR, která hlídkovala v jednom úseku, poslala do protisměru. A zrovna do protisměru, kde vzduchem lítala kola s klukama. Chudák, no :o(

Rozloučily jsme se s Almerkou, jejíž syn závod ve své kategorii vyhrál, a vydaly se domů. Nebesa se otevřela a lila na nás kýble vody a kroupy, do toho foukal vítr a nebylo vidět na cestu. Nechtěla bych být ještě někde na trati.... Zajely jsme se na oběd, no a než jsme přeběhly asi 5 metrů, byly jsme durch promočené. Naporoučely jsme si čaj a polívku a jídlo a pití a sladkou tečku a servírka úplně konsternovaně pronesla, že jsme asi dlouho nejedly :oD

Doma jsem se už ani nehnula. Byla jsem promočená, promrzlá, ale vlastně spokojená, protože se mi to prostě líbilo, byť jsem to moc nezvládala. Sport mi nejde ani zdaleka tak, jak bych chtěla, jak se chce tělu, ani zdaleka se nepřibližuji ničemu z loňska, ale pořád jsem nad věcí, o nic nejde si říkám. Musím se i smát tomu, že mě čeká Houšťka, na kterou se od loňska těším, ale letos vím, že to musím jet na svých 81 % čili lážo plážo. Všichni (ahoj Evžene :o), co mi to tedy v Houšťce chtějí nandat, mají letos jedinečnou šanci. Za rok už ty šance mě předjet budou pramalé ;o))

Přejezd Sahary

Návrat k pohybu pro radost mi jde. Když se mi chce, sportuji, když ne, sportuji taky :o) Akorát teď jak pořád tak hnusně foukalo, se mi vážně nechtělo ani náznakem. Jízda na kole v hnusném protivětru není pro radost, je to strašná makačka. No a jelikož jsem se rozhodla se letoškem jen tak protáhnout bez odboček k závodům, nebyl důvod se trápit. Ovšem kdybych věděla, že se na jeden závod zničeho nic vypravím, asi bych jezdila i v tom vichru. Ani nevím, jak se to stalo, najednou jsme se s Renatou ocitly na seznamu přihlášených závodu Author 50 Bezděz. Jak psal pořadatel: trať není extrémně náročná, takže co nás tak asi mohlo čekat. Výlet.... HAHAHA :o))

Cyklistický závod v romantickém kraji Karla Hynka Máchy se startem a cílem pod královským hradem Bezděz znělo lákavě. Přijížděly jsme k hradu, širokodaleko placka, jen ten hrad na kopci tak krásně celému kraji dominoval. Kde tady naberem 500 m, ptala jsem se. Ptát jsem se přestala když jsme zaparkovaly pod hradem. Hluboko pod hradem. Startovní brána dávala tušit, že z kopce to nejspíš rozjíždět nebudeme.

Vyzvedly jsme si startovní tašky, daly kafe a svačinu a zevlovaly kolem stánků. Start byl až v jedenáct, slunce nám přitápělo. Protože jsem ráno měla nějaké problémy se zadní brzdou, zašla jsem tedy do servisu. Ještě že. V sobotu jsem totiž Meri celkem zevrubně připravovala na její první závod. Pěkně jsem ji umyla, vyčistila kdejaký záhyb, nastříkala nano-sprayem a vyleštila. Nano-spray prý odpuzuje špínu a chrání kolo a bílé kolo je potřeba chránit, proto jsem si dala záležet, abych nic nevynechala. Mechanik se tvářil dost vážně a lamentoval, že je všechno nějaké mastné. Přiznala jsem barvu. Tedy nano. Koukal na mě dost vytřeštěně. Vy jste nastříkala i brzdy?!?!?!?! Scvrkla jsem se asi o metr. No... Nastříkala jsem ho tak nějak kompletně.. "Ježíš, ale proč brzdy? Dyť je to mastný, to vám ani brzdit nemůže. Olej klouže. To je na výměnu disků." Myslela jsem, že mě šlehne. Když vám před závodem v kopcích někdo sdělí, že vám nefunguje to nejdůležitější, je to fakt na mašli. Sice to nastříkal nějakým odmašťovačem, ale samozřejmě to nebrzdilo.

