úterý 29. září 2015

Podzimní hltání kilometrů

Závod s Authorem mě utvrdil v tom, že jako cyklista v technickém terénu (čti: kamení, výmoly, štěrk a podobné záludnosti) a do kopců jsem prostě marná, že můj skotík se ke mně vůbec nehodí a nenaučím se na něm nikdy jezdit, a tudíž bude lepší, když zůstanu u své Polabské nížiny. A protože se přiblížil prodloužený víkend, hodlala jsem si tu naší placku náležitě vychutnat v sedle svého trekového oře. Naplánovala jsem si dvě dlouhé štreky, jednu kolem Labe směr Nymburk, druhou směr Mělník. Jediné, co mi mé plány mohlo překazit by byl déšť a silný vítr. Nebo Renata...

Renata si totiž jako už tolikrát zahrála na Osud a v pátek po poledni mi poslala nevinný dotaz, zda nechceme přijet o víkendu k ní na chatu. Že si trochu zajezdíme. Inu, proč nejet, že? :o) V neděli ráno jsme si proto zabalili a odfrčeli směr Jizerské hory. Dohodly jsme se, že si společně projedeme trasu Mordoru a v neděli si zajdeme na Černou Studnici. Hned jak jsme dorazili na místo, naložily jsme s Renatou kola, nechaly kluky svému osudu a vyrazily pod Bukovec. 

Na rozlehlém parkovišti bylo tak narváno, že by nepropadl ani špendlík. Všude kam oko dohlédlo se to hemžilo cyklisty i turisty, psy a jinou havětí. Musely jsme tedy zaparkovat mimo zónu. Nebe se mračilo a foukal studený vítr, jedním slovem byla prachsprostá kosa. Lidi se choulili do větrovek, čepic i rukavic. Moc pozitivně to fakt nevypadalo. Zachumlaly jsme se tedy taky, sedly na kola a jely. Po pár metrech jsem už stála a cpala pod helmu kapucu. Následoval sjezd, jinak zvaný slalom mezi pěšími, kteří usoudili, že silnice, na kterou nesmí auta, je jen jejich. Mezi Bukovcem, Jizerkou a rašeliništi to vypadalo jak na lázeňské kolonádě, ale naštěstí jsme brzy zahnuly na nějakou vedlejší cestu a byl klid. Tam někde se mi i povolila řídítka a nemohla jsem vůbec řadit. Samozřejmě nářadí jsme neměly. Odvážná Renata ale zastavila v protisměru dva kluky, kteří na rozdíl od nás byli vybavení a šrouby mi utáhli. Ještě že, protože bych s tím asi daleko nedojela. 

Cesta nebyla zas tak moc dramatická jak by se na hory slušelo, i když pár úseku, kde jsme tlačily, se našlo. Kopce mega, musela jsem používat metodu: Nebudu se koukat dopředu a když ten kopec neuvidím, tak tam nebude :o) Kudy všude jsme projížděly ani nevím. Mě stačilo, že Renata buď máchla rukou do dálky, nebo někam do mraků a řekla, že tam za chvilku pojedeme :o)) Tedy ona samozřejmě říkala, i to, jak se to tam jmenuje, ale to jsem většinou nezachytila. Kromě Bukovce, toho už si pamatuju. Dostaly jsme se i na polskou stranu, kde jsme posvačily. Na konci si Renata chtěla zkusit stezku, kterou jsme při našem loňském běhu minuly, no a tak byl závěr dost akční, neb cesta vedla ve smyslu: Cyklisto, sesedni z kola! a ani při troše dobré vůle se na ní jet nedalo. Prostě dřevěné plošiny, kořeny a kameny a to vše ve sklonu asi 90st. Myslím že nám cedule nemusela ani říkat, co máme dělat. 

Mordor na kolech


Na parkovišti bylo stále plno a snad ještě větší zima než na začátku. Rychle jsme sedly do auta a frčely ke krbu. Večer nám bylo řečeno, ať si klidně jedeme ještě jednou. Renata se rozzářila jak žárovka a hnedle měla trasu na pondělí - Jizerská padesátka!