REKLAMA

Nanoprotech Bicycle

Patříte k lidem, kteří chtějí svému kolu dopřát to nejlepší? Zkuste sprej, kterým čeští reprezentanti v cyklistice udržují svá kola ve špičkové kondici. Zbaví Váš bicykl koroze, promaže mechaniku, ochrání před působením vody i bláta a prodlouží jeho životnost. Jmenuje se NANOPROTECH Bicycle a využívá převratnou nanotechnologii, která má výrazně vyšší účinnost než ostatní současné technologie.

:oDD

Dav asi osmi set natěšených závodníků a jednoho nenatěšeného se pekl na startu a čekal na jedenáctou. Edík ukázal 31 stupňů. Alespoň štěstí, že nemusím běžet :-)

Chvilku po jedenácté jsme vyrazili. Kopec v tempu hned za bránou, lépe řečeno příkrý kopec, to bylo něco. Nohy ještě vůbec neposlouchaly, funěla jsem jak lokomotiva. S velkým sebezapřením jsem se posouvala vpřed. Nejraději bych sesedla :oD Naštěstí všichni kolem na tom byli minimálně s tím funěním stejně. Po krátkém stoupání ostrá vlevo a stoupání vesele pokračovalo (Strava mi ukázala, že já to měla za 3:29, ten první za 1:21, takže slovo Tempo v mé případě nejspíš není na místě :o). 

Trať vede po vyznačených trasách v chráněném území Dokeské pískovce a mokřady, kolem dominanty královského hradu Bezděz, Břehyňského rybníka, vrcholu Velká Buková a Králova stolce, odkud podle pověsti král Karel IV. shlížel na svůj Velký rybník - později Máchovo jezero. Svým profilem a povrchem je trať určena ke sportovnímu vyžití široké veřejnosti. To psaly propozice. Já bych napsala: trať vede po šílených kamínkových cestách, po šílených pískových cestách, po horské dráze, občas to můžete rozbalit na asfaltu.  A rozhodně si neberte trekové kolo, nebo do toho písku zapadnete a už v něm navždy zůstanete ležet. Kolem všech těch cest jsou však krásné hluboké lesy, takže když vám to nepůjde, můžete se kochat.

První kilometry jsem i makala. Sice v těch sjezdech nic moc, ale do kopečků mi to i celkem šlo, držela jsem se statečně ostatních a i předjížděla. Asi na desátém jsem zjistila, že je teprve desátý. Nevím, jak ten následující myšlenkový pochod podat, aby to nevypadalo jako že jsem závod vzdala, ale prostě jsem usoudila, že abych tohle odmakala po celé délce, na to nemám (a to jsem nevěděla, že ty nejhorší pasáže teprve přijdou) a zpomalila jsem, nebo ne ani zpomalila, jako jsem prostě tak nedřela. Okamžitě mi všichni zmizeli v prachu :o))

Ano, prachu bylo požehnaně. Prach přede mnou, prach za mnou, prach jsi a v prach se obrátíš. Měla jsem ho všude, prachem se pokryla i namaštěná Meri a flaška a všechno. Za brýle mi padaly mušky, helma mě tlačila a špatně se mi dýchalo. I přes právě vyjmenované potíže jsem vnímala okolní krásu a říkala jsem si, že jako výlet by to nebylo špatný. 

Před občerstvením přišel první skutečně hrozný kopec - 70 m převýšení na jednom km. Před vrcholem jsem musela použít dýchátko a chvilku jsem tlačila. Nahoře jsem rozklepanou rukou popadla kelímek vody, zhltla banán a jela dál. Zase mě dostali ti odpočívajíc závodníci :o)) Možná to někdy taky zkusím.