Ráno jsme vstali všichni brzy a my tak už v půl deváté sedaly do auta a jely do Bedřichova. Zaparkovaly jsme na Maliníku a tam jsme se vnořily do hor. Nebe bylo nádherně modré a člověk by čekal i teplo, ale byla zima snad ještě větší jak v neděli. Opět jsme byly zachumlané až po uši a i když někdy někde, kam se opíralo slunce, bylo vážně teplo. Trasa Jizerské 50 byla náročnější než ta Mordorská. Kopce táhlejší, sjezdy strmější. Dost jsme si mákly a vložily tři svačinky. Díky jasné obloze jsme měly možnost vidět neuvěřitelná panoramata, které nám tu dřinu vynahradila. Kromě toho Podzim započal svá kouzla s listy stromů a s přírodou vůbec a všechno bylo takové nějak krásně barevné a klidné, že jsme si to vážně užívaly.




Naše hodinky ukázaly na parkovišti 56 km a Renata si asi desetkrát posteskla, že šedesát by vypadalo líp... Inu sedla jsem ještě na kolo a jely jsme se ještě projet, ale když se za zatáčkou opět vynořil kopec, obrátily jsme to s tím, že 56 je dobrý výkon a žádný šedesátka nám za další dřinu nestojí :o)

Jizerská padesátka


Inu, pěkně, ba co víc - skvěle jsem si zajezdila. Skvěle! Za celé volno jsem ujela 122 km, z toho 96 v horách. A hlavně jsem vzala scotíka na milost. Opravdu se ukázalo, že tam, kam patří, čili do přírody na nezpevněné polní, lesní cesty a těžší terén, tam nemá chybu. Je stabilní a takový živý, fakt mám radost, že ho mám. I když na závod bych ho asi nechtěla, to bych musela máknout, abych z něj vyrazila nějakou slušnou rychlost a nebyla zase až někde vzadu :o))


pondělí 21. září 2015

Nuže, do třetice...

Tak trochu nabuzená dobře odjetými závody v červnu, přihlásila jsem se i na jeden podzimní. V propozicích jsem se dočetla, že je určený pro horská kola a protože mám jen krosová, začala jsem se po nějakém vlastním poohlížet. Sítem jich prošlo mraky, až se nakonec jedno udrželo. Investice nemalá, dlouho jsem se rozmýšlela, zda to má vůbec smysl. A najednou stálo v pokoji :o)) Nějak nebyl čas se s ním ale sžít. Nevím, co je špatně, ale že bych s ním po první šlápnutí splynula to ne. Příslovečné "jedno tělo a jedna duše" se nekoná.

Týden před závodem jsem se trochu nastydla, něco se usadilo v krku a ještě se přidaly střevní problémy, takže jsem odpočívala a moc se netěšila. Za září najeté minimum mě nijak netrápilo, však jsem se přes léto najezdila dost, tělo si přece musí něco pamatovat. Navíc kolo není běh... :o) Ovšem pohled na profil trati mě lehce rozhodil, neb jsem viděla samé hnusné a odporné kopce. Ano, velmi viditelné.

Na start jsem se snad prvně v životě přesunula na kole (tedy až z Palmovky O:o). Prahou na kole běžně nejezdím, nepovažuju to za bezpečné. To není jako jezdit na kole třeba po Mnichově, Drážďanech, Vídni a jiných velkých městech. Kdo tam někdy byl ví, že srovnávat podmínky u nás a tam je nebe a dudy. Sobotní ulice zely prázdnotou, mohla jsem proto jet tak, jak se mi chtělo čili rovnou za nosem. Na Letné se ke mně připojila Renata a společně jsme dojely k ČVUT. Zázemí docela prostorné, ale také ještě liduprázdné, takže přebrání si startovního čísla bylo otázkou asi deseti vteřin. Cpali mi ještě i mapku, ale tu jsem odmítla s tím, že se budu řídit těmi před sebou. Paní vtipně podotkla, že třeba pojedou špatně, nebo nedej bože přede mnou nebude nikdo, ale to jsem se smíchem zavrhla jako blbost. Ovšem... Trefila to přesně :o))

Chvilku jsme zevlovaly, ale to už se na scéně objevil i Evžen a byli jsme komplet. Já si nechávala seřídit brzdu a hnedle se mi dostalo poučení jak brzdit, aby to bylo bezpečné - oběma najednou. Když zmáčknete jen zadní, hodí vám to zadkem. Tedy... Půjdete do smyku. Když zmáčknete jen přední, můžete přeletět přes řídítka. Nejlepší je brzdit oběma a ne moc prudce. Hm, hm, hm. Díky za radu, třeba to použiju (normálně brzdím jen zadní). Renata si krátila dlouhou chvíli pozorováním mechanika a pak využila toho, že tam nikdo nebyl a nechala si kolo promazat. K jejímu zděšení servisman její kolo rozebral :o))