Nejvíc mě odrovnal písek. Písek je strašný, strašný, strašný! Hluboké rozježděné brázdy písku... Neměla jsem s Meri takřka žádnou šanci. Ne že bych vyloženě nemohla jet, já jsem vyloženě stála :o) Hledala jsem takový ten úzký pruh po straně cesty, ale ne vždy se zadařilo. Takže jsem někdy i chodila a tlačila. Předjížděly mě koloběžky, postižení cyklisté i jeden handbiker... Mé sebevědomí rostlo :o))

Na startu jsme se potkaly s jednou kámoškou, Almerkou, a ta nám o trati říkala, že nejhorší jsou asi ty poslední kilometry. Že je to dost do kopce a v písku. Ne že bych to plánovala, ale ano, tlačila jsem. Ale tak nějak zvesela, dokonce jsem laškovala s fotografem, protože seděl uprostřed kopce a fotil, jak tlačíme a funíme.

Pane, sedíte na špatném místě.

Proč na špatném?
No jste takovej nějakej nakloněnej..

Smál se. Tady nějak všichni nemůžou. Jste z Hradce, že neumíte jezdit do kopce?

Já jsem z Polabí.

To ho docela odbouralo.

Mohla jsem ještě vytáhnout dýchátko, aby to měl komplet :o))

Ještě na 30tém km jsem si dost naivně myslela, že bych ten čas nemusela mít zas tak strašný na to, že se dost flákám. Na 45 už jsem si byla jistá, že to strašný čas bude. Na posledním kilometru jsem měla obavy, zda se do cíle vůbec nedostanu :o)) A v cíli jsem nechápala, kde jsem se tam vzala. Ani hodinky jsem nezastavila jak jsem byla vyřízená. Naštěstí časomíra mi to stopla a tak jsem věděla, že jsem to stihla těsně pod tři hodiny. 

Skoro na jeden zátah jsem vypila krásně vychlazený Birell a složila se do stínu. Renata přijela chvilku po mě, tak jsme se vydýchávaly společně. Po nějaké době jsme se odploužily ke stánkům pro oběd a další a další pití. Byla jsem vyschlá jak Sahara, po které jsem právě ujela 50 km.

Abych to shrnula: nebylo to zas tak špatné. Se správným kolem a funkčními brzdami by to bylo o něčem jiném, ale tak co už. Organizátoři to měli zmáklé, trať skvěle značená, občerstvovačka dobře zásobená. Akorát bych se po dojezdu ráda někde opláchla., ale nebylo kde. Jídlo mi chutnalo, pivo mi chutnalo, atmosféra skvělá. Doma jsem nejdřív drhla hodinu prach ze sebe, další dvě z Meri. A pak jsem sedla a přihlásila se na Houšťku. Snad si trochu spravím tu závoďáckou chuť ;o) 

Našla jsem poklad

Jestli já to s tím psaním letos nějak nepřeháním, co? Ale tohle si prostě musím napsat... Bylo nebylo, dávno tomu co jsem začala běhat. Považte děti, jaká doba to tenkrát byla. Sportestery byla tak drahé, že je nosil jen Ježíšek, on-line deníčky se možná klubaly programátorům v hlavě a běžecké aplikace? No ani zdaleka ne, vždyť ještě neexistovaly chytré telefony! Člověk si tedy běhal jen tak bez řádně podchycených tréninků. 

A to zas ne, co si budeme povídat. Kdekdo si vedl nějakou statistiku (tedy pevně tomu věřím). Stačilo si vzít blok, nebo sešit a už se psalo, co kdy kde a jak rychle a jak daleko. Ti zdatnější si vytvořili excelovou tabulku :o) Do éteru jsem si své sportovní počiny začala psát někdy v roce 2009, to jsem objevila Sportiversum. V roce 2010 jsem se zaregistrovala na Mytru a dál už to jelo samo. Ale ten rok 2007/2008, no záhada všech záhad.

Ačkoliv si pamatuji své běžecké začátky skoro přesně, i tak jsem chtěla vědět, jak často jsem vlastně běhala a kolik. Sice blog mi v tom hodně napovídá, protože jsem si samozřejmě tahala svými objemy triko, ale zápis, je zápis, co si budeme povídat. Měla jsem pocit, že jsem měla právě něco v PC, ale nikde nic, pusto a prázdno. Tak samozřejmě, svět s tím nestojí ani nepadá, nechala jsem to plavat.

A včera jsem najednou z útrob jednoho šuplete vytáhla na světlo boží deníček z roku 2008, čili bezmála z mých běžeckých počátků (jinak můj počátek se datuje 10/2007). Neumíte si představit tu radost!!! Listovala jsem sešítkem s posvátnou úctou a usmívala se pod fousy nad poznámkami jako třeba: běh - 12 koleček, posilovna 17,16 (asi rotoped na závěr), pochod 8 km, Plicní 13:30, kadeřník - 1.800 Kč (bože, co mi tam na tý hlavě dělali?!?!?!). Prakticky nikde u ničeho nemám uvedené časy, to bylo pro mě zřejmě velmi nedůležité :o) Kolečko, to znamenalo obíhání oválu ve škole, měří 250 m :-) Ten rok jsem za prvé očividně stále víc jezdila na kole a posilovala, a za druhé jsem v srpnu poprvé začala běhat podle nějakého plánu a systematicky se připravila na svůj první závod - Adidas běh žen na 5 km. 

Nějak mi ten sešítek pozvedl náladu. Připomněl mi, kolik radosti mi udělaly tři kilometry. Nebo pět. Nebo dvanáct na kole. V té době mi šlo o pohyb jako takový, ne o objemy a dril a to vše kolem, čemu jsem pak podlehla. Už loni jsem se k tomuto modelu začala pomaličku vracet a ani letos to nebude jiné. Je to návrat k pohybu pro radost, ne pro výkony. Žádné musím, ale chci. Deníčkům zdar :o)

P.S. Samozřejmě ti, co jdou za svými sny a běhají až se z nich kouří, ať si z tohoto zápisku neberou příklad a pěkně makaj! ;o)

Vrať mi mýho koníka!

Klasický trik jak někomu něco vnutit, je mu to sebrat. Nebo nedat. Nebo tak nějak. Příklad číslo jedna: krmení dravé zvěře zeleninou. Dravou zvěř v tomto případě zastupují malí nezbedové a je potřeba do nich vpravit mrkev (brokolici, špenát...). Dítko sveřepě tiskne rty k sobě a ani hever, natož umělohmotná lžička s oranžovou hmotou, se dovnitř nedostane. A cože rodiče udělají? Pohodlně se opřou a začnou se za hlasitého mňam, mňam, mňam krmit sami. Dítko chvilku nevěřícně zírá a pak otevře tlamičku a baští taky.

Další klasická situace je s hračkami. Místo: dětský pokoj. Všude něco leží. Kostky, leporela, panenky, autíčka. Dítě sedí v koutku a něco si kutí. Matka nechce rušit, ale tak posadí se na zem a aby se zabavila, vezme si nejbližší hračku. Á, houpací koník, houpy, houpy, kočka snědla kroupy. Potomek zbystří, všeho nechá a začne se o koníka přetahovat: Můj koník! Můj. Dej mi mého koníčka! (šišláni si doplňte). No a přesně takhle jsem vlastně dopadla já. Protože ve chvíli, kdy se mi zase  běhat chtělo a byla jsem rozhodnutá zimu za účelem zvýšení kondice proběhat, mi mého koníčka sebrali a túdle, vezmi si jinou hračku.

Jiná hračka, Elík, mi sice běh svým způsobem nahradil, ale táhlo mě to ven. Ven k mé lavičce, nebo alespoň do parku, nebo někam. Jenže každý běh mě stál tolik sil a tolik moc to bolelo, že jsem si pak už ani netroufala a jen čekala na léky. A včera jsem konečně byla na plicním. Astma potvrzeno. Pěkně se nám to rozjelo paní Macháňová, zvedla varovně obočí paní doktorka a jedním dechem mi vynadala, že jsem u ní několik let nebyla. Odvětila jsem, že jsem neviděla důvod, když jsem neměla žádné problémy. TyTyTy!!!