Čas do desáté jsme si pak krátili pokukováním po soupeřích a jejich kolech a já si říkala, zda je vůbec možné, že na závodě AUTHOR nevidím nikoho s AUTHOREM. Tedy jo, občas někdo, ale většinou měli lidi kde co jiného. Bylo dost teplo, místo avizovaného oblačna se nebe obléklo jen do modra. I přesto mi Evžen raději půjčil návleky na ruce, protože jako snad jediná jsem měla tílko a člověk nikdy neví. Na start dorazila i velmi početná skupina našich "kámošů" z Houšťky - NH CAR a taky družstvo ČSSR. Samozřejmě nebýt dresů, vůbec nevíme, kdo to je. To není jak na běžeckém závodě, kde si jména a tváře po nějaké době spojíte a víte. No a byli jsme všichni, mohlo se vyjet.

Začali jsme tím, že trať stoupala. A stoupala. A stále stoupala, až jsme byli v sedmém nebi. No haha, to jistě. Skoro tři kilometry prostě pořád stoupala, což je pro nerozcvičeného jedince, který se dvě hodinky opíral o kolo na startu, docela záběr, ale tak dalo se to vyfunět. Horší byl následný sjezd. Jsem dostala úplně záchvat paniky, že spadnu a všichni za mnou tím pádem taky a vyřadím je ze závodu a... a... No prostě raději jsem zajela ke straně a počkala, až se nějací přeženou a potom jsem velmi obezřetně pokračovala. Za chvilku se utvořil špunt a tak jsem se svého šoku měla čas vzpamatovat. Samozřejmě trať pokračovala dál ve stejném duchu: šílené výjezdy a ještě šílenější sjezdy. Do kopců jsem většinou i makala, ale při sjezdech, těch technických myslím, jsem lezla dolů z kola a vodila ho. Přišlo mi to lepší než se vymlátit. Od jednoho fotografa se mi dokonce dostalo další poučky: Nedávejte nohy ze šlapek, zvedněte zadek ze sedla. pak se nemůže nic stát, to je vyzkoušený. Nemůže? Mě určitě ano! Při dojezdu jednoho kopečka jsem vydávala šílené skřeky, něco jako: ježíš.. jé..ojoj, ufff, až to probralo kohosi v sanitce, tento mé zvuky opakoval a vylezl, aby se podíval, co se to řítí za exota :o))

Cestou se stalo to, čeho se vždy bojím - málo lidí a špatně značená trať. Jednou jsem se držela nějakého chlápka před sebou abychom společně zjistili, že jedem blbě a za námi jel další, co si myslel, že víme cestu... Ale za chvilku jsme se napojili. Až do občerstvení jsem občas někoho viděla, dál už ani ne. Občerstvení bylo opět kapitola sama pro sebe. Pánové odhodili svá kola a v klidu jedli a pili a povídali si, nikdo se nestresoval, že jako čas tlačí. Nene. Tentokrát i já své kolo položila do trávy a šla si pro svou svačinku čítající jeden banán, müslityčinku a ionťák. Obsluha se nás ptala, zda za námi ještě někdo je, což jeden závodník vtipně okomentoval ve smyslu: Cože? My nejsme peleton? :o)) Ten někdo mi velmi připomínal Jiřího Ježka. K mému překvapení závod skutečně jel, ovšem v takovém čase, že opravdu nemohl stát se mnou u banánů. Tak by mě docela zajímalo, kdo to byl.

A naše modelka vám předvede, jak se nasazuje helma... :o))
Zbytek už mě ani nějak nebavil. Jsem tedy zvyklá jezdit sama, ale být i tady sama bylo takové nějaké demotivující. Rozhodně nebyl důvod do toho šlápnout a makat, to se mi (překvapivě) nechtělo. Možná to bylo tím, že jsem nebyla úplně fit, čert ví. Trať byla navíc hodně špatně značená, musela jsem s očima na šťopkách sledovat fáborky, abych nezabloudila a vždy, když jsem si nebyla jistá, jsem rozechvěle čekala další znamení, že jedu správně. Nekoukala jsem ani, kolik je hodin, jen jsem si občas dala loka vody a těšila se do cíle. Před cílem byl poslední ukrutně krutý kopec, kolo jsem tlačila v předklonu a nadávala jak špaček. V kopci se mnou funěl jeden z členů NH Car, na kterého nahoře čekali kámoši, což se mi fakt líbilo. Dokonce těsně před cílovou bránou utvořili řadu a vjeli společně, aby měli stejný čas. V té chvíli jsem měla šanci je ještě předjet, ale přišlo mi to nefér, protože prostě tam byli přede mnou. Po dojezdu jsme dostali igelitku s tričkem a pivem a bylo to za námi. Ještě mě moderátor přivítal, tak jsem zamávala a šla hledat Evžena a Renatu.