Z lékárny jsme si domů přinesla zásoby krabiček na dva měsíce. Rukou rozechvělou jsem vydolovala první pilulku, vložila ji do stroječku a šlehla si. Plíce ožily, roztáhly se jak zamlada a dnes jsem dokonce bez zadýchání vyšla schody!!! Vypadá to, že můj koník se mi zase vrátil. Teď může být prostě zase už jen líp. :o))

Dobrý den, jedno kolo prosím

Na koupi nového kola jsem se velmi dlouho a pečlivě připravovala. První otázka byla, zda ho vůbec potřebuji. No jistě! Kol není nikdy dost, že? Zbavím se některých věkem sešlých a pořídím si mladého ohniváka. Tak. Druhá otázka byla, jaké si vlastně vybrat. To už byl samozřejmě oříšek. Trochu jsem pošilhávala po silničním, ale po zralé úvaze jsem došla k závěru, že mi trekové bohatě stačí. Věděla jsem tedy, že chci trekové, lehké a živé kolo. V sítu mi uvízla Merida. 

Tomuhle všemu předcházelo spousta klikání, hledání, porovnávání, tisíce dotazů a dlouhých úvah. Začala jsem se celkem orientovat v osazení (hlavně nic od A...!!!), ve velikostech a v tamto či onom. S těmito těžce nabytými vědomostmi jsem napochodovala do obchodu s koly, protože jsem to své vysněné chtěla vidět na vlastní oči a vyzkoušet si ho. Abych se však utvrdila v tom, že jsem si vybrala správně, řekla jsem si, že budu dělat trochu blbou. Přednesu své požadavky a uvidím, co mi doporučí odborník.

Dobrý den, ráda bych si koupila kolo. Možná to nebyl nejlepší úvod. Mladík si mě prohlédl víceméně bez zájmu, spíš koukal na Sáruš. Chápu - ženská s padesátkou na krku v prodejně kol je zřejmě přírodní úkaz. Pomohla jsem mu: Jezdím především po silnici, ale občas vjedu i do lesa. Mám ráda dlouhé jízdy.

Tak pojďte. 

Vedl mě úzkou uličkou plnou černých kol. U jednoho se zastavil, na jedno ukázal a řekl: 

Tohle. 

Proč tohle? optala jsem se. 

Je kvalitní a za rozumnou cenu. 

Ano, cena asi osm nebo kolik tisíc byla rozumná. 

Hm, ale já jsem si vybrala úplně jiné, meridu. 

Tak ty tady nemáme

Na vašich webovkách jsem si ho ale vyhlédla.

Nemáme. Však se rozhlédněte. Vidíte nějakou meridu? 

Nedala jsem se: Ale já ho mám tady v mobilu, hned vám ho ukážu, moment.

Rukou rozechvělou jsem našla odkaz a dala mu ho před obličej.

Koukal na můj bílý sen a povídá: Jo vy chcete dámský! 

No ano, jaké jiné? Nabízíte mi pánské?

Chvilku se nad tím podivoval, ale naštěstí už mi to černé přestal nabízet

V ten moment náš souboj přerušil kolega, později jsem pochopila, že snad i majitel. Podíval se, co chci, zeptal se mě kolik měřím, chvilku jsme diskutovali o velikosti a poté mi kolo nezávazně objednal z jiné prodejny, abych si ho mohla přijít vyzkoušet. No, čekala jsem nějaké doplňující otázky, ale tak hlavně že mi ho přivezou. Za tři dny jsem tam napochodovala znovu, tentokrát bez Sárušky aby je nerozptylovala :o))

Kolo na mě už čekalo. Láska na první pohled to byla, to se přiznám. Já vím, že hlavní roli hrají úplně jiné věci než vzhled, ale tohle bylo tak krásné, tak bílé, tak hladké tak... Ach. Projela jsem se na něm a pak jsme si o něm a o cyklistice dlouze povídali. Odešla jsem o něco chudší, ale nadšená. Domů jsem na něm jela s posvátnou úctou. Je tak lehounké, že jsem se bála, že mi ho vítr z pod zadku odvaje. Užívala jsem si každé šlápnutí a nebýt kosa, objela bych okamžitě celé Střední Čechy. Nebo tedy minimálně Dolní Počernice. 

Od té doby je venku tak, že by psa, natož zadýchanou padesátnici, nevyhnal. Zatím mám tedy čas nastudovat funkce nové navigace, kterou jsem si ke kolu pořídila. Ale o té až zase příště 

Bělouš Meri, neboli Merida Crossway XT edition-LADY Silk White - 2015