Čekal jen Evžen. Říkala jsem mu, že není možné, aby Renata byla ještě na trati, protože hned za špuntem mi zmizela z dohledu, ale vážně nikde nebyla. Ukázalo se, že zabloudila, kousek před cílem sjela z trati. To mě vážně mrzelo, neboť byla lepší jak já, ale takhle je ve výsledcích zase až za mnou.

Dali jsme si společně oběd, já pak šla k Renatě na kafe a k večeru i domů. Bylo to náročné, náročnější než jsem čekala. Hlavně se ukázalo, že já na nějaký závod v terénu, v takovémto terénu, ani náhodou nemám a hned tak bych se na místo činu vracet neměla. Leda bych se naučila kopce sjíždět a ne skákat z kola jakmile se terén nakloní :o)



středa 22. července 2015

Miluju hory, když....

... se blíží...
... léčí...

...chladí...


...se mračí...

... se chystají spát...

... potkám muflona...

... jsou blízko...

... jsou daleko...

... se halí do mraků...

... po nich běhám...

... se kochám...

... mi nabídnou svačinku...

... zkouší mou odvahu...

...končí v nekonečnu...

... osvěží...

...mi ukáží, kde je poklad...

... mi vezmou dech...

... mne napojí...

.. pláčou, že odjíždím.

pátek 10. července 2015

Letní rychlovka

Ať si pod tím představí kdo chce, co chce, já mám na mysli jedno super rychlé nenáročné jídlo, které je ale chutné a syté (ovšem nic pro masonežřavce) a teď v létě, kdy se jednomu nechce stát dvě hodiny u plotny. i kuchařkami vítané. Vymyslela jsem si ho vlastně sama, až později mi došlo, že je to něco jako španělská paella, ale prostě po mém.

Suroviny: 
  • 300 g kuřecích prsou, olivový olej, česnek, 125 g (jeden sáček) rýže parboiled, rozmarýn, šalvěj, sůl


Postup:
  • prsa nakrájím na malé placaté kousky. Trochu je naklepu, osolím a dám do rozpáleného oleje z obou stran opéct 
  • mezitím si nakrájím rajčata na kolečka, nasekám bylinky i česnek nadrobno 
  • když je maso pěkně opečené, nasypu k němu rýži, přidám rajčata, česnek i bylinky, zaleju vodou a nechám nepřikryté bublat tak 20-25 minut. Dle chuti ještě přisolím


  • občas se na to podívám a promíchám, dle potřeby ještě znovu trošku podleju


A to je celé. Dobrou chuť a krásné letní dny.

pondělí 22. června 2015

Hra na domácím hřišti

Houštecký cyklomaraton mám v hledáčku už roky. Vzhledem k tomu, že se letos konal 12tý ročník, je možné, že ho mám v hledáčku podobně dlouho. Ale nikdy jsem si netroufla jít jen tak mezi skutečné cyklisty. Až teprve běžecké závody mi ukázaly, že tyhle akce jsou určeny pro širokou veřejnost a tudíž stačí umět se s danou vzdáleností popasovat. A protože atmosféra z Bike Prague mě tak uchvátila a probudila ve mě netušenou dravost, přihlásila jsem se do Houšťky prakticky bez nějakého dlouhého přemýšlení. 

Ačkoli je to závod s dlouhou tradicí, webové stránky zas tak skvělé nejsou. K dispozici byl sice popis trasy, ale mapa nikoliv. Kliklo-li se na odkaz mapa, stáhla se dětská trasa. Kliklo-li se na odkaz dětská mapa, překvapivě se stáhla také dětská trasa. V době netušených možností bych čekala normální záznam trasy včetně profilu. Je pravda, že tam byl i obrázek se zákresem v cyklomapě, ale nedal se zvětšit tak, aby si ho člověk mohl řádně prostudovat. Tím pádem jsem se nedozvěděla, že nepojedu  po svých silničkách, ale úplně neznámým terénem. Výhoda domácího hřiště, jak jsem si to před závodem malovala, se nekonala...

Na výběr byly tři vzdálenosti - 26, 60 a 80. Vybrala jsem si zlatou střední cestu, na kterou jsem nalákala i Renatu. Bývala bych jela sama, nějak mi to nevadilo, ale co si budeme povídat - ve dvou se to lépe táhne. Bohužel mi celý týden nebylo úplně nejlíp. Cítila jsem knedlík v krku a nespuštěnou rýmu, čekající někde uvnitř dutin, že vyleze až se jí zachce. Zachtělo se jí ve čtvrtek, sice jen lehce, ale nebylo to příjemné. Kolo na akci jsem si už nepůjčovala, protože na ty naše silničky mi přece mé kolo stačí :o))


V sobotu ráno mě vzbudily zvuky aut přejíždějících po mokré silnici. Déšť? To né! Počasí si to asi popletlo. Pršet má, když běžím závod, ne když ho jedu! Vylezla jsem kolem sedmé, nebe hnusně zatažené, očividně chladno a nevlídno. Ach jo. Snědla jsem housku, vypila kafe a oblékla několik vrstev. Sedla jsem na kolo, které jsem si večer pěkně umyla a namazala, a vydala se do Staré Boleslavi, do části Houšťka. Že tam kdysi trénoval Zátopek je známá věc. Dokonce v nedalekém lese, kde běhával v kanadách, po něm pojmenovali běžecké stezky. A přesto jsem toto místo při svých toulkách nikdy nenašla. Asi jsem se málo pídila, protože tentokrát jakmile jsem někde řekla Houšťka, každý hned věděl cestu. A kupodivu jsem ji i našla a trefila se bez bloudění. Jela jsem pomaličku, abych se neunavila. A ono by to ani rychleji nešlo, vážně jsem se cítila pod psa a ještě jsem si ve středu natáhla nebo skřípla nějaký sval, takže mi to vadilo při šlapání. myslela jsem si, že pseudproblémy souvisí s tím, že se člověk netěší, ale já se těšila, takže mi to očividně fakt všechno bylo :o)

Vjela jsem do areálu a vtom na mě volala Renata z už zaparkovaného auta. Taky jí nebylo dvakrát teplo a tak jsme šly nejdříve pro čísla a pak zpět do auta. Cestou mi vyprávěla, že zrovna nějaký člověk přišel o kolo. Měl ho na takovém tom zařízení za autem, někam si odskočil a pak už mu zbyly jen oči pro pláč. No mě by asi švihlo. Byla jsem u toho, když pak nasedal do auta a jel domů. To musí být asi strašný pocit. Z auta jsme pak pozorovaly cvrkot kolem, hlavně to, co si kdo bere na sebe a jaká mají kola. Vesměs měli všichni horská. A taky SPD a dresy a vůbec vypadali hodně závoďácky. Přímo před námi byla taková rodinka od babičky a dědečka po vnučku, a ti to měli perfektně vychytané včetně pláštěnky na čekání. Ovšem když najednou "taťka" stáhnul kalhoty a vystrčil na nás zadek!!!!, to jsme nebyly úplně šťastné. Nejvíc kolem chodily dresy NH CAR (zřejmě dobrej oddíl) a já si řekla, že čím víc jich předjedu, tím líp. Moc se tam rozpínaly :o)

Start osmdesátek jsme si nechaly ujít a jen je pozorovaly oknem, a teprve když se po nich zbylo prázdno, jely jsme na start my. Na sobě jsem měla tři tenké vrstvy, především lehounkou větrovku, která mě skutečně chránila a zima mi nebyla. Byť bych raději byla vpředu, s ohledem na pramalé zkušenosti s hromadným startem, jsme se zařadily dozadu. Těsně než jsme vyrazily, ztratila jsem družice, které si mě našly až nějakou chvilku po výstřelu. Naštěstí jsem měla ještě Edu a ten to všechno sledoval od prvního šlápnutí přes startovní koberec. No a jelo se. Byla jsem dost zvědavá, kudy se budeme řítit a řítili jsme se převážně jinudy, než jsem čekala. Pořadatelé si s trasou vážně pohráli a nevynechali jedinou příležitost nás protáhnout kdejakou stezkou. Zpočátku jsem přesně věděla, kde jsem a co přijde a to byla vážně i výhoda. 

Asi na 16tém se odpojila nejkratší trasa a někdy tou dobou začalo hodně pršet. Také jsem zjistila, že jsem úplně vzadu v takové menší tlupě. Jenže vzadu jsem být nechtěla a tak jsem je postupně všechny předjela, nebo alespoň dotáhla. Pořád to byla rovina, terén známý, jala jsem dobře i v tom šíleném slejváku, který na nás nenechal nit suchou, Na mě tedy rozhodně ne. 

Ve Staré Lysé bylo první občerstvení. Vzala jsem si jen kelímek se zelenou vodou a jela dál, jíst se mi nechtělo. Stočili jsme to na Čihadla a mě jímala hrůza, protože Čihadla nesnáším a jedu tam krokem vetchého starce. "Naštěstí" nás odklonili. Od té chvíle už to bylo hodně kopcovité a vlnité. A po tom dešti i samé bahno. V jednom kopci jsem se smýkla, musela jsem dolů a kus tlačit. Z kopců jsem se zase bála... Za druhým občerstvením, myslím, že to byl Hlavenec, jsme chvilku stoupali a za chvíli klesali. Na konci toho kopce stála nějaká skupina lidí a děsně řvala. Než mi došlo, že řvou Levá ostrá! Pozor štěrk!, prakticky jsem zastavila. Říkali, že tam spadla už spousta lidí. A já jak prakticky stojím, najednou jsem se skácela taky. Teda bolelo to jak čert, myslela jsem, že už neodjedu. Ale zatnula jsem zuby a frčela a do rytmu lamentovala: "Auauauauauaua to bolí auauauauaua sakra to bolí." A ono to pak nějak i přešlo.

Poslední třetinu už jsem byla hodně sama, takže ve chvíli, kdy jsem někoho před sebou uviděla, snažila jsem se ho dohnat a předjet. Samozřejmě ty chrty z osmdesátky ne, ale z naší skupiny to šlo celkem dobře, neb už byli unavení. Já ani ne, pořád jsem měla dost sil na to, abych šlapala co to šlo. Hodně jsem se soustředila na jízdu samotnou, na řazení a předjíždění, na zatáčky, na kopečky, tak nějak jsem pořád vyhodnocovala situaci a řešila ji, že nebyl čas se zaobírat se tím, zda ještě můžu či ne. Taky jsem při té příležitosti zjistila, proč je tolik běžeckých blogerů a ne cyklo. Ono nějak není čas na rozjímání, na kochání se. Všechno je strašně rychlé a ve chvíli, kdy se člověk nad něčím zamyslí, může se případně pěkně vymlátit. Mě se třeba stalo, že jsem vyjela z lesa a nekoukala pod kola, ale do dálky, kde že to jsem, a zřejmě tam bylo cosi, co mě vymrštilo do vzduchu a já několik metrů letěla. Modlila jsem se, ať se proboha při dopadu to kole nerozlomí... Podruhé jsem zase zajela do trávy, protože jsem opět koukala, kde co lítá. 

Kousek před cílem jsem předjížděla kluka, co říkal, ať jedu, že už toho má dost, že vůbec nemůže. Snažila jsem se ho povzbudit, ale zřejmě fakt nemohl, protože se vyhecovat nenechal ani tím, že mu ujíždí stará bába na ukrajině (takové zvuky mé kolo vydávalo - jako stará ukrajina). Do cíle jsem dle Edy vjela za 2:55:12, dle pořadatelů asi o minutu později. Maximální spokojenost až blaženost se mi rozlila tělem, ale tak nebylo komu to sdělit, tak jsem jen tak zevlovala čekala, až dojede i Renata, abych to s ní všechno probrala a přetlak radosti vypustila ven. Přijela chvilku po mě, tak jsme halekaly společně. A daly si výborný oběd a malinovku a dívaly se na vyhlašování výsledků. Mě se nějak vůbec nechtělo pryč a kdyby nezačalo zase poprchávat, asi bych tam seděla ještě teď. 

Překvapilo mě, kolik toho u nás v okolí vůbec neznám. Silničky znám jak své boty, ale co skrývá která cestička do lesa, jsem netušila. Ovšem to by asi vážně chtělo jiné kolo.. Jéžíšku? ;o))